Blog 2

Na to by mohl král zabrat.

------------------------------------------------------------------------------------

Drž se, zachytil Trnovu myšlenku, tentokrát vyjádřenou slovy.

----------------------------------------------------------------------------------------

Murtagh pomalým krokem kráčel po široké spoře osvětlené hradní chodbě a připadal si jako by ho omráčili. Tohle byl výjimečně těžký večer; Murtagha to celé stálo nebývale mnoho vypětí. A výsledek? No, rozporuplný. Na jednu stranu vlastně dosáhl svého (to tedy nevycházel z údivu), ovšem jak zjistil hned vzápětí, zadarmo to nebude.

Když vstoupil králi do jeho monologu o Vardenech se svým návrhem, byla v něm malá dušička. Ještě teď si stále znovu v hlavě přehrával celou tu scénu: králův výraz, když se ho Murtagh odvážil přerušit (což učinil vlastně úplně poprvé), potom to, jak Galbatorix přivřel oči a zatvářil se záludně, když mu Murtagh vyložil svůj záměr, a také jeho konečná reakce. Murtagh při té vzpomínce potřásl hlavou a byl moc rád, že aspoň tuhle část už má za sebou.

Když Murtagh králi sdělil, že by bylo dle jeho mínění moudřejší (takhle to ovšem neformuloval, aby to nevypadalo, že mu moc narostl hřebínek – to by krále mohl vyprovokovat k nějakým zvláště nepříjemným opatřením) Nasuadu zajmout, místo toho, aby ji usmrtili, král se naň pověsil pohledem tak ostrým, že Murtagh si byl na zlomek vteřiny zcela jist, že ho Galbatorix skrz naskrz prokoukl. Pak to pominulo a král se, přesně jak Murtagh doufal, zaměřil na logickou stránku věci. Nebylo zas tak těžké ho přesvědčit. Nasuada už ukázala, co umí.

Král přijal novou tezi za vlastní lehce, jako když žralok spolkne chutnou rybu, a v tu ránu pověřil Murtagha novým úkolem. Ten úkol Murtagha poněkud vylekal – byl to totiž on, kdo měl Nasuadu unést. Dokud byl však s králem, omámený jeho slovy, vínem a zřejmě i očarovanou místností, nebál se toho. Cítil se dost silný na útok proti vardenskému ležení, i na jistě ne zrovna něžný atak na samotnou Nasuadu.

Jakmile však odešel a nechal místnost i krále za sebou, musel začít bojovat s panikou. Nebál se o sebe nebo o Trna – oni dva byli dost silnými bojovníky a takový Eragon při své naivitě a hlouposti je rozhodně nemohl ohrozit. Na ty vlezlé elfy mohli použít moc svěřených Eldunarí. A vojáci? Pche! Dostali ke své misi dostatečný příděl vlastních mužů, aby Vardeny zaměstnali.

Ovšem pomyšlení, že on sám bude muset vztáhnout ruku na Nasuadu, která se jistě bude bránit, ho děsilo. Snažil se tu slabost v sobě potlačit – ano, nenáviděl tu slabost – ale nic naplat. Nemohlo mu být jedno, co si o něm Nasuada pomyslí, až jí to udělá, a už vůbec nemohl nemyslet na strašné utrpení, které ji čeká, až bude tady, přímo v jámě lvové.

Murtagh sevřel čelisti, jak se mu zachtělo zařvat a něco rozkopnout, nebo spíš – někoho zabít. Ta bezmoc v něm vřela jako žhavé uhlíky, vypalovala ho zevnitř, rozežírala mu srdce. Byl by vrčel, řval a vzpínal se jako divý vlk zavřený v pevné kleci.

Kapitola 3 Únos

Tak, a bylo po všem.

Murtagh opět seděl na svém loži, hlavu položenou na předloktích, ruce omotané kolem skrčených kolen. Byl zdeptán a znaven, třebaže zatím mu jeho plán vycházel. Ano, zatím.

Asi před hodinou s Trnem přiletěli zpět na hrad, a ta „nadějná“ vůdkyně Vardenů s nimi, ačkoli ona o tom ani nevěděla, protože byla stále ještě v bezvědomí. Upadla do něj poté, co ji Murtagh na uklidněnou přetáhl svým mečem (hlavicí, nikoli ostřím, samozřejmě). Bylo to lepší, než se s ní celou cestu do Urubaenu rvát. Stejně by je nepřeprala, jenom by to celé ještě víc zkomplikovala, a ještě si mohla sama zbytečně ublížit.

Murtagh zaskřípal zuby a nejradši by si vrazil jeden pořádný pohlavek. Tímhle se jenom ospravedlňuje. Ve skutečnosti Nasuadu uhodil ze zlosti. Měl by se konečně naučit líp ovládat. Na ni přece vůbec není naštvaný. Jenom si na ní vybil svůj dlouhotrvající, bezútěšný vnitřní vztek, a to neměl dělat. Musí se přece chovat rozumně. Aspoň trochu. Bohužel mu není přáno, aby se vybil na někom, kdo by si to zasloužil. Ale to neznamená, že má právo čistě ze vzdoru ubližovat nevinným.

Ne, takhle nemůže dál pokračovat. Už zase sjíždí směrem k nekonečnému sebeobviňování a následnému zuřivému obviňování všech ostatních. Tohle by se měl jednou pro vždy odnaučit. Ani Trn tyhlety jeho vnitřní výlevy neschvaloval; drak sice cítil stejnou bolest jako on, ne-li větší, ovšem měl sám nad sebou lepší kontrolu a když byl nuceně vystavován Murtaghovým depresím, mělo to na něj špatný vliv.

Ne, zařekl se Murtagh, nebudu ještě víc ztrpčovat jeho bolest. Musím toho nechat.

Stejně však musel myslet na Nasuadu. Ta ještě chudinka netuší, co ji čeká. Nebo to ví? Podvědomě to snad tušila už v ten moment, kdy se Murtagh zcela nečekaně zjevil v jejím velitelském stanu. Svědčil o tom ten její výraz, který měla ve tváři, když na něho zpříma pohlédla. Přesto se nezdálo, že by se bála. Ne; vypadala odhodlaně, bojovně, tvrdě jako skála. Dokonce se mu snažila vzdorovat, a to mnohem větší silou, než zprvu čekal. Kdyby nebyl krytý svými ochrannými kouzly, mohla mu na pohled útlá křehká dívka způsobit i docela nepříjemná zranění. Bila se s ním jako muž, třebaže musela vědět, že je to marné. Nebo snad doufala, že ji ještě někdo stihne zachránit?

Murtagh se ušklíbl. Kdo by ji asi zachránil? Její stráže Trn vyřídil asi za dvě vteřiny; elfové měli určitě co dělat s Galbatorixovými muži, stejně jako zbytek Vardenů v okolí Nasuadina stanu. Ten idiot Eragon se po celou dobu neukázal, motal se zmateně někde mezi bojujícími a Murtagh ho krátce zahlédl až v momentu, kdy už si odváděl Nasuadu k drakovi. A dračice Safira, která jediná by možná dokázala Nasuadu Murtaghovi vyrvat, se přese všechnu snahu přes Trna nedostala. Murtagh se musel znovu ušklíbnout. Na té dračici visí všechny pošetilé naděje Vardenů. A přitom, jak jde čas, rozdíl mezi jejími a Trnovými schopnostmi se stále zvětšuje, a to rozhodně ne v její prospěch. Zanedlouho červený drak natolik vyroste, že srazí Safiru jedinou ranou. A co si pak počne Eragon, to už si Murtagh radši nedomýšlel. Zas tak zlomyslný totiž opravdu být nemusel.

Není zas tak slabá, ozval se Trn, vzpomeň si, jak dokázala řádit v tom velkém městě.

Myslíš Dras-Leonu?, otázal se Murtagh bezmyšlenkovitě.

Ano, odfrkl drak. Z jeho myšlenek Murtagh cítil jakýsi podivný rozpor – jako by si Trn nedokázal ujasnit, jestli má Safiru rád, nebo ji nesnáší. Možná trochu od obojího.

Obdivuješ její vychytralost?, zeptal se Murtagh.

Ne, zavrčel Trn a švihl ocasem, náhle popuzený. Tohle téma proň bylo bůhvíproč citlivé. Nerad vzpomínal na to, jak ho v Dras-Leoně modrá dračice shodila do ruin kostela a pak zavalila troskami. Jenom říkám, že není špatná, dodal Trn a emocemi dal Murtaghovi najevo, že už se na toto téma dál nehodlá bavit.

Murtagh ho tedy nechal a vrátil se ke svým úvahám. Vzpomínal na pošetilou snahu svého mladšího bratra a té elfky, Aryi, vysvobodit vardenskou velitelku z Trnových spárů. Takový ubohý pokus. To by se snad Murtagh vzmohl na lepší.

Opravdu?, zahlodal rýpavý hlásek v jeho hlavě, opravdu máš nějaký lepší způsob, jak jí pomoct? Na to Murtagh neměl odpověď. Vždyť oni tak jednali čistě ze zoufalství, a neměli plán, protože byli útokem zaskočeni. Jednal by on jinak? Lépe? Jak???

Musel si přiznat, že Eragonovi možná trochu křivdí. Zase byli spolu ve stejné situaci, a opět si s ní museli poradit každý sám. Eragon Nasuadu zachránit nedokázal; dokáže to aspoň on, Murtagh?

Šel spát s bolavou hlavou plnou starostí. Nebylo to poprvé, co při usínání tak nějak napůl doufal, že se už nikdy neprobudí.

Tu noc to na něho přišlo poprvé.

Ze zmatených snů, v nichž vesměs pobíhal vzrostlým rákosím a vraždil urgaly, ho náhle vytrhl jiný sen, průzračný a čistý jako ranní jasné nebe. Ocitl se na veliké sluncem prozářené lesní mýtině, poseté mnoha druhy květů a s tekoucím praménkem zářivě jiskřivé vody po levém kraji.

Nebyl tam sám. Přímo naproti němu, na opačné straně mýtiny, stály dvě záhadné bytosti. Jak byly již napůl ve stínu hustých tmavých stromů lesa, neviděl jim pořádně do tváří, jen cítil, že jsou krásné a vznešené. Elfové to rozhodně nebyli, tím si byl jistý; navíc přes všechnu jejich krásu z nich čišelo cosi děsivého, hrozba. Obě postavy na sobě měly lehká uhlově černá roucha, utkaná ze zvláštní, na pohled velice kvalitní látky. A ačkoli do očí jim neviděl, přímo bytostně cítil, že ho pozorují.

Pocítil nutkání jít k nim blíž, ale nemohl, prostě nemohl. Vůbec se nemohl hnout, stál tam jako v tranzu. A první ze dvou postav se mírně pohnula – a ne že by se ho přímo dotkla myslí, spíš se její mysl jenom rychle prohnala v těsné blízkosti té jeho. V jeden okamžik měl dojem, že ji skoro cítí, v dalším byla zase pryč.

Mýtina náhle zmizela a Murtagh zůstal sám ve tmě. V jasném šedavém záblesku pak rychle za sebou spatřil několik věcí: černou kovovou truhlu, pokrytou mnoha zdobnými ornamenty a symboly, jimž ani za mák nerozuměl, pak dlouhý a skvostně vyhlížející černočerný meč, podobný meči Dračího jezdce, třebaže jím zjevně nebyl, potom na zlatém řetízku zavěšený černý drahokam, připomínající křišťál nebo diamant, pulsující zvláštní, hrozivou energií a černým světlem, jež kolísavě sílilo a zase sláblo, a nakonec…

Murtagha zachvátila hrůza. Hleděl přímo do hlubin obřího černého oka, většího, než byl on sám, a to oko bezpochyby patřilo tvoru mocnému a inteligentnímu, tak mocnému, že i drak by vedle něj působil jako neškodná moucha. Oko zaostřilo přímo na Murtagha a pak mrklo; přejelo přes něj šupinaté černé víčko vroubené tenkými ostrými trny.

Čas se blíží… čas se blíží… brzy bude potřeba pomoc…

Ten hlas zazněl Murtaghovi v hlavě úděsnou silou a rozduněl celou jeho bytost. Takovému hlasu nešlo odporovat. Stála za ním mocná vůle.

Kapitola 4 Bolest

„Jsi v pořádku?“

„Já ano,“ odpověděla strohým hlasem a otřela si z rukou špínu, „zkus se spíš zeptat támhleté ženy.“ A pokývnula hlavou napravo.

Když Angela odešla následována věrným Solembumem, aby zjistila, co dotyčnou ženu trápí, Elva už se o ostatní lidi kolem nestarala. Nemusela se jich vyptávat nebo si je kdovíjak prohlížet, aby zjistila, jak na tom jsou. Cítila to. Věděla to snad ještě lépe než oni sami.

Ačkoli si připadala unavená a rozmrzelá nastalým humbukem, cestou zpátky ke svému stanu přece jenom poradila asi čtyřem lidem, kteří to, jak věděla, opravdu nutně potřebovali. Elva to činila neochotně; nicméně stále si vybavovala Eragonovo kázání ohledně toho, jak posledně odmítla pomoci při jeho poslední slavné výpravě. Při té akci zahynul elf Wyrden, dle Eragona pouze její vinou. Elva si tím nebyla tak úplně jistá (koneckonců – mohl přece přijít k újmě, i kdyby tam byla, no ne? Kdoví, co by se mu stalo potom, co by ho varovala před prokletými ostny? Mohlo ho stejně potkat něco ještě horšího, na co by třeba nestačila), ale přesto to nedokázala popřít. Kdyby Eragonovi pomohla, Wyrden by skutečně dopadl jinak – možná ne lépe, ale jinak. Nemusel takhle zemřít.

Nyní ji to přece mrzelo, ne ale natolik, aby nepociťovala zároveň i jistou uraženost. Jako by snad měla být pouhým bojovým nástrojem. Na ni se nebraly ohledy; kdo na ni pomýšlel jako na batole, kterým ve skutečnosti měla být? Viděli v ní jen její moc, pomýšleli na ni jenom v tom smyslu, jestli se jim zrovna hodí či nehodí do válečné taktiky. A že to podporuje i sám Eragon, to je přece sprosté. Koneckonců, čí to celé byla vina? No její určitě ne.

Však ona jim jednou ukáže, to si slíbila už dávno. Nenechá se věčně zneužívat. To si umínila už dřív, hned poté, co už jim NEMUSELA pomáhat. Ovšem, možná to přehnala. Koneckonců – mohla pomoci. Ale i když jí to bylo nakonec líto, vzdor ji zcela neopustil.

Nyní bude Eragonovi pomáhat; aspoň dokud to bude opravdu vhodné. Ale ty máš u mě dluh, Eragone Stínovrahu, a já nezapomínám…

Povšimla si jakéhosi dalšího rozruchu. Táborem jako by se šířila nějaká nová bolest. Ne ta fyzická, té tu bylo všude kolem hodně, ani běžné psychické napětí způsobené šokem z útoku. Tohle byla bolest strachu. Bolest nějakého nového strachu, obav… a paniky. Něco se stalo. Tím si byla jistá.

Kousek před sebou uviděla překlopýtat toho Eragonova bratrance, Roran se jmenuje. Jeho oči a posléze i jeho mysl ho prozradily. On ví, o co jde. Najednou měl mnohem větší strach z budoucnosti než předtím, a navíc šlo o nečekaně BLÍZKOU budoucnost.

Hmmmmm, zamyslela se a natáhla své vnímání dál a do jiných směrů. Brzy vycítila záblesk úplně stejného strachu i u trpasličího krále Orika, a potom u Jörmundura, Nasuadina zástupce. Pak ucítila obavy samotného Eragona, navlas stejné, a ještě navíc obtěžkané silným pocitem zahanbení a viny. Zaměřila se na ty obavy víc a zjistila, že se týkají Nasuady.

Co je s Nasuadou? Došlo jí, že o ní nic nevěděla, a ani ji nenapadlo zjišťovat, jestli je vardenská vůdkyně v pořádku. Nějak ji to nenapadlo. Teď sama sebe trošku pokárala za svou nevšímavost a rozhodla se, že svoji chybu okamžitě napraví.

Elva využila své neobyčejné schopnosti a hledala všechny, kdo měli také v hlavě paniku spojenou s osobou Nasuady. Král Surdy (mimochodem docela nepříjemný chlápek), pár elfů (a jejich počet narůstal, jak se obava šířila), vůdce urgalů Nar Garzvog. To znamená samé špičky velení armády. K tomu i Arya, která byla zrovna tak provinilá jako Eragon.

Kde je Nasuada?, zeptala se Elva sama sebe, když zjistila, že ačkoli prohledává svým citem celý tábor (a dělala to nerada, poněvadž jí to bylo velice nepříjemné), charakteristický otisk Nasuadiny bytosti nikde necítí.

Elva nebyla hloupá, takže jí to rychle došlo. Krásně to do sebe zapadalo. Nasuada je buď mrtvá, nebo ji museli královi muži unést. Hmmm, spíš unést. Kdyby ji zabili, byla by bolest Eragona i ostatních jiná.

Celá záležitost u ní vzbudila jistou zvědavost; navíc zanedlouho se všichni vůdci armády sešli u trpasličího krále na tajnou poradu, kam nikdo jiný nesměl. Elva tam sice také být nemohla, ale když se na to místo zaměřila, dokázala si udělat poměrně přesnou představu o emocích všech zúčastněných. Atmosféra tam byla pěkně napjatá; jak se dalo tušit, nejvíc dusno dělal král Orrin. Eragon byl stále ustaranější a ustaranější, urgal stále napruženější, elfka měla pocity natolik propletené a zmatené, že se v nich Elva ani nevyznala, jenom poznala, že jsou silně zabarvené smutkem. Nejméně rozladěný se zdál být kočkodlak, Grimrr Půltlapa. Do jeho pocitů Elva viděla ze všech nejhůře, byly jenom těžko rozpoznatelné a téměř nečitelné. Ovšem zdálo se jí, že dramatické události, které všechny ostatní na schůzi zcela vykolejily, se dotkly kočkodlaka jenom povrchově – v hloubi zůstával stále stejně klidný a sebejistý. On se nebál ani s Nasuadou, ani bez Nasuady.

Schůze skončila. Elva měla kupodivu o jejích výsledcích jasno – a nemýlila se. Nasuada byla unesena, Eragon se stal novým vůdcem Vardenů a jejich příští postup zachoval stejný, jaký plánovala Nasuada. Přímou cestou na Urubaen.

Ovšem v Eragonovi cosi klíčilo. Něco, co v něm doposud jenom dřímalo. Copak to asi bude, až to bude?

No, na to se tedy podívám, pomyslela si Elva odhodlaně.

--------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 5 Znepokojení

Ráno bylo Murtaghovi všelijak, jenom ne dobře. Cítil se nevyspalý, otrávený… a vyděšený. Vyděšenější, než ještě včera odpoledne očekával, že bude.

Včera usínal s přesvědčením, že následující dny budou obzvlášť těžké; jednak pro něj, ale to nebylo tak podstatné (na to byl dávno zvyklý), jednak pro Nasuadu (a to bylo strašné pomyšlení). Optimismus bylo pro Murtagha prázdné slovo – on vždycky radši počítal s tou horší možnou variantou, pro jistotu. Nyní ho ale tenhle zvyk pěkně zradil.

Teď si připadal vnitřně rozvrácený; ztrácel i poslední zbytky půdy pod nohama. Na jedné straně nedokázal věřit v nějaký dobrý konec toho všeho, na druhé však v hloubi své duše doslova úpěl, protože prostě NEMOHL zůstat při tom, že to s Nasuadou dopadne špatně. To už bylo prostě moc. Už se smířil s mnoha věcmi: že on dopadne špatně, že Trna čeká jen samé ponížení a hrůzy, že už není nikdo, kdo by stál na jejich straně a tak jsou ve svém trápení zcela sami, že Galbatorixova moc je věčná, nezlomná, že ho nikdo není s to porazit. Ani dávní Jezdci, ani celá dračí rasa, již vyhubil, ani ta nešťastná Eldunarí, jež byla zotročená a stejně bezmocná jako on s Trnem…

Ale tohle bylo moc! Murtagh by dal cokoli, aby to aspoň nemusel tak silně vnímat, protože ho to mučilo, trýznilo, ničilo ho to zaživa zrovna tak důkladně jako předtím sám král a jeho mučicí metody. Tohle byla pomalejší, zdánlivě mírnější metoda… ale ve skutečnosti mnohem krutější.

A pak tu byla ta nová věc. Murtagh se zachvěl, jen si na ni opět vzpomenul. Od té chvíle, co se probudil po té… byla to noční můra? Nebo vize? To je jedno; zkrátka, od toho SNU dostalo vše nový, neznámý nádech. Od toho probuzení (mimochodem, procitl celý zpocený a roztřesený, a byl z toho tak na nervy, že mu trvalo skoro dvě hodiny, než se mu podařilo znovu usnout) to CÍTIL.

Jako by ho neustále někdo pozoroval. Jako by byl sám… a přitom nebyl. Měl z toho takový podivný pocit, jako by byl pod dozorem; jako by se kdesi blízko nad jeho myslí vznášela jiná mysl, zkoumala ho a hodnotila. A co na tom bylo nejbláznivější – tušil, ba skoro si troufl pomyslet, že VĚDĚL, komu ta mysl patřila. Vždyť už ji jednou ucítil, v tom snu. Byla to ta bytost, o níž zhola nic nevěděl a která mu byla naprosto cizí, a jediné, co z ní cítil, bylo, že je mocná. Nedokázal si ujasnit, jestli je dobrá, či zlá, nebo poznat, jestli s ním má nějaké úmysly. Bylo to šílené.

Pak tu byla další pořádně znepokojivá, neznámá věc: černé oko. Murtagh si byl jist (odkud tu jistotu vzal???), že oko s tou bytostí souvisí. Bylo to oko tvora ještě mocnějšího, než ta bytost, a ten tvor byl určitě nad ní; byl něco jako její velitel, nebo pán… proboha, co to mělo celé znamenat? Asi to nebyl jen sen. Ne, určitě nebyl. Tohle celé bude mít nějaký smysl, a rozhodně to jen tak neskončí. Něco to znamená.

A ještě jednu věc si Murtagh hned po ránu uvědomil: bytosti z jeho snu, stejně jako černé oko a jeho majitel, nemají nic společného s elfy, draky, ani se samým Galbatorixem. Murtagh nemohl přijít na to, proč je o tom tak skálopevně přesvědčen. Věděl přece, co král umí; pomocí magie a dračích srdcí dokázal neuvěřitelné věci, i jedinečně dokonalé iluze a klamy. Tak proč by tohle nemohla být jeho práce? Další způsob, jak si podřídit každou živou bytost v dosahu.

Obloukem se jeho myšlenky vrátily zpět k Nasuadě. Teď byla zavřená dole, v místnosti, jíž Galbatorix říkal Jasnovidčina síň. Murtagh nevěděl, proč; patřilo to mezi informace, jež mu král nezpřístupnil. Čím déle u krále pobýval, tím více ho strašilo pomyšlení na to, co všechno král asi tak ví. Zjevně měl k dispozici neskutečné množství informací – a ty, o něž se podělil s Murtaghem, představovaly určitě pouhý zlomek z celého jeho vědění.

Záhadný sen… Nasuada… záhadný sen… Nasuada…

Murtagh už to nevydržel. Sebral se, honem na sebe ne zrovna pečlivě hodil nějaké to šatstvo a už uháněl za Trnem. Bylo velice časné ráno; Murtagh skrz jejich spojení cítil, že drak spí. Ovšem neuniklo mu, že velice neklidně; Trn sebou podivně trhaně házel, mručel a ze spaní vyfukoval obláčky dýmu. Jeho sny byly strašlivě divoké a zmatené, a míhaly se tak šíleně, až před nimi Murtagh ucuknul. Kvapně sbíhal schody a probíhal chodbami; samozřejmě se snažil působit přirozeně, aby to nevypadalo, že snad bere do zaječích. Galbatorix ho určitě nechal nepřetržitě střežit, aby se nepokusil o žádný úskok.

Murtagh nyní nutně potřeboval Trnovu blízkost. A to nejen psychickou. Toužil se stulit k jeho teplému břichu, opřít se o jeho křídlo, podrbat ho na bradě a mezi trny na temeni hlavy, nebo se prostě uvelebit v dolíku za jeho krkem, kde běžně míval sedlo. Miloval dotek Trnových hřejivých, krásných šupin. To pro něj bylo jediné bezpečí.

Tedy samozřejmě, pokud je klid, pomyslel si jízlivě, když už byl skoro na nádvoří. Dosud nezapomněl na ten bolestivý šrám, který mu Trn onehdy nedopatřením způsobil, když se k němu naposledy moc přiblížil v nevhodnou chvíli. Trn tenkrát zuřil a jedním ostnem probodl Murtaghovi celé předloktí dřív, než se stačil zarazit. Samozřejmě se mu za to později omluvil, protože to opravdu bylo omylem.

Trn obvykle spával stočený v klubíčku nebo naopak natažený na boku s hlavou podepřenou předními tlapami. Když však Murtagh vyšel na tiché „dračí“ nádvoří, spatřil Trna na zádech, s křídly nezvykle rozhozenými do stran a s nohama staženýma v jakési křeči. Jedna zadní noha mu toporně trčela vzhůru k nebi, zatímco přední tlapy se mu v oblasti loktů překřižovaly a jedním z drápů se dotýkal vlastní hlavy jen kousíček od očí. Murtagh ztuhl a v dosud slabém svitu slunce, kterému do východu ještě asi půl hodiny chybělo, zíral na Trnovu pozici. První, co ho napadlo, bylo, že takhle to přece nemůže být pohodlné; druhé potom byla obava o Trnovy oči. Kdyby se znenadání probudil a prudčeji pohnul přední packou, mohl by si vyškrábnout oko, sotva by ho otevřel.

Potom se však Murtagh zamračil. Něco bylo špatně. Trnův hluboce uhnízděný neklid, divné sny, naprosto šílená, prakticky deformovaná křečovitá pozice… co se děje? Tohle není normální. A když si k tomu ještě přičetl vlastní mizernou noc, kdy se v jednom kuse probouzel, přičemž si jednou lehl tak nešikovně, že si málem vlastním loktem zlomil zápěstí druhé ruky…

A ten sen… ten sen… Murtagh sebou škubnul, jako by ho píchli. Už zase. Jako by kolem něj znovu přeletěla ta cizí mysl. Málem se ho dotkla; pořád ta stejná mysl, kterou poznal ve svém snu.

Vzápětí sebou Trn mocně škubnul, až se Murtagh lekl a nadskočil, a s tupým zaduněním se svalil na bok. Přitom si ovšem vzpříčil a skřípl vlastní křídlo.

V tu ránu byl drak vzhůru; probral se s bolestným vyjeknutím a okamžitě se hrabal na nohy.

Jejich pohledy se střetly, jejich mysli naplno srostly.

„Napadlo mě, jestli náhodou nejsi další kumpán toho netvora, s nímž jsme dneska měli tu čest ve skalách,“ zavrčel Eragon a přitiskl Brisingr Maugrimovi na kůži, takže ho lehce potřísnil tmavě rudou krví. Maugrimův výraz ztvrdl, když mladík sevřel čelisti a zatvářil se vzdorně, téměř zlostně. Odtáhl se od Eragonova meče a v jinak pohledném obličeji se mu nakrátko objevil cynický úšklebek.

Pak ho to zase přešlo. Nasadil sice chladný, rezervovaný výraz, ale jeho hlas byl opět naladěný přátelsky, když znovu promluvil. „Jedině to, že opravdu netušíš, kdo jsem, tě omlouvá a zachrání tě to před možným trestem. Kdyby mi tohle řekl někdo zasvěcený, beru to jako hrubou urážku. Každý by to tak bral. Nejsem sice žádný něžný mazlíček, ale přesto mě popuzuje, když mne srovnáváš s takovými stvůrami. Takové věci už podruhé nevyslovuj, je-li ti život milý.“

Safira po těchto slovech výhrůžně zavrčela, ovšem Maugrim už zřejmě svůj chvilkový nával vzteku překonal a vzhlédl k ní opět s klidným výrazem. Kupodivu to nevypadalo, že by se dračice byť jen maličko bál, navzdory tomu, že si musel být vědom faktu, že ji svým vyhrožováním Eragonovi rozdráždil.

„Uklidni se, Safiro. Bojovat by nikomu z nás neprospělo,“ řekl Maugrim Safiře a pak se otočil zpátky na Eragona. „Příliš málo víš o věcech, které tě obklopují. Je načase, aby ses dozvěděl víc, dřív než bude pozdě. Nemáte na vybranou. Musíte mi věřit.“

„Tohle je nebezpečná doba,“ namítl Eragon a špičkou meče mířil na Maugrima, ovšem už se ho jím nedotýkal. Na cizincově krku byla patrná tenká krvavá čára.

„Já vím,“ přikývl Maugrim, „máme nyní zlé časy a všude je plno zrádců. Já ale zrádce nejsem. Nazývej mne nebezpečným, nazývej mne vrahem, klidně. Ale zrádce? Ne. Já ti nelžu. Nemám nic společného s těmi, kdo vám dnes ublížili, ani s těmi, kdo vám ublížili předtím. Nejsem s nimi v žádném spojení. Čekal jsem, že mi nebudete hned věřit, jsem pro vás cizí. Popravdě mě však překvapilo, že si myslíte, že se paktuju  S NIMI. Zřejmě vypadám hůř, než jsem si myslel.“ Maugrim se pobaveně pousmál a přitom bylo možno na chviličku vidět konce jeho bílých zubů. Velice špičaté konce.

Potom cizinec, který seděl dosud nehnutě, zničehonic a bez varování vstal; jediným plavným, elegantním pohybem se zvedl ze země a opatrně ucouvnul od Eragona a jeho dračice. Oba ho napjatě sledovali a snažili se vysledovat první náznaky jeho eventuálního útoku.

Kapitola 28 Nedůvěra

Maugrim Rëktople začal zlehka přecházet sem a tam kousek před strnule a v pohotovosti stojícími Eragonem a Safirou, a přitom hovořil. Mluvil k nim věcným, emočně nijak nezabarveným tónem; Eragon soudil, že buď je cizinec natolik sebevědomý až arogantní, že si připadá povznesený nad jakékoli možné nebezpečí, nebo že možná mluví tak klidně proto, aby zůstali v klidu oni. To se zatím nedalo odhadnout.

„Pod tlakem okolností jsem se rozhodl, že se vykašlu na všechny oficiality a na všechna tabu – beztak to vše slouží akorát jako další zbytečná komplikace – a začnu jednat dál po svém,“ vykládal Maugrim, „nemá smysl nechat vás všechny napospas Nepříteli jenom proto, že nejste zasvěcení, nebo že jste z nižšího světa. Pochop to, Eragone! Já vám chci POMOCT. Přiznávám otevřeně, že to nedělám kvůli vám, nýbrž kvůli sobě a mému lidu; není mým úkolem honit se po světech tuhle a támhle a všechno ustavičně zachraňovat. Ne. To já ani nemůžu.“ Teď Maugrim na chvilku posmutněl. „Je nás už příliš málo, kdož nesloužíme Nepříteli, a navíc, téměř nikdo už není… ehm, nezatížený. Já jsem si tuhle pozici nevybral; dělám to, protože by to nikdo jiný neudělal. Nikdo jiný už nemůže dělat to co my. A už jsem z toho vážně… jsem v tom sám.“

Eragon se Safirou se po sobě podívali; nebyli si jistí, co má tohle znamenat a proč jim Maugrim takové věci říká. Maugrim se krátce odmlčel a vypadal zamyšleně; párkrát na Jezdce a draka juknul, jako by zkoumal, jak se na to tváří, a nakonec přestal přecházet po pláži a zůstal stát přímo před nimi.

„Většinu svého času jsem nucen obětovat nepříjemným povinnostem,“ řekl posléze a díval se přitom Eragonovi přímo do očí (zřejmě si potrpěl na oční kontakt), „mezi ně náleží i časté pronásledování zlotřilých živlů, které stále častěji drze narušují naše území. Jsou stále troufalejší; málokdy v dějinách jsme byli atakováni tak často jako nyní. Nepřítel si již asi uvědomil, že jsme jednou z mála hrozeb, které by mu mohly ještě překazit jeho hrozné plány. Tudíž se soustavně snaží narušit naši společnost, a to jakýmkoli způsobem. Rozvracení a ničení různých společenství, to je jeho specialita – vždycky byla. Nespočetně druhů a říší už v minulosti položil na lopatky, poněvadž jeho taktika je opravdu dost účinná. Poštve spojence proti sobě navzájem, ovládne a zotročí své bývalé soky, vyhladí celé rody a ty, kteří přežijí, dožene k šílenství. To už se opakovalo mockrát. Momentálně jsme se bohužel dostali do středu jeho zájmu. Již třikrát se pokusil dobýt našeho území silou; pak pochopil, že to se mu nepodaří, dokud proti němu stojíme, takže vzdal otevřený boj a nadále jedná pokoutně. Snaží se nás zkazit.“

Tu se Maugrim sarkasticky zasmál. „Docela hloupá snaha, vzhledem k tomu, že my už JSME zkažení a to hůř, než si on dovede vůbec představit.“ Potom mladík zase zvážněl. „On ovšem není hloupý a nakonec mu dojde, KDO vlastně jsme. Není to zas tak těžké uhodnout. Potom to teprve bude opravdu zlé.“

„To ale odbočuju,“ pokračoval Maugrim a zadíval se pro změnu na Safiru, „ptali jste se mě, co tu dělám. Je to prosté. Přednedávnem mi zákeřně zavraždili ženu, která navíc zrovna čekala mého prvního potomka. Strašná událost. A pro náš rod hrozná ztráta. Když pomyslím, kolik mě to stálo úsilí… navíc, já bych MĚL mít nějakého dědice, pro případ, že bych zemřel. Bohužel mi to zase překazili a já abych teď začal celý ten kolotoč nanovo. Beztak už to možná nestihnu… kdykoli se mi může stát, jako mému otci, že prostě budu MUSET odejít. A co potom bude se všemi ostatními, to si fakt nechci domýšlet.“

Eragon si povšiml, že se Maugrima zvolna zmocňuje sklíčenost; zda upřímná, nebo předstíraná, však netušil. Maugrim by vypadal tak věrohodně… úplný vzor upřímnosti a nevinnosti, pokud by v něm však nebylo ono NĚCO. Chvílemi to bylo trochu znát, chvílemi ne. Nebylo jasné, zda si je toho sám Maugrim vůbec vědom. Nerušeně pokračoval, rychleji a věcněji než prve.

„Rozlícen a roztrpčen touto drastickou událostí jsem v poslední době naháněl vrahy, kde se dalo. Připadalo mi nutné je co nejtvrději potrestat; pokud všichni uvidí, že vztáhnout ruku na našince se nevyplácí, nebude nikdo tak hrrr to znovu zkoušet, až na to zas dojde. Už vůbec nemluvě o tom, že mé nitro prahne po pomstě, a já nejsem takový dobrák ani charakter, abych v sobě své násilnické pudy natolik potlačoval. Kdo mě podráždí, dostane, čeho zasluhuje. Šetřit nikoho nebudu. A právě tyto moje pohnutky vedly k tomu, že jsem pronásledoval jistou zlořečenou bestii až sem, do vašich krajů. Vlastně jsem tím porušil pravidla, protože tu přísně vzato nemám co dělat. Nepatřím sem. To on ovšem také ne; a pokud bych sem měl vtrhnout i jen proto, abych ho odsud vypudil, tak se tím můj vstup do vaší země omlouvá. Nebyl jsem však dostatečně rychlý, cestou mne zdrželi, a tak jste vy potkali zloducha jako první. Popravdě žasnu, že jste z onoho setkání vyvázli. A co víc, zloduch je pryč. Již s ním nemusím bojovat. Udělali jste za mne část mojí práce… vlastně jsem vám zavázán.“

Cizinec zmlkl a zatvářil se tázavě; chtěl vědět, co si o tom naši hrdinové myslí. Eragon a Safira byli trochu na rozpacích – oba měli z Maugrima úplně stejný dojem. Velmi rozporuplný. Na jedné straně se zdálo, že to, co říká, míní vážně, nemluvě o tom, že v jeho jednání nebyla znát ani stopa po nějakém nepřátelství. Byl-li to úskok, byl naprosto dokonalý. Perfektní. Neprohlédnutelný. Na druhé straně… jejich instinkty byly z cizince naprosto zmatené. Nedokázaly si ho nikam zařadit. Je dobrý, anebo zlý? Nejpravděpodobněji se jevilo jiné vysvětlení: je obojí. Jako by v něm bylo i dobro, světlo a pravda, ovšem doslova k nerozpoznání prorostlé s tak strašlivou hrozbou, zákeřností a temnotou, že výsledný spletenec byl naprosto neidentifikovatelný. Celkové vyzařování Maugrima bylo neurčitelné; zároveň však mnohem výraznější, než by bylo běžné. Jako by byl víc dobrý, než všichni dobří tvorové, které Eragon kdy poznal. Jako by byl víc zlý, než všichni krutí zlosynové dohromady. U všech všudy, jaký tedy je?, pomyslel si Eragon bezradně. Nemohl cizinci věřit, nemohl mu nevěřit. Byl v koncích.

„Něco vám navrhnu a zvažte to,“ pravil Maugrim, když po chvíli došel k závěru, že se od nich odpovědi nedočká, „suďte mě podle činů, ne podle toho, jaký vám připadám. Nepouštějte si mě blíž k tělu a nikdy na mě plně nespoléhejte. Ale neodmítejte pomoc, pokud vám ji nabízím. Chovám se záludně jen k těm, kteří jsou také takoví, nebo v případě, že je to nutné. Účel světí prostředky – to nevyznávám proto, že by se mi to pokaždé líbilo, ale protože je to praktické. Z toho, že bych vám ublížil, bych nic neměl. Dokonce se obávám, že bych si tím uškodil. Pokud bych provedl nějakou lumpárnu pravému drakovi, můžu počítat akorát s tím, že si proti sobě poštvu všechny ostatní, a já jejich spojenectví potřebuju. OPRAVDU s vámi nemám zlé úmysly. Snad mi to časem uvěříte. Proti zloduchovi ve skalách jsem vám sice nepomohl, ale něco pro vás i tak udělat můžu, ba musím. Pokud je mi známo, svedli jste poté v lese ještě boj proti několika Vilemonům.“

„Vilemonům?“ přerušil ho Eragon, „vy víte, co byly ty kreatury zač? Asi taky víte, co bylo zač to… to, co nás přepadlo předtím.“

„Ano.“

„Vysvětlete nám to!“

„To chci udělat, ale až v dalším sledu. Je tu totiž něco, co je mnohem akutnější.“

„A to je co?“ zajímal se Eragon. Pokud lže, lže. Ale říká-li pravdu, tak se aspoň něco dozvíme.

„Nebolí vás nic?“ otázal se Maugrim ironicky a trochu se zašklebil. „Vaše oprávněná nedůvěra by vás mohla přijít pěkně draho, pokud mi nedovolíte, abych se vám na ta zranění podíval.“

„Podíval?“

„Mohli byste to brát jako první důkaz mojí upřímné snahy vám být k užitku,“ řekl Maugrim ledabyle, „anebo to taky můžete odmítnout, což bych respektoval, a pak se už zkusit nějak vypořádat s… následky.“

Přestaň mluvit v hádankách, Maugrime, a jestli chceš, abychom ti věřili, jednej s námi na rovinu!, vybídla ho Safira ostře. Nebudeme brát vážně tvá slova, pokud budou jen polovičatá, a tvá vysvětlení, pokud budou záměrně neúplná. Nehraj si s námi! Už mě to začíná unavovat.

„Promiň,“ pousmál se Maugrim, „jen jsem opatrný, to vy přece taky. Nemůžu vám jen tak říct všechno, co mi slina přinese na jazyk, bylo by to nebezpečné. Hlavně pro vás, pro mě ovšem také.“

„Buď mluv jasně, nebo radši neříkej nic,“ obořil se na něj i Eragon, „tyhle dráždivé náznaky nás rozčilují. Pokud víš něco o těch zrůdách, které se nás snažily zabít, buď nám to rovnou řekni, nebo jsi s tím vůbec neměl začínat.“

Maugrim si povzdechl.

----------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 29 Vjemy

„A hleďme se na kocourka.“

Ta slova přišla zdánlivě odnikud; nenesla s sebou totiž žádný zvuk, žádný hlas. Jako by šlo o pouhou myšlenku, myšlenku pronesenou vnitřně, nikoli hlasivkami. Právě tato věta se zničehonic „ozvala“ v Solembumově hlavě a tak ho vytrhla z velmi dlouhé, možná nekonečné letargie. Již hrozně dlouhou dobu cítil kočkodlak jediné: únavu a tupost. Netečně vězel v tiché tmě a nevnímal prakticky nic. Mohly uběhnout třeba miliony let; čas však dávno neměl sebemenší význam. Vlastně nic už nemělo význam. Ze všeho zbývala jenom ta nicota. Nicota všude. I v něm samotném.

„Vida, tak už vnímáš.“ Ozvalo se vzápětí. Jako ta první věta, i tahle byla řečena pouze myšlenkou, a to zcela bez „vnitřního hlasu“, jaký měli třeba draci. Byla to jen ta slova, nic víc. A jak omámenému kočkodlakovi po chvíli samovolně konečně došlo, ta slova nepocházela z JEHO hlavy. Nebyl jejich autorem. Vnímal je sice ve své hlavě, ale neovládal je. Nedokázal určit jejich původ.

Solembumova mysl jako by částečně procitla – sice ne zcela, ale pořád dost na to, aby zase věděl, kým je. Dočasně „uspané“ spojení mezi jeho tělem a duší bylo někým nebo něčím probuzeno, zřejmě právě těmi prvními slovy nenáležejícími k žádnému hlasu. Jeho duše zase ucítila sebe samu, ovšem zůstávala nadále spoutaná a bezmocná. Nicota kolem i uvnitř byla prosycena vyčerpáním.

„Kocourku… kocoure…“

Kdo jsi?, vyhrkl Solembum v duchu, když náhle a pro něj docela překvapivě najednou zase sám nalezl řeč. Sice zatím pouze tu myšlenkovou (stále totiž neměl k dispozici vlastní tělo a jeho orgány), ale i to bylo lepší než nic. I to málo by snad mělo stačit k tomu, aby se svými vězniteli dokázal nějak komunikovat. Co po mně chceš?

„Po tobě teď nechceme nic. Zato po jiných ano.“

Co jste zač? Proč jste mě unesli?, vyptával se Solembum dál, doufaje, že z neznámého původce neslyšitelných slov třeba vypadnou alespoň náznaky pravdy. Alespoň nějaké STOPY, podle nichž by snad šlo poznat, co se to probůh děje a proč.

„Jsi zbytečně moc zvědavý,“ objevilo se v jeho mysli napomenutí, „zřejmě jsi odolnější, než se může zdát. Nepátrej však po naději. Žádná není.“

Ta slova byla z jakéhosi neznámého důvodu tak… DEFINITIVNÍ. Jako by je nepronášel žádný živý tvor, žádná duše. Jako by je pronášel snad sám osud. Solembum trochu znejistěl, přesto se nevzdával.

Řekni mi, kdo jsi, řekl v mysli co možná nejklidněji. Doufal, že na plynulý rozhovor bude ten, kdo tvoří ta cizí slova v jeho hlavě, reagovat lépe než na sled opakujících se otázek.

„Já nejsem nikdo,“ následovala odpověď.

Hmmm… já ale nejsem mrtvý, prohlásil Solembum sebejistěji, než si připadal. Pokoušel se slova vyprovokovat k větší sdílnosti.

Marně. Jeho pravděpodobně věznitel zůstával skoupý na slovo. „Nejsi.“

Připadám si tak, pokračoval Solembum. Už zdaleka tolik nedoufal, že tím něčeho dosáhne, jako na začátku. Popravdě se začínal cítit rozmrzele. A ještě unaveněji než předtím.

Reakce nepřišla hned; po delší odmlce se však slova bez hlasu vrátila. „Ty nevíš o smrti nic.“

Ty ano?, chytil se toho Solembum.

„Smrt je můj konec i počátek. Počátek i konec. Je ve mně i mimo mě. Nic o ní nevíš, hloupý kocourku.“

Nad tím by se byl Solembum ze všeho nejraději zamyslel; připadalo mu to jako nějaká hádanka, ovšem na jakékoli hlubší úvahy byl bohužel moc unavený. Ke svému roztrpčení nedokázal ani přemýšlet. Vzmohl se jen na jednoduché, rychlé reakce a rozhodnutí.

Když nejsem mrtvý, co se mnou je?, zkusil namátkou ještě jednu otázku.

„Trpíš přemírou zvědavosti. Asi si myslíš, že ti to pomůže. Klidně se tou vyhlídkou kochej dál, k ničemu jinému ti však nebude. Snad ti ještě pomůže zabít trochu toho času… neboj, kocourku, zanedlouho budeš mít asi mnoho nových námětů k přemýšlení. To se ti bude moc líbit, že? No uvidíme.“

----------------------------------------------------------------------

Po nezměřitelné a nedůležité době se najednou zase probral. Procitl opět do tmy a nicoty; nicméně přesto se s ním udála jistá významná změna. Poprvé od svého uvěznění si byl JISTÝ, že žije. Jako by se vrátil do svého těla. To tělo bylo sice ztuhlé jako kus kamene, ale dozajista bylo JEHO, a navíc ho konečně CÍTIL. Nikdy by nevěřil, jak moc ho takové vědomí uklidní. Vědomí, že své tělo MÁ. A to přesto, že toto vlastnictví bylo pouze symbolické, protože nemohl své tělo nijak ovládat. Neměl nad ním žádnou moc.

Nějakou dobu se zpola nepřítomně zaobíral touto jistě povzbuzující skutečností, když tu ho vyrušila další slova, beroucí se neznámo kde.

„Ještě měj chvíli strpení, kocourku. Čeká tě zajímavý výlet. Zakrátko tě vzbudíme, až na tebe budeme připraveni. Zatím se podle libosti kochej svou tělesnou schránkou… dokud ji máš.“

Po tom dovětku Solembumovi mimoděk zatrnulo; byl však pořád příliš mimo, než aby se tím dokázal nějak více znepokojovat. A bezvýznamný, nekonečný čas ubíhal dál.

Nebo ne? Co když se čas naopak dávno zastavil?

-----------------------------------------------------------------

Nepříjemný kyselý závan. V nozdrách. Fuj! Teď je to ještě horší. Bleee… zatočila se mu hlava a ucítil, jak se mu čenich instinktivně stahuje odporem.

Automaticky zafrkal ve snaze dostat z nosu ten otřesný pach. Bez výsledku. Naopak, cítil ho ještě silněji.

„Asi mu nevoníme.“

„Komu taky jo? Šlapej.“

Dva hlasy, SKUTEČNÉ hlasy, kousek vedle něj. Jeden zleva, druhý zprava. Nepříjemně blízko.

„Čím ho asi budem krmit?“

„Co já vim. Třeba housenkama. To je fuk.“

„No tak jo.“

Hlasy se zase odmlčely. Solembum tomu byl skoro rád, zněly totiž dosti nepříjemně. Byly téměř stejné, oba hrubé, hluboké, podivné… NEPŘIROZENÉ. Jako by nepocházely z masitých úst, z živého prokrveného krku… z opravdových hlasivek. Jako by ten zvuk vycházel spíš z nějaké obludné jeskyně, nebo možná sopky. Bouřkového mraku. Ze země.

Solembum to nevěděl jistě a docela ho to mátlo. Nikdy takové hlasy neslyšel.

A ten pach… fuuuuj. To bylo ještě mnohem horší. Odporně kyselý pach, z něhož se zvedal žaludek. Pálil ho v nozdrách. Byl jím doslova zahlcen.

Jak se postupně probíral z – čeho vlastně? Bezvědomí, mrákot, spánku, omámení? – no zkrátka, jak se postupně probouzel a přicházel zase k sobě, zvolna si uvědomoval, v jakém stavu asi je.

První, co poznal, bylo, že leží. To druhé, že má spoutané nohy. Byl ve své zvířecí podobě a měl připoutaný i ocas. Rovněž měl na tlamě cosi… tvrdého a těsného, drželo mu to čelisti zavřené. Náhubek… cítil jeho upoutání pod bradou, vzadu na hlavě… k nesnesení napůl zadušen náhubkem a odporným zápachem pocítil, že s ním někdo nebo něco houpá, nahoru a dolů, chvílemi také do strany. Kolem bylo možno slyšet tlumené šustění. Občas drobný praskot. Několik neidentifikovatelných dalších zvuků. Zaskřípání.

Solembuma zasvědilo temeno a nemohl se poškrábat. Seznal, že ho nedrží jenom pouta, ale rovněž síť propracovaných kouzel. Celého ho obrůstala a neumožňovala mu, aby se hýbal. Mohl napínat svaly, jak chtěl, bylo to zbytečné.

„Snad nám cestou nechcípne.“ Ozvalo se zleva.

„No, ještě máme zálohu,“ reagoval hlas zprava.

Solembum již byl natolik při sobě, aby ho popudilo, jak o něm mluví. Hlasitě frknul a zavrčel, což ovšem kvůli náhubku skoro nešlo slyšet. Únosci to však i tak slyšeli.

„Ještě statečný. Ne na dlouho, vsaď se.“

„S tebou se nevsázim. Hejbni radši kostrou, ať tu netáhnem celej den.“

Den?, pomyslel si Solembum popleteně. Jemu se zdálo, že je spíš noc. Na den bylo moc tma… aspoň myslel. Ona vlastně… nebyla tak ÚPLNĚ tma. Jen skoro.

----------------------------------------------------------------------

Kapitola 30 Přibližování

Eragon, Safira a Glaedr se ve svých myslích „sesedli“ k interní poradě, zatímco cizinec zůstal stát před nimi a s naprosto nezaujatým výrazem čekal, jak se tedy rozhodnou.

Co teď?, ptal se Eragon obou draků, máme přistoupit na jeho hru? Co když je to příliš nebezpečné? Nebo jsme už taky až moc paranoidní po tom, co se nám tu stalo… co myslíte?

Ten Maugrim mi někoho připomíná, zabručel Glaedr zadumaně, ale pořád si nemůžu vzpomenout, koho. Jako by… jako bych se už někdy s někým jako on potkal… ale vůbec si na to nevzpomínám.

Všechno o nás ví, připomněla Safira poněkud stísněným tónem, ví, kdo jsme, ví, co tu děláme… ví o Glaedrovi a netají se s tím. Je tak sebejistý… připomíná mi Galbatorixe.

Eragonovi přejel mráz po zádech, když vycítil úzkost, která doprovázela její poslední slova. Myslíš, že je s ním ve spojení? Třeba ho sem král poslal… nebo nás třeba sledoval, nebo… nebo co já vím.

Tenhle neposlouchá krále, nesouhlasil Glaedr, já bych spíš tipoval, že neposlouchá nikoho, vůbec nikoho. Dělá jenom to, co chce ON sám. Ach, kdybych já si tak vzpomněl… vnitřně cítím, že je to moc důležité, ale jako by mi něco bránilo si vzpomenout… hrozné.

Já mám spíš dojem, že špehuje naše myšlenky, prohlásila Safira, všechno o nás ví, protože si to zjistil přímo z našich myslí.

To Eragona polekalo. Já jsem ale necítil jeho mysl. Necítil jsem, že by ke mně pronikl; ani se o to nepokusil.

Hmmm, na to Safira, já se spíš bojím, že on tohle ani nemá zapotřebí. Taky jsem nic necítila… ale v jedné kratičké chviličce, zatímco mi hleděl do očí, jsem měla SKORO dojem, že se kolem mé mysli mihla ta jeho. Bylo to strašně rychlé, a nejsem si tím tak úplně jistá… ale myslím, že poznal, co všechno mám v hlavě, i když kolem ní svou myslí jen bleskově proletěl. Nemusel se mě ani dotknout. A ani netuším, jak bych mu v tom bránila… bylo to… zvláštní. Bránit v přístupu jeho mysli by bylo jako snažit se holými tlapami zadržet valící se moře. Proklouzl by mými obranami jako vítr travou. A ani bych to necítila.

Obávám se, že si s námi může dělat, co se mu zachce, utrousil Glaedr, podle všeho je zrovna tak nebezpečný jako to monstrum v… ve skále. Ne-li horší.

Neměli bychom se pokusit proniknout do jeho mysli?, navrhl Eragon.

Ne!, křikl Glaedr, v žádném případě! Poslouchal jsi, co jsem právě říkal? V jeho nitru může být… COKOLI. Ne, říkal, ať si ho držíme od těla. Tím se budeme řídit.

To by mě zajímalo, co je vůbec zač, mudroval Eragon a přitom se znovu podíval na cizincův nenápadný venkovský vzhled. Maugrim líně postával na pláži a tvářil se již trochu znuděně; chvílemi sjížděl hrozivýma očima na naši skupinku, chvílemi si zase prohlížel okraj lesa dál za nimi. Neopatrnému pozorovateli by se nejspíše jevil jako úplně obyčejný člověk – docela hezký muž věkově něco mezi dvaceti a pětadvaceti lety, oblečený v nevýrazném, tmavém, již viditelně obnošeném cestovním oblečení, s vysokými koženými botami s řadami přezek a s hrubým černým pláštěm s kapucí visící za krkem. Z toho všeho jedině ty boty budily pozornost – vypadaly totiž mimořádně kvalitně a jistě musely být dost drahé. Navíc, jak si Eragon všiml, nebyly skoro vůbec špinavé; na lemu Maugrimova pláště naproti tomu viděl stopy po blátě a trochu uschlého jehličí a jiných smítek. To vypadá, že si na svých botách zakládá, pomyslel si Eragon a pak obrátil svou pozornost zase k drakům.

Měli bychom si na něj dávat pozor, pravila Safira zjevně v odpovědi na Eragonova předchozí slova, je dozajista představitelem nějaké u nás naprosto neznámé formy života. Cítím to z něj… v jeho pachu. Tenhle Maugrim není cítit jako žádný druh tvora, jaký kdy žil tady v Alagäesii. Nemá nic společného s žádným tvorem, s jakým bych se kdy setkala, jeho pach je… naprosto cizí. A víc než podezřelý.

Tu Safira zaváhala. On sice vypadá jako člověk, ale… pach má jako nějaké ZVÍŘE… určitě je to zvířecí pach; a vsadím krk, že to zvíře je agresivní a nebezpečné. Hádala bych nějakou neznámou šelmu. No, určitě je to masožravec.

I jeho zuby tak vypadají, přikývl Eragon, kterému se vybavila ta jediná chvilička, kdy Maugrim víc otevřel pusu. Lidské zuby tam nebyly ani omylem.

To ale není ten problém, pokračovala Safira pomalu, to, že je pravděpodobně zabiják a predátor, živící se svou kořistí, mi vůbec nevadí; konečně já sama jsem taková. Jsem drak. Mě děsí něco jiného: instinkt mi napovídá, že je v něm něco… něco BLÍZKÉHO tomu, co měl v sobě ten netvor v Pevnosti duší. Nosí v sobě… nějakou temnotu.

Cítím to stejně, řekl Eragon, v němž narůstal pocit marnosti. Maugrimovi bych i věřil, ačkoli jemu na nás asi nezáleží kvůli nám samotným, ale kvůli nějakým JEHO plánům. Ale té… ZRŮDĚ, která v něm kdesi číhá, té věřit nemůžu.

Eragon a Safira se oba zároveň otočili na Maugrima, jenž dosud čekal na jejich vyjádření, a hotovili se k tomu, že z jejich vzájemné konfrontace nějak opatrně vycouvají. Dokud to ještě jde. V té chvíli ovšem Glaedr procitl ze svého soukromého zamyšlení a k jejich překvapení najednou oslovil cizince sám.

Eragon, Safira i Glaedr byli pro.

-------------------------------------------------------------

Vím, co se stalo s tvojí dívkou, řekl mu, a vím, co pro ni musíš udělat.

--------------------------------------------------------------------------------------

Oh, ne, vydechl Murtagh a v pocitu osudové marnosti složil hlavu do dlaní.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Všichni bozi světa, pomozte nám, pomyslel si Murtagh. Tohle už totiž bylo i na něj příliš.

-------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 34 Instinkty

Vyléčení Safiřina křídla si vyžádalo poněkud více času, než Eragon předpokládal; Maugrim mu vysvětlil, že je to tak proto, že se ten zlolajný třpytivý prášek z Vilemonova meče nevstřebal pouze do kostí křídla, ale také do kožní blány, a za dobu, jež od zranění uplynula, se dostal do krevního oběhu a tím do celého křídla, ne jen do pořezaných a zlámaných částí.

„V případě, že se meč jedinou ranou zatne přímo do kosti,“ vykládal Maugrim věcně, zatímco obcházel kolem Safiřina poraněného křídla sem tam a pokládal ruce na spoustu různých míst, „se prach uvolní obvykle pouze tam; samotné špičky zubů na meči se roztříští – v mikroskopické rovině, takže není nic vidět – a vzniklá drť se vsákne do kosti a zůstane tam, i když je meč z rány vytažen. Při zásahu svaloviny se tohle nestává, protože ta je příliš měkká a hroty nepoškodí. Ovšem tady –„ a lehce poklepal rukou na okraj dračího křídla, „toto je výjimečný případ. Dračí šupiny, ba dokonce samotný lem křídel, tvořící jejich okraj, mají dostatečnou tvrdost na to, aby způsobily odlomení konců zubů meče a tím i uvolnění… ehm, prachu. Tím následujícím seknutím se tudíž prach dostává do ran, do masa, do krve… nejen do kostí, i když tam se ho uvolní nejvíc.“

Takže mám té věci plné křídlo?, zeptala se Safira nedůvěřivě, proč mě to potom ale nebolí stejně, jako ta noha, a jako Eragonova ruka?

„To bude právě tím, že se ti to dostalo do krve,“ pravil Maugrim, „prokletý prach způsobuje charakteristickou bolest pouze v kostech, nebo v nervech. Pokud koluje v krvi, nebo pokud se dostane dejme tomu do trávicí soustavy, má přesně opačný účinek – působí tišivě, takže sám tu bolest potlačí a je takřka neodhalitelný. Proto se dřív často používal jako jed, na trávení nepohodlných… osob. Stačila troška prášku do jídla, a pak finíte viva. Divadlo končí.“

Při posledních slovech přejel Maugrimovi po rtech potutelný, zlomyslný úsměv, z něhož se Eragonovi málem udělalo nevolno. „Ty sám jsi tak někoho otrávil?“ obořil se na něho.

Maugrim se na Eragona krátce otočil a ve tváři měl vpravdě záludný výraz. „Ne. Ale viděl jsem to.“

Pak chvíli nemluvili; Maugrim se naplno pohroužil do léčby Safiřina křídla, zatímco Eragon zakaboněně přihlížel a hryzal se do rtu. Nemohl si pomoct a Maugrimovi v tomhle prostě nevěřil. Cizinec se mu totiž zdál být přesně tím typem člověka, který bez sebemenšího zaváhání klidně otráví krutým jedem kdekoho, jenom pokud tím dosáhne nějakého svého cíle. Jeho výraz, když mluvil o „konci divadla“, dokonce napovídal, že by byl schopen utrpení svých obětí přihlížet zblízka a bez hnutí brvy u nich čekat, až jed vykoná své. Těžko říct, zda Maugrim má nebo nemá něco, co by se dalo nazvat svědomím.

Eragon skutečně z cizince nebyl nijak moudrý. Maugrim totiž tak často a hlavně tak LEHCE měnil polohy, že to bylo vlastně až děsivé. Přátelský Maugrim, nenávistný Maugrim, ochotný a veselý a hned zase pomstou posedlý Maugrim… tvor, který snad v jediné minutě může bestiálně umučit nějakého svého nepřítele, potom ošetřit a utěšit kterékoli nemocné zvířátko v okolí, a vzápětí může vzít do ruky meč nebo jinou zbraň a začít bezcitně vybíjet všechno, nač cestou narazí. Pak už mu zbývá jenom usednout do trávy, očistit meč od krve a začít se mazlit s nejbližším kolouškem, kterého ve své náruči nechá v poklidu usnout… a pak mu rázem prokousne hrdlo.

„Eragone?“ ozval se Maugrim zase naprosto nevinným hlasem, „nač myslíš? Vypadáš podivně.“

Už jsem úplně v pořádku, hlásila Safira, aspoň jak říká Maugrim.

„To je dobře,“ řekl Eragon bez přemýšlení; pořád byl v duchu jat tou představou. Maugrim a bolest, Maugrim a krev. To k sobě tak nějak pasovalo. Jenže zrovna tak pasovalo i Maugrim a sluncem ozářená kvetoucí louka. Maugrim a jeho přátelé někde v lese.

Tu se Eragon zarazil. Koutkem oka přitom spatřil Maugrima, jak na něj upřeně hledí s trochu udiveným, možná překvapeným výrazem. Tohle přece není z mé hlavy!, uvědomil si Eragon, tyhle představy… jak jsem k nim přišel?

Mírně popletený Eragon zprudka zavrtěl hlavou a promnul si oči. „To nic, jsem v pořádku,“ řekl potom nahlas a přistoupil ke své dračici, jež na něho shlížela moudrýma, krásnýma očima. Vychytralé, pronikavé Maugrimovy oči ho sledovaly níže a trochu zprava.

„Co jsi vůbec zač, Maugrime?“ zeptal se Eragon ostřeji, než měl v úmyslu. „Chceš, abychom ti věřili, přitom jsi ale jako nějaká divoká šelma, která se mazaně skrývá za civilizovanou maskou.“

Maugrim pobaveně vydechl. „Páni, Eragone, máš úctyhodný odhad. Nebo je to intuice? Vnuknutí? Všechno ti povím, co můžu; klidně se posaď.“

Eragon se napřed ani nepohnul; Maugrim si nevšímal jeho očividné ostražitosti a nedůvěry a posadil se sám. Přitom si Eragon konečně všiml dlouhého rovného meče, který byl dosud skrytý v záhybech Maugrimova pláště. Pochva meče byla černá a výborné kvality; byl-li i meč v ní takový, mohl se bez ostudy měřit s kterýmkoli z nejlepších mečů, jaké kdy Eragon viděl – což byly všechno meče Dračích jezdců. Meč navíc nebyl Maugrimovou jedinou zbraní; po jeho pravém boku byla připevněná na opasku dlouhá dýka, rovněž v černém pouzdře. Vyhlížela venkoncem podobně jako meč – ty dvě zbraně evidentně patřily k sobě.

„Jsem hyerodlak, Eragone,“ prohlásil Maugrim jakoby nic a už zase se do našeho mladého Jezdce doslova vpíjel pohledem. „Asi tě moc nepřekvapí, že s člověkem mám sotva co společného. Tvoje INTUICE měla pravdu… byla-li to intuice.“ A bůhvíproč se ušklíbl.

„Co?“ přeptal se Eragon. Safira byla rovněž zmatená jako on, zato Glaedr se zdál být o něco klidnější. Jeho tušení se mu totiž potvrdilo. Přesto – ba právě proto – nemohl být zcela bezstarostný. V přítomnosti takového tvora, jako je hyerodlak, se totiž nikdo nemohl cítit v úplném bezpečí…

„Hyerodlak,“ opakoval Maugrim pomalu a zřetelně, opět se známkami jízlivého pobavení, „nedivím se, že tomu moc nerozumíš. Pokusím se ti to vysvětlit. Nemělo by to být tak těžké, konečně… ve vaší zemi žijí kočkodlaci, a dokonce vlkodlaci, i když o těch druhých zřejmě ani nevíte. Ale pokud já vím, kočkodlaky znáš, Eragone. Ty se s nimi dokonce přátelíš, Safiro. Tomu se nelze divit. Takže oba víte – pardon, všichni tři víte… omlouvám se, Glaedře, mám sklony zapomínat, že tu také jsi, když tě nevidím… nuže, vy víte, že existují tvorové, kteří mohou měnit svoji podobu. Mají více podstat; nejsou jenom bytostmi nebo jenom zvířaty, nýbrž jsou obojí. Obě jejich podstaty jsou jim stejně blízké a vlastní, a celkově jim to dodává vlastnosti a schopnosti, které nikdo jiný nemá. A logicky, jako se kočkodlak mění v kočku, vlkodlak ve vlka, štírodlak ve štíra a tak dál, hyerodlak se mění v hyeru.“

„A co to je, ta hyera?“ zeptal se Eragon.

Vyšší forma nadpřirozeného vlka, odpověděl Glaedr nečekaně dřív, než tak stihl učinit Maugrim. Ten pak aspoň rychle dodal: „Také jedno z nejmocnějších kmenových zvířat. Hyery patří mezi Pět nejvyšších zvířat, spolu třeba s Ang-Gryfy, Jednorožci, Fénixy… a Draky.“

„Nadpřirozený vlk?“ ujišťoval se Eragon, „takže něco jako vlkodlak?“

„Ne,“ zavrtěl Maugrim hlavou a tvářil se pro změnu shovívavě, jako učitelka v mateřské školce, „vlkodlaci jsou sice ze stejného Kmene, jako hyerodlaci, ale jinak se rozhodně nejedná o totožné druhy. Hyery jsou vzdálenými předky prvních praotců vlkodlaků a jsou mnohem mocnější. Vlkodlak je proti hyeře asi tak nebezpečný jako obyčejný mravenec proti kudlance nábožné. Nedokázal by našince porazit, ani kdyby mu zaskočil v krku.“

A co dělá taková šelma, jako je hyerodlak, v naší zemi?, otázal se Glaedr, přece jsi sem nepronásledoval právě tu stvůru, která nás přepadla, že ne? Netuším sice, co byla zač, ale zdá se mi, že by i na tebe byla moc silným soupeřem, ne? Byl to přízrak; co by si s ním hyera počala? Připadne mi divné, že by šel zničit hyeří magií, ačkoli je to magie opravdu mocná.

„Jistě, obyčejná hyera by toho asi moc nesvedla, ačkoli by rozhodně nebyla Ewrëģhovi tak vydaná na milost jako vy,“ z Maugrima byla opět cítit ta jeho protivná škodolibost, „přinejmenším by mu byla rovna a neměla by potíž se před ním uchránit, ačkoli, jak správně podotýká Glaedr, zničit by netvora nemohla. Já ale nejsem obyčejná hyera. Existuje mnoho druhů hyer, nižších i vyšších, a věř, Glaedře, že proti mně by Ewrëģh neobstál.“

Glaedr nespokojeně zavrčel; možná bylo v tom zavrčení i něco vyčítavého nebo výhrůžného, ovšem Maugrim si z toho nic nedělal. „Té stvůře, jež vás ve skalách přepadla, se říká Ewrëģh. Je to přízračný netvor vzešlý z černé magie. Říká se o nich, že se rodí z bolesti a násilí ve světech; zrozeni jsou z utrpení a rovněž se utrpením živí. Nic jiného už vlastně ani nepotřebují, jen bolest živých tvorů a tmu – světlo, zvlášť prudké, moc rádi nemají a teplo také ne. Pokud nemusí, vyhýbají se slunci a taky ohni. Ewrëģhové jsou jedni z nejstrašlivějších Tvorů Temnoty, ovšem nepatří mezi ty nejmocnější. Jejich děsivost je hrozná, stejně jako destrukce, kterou umí napáchat v duších živých tvorů, ale jen tak mezi námi, zas tak silní zase nejsou. Existuje celá řada bestií Zla, které jsou klidně i stonásobně tak silné jako Ewrëģhové. V příčkách hierarchie sluhů Nepřítele stojí Ewrëģhové spíše na spodních místech. Byly dokonce doby, ne příliš dlouhé, kdy sloužili světlé straně – nikoli samozřejmě nějak pozitivně. Takoví netvoři bez duše už se nemůžou změnit… jednu dobu bývali Ewrëģhové strážci v Angbandu, ve vězení, v němž skončilo mnoho zlých tvorů, kteří byli poraženi. Kobky Angbandu poznal dokonce nejeden Krutovládce; ačkoli ti bývali obvykle spíš zabiti, zničeni, nebo skončili zavření ve větších a horších žalářích, než je Angband. Ale to nic. Ten dotyčný Ewrëģh, který tu škodil, už není a to díky vám. Stejně mi to nejde na rozum…“

Tu se Maugrim zamračil a zahleděl se na ně zkoumavým pohledem. Levou rukou si už chvíli mimoděk mnul bradu a pravou si zase pohrával s přezkami, jež držely na jeho opasku pochvu s dýkou. Vypadal náhle nebývale ustaraně. „Jak jste toho netvora vlastně zničili?“

Naši poutníci se po sobě zaraženě podívali. No ano, jak? Teprve teď, když se jich na to Maugrim přímo zeptal, jim došlo, že to sami NEVĚDÍ. Pokusili si ten střet znovu vybavit; svorně se otřásli a Eragon rázem klesl na kolena. Než se nadál, seděl naproti Maugrimovi, třásly se mu ruce a v hlavě měl… PRÁZDNO. Vzpomínal si na Pevnost duší, na ohavného netvora (na toho až moc dobře) a… a dál? Co se tam vlastně stalo? Bylo to zvláštní; pokud by totiž měl Eragon věřit své paměti, musel by usoudit, že se s netvorem prostě najednou, nečekaně a čirou náhodou setkali, chvíli jim bylo nepopsatelně zle a potom byl netvor najednou zase pryč, beze stopy a bez příčiny. Srovnání jeho vzpomínek se vzpomínkami obou draků vyneslo poznání, že ani jeden z nich nic dalšího neví. Pěkně je to zmátlo, a Maugrima očividně zrovna tak.

„Nevíte, proč tam ten Ewrëģh byl?“ ptal se dál, ještě zadumanější než prve.

Vyklubala se z toho dokonalá záhada; Eragon, Safira a Glaedr se mohli zamýšlet, jak chtěli, ale stejně si na nic konkrétního nevzpomněli. Maugrim se pasoval do role vyšetřovatele a příští čtvrt hodiny jim kladl systematické dotazy ohledně té události – jak to začalo, co se stalo, co netvor chtěl, jak ho zničili, jak odešli… snažil se z nich vypáčit aspoň pár detailů, ale k ničemu to nevedlo.

„My vám nelžeme,“ vybuchl Eragon nakonec rozhorleně, protože už nemohl snést Maugrimův stále podrážděnější výraz, „prostě si to nepamatujeme!“

„Já vím,“ kývl Maugrim a pro sebe si potichu zavrčel – skutečně zavrčel, odkudsi z hrdla, a zcela jiným hlasem, než jakým mluvil. To vrčení bylo nefalšovaným zvířecím zvukem, pocházejícím ze zvířecích hlasivek. „Máte upravenou paměť.“

„Jak upravenou? Kdo nám ji upravil?“

„To nevím!“ odsekl Maugrim již opravdu vztekle, „visí na vás nějaké kouzlo; není ani dračí, ani hyeří, ani od Ewrëģha, ani od Vilemonů, sakra! Vůbec nejsem schopný rozpoznat jeho původ! Do háje! Jestli tohle je něco jiného, než špatné znamení, tak já jsem tříhlavá srnka. Jdete si do očarované skály pro pomoc, chráněnou dračími kouzly; vejdete tam, a po dracích ani stopy, potom se zjeví obluda OD NÁS, najednou zase zmizí, vy porazíte Ewrëģha a několik Vilemonů k tomu, a odnesete si jenom pár sekanců, já tomu všemu můžu akorát přihlížet a potom ještě zjistím, že ani nezjistím, o co tomu mizerovi šlo! Krucinál, to je snad zlej sen.“

Maugrim už během svého vztekání se rozzuřeně vyskočil na nohy (tak prudce, až se Eragon polekal) a nyní tu korzoval po písku a zuřil dál. „Jak můžou člověk a dva draci, k tomu jen jeden úplně živý, jen tak zničit Ewrëģha a vyváznout skoro bez úhony?! Na něco takového vaše magická moc nestačí, někdo vám MUSEL pomoct. Kdo to byl, sakra?!“ obořil se na stále sedícího Eragona hrubě. V tom okamžiku si Eragon pomyslel, že ho asi Maugrim udeří, potom však najednou mrskla Safira hlavou a nabrala Maugrima jedinou rychlou ranou, aby mu v tom zabránila. Začaly se dít věci. Kohokoli by Safira takto nabrala tlamou, odhodila by ho přinejmenším osm metrů daleko; jenže Maugrim se odhodit nedal. Popadl dračici za ostny na hlavě, přičemž jí jeden ulomil (!), následně se úplně bleskově přesunul od její tlamy na její krk, sevřel ji tam nohama a tasil dýku. Safira nebyla schopna reagovat dostatečně rychle. Pouze strašně zařvala bolestí, když jí Maugrim vrazil dýku zezadu do krku (ostří projelo tvrdými šupinami jako máslem); potom jí skočil na hřbet, chytil jí rukou křídlo a bez viditelné námahy jí ho zlomil, jako by to bylo pouhé párátko. Řvoucí Safira se po něm ohnala; to už i Eragon vyskočil a tasil meč; Maugrim se útočící Safiřině hlavě vyhnul, stejně jako se vyhnul i tlukoucímu druhému křídlu; najednou byl pod Safirou, kterou popadl za nohu a jediným trhnutím ji srazil k zemi, přičemž sám upadl. Než k nim stihl Eragon přiskočit, nakopl Maugrim dračici zdrcující silou, takže ji odhodil kus po pláži (!) a u toho vskutku děsivě vrčel, už ne potichu, ale tak hlasitě, že to znělo jako vrčení nějaké obrovské zuřivé příšery. Stalo se to tak rychle, že nad tím Eragon ani neměl čas žasnout. Už jen zaslechl kovový zvuk vytahování meče z pochvy a vzápětí skočil k Maugrimovi s napřaženým Brisingrem. Maugrim byl připraven; pouhými dvěma pohyby vyrazil meč Eragonovi z ruky a chytil ho dřív, než mohl někam odletět. Tak zůstal Eragon stát, a před ním byl Maugrim s jedním mečem v každé ruce; v pravé držel svůj vlastní, mistrovské, hrozivé dílo s lesklým ostřím dvou barev – jasně rudým tam, kde na něj dopadaly poslední dnešní sluneční paprsky, a temně černým tam, kde byl kov ve stínu. V levé ruce držel Maugrim Brisingr. Na ostří Brisingru se přímo uprostřed skvěl úzký zub v místě, kde se střetl s Maugrimovou černorudou čepelí. Na té ale žádné podobné znamení z boje Eragon neviděl.

„Chceš se mnou bojovat, Eragone Stínovrahu?“ zeptal se Maugrim. Do jeho lidského hlasu mu přitom vůbec poprvé pronikl i jeho druhý hlas, ten zvířecí, vrčivý. Eragon se při tom bezděky zachvěl. Maugrim se ve vzteku přestal ovládat, a tak ukázal světu část ze svého pravého já. V tomto jeho utajovaném já bylo tolik dravosti, že instinkty Eragony nutily se rovnou obrátit v útěk. Všemožně se snažil svou reakci potlačit; bylo to velice těžké, protože Maugrim v celé bojové parádě stál jen metr od něj a byl viditelně natolik zdivočelý, že nejspíš ztratil větší část svých zábran. V jeho najednou rozvášněných očích četl Eragon touhu po krvi a HLAD.

-------------------------------------------------------------------

Kapitola 35 Predátor

Eragonovo tělo reagovalo na nynější zjevné nebezpečí dvěma protichůdnými způsoby: oběhový systém mu zaplavil dráždivý adrenalin, srdce se mu rozbušilo s vyšší intenzitou… a mozek mu vysloveně proti jeho vůli začal panikařit. Naproti tomu jeho nohy a ruce ztuhly, ba přímo zamrzly šokem, a tak se Eragon v prvních vteřinách nebyl schopen pohnout. Tohle totiž bylo úplně jiné než třeba někde v bitvě. Tentokrát před ním stál protivník, o němž mu samo jádro jeho duše říkalo, že je naprosto nad jeho síly. Cítil to; instinkty ho varovaly tak, že o tom nebylo sporu. Vnímal málem až hmatatelně, že ať nyní udělá nebo neudělá cokoli, nemá šanci se Maugrimovi ubránit, pokud ho napadne. Nešlo přitom o úsudek rozumu. To jeho tělo VĚDĚLO jaksi samo od sebe, že predátora před ním nelze zastavit. A ačkoli se Eragon honem snažil vzchopit a dát se do boje, jakkoli je snad marný, jeho tělo mu v tom urputně bránilo. Jako by se v něm probudilo pradávné dědictví po dávných předcích – instinkt tak silný, že nešel ovládnout.

Jeho tělo se sbíralo k jedinému: k zoufalému a naprosto zbytečnému pokusu o útěk. Zbytečnému, protože instinkt napovídal, že před Maugrimem nelze utéct ani se schovat. V tuhle chvíli by se před ním Eragon necítil v bezpečí ani na druhém konci světa.

Maugrimova tvář nyní vyhlížela démonicky, naprosto nelidsky; v jeho jinak půvabných, ušlechtilých rysech se usídlila dravost a chtíč – i on se dostal pod nadvládu instinktů. A zatímco Eragon byl pudově nucen krčit se a prchat, Maugrim měl nyní jediné nutkání, silné jako samotná jeho existence. Byl od samého jádra své bytosti lovcem; zabíjení kořisti patřilo k jeho životu neodmyslitelněji než dýchání. Posedlý svojí odvěkou potřebou již nevnímal jako dřív; neviděl v Eragonovi víc než nějaké to dosud živé maso. Maso, jež by šlo tak lehce zabít… čerstvá krev, jakou dosud neochutnal… lidská krev.

Lovec pootevřel ústa a částečně vycenil děsivé zuby, bílé jako vybělená kost, ostré jako ten nejostřejší nástroj. Jejich špičatý tvar napovídal, že jsou velmi účinnou smrtící zbraní a delší špičáky nahoře i dole se výborně hodily pro rychlý útok a rázné překousnutí nějaké životně důležité tepny. Z Maugrimova hrdla se ozvalo hrubé zvířecí zavrčení, z něhož vstávaly chlupy, a pak cizinec zvolna pustil Eragonův poškozený meč a nedbalým pohybem schoval ten svůj zpátky do pochvy. Bude zabíjet holýma rukama. A samozřejmě použije i své zuby.

Zvonivý dopad Brisingru na zem jako by Eragona popíchnul – škubl sebou, zamrkal… a už se obracel k útěku, zcela pod mocí vlastních pudů. Jeho smůlou bylo, že byl příliš pomalý. Žádný člověk neuteče útočícímu hyerodlakovi, ani člověk s elfskou rychlostí.

V posledním okamžiku zasáhla Safira. Právě v tom zlomku vteřiny, kdy byl Eragon napůl otočený a Maugrim už po něm zuřivě vystartoval, přiřítila se modrá dračice jako obří dělová koule a prudkým nárazem dravce odhodila. Tentokrát byla úspěšnější než minule, protože Maugrim byl zcela zaujat Eragonem a jejího výpadu si nevšimnul. Hyerodlak proletěl vzduchem a plavným obloukem dopadl do houští na pokraji lesa. Nijak si tím neublížil; už během letu se ladně otočil a přistál na nohách elegantně jako kočka. Bez sebemenší úhony vyrazil opět na Eragona – hnal se tak rychle, že ho Eragon ani pořádně neviděl. Safira zařvala a vychrlila směrem k agresivnímu cizinci sloup ohně. Nezastavilo ho to, pouze zbrzdilo, protože se jejímu útoku hbitě vyhnul a přiběhl pak z jiného směru. Jeho druhý skok na Eragona opět překazila Safira; nastavila mu do cesty ocas a zkusila ho opět odhodit, což však nešlo, poněvadž Maugrim už to očekával a pevně se jejího ocasu držel. Dračice řvala a divoce mrskala dlouhým ocasem ze strany na stranu ve snaze dravce shodit. Maugrim ji však držel rukama i nohama a drtil ji u toho takovou silou, až to vážně bolelo. Tak zkusila jinou taktiku – začala vší silou mlátit ocasem do země, aby tvrdými ranami donutila hyerodlaka souboj vzdát.

Eragon se mezitím horečně snažil něco vymyslet. V panice se chopil svého zuboženého meče – navzdory vážnosti situace v duchu zmučeně zaúpěl, když spatřil zblízka nevzhledný zub na čepeli – a přitom tak nějak napůl doufal, že až po něm Maugrim zase skočí, nabodne se přitom na jeho ostří. Eragon si uvědomoval, jak je ta představa bláhová. Hyerodlak byl příliš rychlý a silný; nejspíše by se od Eragona probodnout nenechal. Ublížilo by mu to vůbec?, zeptal se Eragon sám sebe, když sledoval, jak Safira bije ocasem a Maugrimem do země úděsnou silou. Predátora to zdá se nezranilo, pouze rozzuřilo ještě víc. Eragon musel žasnout, co všechno Maugrim vydrží. Udělat tohle Safira člověku, rozmázne ho jedinou ranou jako mouchu a výsledkem bude akorát zkrvavená placka. Hyerodlačí tělo musí být neskutečně odolné. Bylo to šokující.

Vzápětí už toho měl ovšem Maugrim tak akorát dost. Využil momentu, kdy měla Safira během mlácení ocas nahoře, a skokem tak rychlým, že byl prakticky neviditelný, jí skočil na hlavu. Safira řvala, Maugrim vrčel, Eragon panicky pobíhal kolem s mečem v ruce, ovšem nevěděl, co si s ním má počít. Do toho tartasu se vložil záhy i Glaedr. Zoufale se snažil nějak podpořit Safiru, ale krom své síly jí nemohl mnoho pomoci poskytnout. Zlatý drak sice měl z minulosti určité znalosti o hyerodlacích, jak je ale zabít nebo alespoň přemoci, to nevěděl. Popravdě byl z celé situace ještě zděšenější než Eragon se Safirou. Jako jediný totiž věděl, čeho jsou hyerodlaci schopní. Nepatřili totiž mezi druhy s kdovíjak dobrou pověstí…

Během chvilky byla Safira vyřazená z boje; Maugrim si s ní dělal, co se mu zlíbilo – zbil ji, polámal jí i druhé křídlo a jednu přední nohu, hrozným úderem jí poranil dokonce i levé oko, takže na něj už neviděla, a vše to završil tím, že jí do krku kousek pod čelistí zaťal svoje děsivé zuby. Prokousl jí tvrdé šupiny jako nic; zahryzl se jí hluboko do masa, kam až dosáhl, a lačně se napil její krve. Měl neskutečně silné čelisti – kdyby chtěl, mohl by ji jediným stiskem na správném místě i usmrtit. Velkým štěstím pro modrou dračici bylo, že ji hyerodlak nechtěl zabít; chtěl ji jen mít z cesty. Na závěr ji konečně pustil; dračice řvala, tentokrát však bolestí – hyerodlačí kousnutí je jedna z nejbolestivějších věcí, které se komukoli můžou přihodit – a už se po něm jen slepě oháněla; Maugrim ji odstrčil do stejného houští, do kterého hodila předtím ona jeho, a šel si pro svou vyhlédnutou kořist. Pro Eragona.

Eragon už neměl ani sílu pokusit se vzít do zaječích. Zoufale se díval po své dračici, jejíž bolest byla tak pronikavá, že držela v šachu i jeho, a Brisingr držel neužitečně skloněný k zemi. Glaedr zuřil a dokonce se pokusil na hyerodlaka zaútočit svou myslí v posledním pokusu jej nějak zaměstnat a dovolit Eragonovi uniknout. Glaedr toho o hyerách věděl dost, aby si nedělal iluze o tom, že by Maugrimovu mysl ovládnul; hyeří mysl byla podle legend extrémně nebezpečné místo pro kohokoli, kdo by se ji odvážil napadnout, a nadto byla prý absolutně nedobytná. Doufal jen, že dravce třeba zdrží. Ani to se mu však nepodařilo. Maugrimova mysl byla chráněná takovou ochrannou hradbou, že byla prakticky nedotknutelná. Hyerodlak zřejmě Glaedrovo úsilí skoro nezaznamenal; jen se zlehka ošil, jinak si ale ničeho nevšímal a klidným, jistým krokem mířil k Eragonovi. Vyzařovala z něho čirá chladnokrevnost; jeho vztek se zvláštně proměnil v cosi netypicky stabilního, pevného a hlubokého. Byl to prapodivný vztek. Nebyl takový chaotický a zarytý, jako vztek bývá, byl hladký jako nehnutá vodní hladina, čirý jako sklo, hluboký a stálý. Šlo o jakousi „vyšší formu“ běžného vzteku – mocnou a mnohem nebezpečnější. Trochu se to podobalo letitému hněvu velmi, velmi starých draků, třeba těch z Pevnosti duší. Nesmírně starý vztek nesmírně starého tvora. Proti tomu byla i ta nejlítější zběsilost někoho mladého a nezkušeného slabounká a neškodná jako záchvěv motýlích křídel proti hotové vichřici. Nejděsivější ale nebylo to na povrchu; navenek byla ta starodávná vichřice naprosto pasivní, zdánlivé bezvětří. To strašlivé uvnitř zůstávalo skryto a bylo to jen tušené. O to hrůznější mela by však nastala, pokud by nenápadná vnější slupka praskla a vichřice se projevila.

Glaedrovi se vybavilo jedno přísloví z dob jeho mládí: Pravý hněv časem sílí.

Pak už bylo vše strašně rychlé. Maugrim přistoupil až k Eragonovi a krutě se na něho usmál, pusu poskvrněnou krví jeho dračice, která sténala opodál a marně se snažila vstát. V černých očích predátora byla odvěká tma. Glaedr zařval a marně se pokoušel hyerodlaka zarazit. Maugrim ho ignoroval.

Eragon se zachvěl od ramen až po prsty u nohou. Ani nevnímal, že mu ochabla ruka. Jen slyšel Brisingr znovu dopadnout na zem.

Maugrim vycenil zuby. Už nebyly čistě bílé.

A pak, rázem, hyerodlak skočil. Chňapl po lidském Jezdci rukou a vlastní vahou ho srazil na zem. Glaedr šílel. Safira byla v agonii.

Maugrim Eragona znehybnil; držel mu ruce drtivou silou, jež nesnesla odporu.

V jediném okamžiku nad sebou viděl Eragon nepříčetnou Maugrimovu tvář. Na bradu mu skápla kapka Safiřiny krve.

Pak se hyerodlak rázem sklonil k jeho hrdlu. Zdáli byl slyšet dračí řev.

Maugrimova tvář zmizela, Eragon už viděl jen jeho hnědočerné vlasy.

Bolest. Výbuch energie děsivé síly. Příšerný, nelidský řev. Pach krve…

---------------------------------------------------------------------

Kapitola 36 Zásah

Pro Safiru byl dnešní den jako nějaká děs vzbuzující připomínka pekla. Již poněkolikáté se opakoval stejný scénář. Setkání s neznámým tvorem, útok, zuřivý a beznadějně vypadající boj, a pak… rozuzlení. Pokaždé s Eragonem a Glaedrem znenadání spadli do nějaké hrozné šlamastyky, a ačkoli z ní pokaždé zase nějak vyvázli, byli na tom pořád hůř a hůř. Už to první setkání s cizincem bylo hrozné. Černý zlý netvor v Pevnosti duší byl tím nejstrašlivějším soupeřem, jakému kdy Safira čelila. Naplnil ji hrůzou, jakou nikdy dříve nezažila. O to zvláštnější bylo, že vzápětí byl zase pryč – podivným řízením osudu, nebo to byla náhoda? Těžko říct; její ani Eragonova paměť jim z jakýchsi neznámých příčin neposkytly žádné vodítko k rozluštění této záhady.

Jako by to nestačilo, v lese je pro změnu přepadla bojovná horda nevábných zakuklenců. Nebyli tak děsiví jako ten… Ewrëģh (koneckonců, CO by vůbec MOHLO být děsivější než on???), ale zato byli čtyři, útočili zřejmě prokletými meči a měli tu nejodpornější krev, jakou snad příroda kdy stvořila. Tedy, pokud byli ti Vilemoni dílem přírody; Safira o tom dost pochybovala. Působili veskrze spíš jako dílo nekalé magie.

Ze setkání s Ewrëģhem si Safira, Eragon i Glaedr odnesli kruté psychické šrámy, z boje s Vilemony zase četné rány na těle, a potom se doklopýtali sem, zmožení málem k smrti, a na co tu nenatrefí? Na intrikánského, zákeřného hyerodlaka, silnějšího než drak a záhadného jako Angela, který si s nimi napřed povídá a dělá ze sebe dobráka, dokonce jim pomůže se zraněními, a pak… Pak už ho najednou zajímá jen Eragonovo maso.

Jako bych si to nemyslela, naříkala Safira trpce, zatímco ji opět bolelo celé tělo a byla už zase naprosto bezmocná. Pokolikáté už? Safira ani nevěděla, zda je víc zoufalá nebo rozzuřená. Ten bídák Maugrim se rozvzteklil rychleji než cholerický fanghur, načež obrátil jako had a ze zdánlivého spojence se bleskem pasoval na nepřítele. Dračice to celou dobu napůl čekala; nevěřila cizinci a cítila z něj hrozbu, ovšem on s nimi jednal zprvu tak uhlazeně, tak… CIVILIZOVANĚ, že se i ona dala jeho slovy a činy ukolébat a polevila na ostražitosti. A to byla zřejmě osudová chyba.

Teprve teď nám vyjevil svou pravou tvář, vrčela si pro sebe Safira na pokraji agonie, není nic jiného než bestie, sprostý vrah. Už se neovládá a jedná tak, jak je mu přirozené.

Celé se to událo příliš rychle. Maugrim s nimi klidně mluvil; potom však narazil na tu záležitost s netvorem v Pevnosti duší. K překvapení všech se ukázalo, že aktéři střetu s netvorem mají díry v paměti – nebyli schopni vysvětlit, co v Pevnosti duší vůbec dělali, ani co tam dělal ten netvor, a už vůbec si nikdo z nich nebyl schopen vybavit, co se s Ewrëģhem nakonec stalo, že zmizel. Maugrima to zjištění přivedlo k bezuzdné zuřivosti. Proč vlastně? Co JEMU záleží na tom, co oni dělají a proč? Snad to mají být oni, kdo má právo být nervózní a naštvaný; to JIM byla neznámo jak a kým změněna paměť! Proč se to dotklo JEHO? S ním to přece nijak nesouvisí, ne?

Každopádně Maugrim vypěnil a svoji zlost najednou obrátil proti nim. Rázem zdivočel a probrala se v něm jeho zvířecí podstata; k Safiřině nebývalému zděšení byly vbrzku jasné dvě špatné zprávy: Maugrim zahájil vražedný lov na Eragona a taky se ukázalo, že není v moci Eragona, Safiry ani Glaedra Maugrima porazit. Rozběsněný, ba šílený hyerodlak byl mnohem nebezpečnější, než se napřed zdál. Safira to zjistila jako první. Bylo pro ni nepopsatelně šokující být na hlavu poražena někým, kdo byl o tolik menší než ona a ani neměl k dispozici žádné významné zbraně. Hyerodlak je ani nepotřeboval; udolal ji pouze silou vlastních rukou, rychlostí svého těla a nezměrnou agresivitou. Bylo to děsně ponižující a Safira tomu ani nemohla uvěřit. V rádoby lidském těle Maugrima se skrývala síla a moc, s jakou se ona, Safira, dědička nejmocnější rasy Alagaësie, nemohla vůbec měřit. Ona, která již porazila tisíce nepřátel; ona, která měla na svých bedrech zodpovědnost za záchranu celé země, ona podlehla jedinému soupeři, dvounožci-s-kulatýma-ušima, který s ní navíc bojoval takřka neozbrojený, nepočítala-li jeho dýku. Bylo to hrozné už jen samo o sobě. Poslední žijící dračice, nádherná a silná Safira Zářivá šupina, a nechá se zmrzačit a odstavit takovým holým nedochůdčetem, které nemá ani křídla, ani ocas a ani nedokáže chrlit oheň.

Její ponížení a šok bylo však jen maličkostí. Šlo o malichernost v porovnání s důsledkem jejího selhání. Násilnická bestie s ní zatočila jako s nějakou ubohou ještěrkou a vrátila se ke svému původnímu cíli – zabití Eragona. ZABITÍ ERAGONA!!!

TOHLE je Peklo. Nic míň. Pravé Peklo.

Nelze popsat, jak strašné byly ty okamžiky pro Safiru. Pro ni byly ještě horší než pro Eragona nebo Glaedra. Zatímco si vrah sebevědomě šel pro jejího Jezdce, samotný-smysl-jejího-bytí, který neměl nejmenší šanci se ubránit jeho vražednému útoku, ona sama, místo aby ho bránila, bezmocně úpěla v křečích opodál, zcela zneschopněná bolestí a agonií. Každou vteřinou se schylovalo ke strašlivé katastrofě, bylo to blíž a blíž a blíž… ta bolest, to napětí, ten strach, ta zuřivá bezmoc a rostoucí panika… to vše prodchnuto zoufalstvím a takovou až osudovou nevyhnutelností…

Protože ona selhala, její Jezdec zemře.

Je sám. Je sám před krutým nepřítelem a ona pro něho nedokáže nic udělat. Může tomu leda přihlížet. Vidět na vlastní oči smrt svého Jezdce, své druhé půlky…

NEEEE!!!

Safira řvala. Řvala jako ještě nikdy. Zcela v zajetí šoku a hlavně bolesti se divoce zmítala na zemi, vší mocí se snažila sebrat a vstát, honem se vrhnout před Eragona, zachránit ho, zachránit ho třeba i vlastním životem…!

Maugrim stanul těsně před Eragonem. Safira ho viděla zezadu. Viděla i zmrtvělý, odevzdaný Eragonův výraz zpoza hyerodlakovy rozcuchané kštice. Její Jezdec právě bezděčně upustil svůj meč. Ten jen tiše cinkl, nic víc. Dál znělo už jen Maugrimovo vrčení a Safiřin řev.

Takhle to tedy skončí? Po všech bojích, bitvách, taktikách a plánech; po tom všem teď jediný svobodný Jezdec v Alagaësii zahyne sežrán cizí hladovou příšerou?

Maugrim srazil Eragona na zem. Sám zpola seděl, zpola ležel na něm a svíral mu paže v ocelovém sevření. Z Glaedra už bylo cítit jenom nepříčetnou hrůzu.

Safira se hystericky zatřásla a vzepjala se na třech končetinách; jednu přední nohu měla v takovém stavu, že jí nemohla ani pohnout. Přes veškerou snahu ale nemohla nic víc dělat. Bolest byla příliš silná; nejhorší byla ta na krku, z hyerodlakova kousnutí. Z té nevelké rány šlo více paralyzující bolesti než ze všech ostatních zranění dohromady. Ta bestie měla snad v zubech nějaký jed, nebo je možná její kousnutí nějak očarované. Právě tím kousnutím totiž Maugrim dračici nadobro vyřadil.

Safiřiny nohy se pod ní slabostí podlomily. Rozplácla se opět na zemi; v ten samý moment se dravec prudce sklonil k Eragonovu hrdlu. Poslední zahryznutí a konec.

Bolest. Výbuch energie děsivé síly. Příšerný, nelidský řev. Pach krve.

Ta bolest byla všude. Ta mocná energetická vlna nejprve taky; o půl vteřiny později si Safira se slabým bodnutím údivu uvědomila, že ta obrovská energetická řeka plyne směrem od ní. Dračice se vzmohla jen na šokované vydechnutí a její řev v tu ránu utichl. Přímo od ní, z jejího vlastního hřbetu, vystřelil energetický výboj, proud naprosto gigantické síly; bylo to tisíckrát, ba ještě víc, silnější než cokoli, co kdy Safira pocítila. Zášleh energie vystřelil od ní směrem k Eragonovi úžasnou rychlostí.

Ta bolest byla její, ale nejenom její. Ta šílená síla proudila sice od ní, ale NEBYLA její.

Ten hrůzostrašný řev byl Maugrimův. Krev náležela Eragonovi, ale nebylo jí tak moc.

Všechno se to seběhlo tak rychle, že byste během toho nestačili ani mrknout. Přesně v tu chvíli, kdy se Maugrimovy smrtící zuby dotkly Eragonova hrdla, vybuchla na Safiře hotová energetická nálož, z níž se zformoval jakýsi „energetický šíp“ obřích rozměrů; výboj síly vletěl rovnou mezi Maugrima a Eragona, hyerodlaka odhodil pryč a Eragona omráčil.

Nadále zněl pláží jediný zvuk: hyerodlakův nepříčetný řev. Maugrim se divoce válel v křečích po zemi, držel se za hlavu a chvílemi si také drásal rukama tělo, a u toho šíleně řval jako tur. Řval a řval, šokem a BOLESTÍ. Zjevně to byl nyní on, kdo byl naprosto vyřazen z boje.

Ale jak to?, mihlo se Safiře hlavou. Modrá dračice stále ležela na zemi a jen na to celé užasle zírala. Dokonce i Glaedrova hysterie byla nenadálým energetickým výbuchem přerušena; zlatý drak byl momentálně dočista zkoprnělý. Ani on ničemu nerozuměl, nic nechápal.

Eragon ležel na původním místě v mdlobách. Safiřino spojení s ním jí dávalo vědět, že dosud žije.

Maugrim konečně přestal řvát a už jenom sténal. Vyčerpaně, zničeně ležel na hrubém písku a třel si rukou obličej. I z dálky Safira poznala, že se celý chvěje.

Potom hyerodlak zvednul hlavu. Vlasy měl chaoticky zježené a lezly mu i do očí; nenamáhal se však zatím s jejich odhrnováním. Jeho výraz prozrazoval jediné: ŠOK.

„Co to bylo, do prdele?“ zaúpěl potom a chytil se zase za hlavu. Přerývaně dýchal a třásl se; zdál se již nepříčetný jen zpola, jako by mu velice silný úder částečně navrátil soudnost. Ten výraz byl podobný tomu, který nasadí zuřící nebo hysterický maniak, pokud ho někdo hodně silně praští a tím zcela knokautuje. Utržil tak silnou ránu, že se nejspíše vzpamatoval, dokonce ho možná i přešel hlad.

Safira mu odpověděla tím, že na něho dlouze nenávistně zavrčela. Byla by po něm okamžitě vztekle skočila, kdyby mohla. Její přetrvávající bolest jí to však nedovolila.

Maugrim ještě jednou hlasitě zaúpěl a potom asi tři minuty jen bez hnutí ležel. Očividně se potřeboval aspoň trochu vzpamatovat. Safira se tomu nedivila; pokud celý energetický výboj z jejích zad v plné síle srazil hyerodlaka, byl spíš div, že to Maugrim přežil.

Mimochodem… odkud se ta energie vůbec vzala???

O tom neměla Safira nejmenší ponětí. Ta síla sice vyrazila z ní, ale její určitě nebyla. Poté, co výboj odmrštil dravce a přitom mu způsobil nemalou újmu, energie najednou zase zmizela neznámo kam a nezbylo po ní ani stopy.

Maugrim se dovedl až neskutečně rychle regenerovat; zanedlouho se posadil, ještě stále vypadal poněkud mimo, jako by ho přetáhli po hlavě krumpáčem, ale už nesténal. Byl sice vyvedený z míry, ale bolest už ho přešla. Když si sedl, Safira ztuhla. Predátor se už však k dalšímu útočení neměl – uštědřená lekce mu zdá se stačila. Byl příliš otřesený, než aby myslel na jídlo.

„Páni, to byla šlupka,“ vydechl Maugrim polohlasně a třel si přitom čelo, „to je fakt… neskutečné. Pffff. Co to proboha bylo.“

Ještě chvíli tak zadumaně seděl a cosi si pro sebe nesrozumitelně mumlal. Safira s Glaedrem zůstávali ve střehu (ne že by to k něčemu bylo, ale prostě měli takovou potřebu).

Nakonec hyerodlak pomalu vstal (Safira přitom znovu zavrčela) a víc než co jiného působil velmi, opravdu velmi zamyšleně. Zvolna přecházel sem tam a mnul si bradu; lehce se u toho mračil a občas vydechl cosi, čemu nebylo rozumět. Možná to bylo něco v neznámém jazyce, ale Safira si tím nebyla moc jistá.

Nakonec se zničehonic zastavil v půlce obrátky a otočil se k našim hrdinům. „Tohle se mi tedy vůbec nelíbí. Ještě jsem se s něčím takovým nesetkal. Vypadá to, že vám někdo pomáhá… nějaká neznámá moc vás brání jak přede mnou, tak před jinými hrozbami. Nepoznal jsem tak úplně, o jakou magii se jedná, ale dozajista je to ta stejná, která vám hlídá paměť, abych z ní nemohl pravdu o celé události vytáhnout. NĚCO ve vás se přede mnou skrývá. Dokonce ani já si nepamatuji její otisk, ačkoli jsem ho pocítil ani ne před pěti minutami. To kouzlo už pracuje i v mojí mysli. Nejsem zvyklý na to, aby mě něco ovlivňovalo… nesetkávám se s mocnější magií, než je ta má.“

Zamračil se ještě víc. „Jenom vážně DOUFÁM, že to neznamená to, co mě právě napadlo. To doufám fakt NE.“

Safiře neuniklo, že při posledních slovech Maugrim viditelně zbledl a v očích mu prokmitlo něco, co tam dosud dračice ještě neviděla: strach. Bylo to… podivné. Strach k mocnému hyerodlakovi moc nepasoval.

Něco asi není tak úplně v pořádku, napadlo Safiru a sevřelo se jí hrdlo.

Hyerodlak pár vteřin mlčel a dumal a pak se zřejmě nějak rozhodl, protože sebou trochu trhl a víc se napřímil, ve tváři zase svůj známý cílevědomý výraz.

Vzápětí upřel pohled na Safiru a z hrdla mu vyšlo dlouhé zavrčení; nebylo však nijak agresivní, znělo… spíše jako zvířecí pokus o komunikaci. Následně zaplavila Safiru hojivá energie; Maugrim ve skutečnosti tím zavrčením kouzlil a nyní dračici v mžiku vyléčil všechna zranění, jež jí prve způsobil. Neuplynulo víc než dvě vteřiny a Safira byla zdráva, s jedinou výjimkou. Rána na krku ji sice téměř nebolela, stále tam však byla.

„Hyeří zuby zanechávají zranění, na něž je magie krátká,“ okomentoval to Maugrim nevzrušeně, „v tomto případě pomůže jedině čas.“

Než stihla Safira nějak odpovědět, otočil se hyerodlak k ležícímu Eragonovi a znovu zavrčel, podobně jako předtím. I Eragona zřejmě uzdravoval. Lidský Jezdec dokonce tiše zaskučel – nejspíše se přiblížila chvíle jeho procitnutí z bezvědomí.

„Omlouvám se za to, jak jsem vás napadl,“ prohlásil Maugrim nečekaně a s vážným výrazem opětoval Safiřin nevrlý pohled, „neovládl jsem se. Ani moc nevím, co mě to popadlo. Zaútočit na draka… to se i mezi námi hyerami považuje za neslušné. Draci byli od počátku Věků našimi spojenci. Zasloužil bych pár pořádných facek.“

Víc než to, zavrčela Safira. Byla již dostatečně v pořádku, aby se mohla zvednout na nohy; nebyla však naštěstí natolik zaslepena hněvem, aby se pokusila na Maugrima zaútočit. Bylo zřejmé, kdo by takový zápas vyhrál. Ona jistě ne.

„Obávám se, že jsme spolu ještě zdaleka neskončili,“ dodal Maugrim a do hlasu mu zřetelně pronikly nefalšované obavy, „a nikdo z nás to nejspíš neovlivní. Něco se tu děje.“

To už se hyerodlak obracel k lesu a odcházel; mířil ke stejné stezce, po které sem Eragon a draci přišli. Stmívalo se – Maugrim se pouštěl do lesa na noc.

Ještě kousek před okrajem vzrostlé vegetace se cizinec naposledy otočil. Oči měl záhadné a jeho pohled byl pohledem neskutečně starého tvora. Ruku držel na jílci svého meče. V jeho hlase byl znát strach i vztek, když k nim pronesl svá poslední slova.

„Něco se tu děje. A věřte, že já zjistím, CO.“

-------------------------------------------------------------

Kapitola 37 Pustina

V prvních chvílích si Solembum připadal natolik zmatený, že si nebyl tak zcela jist, zda opravdu dobře vidí. Vše kolem bylo totiž tak… PODIVNÉ, že to spíš než realitu připomínalo nějaké bláznivé, fantaskní a naprosto iracionální bludy. Stačila však jen chvíle k tomu, aby si zajatý kočkodlak uvědomil, že tohle je pravda – ničím nepřikrášlená a objektivní. Přesto v ten moment, kdy otevřel oči, oněměl; strnul v šoku, překvapení a úžasu, neboť TOHLE tedy ještě neviděl.

Jako by někdo vzal běžnou světskou logiku a zákony přírody a pak to celé prazvláštně překroutil, upravil a přebudoval, že to bylo málem k nepoznání. I tak šlo ale poznat, že základ celé skutečnosti není fikcí – vycházel z pravidel, jež Solembum dávno znal, ačkoli tady s nimi bylo evidentně něco JINAK.

Kolem bylo takové netypické pulsující šero; místy byla víc tma, chvílemi zase o něco méně. Intenzita světla byla žalostná – popravdě řečeno, nešlo zcela jasně říct, zda tu nějaké světlo vůbec je. Ty chvilky mírnějšího šera působily spíše jako oslabená tma, než jako vliv nějakého světla; navíc, ať Solembum pohlédl kamkoli, nikde nenašel jediný sebeslabší zdroj světla. Spíše pohledem natrefil na věci, které vypadaly venkoncem jako ZDROJE TMY. Nahoře, tam kde by čekal oblohu, viděl podivné pásy čehosi nehmotného v nezměrné výšce. Jako „nebe“ to tedy nevypadalo. Nikde ani památky po hvězdách, měsíci, planetách – no o Slunci radši nemluvě; to jako by tady bylo zakázané slovo – celý vršek scenérie, kam až oko dohlédlo, tvořily jen ty nekončící pruhy absolutní černoty střídané s oním tepajícím šerem. Celé to bylo tak strašně temné, depresivní a… MRTVÉ, že každému živému tvorovi zvyklému na sluneční svit se z toho nutně muselo dělat zle. Z totální černoty nahoře na „obloze“ sálala tma děsuplné síly, a také dosti nepříjemný chlad. Pulsující šero zase působilo tak nějak JEDOVATĚ, jako by skrývalo něco možná ještě horšího, než co číhá ve tmě.

Níže pod pásy tmy a šera bylo vidět jen málo věcí. Všudypřítomné tmavé výpary, nebo snad mlha, sem tam skrz neprostupný vzduch vykoukl kousek země, suché, tvrdé, naprosto bez života; sama zem tu byla jen kamenitou pustinou občas rozrytou něčím, co mohly být kdysi cesty. Všechno kolem jako by bylo rozpůlené – způsobovaly to ty pruhy na nebi. V krajině pod černotou nahoře byla jenom inkoustově černá tma, nic víc. V místech pod šerem bylo aspoň trochu vidět, pokud ovšem nebyla někde zrovna moc hustá temná mlha. Celkově Solembum usuzoval (hlavně po sluchu), že se nachází na nějaké planině obřích rozměrů, táhnoucí se všemi směry. Kdyby se měl řídit zrakem, musel by si ovšem myslet, že je tu jen ne moc široký pruh mlhavé pustiny jdoucí nekonečným oceánem nicoty; pruhy tmy nalevo a napravo tento pruh šera dokonale izolovaly od těch ostatních, takže to vypadalo, jako by žádné ani neexistovaly. Šero se táhlo tmou kupředu a tvořilo tmavě šedou linku ztracenou v neznámu. Jen podle vzorců pruhů na nebi kočkodlak soudil, že nedaleko musí být v krajině další podobné pruhy šera, zaříznuté v jinak nenarušitelné cloně tmy.

On sám byl potom připevněný na jakési umouněné ploché desce neurčitelné tmavé barvy a hrubého povrchu; z okrajů desky šly vzhůru hladké zahnuté tyče, které se proplétaly mezi sebou a nahoře byly spojené, ještě navíc v nich byly vodorovně zasunuté další, tenčí tyčky jdoucí kolem po všech stranách. Celé to byla vlastně neumělá, primitivně působící klec. V horní části byly mříže hustější, ale i tak bylo mezi nimi dostatek prostoru, aby mohl Solembum obhlížet trudné nebe; dole byly mezery mezi jednotlivými tyčkami ještě širší, možná dokonce dostatečně široké, aby jimi Solembum taktak prolezl, ale tím si nebyl jistý. Zkusit to nemohl, protože byl příliš těsně spoutaný.

Ty neustálé houpavé pohyby byly způsobeny nosiči, kteří nesli jeho klec na dvou dlouhých tyčích mezi sebou. Na každé straně klece byl jeden nosič, jenž měl silnou tyč přes rameno a držel ji rukou. Při pozornějším pohledu na ony nosiče Solembum šokem usykl. Takové bytosti v životě neviděl – vysoké, jakoby lidské postavy, jež však určitě nenáležely žádnému člověku, celé překryté černou látkou, která obepínala jejich hubená těla. Drápovité nehty nepřirozené barvy byly to jediné, co bylo z jejich těl vlastně k vidění. Solembum si tyto nevábné tvory nedokázal nikam zařadit; zato Eragon by mu mohl okamžitě říct, o koho se jedná. Byli to Vilemoni, další takoví, jaké bylo možno potkat na Vroengardu. Tihle byli stejní. Na rozdíl od svých kolegů však neschovávali meče; měli je oba připjaté na silném koženém pásku kolem pasu. Na děsivých zubatých mečích nebyly žádné pochvy a Solembum si všiml, že jsou celé umazané od krve a od… čehosi žlutého, co krev vzdáleně připomínalo. To byl zdroj onoho nakyslého zápachu, který již notnou chvíli mučil kočkodlakovy nozdry. Eragon už věděl, že je to krev Vilemonů, Solembum to měl zjistit až o něco později.

Vzápětí Solembum seznal, že jeho nosiči tu nejsou zdaleka sami. Jeho už tak mizerná nálada poklesla ještě níž, když si uvědomil, že mlhou vepředu i vzadu pruhem šera pochoduje mnoho dalších tvorů, jako jsou ti, kteří nesou jeho klec. Celkem jich mohlo být i čtyřicet – nemohl to však říci jistě, protože je skoro neviděl a navíc mu co chvíli zmizeli v husté mlze.

Jsem v kleci a nějaká horda čahounů mě nese bůhvíkam, pomyslel si zdrceně, vůbec netuším, kde jsem a co se mnou chtějí udělat. Do čeho jsem se to proboha zase dostal?

Pouta ho drtila a škrtila a výsledná bolest mu ztěžovala myšlení. Stejně měl dojem, že v nynější situaci těžko něco kloudného vymyslí. Momentálně si skutečně nevěděl rady. Jaký by mělo smysl pokoušet se o útěk, když by i po zdaru této akce skončil leda tak jako beznadějně ztracená micka někde v moři mrtva a tmy? Netušil, kde se vlastně nalézá, ani jak by se odsud mohl dostat. Má vůbec tohle podivné území nějaký konec? Zřejmě proto ho drželi v bezvědomí, když ho sem nesli – aby nevěděl, kudy odsud zase pryč.

To se jim tedy povedlo, pomyslel si, tentokrát již rozzlobeně, tady bych mohl o samotě bloudit třeba roky a nenajít žádný únik. Je to tu málem jako v pekle. Nikde nic, všude všechno stejné. Jak je to tu asi veliké? Sotva vím, kde je nahoře a kde dole. Dokonce ani moje instinkty mi nepomůžou. A nemám se absolutně podle čeho orientovat. Nic tu není! Dokonce ani jediná hvězda. To je fakt paráda… grrrr.

Vědomí, že je někde, kde nikdy nebyl, kde nemá šanci určit ani jednu světovou stranu a kde dozajista neexistuje nic jako jídlo, nebo propána boha aspoň čistá voda, bylo hrozné. Jeho únosci to měli báječně vymyšlené. Není divu, že jsou tak sebejistí. Je jim jasné, že Solembum pochopí, že bez nich je tu odsouzen ke zkáze. Jeho jedinou pranepatrnou nadějí na přežití je smířit se se zajetím a nechat je, ať ho odnesou, kam chtějí. Pokud by utekl, čeká ho jen jediné. Bídná smrt hladem a žízní po dlouhém a marném bloudění touto strašlivou mrtvou zemí.

Pokud tu je něco k jídlu a k pití, oni možná vědí, kde to hledat. Nebo snad mají nějaké zásoby s sebou? Solembumovi tu pořád něco nehrálo. Na žádné z hubených postav nespatřil jediné zavazadlo, jediný jiný majetek než zubatý meč. Ti tvorové mimo svých hadrových pokrývek těla a meče nic neměli. Žádný z nich. Z něčeho ale přece museli vyrobit tu klec, ne? Sami snad taky něco jedí a pijí… Solembum v to vážně doufal. Čím víc ty tvory pozoroval, tím mu přišli divnější a ZLOVĚSTNĚJŠÍ. Co když oni jíst nepotřebují? Nechají ho prostě umřít hladem?

Tu si vzpomněl, co říkali před chvílí jeho nosiči. Jeden z nich se ptal, čím ho budou krmit, na což mu druhý odpověděl, že asi housenkami. Solembum nakrčil čumák. Housenkami? No, i když, pokud jeden umírá hladem, je mu už potom jedno, čím se nasytí, hlavně když nezůstane o hladu. Ta vidina nebyla dvakrát lákavá, ale pořád lepší než nic. Kočkodlak se znovu rozhlédl po pusté kamenné zemi. Tak nehostinné místo dosud neviděl. Těžko by tu mohly žít housenky – rychle by všechny pochcípaly hlady. Ostatně… co tu vůbec mohlo žít? Červi, švábi, mikroskopické breberky? Ne, to je nemožné. Takováhle perfektní ukázka absolutního MRTVA se totiž jen tak nevidí. Tady by definitivně zaniknul i virus chřipky.

Absence světla, absence života… co to má znamenat?

--------------------------------------------------------------------

Kapitola 38 Čas

Absolutně si netroufal odhadovat, jak dlouho je již na cestě. Během jeho netečnosti v nicotě čas prakticky neexistoval – mohlo jít o pár hodin zrovna jako o celá tisíciletí, on to nebyl vůbec schopen ani hádat. Zřejmě to patřilo ke kouzlu, jež u něj nicotu prve navodilo. Účelem musela být snaha jej co nejvíce dezorientovat. Časově i prostorově. Únosci si v tomhle vedli na výbornou; Solembum se cítil všeobecně tak zmatený, že byl rád, že si ještě pamatuje vlastní jméno. Krom toho nevěděl takřka nic. Kde je, kdy je, s kým je, proč je. Otázka vedle otázky a odpovědi žádné.

Zprvu se utěšoval myšlenkou, že teď, když mu únosci dovolili se probudit k plnému vědomí a vrátili mu jeho smysly, o tom celém zjistí víc. Mohl se dívat a poslouchat, mohl dýchat a přemýšlet. Zpočátku měl docela pochopitelně jedinou usilovnou snahu: NĚCO ZJISTIT.

Realita si však s jeho touhami a potřebami nedělala starosti. Prostě je ignorovala.

První, k čemu se totiž po nelehkém dumání dobral, bylo to, že z jakýchsi nepochopitelných důvodů čas asi normálně nefunguje ani tady. Nešlo pouze o to, že v tajemné trudné pustině tohoto neznámého místa neexistovalo nic jako denní doba. Konvoj zahalenců se ubíral šerem zdánlivě hrozně dlouho a po celou tu dobu se nic nedělo. Ta cesta byla ve všem tak dokonale monotónní; vše bylo pořád navlas stejné. Solembum nejasně dlouho zíral ven skrz tyčky klece a v duchu počítal kroky zakuklence napravo; došel málem k dvěma stům tisícům, a nic. Viděl, slyšel a cítil pořád to samé. Temná zem byla stejná, mlha taky, a pruhovaná obloha jakbysmet. Začal počítat odznova, tentokrát kroky nosiče vlevo, a u toho hluboce dumal. Připadal si podivně. Když se totiž pokoušel určit, jak dlouho už je to od chvíle, kdy se probudil, narazil na nečekaný problém. Jako by nic podobného času vůbec NEBYLO. Ten okamžik jeho procitnutí se zdál stejně tak vzdálený ani ne minutu a úplně stejně zároveň i osm set let.

Ten pocit není snadné popsat; Solembum z toho byl ještě zmatenější než předtím a nakonec musel s úžasem konstatovat, že TADY, ať je to kdekoli, je čas naprosto relativní, nejasný, nezměřitelný a zbytečný pojem bez jakékoli vypovídací hodnoty. Zkrátka NENÍ.

Solembum byl v jádru vcelku racionálně uvažující tvor (to samozřejmě v nejmenším neznamená, že by neměl fantazii) a nějakou dobu se této kontroverzní tezi vzpíral. Považoval takovou možnost za nelogickou a absurdní. Dovedl by lehce pochopit, kdyby narazil na místo, kde není zemská přitažlivost (to už kdysi poznal), nebo na místo, kde voda hoří a stromy mají tekuté listí (i to už jednou viděl), a nebo třeba kde žijí tvorové s obráceným metabolismem, totiž tací, kteří během života mládnou (o tom slyšel), nebo kteří se živí odpadem od jiných tvorů a místo něj vylučují nadmíru lákavé pochoutky, naprosto nerozlišitelné od běžného jídla (o tom tedy popravdě ani neslyšel, jen ho to teď tak náhodně napadlo). Ale že se někdy dostane někam, kde nejenom že není světlo a život, ale hlavně tam NENÍ ČAS, na to nikdy nepomyslel ani v těch nejšílenějších snech. Solembum věděl, že čas je zvláštní veličina, ba přímo až magická, s neskutečnými vlastnostmi a mocí, a také se nikdy nebránil myšlence, že je čas relativní. Ale že by prostě někde úplně CHYBĚL? To je, jako by scházela délka, hloubka, nebo výška. Vždyť čas je jednou ze součástí samotného prostoru, čtvrtý rozměr!

Copak může vůbec existovat hmotný prostor bez času? Bez pravidelného rytmu pohybu částic? Hmota, energie, pohyb… může něco z toho chybět, a přesto být výsledek spojení kompletní???

Solembum se cítil být tak zaskočen, že zapomněl počítat a ztratil se někde mezi tisícem a tisícem sto. Tisíc a tisíc sto? Jak to? Vždyť počítám určitě několikanásobně déle, než jsem počítal předtím, a to jsem skončil pod dvěma sty tisíci, ne?

Potom se kočkodlak zarazil. Jeho paměť se totiž absenci času podivně přizpůsobila – neplynula kupředu jako odvíjející se klubko, které pokračuje stejnou rychlostí stále dál, a cestou se některé jeho úseky zvýrazní. Místo toho se začala točit v kruhu, jako uvízlá moucha v pevné pavučině. Místo, aby se jednotlivé zážitky v paměti skládaly za sebe, podle odvíjení času, kladly se nyní NA SEBE, jeden přes druhý, pořád na totéž místo. Čas totiž nebyl, tudíž vlastně neubíhal, kvůli čemuž neubíhala ani kočkodlakova paměť, a tak se vše nové ukládalo na poslední přístupné místo. Důsledkem toho byl prapodivný jev: úplně všechny okamžiky strávené na tomto bezčasovém místě se Solembumovi zdály naprosto stejně vzdálené, jako by se udály všechny naráz. Nebyl mezi nimi žádný rozdíl. Všechno se událo zároveň, a to právě TEĎ. Minulost, blízká i vzdálená, přestala existovat, a budoucnost zrovna tak. To vše se ale týkalo jenom událostí po kočkodlakově únosu. Zážitky z dřívějška zůstaly netknuty, protože si je pamatoval ještě z míst, kde čas byl, a tudíž se události zaznamenaly normálně, jak jsme všichni zvyklí. Momentální bezčasovost měla vliv jen na to, co se přihodilo BĚHEM NÍ.

Solembum si zkoušel tuto možnost ověřit pomocí dalšího počítání. V duchu si přeříkával čísla, stále dál, až do stovky. Velmi se na to soustředil a nakonec se přesvědčil, že děsivá pravda je skutečná a nelze před ní zavírat oči. Ačkoli jistě věděl, že čísla si říkal postupně, ne všechny zároveň (kdo by to taky dokázal? Jen si to zkuste, v jediný okamžik říct naráz sto různých čísel!), jeho paměť říkala něco jiného. Sotva skončil, byl by dal pracku do ohně za to, že všechna čísla si řekl v tu samou chvilku. A stačilo málo, a byl by si vůbec ani NEPAMATOVAL, že je říkal, a přitom to právě udělal!

Tohle je tedy ještě horší než otázka jídla, pomyslel si Solembum, jak mám vůbec zvládnout myslet, existovat a plánovat, když krom aktuálního okamžiku vlastně nic není, nebylo a nebude?

Koukl vzhůru. Pás šera, v němž se nalézali, se nyní nepatrně zatáčel vlevo. Konečně aspoň nějaká změna. Pásy černoty zahýbaly zrovna tak, a o kousek dál se k sobě dokonce přiblížily. To ale znamená, že se pás šera mezi nimi zužuje! Solembumovi se zježila nemalá část chlupů, když mu instinktivně došlo, co to asi značí. Začal si prohlížet celou viditelnou strukturu pásů na nebi, pozorněji než předtím. No ano. Všechny pásy šera se zužují! Pomalu, ale přece. Už teď jsou určitě o čtvrtinu tenčí, než byly… kdy? Teď? Hmmm… ne, tak jinak – než byly, když byly nejširší, jaké je Solembum viděl.

S absencí času a pamětí nezdolně zaseknutou pouze na aktuálním okamžiku bylo zatraceně těžké si vůbec povšimnout změny a hlavně naplno si ji uvědomit. Přesto to Solembum dokázal. Byl chytrý a uměl se přizpůsobovat. Častokrát mu jeho výborná schopnost adaptace zachránila krk. Takže nyní má před sebou úkol: přizpůsobit své myšlení bezčasovosti.

Uffff, proč zrovna já, zavrčel si pro sebe trochu unaveně, přesto bez náznaku beznaděje. Pokud je schopen i bez času zaznamenat změnu, která se odehrává postupně s nebem a okolní krajinou, není ještě vše ztraceno.

Dal se znovu do počítání a přitom letmo zkontroloval svět kolem. Tma nalevo i vpravo se přiblížila, ne? Žádný div; šero a tma tady dole přece přesně kopírují vzorce pruhů na obloze. Solembum ještě jednou vzhlédl a snažil se dohlédnout co nejdál. Zdá se mu to, nebo kdesi daleko vpředu pruhy šera postupně zcela mizí?

Tak tam mě nesou, pomyslel si zneklidněle, do oblasti, kde už je jen tma a jinak nic… pokud ale chtějí do tmy, proč jdou tudy? Jít o pár metrů na stranu, a jsou ve tmě hned. Když je jejich cílem tma, proč k ní míří tou nejdelší možnou cestou?

Solembum opravdu doufal ve dvě věci: že se brzy dozví, proč jeho únosci jednají tak, jak jednají, a že pro něj to první zjištění nebude znamenat nějakou katastrofu.

-------------------------------------------------------------------

Kapitola 39 Vetřelec

Spícím vojenským táborem Vardenů se neslyšně mihl neurčitý šedý stín.

Od doby, kdy se vojsko dalo do pohybu směrem ke královu městu Urûbaenu, uplynulo už několik dní. Jörmundur a ostatní velitelé odhadovali, že za tři a půl dne započne velký a tolik významný útok na město. Ta chvíle se hrozivě blížila jako hladový drak s rozevřeným chřtánem a ve všech zúčastněných volky nevolky vzrůstala nervozita. Začínalo to na nich být i vidět; úplně všichni členové vojska, od nejvyššího vedení po nejubožejší poskoky, byli viditelně ve stavu výjimečného napětí – vibrovali jako struny, které již po neúnosně dlouhou dobu někdo bez ustání rozechvívá. Struny, které jsou drážděny bez přestávky už tak usilovně, že hrozí totálním zhroucením. Zároveň však jako by mnohým vědomí neodvratitelného závěrečného konfliktu dodávalo nebývalou sílu. Nyní to bylo hop nebo trop; vítězství, nebo porážka – buď jak buď, definitivně a navždy.

Lidé reagovali na stres různě, zrovna jako trpaslíci a urgalové. Někteří se opírali do práce a plánů do té míry, že na nic jiného nedokázali ani pomyslet, jiní se chovali netečně a bezmyšlenkovitě a jenom plnili každý rozkaz, jiní zase kypěli silou, ale i zuřivostí (za poslední dva dny se muži již čtyřikrát poprali mezi sebou a dováděli tím Jörmundura k šílenství)… Vyhrocená situace jako by zvýrazňovala v každém něco jiného: v někom narůstal pocit odpovědnosti (viz Roran, který dobrovolně vzal na svá bedra funkci obránce celé své vsi), v někom pro změnu narůstala deprese (Elva byla po celou dobu přesunu víc a víc sklíčená a poslední tři dny řekla jen dvě slova), nebo nadměrně projevované emoce a povahové rysy (král Surdy Orrin byl na veřejnosti čím dál nesnesitelnější a dštil kolem sebe pýchu a nabubřelost do té míry, že s ním už nikdo nechtěl ztratit ani větu; bylinkářka Angela byla jako vyměněná – ke všem kolem byla nápadně laskavá, ale přitom bylo vidět, že ji vnitřně sžírá nepopsatelně bolestný smutek a její oči jakoby pohasly… něco se z nich vytratilo; Jörmundur byl nevrlý, ale stále praktický a spravedlivý, zatímco Nar Garzhvog a jeho urgalové se dostávali do tak prudké bojové nálady, že se jim všichni ostatní museli urychleně klidit z cesty).

Jedině kočkodlaci reagovali jinak. V porovnání s více či méně nápadnými znaky nervového šílení u ostatních spojených ras to vypadalo, jako by kočkodlaci nereagovali vůbec. Tak to však nebylo. Pozorný pozorovatel by si všiml, že kočkodlaci jsou zadumanější, popudlivější a semknutější než kdy dřív. Něco v nich bylo, něco hluboko, co se probouzelo jen občas, ovšem momentálně se to počínalo objevovat v jejich rysech, slovech, činech… odvěký pud staré a mocné rasy, které hrozí vysoký stupeň ohrožení, což spouští přirozené reakce. To nebyl pouhý stav pohotovosti. Ne. Bylo v tom víc. Příprava k sáhnutí do těch nejhlubších rezerv… něco tajemného, cosi z jádra samotné jejich podstaty.

Něco se v nich pohnulo, jako když si pomalu protahujete paži předtím, než se sehnete a ponoříte ji hluboko, přehluboko do vody. Tak hluboko, jak normálně nedosáhnete. Do hloubky, ve které se toho skrývá víc než na povrchu.

Kdo by si toho chtěl všimnout, tomu by to neuniklo. Nikdo z Vardenů na něco takového však neměl hlavu – všichni byli plně zaujati králem, svými blízkými a sami sebou. O náznaky něčeho JINÉHO u kočkodlaků se nikdo nestaral. Dokonce ani Angela. Ta by uhodla, že se děje něco mimořádného. Znala kočkodlaky vcelku dobře a věděla, čeho jsou schopní. Tohle však přesahovalo její tušení. Byla by si to uvědomila… kdyby chtěla. Stará, zvídavá, vědoucí a vždy připravená Angela by se o to zajímala. Nová, smutná, vlastními plány zaneprázdněná Angela to nevnímala.

Nikdo z Vardenů nepojal ani nejmenší podezření. Nikdo.

Přesto se v táboře nyní nacházel někdo, kdo se zajímal… kdo VĚDĚL. Přišel neviděn a nezván, nikým nečekán. Plnil vlastní úkoly, či se o to alespoň snažil.

Táborem se mihl šedý stín.

Hladce pronikl přímo kolem jedné z hlídek. Voják na stráži zvedl unavenou hlavu a slabě sebou trhnul, jak se chystal namířit proti neznámé postavě své kopí. Nestihl to však. Postavě sklouzla z hlavy temně šedá kápě a její ohnivým jasem žhnoucí oči se zabodly do těch modrých vojákových. Voják rázem kopí zase svěsil a netečně se zahleděl kupředu. Pokračoval ve své hlídce, ani netušíc, že právě propustil dovnitř nepřítele. Modré oči mladého muže hleděly tupě, jeho obličej neměl výrazu.

Dlouhán v šedém plášti s kápí nerušeně pokračoval, postupoval pokojně mezi stany. Zpod pláště vyklouzla kostnatá ruka s nepřirozeně dlouhými úzkými prsty zakončenými tenkými drápy. Kůže na ní byla celá krytá drobnými šupinkami jako kůže plaza, naproti tomu kůže na vetřelcově zdánlivě lidské hlavě byla hladká a pokrytá sotva znatelnými jemnými chloupky. Tvorova kůže byla světle šedá, jen o trochu světlejší než jeho odraný plášť; jeho drápy byly zase o něco tmavší.

Kráčel vpřed plynule a plavně, takže se zdálo, že pluje jako duch, ačkoli jím nebyl. Párkrát bylo možno vidět vykouknout kousek z jeho nohou – byly to podivné šupinaté spáry, částečně lidského, částečně dračího tvaru, rovněž s ostrými drápy. Vetřelec byl pochopitelně bos a krom svého pláště se halil ještě jakousi kutnou, podobnou oděvu mnichů.

Minul ještě jednu hlídku, již obelstil stejně jako tu předchozí. Ti lidé, to jsou teda hlupáci… Osobně nechápal, jak může být tak podřadná forma života vůbec někde úspěšná. Kdejaký trotl je schopnější než oni, a navíc je lze tak úžasně SNADNO zmanipulovat… téměř žádná rasa bytostí se vetřelci nejevila tak ubohá. A to už bylo co říct, protože dotyčný tvor opovrhoval úplně všemi rasami krom té vlastní a krom rasy jeho Pána. Všichni jsou tak ubozí… nicotní a zbyteční jako kupka červů někde v blátě. I když… nebýt těch mrzkých druhů života, čím by se pak vznešení tvorové Temnoty živili?

Tu se vetřelec zarazil. Natočil lidsky vypadající hlavu nalevo a důkladně zavětřil. Ano, to je ten pach. Tady je. Dlouhán v plášti se slastně protáhl a protáhl si i děsivé drápy. Brzo je bude potřebovat.

Vykročil nyní tím směrem a šupinatýma nohama našlapoval tak tiše, že dokonce ani kočkodlak by ho neslyšel, dokud by nebyl skoro u něj. V hlavě mu zněl hlas jeho Pána.

Najdi ji… a zjisti to. Ona to ví. A řekne ti to.

Vetřelec se pousmál; ukázaly se ostré zuby, tenké a špičaté jako zuby dravé ryby. Tento chrup se hodil k zabíjení kořisti podobně jako ten Maugrimův – přesto vypadaly každý jinak. Maugrimovy zuby připomínaly zuby vlka, jen ostřejší a uzpůsobené lidské podobě jeho čelistí. Tento lovec však měl zuby spíš jako piraňa. Hodně veliká piraňa.

Už je skoro u cíle. Už ji bude mít.

Jen metr před určeným stanem se najednou zastavil. Není tu sám.

Lidský pach, hned vedle vchodu do stanu. Drobná přikrčená postava… Tohle není hlídka. Navíc je malá a je to samice. Ne, je to MLÁDĚ.

Nejprve se rozhodl ji omámit svým pohledem, ovládnout a poslat pryč. Pak ho napadlo, že by ji mohl tiše zabít a sežrat. Už měl docela hlad. Pak ho napadlo poslat ji pryč, splnit své poslání a potom ji zase vyčenichat a sežrat později. Voněla náramně chutně, ačkoli když je tak malá, na jeho veliký hlad asi stačit nebude.

Lidská bytost ho spatřila a kurážně přistoupila blíže. Malá a bláhová… netuší, s kým má tu čest.

Vetřelec jí klidně pohlédl do očí, aby ji podvolil své zlé vůli.

Oba zároveň vyděšeně ztuhli.

Ona proto, že jí došlo, že před ní nestojí žádný člověk, ani urgal, ani trpaslík, ani kočkodlak… nikdo, koho by znala. Překvapeně si prohlížela neznámou hrůzu budící bytost. Nebyla však moc vystrašená; rozhodně méně, než by se dalo čekat. To vetřelec byl vystrašenější.

Zaprvé proto, že jeho vždy spolehlivý dar najednou neúčinkoval. Dívenka před ním byla stále sama sebou a prohlížela si ho zcela ze své svobodné vůle. Nepodařilo se mu ji dostat pod kontrolu. To ještě nikdy nezažil.

A zadruhé, a to ho šokovalo ještě víc, spatřil něco, co zkrátka nemohl ignorovat. Vyjeveně civěl na ten úkaz a samotnou svojí temnou duší cítil, že tohle je nejvýznamnější okamžik celé jeho existence.

Co že to tenkrát říkala ta stará Jíízza, když ji napadl v Udûru?

--------------------------------------------------------------------

Kapitola 40 Na shledanou

Z obřího černého draka sálalo tak nepopiratelné vědění, moudrost a moc, že jakkoli se Murtaghovi s Trnem zdál jeho úmysl poslat s nimi na onu jistě náročnou a nebezpečnou výpravu jako nutný doprovod pomatence Šruikana totálně šílený a nereálný, nemohli jinak než s ním souhlasit. Jim to připadalo jednoduše naprosto absurdní. Černý velikán si byl však svým rozhodnutím zcela jist, a on každopádně byl z těch tvorů, kteří vědí, co dělají. O tom nemohlo být sporu.

Takže se s ním o tom nehádali; dosud plní drakovy impozantní síly jeho úsudku věřili. Jejich vlastní pochyby sice zcela nezmizely, ale ustoupily na čas do pozadí. Něco se udělat muselo. A oni by byli blázni, kdyby neposlechli drakovy rady. S nikým jiným už své starosti beztak konzultovat nemohli, a navíc, kde by sehnali druhého takového starého a moudrého tvora na své straně?

Otázkou tedy nyní bylo, jak prakticky docílit toho, aby s nimi Šruikan šel. Celá akce, která teď zahrnovala i jeho, se neobešla bez jeho souhlasu a spolupráce. Králův drak s nimi nejen musel odejít, ale musel jim být ochoten pomoct, kdykoli to budou potřebovat. To vyžadovalo, aby sám věděl, proč a kam jdou a jak má celá výprava probíhat. Budou se s ním muset nějak domluvit – jak se ale domluvíte s tvorem, který nemá v hlavě nic než nenávist a bolest, která ho již dávno připravila o zdravý rozum? Jak přemluvíte někoho, kdo sám již nejspíše mluvit neumí a zřejmě už ani normální řeči nerozumí, pokud se tedy nejedná o jednoduché královy příkazy? Jak máte jednat s tak dlouho zotročeným jedincem, kterému sice dáte svobodu, ale jen za určitých podmínek?

Tohle se Murtaghovi a Trnovi jevilo jako neřešitelný problém. Viděli ve Šruikanově psychickém stavu nepřekonatelnou překážku. Dle nich byla jakákoli snaha o komunikaci s ním předem odsouzena k nezdaru. Neměli ponětí, co se vlastně v drakově šílené hlavě odehrává, a nedokázali si představit, jak by s ním asi měli zacházet. Navíc se ho báli.

Gigantický černý drak to takhle ovšem neviděl. Bůhvíproč nebral Šruikanovo šílenství tak vážně jako oni; přitom ale přece musel vědět, jak na tom králův drak je, ne? Nedalo se přímo říct, že by situaci nějak zlehčoval, to ne; jen ji nevnímal jako beznadějnou, naopak jako by si byl jist, že postupuje správně. A pochopitelně se Šruikana nebál vůbec.

Obří černý drak měl nejspíše nějaký PLÁN.

Murtagh chvíli jen tak seděl, jednou rukou nepřítomně hladil Trnovy šupiny, druhou si podpíral bradu a dumal. Znovu si v mysli přehrával celou situaci a snažil se ji vnímat objektivně. Díky síle obou draků, s nimiž tu teď byl, se mu díkybohu dařilo potlačit paniku z pomyšlení, že nebohá Nasuada je zase v pořádné kaši. Co mu však do hlavy skutečně nešlo, byl Šruikan. Ohledně něj si zkrátka nevěděl rady. Nakonec se Murtagh osmělil a zjevně také zamyšleného černého obra oslovil:

Jak mám Šruikana přesvědčit, aby se s námi vydal do jiného světa? Co mu mám říct?

Zatím nemusíš říkat nic, ujistil ho černý drak, jako první si s ním totiž promluvím já. Připravím vám půdu pro vaše jednání. Pak už si s ním však budete muset poradit vy sami.

A půjde to?, zapochyboval Trn, já osobně nemám ani tuchy, jak se s ním mám bavit. Je vůbec ještě schopný normálně myslet? Měl jsem z něho vždy dojem, že je stále buď v letargii, nebo v agonii. Nic mezi tím.

Jsi ještě velmi mladý, tak se tomu nedivím, prohlásil černý drak shovívavým tónem, časem oba poznáte, že nic není tak jednoduché. O nikom nemůžete tvrdit, že ho znáte, ani kdybyste jej znali tisíce let. Vždy vás může překvapit, vždy se může změnit. K lepšímu i k horšímu. Dokonce ani srůst duší nezaručuje dokonalé porozumění. V tom tkví kouzlo osobnosti.

Jako že Šruikan může být úplně jiný, než jaký se zdá?, zeptal se Murtagh a potlačil cynické ušklíbnutí. Tohle bude asi ještě hodně divné… má tomu věřit?

Šruikan může být jakýkoli, odvětil černý drak záhadně, kdykoli a kdekoli jiný anebo stejný. To se ukáže později. Teď nechme planých řečí. Vy dva jste tu ve velikém nebezpečí a musíte odsud honem zmizet. Šruikan zrovna tak. Nemáme mnoho času; pustím vás odsud a budu vás krýt svou magií a vy odletíte, kam vám řeknu. My se Šruikanem odletíme také… potom ho za vámi pošlu. Bude mít ode mne podrobné instrukce ohledně vaší cesty i jejího cíle. Pokud vše půjde uspokojivě, nebude se vám moc vzpírat. Jednejte s ním upřímně a na rovinu a rozhodně se ho nebojte. Přesto se mějte na pozoru. Moji známí vás budou hlídat; zůstanou v záloze a zasáhnou, pokud by to bylo nutné, ale jen v nejnaléhavějších případech! To si zapamatujte. Měli byste vědět, že vaše osudy spolu souvisí, a to se týká i Šruikana. Jemu to taky povím. Nebudete to s ním mít zpočátku asi moc jednoduché… berte to jako takovou zatěžkávací zkoušku. Pokud ji ustojíte, zvedne vám to sebevědomí. Časem se s vámi chci opět spojit; možná to nepůjde, v tom případě pošlu za sebe někoho jiného. Nedejte se oklamat. Vyžadujte ověření totožnosti. Mojí známí se vám dají poznat. Řeknou vám moje jméno.

Černý drak se krátce odmlčel; Murtagh a Trn k němu vzhlíželi v napjatém očekávání.

Potom se černý gigán najednou vzepjal, máchl křídly, prohnul krk a hromově odfrkl. I jeho jediné máchnutí křídly znělo takovou silou, že vyvolávalo dojem, že se celý svět hroutí. Z draka se vyřinula nepopsatelně obrovská síla a obklopila ho aurou moci. V ten moment vypadal jako… jako ta nejmocnější bytost, jakou kdy příroda stvořila.

A pak drak promluvil znovu – a tentokrát to jistě bylo v cizí řeči. Nebyl to žádný jazyk, který by kdy Murtagh nebo Trn slyšeli. Jen jedno bylo jisté: ta řeč měla magickou sílu. V tom se podobala starověkému jazyku; tento jazyk byl však mnohem, mnohem silnější. Jediným jeho slovem by se mohl celý svět přepůlit; tímto čaromocným jazykem se tvořily světy stejně jako se i ničily; ať už to byla jakákoli řeč, byla mocnější než sama podstata magie. Murtagh a Trn poprvé pocítili moc starého Tarrova jazyka, nejmocnějšího ze všech. Ten jazyk byl součástí podstaty samotného bytí.

Černý drak řekl v onom prazvláštním jazyce jedno dlouhé slovo – bylo dlouhé jako pořádná věta, přesto to věta určitě nebyla. Celé jeho tělo se přitom zvýraznilo a projel přes něj třpytivý světelný zášleh; následně se Murtaghovi před očima mihla miniaturní podoba černého draka, černá jako on sám, ale zářící neskutečnou magickou silou. Miniaturní černý drak hladce prosvištěl vzduchem a pak se rozplynul, přičemž se ještě stihl oslnivě zatřpytit. Dokonce i Trnovy šupiny na magické slovo zareagovaly – Murtagh si všiml, že přes ně přejela slabší verze světelného záblesku a osvítila Trna na zlomek vteřiny podobným jasem jako černého draka. V nitru svého dračího přítele přitom Murtagh ucítil velice silný pocit – těžko ho popsat jinak než jako mnohonásobně zvýrazněný pocit bytí. Trn si sám sebe v ten okamžik nebývale uvědomil – sama jeho existence podivuhodně zesílila.

To muselo být jeho skutečné jméno, pomyslel si Murtagh užasle, zatímco stále zíral na černého draka před sebou, on nám řekl své pravé jméno, a to v jazyce, který je ještě mocnější než… páni. To nám asi opravdu věří.

Tarrův jazyk nelze zneužít, prohlásil černý obr, který sledoval, kam se ubírají Murtaghovy myšlenky, všechny jazyky mohou být zneužity, jen Tarrův ne. Moje jméno nevysloví nikdo, komu to já sám neumožním, zrovna jako ho nikdo jiný nenapíše nebo si přesně nezapamatuje. Ve vašem magickém jazyce kdo ovládá slovo, ovládá věc. V Tarrově jazyce je to naopak – kdo ovládá věc, ovládá slovo. Jinak to nejde. Proto je moje jméno důkaz, který temné síly nemohou zfalšovat. Jen já mohu dovolit použít moje jméno – podle něj tedy poznáte moje spojence. Kdo se vám ohlásí pomocí tohoto jména, tomu můžete věřit. Nebojte – poznáte, že je to ono, až ho zase uslyšíte.

Dobrá, stihl říct Murtagh, ale dál se nedostal, protože v ten moment najednou cvakl zámek na vratech do jejich cely a s tichým cinknutím se odlomil. Murtagh a Trn sebou trhli a otočili se tím směrem; zámek však neodstranila ničí ruka, nýbrž kouzlo. Kouzlo černého draka.

Moje magie vás navede na to správné místo, řekl cizí drak, jen ji poslouchejte a cestou si ničeho jiného nevšímejte. Nezastavujte se a s nikým nemluvte. Neodbočujte z trasy, leťte přímo. Pamatujte si – Nepřítel vás chce chytit. Nesmíte mu to dovolit, proto se snažte vyvarovat zbytečných chyb. Až dorazíte na místo, neupoutávejte na sebe pozornost. Odpočiňte si a čekejte, až k vám dorazí Šruikan.

Murtagh a Trn poslušně přikývli; v obou opět narůstal pocit vzrušení. Je to tady. Už vyrážejí.

Silueta černého draka se zavlnila a on se jim najednou začal před očima rozplývat. Vize se zamlžila, rozvlnila… a pak se začala zvolna stáčet do spirály a mizet.

Kovová brána do jejich veliké cely se sama od sebe začala rozevírat.

Murtagh vstal.

Na shledanou, červený Trne, i ty, Dračí Jezdče…, zazněla poslední slova od již téměř zmizelého černého draka. Po nich už nebylo nic.

Drak zmizel a svou sílu si vzal s sebou. Byli by si mohli klidně myslet, že se jim to celé jen zdálo…

Ale pořád před sebou viděli doširoka rozevřenou bránu cely. Byli volní a mohli odejít.

---------------------------------------------------------------------

Kapitola 41 Emoce

Bolest. Bezedná, bez počátku a bez konce. Strašná bolest, sahající z hloubky až na samotný povrch, kde se občas projevovala zoufalým žalem bez příčiny a neustávající nervovou křečí.

Vztek. Nesmiřitelný, nekončící, všudypřítomný – v bdění i ve spánku, v čase i mimo něj… Zuřivý, marný, zarytý vztek, kořenící hluboko v jádru samotného já, prýštící ven v divokých, ničivých vlnách. Venku se potom sem tam ukázal, podobně jako se mocná ložiska plynu pod dnem moře někdy projeví únikem velkých bublin, které potom stoupají, stoupají… až se rozprsknou nahoře na hladině.

Bolest a vztek se spojovaly, srůstaly v jedno a to samé. V NENÁVIST. Neosobní, neobjektivní, nenávist ke všem a ke všemu. Strašlivá, děsivá nenávist, živená po léta oběma silnými proudy – bolestí a vztekem. Oba pocity splývaly a rodilo se z nich něco, co nemělo nikdy vzniknout. Ze dvou temných hrůz počínala hrůza nová, neskutečně silná a vražedná. Ano, vražedná.

Z nenávisti potom nakonec pocházela celá směsice dalších podobně nevábných věcí: bezohlednost, krutost, zuřivost, šílenství, naprostá bezcitnost. Všichni tito „sourozenci“ si navzájem rozuměli a patřili k bytí stejnou měrou jako jejich veliká, nepřemožitelná matka.

Krom nich už ve Šruikanově životě nebylo nic.

Výsledkem jejich společného působení byly stále nové a nové zlé pocity a počiny. Postupem let spolu bolest, vztek, nenávist a ostatní pocity kvasily a tím sílily; celé uskupení bylo jako nějaký jed, skladovaný kdesi ve tmě v uzavřené nádobě – jed, v němž dosud neustaly destruktivní chemické procesy, které způsobovaly, že byl stále prudší a prudší. Šruikanovo temné šílenství léty bujelo a vyvíjelo se; získávalo časem stále vyšší, hrozivější formu. Nebralo to konce.

Nádoba s jedem byla stále uzavřená. A jed nabíral vpravdě ohavné vlastnosti. Podařilo se mu postupně naprosto změnit drakovu osobnost; sama drakova duše ztemněla a podivně se znetvořila. Vlivem dlouhého utrpení a zlých myšlenek, které se živily navzájem, Šruikanovo já děsivě zmutovalo – už nebyl tím drakem, který kdysi svobodně létal po obloze se svým právoplatným Jezdcem. To byl ještě mladý a poměrně malý. Vlastně to nebyl on. Byl to tenkrát úplně někdo jiný.

Už si na to ovšem ani v nejmenším nepamatoval. Nepamatoval si skoro na nic. V jeho pomatené hlavě plné bolesti, hněvu a agonie už nezbývalo místo na nic jiného.

Pro něj nic jiného neexistovalo. Celá jeho příšerná, mučivá existence se skládala jen z hrstky podnětů krom věčného působení zhoubného „jedu“ v jeho hlavě. Všechny události byly již nepodstatné; rychle přišly, rychle zase odezněly a nenechaly za sebou žádnou stopu. Občas k němu přišel král; občas mohl sežrat nějakého živého člověka; pravidelně dostával krmení… vzácně se po něm něco chtělo. Kdysi bývalo takových příležitostí víc, teď už se vytratily takřka úplně. Neznal už nic krom tmavých zdí sklepních prostor, chladnou kamennou zem místy pokrytou suchými kostmi, vlhký vzduch vždy více či méně páchnoucí starou krví. Neustálé kapání vody, slyšitelné odkudsi z ještě hlubších skalních prostor. To kapání mu někdy lezlo na nervy, rušilo mu spaní.

Nic z toho však nebylo vůbec důležité.

Na ničem mu už nezáleželo. Dávno odvykl takovým věcem, jako je uvažování nebo cítění. Neměly význam. Neměly hodnotu. Aspoň pro něj určitě ne.

Někdo by si z toho mohl vyvodit, že Šruikan zhloupnul; tak tomu však nebylo. Dávno sice nemluvil, ani sám pro sebe, a jeho mysl se neobtěžovala žádnými zdlouhavými, komplikovanými myšlenkovými pochody. Žil z okamžiku na okamžik, a přitom beznadějně uvězněn ve věčnosti. Máloco ho dokázalo aspoň na krátko vytrhnout z nikdy nekončícího utápění se ve vlastní zničené hlavě. Strávil mnoho let v nepříčetnosti a zdálo se, že takový již zůstane napořád. Jed šílenství v jeho mysli za ten čas napáchal hrozné škody; přetvořil drakovu povahu způsobem, který asi už nic nedokáže ovlivnit. Přesto drak nebyl hloupý. Nikdy nebyl hloupý – ani dříve, ani poté. Šílenství mu zatemnilo zdravý rozum, zkreslilo jeho uvažování, vymazalo mu normální emoce i jeho paměť. Ale na inteligenci mu neubralo.

Čirou temnotou a nenávistí kypící Šruikan byl jako ztělesnění samotného ďábla. Stal se zlovolným, ba přímo zlým; ovšem navzdory skutečnosti, že byl po tak dlouho jenom vražedným nástrojem a nemohl vůbec o ničem rozhodovat, zůstal inteligentním tvorem – místo moudrosti však časem nabyl pouze vychytralou, zákeřnou zlovůli a stal se monstrem. Nejvíc právě ve své mysli.

Přes to přese všechno v něm však stále ještě převládala bolest. Ta byla na prvním místě. Vždycky.

Proto zůstal víc nešťastným než zlým.

To pociťoval, hlavně když byl sám, zejména v noci, pokud nemohl spát. Krutá bolest ho rozežírala zaživa a on trpěl. Netušil už, proč vlastně, ani jak dlouho. Nedokázal o tom už přemýšlet. Zkrátka jen trpěl; v duchu si pro sebe zoufale řval jako mučené zvíře a bezmocně se motal v beznaději a marnosti. Zejména ovšem v PRÁZDNOTĚ. Neměl nejmenší ponětí, kde se v něm to prázdno vzalo; cítil jen, jak ho celého zahlcuje jako hrůzu nahánějící nicota a duševní bolest, jejíž příčinu kdysi zapomněl. V nicotě se ve skutečnosti skrýval strašlivý pocit ztráty. To už ale nebohý drak nechápal.

V takových chvílích, a nebyly to chvíle, jako spíš hodiny, desítky hodin, stovky hodin… v takových chvílích si bolestně přál jediné: zemřít. Jeho touha uniknout bolesti byla neskutečná, živelná a nepotlačitelná – přesto zcela marná. Kvůli králi a jeho opatřením pro Šruikana neexistovalo žádné vysvobození. A tak se po čase tohoto zoufání vždycky propracoval ke druhé vlně svého šílení – k vzteku. Bolest a nemožnost jí uniknout ho rozzuřily, a on strávil další hodiny hýčkáním svého odvěkého hněvu. Končilo to zase nenávistí, která se přetavovala v bolest.

Nikdy nekončící cyklus, který přiváděl jeho psychiku do stavu naprostého kolapsu.

Ani ten však nebyl vysvobozením; naopak, vše pak bylo ještě horší.

Nic jiného není; nic jiného nemá význam.

Ačkoli čas neměl význam, najednou zcela nečekaně přinesl změnu.

Začalo to pozvolna a Šruikan, zabraný do svého nekonečného trápení, si toho zprvu nevšiml. Trvalo mu to déle, ale nakonec přece jenom postřehl, že… kouzla, jimiž byl obmotaný a žil s nimi tak dlouho, že už je vnímal jako svou trvalou součást, se znenáhla mění a SLÁBNOU.

Něco neznámého narušovalo jeho magická pouta. Zprvu si myslel, že to nic neznamená, potom také, že se mu to jenom zdá. Nepřipadalo mu to nijak podstatné.

Oslabování královy magie však stále pokračovalo a drak to vnímal postupně víc a víc. Nějaká síla jako by zatlačovala veškerou královu moc do pozadí. Černý drak se tím nijak nevzrušoval, a nakonec…

Něco zablokovalo tu část Galbatorixovy magie, která udržovala ono vynucené a nepřirozené pouto mezi ním a Šruikanem. Z draka najednou spadly magické okovy; cizí magie byla tak silná, že nejen že rázem úplně přerušila spojení Šruikana s králem, ale zároveň i skončila jeho otroctví. Tu si Šruikan uvědomil, že už ho nic neváže. To platilo jak pro jeho ducha, tak i pro tělo.

Byl volný a mohl si dělat, co chtěl.

Ze začátku Šruikan nijak nereagoval. Byl na své zajetí tak zvyklý, že se hned nedokázal sebrat a prostě něco podniknout; něco, co předtím nemohl. Navíc byl stále docela paralyzován svojí bolestí – od té se mu k jeho neutuchajícímu zoufalství neulevilo.

Nejprve mu došlo, že je volný. Potom v něm zvolna uzrávalo rozhodnutí, že odsud odejde. Zároveň s tím se v něm opět probudila touha pořádně se vyřádit. Ničit, zabíjet, řvát a běsnit, aby před ním všichni v panice utíkali a on si mohl škodolibě vychutnat jejich strach. Potom jich pár roztrhat a sežrat, a pak… pak zase letět řádit jinam.

Pomalu v něm narůstala síla – úplně cítil, jak mu tělem plují mocné řeky energie. Začínal být vzrušený; jak na něj skutečnost, že si hodlá svobodně vyrazit za bezhlavým splňováním svých primitivních tužeb, více doléhala, připadal si v těch chvílích dočista všemocný a neporazitelný. Už se nikomu nebude zodpovídat. Nikoho nebude poslouchat. Nikoho. NIKOHO!!!!

Udělá všechno, co se mu bude chtít. Cokoli ho napadne. Teď jim všem ukáže. Teď nastala jeho chvíle! Je volný a je sám. Nezáleží mu na nikom a na ničem. Poletí co nejrychleji a co nejdál. Obletí klidně celý svět. Celý jej sežehne svým vztekem a nikde se nezastaví. Ukáže úplně všem, co v něm dřímá.

ANO!!!

V explozi těchto pocitů zvedl hlavu a mocně zařval. Jde ven, tak ať se ho všichni bojí! Nikdo se mu nesmí stavět do cesty. Nikdo. Nikdo ho nezastaví. NIKDO NA TO NEMÁ PRÁVO.

Výtrysk bojechtivosti v něm náhle povadl, protože najednou NEBYL SÁM. Pocítil mírné překvapení, ale skutečně jen mírné – on už nevnímal emoce tak, jako je vnímali druzí.

Postava před ním měla ovšem ještě mnohem zvrácenější mysl než on. Normální tvor by se jí jistě bál. Šruikan už se ale nebál zhola ničeho. Zapomněl, jaké to je, něčeho nebo někoho se bát.

Veliký černý drak a Ewrëģh se na sebe pár vteřin jenom koukali; v drakově mysli pomalu zase rostla chuť ničit a zabíjet a hotovil se k útoku na podivnou temnou bytost před sebou. Co je ten fantom zač, ho ani trochu nezajímalo. Naproti tomu Ewrëģh, který moc dobře věděl, co se ve Šruikanově pomatené mysli odehrává, bojovat nechtěl, protože měl s černým drakem docela jiné plány.

Pak černý drak s řevem skutečně zaútočil; napadl temnou bytost se vší silou a zuřivostí, které v sobě nalezl. V ten moment byl posedlý jedinou myšlenkou – toho podivína před sebou zničit.

Ewrëģh se draka vůbec neobával, přesto byl poněkud zaskočen razantností jeho výpadu a utrpěl jistě nepříjemnou ránu do hrudi. Ačkoli Ewrëģh je přízrak a nemá fyzické tělo, není vždy proti fyzickému útoku odolný. Pokud je s tím útokem spojena magie, může být i velmi nepříjemný – třebaže netvora, jako je Ewrëģh, žádnou fyzickou zbraní nemůžete zničit, ani mu vážněji ublížit. Šruikan při svém útoku používal veškeré své síly, a dokonce i svoji magii, což si však v tu chvíli neuvědomoval. Ewrëģh se chtě nechtě musel pustit do boje, nebo ustoupit a nechat draka odejít. To však nesměl. A tak se spolu ti dva pustili do křížku a tropili přitom takový rámus, že se celá pevnost začala otřásat.

Dračí řev a borcení kusů zdí ve sklepení slyšeli i Trn s Murtaghem, kteří zrovna nahoře na nádvoří dumali nad otázkou, co se to v pevnosti propána děje. Oba se pochopitelně vylekali a oprávněně se báli, co asi Šruikan provádí, že se celý hrad třese a sklepení se dočista rozpadá.

Ewrëģh a drak společnými silami napáchali v podzemí hrůznou škodu. Rozmlátili, spálili a zbořili všechno, k čemu se při svém souboji nachomýtli. Šruikan se rychle dostal do varu a probourával se stále dál a dál; Ewrëģh už toho měl tak akorát dost a marně se běsnícího draka pokoušel zastavit. Zdráhal se proti němu použít kouzlo, nakonec však usoudil, že to jinak nepůjde. Musí toho zatraceného magora dostat pod kontrolu. Tak na něj namířil svou mysl, o níž věděl, že žádný živý tvor její působení nevydrží. Očekával, že se Šruikan v tu ránu vzdá a podvolí.

Ewrëģh se dotkl svojí strašlivou myslí té divoké Šruikanovy… drak zoufale zavyl, v ten moment se však stalo něco neuvěřitelného – cosi v Šruikanově mysli se Ewrëģhově mysli vzepřelo a odhodilo ji pryč takovou silou, že sám Ewrëģh upadl k zemi. Teď už běsnili oba. Temný netvor na draka zaútočil obratem znovu a tentokrát pořádně zvýšil kalibr. Bylo mu jedno, jestli to Šruikan ustojí nebo ne. Věděl, že tímto způsobem snadno zničí jakoukoli živou duši, ale nedbal toho. Ten mizerný drak už beztak dávno cvokatí…

Ewrëģh se šíleně rozječel, Šruikan začal řvát ještě hlasitěji a oba se spolu ve svých myslích urputně potýkali. Přetlačovali se sem a tam a Ewrëģh se po celou dobu snažil proniknout do drakovy mysli. NĚCO se mu však vzpíralo a to takovou silou, že ji nedokázal překonat. Šruikan šílel už úplně a v agonii kolem sebe divoce mlátil na všechny strany, přičemž odhodil Ewrëģha zdrcující silou od sebe a zavalil ho sutí. Zčásti nehmotný Ewrëģh se z trosek zase vynořil, to už se ale Šruikan opět prokutával ven z podzemí. Jejich myšlenkový souboj ještě chvíli pokračoval. Ewrëģhova pýcha při něm utrpěla mučivou ránu – ještě nikdy se mu nikdo takto nepostavil, a od obyčejného draka tohle netvor vůbec nečekal. Je tohle vůbec normální drak???

Netvorovo ječení a drakův řev dosáhly vrcholu; Ewrëģh nepopsatelně zuřil a zrovna se začal zaobírat myšlenkou, že neposlechne rozkazy a tu šupinatou mrchu prostě zabije, když tu se odkudsi ozval další, nesmírně pronikavý zvuk.

Pevnost se začala úplně rozpadat, zem pukala a všude zavládl naprostý chaos. Šruikana zasáhl do hlavy jeden padající balvan, uvolněný ze stropu, a zpola jej omráčil. Netvor toho chtěl honem využít a draka dorazit, když ho zničehonic popadla záhadná cizí síla a na místě jej doslova vymazala z existence.

Zemdlený černý drak zůstal opět sám v sutinách jen kousek pod povrchem země a nějakou dobu o sobě nevěděl.

Potom ho najednou probudil něčí hlas. Šruikane…

Drak zmateně zamrkal. Popravdě si ani nemohl ujasnit, zda to oslovení patřilo jemu nebo ne. Nebyl si jist, jak se vlastně jmenuje; patřilo to k věcem, jež ho nezajímaly.

Cizí hlas se ozval znovu. Šruikane.

První, co Šruikana napadlo, bylo, že před sebou vidí sebe sama, vzápětí si však neurčitě pomyslel, že je to nějaké divné, a nakonec se probral úplně a bez hlesu zíral na toho tvora před sebou.

Kupodivu zjistil, že na toho černého draka před sebou nechce útočit. Prostě na něj jenom koukal a pociťoval ztupený údiv. Takového draka ještě nikdy neviděl.

----------------------------------------------------------------

Kapitola 42 Šance pro Hanígena

Útlá dívenka a vysoký vetřelec v kutně a plášti nejprve chvíli jen tak stáli naproti sobě a navzájem se měřili pohledem. Dívka lehce pootevřela ústa, jako by se jí chtělo úlekem zakřičet, nevydala z nich však ani hlásku. Neznámému tvorovi mezitím pluly hlavou spousty horlivých myšlenek, bez ladu a skladu se vinoucích jedna přes druhou. Cítil se být poněkud rozpolcen; nemohl se ihned rozhodnout o svém příštím kroku. Byl na vážkách – poslechnout rozkaz, či neposlechnout?

Podle jeho názoru příliš nezáleželo na tom, zda vyřídí své poslání okamžitě, nebo až za pár minut. Mohl by se s lidským děvčetem nějak vypořádat, a ke svému úkolu se vrátit až potom. Tahle holka se mu osobně jevila mnohem důležitější. Z mnoha důvodů. Mohl by se s ní snad nějak… domluvit, aby na něj počkala, než se pro ni vrátí, no ne? I když ji nedokáže jen tak ovládnout násilím (z jistých příčin fyzicky hrubý být nechtěl – potřeboval ji totiž mít na své straně a bylo mu jasné, že kdyby jí ublížil, asi by mu povolná být nechtěla), mohl by to zkusit diplomaticky. Aspoň pro jednou.

Nejvíce ho však hryzalo nutkání vzít ji s sebou okamžitě a bez prodlení. Teď už se od ní nemůže odtrhnout. Nemůže přece riskovat, že mu někam zase zmizí, když už ji konečně našel. Nebo by mu ji někdo mohl vyfouknout, i to se přece stává. Čert a smůla nikdy nespí. On si teď odskočí za tou druhou babiznou, která mu možná bude působit ještě problémy, zdrží se, a tohle lidské stvoření mu mezitím unikne. Když ji nesvede jednoduše ovládnout svou myslí, nemůže si ohledně ní být ničím jistý. Měl by se jí ujmout hned.

No, ale to by mu jeho Pán neschválil. Uprostřed úkolu se vykašlat na své povinnosti a bezostyšně si místo toho vyřizovat osobní záležitosti? Úplně cítil, jak mu strachy vstávají chlupy na hřbetě jenom z té představy. Pán, který ho sem poslal, klade na úkol, jímž ho pověřil, eminentní důraz. Nebýt sám tak zahlcen jinými potížemi a válkou, určitě by si to šel zařídit vlastnoručně. Nerad dával podřízeným důležité úkoly, protože jim nevěřil; to z něj bylo jasně cítit. Je to o strach, mít šéfa paranoika. I když… pořád lepší, než ON. Nyní zaplavila vetřelce ještě větší hrůza. Do čeho se to vůbec dostal? Přímo mezi kladivo a kovadlinu – na obou stranách strašlivý Krutovládce, který neodpouští a všechna pochybení, i ta sebemenší, tvrdě trestá. Jako by nestačil jeden! Jsou na něj dva! A ty důsledky, kdyby jeden z nich zjistil, že…

„Kdo jsi?“ zeptala se najednou dívka tiše a vytrhla tak vetřelce z jeho děs budících úvah.

„Mám více jmen,“ odvětil vetřelec rovněž tiše a snažil se, aby jeho jindy hrubý, nelidský hlas zněl tentokrát trochu méně odpudivě, „které chceš slyšet?“

„To opravdové.“

Můj ty Černospáre, ona se mě nebojí, mihlo se vetřelci hlavou a nahlas potom řekl: „Můžeš mi říkat Hanígen, tak mi říkají. Tobě říkají jak?“

„Elva.“ Řeklo lidské stvoření a prohlíželo si vetřelce s pečlivostí a zaujetím. Veliké fialové oči mělo lehce přivřené a na čele drobnou vrásku. Usilovně přemítalo. A co to propánajána má na tom čele? Co to je? „Co jsi zač?“

Co jí mám říct?, dumal vetřelec horečně. Byl zvyklý lhát a říkat komukoli cokoli, jen když dosáhl svého, ale teď měl obavy, že mu jen tak ledajaká lež neprojde. Tahle bytost byla… jiná. Hlavně pro něj. Jí lhát nesmí. Nebo aspoň ne tolik. Opět se mu vybavil jeho Pán, a potom i ten druhý. Jim také nikdy nelhal. Nemohl; oni oba by okamžitě poznali jakoukoli nepravdu a rozhodně by ji nenechali jen tak. Krutovládcům nikdo lhát nesmí. Nikdo.

„Ehm, já nejsem zdejší. Jen tu něco sháním,“ prohlásil nakonec podivný Hanígen a přitom mu to v jeho lidsky působící hlavě šrotovalo o sto šest. Jestli honem něco nevymyslí, tak ještě všechno pokazí.

Dívenka Elva se zamračila – Hanígenovi přitom dočista zatrnulo, protože v té chvíli měla podobný výraz jako jeho Pán, jako ten opravdový. Ten taky pokaždé vypadal, že každému vidí až do morku kostí a na dno duše. Nic se před ním nedalo utajit. Lidské děvče asi také mělo dar poznat, když se před ním někdo něco snaží skrýt. To nemohlo být jen tak.

Hanígen z toho byl víc a víc nesvůj. Zaráželo ho to, protože na něco podobného nebyl zvyklý. On nebýval nervózní, on přece míval věci běžně plně ve svých rukou. Tedy… skoro.

„Co tu děláš?“ pokračovalo děvče a tentokrát se tvářilo přísně (zase tak podobný výraz, jaký míval Hanígenův Pán!), „tohle je stan bylinkářky Angely. Co po ní chceš? Chceš jí ublížit?“

„Co tu vůbec děláš ty?“ vrhl se Hanígen ze zoufalství do protiútoku. Ještě chvíli a tahle holka z něho všecko vytáhne, a to se nesmí stát. Pán by ho přetrhl. Doslova.

„Co je ti po tom?“ nedala se Elva a dala ruce v bok, „já tu nejsem cizí. Nic špatného tu nedělám. Zato ty, ty nejsi normální. Asi bych měla vzburcovat stráže.“

„Jen to zkus,“ zasykl na ni Hanígen a zapomněl si přitom kontrolovat hlas, takže to najednou znělo děsivě. Elvě to neuniklo; krátce zamrkala, vydechla a o poznání krotčeji řekla: „Nevím, kdo jsi, a už mě to nezajímá. Dělej si, co chceš. Ale Angele neubližuj. Jí ne.“

V její mysli se přitom mihlo… Hanígen ztuhl. Ona to ví. Ona to TAKY ví. Ale jak to? Jak to zjistila? No tohle je tedy báječné, naprosto báječné. Ha! Takže si může vyřídit svoje osobní nutkání, a přitom se nezpronevěří svému poslání! Prostě využije tu holku. V její hlavě to je. Poznal to. Holka jménem Elva se zná s tou ženskou převlečenou za bylinkářku, a nejen to. Když pomýšlela na to, že Angele by se nemělo ubližovat, problesknul jí hlavou útržek vzpomínky. A v tom útržku Hanígen cítil právě to, kvůli čemu se sem drakal z takové dálky. To, co jeho Pánovi tak zuřivě vrtá v hlavě, že to dávno přerostlo v posedlost. No páni. Všechno to tak dokonale vychází…!

„Neublížím jí, pokud mi pomůžeš,“ řekl Hanígen a přitom si hlas hlídal jen z části, aby na Elvu udělal větší dojem. Chtěl ji zastrašit, ale zase ne moc. „Můžu si místo ní popovídat s tebou. Půjdeš na chvilku?“

„Se mnou?“ opakovala dívka obezřetně.

„Ano. Nijak tě to nepoznamená, to ti můžu slíbit,“ pousmál se Hanígen. Začínal se opět cítit na koni; napadlo ho totiž něco skvělého. Právě teď Elvě lhal.

Tentokrát to u ní však podezření nevzbudilo. „A Angela…?“

„Nesetkám se s ní,“ ujistil ji Hanígen. Další lež. Vida, tak už mu to jde zase lépe.

„Dobrá,“ přikývlo děvče, „tak půjdeme ke mně.“

Vetřelec se nechal zavést stanovým městečkem o notný kus dál a přitom si pro sebe spokojeně mnul pařáty. Tohle je vážně úspěšná noc – přímo noc snů.

Dívka ho zavedla ke stanu, v němž hluboce spala jakási žena. „Moje chůva,“ odtušila Elva s nezájmem a mávla rukou, „ta spí tvrdě, neprobudí se.“

Hanígen využil vteřiny, kdy se Elva dívala jinam, a mlsně si olízl rty. Staré maso je sice tužší, ale on má zuby dost ostré. Elvu zabít nemůže, a beztak je mrňavá. Ale její chůva… to holce asi moc vadit nebude. A on má vskutku hrozný hlad.

---------------------------------------------------------------------

Kapitola 43 Obrození

Eragon, Safira i Glaedr se jednomyslně shodli, že na okamžitou cestu k Vardenům není ani pomyšlení. Byli všichni natolik vyčerpaní a hladoví, že by pouť dlouhou mnoho mil přes moře nezvládli, nadto se rychle snášela noc. Eragonovi a Safiře se chtělo spát a nemohli myslet již skoro na nic jiného. Dokonce i zlatý drak cítil zemdlenost a únavu; den, který měli všichni za sebou, se rozhodně řadil mezi ty nejnáročnější. Nyní nutně potřebovali jediné: odpočinek.

Jak ale podotkl Eragon, o hladu taky zůstat nemohli, což stvrdila Safira tím, že jí v ten moment velmi halasně zaškrundalo v břiše.

Milión tun zlata za kopu snalglí, poznamenala pak s lehkou ironií. Ne, raději několik kop, opravila se vzápětí.

Nikde kolem nich ale nebyla po velikých ostrovních hlemýždích ani stopa; ti se vyskytovali obvykle v jiných částech Vroengardu. Safira neskrývala své zklamání. Ani Eragona netěšilo, že se octli na takto pustém místě, kde bylo ještě ke všemu tak nebezpečno. Pláž byla tichá a mrtvá – krom šumění moře a občasného zaševelení vánku z lesa nebylo nic slyšet. Jídla měli u sebe tak málo, že by sotva zasytilo Eragona.

Jestli nás v noci zase někdo přepadne, jak se budeme bránit s prázdným žaludkem?, ptal se Eragon sám sebe a už začínal být nadobro zoufalý. V záchvatu malomyslnosti se chytil za hlavu. Cíl výpravy nesplnili, místo toho se zapletli s černou magií, málem je umučila k smrti podivná temná zrůda řečená Ewrëģh, potom je málem rozsekali Vilemoni, skoro sežral hyerodlak, a nakonec tu zůstali trčet na noc, vysílení, hladoví… V té chvíli padl Eragonovi pohled na jeho slavný meč, bez užitku ležící v písku kousek od něj. Ten příšerný zub se na něm vyjímal jako ta nejohavnější jizva. Bylo to otřesné; zrození Brisingru ze vzácného kovu, elfské výhně a zázraku práce a kouzel bylo poskvrněno, znehodnoceno a pohaněno jediným zásahem meče toho… toho krvelačného ZVÍŘETE Maugrima. Co to jen měl ten hyerodlak za meč? Jak se to mohlo stát? Brisingr je poškozen, jako by to byl jen tak nějaký prostý mečík, a ne meč Dračího Jezdce, který má vydržet skoro všechno. Bůhví, zda Eragonův meč půjde ještě nějak opravit. Tímhle mečem mám probodnout krále?

Eragon se pomalu sehnul a zvedl svůj meč ze země. Nedokázal odtrhnout oči od šeredného záseku v čepeli. Tam se Brisingr střetl s ostřím Maugrima. Maugrimův meč to nijak nepoznamenalo, zato dokonalost Brisingru těžce utrpěla.

Měl by sis ho očistit, ozval se Glaedr. Jeho hlas zněl klidně – vlastně až nepřirozeně. To nebylo jen tak. Eragon se tím však již více nezaobíral. Přitakal a pustil se do toho; jeho pohyby však byly líné a bez energie. Jednak hladem a únavou, jednak přetrvávající skepsí.

Safira řešila jiný problém. Jak mám přeletět moře bez večeře? Potřebuji se najíst, aspoň trochu. Jsem úplně slabá, sotva stojím na nohou.

Z jejího hlasu byla pro změnu znát hořkost – Safira jen nerada přiznávala slabost. Nenáviděla, když musela chtě nechtě přiznat, že něco nemůže udělat. Rezignace, ta k drakům nepatřila. Teď však Safiru dostihla. Jestli zůstanu hlady, budeme rádi, když se zítra neutopíme, dodala ještě zachmuřeně.

Eragon spatřil před očima to, co ji právě napadlo. Bezvládná Safira, jíž nad oceánem došly síly, omdlela a teď padá z nebe vstříc hladovým vodním masám, a Eragon s Glaedrem s ní.

Nech toho, okřikl ji v duchu a potřásl hlavou. Byla to vážně nepříjemná představa. Neboj, neodletíme, dokud se nenajíš, ano? To ti slibuju.

Dračice se otočila a zadívala se na svého Jezdce; nic neříkala, ale Eragon přesto cítil, že je mu za jeho slova vděčná. Usmál se na ni.

Z chvilky důvěrnosti je najednou vyrušil tichý šramot. Oba se bleskově otočili, již poněkud vytrénovaní sérií nečekaných přepadení. Učili se reagovat stále rychleji. Eragon pozvedl svůj zprzněný meč. Ač už ne tak hezký, přesto svému účelu poslouží, tím si byl jistý.

Z lesa za nimi se ozvaly ještě dva tři podobné zvuky a zašustění. Kdo na ně útočí tentokrát?

Zelené větve blízkého křoví se rozhrnuly a na pláž vstoupila veliká rezavá antilopa s monstrózními zatočenými rohy. Eragon bojovně zařval a užuž skočil na nepřítele; antilopa na něj však upřela velké nevinné oči a on se rázem zarazil. Ještě vteřinu na antilopu podezřívavě zahlížel; bylo to však opravdu obyčejné zvíře. Jediné divné na ní bylo to, že při pohledu na Safiru se nelekla a neutekla. Antilopa vypadala dokonale smířená se svým osudem – přistoupila zvolna ještě blíž a upřeně se na Safiru zahleděla, jako by ji přímo VYBÍZELA k útoku. Dračice by se asi normálně nad takovým nedostatkem pudu sebezáchovy pozastavila, nyní však měla příliš velký hlad. Nerozpakovala se a vrhla se vpřed. Kopytník se neleknul ani teď. Poslušně zůstal na místě, jen se lehce přikrčil úzkostí. Za další dvě vteřiny bylo po všem. Dračice vítězoslavně držela mezi tlapami mrtvou antilopu a byla by ji nejspíš zhltla celou naráz, kdyby ji Eragon honem nezastavil.

Počkej přece! Musím ji kouzlem zbavit jedu! Už jsi zapomněla?

No dobrá, ale pospěš si, zavrčela Safira. Každé další čekání už ji vysloveně trýznilo; teď, když jí jídlo vonělo přímo pod nos, to bylo ještě horší.

To je divné…, pomyslel si Eragon při provádění kouzla, zdá se, že v ní žádný jed není. Jako by ho už někdo odstranil. Není to náhodou zase past?

Než se nad tím však stihl více zamyslet, Safira už se do antilopy pustila a nadělala z ní kupu různě velkých porcí, než bys řekl švec. Tahle není jedovatá, to poznám, řekla dračice, honem, Eragone, vezmi si trochu taky, než se neudržím a všechno ti to sním.

Ale…, bránil se Eragon. Chování té antilopy mu pořád nešlo na rozum. Zalitoval, že jí nezkusil zkontrolovat mysl, dokud to ještě šlo. Teď s mrtvolou už to nebude k ničemu.

Eragone, to je v pořádku, prohlásil zničehonic Glaedr, najez se. Už tuším, proč sem to zvíře přišlo. Bude to dobré. Jez. Potřebujete oba sílu… najezte se a pak běžte honem spát.

To už se Safira zběsile ládovala – pro hladového to byl pohled k nevydržení – a tak to Eragon vzdal. Vzal si kousek masa, se Safiřinou pomocí si ho opekl, a v poklidu ho snědl. Maso bylo tak výborné, že měl pocit, že takové ještě v životě nejedl. Kupodivu nechutnalo jako od nějaké běžné antilopy, ani jako zvěřina. Mělo trochu zvláštní, nicméně naprosto nepřekonatelnou chuť, a navíc bylo velmi syté. Z takového jídla by i umírající vyskočil a začal přímo kypět silou a životem. Tak to aspoň Eragonovi připadlo, a nebyl jediný.

Hmmmm, nemám slov, libovala si Safira. Zítra poletím zčerstva jako jarní vítr.

Když snědli, co se do nich vešlo, nechali zbytky kostí antilopy na pokraji lesa jejich osudu a poodešli stranou, na krytější místo, z něhož budou mít rovněž lepší výhled do lesa. Pořád měli obavy z přepadení. Eragon se Safirou se stulili k sobě a usnuli, jako by je kolébali, zatímco Glaedr zůstal na stráži. Věděl, že tady nemůže riskovat opětovný atak bez jakéhokoli varování.

Glaedr hlídal a u toho rozjímal, a noc ubíhala klidně. Hodinu, dvě… a stále dál. Starý drak si však pořád neulevil od znepokojení. Zdálo se ale zbytečné.

Noc znatelně pokročila, dračice s lidským Jezdcem spali jako dřeva a Glaedr pořád hlídal. Už se začínal v mysli věnovat plánům ohledně zítřka, když vtom… po mnoha hodinách naprostého klidu se asi NĚCO děje. Ale co? Na pláži se nehnulo ani zrnko písku, moře bylo klidné a na obzoru bylo možno spatřit úplně první známky blížícího se úsvitu. Glaedrův instinkt ho však lehce varoval. Veden spíše jen podvědomým tušením než vědomým rozhodnutím, upřel svoji pozornost k lesu.

Tam, někde v hloubi, někde dál, kam ani dračí oko nedohlédne a mysl nic nepozná… někde dál odsud v lese najednou není takový klid.

Glaedr zůstal napjatý jako struna a zpola dumal, zda má či nemá probudit své společníky. Nebezpečí bylo daleko, ale BYLO. Raději ještě vyčkával, co se stane.

A potom, náhle, odkudsi z hlubokého hvozdu vystřelil vzhůru k nebi mocný, zářivý paprsek rudočerného světla. Zář se mihla vzhůru a osvětlila nebe kolem jako veliký rudočerný blesk. Výšleh zasáhl velice vysoko, až se ztratil v mracích. Na temné obloze po něm zůstala narudlá čára, která velice pomalu bledla.

Glaedr neměl tělo, a tak tuto zvláštní světelnou podívanou neviděl. Ale CÍTIL ji. Cítil mocný energetický výboj a magii, které spolu explodovaly někde v lese, a cítil sílu, proudící k nebi. Cítil potom také, jak se síla zvolna opět ztrácí.

Nakonec se vše zase zklidnilo, čára na nebi zmizela, hrozba pominula. Ať už to bylo cokoli, buď to bylo pryč, anebo to již nevyvíjelo žádnou aktivitu. Glaedr nechal své chráněnce spát.

Přišel nový den, jenž se zjevil v nádherném osvěžujícím rozbřesku. Safira byla hned po probuzení hotova vyrazit, Eragon bez prodlení také. Cítili se oba skvěle; jako by snad celé jejich včerejší martyrium ani neproběhlo. Dokonce i Glaedr si připadal zotavený a plný nového odhodlání.

Nový den s sebou přinesl novou sílu. A novou naději.

Brzy byli připravení. Safira roztáhla křídla a nechala si je chvíli ovívat jemným vánkem, než se nakonec odrazila od země a naplno zabrala. Eragon hleděl směle kupředu a připadal si schopný čelit všem možným potížím a starostem. Cítil v sobě sílu, fyzickou i duševní. Jediné, co ho stále mrzelo, bylo poškození Brisingru. Přemítal, zda bude v silách elfské kovářky Rhϋnon jeho meči vrátit původní skvělost.

Safira přemítala o tom, za jak dlouho asi tímhle tempem dorazí k Vardenům, a také, kde si asi dají pauzu na jídlo a oddech. Ani jedno teď nepotřebovala, ale časem na to zase dojde.

A Glaedr přemítal, zda se má či nemá svěřit Eragonovi a Safiře se svými nočními úvahami. Má jim říct, o čem tak dlouze a důkladně přemýšlel? A má jim říct o …?

----------------------------------------------------------------

Kapitola 44 Glaedr vzpomíná

A tak již notnou dobu trvající ticho přerušil Glaedrův vážný vnitřní hlas.

Než doletíme na druhou stranu, máme čas si promluvit, začal, a já bych vám taky rád něco pověděl. Nebylo by asi vhodné vám nic z toho nesvěřit, vzhledem k okolnostem… mohlo by nám to být leda ke škodě. Poté, co jsme včera zažili, mám myslím právo porušit starý slib. Nastaly podmínky, jež to umožňují… Jste oba pro?

Eragon i Safira byli téhož názoru; cítili to, takže se spolu ani nemuseli nijak radit. Ano, řekli v myslích oba zaráz. Glaedrova slova jim byla příslibem, že se jim zodpoví některé z jejich palčivých otázek. A tento příslib nebyl planý. To se dalo poznat už předem.

O čem nám chceš povědět, Ebrithil?, zeptala se Safira, když starý drak po jejich souhlasu mlčel.

Už jste si vzpomněli na události ve skalách?, odpověděl Glaedr otázkou. Už víte, co se tam stalo?

Nad tím se nemuseli dlouho zamýšlet – bylo to jasné. A překvapivé.

No jistě, zareagoval jako první Eragon, ta obluda…

Ewrëģh, napověděla mu Safira.

Ano, ten Ewrëģh, navázal Eragon, chtěl po nás tu divnou černou truhlu, co ji má Safira na zádech. Tu, co o ní nic nevíme. A… já jsem ho probodl Brisingrem. Nějaká cizí síla nás od Ewrëģha všechny osvobodila a dala mi moc jej zabít. Jak jsme na něco takového mohli zapomenout?

Kouzlo, zavrčela Safira, něco nás očarovalo. Na tu truhlu jsme úplně zapomněli. V našich myslích po ní nebylo stopy, to říkal i Maugrim. Ale proč jsme si na ni teď zase vzpomněli?

Nejspíše proto, že Maugrim tu není, prohlásil Glaedr věcně, logické vysvětlení té záhady je jednoduché. To samo kouzlo truhly nás očarovalo. V přítomnosti další osoby jsme zapomněli na její existenci – určitě to měla být ochrana, aby se o ní Maugrim nedozvěděl. Bylo to takové magické krytí. Pojistka. Aby Maugrim nezjistil, že ji máme, nebo že tu vůbec kdy byla, moc v ní nám ovládla paměť a vzpomínky na ni nám dočasně vymazala. Nebo je prostě skryla tak dokonale, že jsme si jich sami nebyli vědomi; natož pak někdo cizí, kdo se nám hrabal v hlavách.

Hmmm, protáhl Eragon zamyšleně, to zní rozumně. I když, teď mě napadá… proč neudělala ta moc to samé, když nás napadl Ewrëģh?

On už o ní věděl předem, kdežto Maugrim ne, opáčil Glaedr, navíc ve skalách ležela ta věc všem na očích, kdežto na pláži jsme ji vůbec nevytáhli z brašny. Mohla se tak zcela skrýt před případným uchvatitelem. To předtím asi nešlo.

No jistě, souhlasila Safira, takže s námi chceš mluvit o té truhle?

Nejen o ní, odvětil zlatý drak, taky o Maugrimovi. Není prvním svého druhu, s kterým jsem kdy měl co do činění, a proto vám mohu říct aspoň to málo, co o hyerodlacích vím.

Tohle vzbudilo v Eragonovi i Safiře ještě větší zaujetí. Eragon si konečně přestal pohrávat s pochvou Brisingru a trudně litovat jeho zohyzdění; Safira sice v letu pořád hleděla kupředu a hlídala si vzdušné proudy, ale jinak také pozorně naslouchala Glaedrovu vyprávění.

A teď k tomu, co s tím souvisí, pokračoval Glaedr, celý tento příběh má totiž blízko k té druhé věci, kterou s vámi chci probrat. Jde o tu černou truhlu.

-----------------------------------------------------------------------------

Budoucnost asi přinese věci nevídané.

-------------------------------------------------------------------

A právě v tu samou chvíli, kdy Eragon a jeho spolucestující prozatím ukončili svoji debatu, se jediným plynulým pohybem rozevřel vchod do Pevnosti duší, kterou naši hrdinové nechali daleko za sebou. Z ukryté pevnosti se doslova vypotácel hyerodlak Maugrim; pár vteřin se dezorientovaně motal kolem, potom padl koleny do suché trávy a v gestu beznaděje se chytil za hlavu. Několika trhanými pohyby si nadělal z už tak rozcuchaných vlasů ukázkové vrabčí hnízdo a chvíli jen bez pohnutí civěl do země. Tělem mu vibroval sotva postřehnutelný třes.

Potom hyerodlak zvedl hlavu a vzhlédl k nebi, upřel své bystrozraké oči východním směrem. Ve strhané tváři měl Maugrim výraz čiré hrůzy.

-----------------------------------------------------------------------

Kapitola 46 Odlet

Murtagh s Trnem nelenili a hned poté, co je opustil obří černý drak a vrata jejich cely se doširoka rozevřela, chvatně opustili ponurou místnost a bez meškání se vydali spoře osvětlenou širokou chodbou dál. Zatímco cestou míjeli několikero okovaných vrat vedoucích do dalších cel, měli trochu času na to, aby se vnitřně vzpamatovali z proběhlé návštěvy i jejího rozuzlení. Oba měli hlavy plné odhodlání a s novou silou v žilách rázovali vpřed, dlouhé nohy Murtaghovy vedle Trnových rudě šupinatých spárů. Společně mysleli na blízkou budoucnost – na úkol, který je očekával.

Dorazili na konec chodby a velikým průchodem pod umně vytesaným kamenným obloukem přešli do vnější vězeňské haly. Od naprosté svobody je dělily jediné dveře. Tyhle byly pro změnu z masivního dřeva, po stranách zručně okované a opatřené čtyřmi hrubými kovovými závorami. Z tmavého dřeva v pravidelných rozestupech trčely silné skoby. Tu se Murtagh a Trn zarazili; hned vedle dveří totiž zřeli poměrně velikou hromadu rozličných předmětů, s jejichž identifikací se nemuseli dlouho namáhat. Všechny je totiž moc dobře znali. Ačkoli předtím byly všechny tyto důležité věci na mnoha jiných místech a normálním způsobem se sem rozhodně nemohly dostat, nyní tu ležely úhledně vyrovnané a připravené k okamžitému použití.

Nejvíce místa zabíralo Trnovo sedlo s celou soupravou sedlových brašen a přídatných popruhů; po zkontrolování této výbavy Murtagh zjistil, že v sedlových brašnách je zásoba jídla, voda, několik kusů rezervního oblečení a dva nože v pochvách. Nic z toho tam Murtagh sám nedal. Zato se v nich však nenalézalo jediné zotročené Eldunarí – ta pro změnu předtím v brašnách BYLA. Teď byla pryč, neznámo kde, a jejich místo zaujalo příslušenství na dalekou cestu. Vedle všech těchto potřebností ležel Murtaghův luk a toulec plný krásných šípů s rudými brky na koncích – ne že by Murtagh běžně používal nějaké mizerné šípy, ale s těmihle se ty jeho nemohly rovnat. Byly tak hezké, a přitom určitě perfektně vyvážené, praktické a smrtící, že ho až napadlo, že mu bude líto jimi střílet a tak o ně přijít.

Vzápětí vzal Murtagh do ruky svůj meč – neblaze slavný zabijácký nástroj jménem Zar’roc. I ten tu ležel nachystaný, ačkoli by Murtagh přísahal, že ho předtím zapomněl na dračím nádvoří, když z něho s Trnem prchli kvůli borcení pevnosti. Murtagh potěžkal meč v rukách. Pochva meče se zdála vyleštěná a byla čistší, než když ji viděl před několika hodinami naposledy. Mladý Jezdec obrátil zbraň v rukách a podíval se na elfský glyf na druhé straně pochvy. Utrpení…, opakoval si v duchu a při tom si povzdechl. Po jeho krutém, podlém otci mu nezbylo nic než toto prokleté dědictví. Ach ano, ještě jedna věc mu zbyla, po Morzanovi a po Zar’rocu – jeho úděsná jizva. Murtagh si povzdechl podruhé. Ohledně Zar’rocu bude mít vždy smíšené pocity – na jedné straně to byl opravdový meč Dračího Jezdce a takový Murtagh potřeboval, nadto byl Zar’roc jeho právoplatným dědictvím a měl naň plný nárok; na druhou stranu ovšem při pohledu na něj cítil instinktivní odpor. Když držel tuto zbraň v ruce, nemohl přitom nepomyslet na jejího původního majitele a na zločiny, jež napáchal, mnohé s pomocí tohoto meče. Chvílemi by Murtagh nedal meč z ruky ani za tunu zlata, jindy by ho zase vmžiku s chutí zahodil a už se ho nikdy netkl. Bylo to těžké.

Potřásl hlavou a bez dalších průtahů si meč připjal. Ať je jeho minulost jakákoli, meč je to výborný, a Murtagh ho potřebuje. Nemůže si vybírat. Navíc mu Zar’roc sedí tak dokonale, jakoby ho vyrobili pro něho. V boji nesmírně praktické – v soukromí ho to naplňovalo četnými pochybnostmi.

To, že se k tobě hodí tentýž meč jako k Morzanovi, ještě neznamená, že jsi i v nějakých jiných ohledech jako on, poznamenal k tomu Trn věcně.

Máš pravdu, souhlasil Murtagh a jal se prohlédnout poslední položku ze zde nachystaných věcí. Byl to cestovní plášť s dlouhou kapucí. Jistě nebyl Murtaghův, byl mu věnován stejně jako ty úchvatné šípy. Černá tkanina příjemně klouzala po kůži a kvalitou předčila jakýkoli kus oděvu, jaký kdy Murtagh nosil. Neváhal a navlékl si ho. Jakmile tak učinil, zaplavil ho velice zvláštní pocit. Jakoby byl POD OCHRANOU. Murtagh si k tomu pomyslel, že plášť je zřejmě nějak očarovaný. Cítil se v něm mnohem sebejistější a bylo mu nebývale dobře po těle.

Potom se Murtagh věnoval tomu, že nasazoval Trnovi sedlo s veškerým příslušenstvím. Šlo mu to výjimečně dobře od ruky a byl s tím hotový, než bys řekl drak.

Máme sbaleno, okomentoval to Trn, černý drak nám to neskonale ulehčil, nemyslíš?

S tím musel Murtagh souhlasit. Nejen že je černý obr pustil ven, ještě jim nachystal všechno potřebné na jejich dlouhou cestu. Evidentně je důkladný; když něco započne, dodělá to konce a dává si přitom hezky záležet.

Oba naši hrdinové se pak otočili čelem k masivním okovaným dveřím. Zrovna se začali zamýšlet nad otázkou, jak je otevřít, pokud možno tak, aby přitom neupoutali pozornost nikoho, kdo by se mohl potloukat někde poblíž. Sotva na to však stačili pomyslet, a začaly se dít věci. Ozvalo se tichounké klapnutí a první železná závora se odlomila. Nespadla k zemi, nýbrž se na místě doslova vypařila, a hned potom praskla druhá závora. Vzápětí po jejím zmizení rupla i třetí a vypařila se rovněž, čtvrtá taky, a potom to klaplo znovu a dveře se samy tiše otevřely. Murtagh s Trnem tak byli venku na to šup a nemuseli přitom hnout ani prstem.

Tak nějak samovolně očekávali, že až budou venku, tak toho konečně víc uvidí, ale k jejich překvapení byla venku téměř úplná tma. Nebyla to však žádná noc; podle času bylo teprve odpoledne a touto dobou by normálně mělo být slunce ještě poměrně vysoko na obloze. Kupodivu po něm však nebylo ani stopy. Všude kolem bylo jediné – nesmírně husté pohyblivé temné šero, převalující se němě téměř nedýchatelným vzduchem a halící svět do příkrovu nicoty. Skrz tmavě šedou temnotu nebylo vidět ani na půl metru; Murtagh sám sobě neviděl níž než po lokty a z Trna v ten ráz neviděl nic, jenom ho pudově cítil kousek vedle sebe. Ani Trnovy ostrozraké oči na tom nebyly lépe – drak sám ze sebe viděl jenom čenich, jinak nic. Vše se v té temnotě ztrácelo.

Nebyla tu však jen temnota. Svět byl zachvácen rovněž nepříjemným lezavým chladem a vzduch se zdál zbaven skoro všeho kyslíku. Murtagh a Trn vbrzku jen horečně lapali po dechu a snažili se neomdlít. Murtagh byl nyní moc rád za svůj nový plášť, který ho chránil před tím chladnem dostatečně dobře, takže se netřásl.

Sotva udělali pár kroků a Murtagh, nevidíc kam šlape, s lomozem o cosi zakopnul a byl by se svalil, kdyby ho Trn bleskově nepodepřel jedním křídlem.

Díky, poděkoval mu Murtagh, jakmile znovu nabyl rovnováhu, nevidíš tu někde louč?

Nevidím nic, odtušil drak mrzutým tónem, ale počkej.

Trn kousek poodešel, což Murtagh poznal jen po sluchu, a po chvíli se zas vrátil.

Nalevo odtud jedna louč je, oznámil Trn a zavedl svého Jezdce na ono místo. Murtagh nahmatal zhašenou louč, upevněnou v kovovém držadle na zdi jedné budovy, a po chvíli lomcování ji vyprostil a pomocí kouzla Brisingr zapálil. Jeho naděje, že tak uvidí o něco lépe, se ukázaly být marné. Světlo ohně temnotou neproniklo o nic dál než na kolik už beztak viděl. Po pár vteřinách měl dokonce Murtagh nepříjemný dojem, že se temnota začala stahovat k nim a kolem louče povážlivě houstne. Jako by se temno pokoušelo světlo načisto zadusit. A skutečně – oheň se zatřepotal, zmenšil a brzy zhasnul. Všude byla ještě větší tma než předtím.

Tohle je dílo nějakého zla, usoudil Murtagh znepokojeně, neměli bychom se tu již déle zdržovat. Hledej znamení od černého draka, někde tu bude.

Nemuseli ho hledat dlouho. Jakýsi vnitřní pocit je vedl vpravo určitým směrem; když po několika minutách opustili spleť ulic a stanuli na jednom z větších náměstí (což tušili jen díky tomu, že už Urû’baen dobře znali), narazili konečně na něco, co dokázalo podivným šerem proniknout.

Kdesi v dálce, někde za městem, se od země k nebi zdvíhal komíhající paprsek červenočerné záře; pramen barevného magického světla se kýval ze strany na stranu jako houpající se lucerna a dával našim poutníkům jednoznačný signál. Rudočerný paprsek stvořený magií byl i v husté temnotě vidět jako jasná problikávající linka protínající vzduch do výše přinejmenším několika set metrů, možná i víc. Jeho zdroj musel být na míle daleko, přesto bylo světlo velmi dobře viditelné. Byl to zajímavý protiklad k městu, které ač blízko, jako by v temnotě ani neexistovalo.

Murtagh se začal pohmatu škrábat do sedla na Trnově hřbetě. Komplikoval mu to velmi řídký vzduch, který jakoby ho oslaboval. Murtagh stěží dýchal a málem naň již padaly mrákoty. Byl si jist, že je to vina toho podivného zlého kouzla, které zajalo komplet celé královo město. Dokonce i horkokrevného, silného Trna místní atmosféra unavovala.

Leťme za tím majákem, řekl Murtagh Trnovi, ať jsme odtud pryč. Bojím se, že se něco semele; je to stále blíž a blíž. Leťme odsud.

Trn byl pro a tak roztáhl veliká křídla, popoběhl, odrazil se od země a zabral. Záhy zjistil, že v místním začarovaném vzduchu se nejen hůře dýchá, ale i hůře létá, a jen taktak stihl nabrat dostatečnou výšku a nenapálil to do štítu jedné z protějších budov, kterou nadto skoro neviděl.

Let v temnotě byl pro Trna těžký, protože skoro neviděl, kam letí, a temnota navíc jako by jej tlačila dolů, rozhněvána jeho opovážlivostí či snad rozhodnutá zabránit mu, aby z ní uniknul. Vzduch pod Trnem byl řídký, takže ho skoro nenesl, a vzduch nad ním byl naopak stále těžší a těžší. Trn musel doslova bojovat o každý metr výšky i uražené vzdálenosti, a křivka jeho letu tudíž připomínala poletování mouchy s urvaným křídlem. Chvílemi se nechtě stáčel ze směru, místy nenadále klesal a pak se zase lopotil vzhůru, jednou ho dokonce tlak seshora málem natlačil na jakési zubaté cimbuří. Trn přitom sice na poslední chvíli zabránil pádu, ale bohužel si o hranu sousední střechy poranil jednu zadní nohu. Rána to byla nešikovná a nešťastná; drakova krev kapala dolů a v hluboké temnotě potřísnila kdeco.

Vedeni rudočerným paprskem v dáli ovšem i tak postupovali kupředu, pomalu, zato vytrvale, a tak měli naději, že z prokletého města konečně uniknou.

Trvalo to snad hodiny a Murtagh úplně cítil, jak jeho šupinatého partnera pálí namožené svaly, ale nakonec, zcela znenadání, temnota zmizela a před drakem s Jezdcem se rozprostírala volná krajina, ozářená nížícím se sluncem. V momentu, kdy zmizela okolní temnota, zmizel i čarovný paprsek, který je z ní vyvedl – a přesně v jeho místě zářilo slunce. Murtagh se překvapeně ohlédl. Za Trnovým ocasem uviděl cosi, co vypadalo jako ukrutně černý a obludně veliký bouřkový mrak. Mrak sahal až k zemi a nahoře se tyčil do nezměrné výšky; tady zvenku se zdálo, že je tvořen pohybující se načechranou tmou, vlnící se jako mořská hladina a plynoucí jako řeka někde v údolí. Celý obří mrak temnoty se navíc zvolna otáčel kolem svého středu a zřejmě se tím i postupně zvětšoval a rostl, i když jen velmi pomalu. Murtagh se honem odvrátil od té podívané – popadlo ho totiž nenadálé bodnutí panické úzkosti a celé jeho tělo sebou škublo, jako by se instinktivně chtělo do mraku vrátit.

Při pohledu na jasnou oblohu ho to zase přešlo. I z Trna byla znát úleva – tady v normálním světě se mu najednou letělo zase dobře a po vší té námaze byl drak tuze rád, že si může konečně aspoň trochu oddychnout.

-----------------------------------------------------------------------------

Kapitola 47 Do temnoty

Jediný nezměřitelný okamžik, zároveň věčnost a zároveň pouhý zlomek z ní, možná plynul dál a možná neplynul a přitom se snad nic neměnilo – vyjma poměru šera a tmy v okolí. Solembum byl dosti nepohodlně spoután v neumělé dřevěné kleci a nesen dvěma podivnými individui, kolem nichž se monotónně šinuly další desítky neznámých tvorů téhož ražení. Čas neexistoval, světlo se nevyskytovalo, život nebyl.

Nekončící mihnutí pouhé současnosti bez ostatních přirozených součástí času se dalo sledovat podle jediné jasně rozpoznatelné věci. Pruh šera, jímž se neveselý průvod ubíral, byl postupně stále tenčí a tenčí. Děs nahánějící totální tma po obou stranách se přibližovala, víc, víc, již byla skoro na dosah. Solembum, který tím byl velice znepokojen, nepřestával vývoj této situace pozorně sledovat. Ta tma se mu jevila jako něco mnohem horšího než šero vedle ní. Šero bylo mrtvé, ponuré, bez naděje, bez minulosti i budoucnosti. Tma byla ZLÁ. Čím blíž byla, tím to bylo zřetelnější. Solembum sice netušil, co je to vlastně za úkaz, ale jedno mu bylo jasné. Ať byla ta divná, chladná tma čímkoli, rozhodně byla výtvorem černé magie a zlovolných, ohavných kouzel. Přitom v ní dřímalo i něco víc – obrovská, odvěká síla, pocházející z míst, která nemají název. Solembum cítil z té tmy náznaky čehosi, co se mu ani trochu nelíbilo. Nekonečná zášť, bezedný hněv, nenávist bez konce, hlad po krutosti a touha po moci. To vše jako by se živilo samo sebou a stále rostlo kdesi v hlubinách prokleté tmy, daleko od všeho živého a dobrého.

Solembum hleděl do tmy jen kousek po své levé straně a najednou se mu udělalo špatně. Po hřbetě mu přejela vlna až bolestného mrazu a oči se mu málem zatměly. NĚCO v té tmě ho celého roztřáslo; kočkodlak, normálně tvor srdnatý a bojovný, musel začít čelit čiré hrůze. Zmáhala ho taková úzkost a nevolnost, že musel honem odvrátit oči. Na okamžik se totiž vyděsil – neznámá síla ukrytá ve tmě by ho mohla snadno navždy připravit o zdravý rozum.

Solembum začínal být opravdu vyděšený. Temnota, jíž nemohl uniknout, ho počala naplňovat opravdu silným strachem. Té rostoucí panice se nešlo bránit – každý živý tvor se zdravou, dobrou duší by nutně reagoval stejně. Ve tmě slídilo NĚCO, co se s živoucí duší prostě nesneslo.

Tma byla úkrytem pro zdroj naprosté zkázy.

Solembum už se nedokázal na tmu znovu podívat a tak se místo toho nervózně díval na jednoho ze svých nosičů. Zdálo se, že i podivní zahalení tvorové se začínají nějak ošívat. Znenáhla byli jaksi nesví; neklidně se vrtěli, pohybovali se toporněji a nejeden z nich už bezděky ohmatával rukojeť svého hrozivého meče. Báli se také tmy, anebo je vyvedlo z míry něco docela jiného?

Navzdory četným známkám všeobecného neklidu pokračoval trudný konvoj ve své cestě a Solembuma úplně bodlo u srdce, když vzhlédl a všiml si, že jejich pás šera je téměř u konce. Uzounký pruh šedi vysoko nad jejich hlavami se lehce stáčel do strany a pak úplně mizel; dál už byla ve všech směrech jen a jen ta strašlivá zlá tma.

Solembumovi se zježily všechny chlupy, takže v tu chvíli vypadal docela bizarně – jako by dostal obzvlášť prudký zásah elektrickým proudem.

Vstup do temnoty je nevyhnutelný. To nešťastný kočkodlak věděl. Málokdy v životě něco věděl s tak neotřesitelnou jistotou. Zoufale bojoval s panikou a snažil se raději připravit na to, co ho čeká, ať už to bude cokoli. On se bez boje nevzdá. Kdyby s jekotem stáhl ocas a propadl z hrůzy bezmocné agonii, nebyl by pak hoden si říkat kočkodlak. Solembumovy pocity byly v té situaci velmi rozporuplné. Jedna jeho část se hodlala rvát až do konce a byla hotova přijmout to nejhorší s hlavou vztyčenou a zuby vyceněnými. Druhá část byla skleslá a poděšená; Solembum byl smutný a chtělo se mu naříkat, protože do zkázy nechtěl. On chtěl žít.

Nakonec uspěl se svým snažením dostat splašenou mysl pod kontrolu a převládla v něm jeho lepší polovina. Bojovně zafuněl a vytasil drápy. Není rozhodující, že ho čeká neznámé nebezpečí a nemůže se bránit. On to nevzdá, v žádném případě. Pokud už se nemůže zachránit, budiž tedy; ale pověst svou i své rasy nezradí.

První tvorové z čela zástupu už vešli do tmy. Zmizeli v ní tak náhle a definitivně, jako by je tma spolkla. Byl to nepříjemný pohled. Za prvními Vilemony následovali další a další, jak se horda rovnoměrným tempem posunovala vpřed. Solembum hleděl kupředu a stresem skoro nedýchal. Vzápětí se do tmy ponořili i jeho nosiči, klec i on sám.

Tma. Černota úplně všude, snad i uvnitř něj. Vtíravý chlad, který rychle pronikal až do morku kostí. Během chvilky ho celého zahltil. Uši mu zalehly zvýšeným tlakem a žaludek se mu zhoupl. Po kůži cítil mravenčení, které se přes něj přelilo od krku až po ocas. Chlad se kvapem měnil v mráz. Vzduch získal podivnou, intenzivní sílu, ale dýchat se skoro nedal. Možná v něm kolovaly nějaké cizí výpary, zato kyslíku asi ubylo. Tma byla tak absolutní, že nebylo vidět naprosto NIC. V uších kočkodlakovi bolestně tepalo a pak mu v nich začalo zřetelně zvonit, dlouze a bez ustání.

V tichu a tmě, které připomínaly nicotu, v níž byl Solembum uvězněn hned poté, co ho unesli, šlo při troše všímavosti pocítit neznámou energii. Proudila porůznu všemi směry, štěpila se a spojovala, kroužila ve spirálách, plynula rovně i opakovaně sama měnila směr. Těžko říct, co to bylo za sílu. Ale byla všude a bez ustání se projevovala v každém centimetru temnoty. Solembum si uvědomil, že tok energie není pravidelný; všelijak se měnil a upravoval, vyvíjel se s neskutečnou čilostí a rozmanitostí. Nikdy se dvakrát neobjevilo totéž rozpoložení. Energie se sama regulovala, kolísala, a přitom nejspíše dokázala reagovat na podněty, s nimiž se setkala.

Jeden výhonek této energie se lehce obtočil kolem Solembumova hrudníku a další dva mu krátce přejely po zadku, každý z jedné strany. Potom z něho výhonky zase sklouzly, dva z nich se spojily a vnikly přímo do něj. Kočkodlak se zprvu uleknul – ale energie nezaútočila, spíš jako by ho jen zkoumala. Vibrující síla mu rotovala v hrudníku a vysílala desítky tenoučkých energetických vláken do všech částí jeho těla. Jiný silný a zploštělý proud energie si mu lehl na bok a dost dlouho mu elektrizoval v kožichu. Drobné výboje se otáčely hned sem, hned tam, a zanechaly jeho srst zcela rozcuchanou. V tu samou chvíli kolovala síla i kolem jeho hlavy a dokonce i přímo v ní – Solembum ji cítil jako zvláštní mrazení. Energie se pořád proměňovala, byla místy studená, místy teplá, někde rychlá, jinde pomalá. A vypadalo to, že má vlastní vůli.

Potom energie ukončila Solembumův průzkum a přestala se o něj více zajímat – přesto ji ale stále cítil všude kolem. Kočkodlaka napadla trochu směšná myšlenka, že samotná tahle tma je ve skutečnosti ŽIVÁ.

To krutostí posedlé ZLO tu ale kupodivu necítil. Bylo sice v temnotě, ale ne tady; muselo se stáhnout někam dál. Kolem uneseného zajatce byla jen ta vnímavá energie. Děs nahánějící moc se nacházela jinde; Solembumovi se vrátil nepříjemný pocit, pokud se soustředil směrem vlevo. Hrůza a zkáza tam někde číhaly jako nenasytné šelmy, ze zálohy pozorující svoji kořist.

A pak, zcela bez varování, se udály hned tři věci zaráz.

Průvod zahalených postav zatočil vlevo, přímo směrem k obludnému ZLU v dálce; přesně v ten moment se náhle znovu rozběhl čas, všudypřítomná energie se hněvivě vzepjala a jen několik metrů před Solembumovou klecí otřásl temnotou hromový výbuch. Kočkodlaka již přivyklého tmě oslepil jasně rudý záblesk, zářivý jako samotný střed Slunce, vzápětí se jeho klec zřítila na zem, protože nosiči ji pustili. V té chvíli nastala děsná mela. Původní tma, ticho a nicota byly vmžiku nahrazeny zběsilým hemžením, řevem a vražděním. Vepředu, v místě exploze, dosud jasně zářily krvavě rudé plameny vysoké asi deset metrů a divoce plápolající všemi směry. V oslnivém rudém světle rozšiřujícího se ohně Solembum spatřil přehršel zmateně se komíhajících postav. V nastalém chaosu nedokázal hned poznat, co se děje; dřívější temnota byla rozrušena a zatlačena výraznou září lačných plamenů, vzduchem se rozléhal mnohohlasý jekot, létaly jiskry a stříkala žlutá krev.

Solembum se brzy dovtípil, že všude kolem něj se zuřivě bojuje. Ony hemžící se postavy spolu zápolily doslova na život a na smrt; místo původních asi čtyřiceti jich však najednou bylo minimálně sto, ne-li víc. Kamkoli se podíval, řezali se zakuklenci mezi sebou hlava nehlava, sekali do sebe zubatými meči, vrhali se jeden na druhého, házeli po sobě kusy těl těch již rozsekaných, a u toho všeho všichni příšerně řvali, až nebohého kočkodlaka uši bolely. Světlo ohně, který byl jistě magický, osvětlovalo celou drastickou scenérii jako nepříčetná krvavá lampa. Bylo tak silné, že na celém bojišti bylo vidět skoro jako ve dne, a Solembum jen s úžasem sledoval ten lítý masakr, který se kolem něj odehrával. Pustá zem již byla poseta mrtvolami stejně jako různými usekanými údy Vilemonů, kteří ač zraněni, stále bojovali s nezmenšeným úsilím. Rudou září létaly zubaté meče, stříkance krve, kamení a kusy těl. V jednu chvíli vrazila letící uťatá hlava Vilemona přímo do Solembumovy klece takovou silou, že ji odhodila dva metry daleko. Klec se tou ranou převrátila a tyčky po jedné její straně se rozštíply.

Ačkoli počet mrtvol poházených po zemi narůstal málem geometrickou řadou, počty bojujících se nijak nesnížily, ba naopak. Odkudsi z temnoty, do které již zář ohně nedosáhla, vybíhali stále noví a noví Vilemoni a zapojovali se do boje. Solembum se marně snažil odhadnout, kdo proti komu bojuje. Vilemoni vypadali všichni navlas stejně a tak se zdálo, jako by bojovali všichni proti všem, bez jakéhokoli smyslu či organizace. Řež prudce eskalovala určitě několik desítek minut, možná i hodinu a půl. Solembum cítil tak silnou instinktivní úlevu ze skutečnosti, že zase existuje čas, že jím začal neustále vše poměřovat, aby si ho vychutnal.

Na zemi muselo ležet aspoň sto padesát mrtvých Vilemonů, někteří vcelku, ale drtivá většina v mnoha oddělených částech, když tu poprvé boj přímo ohrozil i zajatého Solembuma. Vzduchem nad klecí cosi zasvištělo a následně se jen tři centimetry od Solembumovy hlavy zabodlo do podlážky klece zkrvavené ostří jednoho odhozeného zubatého meče. Hrozivá čepel při dopadu rozsekla část boční strany vršku klece a silou tohoto úderu přerazila tři navazující tyčky. Solembum se samozřejmě lekl, když ho meč málem zasáhl – takovou ránu by jistě nepřežil – ale vzápětí si všiml něčeho, co ho vylekalo mnohem víc.

Magický karmínově rudý oheň, který se po celou dobu bitvy stále šířil, se začal nebezpečně přibližovat ke kleci. Kočkodlak si snadno spočítal, že při rychlosti jeho šíření stačí jen deset minut, a jeho klec bude v plamenech. Musí se z ní dostat ven! Vilemoni jsou teď beztak příliš zaneprázdněni sami sebou, než aby si ho všimli.

Kočkodlakovi neuniklo, že klec je poškozena; tři tyčky na jedné a čtyři na druhé jsou zlomeny a zubatý meč vyřízl do jejího vršku podlouhlou díru. Problém byl, že polámání klece nebylo natolik razantní, aby výrazněji ovlivnilo její pevnost. Klec jako celek dosud fungovala a Solembum nedoufal, že by ji dokázal rozlomit. Navíc byl ukrutně těsně spoutaný a skoro se nemohl hýbat. Mohlo by se to zdát beznadějné – kdekdo by byl přesvědčen, že milého kočkodlaka nevyhnutelně čeká upálení zaživa.

Solembum věděl, že tato možnost mu akutně hrozí, ale neklesal na mysli. Při pohledu na nabroušené zuby meče zabodnutého těsně před jeho očima pocítil pro něj slibnou naději.

----------------------------------------------------------------

Kapitola 48 Záhuba

Karmínově rudý oheň se neustále blížil. Solembum věděl, že musí jednat rychle.

Na zdlouhavé plánování nebyl čas. Solembum se řídil rychlými, intuitivními impulsy a okamžitými nápady. Nastal čas spolehnout se na svůj výjimečný dar – kočkodlačí pud pro přežití. Solembum měl štěstí, že právě jeho rasa jím disponuje. Jde o magickou záležitost, dalece přesahující pouhý pud sebezáchovy. Ne, šlo o víc. Kočkodlačí kouzlo automaticky navádělo ohrožené jedince správným směrem. Výsledek se častokrát rovnal doslova zázraku.

Solembum se začal v kleci poněkud neobratně zmítat. Navzdory nutnému spěchu nesměl ztratit veškerou opatrnost. Zatímco se trhavými pohyby obracel a posunoval, aby se mohl pokusit přeříznout trčícími hroty zapíchnutého meče svoje pouta, nepřestával sledovat okolí pro případ, že by k němu zase přiletělo něco nebezpečného, před čím by musel honem uhnout. Jeho věznitelé si ho v zápalu vlastního boje vůbec nevšímali, což mu bylo náramně vhod. Nikdo ho nehlídal; Solembum se tak mohl nerušeně věnovat svému záměru.

Po nemalém úsilí se kočkodlak v kleci pootočil prakticky o devadesát stupňů a tak již nebyl k meči natočen hlavou, nýbrž spoutanými prackami. Měl docela potíže s tím dostat se do vhodné polohy. Klec měla podlouhlý, nikoli čtvercový tvar, a pro kočkodlakovo tělo byla na kratší straně příliš těsná. Když se přetočil v omezeném prostoru napříč, boční tyčky mu nepříjemně tlačily na krk a hlavu a ztěžovaly mu další přesouvání. Pokusil se sice silou tyčky vylomit, ale neuspěl, ať se zapřel sebelíp. Když seznal, že toto jeho úsilí je marné, rychle toho zanechal a obrátil svou pozornost opět k Vilemonskému meči.

Ačkoli mu tyčky klece náramně překážely, dokázal se posunout až těsně k meči a opatrně k němu přitiskl přední tlapy v místě, kde se mu do nich zařezával provaz. Bylo mu jasné, že za svobodu bude muset zřejmě zaplatit krví, a nemýlil se. Zuby meče byly vskutku velmi ostré a provaz přeřezávaly krásně, ale bohužel nebylo možno zabránit tomu, aby přitom trochu nepořezaly i kočkodlaka. Řezné rány příšerně bolely a Solembumovi z toho až vhrkly slzy do očí, jak se snažil navzdory kruté bolesti zůstat zticha. V tom meči muselo být nějaké kouzlo nebo jed; každé sebemenší říznutí bolelo mnohonásobně víc, než by bylo za daných okolností normální. Solembum měl ale před sebou pořád výhled na hrozivé žhavé plameny, a tak bolest z ran od meče přestál.

Jakmile měl volné přední nohy, vše začalo jít rychleji. Kolem předních i zadních končetin měl dvojí upoutání, jedno kousek nad tlapkami, druhé v oblasti loktů a kolen. Se vzrůstající nervozitou pomocí meče přeřezával jedno pouto za druhým, včetně toho na ocase. Způsobil si přitom spoustu větších či menších pořezání na všech osvobozovaných místech. Měl z toho milión chutí řvát bolestí, ale ovládl se. Nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat. Co kdyby si ho někdo všiml a všechno mu to na poslední chvíli překazil! To by bylo hrozné a za tu trochu ostré bolesti to nestojí.

Během procedury se musel kočkodlak zas a znovu přesouvat po kleci a nastavovat spoutaná místa nabroušeným zubům meče. Nejen že utrpěl nemálo krvavých šrámů, ale ještě se přitom notně otloukl o tyčky klece. Naštěstí mu to šlo lépe a lépe, zároveň s tím, jak měl zase volné všechny nohy. Potíž byla s náhubkem. Po zkušenostech s Vilemonským mečem, který ho osvobozoval za cenu nepříjemných zranění, se kočkodlak bál přeříznout si jím i upoutání na hlavě. Mohl by si vypíchnout oko nebo amputovat ušní boltec. Zkoušel náhubek přervat prackami, ale neuspěl. Tak nakonec s povzdechem natočil k ostří meče temeno a dvěma lehounkými pohyby si o něj přeřízl pásek od náhubku a rozřízl kůži až skoro na kost.

Jakmile se Solembum zbavil veškerých pout, hned vyskočil a oklepal se. Už měl klece plné zuby – skoro by se již dalo říct, že ji nenáviděl. Pokusil se prorazit ven, ale tyčky byly pevné a jen slabě zapraštěly. Ani zlomené tyčky nešly vyrazit. Pohled mu opět padl na meč, zarytý do podlážky. Tím by se jistě dala klec snadno rozsekat – zubaté ostří hravě sekalo kosti zakuklenců jako nic, to už Solembum věděl.

V kočičí podobě nemohl s mečem manipulovat, tak se přeměnil opět v mladého chlapce. Trochu se obával, jestli se mu přeměna povede; v místní temnotě vířilo tolik cizí magické síly, že si tu nemohl být ohledně kouzel ničím jistý. Kouzla, která ho poutala, se vstupem do tmy zcela pozbyla účinnost. Kočkodlaka proto napadlo, že zdejší magie všechna ostatní kouzla vyruší – včetně těch jeho. Protože neměl moc odvahu to zkoušet, umínil si, že kouzlit bude, jen pokud to bude opravdu nutné. A pak se prostě uvidí, jestli to tady v té temnotě dokáže, nebo ne.

Přeměna podoby mu nicméně šla dobře. Solembum honem popadl rukojeť meče a zatáhl. Meč byl ovšem do podlážky klece tak zaseklý, že nešel vytáhnout. Solembum napínal všecky síly skoro minutu, a zrovna v momentě, kdy si pomyslel, že se mu to nepodaří a musí vymyslet něco jiného, se meč najednou uvolnil a Solembum se setrvačností znovu udeřil o tyčky klece, která už mu teď byla tak malá, že od ní měl po celém těle bolestivé otlačeniny. Již skutečně rozhněván se slepě rozmáchl zubatým mečem a zčistajasna vypadl z klece dřív, než se na to stihl připravit, a svalil se na zem. Čepel meče totiž prosekla dřevěné tyčky, jako by tam ani nebyly, a Solembum se sotva stačil zarazit dřív, než si ještě víc ublížil.

Solembum překvapeně zamrkal a honem vstal. Holá zem v této pustině byla hrozně studená a plná drobných ostrých výčnělků a ležet by na ní zůstal jenom masochista. Kočkodlak už měl z chladu po celém nahém těle husí kůži.

Kolem něj se dosud bojovalo, ale zakuklenců už bylo zase méně než předtím. Solembum si uvědomil, že se bitva chýlí ke konci. Hodlal se nenápadně vykrást dál od svých únosců – a potom?

Co si tady proboha počnu?, zeptal se sám sebe, co mám dělat? Jak se odsud dostanu?

V mírném předklonu se plížil dál od klece a pokud možno z dosahu okolních Vilemonů a zoufale se snažil něco vymyslet. Musel si přece ujasnit, jak bude propána dál postupovat.

Nechtěl si to přiznat, ale byl bezradný.

Vtom za sebou spíš vycítil, než uslyšel rychlý pohyb. Bleskem se otočil a bránil se zubatým mečem. Nějaký Vilemon už si všiml, že zajatec utíká, a vrhl se za ním. Solembum se jen zázrakem uchránil před rozseknutím vejpůl; několika seknutími od sebe nepřítele trochu odstrčil, otočil se a prchal. V duchu horečně uvažoval, co má dělat. Má se zkusit bránit kouzly? Co když ti divní tvorové také znají magii, co když jsou v kouzlení mocnější než on? To nemůže riskovat. Má sice jeden z jejich smrtonosných mečů, ale troufnout si na ně stejně nemůže. Stačilo mu jen několik vteřin souboje s Vilemonem a pochopil, že s jeho silou a rychlostí se nemůže rovnat. Solembum nikdy mečem nebojoval proti někomu tak silnému; vůbec kočkodlak vzhledem ke své drobné postavě upřednostňoval dýku před plně dlouhým mečem. Nemluvě o tom, že byl naučený bojovat s rovným ostřím, zatímco tyhle meče byly znatelně zahnuté.

Situace se pro něj rozhodně nevyvíjela dobře. Po ledově studeném, pichlavém povrchu se mu špatně běželo, byla mu zima, po celém těle ho pálily rány od Vilemonského ostří, žaludek mu kručel hlady a za patami měl již dva sveřepé pronásledovatele. To se jim to utíká, když mají tak dlouhé nohy a sílu mnohem větší než elf! Vilemonský meč mu byl již dost těžký, ale bál se jen tak zahodit jedinou zbraň.

Nejhorší však bylo, že nebylo kam prchat. Krom nevelkého prostranství osvětleného kouzelnými plameny byla všude tma tmoucí. Zachránit by ho mohlo možná jedině to, kdyby náhodou našel zase nějaký pruh šera. Tam by alespoň viděl. Solembum cítil, že se blíží k hranici svých sil, fyzických i psychických. Jak dlouho nejedl a nepil? Jak dlouho neviděl světlo? Rány ho bolí víc a víc, krutá zem ho bodá do nohou a tělem se mu šíří neúprosný chlad. Tohle nezvládne. Tohle nevydrží. Tohle bude jeho konec. Zemře zapomenut v neznámé, prokleté cizí zemi a jeho kosti ztrouchniví ve věčné tmě.

Už skoro vůbec neviděl. Vletěl do náručí naprosté tmě a dál utíkal zcela naslepo. Za chvíli určitě zakopne nebo do něčeho vrazí. Nebo ho doženou. Pokud spadne, již nevstane.

Zrovna ho napadlo, že se studená zem trochu svažuje, když tu skutečně sklouzl po hrstce většího kamení a začal padat. Kutálel se ze svahu kamsi dolů a zanechával za sebou krvavou stopu. Znenáhla dopadl, ovšem vůbec netušil kam. Všude byla jen tma a zima. Byl sotva při vědomí a nedokázal sebrat dost sil na to, aby pokračoval v útěku. Aby vůbec v čemkoli pokračoval, i v myšlení.

Nezaměnitelný zvuk padajících kamínků seshora svědčil o tom, že ho stále pronásledují. Vilemonům nevadilo, že je tma. Nepotřebovali vidět. Šli za pachem Solembumovy krve, který je naváděl natolik přesně, že nebohého kočkodlaka ani v naprosté tmě nemohli minout.

Je otázkou necelé minuty, než zajatce dostihnou. Meče už mají nachystané, stejně jako zuby. Už je jim jedno, jaké dostali rozkazy. Toho ubožáčka zabijí a snědí. Čerstvé maso je jim obvykle upíráno, tak si ho teď vezmou sami. Povolení nepotřebují.

S tichým šustěním sesouvající se kamenné drti sjeli bez potíží až dolů a vítězoslavně se rozestoupili nad kočkodlakem, který už se nevzmohl na další obranu. Napřáhli své meče, které je nikdy nezklamaly.

-------------------------------------------------------------------

Kapitola 49 Zlá tušení

Vše se stále více komplikuje.

Minulost, přítomnost i budoucnost se do sebe začínají nebezpečně zaplétat, dosud jen tušené hrozby se náhle stávají reálnými, z temnoty povstávají oživlé stíny a nejhorší noční můry již nejsou tak vzdálené. Do všeho proniká chaos a to, co bývalo vždy pevné a neotřesitelné, se nyní hroutí v samých základech. Pokud Angelu neklame její unikátní cit, nadchází nejtěžší doba jejího již tak dlouhého a naplněného života. A jí se dosud ještě nestalo, že by ji instinkt zradil. Jenže, co se teď dá považovat za jisté? Nelze se spoléhat na žádnou jistotu – vše je zranitelné, má někde svoji slabinu.

Angele normálně nevadil chaos, změny, nebezpečí a výzvy – co by bez nich život byl? Stál by za kus hnojiva vytroušený na cestě, kudy prošel dobytek. Ano, život MÁ  BÝT takový. Tvárný a proměnlivý, pořád v pohybu, měnící se podle okolností, procházející vývojem, který hold bývá někdy trochu drastický. Ale to patří k samotné podstatě života. Hýbe se, někdy rychle, někdy pomalu, občas přitom velice riskuje. Takový život Angela zná a miluje. Obvykle.

Teď ale skoro nic není jako obvykle. Spíš než zdravým vývojem to zavání koncem, koncem všeho dobrého a správného. Jako by se dostalo do ohrožení něco, co by mělo za všech okolností zůstat v bezpečí a pod ochranou.

Zlo, které tak dlouho spalo, se probouzí. Začíná pomalu, ale postupně stále opovážlivěji natahovat ohavné prsty po všem, co se dá zničit. Jeho hlad nelze nijak nasytit. Bude hubit, zohavovat, kazit a ničit vše, nač dosáhne, dokud nepohltí úplně všechno. Nebo dokud ho někdo nezastaví.

Drobné náznaky toho, co přichází, se mění v projevy tak viditelné, že je brzo uvidí každý. Dosud je většina místních v blažené nevědomosti a myslí si, že to nejhorší na světě je Galbatorix. To se brzy změní; zanedlouho bude víc a víc lidí i jiných tvorů kolem vědět totéž co ona – že krutý král byl z pozice nejhoršího zla v Alagaësii nadobro sesazen.

Všichni kolem mají zatím štěstí a netuší nic o hrůzách, jež nastanou. Babrají se v problémech, které jim samotným připadají strašlivé, ale v porovnání s TÍM nic neznamenají. Sami to určitě pochopí, až TO budou vědět. Uvědomí si, jak šťastní byli v dobách, kdy se báli Galbatorixe. Dokonce si budou možná přát, aby se ty časy vrátily. Angela si to přála. Něco jiného je čelit nelítostnému LIDSKÉMU králi, ač vládne silou dračích srdcí, a něco zcela jiného, HORŠÍHO, je čelit tomuhle ZLU.

Angela se Galbatorixe nikdy doopravdy nebála. Ano, byl hrozivý a mohl jí ublížit, stejně jako mnoha jiným. Zdál se neporazitelný, ovšem Angela VĚDĚLA, že ho je možné porazit. Vzato globálně, každý se dá porazit, snad jen s dvěma výjimkami… pokud těch výjimek není víc. Jen to Angelu napadlo, zachvěla se po celém těle. Galbatorix byl bezesporu nebezpečný, záludný protivník, kterého nešlo brát na lehkou váhu – na to byl moc šílený a šílení mocní by se nikdy neměli podceňovat, o tom už Angela dávno věděla své. Angela krále nepodceňovala; brala ho vážně a měla se před ním na pozoru. Ale ve skutečnosti se ho vlastně NEBÁLA. Co nejhoršího jí mohl udělat? Mohl ji zabít, mohl ji mučit, mohl ji zotročit… mohl ji dohnat k šílenství jako Šruikana nebo k vražednému zoufalství jako Murtagha. Ale ve skutečnosti JÍ NEMOHL UBLÍŽIT. Její původ jí zaručoval, že by v králově moci dlouho nezůstala, a nadto, opět vzato globálně, s trochou… pomoci… by ho mohla sama porazit. Ano, již kdysi bojovala s jedním takovým podobným, dokonce ještě mnohem mocnějším.

Teď se musela Angela pro změnu pousmát, ale jen kratičce. Nebyl to nijak veselý úsměv, spíš vypadal jízlivě. Kdokoli, kdo kdy stál tváří v tvář Krutovládci s vědomím, že si musí poradit sám, nebo padne do věčné záhuby, už si z lidských despotů nikdy nemůže nic moc dělat. Kdo by se bál novorozené skalní ještěrky, když vylezl z tlamy obrovskému, zlému drakovi? Kdo by utekl před sardinkou po souboji se žralokem?

Nuže, nyní je opravdu důvod k vážným obavám. Mezitím co Angela společně s pěti, ba šesti rasami obývajícími tuto zemi urputně bojovala s maličkou sardinkou, z mrazivých hlubin oceánu se vynořil mohutný žralok a milou sardinku jedním rázem slupnul, takže z ní nic nezbylo, a potom natočil stále kořisti lačnou tlamu plnou zubů k Angele a spojencům. Co žralok! Pche! Nïdhwal!

K čertu s těmi přirovnáními! Vždyť v Alagaësii nežije a nikdy nežilo žádné zvíře, ke kterému by se dal nový, či spíše naopak STARÝ protivník přirovnat. Spíš jako by se do jejich boje se sardinkou-Galbatorixem najednou vložil někdo, kdo má na povel mnohamiliardovou armádu nïdhwalů, schopných naprosto všeho, a v záloze neméně tvorů, kteří jsou ještě mocnější.

Angela si povzdechla. Všechno to začalo tím kyřínem. Ten byl úplně první viditelnou známkou nastupující změny, ačkoli vnímavá Angela cosi neurčitého cítila i předtím. Stejně tak se domnívala, že intuice varovala i Solembuma a druhé kočkodlaky. Matně v nich rozpoznávala skryté svrbění neklidu, který neměl co do činění s králem. Jak šly dny jeden za druhým, bylo to znát víc a víc. Kdy to celé začalo? Chvíli se nad tím zamýšlela a nakonec usoudila, že to bylo právě tehdy, kdy Murtagh s Trnem unesli Nasuadu. Ano; ten vnitřní pocit hrozby, zprvu nepatrný a posléze sílící, se poprvé ozval právě té noci. Nejen v ní, i v kočkodlacích. Oni jediní měli totiž kromě ní samotné původ, který to umožňuje. Cítit věci… VYŠŠÍ.

Angele se mihla myslí vzpomínka, jak oné noci vzhlédla vprostřed zmatku a bláznění z vpádu vojáků a na okamžik ještě zahlédla letící rudý stín. Murtaghův dravý drak odlétal s Nasuadou ve spárech a s Aryou na ocase; elfka na něm však dlouho nevydržela a zřítila se k zemi. A právě v té vteřině, kdy Arya dopadla dolů, Angelu kratičce, zato velmi intenzivně, bodlo u srdce. V té samé chvíli jí Trn zmizel z dohledu. Intuice jí říkala jediné: stalo se něco strašného, co bude v budoucnu mít nedozírné následky.

Nejprve si myslela, že se toto její zlé tušení týká Nasuady. Těžko se snažila v sobě ten STRACH potlačit. Pramenil ze samotného jádra její duše, a ta se nedala utišit. Angela byla po oné noci přesvědčená, že Nasuada skončí zle, moc a moc zle.

Jenže potom se zjevil ten kyřín, a jako na potvoru zrovna Elvě. To zjištění Angele na klidu rozhodně nepřidalo. Kyřín byl jedním ze Tří; zvěstoval příchod Velké Války a Dědice lidí. Elva patřila k Vyvoleným a Angela ji musela zasvětit. Zdráhala se to učinit – ohledně Elvy měla nejednu vtíravou obavu už od samého počátku. Jenže znala pravidla, pamatovala si, k čemu se kdysi zavázala. Dané slovo nelze zrušit a tak Elva vyslechla Věštbu. Sám Osud tomu tak chtěl, mělo to být.

Jenže Angela z toho měla TAK špatný pocit… od chvíle, kdy řekla Elvě Věštbu, její varovný pocit zesílil. Vzápětí byl unesen Solembum a Angela to brala jako potvrzení všech svých obav. Vývoj událostí v ní probouzel málem až paniku. Vše se ubíralo už od začátku ŠPATNÝM směrem. Angelu to vystrašilo do té míry, že už raději Elvě nic dalšího neřekla. Celá situace ji hnala do nepříjemné rozpolcené pozice – na jednu stranu musela plnit své dávné sliby a racionálně VĚDĚLA, že konečnému ortelu neujde, ale přitom v ní natolik narostl instinktivní strach, vyvolaný neodbytným zlým tušením, že prostě nedokázala své poslání do puntíku splnit. Vnitřní cit ji brzdil; táhl ji zpátky od splnění závazků stále silněji a Angela začínala být zoufalá. MUSELA Elvě říct všechno, než bude pozdě. Zároveň jí však cloumala narůstající HRŮZA; sama její duše se povinnosti vzepřela a zabránila jí úkol dokončit. Angela měla už dříve varovné pocity a tušení – ba patřily k ní vždycky, souvisely s jejími schopnostmi. Ale nikdy necítila takovou intuitivní hrůzu jako nyní. Varovný pocit ji doslova zamrazil, nedovolil jejímu rozumu konat.

Rozum jí říkal, že musí Elvu o všem informovat; cit jí říkal, že jestli to udělá, způsobí katastrofu. Angela z toho byla v koncích a tak oddalovala konečné rozhodnutí ze dne na den. Mezitím Vardenové vytáhli na královo město. A vše se ještě zhoršilo. Angela měla zlé tušení ohledně nové Temnoty, Elvy a Solembuma; potom se k tomu všemu přidalo další nové varování. Urû’baen. S každým krokem, s kterým se k městu blížila, se jí dělalo víc a víc nevolno. Musela své nohy vší mocí nutit v další chůzi. Zlý pocit v ní už přímo hystericky řval, křičel na ni, ať to nedělá. Nesmí do města jít, nikdo z nich, znamenalo by to jejich konec… netýkalo se to krále. Bylo to něco horšího.

Angela vnitřním citem věděla, že v Urû’baenu se usídlilo mocné cizí ZLO. Jako jediná členka vardenského konvoje tušila, o čí Zlo se jedná. Už to snad nemohlo být horší.

A pak k dovršení vší smůly zmizela i Elva. Jedné noci se zkrátka vypařila a již se nevrátila; celý incident byl o to znepokojivější kvůli tomu, co tu po ní zbylo. Angela se zachvěla, když si to znovu vybavila. Toho rána se zjistilo, že Elva je pryč se všemi svými věcmi kromě jediné. Na místě, kde předtím byl její stan, zbyl jen udusaný dolík pokrytý nevelkým množstvím zaschlé krve. Uprostřed místa byl do země zaražen hrubý oštěp a na něm se na svět dívala její nebohá chůva. Dívala, ale nic neviděla. Zbyla z ní jen zkrvavená hlava a pár ohlodaných kostí. Hlava bez očí, rtů a jazyka byla na oštěpu nakřivo napíchnutá a kosti ležely jen kousek vedle na urovnané hromádce. Byl to pohled pro otrlé. Na kostech i na hlavě byly jasně znát stopy velikých ostrých zubů a některé rýhy odpovídaly zase špičatým drápům. Nešťastná žena byla podle všeho zaživa sežrána nějakou hroznou zrůdou. Nikdo však netušil, co za netvora to asi bylo, dokonce ani Angela. Té bylo jasné jediné – bestie nebyla zdejší.

Vůbec nejhorší ale bylo, že se Angela nemohla zbavit jistoty, že Elva je do vraždy své opatrovnice přímo zapletená. Ne tedy že by ji zabila osobně, ale… zřejmě odešla pryč právě s tím monstrem, které její chůvu rozsápalo a dočista okousalo, a navíc v klidu a pečlivě sbalená, tudíž dobrovolně. Angela dokonce provedla pár kouzel, aby si to ověřila. Ano. Je dost dobře možné, že dívka celé drastické hostině svého nového neznámého kumpána přihlížela. Zbývá jediná otázka: mohla tomu zabránit? A chtěla to vůbec???

Po zmizení Elvy narostl Angelin zlý pocit do té míry, že už zkrátka nemohla dál. Její tušení, spuštěné zmizením Nasuady, podpořené zmizením Solembuma a dohnané na maximum zmizením Elvy, už nešlo dál ignorovat. Musela začít jednat.

Když Murtagh unesl Nasuadu, Angela vnitřně cítila, že začínají velmi zlé časy. Když byl přepaden Solembum a podle všeho ho odvlekli do cizího světa, věděla zase, že do hry vstoupila víc než jen jedna zlá síla. A s odchodem Elvy nabyla poslední zdrcující jistotu: nejstrašlivější Válku v dějinách všech Tarií už nic neodvrátí.

---------------------------------------------------------------------------

Kapitola 50 Bouře

Po dlouhém letu, který byl naštěstí mnohem klidnější, než když před pár dny mířili opačným směrem, dospěli Safira, Eragon a Glaedr opět k alagaësijské pevnině. Mezitím co se pevná zem plynule blížila, jasné slunce se pomalu skrylo za hutnými šedivými mraky a zvedl se lehký vítr, ale nevypadalo to na nic drastického. Eragon si jen neurčitě pomyslel, že zanedlouho možná trochu sprchne, a dál nevěnoval počasí pozornost.

Pořád ještě zčásti přemýšlel nad tím, co jim vyprávěl Glaedr, a ze Safiřiny mysli cítil, že se zahloubá nad tímtéž. Celá ta historie s hyerodlaky byla o to podivuhodnější, protože byla pro Eragona se Safirou zcela nová. Ten hyerodlak před mnoha sty lety odvedl vskutku perfektní práci – jak co se týče vyhlazení krvelačných Temnodlaků, tak také následného utajení těch událostí. Nikde nezůstal jediný sebenepatrnější náznak pravdy. Vůbec nikde, ani v těch „nejspolehlivějších“ pramenech. Vyjma přímých účastníků, jako byl třeba Glaedr, o tom nejspíše opravdu nevěděla živá duše. A jen tak mimochodem, přežil krom Glaedra vůbec ještě někdo další, kdo by si hyerodlaka pamatoval?

Eragon také nemohl celý příběh nedat do souvislosti s Maugrimem. Jak si tak snažil představit, jaký asi byl ten cizí hyerodlak, kterého poznali Oromis s Glaedrem, vyvstával mu v mysli obrázek Maugrima, ať chtěl či nechtěl. Jedním si byl jistý – jsou to zvláštní tvorové.

Pokusil se tě zabít, zavrčela Safira zuřivě, to mu nikdy neodpustím.

Eragon nyní cítil ze své šupinaté partnerky veliký hněv, a oprávněný. Sám se na Maugrima zlobil, ačkoli ne tolik jako Safira. Jeho útok na Eragona nešel ospravedlnit. Leda tak, že je hyerodlak nebezpečné monstrum, od něhož lze takové jednání zkrátka očekávat, protože spadá do jeho přirozenosti. Ale to nebyla omluva, spíš vysvětlení. Eragon mimoděk zaťal pravou ruku v pěst. A ke všemu mi poškodil meč, pomyslel si nazlobeně. Kdyby tu hyerodlak byl, měl by Eragon sto chutí mu jednu vrazit – i když věděl, jak by to asi dopadlo.

I když… ani to nebylo jisté. Ublížil by mu Maugrim, nebo by ho záhadná truhla opět zachránila?

Ta truhla k sobě poutala Eragonovu pozornost ještě víc než nezvladatelný hyerodlak. V duchu si pořád opakoval, co o truhle tvrdil Glaedr. Podle něho byla zlá a nic než zlá. Nemohlo to však být tak jednoduché, ne? Truhla je zachránila, a už ne jen jednou. Je to úskok, nebo je v tom víc? Kolem té věci již vířilo příliš mnoho otázek. Eragon toužil po odpovědích. Tak rád by věděl, co že je ta truhla zač. Čí je? Kdo ji vyrobil? K čemu má sloužit? A jak se octla v Pevnosti duší? Těch otázek byla fůra a nechtěly Eragonovi dát pokoj. Pořád se k nim vracel, ačkoli mu bylo jasné, že sám pravdu o truhle nevymyslí. Musel by se někoho zeptat. Koho? Kdo by mohl vědět, co je to za truhlu? Glaedr to neví – nebo to aspoň tvrdí a Eragon mu věří. Tohle mu určitě věří. Glaedr nelže; jen si, jak se zdá, pořád nechává něco důležitého jen pro sebe. Na koho jiného by se mohl Eragon zkusit obrátit? Napadaly ho jen dvě osoby. Arya a Angela. Obě zběhlé v kouzlech, moudré, pořád ho něčím překvapovaly. Hlavně Angela. Ano, jí se může zkusit zeptat. Možná mu neodpoví, ale pokud ano, bude to skvělé. Eragona uklidnila jen ta představa. Angele se dá věřit. Jakmile se vrátí k Vardenům, pokusí se ji někde honem odchytit a poradí se s ní.

Pak se zarazil. Neměli bychom to spíš odložit? Není přednější Galbatorix?, zeptal se Safiry.

Kdo je mocnější?, reagovala dračice otázkou, Maugrim, nebo král?

Hmmm… S králem se Eragon nikdy nesetkal, ovšem zkazky o jeho činech o jeho moci dostatečně vypovídaly. Jenže z Maugrima byla při osobním setkání cítit TAKOVÁ moc… těžko ji poměřovat s člověkem. S JAKÝMKOLI člověkem. A co král? Má na povel stovky Eldunarí. Má moc stovek draků. Porazil by Maugrim stovky draků? Odpověď Eragon rozumem neznal, ale intuice mu napovídala něco tak bláznivého… to přece…

Eragon se v sedle napřímil. Jakou moc má Maugrim? Jeho souputník kdysi sám pobil tisíce Temnodlaků; pohyboval se po zemi několikanásobně rychleji než drak a draka zabil jako mouchu… Maugrim by si ze Safiry kdykoli mohl udělat večeři. Nic s ním nezmohl ani Glaedr.

Já nevím, odpověděl Eragon na Safiřinu otázku, zdá se to nemožné, ale… něco mi říká, že jasně navrch by měl-

Maugrim, řekli Eragon i Safira v duchu oba zároveň.

Ano, pokračoval Eragon, cítíš to stejně, viď? V té potvoře něco bylo… skoro jsem se toho bál.

Já taky a to jsem drak, pravila Safira, instinkt mi od počátku radil mít se na pozoru. Myslím, že Maugrim je nebezpečnější než král… snad ani není možné, aby nebyl. Ta truhla je ale JEŠTĚ NEBEZPEČNĚJŠÍ. Takže bys jí měl dát před králem přednost. Ale raději dopředu nic nerozhodujme; učiníme pak potřebné podle okolností. Nemůžeš například odbíhat řešit s Angelou truhlu, která nic nedělá, místo abys vybojoval nejdůležitější bitvu těchto časů, v níž bez tvé pomoci zahynou tisíce tvorů. Ne. Nesmíme podcenit ani jednu z hrozeb. Ani truhlu, ani krále.

A ani Maugrima, dodal Eragon.

Toho už možná nepotkáme, opáčila Safira a Eragon cítil, že v to dračice doufá.

Dál o tom nemluvili. Před nimi se už jasně rýsovalo pobřeží a v dálce bylo dokonce možno rozpoznat štíty nejbližších hor. Předhůří Dračích hor nebylo odsud moc vzdálené; Eragon počítal, že se dnes večer utáboří před horami a zítra je celé přeletí. Safira mířila přímou linkou k pevnině; jen kousek od ní však lehce upravila směr a stočila se lehce k jihu. Nebyla to ovšem nijak výrazná změna směru. Dračice se cestou musela vyhnout městu Narda, jež leželo jižně odsud, a Dračí hory chtěla přeletět někde v úrovni jezera Fläm.

Pravdou však bylo, že dračice začala mít zase hlad, a vítr navíc zvolna sílil z mírného v čerstvý. Vál přímo od jihu, takže ji trochu odsouval z vytyčeného směru. Její let se stal o něco obtížnějším a v důsledku toho i pomalejším.

Doletíme k horám a přistaneme, prohlásil Eragon, jsi unavená, musíš si odpočinout. Dnes už přes hory nepoletíme. Měla by sis oddechnout a něčeho se najíst.

Nedělej si o mě starosti, pravila Safira vznešeně, víš přece, kolik vydržím. Tenhle větříček, to nic není. Překonala jsem i horší… klid, budeme u hor, než stačíš zívnout.

Eragon si její narážky nevšímal a raději se zahleděl jihovýchodním směrem, kde ležel jejich cíl. Královo město. Už jen pár dní… a osud Alagaësie se vyplní. Eragon sám se o to také zasadí.

I z téhle vzdálenosti si bylo možno všimnout v dálce čehosi tmavého. Vypadalo to, že někde poblíž králova města zuří nějaká velmi temná bouře. Muselo tam být mnoho mraků, hustých tak, že byly prakticky černé… Eragon se zamračil. Jestli taková hrozná mračna stojí zrovna mezi nimi a Urû’baenem, není to moc povzbudivé. Nedej bože, aby museli ke králi letět přímo skrz ně. Vyskytují se přesně ve směru jejich cesty… jak můžou být daleko? Snad ta bouře odezní, než tam Safira doletí.

Moře nechali za sebou a blížili se k horám. Dohodli se, že jakmile uvidí příhodné místo, utáboří se tam a Safira si pak doletí něco chytit do hor. Ve skrytu vegetace a kouzel přespí a pak ráno poletí dál, jak rychle to jen půjde. Již se moc zdrželi; Vardenové už jsou jistě blízko města. Potřebují je. Potřebují na své straně draka a Jezdce. Jinak by Galbatorix vážně nemusel hnout ani prstem… stačilo by mu poslat Murtagha s Trnem, a ti by zakrátko vojsko smetli. I když… s pomocí elfů, kteří k městu míří od severu, by to nemuselo být tak jednoznačné.

Po nějaké době vítr zesílil již natolik, že to bylo opravdu nepříjemné. Safira musela začít napínat všechny síly, aby udržela směr. Po chvíli se stalo něco ještě horšího – vítr, nyní přerůstající ve vichřici, změnil směr a nyní fičel přímo proti nim. Eragonovi to živě připomnělo, jak tenkrát pospíchali do Du Weldenvarden na dokončení výcviku. Proč musí ten zatracený vítr foukat vždycky právě tak, jak se to hodí nejmíň? To nám musí překážet ÚPLNĚ pokaždé?, zuřil Eragon, zatímco ho již z větru nesnesitelně pálilo v očích a Safira už skoro úpěla.

Musím přistát, přiznala ještě o něco později, když vichřice ještě více zesílila a neúprosně ji strhávala zpátky, začíná to být moc nebezpečné. Tenhle vítr je ZLÝ. Mohl by nás hodit na zem, nebo zpátky do moře.

Odkud se ksakru zase vzal?, rozčiloval se Eragon. Oběma rukama si clonil obličej a oči už měl pro jistotu zavřené úplně. Málem se dokonce bál, že ho vichr ze Safiry srazí i se sedlem; naštěstí řemeny dosud držely pevně. Reálnější bylo, že vichr srazí přímo Safiru a nelítostně s ní udeří o nějaké skalisko pod nimi. Dračice musela využít veškerý svůj um, aby vůbec dokázala přistát. I tak nebylo přistání nijak jemné. Náraz a následné trhané smýknutí a zhroucení se na zem docela připomínaly skutečný pád.

Myslím, že je to tou černou bouří vpředu, zafuněla Safira rozplácnutá bez vlády na štěrku, blíží se k nám.

No to snad ne, protáhl Eragon zmučeně. Už zase mají na počasí děsnou smůlu.

Vynaložili značné úsilí k tomu, aby se přesunuli z volného prostranství, kam se takřka zřítili, někam víc do zákrytu, kde by byli alespoň trochu krytí před větrem. Skončili v polorozpadlé přírodní jeskyňce na kraji skalní kotliny, která o pár mil dál přecházela v nejzápadnější hroty skal pod Dračími horami. Cítili se vysílení a hladoví. Na lov v tomhle počasí nebylo ani pomyšlení a Eragon si zoufal. Safira bude na další let příliš zesláblá. Jejich cesta se novou nevítanou bouří znovu protáhne. Už takhle je dlouhá až moc.

Sotva se za mocně dunícího vichru, který hromově hučel všude v okolních skalách, schoulili k sobě s tím, že se aspoň pokusí navzdory panujícímu rámusu a kručení v břiše usnout, vynořila se v ústí jejich jeskyně jakási postava, jejíž obrysy se na pozadí toho nečasu venku jevily jako nějaký heroický obraz naivního malíře.

„Něco mi bylo zatajeno,“ pronesl povědomý klidný hlas, který ale najednou nezněl tak klidně. Pod zdáním klidu bylo nyní znát jen chabě potlačované rozrušení. „Musím se přesvědčit, jaká je pravda. Jestli je to skutečné, musíte i vy vědět, o co jde.“

S jeho posledními slovy se venku strhl hrůzný liják. Voda mlátila o zem silou mohutné řeky a spíš než kapky to byl jednolitý, obrovský proud. Hukot zesílil a do jeskyně tekla voda.

Příchozí pomalu přešel až k nim a pozvedl ruce. „Vím, že už jsem to jednou říkal a že to moc nevyšlo, ale přicházím v míru. MUSÍM S VÁMI MLUVIT. HNED.“

To už podle hlasu Eragon poznal, kdo to je, ačkoli v nastalém šeru ho skoro neviděl. Safira zavrčela a vypustila z nozder výhrůžný dým.

A pak venku, přímo před jeskyní, udeřil do země mocný blesk a na krátký okamžik ozářil vnitřek skály jasněji než samotné slunce. Eragon, který už sahal po meči, náhle ztuhl. Safira také.

V záři elektrického výboje zahlédli Maugrimovu tvář.

Vůbec to nebyl ten arogantní, bezcitní, sebejistý Maugrim z pláže na Vroengardu. Bylo skoro nemožné uvěřit, že je to skutečně on, a proto to bylo tak šokující.

Eragon v odevzdaném gestu spustil ruce dolů a bezděky pootevřel pusu.

------------------------------------------------------------------

Kapitola 51 Strach z pravdy

Eragonovi stačil jediný pohled na Maugrimův výraz k přesvědčení, že se muselo stát něco strašného.

Mladý hyerodlak na nic nečekal; okamžitě poté, co uhasla záře blesku, ho Eragon slyšel cosi zamumlat, čemu ani za mák nerozuměl, a vzápětí se na Maugrimově napřažené dlani objevila asi deseticentimetrová koule rudého světla – byla to magií zkoncentrovaná červená energie, vydávající tolik světla, že bylo rázem vidět i do nejvzdálenějších koutů jeskyně. Na Maugrimovo tlumené zavrčení se pak koule zvolna vznesla z jeho ruky a usadila se u stropu jeskyně, přímo nad jejich hlavami. Zvláštní rudá záře, kterou vydávala, dodala všem přítomným trochu bizarní vzhled. Zvláště na Safiru byl zajímavý pohled – ve světle hyerodlakovy „lucerny“ dračice zfialověla a každým pohybem kolem sebe rozptylovala odlesky rudého, modrého i fialového světla.

Eragon se však díval na Maugrima. Hyerodlak vypadal tak zničeně, strhaně a zkrátka otřeseně, že z něho Eragon zprvu nedokázal odtrhnout zrak. Maugrimův výraz byl v tak přímém rozporu s tím, jaký by MĚL být, že působil jako pěst na oko – atypická situace, jíž si nelze nevšimnout. Kupodivu se Eragonovi jevil ještě ušlechtilejší, než když prve sršel sebejistotou. Maugrimovy uhlazené rysy jako by se zvýraznily; nyní víc než kdy jindy vypadal jako mocný, bystrý a vznešený tvor – naproti tomu však najednou působil tak LIDSKY… Bylo to zvláštní. Ustaraný výraz plný hrůzy vtiskl hyerodlakovi jakousi auru normálnosti; Eragonovi v těch chvílích připadal mnohem bližší. Ukazoval, že i on může mít starosti a obavy, že i on dokáže cítit opravdový strach. To z něj rázem učinilo mnohem důvěryhodnější osobu – jako by ztratil část své hrozivé živočišnosti a místo toho se stal někým jiným, sdílnějším, možná otevřenějším a upřímnějším. Nepřestal však být nebezpečným; neztratil nic ze své moci. Byl i nadále působivým, ostražitost vyžadujícím stvořením. Z hrdého, zuřivého vlka se nestal beránek; snad jen se z něj stal vlk krotší, uváženější… PŘÁTELŠTĚJŠÍ.

Co tu náhlou změnu způsobilo? Čeho se Maugrim tak děsil? Co ho přimělo vyhledat znovu Eragona s oběma draky? Věru že vypadá vystresovaně – možná se jim chce s něčím svěřit, s něčím důležitým… ale s čím?

Odpověď na Eragonovy vnitřní otázky přišla vzápětí.

Maugrim pár vteřin mlčel a jen si naši skupinku pozorně prohlížel, jako by se z nich snažil pouhým pohledem něco vyčíst. Tvářil se přitom smrtelně vážně; jeho inteligentní, neproniknutelné oči prozrazovaly máloco, ale pod jeho povrchem to vřelo. Eragon jasně cítil doslova panický neklid, který Maugrimem vibroval. Pak se hyerodlak zřejmě natolik sebral, že mohl přejít k věci. Bez obalu spustil.

„Ukažte mi tu truhlu, kterou jste si přinesli z Pevnosti duší.“

Řekl to sice věcným, nenásilným tónem, ale nebyla to žádost, byl to příkaz. Klidný, ale naprosto nezpochybnitelný. I zděšený hyerodlak si snadno uměl získat autoritu.

„Co?“ přeptal se Eragon, který se nejprve domníval, že se přeslechl.

„Tu truhlu. Ukažte mi ji.“ Zase věcný, emocemi nezabarvený tón, zase jasný rozkaz. Jeden z těch rozkazů, které nejde neposlechnout.

Ani Safira s Glaedrem se jeho naléhavému požadavku nevzpírali – jasně cítili, že věc je příliš závažná. A Maugrim sám vypadal, jako by právě přihlížel konci světa.

Všichni byli dokonale upoutáni silou okamžiku, zatímco Eragon pomalu vstal a šel k odloženým sedlovým brašnám. Celou dobu vnímal, že ho všichni pozorují. Vynervovaný Maugrim, napjatá Safira a v mysli i Glaedr, který se již začínal hrozit nejhoršího.

Potom se Eragon sehnul, rozepjal přezky na sedlové brašně a sáhl dovnitř. Jakmile ucítil pod rukou chladný kov, slabě sebou trhnul a stáhl ruku zpátky. I sama truhla byla jako pod napětím. Síla v ní nespala – naopak, byla naprosto bdělá a v plné ostražitosti.

Když se Eragon natáhl pro truhlu podruhé, již nezaváhal. Pevně ji uchopil oběma rukama za kroužky po stranách a vytáhl ji ven. Pořád sledován všemi postoupil doprostřed mezi Maugrima a Safiru a ukázal hyerodlakovi předmět ve svém náručí. Maugrim už nesledoval Eragona; černýma očima doslova visel na truhle – pozoroval ji s takovou vervou, až z toho dostal tik. Hyerodlak pak rázně zamrkal a ucouvl o dva kroky dozadu.

„Polož ji na zem,“ hlesl pak sotva slyšitelně. Autorita v jeho hlase ustoupila nyní zcela zjevnému strachu. Všechny jeho rysy prozrazovaly zděšení a ÚZKOST. Maugrim měl asi co dělat, aby se ubránil narůstající panice. Sálala z něj již tak znatelně, že se Eragon bezděky zachvěl. Ani z Maugrimova výrazu mu nebylo dvakrát dobře po těle. Mladý lovec nejspíš neměl daleko k agonii, nervy mu pracovaly naplno; jakmile Eragon opatrně položil černou truhlu na zem, Maugrim před ni padl na kolena a přitom ji stále sledoval, jako by očekával, že každou chvíli exploduje.

Maugrim si sedl na vlastní nohy a natáhl po truhle svoji štíhlou ruku. Učinil to váhavě, s očividným zdráháním, a Eragon stojící nad ním jasně viděl, že se hyerodlakova ruka mírně chvěje. Vypadalo to, že se Maugrimovi vůbec nechce na truhlu sahat; činil tak se zjevnou nechutí a až přehnanou opatrností. Pomalým pohybem přibližoval prsty k truhle a byl u toho celý napjatý jako struna. Zjevně byl připraven kdykoli bleskově ucuknout, kdyby ho truhla mínila nějak ohrozit. Maugrim ČEKAL, že ho truhla ohrozí. Odvážil se k ní přiblížit jen s největším sebezapřením.

Eragon žasl. Takového jednání by se u dříve tak neohroženého hyerodlaka nenadál. Zároveň s tím začal sám postupně cítit značné obavy – co může být tak HROZNÉ, že je z toho Maugrim všecek rozklepaný?

Nakonec Maugrim zlehka položil konečky prstů na umně kovaný povrch truhly. Eragon se Safirou už stihli natolik pochytit jeho nervozitu, že se docela báli, co se teď stane. Překvapivě se však nestalo vůbec nic. Maugrim se přece jen trochu víc osmělil a začal celou truhlu šetrně ohmatávat. Dotýkal se jí ze začátku jemně, jako by to byl ne kov, ale spíš křehká mýdlová bublina. Hyerodlak se ovšem nebál o truhlu, bál se o SEBE.

Nejvyšší napětí maličko opadlo, když Maugrim vzal truhlu do obou rukou a zvedl ji. Zatímco ji všelijak otáčel a prohlížel si ji ze všech stran (úplně stejně jako před ním Eragon se musel volky nevolky obdivovat jejímu bezchybnému uměleckému zpracování, protože nikdo nemohl truhle upřít, že je krásná), Eragon se Safirou se nad ním skláněli a napjatě čekali, co z něj nakonec vypadne.

Potom Maugrim truhlu zase položil a zhluboka si u toho povzdechl. Z toho zvuku Eragona zamrazilo – tolik v něm bylo bolesti, starostí a hořkosti. Jediný výdech vydal za celou žalostnou árii, za celý předlouhý pamflet. Bylo to tak známé a přitom tak neznámé. Dávalo to tušit o nezměrném smutku, starším než všechny rasy světa. Velmi starý žal velmi starého tvora. Ačkoli – Maugrim sám snad nebyl tak starý, ne? Čí smutek to v něm dříme?

Maugrime?, ozval se Glaedr. I v jeho hlase zazníval smutek. Stesk za věci ztracené.

Hyerodlak trudně vydechl a sklonil hlavu. Neupravené vlasy mu zakryly obličej. Jeho ruce klesly do klína. Z té pozice byla cítit beznaděj a rezignace.

Maugrim se chvíli nehýbal a jen se tiše čímsi užíral; Eragon to nechápal. TAK CO SE DĚJE?

Než však někdo z nich stačil začít na Maugrima naléhat s dotazy, hyerodlak se sám zase zvedl a vstal. Z jeho tváře zvolna mizel šok a hrůza; nahrazovalo jej trpké smíření. Maugrim se již vyrovnával s tou zatím nevyjasněnou špatnou zprávou. Byl vážný a smutný, ale už ne k smrti vyděšený. Věděl, že přijme nevyhnutelné. Jeho rysy připomínaly sebevraha, který právě skočil a už jen letí. Ví, že už je pozdě něco měnit. Až dopadne, tak dopadne.

Maugrim začal pravidelným tempem přecházet po nevelké jeskyni sem tam. Jeho podivná zlomenost tak nějak pasovala k neustávajícímu lijavci venku. Temno všude kolem, i v duši. Když došel k hrubé skalní stěně, opřel se o ni rukama a nechal svoji hlavu poklesnout až úplně dolů na hrudník. Jeho prsty masu kamene křečovitě sevřely takovou silou, že se začal drolit a kousky z něj odpadávaly a tiše se sypaly na zem pod jeho nohy. Následně hyerodlak zvrátil hlavu dozadu a v návalu zjevného zoufalství zmučeně zaryčel, až se celá jeskyně otřásla a Eragon se lekl, že jim spadne na hlavy.

„Co jsem komu udělal, že zrovna já musím mít takovou smůlu,“ zaúpěl si Maugrim sám k sobě polohlasem, „proč zrovna já…?!“

Ještě jednou si povzdechl, už ne tak utrápeně jako předtím, a rázně se otočil k našim poutníkům, kteří ho celou dobu upřeně pozorovali. Nemohli si přitom nevšimnout, že se hyerodlak poměrně rychle uklidňuje. Zjevně se smířil se skutečností a přijal ji, takže se s ní přestal tak trápit. Když znovu promluvil, zněl rozhodně mnohem vyrovnaněji.

„Omlouvám se za ten tyjátr, ale musel jsem se přesvědčit,“ řekl jim opět svým starým známým klidným tónem, byť ještě trošku pocuchaným, „teď už aspoň vím, na čem jsem. Vy netušíte, co to je zač, že ne?“ zeptal se a palcem ukázal na truhlu na zemi kousek před Eragonem.

Zavrtěli hlavami.

„To jsem si myslel,“ pokývl si Maugrim k sobě, „odkud byste to taky věděli. Ten, kdo vám tu ten dáreček zanechal, k ní nepřiložil žádné instrukce.“

„Víš, kdo to byl?“ vyhrkl Eragon zaujatě.

„Ne,“ přiznal Maugrim zasmušile, „tedy viděl jsem ho, ale nevím, kdo to je. Neznám ho, ani jednoho z nich. Už to samo o sobě je… znepokojující.“

„Tys ho viděl?“

„Jistě,“ přikývl Maugrim, „snažil jsem se toho zjistit co nejvíc, než jsem se za vámi zase vydal.“

Tak o co jde?, zeptala se Safira, měl bys nám to konečně říct, hyerodlaku. Týká se nás to… nebo ne?

„Týká. Asi hodně. Ale proč vlastně, to nevím. Vůbec toho nevím tolik, kolik bych chtěl,“ prohlásil Maugrim, který už zase korzoval po jeskyni sem a tam.

„Ale co je to za truhlu, to víš,“ ukázal na truhlu tentokrát Eragon.

„Vím.“

„A?“

„Ehm…,“ zaváhal hyerodlak, „radši se na to posaďte.“

Když viděli jeho opět značně rozrušený výraz, nepřeli se s ním a posadili se. Eragon se opřel bokem o Safiru, protože mu byla zima.

„Nevím, čím mám začít,“ nadechl se Maugrim a nervózně si mnul bradu, zatímco před nimi a před tajemnou truhlou nepřestával přecházet. Dostával se do varu; jeho strach odezníval, naopak ho začala zahlcovat jistá poněkud zvrácená fascinace. Kdo zná hyerodlaky, ten vám potvrdí, že je ve strachu dlouho neudržíte – žádným způsobem. Není jim totiž vlastní, nemají ho v povaze. Ačkoli jsou strachu schopni, obvykle jim dlouho nevydrží.

„Nejsem první hyera, s kterou ses potkal, že, Glaedře?“ otázal se Maugrim najednou, „před mnoha lety jsi jednu poznal… vyprávěl jsi o tom Eragonovi a Safiře.“

Ano, potvrdil zlatý drak.

„Docela jsi mi tím usnadnil to, co musím říct já,“ pravil Maugrim zamyšleně, „hlavně tedy tou zmínkou o jiných světech. Ačkoli, celkově se hodí, že už víte o hyerách a Temnodlacích… jen tak mezi námi, Mairan byl opravdu děsně prostořeký. To, co tobě a tvému Jezdci navykládal… nedivím se, že si to od otce slíznul.“

Co tím myslíš?, zeptal se Glaedr.

„Ten hyerodlak, kterého jsi kdysi poznal, se jmenoval Mairan,“ sdělil mu Maugrim věcně, „byl jedním z pobočníků mého otce. Jak je ti asi jasné, byl docela sdílný. Někdy až moc. Párkrát se kvůli tomu s otcem nepohodli… ale nikdy Mairana nevyhodil, protože to byl jeden z nejschopnějších hyer, které jsme tehdy měli k dispozici.“

Byl?

„Mairan je mrtvý,“ konstatoval Maugrim suše, „jako spousta dalších zahynul kvůli úkladům Nepřítele. Jsou to už roky… znal jsem ho jen krátce. Byl jsem ještě mládětem, když zemřel. Na naše poměry jsem doslova v telecím věku, Glaedře. Jsem velice mladý… mladší než ty.“

Opravdu?

„Ano,“ kývl Maugrim, „chválabohu, že aspoň nejsem mladší než tady Eragon… to by byl teprve poprask. Počítáno ve vašich letech je mi asi šest set let, plus mínus. To je jedno. Teď jde o něco jiného.“

Otočil se k truhle a probodl ji ostrým pohledem. „Jde o TOHLE. Že se tahle věc objevila… že se objevila TADY… jen těžko se mohlo stát něco horšího. Dal bych COKOLI za to, aby tomu tak nebylo… i svůj život – stejně za moc nestojí. Zasraná odpovědnost… a vám už asi došlo, že todle není jen tak nějaká truhlička.“

„To tedy došlo,“ souhlasil Eragon a napětím ani nedýchal. Vše nasvědčuje tomu, že se brzy dozví odpovědi, po nichž tolik toužil… ačkoli, dle míry zděšení, které vyvolaly v udatném hyerodlakovi, nejspíše nebudou příjemné. Eragon si najednou uvědomil, že raději nic vědět nechce.

„Je důležité znát pravdu, Eragone,“ podotkl hyerodlak, který měl o Eragonových pocitech jasno, „ať je jakkoli nedobrá či hrozná. Pravdě musíš čelit, ne před ní couvat. Zbabělost se rodí ze strachu, strach z nerozumu. Nebuď hloupý, Eragone. Myšlení je strašně důležité – bez správného přístupu nikdy ničeho nedosáhneš, to si pamatuj.“

„To mi říká ten pravý,“ odsekl Eragon, „není přece vždycky třeba jít přes mrtvoly.“

„Jít přes mrtvoly?“ Maugrim se nevesele zasmál, „tak jsem to vůbec nemyslel. Jestli si tohle myslíš, moc mě neznáš. Hrubé metody se hodí jen v určitých případech. Na hrubý pytel hrubá záplata, to znáš, ne?“

Nečekal na odpověď a vážně pokračoval. „Tuhle truhlu nemáte náhodou, takže musíte čelit pravdě, třebas nejhorší. Už jste spjati s jejím osudem. Byli jste vybráni… nevím proč a kým, ale časem to třeba zjistím. Vydali jste se na ostrov hledat pomoc v boji s králem. Pomoc pro vás byla nachystaná… ale nestihli jste ji. Dřív než vy totiž navštívil Pevnost duší někdo jiný a ten někdo odnesl to, co tam na vás čekalo, a místo toho vám zanechal tuhle truhlu. Byly to dvě osoby, které mi od pohledu nebyly ani trochu povědomé. Velmi závažná skutečnost. Neznám-li je já, nezná je nikdo z mého druhu, a také nikdy nikdo neznal. Existují jen dvě možnosti – buď jde o druh velmi starý, starší než náš, nebo naopak úplně nový, takže jsme se s ním nestihli seznámit. Jsou-li starší, musí být i mocnější a celou dobu naší existence žijí naprosto ve skrytu a v izolaci, takže o nich nikdo netuší. To může značit buď něco dobrého, anebo taky naprostou katastrofu. Netroufám si hádat. Nicméně určitě věděli, že tam míříte, a tuhle truhlu vám nechali za nějakým účelem. Není to náhoda.“

Jak tohle všechno víš?, optala se Safira s náznakem podezření. Spíš ale byla upřímně zvědavá.

„Tu noc, kdy jste spali na pláži před odletem z ostrova, jsem se vydal zpátky po vašich stopách. Musel jsem přijít na kloub té záhadě… nebo se o to alespoň pokusit. Netušil jsem, jaká moc mi zabránila zabít Eragona a následně upravila mou paměť, abych ji nemohl identifikovat. I vás ovládla a ani jste si toho nevšimli, dokud jsem do toho nerýpnul. Vylekalo mě to. Můj druh patří mezi nejmocnější, jaké kdy existovaly, navíc rozhodně nejsem řadový člen rodu. S mojí mocí jen tak něco nepohne. Tahle síla by si se mnou však mohla dělat, co se jí zlíbí… sotva jsem se nad tím více zamyslel, napadla mě odpověď, strašlivá odpověď, a bohužel pravdivá. Musel jsem si být jistý. Šel jsem do lesa, kde jste bojovali s Vilemony. Chytil jsem toho posledního, který vám unikl, a zmáčkl jsem ho, abych zjistil, co ví. Znělo to zmateně, ale i zlověstně. Když jsem se ho zbavil, šel jsem do Pevnosti duší zjistit, jak jste dokázali sami přemoct toho Ewrëģha. Pomocí magie jsem si přehrál události na tom místě za celý uplynulý den, a pak jsem došel k závěru, že potřebuju vědět víc, takže jsem učinil kouzlo znovu, tentokrát s větším rozsahem. Vím všechno. Viděl jsem to na vlastní oči… vaši pomoc odnesli, dali tam truhlu, zmizeli, pak jste přišli vy, našli truhlu, pak vás napadl on, zotročil a mučil vás a chtěl JI. Ale ona k němu nechtěla a pomocí její moci jste nad ním zvítězili. Žádný div – její mocí lze zvítězit nad kýmkoli. Teoreticky. Pak jste zase odešli a scéna zůstala prázdná. Nelze slovy popsat, jak jsem se zhrozil. Ani v mé mateřštině mě nenapadá dostatečně výstižný výraz, který by popsal, co jsem cítil, natož ve vašem jazyce. Na něco takového slova nestačí. Nakonec jsem došel k závěru, že vás musím dohonit a zastavit vás. Snadno byste mohli způsobit nejhorší katastrofu v celých předlouhých dějinách všech světů.“

„Co? Jakou katastrofu?“ polekal se Eragon a Safira se přidala: My? Jak?

Maugrim se na ně upřeně zahleděl.

„Hodláte se vrátit ke svému vojsku a míříte do králova města,“ pravil potemnělým tónem, „to vám nedovolím. Nemůžu vám to dovolit. Nesmíte tam jít. Musím vám v tom zabránit, třeba i násilím. Nesmíte do Urû’baenu. Ta truhla tam nesmí.“

Proč?, zeptal se Glaedr, z jehož hlasu přímo odkapávaly obavy.

Maugrim si povzdechl a rozmáchlým gestem ukázal na truhlu.

------------------------------------------------------------------

Kapitola 52 Černé oko

Tohle pro hyerodlaka evidentně velice závažné sdělení ovšem Eragonovi ani Safiře nic neříkalo, a Glaedr na tom nebyl lépe. Eragon a Safira se po sobě krátce nechápavě podívali a pak se svorně otočili na Maugrima.

„Černého oka?“ zopakoval Eragon, který si ani nebyl jist, zda si to sousloví správně pamatuje, „co je Černé oko?“

Maugrim, kterému až dodatečně došlo, že mu naši hrdinové nerozumějí, se zarazil. Vydal ze sebe jakýsi neidentifikovatelný otrávený zvuk a pak jen rozhodil rukama: „No prosím!“

Vypadalo to, že se sám na sebe zlobí. Nicméně ovládl se a s pečlivým klidem opětoval Eragonův pohled. Tvářil se zadumaně. Potom znovu ukázal na truhlu.

„Černé oko je název jistého…,“ odmlčel se a hledal správná slova, „ehm, jistého legendárního a starodávného DĚDICTVÍ. Ano, dědictví. Pro vaši informaci, toho nejcennějšího, nejmocnějšího a také nejhrozivějšího dědictví, jaké vůbec existuje. Pojmem Černé oko se souhrnně označuje uskupení tří k sobě patřících předmětů. Tří konkrétních předmětů, z nichž každý je trochu jiný, ale přesto jsou vlastně všechny stejné. Všechny oplývají naprosto nepředstavitelnou a s ničím neměřitelnou magickou mocí; všechny sloužily stejnému účelu, protože spolu vždy spolupracují, i když jsou od sebe odděleny. Všechny vyrobila tatáž osoba a mají jediného vlastníka. Tři součásti Černého oka jsou: černá truhla zvaná Angpurna, potom meč Arkrung a nakonec to nejdůležitější – Srdce Černého oka. To je právě tou nejmocnější částí, silnější než obě předchozí. Kdo ovládá Srdce, ovládá celé Černé oko… tahle truhla je ze tří částí nejslabší, ale přesto je natolik mocná, že… dokáže prakticky cokoli. Cokoli si sama usmyslí nebo co jí nakáže její právoplatný majitel. Jediné věci, které proti ní obstojí, jsou právě meč Arkrung a Srdce Černého oka. Proti Arkrungu by obstálo jen Srdce samotné, a proti Srdci už neobstojí absolutně NIC. Tři součásti Černého oka ale nikdy nejdou proti sobě, nýbrž vždy spolu; to jim dodává ještě mnohem větší moc. Když se jejich síly spojí, výsledkem není pouze součet jejich moci – jejich moc se násobí navzájem mezi sebou a narůstá exponenciálně. Proto kdo má práva na tyto tři předměty, má šanci… ne, to snad radši ani nebudu říkat, je to příliš hrozné.“

„Ach,“ vydechl nejprve Eragon, ale potom se zeptal přímo: „No ale co to tedy JE?“

„Posloucháš ušima?“ zavrčel naň Maugrim podrážděně, ale pokračoval dál zcela věcným tónem učitele podávajícího výklad bandě zcela neschopných studentů (áá, pomyslel si Eragon, návrat k aroganci).

„Černé oko je zjednodušeně nástroj moci,“ vysvětloval hyerodlak a během řeči vrhal po truhle letmé ostražité pohledy, „prostředek k získání takové moci, jakou už dnes nikdo nemá a mít nemůže. Váže se k tomu jedna stará historie… velmi krutá, bolestná a plná hořkosti pro všechny, které ovlivnila. Mezi nimi i můj druh… no, těžko vám vysvětlím, k čemu přesně truhla slouží ani co umí – jednak neznáte zákonitosti vyšší magie, takže byste to stěží mohli plně docenit, předně ale to sám moc nevím. Černé oko je už strašně dávno ztracené… tedy BYLO, doteď. Pokud se objevila Angpurna, děsím se, že budou následovat i další části. Jestli se tak stane, znamená to pravděpodobně naprostou pohromu. Zkázu, jíž nic a nikdo neunikne.“

Proč?, zajímala se Safira. Glaedr dodal: Tak je přece jenom zlá. Strašně zlá.

„Ehm, ne, o to nejde,“ zavrtěl Maugrim hlavou, „Angpurna sama není zlá… nikdy nebyla. Pěkný paradox… ne, Glaedře. Na počátku nic nebylo zlé… a tady nejde v prvé řadě o Angpurnu, jde o jejího vlastníka. To už je totiž… HORŠÍ záležitost.“

„A kdo je tedy jejím vlastníkem?“ vyhrkl Eragon, kterému už lezlo na nervy, jak to Maugrim celé nesmyslně protahuje, místo aby jim rovnou řekl všechno.

Maugrim si prohrábl vlasy. „Momentálně nikdo.“

„Jak to?“

„Černé oko původně patřilo jedinému majiteli,“ odpověděl Maugrim se zjevnou neochotou – téma se pro něj stávalo víc a víc nepříjemným, „v celé historii nebylo nikoho jiného. Jenže jeho první a jediný dosavadní majitel je… PRYČ.“

Mrtvý?, ověřovala si Safira.

Maugrim si povzdechl a trochu sklopil oči. „Ne. Hůř. Mnohem hůř… jediný, kdo kdy Angpurnu a další části vlastnil, už prostě… NEEXISTUJE, ne tak, aby se o ni mohl hlásit. Jeho duše… jeho duše byla smazána a převedena v… nenuťte mě to popisovat. Zkrátka byl zničen, beze zbytku a navždycky. Nemůže se vrátit. Tudíž Černé oko o majitele přišlo. Problémem je, že existují dědicové… proto jsem řekl, že jde o dědictví. Původní vlastník se o své hlásit nemůže, ale někdo jiný ano.“

„A co my s tím? Máme mu truhlu předat?“ zeptal se Eragon zmateně. Už se mu to nějak nezdálo; nemohl si ujasnit, v čem tkví hlavní příčina Maugrimova strachu. Co jim ještě neřekl?

Eragonova otázka na hyerodlaka zapůsobila jako bomba.

„NEEE!!!“ zařval hystericky a chytil se za vlasy, „copak nepřemýšlíte? Copak víte, KDO byl tím prvním majitelem??? A kdo jsou jeho dědicové? Copak je znáte? Neznáte! Zato já je znám, a nejsem sám. U Tarra, to je neskutečný. Chápete to špatně – myslel jsem, že jste chytřejší. Já tu nejsem jako zástupce dědiců, nehájím jejich výsostná práva! Ne vždy se musí na práva ohlížet. Říkejte třeba, že jsem podvodník nebo zloděj, to je mi víte kde, ale nedopustím, aby se k nim dostala. Nechápete snad proboha proč?“

„Je to naopak,“ uvědomil si Eragon, „truhla není zlá… ale ten, komu by měla patřit, ten je, že?“

Kdo to je? Komu patří, ale nechceš, aby se k němu dostala?, zeptal se Glaedr vážně.

„Jmenuje se Ughríarr,“ pronesl Maugrim tlumeně, jako by se bál, že ho někdo uslyší, „je prvním a nejmocnějším z Ughríat, následníků Černospárů. To on má podle všeho veškerá práva. Původní vlastník se jmenoval Sawhrarr a byl vládcem Černospárů… jednoho z našich sesterských rodů. Je dávno pryč a jeho synové všichni s ním, o to se mí předci postarali.“

Nešlo si nevšimnout, že do hyerodlakova hlasu pronikla s posledními slovy veliká bolest a hořkost. Muselo jít o něco osobního – a strašného. „Od Glaedra již víte, že existují obrovské počty jiných světů. Je jich mnoho a některé jsou velmi staré a mocné. Jiné třeba už dávno zanikly. Jedním ze starých, opravdu starých světů je i ten náš, moje domovina. Je jediným svého typu, ačkoli kdysi bývaly takové světy tři. Prakticky ve všech světech, od nejmocnějších až po ty nicotné, existuje dobro a zlo… čím vyšší svět, tím strašnější temnota a jasnější světlo. Zlo se nikdy nevzdává a momentálně je dobro téměř na všech úrovních těžce zatlačeno. Prošli jsme si mnoha válkami, přečkali jsme obrovské ztráty, zažili vzestupy a pády spousty Krutovládců… a stále tomu není konec. Víte, můj druh je ve skutečnosti nejstarším ze všech dosud žijících hyeřích druhů; většina ostatních ras jsou naši potomci, kteří se vyvinuli během mnoha Eonů. Naši předkové byli zvířaty… jsme jeden ze tří úplně prvních druhů BYTOSTÍ. Před námi už byla jen zvířata, a před nimi elementy. Tarr měl původně vše dobře vymyšleno a zařízeno… jenže do jeho plánů bohužel vstoupilo ZLO, veliké zlo. Ani my nevíme, kdy, kde a jak vzniklo. Faktem však zůstává, že po nějaké době pohltilo Sawhrarra a celý jeho druh. Marně jsme proti nim bojovali… my i Lai-Celebornë jsme se snažili Zlo zastavit… ale Černospáři už byli příliš silní. Temnota je děsivá síla a dokáže znásobit kteroukoli jinou moc do absolutních rozměrů. Sawhrarrovi se podařilo něco, co neměl nikdy nikdo dokázat – pomocí svého Černého oka zničil naše Oka, Rudé a Zlaté, a tím se stal pánem nad vším existujícím životem i magií. Nemohli jsme se s ním měřit a naše rasy byly zotročeny. To byla první Krutovláda, a Sawhrarr se tak stal prvním Krutovládcem. Rozšířil Zlo do všech světů a napáchal tak strašlivé škody, že se některé z nich dodnes nepodařilo napravit. Sawhrarr a Temnota se stali jedním, a jak už to bývá, jejich moc se vzájemně znásobila. Zbýval jen krůček ke KONCI. Vše mělo v té černotě uhynout a zajít a mrtvo mělo být, a Zlo, až do konce Času. A tehdy… tehdy moji předkové v posledním zoufalém pokusu o záchranu porušili Tarrova pravidla. Rozhodli se k tomu nejdrastičtějšímu možnému činu… a naprosto katastrofálním způsobem zneužili svoji Tarrem darovanou pravomoc. Naše Tři Oka, Černé, Rudé a Zlaté, nebyly jediné dary, jež jsme na začátku od Tarra dostali. Každá ze Tří prvních ras bytostí dostala do vínku zvláštní moc… Černospáři byli Páni Smrti a střežili onen svět a duše v něm přebývající, Lai-Celebornë byli Páni Života a starali se o něj, a my, my jsme bývali Pány Duše. Tím se naše moc zčásti prolínala s oblastmi vlivu obou našich bratranců, ale přesto všechny tři oblasti byly na sobě nezávislé a stejně mocné. Jenže… fungovat mohly jen společně; když Černospáři propadli ZLU, stala se Zlou i Smrt a od té doby je tak vnímána, ač by taková být neměla. Veškerá rovnováha byla rozpolcena a rozvrácena. Dnes se domníváme, že na samém počátku vší té hrůzy byla jediná chyba – Černospáři začali zneužívat své výjimečné moci, překročili povolené hranice a začali oživovat mrtvé. To byl nejspíš ten prvotní spouštěč. Může se zdát, že Tarrova Pravidla jsou zbytečná a hloupá – proč někoho neoživit, že? Zvláště je-li to osobní. Jenže Smrt je jedním z Tarrových Tabu – nesmí se nijak narušit, ani pokud jsme toho schopni. Každé porušení Tabu nutně vede k velikému Zlu. Nevíme, proč tomu tak je, nicméně funguje to vždycky. My jsme to bohužel nechápali. Porušili jsme Tarrovo Tabu – nedotknutelnost duše. Použili jsme naši moc nad dušemi všech k tomu, abychom Černospáry svrhli. Jak oni proti nám obrátili Smrt, my proti nim Duši. Výsledkem bylo něco strašlivého. Pokud porušíte Tabu za určitým účelem, zpravidla dosáhnete svého – ale za příliš vysokou cenu. Moji předkové jediným obrovským kouzlem zničili všechny Černospáry a doslova je vymazali z živé existence. Dostali se k nim skrz jejich duše; byť byly prohnilé Temnotou, stále byly jejich a pocházely od Tarra, takže jsme jim nesměli ublížit. Udělali jsme to. Zničili jsme jejich duše zevnitř pomocí naší specifické moci. Jenže kouzlo se zvrtlo. Vymazalo ze skutečnosti nejen Sawhrarra a jeho lid, ale i naše soukmenovce Lai-Celebornë, Pány Života. Tím jsme způsobili strašlivou katastrofu nedozírných následků. Dali jsme vzniknout ještě horšímu ZLU, než proti kterému jsme původně bojovali. Protože oni představovali život, dobro, světlo. A co se stane, když zhasnete lucernu? Nastane tma. Mnohem větší tma, než jakou přivodíte tím, že stěny natřete načerno, což je metaforou pro to, co udělal Sawhrarr. On oživil a přivolal Tmu; my jsme následně dílo zkázy dokonali, protože jsme navždy zhasli jediné světlo. Bez Pánů Života ztratil život svoji původní sílu… již se nikdy nedokázal Zlu postavit. Od těch časů už je všechno jenom horší a horší, a je to naše vina. Po prvním Krutovládci přišli další, Zlo se nebývale rozbujelo, zatímco život i samotná magie vývojem neustále slábne. Spějeme zřejmě k neodvratnému konci… miliardy tvorů zbytečně trpěly jen proto, že jsme my kdysi tak strašlivě selhali. Za naši chybu dodnes platí všichni… a platíme za ni i my.“

Maugrim přestal přecházet sem tam a unaveně se sesul ke stěně jeskyně. Byl nade vší pochybnost ztrápený, velice ztrápený. Vypadal tak žalostně, až ho Eragonovi bylo líto. To, co říkal, znělo mimořádně závažně, ačkoli Eragon se Safirou měli co dělat, aby se v tom všem stihli nějak orientovat.

První se k reakci vzmohl Glaedr. Tušil jsem, že ta truhla napáchala zlé věci, ale tohle zní hůř, než jsem si představoval.

„Truhla za to nemůže,“ namítl Maugrim vyčerpaným tónem, „jen poslouchala svého Pána, to ona musí. Kdyby byl jejím majitelem někdo hodný, mohl by s ní zrovna tak konat nesmírně dobré a prospěšné věci. Naopak zlý ji samozřejmě zneužije, to je jasné. Černé oko, stejně jako druhá Oka, vyrobil kdysi sám Tarr – jako dar nám, živým tvorům. Ty artefakty v sobě mají Tarrovu moc… a měly sloužit k udržení rovnováhy, a ne k rozvrácení. Hold se to celé nějak… nepovedlo.“

Říkal jsi druhá Oka… Rudé a Zlaté. To byly taky takové předměty jako tenhle?, zeptala se Safira.

„Ano,“ kývl Maugrim, „Rudé oko kdysi patřívalo mým předkům. Bylo podobné jako Oko Černé, ale byla v něm jiná energie. V Černém oku je černá magická energie – to si nevykládejte jako zlá. Tma sama o sobě zlá není. Nezaměňujte tmu a Temnotu. V Rudém oku byla energie rudá – jak sami vidíte na mém světle u stropu, tahle barva magie je pro náš druh typická dodnes. Patří k nám stejně jako k drakovi šupiny. No a ve Zlatém oku byla energie zlatá, zlatá magie. Symbol světla, života… všechna tři Oka bývala Tarrem stvořena stejně silná a měla taková zůstat. Ale dnes jsou dvě z Ok navždy zničena a třetí představuje nepředstavitelnou hrozbu pro všechny.“

„Angpurna,“ zopakoval Eragon s pohledem upřeným na truhlu.

„Nejen ona,“ řekl Maugrim, „ještě Arkrung a Srdce, Černé srdce.“

Jak to Srdce vlastně vypadá, víš to?, zeptal se Glaedr věcně.

„No, je to takový klenot, asi jako diamant, a údajně má vyzařovat magickou energii. Sawhrarr ho dle pramenů nosil na krku, takže to byl asi takový náhrdelník… takže asi jako překrásný černý diamant, zavěšený na řetízku. Srdce má být podlouhlé, nádherně vybroušené, zpředu připomíná kosočtverec… dlouhé asi jako mužský prostředníček… poměrně těžké. Vypadá sice jako vzácný drahokam, ale ve skutečnosti to klenot není. Je tvořeno zkoncentrovanou magií.“

Eragon si to zkusil představit. „Musí být krásné.“ Poznamenal pak.

„To určitě je,“ přitakal hyerodlak, „krásné a mocné. I Angpurna je hezká, co myslíš?“

„Ano.“

„Tarr netvoří ošklivé věci. Ale nebezpečné ano. Eragone, když ti byla svěřena Angpurna, musíš na ni dávat pozor. Nevracejte se do Urû’baenu; nad králem převzalo moc silnější Zlo, a pokud je mi známo, Nepřítel už tuší, že se Černé oko znovu objevuje. Hledá ho. Nesmí ho najít. Nikde už neexistuje žádná moc, která by dokázala ZLO zastavit, pokud Nepřítel získá Černé oko. Od doby Zlomového Eonu se vrací i Zlo z prastarých časů a zapomenutých míst… nemáme moc ho odrazit. Pravým dědicem Černého oka je Ughríarr, druhý Krutovládce. On je Nepřítel. V jeho rukách by se Černé oko stalo zbraní, která definitivně rozhodne o osudu všech světů. Nesmíme to dopustit. Král Galbatorix už je v jeho moci; Ughríarrovi služebníci ovládli město a pozvolna šíří svoji moc dál. Nesmíte truhlu donést do jejich dosahu. Ani vy sami byste tam chodit neměli. V Urû’baenu sídlí vyšší Zlo, Eragone. Zničí vás, zničí kohokoli, kdo se k němu jenom přiblíží. Ta Temnota, kterou jsi viděl v dálce… to není bouřka. Jsou to ONI. Angpurnu vám někdo svěřil s nějakým úmyslem – časem se zjistí, s jakým. Měli byste si ji nechat a držet ji ve skrytu. Nevytahujte ji a nahlas o ní nemluvte. A hlavně, hlavně se držte co nejdál od Temnoty. Nepouštějte se ke králi.“

„Neměl bys ji spíš hlídat ty?“ pochyboval Eragon, „jsi mnohem mocnější než my, znáš truhlu i Nepřítele, navíc tví předci kdysi podobný předmět vlastnili-„

„Ne, Eragone, to nejde,“ zakroutil hyerodlak hlavou, „do mých rukou rozhodně nepatří. Bojím se jí. Mí předci kdysi zničili jejího Pána, jemuž byla absolutně věrná – pochybuji, že by ve mně neviděla nepřítele. Navíc, představuje příliš velkou moc. Taková moc mi nepatří. Truhla je z minulosti zvyklá používat mocnou černou magii a zná se s Temnotou; já jsem dědic Rungaillas obtěžkaný dávným dluhem. Angpurna a já – to by mohlo být vražedné spojení. Snadno by mě mohla zkazit a já bych tak mohl pokračovat v díle svého krutého jmenovce… ne, nechci ji. Už se jí ani nedotknu. Je to na tobě, Eragone, a na vás. Myslím, že se s ní snesete celkem dobře. Chrání vás, pokud jste si toho ještě nevšimli. A to dělat nemusí. Reaguje na vás příznivě, nemyslím si, že by vám ublížila. Pokud k ní nedolehne volání jejího nového Pána, bude nejspíš neškodná. Když zůstane u vás.“

A co král? Co Vardenové?, otázala se Safira, míří pořád na město? Pokud je tam tak mocné Zlo… neměl by je někdo varovat, ať tam nechodí? Můžeme-

„Ne, Safiro, vy nikam nepoletíte,“ přerušil ji Maugrim zhurta, „to nepřipadá v úvahu. Životy miliard tvorů z tisíců světů mají větší cenu než životy pár stovek… Nedívejte se na mě tak, je to pravda. Já musím uvažovat globálně.“

„Čili je ti jedno, co se s nimi stane,“ obořil se na něho Eragon a bojovně postoupil kupředu, „klidně bys nechal naše spojence povraždit nebo zotročit Temnotou, ze které máš sám strachy v kalhotách. Tobě na nich nezáleží. Ale nám ano! Jsou tam naši přátelé… je tam i moje jediná rodina.“

„Že jediná? A co ten mladík, který zrovna včera odlétal z Urû’baenu na červeném drakovi? To není tvůj příbuzný?“ opáčil Maugrim a povytáhl obočí. Eragon se nejprve zarazil, ale pak spustil znovu, ještě popuzeněji než předtím. „Murtagh slouží králi, toho zachraňovat nemůžu. Ale ti ostatní…“

Eragon viděl jejich obličeje před sebou. Arya, Orik, Angela… Solembum… Jörmundur… a spousta dalších, které znal, a o které nechtěl přijít. „Já je nenechám jen tak vejít do pasti. Musím je rychle varovat a-„

„Ne,“ přerušil ho Maugrim kategoricky a teď už se mračil, „nikam nepůjdeš. S Angpurnou NE. Chápu tvůj pocit odpovědnosti, ale tohle je zase moje věc. NEDOVOLÍM, ABY PADLA DO RUKOU NEPŘÍTELI. Byl bych vás kvůli tomu i zabil, kdybych musel, ale mám pocit, že to by se Angpurně nelíbilo. Navíc DOUFÁM, že mi to umožníš řešit v poklidu. V zájmu nás obou.“

Eragon a Maugrim stáli přímo naproti sobě a jeden jak druhý se na sebe neústupně mračili. Nebýt černé truhly a faktu, že Maugrim není člověk, dávno by po sobě skočili a vyřídili si to ručně. Jenže Eragon se obával hyerodlakovy síly a Maugrim se zase bál Angpurny, a tak se oba krotili.

Po chvíli to Maugrim vzdal. „Dobrá; pokud tě to tolik trápí, půjdu za nimi a varuju je. Zařídím to. Tvoji drazí spojenci se k městu už více nepřiblíží, to ti můžu zaručit. Dostanu se tam mnohem dřív než ty… a stejně mám v té oblasti nějaké vyřizování. Tak to zkrouhnu obojí. Věř mi. A NEUDĚLEJ HLOUPOST. Slib mi, že se budete držet stranou od všech, dokud se pro vás nevrátím. Mohl by vás vyčenichat Nepřítel a to by znamenalo konec pro vás i pro mě. Dohodneme se?“

To znělo přijatelně; Eragon a oba draci sice stále nedokázali cítit k Maugrimovi plnou důvěru, ale získali pocit, že mu už trochu víc rozumí. Beze slov se shodli, že to risknou a nechají osud Vardenů v jeho rukách. Bylo to sice nepříjemné pomyšlení, ale v jednom měl hyerodlak určitě pravdu.

Umí se dostat z místa na místo mnohem rychleji než oni. Když půjde on, stačí zarazit vardenské vojsko včas; kdyby letěli oni, riskují, že to nestihnou a dorazí příliš pozdě.

----------------------------------------------------------------

Kapitola 53 Uchvatitel

V Temnotou ovládnutém lidském městě Urû’baenu nebylo zdaleka takové mrtvo, jak se mohlo nezasvěcenému zdát. Neprostupnou zlou tmou se pohybovalo značné množství tvorů, které však oko smrtelníka nemohlo spatřit. Když Murtagh s Trnem urputně bojovali za to, aby mohli město konečně opustit, mysleli, že jsou sami. Nebylo tomu tak. Všude v jejich bližším i vzdálenějším okolí se různí služebníci Nepřítele více či méně pilně věnovali svým úkolům. Jedním z nejdůležitějších byl ten chytit jistého červeného draka a jeho člověka. Obrovským štěstím Murtagha a Trna bylo, že díky kouzlům mocného černého draka mohli proklouznout ze sevření nohsledů Temnoty bez povšimnutí. Bez magické ochrany tak vyspělého tvora by neměli šanci a jejich osud by byl velmi krutý.

Nepřítel měl své důvody, a to ne zrovna malicherné. Potřeboval jistého červeného draka a hlavně toho jeho otravného lidského Jezdce dostat do své moci. Byl to takřka životně důležitý úkol. Veškerými silami se k němu upíral… smůla jen, že tak mocní tyrani jako on se dovedou plně soustředit i na několik věcí zároveň!

Murtagh a Trn mohli být jedině rádi, že jejich oči nedokážou v Temnotě vidět temná stvoření, která se v ní hemží jako ryby ve vodě, protože z Temnoty pocházejí a je jim zcela vlastní. Kdyby dokázali spatřit to, co by viděl nějaký právoplatný obyvatel vyšších světů s magicky nadpřirozeným zrakem, pravděpodobně by již neodletěli a propadli by záhubě.

Pouhé jediné přímé setkání s tvory Temnoty mohlo nechráněné jedince nevratně poškodit či dokonce zcela zničit. Mocný černý drak to moc dobře věděl. Nepřestal svojí magií draka s Jezdcem krýt; díky tomu úspěšně zabránil jejich konfrontaci se sluhy Nepřítele. Zlí tvorové nevěděli o Murtaghovi s Trnem, ani když zrovna procházeli kolem nich, a Murtagh s Trnem zrovna tak v ten samý moment neměli tušení o těch, jež je obklopují a které nevidí, neslyší ani necítí.

Krutý Pán Rexodlaků zatím netuší, že taková idyla to rozhodně nebude.

-------------------------------------------------------------------

Šruikan otevřel oči.

---------------------------------------------

Vrátím se hned, jak to půjde, slíbil svému Jezdci a vyletěl z údolí jako vystřelený šíp. Zjevně hodlal pospíchat co nejvíc. Šruikanovi nedůvěřoval.

-------------------------------------------------------------------------------

Co Šruikan v noci potají dělal?

Pak už o ničem nevěděl.

----------------------------------------------------------

Solembum otevřel oči. Nejprve na nic nemyslel, ale pak si uvědomil, že odkudsi cítí silnou, omamnou vůni nějakých neznámých bylin. Nebyla mu ani trochu povědomá; měl z ní smíšené pocity – nebyla nijak nepříjemná, to ne, ale tak nějak se mu zazdálo, že obluzuje jeho smysly a možná by dokázala i ovládnout jeho vůli. Aroma bylin se linulo vzduchem a přitom jako by mu pomalu pronikalo do těla. Cítil na kůži teplo a lehké svědivé mrazení. Šířilo se, zatímco vůně sílila.

V ten okamžik si kočkodlak uvědomil, že v sobě zase vnímá život. Bezpochyby žil, dokonce mu bylo docela dobře. V rámci možností. I přes uklidňující vliv bylinných výparů postřehl bolestné píchání v různých částech jeho těla, jež pulsovalo jakoby jeho vlastním tepem a zvolna nabývalo na intenzitě. Ta bolest byla po malých kouskách roztroušená tu i onde a čím déle si ji uvědomoval, tím se stávala více nepříjemnou až nesnesitelnou. Co to proboha je?

Solembum bezděky bolestně zasykl a trhl paží, již měl volně položenou na něčem hrubém, ale kupodivu poměrně měkkém. Pod prsty nahmatal drobné štětinky, jež trochu píchaly, ale ne moc. Dalo se to docela dobře snést. Zato ta bolest UVNITŘ byla horší.

Honem zamrkal a snažil se rozkoukat, přesto toho moc neviděl. Kolem byla totiž všude tma jako v ranci až na jediné místo poněkud dále vpravo, kde slabě blikalo jemné bledé světélko, připomínající svým mihotavým pohybem velký knot svíčky. Solembum opatrně pootočil hlavu tím směrem; zdálo se mu to, nebo u toho světélka někdo je? Ačkoli kočkodlaka změna polohy nesmírně bolela, zatnul zuby a ještě ji vydržel. Snažil se lépe zaostřit a zjistit, s kým má tu čest. Vůně bylin přesto jeho mysl udržovala v poklidném, takřka ospalém stavu, takže jeho ostražitost a nedůvěra byly dosti ztupené. Sotva si jich všiml, zatímco zmateně pozoroval nejasný stín poblíž světélka.

Nedokázal poznat nic moc určitého, takže to zakrátko vzdal a s tlumeným zasténáním opět hlavu položil. Současně s tím se jeho dosud tichý společník pohnul a odstoupil od světla, takže rázem zmizel ve všudypřítomné tmě. Solembum si znepokojeně pomyslel, že neznámý kdosi možná šel oznámit jeho únoscům, že už se zajatec vzbudil. To nemohlo mít za důsledek nic dobrého.

Jenže hned vzápětí se těsně za Solembumovou hlavou ozval rozvážný, netečně působící hlas.

„Já jsem tě neunesl, Solembume.“

Solembum se trochu lekl, když se neznámá postava znenadání ocitla tak blízko u něj. Ta část jeho mysli, jež dosud odolávala konejšivému opojení čarovnými bylinami, se rázem varovně rozdrnčela jako nějaký vnitřní alarm. Zbytek jeho mysli však reagoval se zpožděním a vzmohl se jen na lehce nabuzenou zvědavost.

Neznámý stín, jehož kočkodlak blízko u své hlavy spíše cítil, než viděl, trpělivě vyčkával a zjevně očekával nějakou odpověď. Solembum se i přes omámenost bylinami začal cítit nesvůj. Blízkost cizince mu byla nepříjemná – instinkt mu napovídal, že tohle není kdovíjak hodné a mírumilovné stvoření. Kdo to však je, Solembum netušil.

Honem se snažil probrat a soustředit. „To nebyl únos? Tak zfetovaný ještě nejsem, abych ti to uvěřil, Bezejmenný.“

Bezejmenný se nepohnul, ale jeho tichý, hladký hlas našeptavače se ozval znovu. „Nerozumíš. Jistě, byl to únos. Ale strůjcem nejsem já. Naopak. Zachránil jsem tě.“

„Tak zachránil? Před čím?“

„Na nic si nevzpomínáš? No, možná jsem tam dal toho xerfariánu trochu moc.“ Bezejmenný se krátce odmlčel. Když promluvil znovu, zněl jeho podivně bezbarvý hlas o něco přirozeněji. „Chápu, že jsi zmatený. Nevíš, co se stalo, kde jsi, ani kdo jsem já. Utrpěl jsi veliký šok a nebezpečná zranění.“

„Ale já přece vím, co se stalo,“ odporoval Solembum a zamračil se usilovnou snahou na všechno si správně rozpomenout, „skoro mě zabila banda podivných zahalených kostlivců, kteří mě bůhvíproč očarovali a odnesli do téhle příšerné tmy. Nepatříš ty náhodou k nim?“

Bezejmenný si zprudka odfrknul, když slyšel kočkodlakův náhle útočný tón. „Náhodou nepatřím. Ale to je složité. Než budeme pokračovat, rozhodni se. Buď budeš rozumný a dáš si ode mě pomoct, nebo budeš předstírat, že jsi ještě chytřejší, utečeš, zamotáš se do Temnoty a vlezeš Jeho sluhům zase přímo do rány. Je to na tobě. Věříš mi?“

„Jak ti můžu věřit?“

„Dobrá otázka. Na rozdíl ode mě si nemůžeš pravdu ověřit přímo v mojí mysli. Ani to nezkoušej. Mohlo by tě to zabít. No, řekněme, že mám důvod ti pomoct… a klidně ti slíbím, že pokud budu moci, budu k tobě vždy naprosto upřímný. Ve všem, co nemám přímo zakázáno. Rozhodni se, synu hrdé kočky a bojovného kocoura. Věříš mi?“

„Jaký bys mohl mít důvod mi pomáhat?“ zeptal se Solembum podezřívavě. Jak si zvolna zvykal na pach bylin, částečně se vymanil z jejich moci. „Vůbec se neznáme a nenamluvíš mi, že to děláš pro svůj pocit ušlechtilosti. Žádný nemáš, že? Ty nejsi dobrý tvor. Cítím to z tebe.“

„Vida, taky jsi zcela upřímný,“ do dosud netečného hlasu Bezejmenného pronikl náznak potěšení, „oplatím ti stejně, jak jsem slíbil. Nejsem na straně Světla, Solembume. Popravdě světlo nesnáším, jsem na něj alergický a nedělá mi vůbec dobře. Na slunce bych vylezl jen v nejkrajnějším případě… ale nejsem na straně Nepřítele. Ty tušíš, o čem mluvím, že? Znáš se s osobou, která si říká Angela, že? To kvůli ní tě unesli. Taky ji znám, z doslechu. Je docela slavná.“

Solembum si nebyl jistý, zda neznámý nemluví v ironii – na jeho tónu to nešlo poznat. Samozřejmě ale tušil, kam Bezejmenný míří. Angela měla mnohá tajemství. Se vším se Solembumovi rozhodně nesvěřila, přesto ale časem pochytil celou řadu náznaků a leccos si domyslel sám.

„Když nejsi na straně Nepřítele,“ začal opatrně, „na čí tedy?“

„Na straně Nepřítelova nepřítele,“ odvětil Bezejmenný jako když másla ukrojí, „mohl bys vědět, Solembume, že neexistují jen dvě strany. Nikdy neexistovaly jen dvě, v tom je ten zádrhel. K tomu, proč ti chci pomoct – říká se, nejspíše i v tvém světě, že nepřítel nepřítele je vlastně přítel. Společný nepřítel dokáže mnohdy spojit i jinak zcela nesmiřitelné soky… a univerzální Nepřítel je nepřítel všech, i nás, co sice setrváváme ve tmě, ale nejvyšší Temnotu odmítáme.“

Solembum se nad tím zamýšlel a přitom se pokusil posadit. Ostré píchnutí nejméně v pěti různých místech jeho těla ho však zarazilo. Ta hrozná tepající bolest se již stávala neúnosnou.

Bezejmenný si jeho bolesti zjevně všiml. „Dovolíš, abych ti pomohl? Pouhé páry xerfariánu tě před prokletím temné sudby neuchrání. Byl jsi poraněn magickým ostřím, jež bere duši. Staneš se tím, komu ten meč po právu náleží, pokud z tebe nebude kouzlo včas sňato.“

Solembum se zachvěl. Znělo to zlověstně, a co když je to pravda? „O čem to mluvíš?“

„Neunesli tě PODIVNÍ ZAHALENÍ KOSTLIVCI, Solembume,“ vysvětloval Bezejmenný s náznakem výsměchu kvůli popisu, jež prve užil Solembum, „patří mezi tvory Tmy a jiné rasy jim říkají Vilemoni. To je mimochodem velmi nepřesné; cizí rasy nerozlišují mezi dvěma zcela odlišnými rasami, které nazývají stejně, ač stejné nejsou. Vilemoni jsou dvojího druhu. Těm, které jsi už poznal, říkáme Vagani. Správně by se jim mělo říkat VilemonVagani. Otroci Vilemonu, čili prokletí. Nezrodili se v podobě, v jaké jsi je viděl. Nepocházejí z Temnoty. Pouze byli Temnotou zotročeni a změněni. Měli smůlu a poranil je Vilemgrr, Vilemonský prokletý zubatý meč. Každý normální tvor ze světa světla se stane VilemonVaganem, pokud není včas vyléčen. Jen skutečně mocná magie dokáže zrušit moc Vilemgrru a osvobodit duši zasaženého tvora. Pokud ti nepomůžu, zanedlouho na sobě pocítíš strašlivé změny. Později, až se zcela změníš a staneš se Vaganem, už ti nebude pomoci. Ztratíš vlastní duši, vlastní vůli a budeš již navždy jen nástrojem, plnícím rozkazy výše postavených temných tvorů.“

Kočkodlak si vybavil ty divné zakuklence, kteří nesli jeho klec. Neviděl z nich ani milimetr holé kůže, jen černé hadry, kterými byli celí zakrytí. Také si s sebou nesli meče. Ty hrůzné meče s velikými zuby.

„To zní hrozně,“ vydechl nakonec. Bezejmennému se podařilo ho svým výkladem zastrašit. Pokud navíc nelhal a Solembumovi opravdu hrozí proměna v… Instinktivně se otřásl. „Souvisí to s tím… s tím bolením?“

„Jistě. V tvé krvi koluje magický jed. Zasažená místa se již připravují na proměnu. Až se proces naplno spustí, bude to bolet daleko víc.“

Když to Solembum uslyšel, rezignoval. Byl očividně tak jako tak vydán neznámému tvoru zcela na milost a nemilost. Nemá asi smysl mu vzdorovat. Nemluvě o tom, že opravdu nemůže VYLOUČIT možnost, že temná bytost mluví pravdu a hodlá mu pomoci.

„Dobře. Nic nenamítám, dělej, jak myslíš.“

Bezejmenný vycítil trpkou rezignaci v Solembumově hlase a poprvé projevil aspoň maličké zdání citu, když konejšivě zamumlal: „Nepotrvá to dlouho. Vím, co dělat.“

Následně přistoupil úplně k ležícímu Solembumovi, který ležel natažený na něčem zjevně vyvýšeném, podobném stolu, ač to stůl jistě nebyl. Bezejmenný měl přibližně lidské obrysy i vzrůst, ovšem pokud mohl Solembum soudit z toho mála, co ve tmě viděl, jeho ruce byly nepřirozeně hubené a černé. Na rozdíl od zbytku jeho těla byly vcelku i vidět, protože se na nich každou chvilku něco slabě blýsklo. Od něčeho se muselo odrážet chabé světlo zprava, ale Solembum neviděl, co to je. Krom pár lesklých bodů na rukách i předloktích tonulo cizincovo tělo v naprosté černotě. Buď byl už od přirozenosti černý jako ta nejhlubší noc, nebo byl podobně jako Vilemoni něčím černým zahalený.

Vzápětí položil Bezejmenný vyhublé ruce na Solembumovu hruď. Kočkodlak ucítil drobné mrazení a instinktivní touhu ucuknout. Včas se ale zarazil a podvolil se cizincovu lehkému doteku. Bezejmenný po něm přejížděl rukama sem a tam, přičemž se ho sotva dotýkal – jeho málem úzkostlivé ohmatávání Solembumova těla mohlo být způsobeno dvěma pravděpodobnými věcmi. Buď se kočkodlaka štítil, nebo mu nechtěl ublížit. Nebo obojí.

V další chvíli se Solembumova bolest začala měnit. Jeho rány od Vilemonského meče zaplavilo horko; podobalo se to rozbujelému zánětu, ale bylo to mnohem výraznější. Zasažená místa stále monotónně pulsovala s každým úderem jeho srdce, zároveň však byla najednou ztuhlá a rozpálená. Horkost dosáhla vrcholu během asi patnácti vteřin.

Nakonec zažil Solembum tentýž pocit jako Eragon se Safirou během léčebného procesu s Maugrimem. Horkost z ran postupně ustoupila kůží ven a zanechala je blaženě bezbolestné a uvolněné. Podobně jako prve Maugrim, i Bezejmenný teď držel cosi v rukách. Odnesl to v dlaních pryč ze Solembumova dosahu.

„Tak,“ pronesl Bezejmenný, když se zase vrátil, „už je ti líp?“

„Ano. Děkuju.“

„Neměl bys mi děkovat,“ varoval ho najednou Bezejmenný, „jedno si raději zapamatuj, Solembume. Až zase potkáš nějakou neznámou bytost, která zjevně není ze Světla, nikdy jí neděkuj, ani když si to zaslouží. Existují druhy temných tvorů, kterým když poděkuješ, dáváš se jim tím zcela všanc. Od té chvíle jim patříš, jsi jim zavázán… mohou tě ovládnout a již tě nemusí nikdy pustit.“

Solembum polkl. „Ty taky?“

„V jistém smyslu ano,“ přiznal cizinec, „ale jde o něco trochu jiného. Zatím se mě nemusíš bát. Možná se mě nikdy nebudeš muset bát. Jenže my nevíme, co zítřky přinesou, takže v tomhle ti nic závazně neslibuju. Tak. Pokud jsi ochoten mě následovat, nastal čas na rozvíjení plánů. Tady zůstat nemůžeš, ale do tvého světa tě vrátit nemůžu. Můžu ti ale předložit několik různých návrhů ke zvážení. Souhlasíš?“

----------------------------------------------------------------

Kapitola 58 Zrádný xerfarián

Solembumův tajemný společník ještě chvíli počkal, než se kočkodlak docela vzpamatuje z doznívajících účinků zranění od Vilemonského meče a bude schopen vstát. Solembum byl sice všecek potlučený a sedřený do krve od nárazů do klece i pádů na kamenitou zem, o jeho velikém hladu a žízni vůbec nemluvě, ale jinak byl vcelku v pořádku. Byla mu stále trochu zima a žaludek mu tančil, ovšem tělo ho již zase plně poslouchalo a pohyb skoro nebolel.

Když se zvolna zvedl na nohy a znovu pocítil v chodidlech bodavé jehličky špičatého kamení, v duchu zaúpěl. Nahlas však nedal najevo nic a trochu mátožným krokem Bezejmenného následoval do tmy. Ano, do tmy. Kočkodlak sice prve předpokládal, že ho Bezejmenný zavede k onomu mihotavému světlu napravo, ale ten ho místo toho navedl na úplně opačnou stranu. V temnotě Solembum viděl stále hůře a hůře; naštěstí se od bledého světla příliš nevzdálili, protože po pouhých dvaceti krocích se cizinec zastavil. Kočkodlak, který se slabostí ještě mírně motal, do něho málem narazil.

Aroma bylin tu bylo mnohem mocnější než na původním místě. Bezejmenný poodstoupil a Solembum někde za ním zaslechl slabý bublavý zvuk. Vzápětí postřehl, že kousek vpředu se vzduch podivně vlní. Stoupá tam snad vzhůru pára? Odér bylin dosáhl takové intenzity, že až štípal v nose. Solembumovi se zamotala hlava.

„Radši si sedni,“ ozval se Bezejmenný zastřeným hlasem, jako by přitom držel něco mezi zuby. Zřejmě se skláněl nad párou a něco tam tropil. Solembum by si sedl rád, ale neměl na co. Byl nahý a sedat si jen tak na tu promrzlou, krutě píchající zem se mu věru nechtělo. Mozek už měl zase zahlcený bylinami a nemohl přemýšlet. Jen zpola si uvědomoval, že rozšiřuje nozdry a lačně nasává. Vůně se mu zdála opojná a čím dál lákavější.

Zanedlouho mu došlo, že sedí a není mu vůbec zima. Seděl na zemi se zkříženýma nohama a rukama se o ni ledabyle opíral; najednou mu nepřišla ani trochu studená. Vdechoval páry plynoucí odkudsi z místa, kde stál Bezejmenný, a bezděky relaxoval, v hlavě vůbec žádné starosti. Tajemné byliny už ho měly ve své moci.

Potom se najednou Bezejmenný otočil – poznat to šlo spíš intuicí než zrakem – a nejspíše držel něco v rukách. „Tumáš, Solembume. Pij. Nespař se, je horká.“

V dalších minutách Solembum jako ve snu srkal z misky, kterou mu cizinec podal, a krom toho na nic nemyslel. Tekutina byla skutečně horká; během okamžiku byl do pití zcela ponořen a pustil se do něj s takovou vervou, že se sotva stačil nadechovat. Pil, jako pije umírající žízní, pil tu nejlahodnější, nejvábivější esenci, jakou kdy poznal a pocítil. Tekutina neskutečně voněla a chutnala tak, že to nešlo absolutně k ničemu přirovnat. Nic ji nemohlo vystihnout. Nic na světě nemohlo působit větší slast. Po ničem nemohl nikdo nikdy toužit víc. Měla cenu vyšší než cokoli jiného a kdokoli jiný.

Solembum lačně pil, aniž by postřehl, že z misky tekutina vůbec neubývá. Tímhle tempem by ji celou vypil už nejmíň třikrát – ale miska byla dosud skoro plná. Nezarazilo ho to. Celou svou myslí se upínal jedině k obsahu misky; soustředil se na ni celou silou svého bytí. V tu chvíli neexistovalo nic důležitějšího. Vše, včetně jeho vlastního života, bylo v porovnání s touto požehnanou, dokonalou, fantastickou, božskou krmí zcela bezvýznamné.

Kdyby ho Bezejmenný nechal, kočkodlak by z bezedné misky hltal tekutinu tak dlouho, až by se upil k smrti a doslova prasknul. To však temný bylinkář nedovolil – vylučovalo se to s jeho plány.

Takže po nějaké chvíli se Bezejmenný najednou natáhl a prudkým pohybem vytrhl Solembumovi misku z rukou. Musel mu ji vyškubnout násilím – Solembum by ji v žádném případě dobrovolně nepustil. Moc vařených bylin ho zcela zbavila pudu sebezáchovy. Pro kapičku tekutiny by udělal cokoli. Podřízl by hrdlo komukoli i sobě samému. Odpřisáhl by komukoli cokoli. Za jakýchkoli podmínek.

Čarovná bylina xerfarián měla neuvěřitelnou moc.

Solembum rázně zavrčel a pokusil se znovu zmocnit misky, ale Bezejmenný ji zdvihl vysoko nad hlavu a vzápětí nechal zcela zmizet. „Uklidni se, Solembume,“ domlouval přitom kočkodlakovi, který se naň nepříčetně sápal a na veškerou únavu dávno zapomněl. „Dostaneš další, jestli budeš chtít.“

„Kdy?!“ štěkl Solembum jako když bičem práskne. Natahoval ruce po Bezejmenném a zuřivě se ho chytal za plášť i za klopy volného kabátce, který měl pod ním. „Chci to hned!“

„Neblázni, Solembume. Teď ne. Zrovna jsi měl, a bylo toho dost. Dostaneš zase později. Nemůžeš si to všechno vypít naráz, musíme vydržet.“

„To je mi jedno. Chci to hned!“

„Dostaneš další později. Slibuji. A už mě propána pusť. Dotek bytosti ze světla mi nedělá dobře. Pojď, promluvme si. Pojď se mnou.“

„No dobrá,“ zkrotl Solembum a svěsil ruce. „Ale pamatuj, co jsi mi slíbil.“

„Nezapomenu,“ ujistil ho Bezejmenný hladce, v jinak bezbarvém hlase znatelnou stopu uspokojení.

Tentokrát zavedl kočkodlaka blíž ke světlu, přesto ale zůstali v notně ponurém šeru. Bezejmenný neměl světlo rád a držel se od něj v uctivé vzdálenosti. Ukázal Solembumovi plochý kámen, na nějž se mohl posadit, a nechal ho čekat.

Když se zase vrátil, Solembum konečně opravdu spatřil, jak Bezejmenný vlastně vypadá. Jeho zjev připomínal Vilemony a za normálních okolností by od něj Solembum určitě utekl pryč. Jenže teď, když byl pod vlivem cizincových bylin, na něho jen netečně zíral a nehnul přitom ani svalem.

Bezejmenný byl urostlejší než Vilemoni, byl asi o půl hlavy vyšší a byl jednoznačně širší v ramenou. Byl ovšem úděsně hubený, což šlo dobře poznat i přes volné černočerné hadry, které měl na sobě. Přes ramena měl přehozený dlouhý plášť, oblečen byl do dlouhého kabátce a úzkých černých kalhot. Neměl boty, nohy měl ovšem důkladně obmotané silnou vrstvou tmavé látky. Zato na dlouhých rukách měl upnuté kožené rukavice dlouhé až k loktům, kryté tenkými koženými pásky s kovovými přezkami a cvočky. Právě přezky a cvočky byly tím prvkem, od něhož se odráželo světlo, a proto byly jako jediné i ve tmě dobře vidět. Z dírek na koncích rukavic čouhaly nebezpečně ostré drápy, jimiž byly zakončeny cizincovy tenounké prsty. Jako vše na cizinci, i drápy byly černé a štíhlé. Stejné drápy, jen trochu větší, byly vidět i na jeho nohou, kde trčely z látky a zahnutými špičkami se dotýkaly země. Naproti tomu drápy na rukou měl Bezejmenný rovné a jeho prsty díky nim vypadaly ještě delší.

Vilemoni drápy neměli – měli nehty, i když vypadaly dost nenormálně. To ale nebyl jediný rozdíl mezi nimi a Bezejmenným bylinkářem. Bezejmenný měl totiž na rozdíl od Vilemonů odkrytou hlavu.

Jeho hlava vypadala překvapivě obyčejně; měla klasicky lidské rysy, jen snad působily poněkud exoticky a výrazně – podobně jako Maugrim, i Bezejmenný by mohl být dokonce pohledný, kdyby chtěl. Na překážku mu v tom byla jen jediná věc: barva. Nešlo o jeho vlasy, zplihlé, zubaté a nudně černé, ani o jeho oči, veliké, s dlouhými řasami a stejně černé jako ty Maugrimovy. Vysloveně nepřirozeně působila cizincova kůže. S mrtvolně zažloutlou, bledou, bezkrevnou pokožkou by se jistě žádné dívce nelíbil. Jeho kůže byla žlutá podobně jako hořčice – ale takovým podivným varujícím způsobem. Nebylo to NORMÁLNÍ. A nemohla to způsobit pouhá absence světla při životě ve věčné temnotě.

Každého příčetného tvora by trklo, že něco není v pořádku, ale se zfetovaným kočkodlakem cizincův vzhled ani nehnul. Vyčkávavě na něho hleděl a zajímala ho jediná věc – kulatý kotlík, který nesl temný bylinkář v levé ruce. Z kotlíku se linul nyní pro Solembuma neodolatelný, životně důležitý odér vařeného xerfariánu. Vonné páry mu zcela obmotaly mysl a učinily z ní zcela bezbranné místo.

„Co je to?“ zeptal se Solembum ospalým tónem a ukázal na kotlík. Jen neochotně potlačoval touhu po něm skočit. Věřil cizincovu slibu, že z něj ještě dostane.

„Xerfarián,“ odvětil Bezejmenný a opatrně položil kotlík na zem dál z dosahu Solembuma. „Je to unikátní bylina. Taky docela vzácná… málo tvorů ví, kde ji hledat. Je velmi cenná… voní hezky, že?“

„Ano,“ vydechl Solembum, „odkud ten xerfarián máš?“

„Ale no tak, Solembume, přece ti nevyzradím své tajemství!“ zvolal Bezejmenný blahosklonně a posadil se vedle kotlíku, „tady xerfarián nenajdeš. Vyskytuje se pouze na několika izolovaných místech… a má úžasnou moc. Nad tělem i nad duší.“

Solembum přikývl, ovšem nad možnými důsledky toho, co právě vyslechl, v nejmenším nepřemýšlel. Ptal se dál. „O čem chceš mluvit?“

„O tobě,“ řekl Bezejmenný nezaujatě, „slíbil jsem ti upřímnost, Solembume, a taky ti ji dám. Musíme tomu tady dát nějaký řád. Dostal jsem nařízeno tě zachránit ze spárů Nepřítelových VilemonVaganů, což jsem splnil, ale dál už je to složitější. Můj Pán mi už měl dát nové pokyny, ještě jsem ale žádné nedostal. Asi je zaneprázdněn něčím jiným a na nás nemá čas. Zatím si musíme poradit sami. Možná nastanou komplikace. Vagani, které jsem pro tebe poslal, sice snadno pobili tvé strážce, ale sami skoro všichni zahynuli. A vůdce tvé výpravy přežil a někde se stále toulá… pokud nás napadnou jiní Vagani, což se může stát, snadno si s nimi poradím. Ale pokud nás najde on, mohl by mě porazit a znovu tě dostat. To nesmíme dopustit.“

Zmatenému Solembumovi to myslelo pomalu a chvíli se snažil v cizincově projevu zorientovat. „Tebe pro mě někdo poslal? Co jsi vůbec zač?“

„Jsem ten přes bylinky, Solembume,“ pousmál se Bezejmenný, „a taky by se dalo říct zrádce. Kolaboruju s nepřítelem. Ne s TÍM Nepřítelem s velkým N. S jeho nepřítelem. Moji příbuzní slouží Pánovi Ughríat, já nikoli. Jsem loajální tomu, kdo ho jednou porazí. Patřím Tomu, kdo nikdy neprohrál.“

Kdyby nebyl Solembum omámený xerfariánem, došlo by mu, o kom Bezejmenný mluví, a vyděsil by se k smrti. Takhle se ale vůbec nevzrušoval a věcně zopakoval svoji otázku. „Ale CO vlastně jsi?“

„Jeden z Pánů Vilemonů,“ pravil nevzrušeně temný bylinkář, „pamatuješ, jak jsem ti říkal, že Vilemonů jsou dva druhy? Jedni jsou Vagani – zotročení. A pak jsme my. Páni Vaganů. To my je zotročili. Na počátku. Na rozdíl od nich jsme se takhle narodili. A jsme tisíckrát mocnější.“

Bezejmenný se naklonil k Solembumovi. „Právě proto tu nemůžeš zůstat. Kromě mě jsou všichni Páni Vilemonů na straně Nepřítele. Půjdou po tobě. Musím tě odsud dostat pryč, jen ještě nevím, kam. Můj Pán by mě asi zatratil, kdybych to zvoral. Má o tebe eminentní zájem.“

„Proč? Copak mě zná?“

„Ještě ne,“ Bezejmenný se opět pousmál, ovšem teď to vypadalo jízlivě. „Ale máte jednu společnou známou. Blízkou společnou známou… ty jsi s ní přece jedna ruka, Solembume. Znáš jistou ŽENU, která si říká bylinkářka Angela, ne? Můj Pán ji zná osobně. A má s ní nevyřízené účty.“

---------------------------------------------------------------------------

Kapitola 59 Lačnění

Solembumův obluzený mozek reagoval líně a se zpožděním. Angela… Angela? Vybavila se mu povědomá tvář lidské ženy s kudrnatými vlasy a typickým škádlivým úsměvem. Lidské ženy…? Solembum se trochu zamračil. Nevzpomínal si, že by o sobě Angela někdy tvrdila, že je člověk. Nejspíše mu nikdy neřekla, kým je… co na tom ale záleželo?

Kočkodlak si neodpustil dlouhý toužebný pohled směrem k cizincovu kotlíku, než pomalu odpověděl. Snažil se přitom soustředit na to, co vůbec říká, aby ze sebe nevypustil nějaký nesmysl. „Znáte Angelu? Odkud?“

„Angela je známá na celé řadě míst,“ prohodil Bezejmenný a zamnul si ruce, „a protože není jen tak někdo a už toho v životě víc dokázala, můj Pán ji již dlouhou dobu vede v neustálé patrnosti. Hlídá si ji… není v tom ale jediný. Copak tě nezajímá, proč tě unesli? A kdo v tom má prsty?“

Kdyby byl Solembum zcela upřímný, musel by přiznat, že ho to vlastně nezajímá. Kotlík s xerfariánem v něm sám o sobě vzbuzoval tolik zájmu, že na cokoli jiného mu už ho moc nezbývalo. Nicméně podvědomě tušil, že Bezejmenný mu o tom chce vyprávět, a Solembum chtěl Bezejmenného potěšit, aby mu pak dal co nejvíc té úžasné lahody z kotlíku. „Ano, zajímá. Pověz mi o tom.“

„Díky tvé známosti s Angelou po tobě zatoužil sám Nepřítel,“ spustil zlovolný bylinkář ochotně, „v poslední době rozjíždí celou řadu plánů. Jedním z nich je snaha dostat se blíž k ní. K Angele. Mezi námi – zajímavá přezdívka. Taková andělská, ačkoli k andílkovi má pěkně daleko… No, nebudu tě tahat za nos, Solembume. Nepřítel i můj Pán tě chtějí oba ze stejného důvodu. Chtějí tvoji pomoc v záležitostech… VYŠŠÍHO ZÁJMU. Snad tě utěší, že plány mého Pána budou vůči tobě i vůči ní zřejmě méně drastické. Dokonce by se vám samotným mohly hodit. Můj Pán je tou Angelou málem fascinován… umí ocenit, když je někdo mimořádný. K takovým osobám se sám chová náležitě slušně; Angela je jedna z mála těch, kteří opravdu stojí za jeho pozornost. To je veliká výhoda.“

„Čili chcete nás zneužít,“ domyslel si Solembum, ovšem vyslovil to obvinění bez špetky výčitky či pohoršení. Byl více než ochoten se propůjčit… bylo jedno, k čemu. Pro trochu xerfariánu…

„VYUŽÍT,“ opravil ho Bezejmenný stroze, „jen využít. To Nepřítel by vás ZNEUŽIL. V jeho službách byste se pomohli zasadit o věčné vítězství nejhorší Temnoty a Zla. Můj Pán o nic takového neusiluje. Není tak… POVRCHNÍ. Na rozdíl od Nepřítele promýšlí věci do hloubky.“

Z bylinkářova tónu bylo znát, že je velkým fanouškem svého Pána a že vůči Nepříteli chová pouze zášť a veliké opovržení. To mu pravděpodobně vtiskl jeho Pán. Bezejmenný hlásal jeho názory, s nimiž se však sám zcela ztotožňoval.

Existovala jen jediná osoba, která kdy pohrdala Nepřítelem. Všichni ostatní se ho báli a nenáviděli ho. Ale jejich strach z něj byl příliš velký, než aby jim dovolil nad ním vážně ohrnovat nos. Záhadný Pán temného bylinkáře byl jediným tvorem, který se Nepřítele nebál.

Byl to fakt tak zjevný a závažný, že zčásti pronikl i přes kočkodlakovo zmámení bylinami. Solembum se neklidně ošil. Z bylinkářova Pána ho bodlo nepříjemným pocitem.

Záhy to ovšem pominulo. Kočkodlak se trochu rozhlédl a obrátil svou mysl k něčemu jednoduššímu, co ho však skutečně celkem zajímalo. „Co je tohle vlastně za svět?“

„Žádný, Solembume,“ Bezejmenný se opět pousmál a odhalil špičky ostrých zubů. „Nacházíme se v PŘEDSVĚTÍ, nikoli ještě ve světě. Vagani, kteří tě unesli, s tebou mířili do Temnošeru – to je náš svět, svět Vilemonů. Je to temný svět, jeden ze Zapovězených světů, kam nevedou žádné Brány. Když cestuješ mezi světy, Brána je nejjednodušším způsobem – pokud tedy nejsi sám vyspělý vyšší tvor a neovládáš pokročilé způsoby PŘESUNU. Hranice mezi Světy nejsou určeny toliko vzdáleností; pouhým přesunem daným vzdáleností by ses nikdy do jiného světa nedostal. Mohl bys navěky cestovat jedním směrem… ale svůj svět bys nikdy neopustil. Je to jako… představ si světy jako obrovskou nedozírnou plochu pokrytou sklenicemi s vodou. Každý svět je jedna sklenice. Být v ní, můžeš plavat jakkoli a kam chceš, ale ze sklenice se tím nedostaneš. Abys mohl do jiné sklenice, musíš z té své nejprve vylézt, a ocitnout se venku v prostoru mezi sklenicemi. Sklenice nedovolí, aby se voda v nich navzájem smísila. Být zrníčkem prachu, můžeš kroužit ve vodě a mlátit o sklo sebevíc, ale nijak ti to nepomůže. Rozhodně to není jako přejet hranice z jednoho království do druhého. Spíš je to jako usnout a zase se probudit – přechod do jiné soustavy, jiné úrovně. Přechod mezi dimenzemi, mezi časovými a prostorovými a jinými kontinui… to se dá provést jedině kouzlem. Fyzické pochody a metody nestačí.“

„Hmmm,“ na to Solembum a místo sklenic s vodou si představoval sklenice s vývarem xerfariánu.

„Sousvětí není jako moře, v němž když pluješ, míjíš cestou různé ostrovy,“ pokračoval Bezejmenný věcně, „světy nejsou navzájem spojené, NESOUSEDÍ SPOLU. Každá sklenice v dané úrovni je od všech ostatních sklenic stejného typu stejně vzdálená. Můžeš se dostat do sklenice na opačné straně pláně úplně stejně rychle a snadno jako do sklenice hned vedle tebe. To však rozhodně neplatí o sklenicích z různých úrovní. Jako by mezi jednotlivými úrovněmi byl plot… je velice těžké ho přeskočit. Temnošer je svět zcela jiného typu a jiné úrovně než tvůj svět, Solembume. Tam už se to laikovi vysvětluje těžko. Jako by ti při přesunu stálo v cestě skoro všechno – vzdálenost, hranice světů, magie i sám čas. Nepřítel tě chtěl dostat ze sousvětí světla co nejrychleji. Do Zapovězených světů nejsou zavedeny Brány. Přesun klasickou cestou, kterou běžně používají Vilemoni, by tě zabil. Automaticky se přitom nalaďují na temnou magii z vibrací svého světa, Temnošeru. Jim to pochopitelně vyhovuje, je to pro ně přirozené. Ty kdybys pocítil tyto vibrace, roztrhaly by ti duši na kusy. Jsou příliš odlišné od vibrací blízkých tvé úrovni. Nepřítel tě potřebuje živého… zároveň věděl, že někteří JEHO nepřátelé mohou celou akci vyslídit a pokusit se ji překazit, jak se nakonec i stalo. Pokusil se je přelstít… použil způsob, který je sice zakázaný, ale velmi účinný. Zkratku.“

„Zkratku?“ nechápal Solembum a znovu se rozhlížel, jako by čekal, že někde uvidí směrové cedule.

„Čas, Solembume, je jedna z posvátných veličin, s nimiž by se SPRÁVNĚ nemělo manipulovat,“ poučil ho Bezejmenný tónem, jenž naznačoval, že si z toho, co je nebo není správné, nedělá těžkou hlavu. „Nepatří mezi obvyklé způsoby cestování vypomáhat si přelomem jeho pásma. Čas jako jedna z fyzikálních součástí magie je prakticky hmotně neuchopitelný a bez magie neovlivnitelný. V historii se vyskytlo pár ras, které byly tak hloupé, že v přesvědčení o vlastní chytrosti se pokoušely ovládnout čas bez kouzel. Technologie…“ Bezejmenný se cynicky ušklíbl, „to je pěkná hovadina. Nikdy nedokáže tolik, co svedou kouzla. Pokusy o cestování časem vždycky dopadly špatně… pokud nebyly podpořeny adekvátní magií. Nicméně Nepřítel je přece jen v magii zběhlý a troufá si hodně. Vagani se s tebou přesunuli zkratkou z tvého světa rovnou do předsvětí Temnošeru – tam, kde by je udolala vzdálenost, Nepřítel dočasně zkrotil čas a podřídil jej své vůli. Netrvalo to dlouho… vám pobyt na přelomu času připadal bezčasový a možná dlouhý, ale objektivně pohledem někoho, kdo se po tu dobu nalézal v čase, a nikoli skoro MIMO NĚJ, šlo o pouhý zlomek sekundy. Tím pádem ses v cukuletu dostal tak daleko od svého světa, že tak daleko nikdy nebyla ani sama Angela, a ta strávila svým putováním mnoho, mnoho času.“

Na to, že mu Bezejmenný právě mezi řečí prozradil, že Angela někdy v minulosti opravdu sama cestovala mezi světy, se Solembum tvářil netypicky netečně. Faktem zůstávalo, že od chvíle, kdy ucítil a poté i okusil xerfarián, ho již nic nedokázalo patřičně vzrušit – krom xerfariánu samotného, který ho vzrušoval až moc.

„Dostanu ještě?“ otázal se najednou a ukázal na kotlík. Informace o magii a světech snadno pustil z hlavy, jen co se na kotlík znovu zadíval. Později toho možná bude litovat.

Bezejmenný zakroužil v kotlíku dlouhým lesklým držadlem, pravděpodobně od nějaké míchací lžíce. Vyvalilo se ještě více vonné páry a Solembum už doslova polykal sliny.

„Už máš zase žízeň?“

Solembum žízeň neměl ani trochu, měl CHUŤ. Ovšem v okamžiku, kdy se Bezejmenný o žízni jen zmínil, ji najednou pocítil s tak zuřivou, zoufalou naléhavostí, že až nahlas zaúpěl. Navzdory skutečnosti, že v žaludku mu pořád ještě šplouchalo nemalé množství tekutiny, si naráz připadal, jako by snad celé týdny dlel v žáru někde na poušti a za celou dobu nevypil ani lok vláhy. V puse se mu udělalo mučivé sucho a v krku ho pálilo. Zamotala se mu hlava a přepadla ho náhlá slabost. Příznaky žízně a dehydratace se rozvíjely znepokojivě NEPŘIROZENĚ rychle.

„A-ano,“ Solembumovi selhával hlas, najednou zhrublý a zadrhlý. Jazyk měl tak vyschlý, že sotva artikuloval.

Bezejmenný už zase držel v ruce misku, která se tu zjevila jako přízrak. Naběračkou do ní vlil kouřící tekutinu z kotlíku.

Solembum na něm doslova visel pohledem. Ruce se mu třásly jako alkoholikovi. Bezděky je natáhl k Bezejmennému v jasném gestu prosby.

-----------------------------------------------------------------------------

Kapitola 60 Audience

Tou dobou kdesi daleko v jiném Zapovězeném světě se sešli dva sluhové, kteří měli zrovna podat hlášení Temnému Pánovi. Přišli každý z jiného směru a navzájem se na sebe sotva podívali. Oba byli zabráni do vlastních myšlenek natolik, že je přítomnost toho druhého nijak nezajímala. Bylo jim lhostejné, co měli za úkoly jiní. Pro každého z nich hrálo vždy prvořadou roli jeho vlastní poslání.

Ačkoli se o sebe nestarali a tudíž netušili, co si ten druhý myslí, uvažovali oba skoro o tomtéž. Ani jeden z nich nemohl upřímně podat svému Pánovi dobré zprávy, oba se Pána báli – hlavně jeho případné reakce – a proto se jeden jak druhý v mysli zaobírali myšlenkou, jak své zprávy co nejlépe podat tak, aby byli pokud možno ušetřeni Pánova hněvu.

Na jedné straně Elvin nový přítel Hanígen, vzhledem napůl bytost, napůl plaz, šel a přitom měl svou zvrácenou, mnohotvárnou duši plnou naprosto protichůdných dojmů, z nichž jej málem bolela hlava. Kus vedle něj se líně ubíral jeden z Pánů Vilemonů řečený Rozsévač. Nebylo to jeho jméno, šlo o popis jeho Poslání. Každý Pán Vilemonů měl poslání jiné a bylo jich přesně sedmasedmdesát.

Hanígen a Rozsévač během společného úseku své cesty minuli několik magických sfér a pronikli asi tuctem kouzelných bariér, chránících tento vstup do centrální pevnosti Temného Pána. Pohledem někoho, kdo by celému procesu přihlížel zvenčí, to trvalo poměrně dlouho. Z jejich pohledu ovšem šlo o rutinní, v podstatě nudný úkon; již tudy putovali tolikrát, že jim všechny cesty zcela splývaly a nedaly se od sebe navzájem nijak odlišit. Všechna kouzla prováděli znuděně, mechanicky a bez přemýšlení. Zcela si vystačili se svým dávno naučeným zvykem – nemuseli skoro ani dávat pozor.

Pokud by se ovšem chtěl touhle nebo jakoukoli jinou cestou dostat do Pevnosti někdo poprvé, čekalo by ho nemalé úsilí, nebezpečí a dřina – a to i přes povolení Temného Pána. Bez jeho povolení se sem pak nikdo nemohl vůbec dostat, byť by to byl ten nejmocnější a nejznalejší kouzelník, jaký vůbec existuje.

Magické ochrany Temného Pána proti vetřelcům působily naprosto spolehlivě.

Hanígen i Rozsévač prováděli soustavu kouzel každý sám za sebe a ignorovali se přitom navzájem. Navenek šli spolu, ve skutečnosti však každý sám.

Konečně stanuli u cíle své cesty. Z mlhavých iluzorních vizí, propletenců magických křižovatek a asi dvou tisíc bleskových zjevení jiných míst a jiných časů se najednou oba vynořili v současnosti, ve skutečnosti a na naprosto reálném místě pod obrovskou kovovou branou. Všude vepředu i po stranách zčásti viděli, zčásti jen tušili obrysy mnohých zdí, hradeb, věží, střech, mostů, mříží, průchodů a cest – nad nimi se tyčilo cosi, co šlo jen těžko nazývat pouhým hradem. Šlo spíše o hradní komplex soustavy obřích a neskutečně propracovaných pevností, srostlých jedna ke druhé a navzájem se obklopujících, které sahaly neuvěřitelně daleko všemi směry. ÚPLNĚ všemi směry.

Byla to skála, hrad, tvrz, pevnost, to vše dohromady, vše obrovské, strhující, děsivé a ZLÉ. Zlá magie doslova čišela z každičkého kamene. Všudypřítomné věže, štíhlé i masivní, vysoké i mnohem nižší, byly nebezpečně špičaté a jak po své délce, tak po obvodu vrcholů obroubené mnoha dalšími rovnými i pokřivenými hroty. Každá z těch věží jakoby měla oči a drápy. Ať jste se na ně dívali z kterékoli strany a úhlu, nutně ve vás probouzely panické tušení, že se na vás užuž všechny zuřivě vrhnou. Každý kouteček hradního komplexu jako by byl nepřetržitě napružený a ve střehu, kdykoli připravený k útoku. Skalní masivy a základy Pevnosti se zdály být tím nejneotřesitelnějším, nejpevnějším kusem hmoty, jaký kdy existoval. Jevily se nedobytné jak silou, tak lstivostí. Z komplexu sálala drtivá moc a absolutní nedobytnost. Tato monumentální, hrdá, vznešená temná stavba se dosud nikdy nikomu nepokořila.

Oba sluhové Temného Pána tu byli již mnohokrát, a přesto v nich pouhé obrysy Pánova sídla automaticky vzbuzovaly velikou úctu a plachou bázeň. Na tomhle místě si dokonce i někdo tak hrdý, jako byl třeba Pán Rexodlaků, připadal zcela nicotný a bezvýznamný – ponížený a zastrašený tou úděsnou, nepřemožitelnou mocí, která zde vládla.

Tohle byl domov Ughríarra, prvního z Ughríat, Temného Pána a současného Nepřítele.

Hanígen a Rozsévač sem dorazili v době, kdy vládla hluboká černá noc. To nebylo nijak překvapivé; v tomto světě trvala temná noc vždy stokrát déle než den. Dlouhé noci tu byly celé černé jako inkoust, protože tu neexistovalo žádné světlo – žádné hvězdy ani zářné mlhy na obloze, žádná osvětlení dole na zemi. Nepřítelův hrad tonul skoro pořád v naprosté tmě. Alespoň zvenčí. A ani během krátkého dne to nebylo o moc lepší.

V žádném ze Zapovězených světů nebylo nic ani vzdáleně připomínající Slunce.

Hanígen pozvedl drápatou pazouru ve stejný okamžik, kdy Rozsévač zvedl svoji smrtelně vychrtlou, nedbale hadrem zakrytou ruku. Oba se lehýnce konci svých drápů dotkli propracovaného zubatého tepání na bráně; pak stáhli pracky stranou a oba současně s nimi provedli ve vzduchu charakteristický vývrtkovitý pohyb seshora dolů následovaný opětovným zvednutím ruky, rozevřenou dlaní kupředu a prsty široce roztaženými.

V příští vteřině jim z pozvednutých dlaní vytryskla magická energie, vibrující jejich osobními vibracemi. Byl to způsob kouzelného podpisu, nezfalšovatelný způsob identifikace.

----------------------------------------------------------------------------

Kouzlem pána hradu se přenesli do jedné z jeho komnat. Vše tu tonulo ve vířivé temné mlze, která zakrývala skutečné rozměry a tvar kamenné místnosti. Ani Rozsévač se svým výborným zrakem přizpůsobeným na naprostou tmu neviděl dál než na pár kroků kolem sebe.

„Hanígen, Varbarský poutník a špeh v našich službách… Rozsévač, náš VilemonGer… oba posláni, oba se vrátili zase zpět.“

Hluboký hlas zněl ze všech stran současně; znělo to naprosto tak, jako by je oslovil sám hrad. Ve vířivé mlze všude kolem pulsovala mocná energie. Ve chvíli, kdy zákeřný, hladce plynoucí mocný hlas umlkl, mlha zjevně ožila. Jako by si všimla obou hostů, přestala se točit ve zmatených kruzích, rozvinula se a natáhla se po nich. Nehmotné spáry jim zajely do těl a oba návštěvníci sebou svorně trhli a stěží potlačili bolestný výkřik.

„Hanígene,“ ozval se zase všemocný, venkoncem nebezpečný hlas, „jaké přinášíš výsledky?“

„Můj Pane,“ Hanígen z úleku způsobeného dotekem Pánovy mlhy sotva popadl hlas, „mám pro Tebe dobré zprávy. Našel jsem Poutnici na Poslední cestě.“

„Rozsévači,“ navázal ihned zlovolný hlas, „jaké přinášíš výsledky?“

„Můj Pane,“ vyhrkl Pán Vilemonů zbrkle, zjevně ve snaze honem Hanígena trumfnout, „já jsem našel jejího nejbližšího přítele současné doby. Je to dlak a-„

„A ztratils ho,“ přerušil ho zlý hlas nevzrušeně, „ten dlak ti utekl a tvoji sluhové ho teď zrovna usilovně hledají. Nepřinášíš mi tedy nic.“

Rozsévač ztuhl v hrůze, zatímco Hanígen se nepatrně uvolnil. Jenže vzápětí se zlý hlas ozval znovu, zvučel v mlze i uvnitř jejich vlastních těl. „Poutnice Poslední cesty tu není. Vůbec ses s ní nesetkal, Hanígene. Jediné, co jsi udělal, je, že jsi zjistil, kde je a zašel ses tam podívat. Proč jsi mi Poutnici nepřivedl?“

Teď ztuhl i Hanígen. „Můj Pane-„ začal.

Mocný hlas ho nenechal domluvit. „Upřednostnil jsi svoje zájmy před mými. Zasluhuješ trest.“

Černá mlha okolo Hanígena zhoustla a celého ho zahalila. Vzápětí v ní začaly přeskakovat sem tam záblesky zlé energie a tělo uvnitř se začalo hystericky zmítat v křečích. Celý okolní prostor zaplnil vysoký jekot; vřískot se odrážel od mlhy i od vzdálených neviditelných stěn a tak zněl mnohohlasně. Jakoby Temný Pán mučil celou skupinu neposlušných jedinců, a ne jen jednoho.

Rozsévač Hanígenovu trestu klidně přihlížel a v jeho vyhublé zažloutlé tváři se zračilo mírné uspokojení. Už měl dojem, že tentokrát vyvázl. Jenže…

„Když tvoji skupinu Vilemonů přepadli vzbouřenci, nepomohl jsi jim a zbaběle jsi utekl. Nechal jsi kočkodlaka utéct,“ promluvilo to opět všude okolo, jakmile Hanígenův zoufalý nářek ustal. „Tvojí vinou tu ten mizerný dlak ještě není. Riskuješ ohrožení mých plánů kvůli vlastní slabosti. Zasluhuješ trest.“

Hanígen už se trhaně zvedal z podlahy, když se mlhou roznesl tentokrát Rozsévačův křik.

Po konci druhého potrestání stáli oba služebníci zkroušeně, s hlavami sklopenými, a viditelně se třásli po celém těle. Tresty Temného Pána byly nepopsatelně kruté, jen těžko mohl kdokoli zažít něco horšího.

„Teď mě poslouchejte, oba dva,“ rozezvučel se opět mocný zlý hlas, a tentokrát již nezněl tak netečně. Sálala z něj autorita a také hrozba, temný osten výhrůžky, nevyřčené pouze slovem. „Nejsem s vámi spokojen. Hanígene, ty mi přivedeš Poutnici na Poslední cestě. Chci ji zde mít dřív, než se rozední. Pokud opět selžeš, najdu a osobně zlikviduji tvou Osudovou mysl. A ty, Rozsévači, mi přivedeš toho ztraceného dlaka. Dřív než se rozední. Jinak tě s chutí předhodím svým Čitaka. Už se přímo třesou hlady.“

----------------------------------------------------------------

Hanígen pospíchal z území Temného Pána co nejrychleji. Na rozdíl od Rozsévače má totiž před sebou ještě jednu audienci. Zrovna tak nebezpečnou jako byla ta, kterou právě přestál.

Zatímco se znovu plně ponořil do mocných řek magie, které ho zanedlouho zanesou daleko do zcela jiného Sousvětí, myslel na Elvu. Vrací se k ní, brzy ji znovu uvidí. Svou Osudovou mysl, lidskou dívku s fialovýma očima. Kdo by to byl řekl?

Hanígen chtě nechtě cítil novou nervozitu. Je katastrofa, že Nepřítel ví o jeho Osudové mysli a dokonce hrozí jejím zničením. To je prostě učiněná pohroma a je jediná osoba, na kterou se může zkusit obrátit pro pomoc. Ovšem pouze v případě, že dotyčná osoba bude zrovna dobře naladěná… což se nedá nikdy předvídat. Málokdo je tak náladový jako jeho pravý Pán. A krom Nepřítele samotného asi ani neexistuje nikdo tak nebezpečný.

Co když Pán natrefí na Elvu a bude mít zrovna jednu ze svých nálad? V Hanígenovi ustydla jeho slizká krev. Co když ji zničí??? Podobně jako Nepřítel, i on je schopen všeho.

Hanígen nikdy necítil tak jasně jako teď, že se ocitl přímo mezi kladivem a kovadlinou. Z toho pomyšlení ho úplně zaplavil mráz.

-------------------------------------------------------------------

Kapitola 61 Na druhé straně

Hanígen pln starostí dál pospíchal kupředu a hlavou mu táhly pochybnosti. Již si nebyl tak jistý jako dříve správností svého rozhodutí zradit svého prvního Pána a naplno se upsat službě novému Pánovi.

Nyní měl v důsledku toho nad sebou dva strašlivé Pány, dva bezcitné Krutovládce, nesmiřitelně a neúnavně bojující mezi sebou. Kdysi, když měl Pána jen jednoho, věřil plané myšlence, že se nemá dobře, a chtěl se mít líp. Až teď si začal uvědomovat vlastní hloupost. Měl být spokojený tam, kde byl, a zůstat tam. Nikdo ho nenutil, aby se uvrtal do téhle hrozné šlamastyky. Nikdo jiný za to nemůže, jen on sám.

Už od samého začátku tolik riskoval! Bylo to od něj neskonale troufalé. Nyní doplácí na vlastní domýšlivost. Už nemůže couvnout; z nastalé situace se už nemůže nijak vyvázat. Oba jeho Pánové od něj žádají bezvýhradnou poslušnost. A přitom ho drtí mezi sebou.

Role dvojitého špeha byla příliš unavující a náročná – navíc zcela jistě nemohla dopadnout dobře. Až jeho původní Pán zjistí, že byl neslýchaně balamucen jedním zcela bezvýznamným služebníkem, a dokonce že celou akci řídil jeho nejúhlavnější nepřítel… Hanígen nebude nikde v bezpečí před jeho hněvem, jedině snad pokud jeho pravý Pán splní svůj slib a vezme jej pod ochranu. Ale dá se snad spoléhat na Krutovládcův slib? Bláhové pomyšlení. Krutovládce nikdy nic nezavazuje, udělá přesně to, co si zamane a jak si zamane. Nemá žádný důvod k tomu, aby plnil své sliby, navíc pokud tím má někomu POMOCI. Tyrani do pomáhání druhým obvykle nedělají. Pošetilý, naivní, tupý Hanígen!!! Hanígen idiot bez mozku!!! Na co myslel, když se sám tak hloupě uvázal do dalších nezlomných okovů?

Hanígen si pro sebe mírně zavrčel. Věděl až moc dobře, na co to tenkrát myslel. Na NI. Na svoji Osudovou mysl. Sice ji tehdy ještě neznal, ale už věděl zcela jistě, že jednou ji bude mít. A bylo mu jasné, že jeho Pán by to nedovolil. To kvůli NÍ Hanígen přeběhl na druhou stranu. Zavázal se dalšímu Krutovládci s tím, že v jeho službách snad dosáhne své nejusilovnější tužby a spojí se se svou Osudovou myslí. Jeho nový Pán samozřejmě znal jeho pohnutky a kupodivu proti nim nic nenamítal, přesně jak Hanígen doufal. Hanígen ho vyhledal právě proto, že se doslechl, že na rozdíl od Ughríarra s ním je rozumná řeč. Tedy alespoň většinou.

Doposud tomu tak bylo. Pán mohl být protivný a nerudný, jak chtěl, ale nemučil Hanígena zdaleka tak často ani tak tvrdě jako Ughríarr a dalo se s ním mluvit. Sice byl nevyzpytatelný a často reagoval zcela jinak, než Hanígen předpokládal, ale za to mohly asi ty jeho nervy.

Teď se Hanígen ušklíbl. Nejschopnější mág všech Tarií, druhý nejmocnější živý tvor hned po Ughríarrovi, natolik nebezpečný, že dokonce ani Ughríarr sám si na něho nepřijde… a on má NERVY V KÝBLU. Podivné. Při tom všem, co dokázal, a při veškeré své síle, moci a schopnostech… a přesto je to ten největší šílenec a nevyrovnaný magor, jakého kdy kdo viděl. Nedávalo to smysl.

Pravý Hanígenův Pán nesídlil v žádném Zapovězeném světě ani v žádném ze světů Temnoty. Ač se to u Krutovládce a černokněžníka jeho kalibru zdálo divné a VÝSTŘEDNÍ, jeho svět byl… hezký. Veliký, nedobytný a perfektně střežený, to ano. Ale nebyla to žádná šeredná, už od pohledu děsivá černá díra. Hanígen předtím nikdy neviděl žádné dílo stvořené černou magií, které by tak NEVYPADALO.

Když se teď Hanígen opět dostal do jeho sídelního světa, což šlo jednodušeji než v případě Ughríarrova světa, takže by nikdo nehádal, že tento svět je ve skutečnosti ještě nedobytnější než ten Ughríarrův, hned v první chvilce ho skoro oslepila záře slunce. Ocitnul se na obvyklém přístupovém místě, na hustě lesem zaroslém vysokém vrchu tam, kde po jedné straně stromy ustupovaly a otvíral se zde velkolepý výhled do krajiny. Kam až oko dohlédlo, veliké kopce se střídaly s nižšími kopci a s hlubokými údolími, propastmi a průrvami; vše bylo zelené, bujné, nepřehledné a DIVOKÉ. Zdejší rozsáhlé lesy pokrývaly rozlohu téměř celého světa a byly plné živých tvorů a magických stvoření. Celý svět a vše v něm magií doslova dýchalo. Proudila v každém lístečku, v každém stéble trávy, v každém polechtání vánku. Oč to byla magie nenápadnější, o to větší v sobě skrývala sílu.

Po jasném nebi plula lehká oblaka a vzduch tu byl svěží a příjemný. Nedalo se to srovnávat s tím zatuchlým, zlou mlhou zhuštěným vzduchem v Ughríarrově světě. Tady se vše zdálo krásné a klidné, vpravdě idylické. Nezasvěcenec by rozhodně netipoval, že tu sídlí jeden z nejhorších zlých netvorů, jací se kdy zrodili, a že tu absolutně vše podléhá jeho síle. Hanígen se tomu pokaždé musel divit, ale zdálo se, že tento Krutovládce zřejmě má SMYSL PRO ESTETIKU. Nebo že by byl prostě velkým milovníkem nespoutané přírody?

Hanígen věděl, že tento svět ve skutečnosti není takovým rájem, jak by se mohlo zdát. Teď to tu bylo krásné, protože byl DEN. V noci by to bylo něco úplně jiného. V noci tu bylo velmi, opravdu velmi nebezpečno. Sám Hanígen by si určitě netroufl se po nocích toulat po zdejších lesích, ačkoli jeho Pán to běžně dělal.

Další znatelný rozdíl mezi oběma Hanígenovými Pány spočíval v přístupu vůči okolnímu světu, a to všeobecně. Ughríarr si potrpěl na to, aby vždy učinil velký dojem, a veškeré své činy, moc i výtvory nestoudně vystavoval na odiv. Neustále na sebe upozorňoval, předváděl se, prezentoval, všem hrůzostrašně vyhrožoval a zastrašoval je svou velikostí. Liboval si v tom, že každým svým sebemenším počinem vzbuzuje u ostatních děs a hrůzu. Často to až přeháněl. Naproti tomu jeho hlavní sok upřednostňoval nenápadnost. Nebyl nijak zvlášť okázalý, spíš se jevil uzavřený do sebe, tajemný. Zbytečně na sebe neupozorňoval a klidně se nechával přehlížet a podceňovat, aniž by ho to nějak uráželo. Žil ve skrytu, stroze, a nechával si své myšlenky pro sebe. Nebyl ale skromný – byl lstivý. V jeho jednání byla cítit zákeřnost a vypočítavost. Byl nesporně mazanější než Ughríarr, a pro to, co dělal, měl vždy racionální důvod. Rád ostatní překvapoval. Přesně na něj sedělo „tichá voda břehy mele“. Skrývalo se v něm mnohem více síly, než dával znát. Spousta jeho nepřátel se de facto porazila sama jen tím, že ho hrubě podcenili.

Způsoby uvažování a jednání obou Krutovládců se přímo ukázkově odrážely na jejich sídelních pevnostech. Ughríarrova pevnost byla megalomanská a extrémně zaměřená na temnotu a šíření děsu mezi všechny, kdo se k ní přiblížili. Jejím prvotním účelem bylo zastrašit a ponížit každého příchozího. Byla veliká a posazená přímo v centru světa, na tom nejviditelnějším místě. Nešlo ji přehlédnout ani ignorovat.

Pevnost Hanígenova pravého Pána taková nebyla. Kdo už nevěděl, kde je, ten ji ani nenašel. Ne že by byla malá, zchátralá nebo odfláknutá. Představovala výkvět magie i architektury a Ughríarrův brloh se s ní nemohl měřit. Jenom byla po způsobu svého stvořitele nenápadná, zamaskovaná na místě, kde by ji nikdo nečekal.

V okrajové části světa, v oblasti, kde se lesy přirozeně mísily s mohutnými černými skalami a hlubokými roklemi, se skrývalo soukromé, chráněné sídlo mocného Pána. Hanígen nezamířil k těm nejmohutnějším skalám, ani k těm na jihu, které byly nesmírně vysoké, a bez povšimnutí minul i ty severní, ostře špičaté a hrozivé. Přenesl se ronou ke skupině spíše nižších skal na západě a vybral si tu širokou, která tvořila v lese prakticky nepřerušovanou stěnu. Skála byla na většině své velikosti velmi silně zarostlá bujnou vegetací; na řadě míst nešlo ani poznat, že se jedná o skálu, nikoli o kopec.

Potom se Hanígen na jistém místě lopotně vsoukal mezi trnitá křoviska a podlezl pod hustou clonou visícího břečťanu. Za ním byla holá skála, nepůsobící nijak výjimečně. To místo se nelišilo od jiných. Pouze pokročilou magií šlo zjistit, že se zde skrývá vchod.

Hanígen se nadechl a položil šupinatou dlaň na tvrdou skálu.

Skalním masivem projela sotva znatelná vlna energie a následně skála doslova vsála Hanígena dovnitř. Ocitl se v kamenné chodbě osvětlené jasně rudými pochodněmi. Dlouhá chodba by se zdála prostá, nebýt lehkého uměleckého zdobení nahoře nad úrovní pochodní. Po zdech se tu kroutily ladné kamenné vlnky, znázorňující pravděpodobně plazící se břečťan.

Hanígen se ubíral stále dál; došel k tepané kovové mříži zdobené kovovými lístečky a stonky. Zámek na zavřené brance zpodobňoval dračí hlavu s vyplazeným jazykem. Hanígen se koncem jednoho drápu dotkl dračího jazyka, mříž se rozevřela a on mohl sejít po asi třiceti rovných schodech do další chodby. V ní bylo ještě více světla, protože místo pochodní tu byly na zdech magické svítilny s jasně žlutou září. Tady už se plně projevoval Pánův cit pro ušlechtilou architekturu. Po stranách chodby bylo falešné sloupoví obroubené popínavou rostlinou, strop představoval promyšlenou strukturu hodnou poměřování s kterýmkoli z nejlepších uměleckých stavebních slohů a níže u podlahy se zase porůznu vyjímaly další a další převážně přírodní motivy.

Elvin přítel se rázně ubíral spletí chodeb, schodišť a křižovatek, až stanul konečně v jedné z větších hal. Kam se podíval, všude viděl ukázky vznešené, ovšem rozhodně ne kýčovité architektury, v níž byl vystavěn celý hrad. Nejčastější byly ladné přírodné motivy, které jakoby odrážely ten zalesněný, zaplevelený svět venku, vně skály. Ona skála byla totiž to jediné, co bylo z pevnosti venku vidět. Komplex byl pomocí kouzel zabudovaný uvnitř skalního masivu, což však při pobytu v něm nemohl nikdo poznat. Nejen že byla pevnost mnohonásobně větší než krycí skála, ale navíc měla dokonale okrouhlý půdorys s prázdným místem uprostřed. Tam se, světe div se, nalézaly Pánovy soukromé rozlehlé zahrady a sady. Hanígen v nich nikdy nebyl, ale mohl je vidět z mnoha oken.

Nyní se zastavil uprostřed haly, osvětlené dosud pouze tepanými lampami na zdech, a pozvedl pazouru k pozdravu. Na ten pohyb okamžitě zareagovaly masivní dřevěné dveře do protější Pánovy komnaty. Byl to Krutovládce s nepochopitelnou zálibou ve slunečním světle, takže měl všechny své komnaty, v nichž pobýval, rozmístěné kolem vnitřních zahrad a opatřené četnými ochozy a balkóny, o velikých oknech vůbec nemluvě. Takže když Hanígen vešel dovnitř, okamžitě si zaclonil obličej před vtíravou sluneční září. Dveře se za ním s tichým zaduněním zase zaklaply.

V prostorné komnatě, vyznačující se typickou prostou krásou a jen nedbalým, nenápadným luxusem, nikdo nebyl. Zato na venkovním ochoze nad zahradami stála zády k Hanígenovi nevysoká, subtilní postava. Pán nedal žádným pohybem najevo, že by si služebníkova příchodu všimnul. Hanígen opatrně vykročil za ním a snažil si zvyknout na to hrozně prudké světlo.

Postoupil blíže a stále ještě v uctivé vzdálenosti se Pánovi zlehka uklonil. Pán byl prakticky o hlavu a půl nižší než Hanígen a zezadu vypadal naprosto obyčejně; měl nezajímavou, uhlově černou kštici neupravených vlasů, tak typickou nejen pro jeho druh, a oblečen byl rovněž nezařaditelně, do vcelku prostých černých šatů. Ovšem když se k Hanígenovi otočil čelem, potvrdil i jeho zjev, že nejde o žádného chlapce odvedle.

Tak mladou tvář Hanígen dosud u žádného z Ughríat neviděl – říkalo se, že právě tento příslušník linie z neznámých příčin přestal stárnout předčasně. Být člověkem (jemuž se zdánlivě tolik podobal!), mohlo mu být tak patnáct, maximálně šestnáct let. Nevypadal zevnějškem ani zdaleka tak hrozivě jako kterýkoli jiný z jeho rodu – přesto byl z Ughríat druhý nejmocnější. Byl mladší kopií svého strašlivého otce, s kterým už tak dlouho a tak zuřivě bojoval.

Ač vzhledem mladičký, byl to Ughríat každým coulem. Pod jeho zkušeným, chladným pohledem se Hanígen bezděky zachvěl. Oči jeho Pána na rozdíl od zbytku obličeje vypovídaly o jeho skutečném stáří – i o jeho moci.

„Hanígene,“ oslovil ho Pán hlasem sice poměrně normálním, ale přitom kupodivu skoro stejně hrozivým jako má Ughríarr, „jaké přinášíš výsledky?“

„Ehm,“ zajíkl se Hanígen plaše, „přesně takhle se mě taky ptal, můj Pane.“

Pán po něm šlehl ostrým pohledem a Hanígen se automaticky přikrčil. Věděl, že ačkoli tenhle Ughríat vypadá oproti ostatním jako pískle, dokáže být stejně krutý jako jeho příbuzní. Nikdy si nemohl být jist, kdy to od něho za něco schytá.

„No dobře,“ prohlásil k veliké Hanígenově úlevě Pán zcela klidně, „tak jinak. Co máš?“

Hanígen mu honem začal popisovat průběh setkání s Ughríarrem. „… a kočkodlak Rozsévači utekl. Nepřítel ho pro něj poslal. Určitě to tentokrát udělá pořádně.“ Dokončil svůj výklad a zčásti zvědavě, zčásti bázlivě čekal, co Pán na to.

„Hmmm,“ protáhl Pán a chytil se za bradu, „to není špatné. Pošlu zprávu Bylinkářovi. Ten si s tím poradí. Kočkodlaka nedostanou. Tobě taky nařídil dovést úkol do konce, co?“

„Ano, Pane,“ přisvědčil Hanígen, „mám mu přivést Poutnici na Po-„

„Neříkej jí tak,“ zarazil ho Pán ostře.

„Jak jí mám říkat, můj Pane?“ zeptal se Hanígen ustrašeně.

„Pokud vím, používá jméno Angela,“ řekl Pán, „a já jí nebudu říkat stejně, jako jí říká On. Nemám s ní tytéž plány. Ten pojem tu nikdy nechci slyšet, jasné?“

„Prostě Angela,“ pokýval Hanígen horlivě hlavou ve snaze Pána upokojit. Nebyl teď čas na dumání nad Pánovými výstřednostmi. „Co s ní, můj Pane?“

„To by se mu líbilo, zrovna ji dostat do pracek,“ zavrčel si Pán zjevně pro sebe a mračil se. Vypadal u toho venkoncem jako nějaký do práce zabraný sériový vrah. Nakonec se zjevně nějak rozhodl a obrátil se k Hanígenovi. „Angelu zařídím. A o tu Alagaësii se už nestarej. Já se tam vydám sám.“

Hanígen poslušně přikývl.

„Mám pro tebe zcela jiný úkol,“ pokračoval Pán věcně a probodával ho svýma studenýma, trochu pomatenýma očima, „ukážu ti, o co jde. A ještě jedna věc. Tu tvoji holku tady nechci. Nelíbí se mi. Jestli máš o ni strach, vem ji do Lískové – ale tady se mi potloukat nebude, jasné? Ještě jednou ji tu potkám a zabiju ji. Tohle není žádné útočiště pro vyšinutá lidská děcka. Až odsud půjdeš, vem ji s sebou. Už ji nechci vidět.“

Každé slovo Hanígena bodalo jako nůž. Nezbývalo mu však nic než pokorně přikývnout a slíbit, že Elvu odvede. Ale propána kam? Nemělo smysl Pána přemlouvat. Věděl o každičké myšlence, která kdy projela Hanígenovi hlavou. Věděl, jak moc je pro něho Elva důležitá a proč, a bylo mu to jedno.

-------------------------------------------------------------------

Kapitola 62 Nabídka

Roran míval v posledních dnech těžké sny.

Opakovaly se v nich pořád ty samé hrozné výjevy, pospojované dohromady bláznivou snovou logikou. Vídal zabití Katriny, xkrát stále totéž pouze s menšími obměnami. Katrinu rozsekal urgal (nemají být náhodou spojenci? Matoucí, jak už to ve snech někdy bývá); Katrina zastřelená hořícím šípem; Katrina padá z hradeb Urû’baenu; Katrina se zamotala do davu tisíců vojáků v rudých tunikách – králova barva kam až oko dohlédne. Jindy prostě Katrina ležící mrtvá na bitevním poli. Jednou se mu zdálo, že jeho ženu sežral rozběsněný Trn, to strašné Murtaghovo zvíře. To byl nejhorší sen ze všech. Vyrval ho z neklidného spaní vprostřed noci a už mu nedovolil znovu usnout – hodiny ztrápeně ležel na zmuchlané pokrývce a snažil se vytěsnit z hlavy obrázek rozpřažených dračích spárů a zuřivé, smrtonosné tlamy. Chudák Roran už z toho měl nervy na pochodu.

Pokud se v noci jeho starostmi obtížený mozek nevěnoval těmto drastickým představám, mořil ho aspoň desítkami různých vizí králova města, přičemž scénář byl pokaždé stejný. Roran zabloudil v Urû’baenu, zatímco všichni ostatní již bojovali s královým vojskem. Roran zmateně pobíhal sem a tam po opuštěném městě a zoufale se je snažil najít, než bude pozdě. Musí jim přece pomoct! Nemůžou vyhrát bez něho! Nikdy nenašel ani živáčka – ani Vardena, ani králova vojáka – jen se stále větším děsem bloudil ulicemi, dokud se neprobudil. Na těchto snech bylo nejhorší samo město. Vypadalo pokaždé… STRAŠNĚ DIVNĚ. Ve skutečnosti takhle určitě nevypadalo; Roran o tom nepochyboval, ačkoli dosud nikdy v Urû’baenu nebyl. Žádné skutečné město prostě takhle vypadat NEMOHLO. Bylo to příliš děsivé, temné, pokroucené… výplod bujné snové fantazie, který však působil mocněji než realita. Roranovi se nedařilo na to zapomenout. Beztak se mu takové sny vracely zas a znovu. Nedaly se zaplašit.

Ani po probuzení to nebylo o nic lepší. Všichni byli nervózní. Eragon se nevracel, ačkoli touhle dobou už tu snad měl být. O Nasuadě nebylo nic známo, Jörmundur byl neustále zamračený. K Roranovi dolehla informace, že zmizeli postupně kočkodlak Solembum, čarovné dítě Elva a tajemná bylinkářka Angela. Všichni to byli Eragonovi známí a všichni byli svým způsobem potřební v nadcházející bitvě. Roran je sice znal jen zběžně, ale přesto mu jejich zmizení dělalo starosti. Ani jeden z nich se předem nešířil o tom, že by chtěl odejít – naopak byli plně připraveni vrhnout se do víru bitvy. Jenže najednou zcela bez varování a beze stopy zmizeli a již se nevrátili. Ani jeden z nich.

Roranovi to skoro připadalo, jako by se centrální uskupení Vardenů celé nenápadně rozpadalo. Spousta důležitých lidí byla pryč. Nasuada, Eragon, Safira, plus ti tři. Roran by se už moc nedivil, kdyby se znenadání vypařili i další. Nemohl si pomoct a bedlivě je sledoval, kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Trpaslík Orik, elfka Arya, vůdce urgalů, Grimrr Půltlapa a samozřejmě Jörmundur. Zůstanou s vojskem aspoň oni? A kdy se konečně vrátí Eragon? Je ho tu ale sakra moc potřeba.

Královo město už bylo blízko. Nejpozději za dva dny to začne. Možná i dřív. Už zítra, pokud je nic nezdrží… Na všechno už zbývalo tak málo času.

Nad Urû’baenem bylo neustále zataženo. Mohutná hradba temných bouřkových mračen visela nad městem nepřetržitě přinejmenším od té doby, co se Vardenové dostali tak blízko, že ji mohli vidět. Roran nebyl zdaleka jediný, koho to znepokojovalo. Nejvíc to zaujalo elfy, které o tom slyšel mluvit už dvakrát. I Roran chápal, že takové mraky nejsou normální. Být to přírodní úkaz, bouřka by se musela dávno spustit, načež by se buď vypršela a zmizela, nebo by odvanula jinam. Jenže nad městem byly pořád jen ty mraky, podle všeho žádná bouřka. Byly tam a nehnuly se. Mnoho hodin, den za dnem. Stále stejně beze změny. Elfové si mezi sebou šeptali, že jde určitě o nějakou magii, a informovali o tom i vardenské vůdce. Zřejmě šlo o něco, co jim tam na uvítanou nachystal Galbatorix. Tudíž to zcela jistě nebylo dobré.

Roran se sice v kouzlech nevyznal, ale věřil, že ty mraky jsou ŠPATNÉ. Hodně špatné. Byly to ty nejčernější mraky, jaké kdy viděl a navíc jako by stále rostly. Rozhodně nebyly normální. Z pohledu na ně mrazilo i z dálky. Ani těm nejsrdnatějším z Vardenů se do blízkosti takových mraků nechtělo. Něco z nich čišelo. Úděsná hrozba, něco netušeného.

Podle všeho to tak cítily všechny spojené rasy. I trpaslíci, urgalové a dokonce kočkodlaci. Nikdo se před touto neznámou hrozbou necítil v bezpečí.

Aniž by to kdokoli zamýšlel, vidina temné hradby automaticky zpomalila postup Vardenů. Málokdo si to vůbec uvědomil. Všichni však zčásti podlehli varování svých instinktů a k temnotě vpředu se posunovali pomaleji a stále s větší neochotou. A nešlo přitom o bitvu. Nebylo v tom nic logického, racionálního. Byl to POCIT. Síla v každém jednotlivci se blízkosti temna vzpírala. V důsledku toho vojsko jako celek nabralo zpoždění, kvůli kterému se ale nikdo nezlobil. Buď si ho nevšimli, nebo se nedokázali rozumem přimět k tomu, aby jim to vadilo.

Přesto nezastavili a blížili se k městu stále víc.

Pouhý den před předpokládáným vypuknutím rozhodující bitvy s králem byli nečekaně vyrušeni.

„Rorane! Pojď okamžitě!“

Roran, jehož naléhavé zvolání zastihlo zrovna ve chvíli, kdy se pustil do kvapné svačiny, vzhlédl a spatřil samotného Jörmundura. Vojevůdce se tvářil velice rozrušeně – těžko však soudit, zda šlo víc o cosi povzbuzujícího, nebo jestli ho naopak něco vystrašilo. Zjevné bylo pouze to, že ho něco vyvedlo z míry. Roran v tu ránu zapomněl na obloženou chlebovou placku a vyskočil.

Jörmundur na nic nečekal a rychle odváděl Rorana pryč. „Svolávám mimořádné setkání velení a musíš se taky účastnit. Náš host si tě vyžádal,“ oznámil Roranovi skoro bez dechu, zatímco chvátali bok po boku k momentálnímu velitelskému místu – které zastupovaly dva veliké vozy sražené k sobě a překryté kusem plátna tak, aby poskytovaly vůdcům vojska alespoň zdání soukromí. Během denního přesunu se neobtěžovali stavět stan. Skutečnou ochranu rady měla nejspíše obstarat spíše kouzla než fyzické překážky.

Jörmundur čapl Rorana za loket a postrčil ho za vozy. Bokem od vojska se tu sešli zbývající nejvyšší představitelé Vardenů a jejich spojenců. Už tu byli všichni. A nebyli sami.

Sotva se Roran stačil ve skupině známých tváří trochu rozkoukat, všiml si mezi nimi jakéhosi člověka, kterého nikdy předtím neviděl. Mladý cizinec se tvářil zrovna tak vážně jako všichni ostatní, jenže zároveň bylo v jeho pohledu i něco víc. Co to jen bylo?

Cizinec stojící mezi králem Orikem a Nar Garzhvogem přenesl váhu z nohy na nohu a mimoděk přejel dlouhými prsty po jílci svého meče. Trpaslík i urgal pokukovali po svém neznámém sousedovi s krajní podezřívavostí, on si jich však nevšímal. Upřel své divoké černé oči přímo na Rorana.

„Ty jsi Eragonův bratranec,“ oslovil ho klidně.

„Ano.“

„Rorane, tenhle člověk,“ pokynul Jörmundur k neznámému, „mě před necelou hodinou vyhledal a chtěl slyšení. Nedal jinak, že musím svolat celou radu, včetně tebe. Prý má pro nás životně důležité informace. Trvá na tom, že máme celou naši akci odvolat.“

Než se Roran a s ním i ostatní přítomní stačili podivit a vzápětí začít protestovat, promluvil opět cizinec. „Neříkal jsem odvolat,“ obrátil se k Jörmundurovi, „pouze pozastavit.“

„A to proč?“ vybuchl jako první rozhorleně král Orik, a vteřinu po něm se přidal i Nar Garzhvog: „Co je tohle za nesmysl? Odvolávat válku? TEĎ?“

„Ne odvolat, pozastavit,“ opakoval cizinec důrazněji než předtím a v jeho hlase tepalo podráždění.

„Kdo to vůbec je?“ zajímal se král Orrin povýšeně a sjel cizince pohrdavým pohledem. Věru že neznámý muž nevypadal dvakrát upraveně – snad jen s výjimkou svých bot.

„Jmenuju se Maugrim,“ prohlásil cizinec a drze oplatil králi Orrinovi jeho pohled, „a přijel jsem k vám rovnou od Dračího jezdce Eragona. Bylo mi řečeno, že vy víte, že tu není. Musím vám vyřídit, že nepřiletí. Nemůže. Okolnosti se příliš změnily. Musíte útok pozastavit. V králově městě se dějí strašlivé věci.“

Následovalo asi deset vteřin ticha.

„Eragon že nepřiletí? Proč? Ví, že ho potřebujeme!“ zvolal Roran.

„Dokaž, že nelžeš a nejsi králův zvěd,“ obořil se na Maugrima král Orrin. Cizinec mu byl zjevně hodně proti srsti. „Jak máme vědět najisto, že nesloužíš Galbatorixovi? Že jsi se s Eragonem vážně setkal?“

„Králi neslouží,“ promluvila náhle Arya vážně a pozorně si Maugrima prohlížela, „člověku by se dobrovolně neupsal a pomocí starověkého jazyka ho zotročit nelze.“

Všichni na ni obrátili nechápavé a zvědavé pohledy. Maugrim se lehce pousmál.

„Na vlkodlaky starověký jazyk neúčinkuje stejně jako na ostatní,“ dodala Arya.

„Vlkodlaky…?“ zašeptal Orrin překvapeně. Jörmundur se díval z Aryi na Maugrima a zase zpět. Ostatní reagovali jinak a mnohem prudčeji. Král Orik i Nar Garzhvog od cizince svorně uskočili a rázem tasili zbraně, zatímco Grimrr Půltlapa vyskočil na nohy a táhle zavrčel s vyceněnými zuby.

Roran sám se nejprve divil a pak se lekl. Že by ty staré babské povídačky byly pravdivé? Opravdu žijí v divočině ty agresivní potvory, které se umí proměňovat ve vlky a s oblibou žerou lidi, kteří k nim zabloudí? Roran slýchával podobné zvěsti jako malý, ale až dosud si myslel, že jejich jediným účelem bylo zajistit, aby se děti netoulaly mimo vesnice bez dozoru, a že nemají žádný reálný základ. A teď je tu Arya, která s naprostou jistotou naznačuje, že tenhle člověk… není člověk.

Trpaslík a urgal byli hotovi na cizince okamžitě zaútočit. Maugrim před nimi ucouvl a pozvedl ruce. „Zadržte. Přísahal, že se bude chovat slušně,“ zvýšil Jörmundur hlas a přiskočil k nim.

„To určitě,“ prskl Grimrr vztekle, „vlkodlakovi nesmíte věřit. Trvám na tom, že odsud musí zmizet.“

„Nejsem váš nepřítel,“ vložil se do toho Maugrim věcně.

„Nemáte ani ponětí, kolik takoví, jako je on, pozabíjeli našich druhů,“ prskal Grimrr na Jörmundura a na Maugrima se ani nepodíval, „jsou to zrádné zrůdy. Správně bych od něj měl žádat právo krevní msty.“

„Přesně tak! Já taky!“ rozkřikl se najednou Nar Garzhvog a útočně namířil na Maugrima ostré rohy.

„Ne!“ křikl Jörmundur.

Pozdě. V ten moment se totiž mohutný Kull se silou útočícího bizona vrhl přímo na cizince. Mladík, kterého Arya označila za vlkodlaka, uskočil stranou, a ve chvilce, kdy se urgal setrvačností řítil kolem něj, ho popadl za roh. V následujícím okamžiku se Nar Garzhvog rozplácl na zemi, do níž se skoro zaryl, a Roran by byl přísahal, že právě viděl, jak od sebe podivný mladík obrovského Kulla doslova odmrštil.

Pokořený urgal zuřil, a Grimrr Půltlapa zrovna tak. Rorana napadlo, že vlkodlaci, pokud opravdu existují, museli asi zabít nejen spoustu kočkodlaků, ale i urgalů. Po tom, co právě viděl, se už nedivil, jak mohli něco takového dokázat.

Maugrim ale kupodivu nijak zvlášť neohroženě ani agresivně nevypadal. S rukama nad hlavou se krčil u stěny jednoho vozu a upíral na Aryu a Jörmundura prosebné pohledy. Ani ho nenapadlo vytahovat meč nebo aspoň dýku, ač obojí měl. „Nechci s vámi bojovat.“

Arya na něj dlouho jen hleděla a pak pomalu přikývla. Tvářila se sice obezřetně, ale ne nepřátelsky. Jörmundur byl nervózní a král Orrin zmatený. Zdálo se, že jako jediný člen schůze o vlkodlacích nikdy ani neslyšel. Mezitím se Kull zvedl ze země a prudce se otočil. Pohled, jímž cizince obdařil, byl jasně vražedný.

„Vlkodlaci jsou naši nepřátelé,“ trval na svém Grimrr a cenil špičaté zuby, „a vaším taky. Jsou nepřáteli VŠECH ostatních ras.“

„To ale Galbatorix taky,“ podotkl Maugrim, „a zeptejte se sami sebe: kdo je horší nepřítel? Já, nebo samozvaný král? Hm?“

„Myslím, že odpověď je jasná,“ vložila se do toho Arya, „a my nemáme tak povzbudivé vyhlídky, abychom si mohli dovolit odmítat pomoc, byť by šlo o pomoc vlkodlaka. Nebojte se. V přítomnosti elfských kouzelníků nemůže nikomu ublížit. Naše kouzla jsou silná.“

„Říkala jsi, že na vlkodlaky starověký jazyk neplatí,“ namítl Jörmundur zamračeně.

„Jde jen o to, že je pomocí něj nelze ovládnout,“ vysvětlila mu Arya věcným tónem, „kouzla jako taková na ně působí, hlavně ta naše. Jenže ve starověkém jazyce neexistuje termín pro vlkodlaka. Je to anomálie. Tudíž je jisté, že ho nezotročil Galbatorix. Ten ví, že by mu vlkodlaci byli k ničemu, a proto se je ani nepokusil ovládnout. Nestará se o ně. Pro něj nejsou nic víc než zvířata.“

„To ale nezaručuje, že by mu nemohl nějaký pomáhat dobrovolně,“ opáčil král Orrin a znovu se na Maugrima ušklíbl, teď ještě pohrdlivěji než předtím.

Maugrim dotčeně vycenil špičky svých hrozivých tesáků. „O moji svobodu mě žádný člověk nepřipraví, a on už teprve ne. Žádný vlk by se mu nepodřídil. Nikdy. Jestli jste mě chtěl urazit, právě se vám to povedlo. To jste rád, co?“

Málem by z toho byla hádka, ale Roran už toho měl tak akorát dost. „Počkat! Tady přece nejde o vlkodlaka. Jde o Eragona. Pokud si to opravdu musíte mezi sebou vyřizovat, zkuste to jindy. Ty,“ otočil se k vlkodlakovi stroze, „říkals, že Eragon nepřiletí. Můžeš nám říct proč?“

„Oni měli cestou…,“ Maugrim zaváhal, „komplikace. Byli přepadeni.“

„Hordou vlkodlaků, co?“ zahučel Nar Garzhvog nerudně, „jestli jsi jejich vůdce a jdeš žádat výkupné-„

Maugrim si povzdechl. „Dračí jezdec a drak by se vlkům snadno ubránili. Je to tak, Aryo?“

„Ano. Odkud znáš mé jméno? Řekl ti ho Eragon?“

„Jistě,“ kývl Maugrim a pomalu poodstoupil dál od stále bojovně nakročeného trpaslíka, „on i Safira jsou víceméně v pořádku, ale nemohou opustit místo. Z důvodů, které bych raději moc nerozváděl… je to choulostivé. On vám to pak řekne sám. Nicméně vám vzkazuje, že do města nemáte vůbec chodit. Zjistili jsme…“

„Co jste zjistili?“ naléhal Roran.

„V Urû’baenu se usídlil nový, velmi nebezpečný černokněžník. Mnohonásobně silnější než Stín. Příliš nebezpečný i pro elfy. I pro draka. I pro nás.“

„Pro koho?“ zeptal se Jörmundur ostře.

„Pro vlky,“ odvětil Maugrim, „nejsme tak úplně magie neznalí a existují věci, které známe, ale vy o nich nemáte ani tušení. Pro mě osobně je to vážná záležitost. I já chci krevní mstu. Chci se s vámi domluvit na… jisté spolupráci.“

„Nikdy!!!“ zaburácel Nar Garzhvog. Grimrr zvučně zasyčel.

Arya s Jörmundurem si vyměnili pohled. Pak se Arya otočila k Maugrimovi a zeptala se: „Co za to?“

------------------------------------------------------------------------

Kapitola 63 Spolupráce

Jak se dalo čekat, Maugrimova nabídka vyvolala hotovou bouři rozrušení a nevole. Rozrušení zejména u Aryi, nevole pak u zapřisáhlých odpůrců vlkodlaků. Urgal, kočkodlak a dokonce i trpaslík se totiž okamžitě namíchli ještě víc; Nar Garhzvog s Grimrrem vzteky přímo pěnili, zatímco král Orik, který stále držel své válečné kladivo pozvednuté, se přímo ukázkově zakabonil.

Arya se narychlo uklidňovala a soustředila se čistě na logickou stránku věci. „Poslechni… Maugrime. Než vůbec začneme o takové akci jednat, mám na tebe několik otázek.“

„Posluž si,“ kývl cizinec bohorovně, zcela nevzrušen pohledem na zuřivost některých členů rady.

„Zajímá mě, jak ses o tom vejci dozvěděl, a také jak víš o situaci ve městě, o níž my nevíme skoro nic. Taky chci vědět, jak hodláš to vejce získat. A co od nás žádáš na oplátku.“ Při poslední větě se v elfčiných očích mihl lehce varovný záblesk.

„Není to nijak složité,“ odvětil Maugrim v odpovědi na Aryiny otázky, ovšem díval se přitom na Rorana, který ho zjevně z nějakého důvodu zaujal, „vy elfové jistě víte, jak jsme zdatnými stopaři. Pronásledování kořisti či nepřátel je naší hlavní životní náplní a není divu, že jsme pro to perfektně vybavení. Onen syčák, který nedávno dorazil do králova města, nás krátce předtím krutě napadl. Způsobil nám těžké ztráty – na životech, na našem vlastnictví i na hrdosti. Chceme pomstu, chceme jeho krev. Já osobně jsem přísahal, že ho dostanu. To je právě to, co chci. Sleduju toho zmetka přes celou vaši zem. Jelikož mnohé z magických ochran Urû’baenu na mě díky mé podstatě neplatí, dokázal jsem se bez povšimnutí dostat dovnitř. Vlci se umí dostat tam, kam potřebují, to víš, Aryo, že?“ Maugrim věnoval elfce krátký cynický úsměv a pak se vrátil k prohlídce Rorana. „To, že král má ve svém držení poslední vejce, je známá věc. Vardenové nejsou jediní, kdo se v historii pokusili králi nějaké to vejce vzít… ovšem vy jste v tom na rozdíl od nás byli úspěšní a získali jste Safiru. Přemítal jsem, co bych vám tak mohl nabídnout výměnou za vaši asistenci. Co určitě oceníte. Dračice Safira si o vejce dělá oprávněné starosti. Něco jí dlužím, takže jsem se toho… chytil. Nenechám nevylíhnuté dráče napospas kejklům toho neřádského-„ Maugrim se zarazil a pak už jen dořekl: „Mizery.“

„Proč by vlkodlak zachraňoval draka?“ zabručel král Orik pln nedůvěry. Volund dosud nespustil.

Maugrim se na něho ohlédl. „Že by proto, že drak zachránil vlkodlaka? Řekl jsem, že Safiře něco dlužím. Navíc jsem ve městě viděl, co se tam skutečně děje… a vím jedno: pokud se tam vydáte, budete poraženi všichni a dopadnete zle, moc zle. Jako obyvatelé města; ti už to mají jasně spočítané.“

„Jak tohle myslíš?“ zpozorněl Roran dřív, než stihl promluvit král Orrin. Ten nakvašeně zavřel pusu a uražen zůstal zticha. Maugrim se ošil a pohlédl Roranovi do očí. Roran bezděky ztuhl. Ty oči… na kratičký moment jako by v nich cosi šlehlo, něco hrozivého.

„Viděli jste ta temná mračna?“ otázal se Maugrim všech přítomných a rozmáchle mávl rukou směrem k městu, „to je odpověď. Nejsou to mraky. Je to ZLO.“

„Co to je?“ zeptala se rázně Arya.

Maugrim zaváhal. „Nevím zcela jistě. Raději to nechtějte ani vědět. Vypadá to na něco horšího, než jako cokoli, co kdy stvořil Galbatorix nebo některý z jeho služebníků. Netuším, co tam ti dva spolu vlastně dělají, viděl jsem akorát důsledky. Ale to vejce, to musíme dostat pryč, než se mu něco stane. Je nejzranitelnějším objektem. Půjdu tam znovu a zmocním se ho. Už jsem si to promyslel. Vy musíte zastavit svůj pochod. Držte se dál pro vaše vlastní dobro. Dokud se věci nepohnou… proti tomu černokněžníkovi se nemůžete postavit. Věřte mi. Já se vás snažím CHRÁNIT. Vím, že u někoho jako já je to dost podivné. Ale dohodli jsme se na tom s Eragonem. Během našeho setkání jsme zjistili nové skutečnosti, které je ještě třeba ověřit. Všecko je teď JINAK.“

„Máme ti VĚŘIT?“ zopakoval Grimrr Půltlapa pomalu, slovo po slově.

„Ano, přesně tak,“ kývl Maugrim, „podívejte se, já vím, že se s vlky moc nemusíte a je mezi vámi zlá krev. Ale s tím, kdo jsem, nic nenadělám. Narodil jsem se tak. Ujišťuji vás, že jsem zcela schopen se ovládat. Nikomu z vás neublížím, pokud na mě nezaútočí sám. Nechci vám úmyslně upírat vaši satisfakci, ale obávám se, že teď se to moc nehodí. Temné síly a král představují mnohem horší problém než jiné spory a nepřátelství mezi rasami. Vy jste se taky spolu spojili bez ohledu na vaše dřívější vzájemné boje. Takže snad chápete, jak je to důležité. Dovolte mi stát se aspoň na čas vaším spojencem. Vy a já si můžeme hodně pomoct. Zkuste mi věřit. Nemám žádný důvod vám v tomhle lhát. Dohodneme se? Zůstaňte tu a nic nepodnikejte; já opatřím vejce a zjistím, co se dá. Budeme muset změnit plány. Později se pokusím zase spojit s Eragonem – máme mezi sebou jeden problém, který musíme dořešit, ale to až pak.“

Chvíli bylo za vozy ticho. Roran i ostatní se po sobě střídavě dívali a snažili se odhadnout, co si o tom myslí ti druzí. Maugrim trpělivě vyčkával. Král Orik zvolna svěsil Volund.

„Pořád je tu ta otázka, proč to vlastně děláš,“ řekl král trpaslíků vzápětí, „jak souvisí tvoje spolupráce s Vardeny a získání dračího vejce s tvojí pomstou černokněžníkovi? Pokud je tak mocný, že my na něj nestačíme, proč se domníváš, že ty ho porazíš, navíc úplně sám?“

„Potřebuju zástěrku,“ přiznal Maugrim, „kvůli jeho moci k němu nemůžu prostě přijít a pokusit se ho zabít. Zničil by mě. Mám jistý… ne moc čestný úmysl, a kvůli němu se stejně, tak jako tak, musím vydat do města. Znám tam někoho, kdo mi pomůže, ale nesmí vědět pravdu o tom, co tam dělám. Ta akce s uzurpováním vejce se k tomu skvěle hodí. Vejce samotné tím nijak neohrozím. Chci se vydávat za vašeho spojence proto, abych se dostal, kam potřebuju. Jinak to nepůjde. No, a když jsme si s vaším Jezdcem a drakem tak porozuměli, nemám důvod tu krádež vejce neuskutečnit DOOPRAVDY. Právě to vám nabízím. Nebudu jen předstírat, že ho chci vzít. Skutečně ho vezmu a dám vám ho. Slíbil jsem to Safiře. Nicméně počítejte s tím, že tu službu budu chtít vrátit. Pokud zjistím, že to budu potřebovat. Pokud by si moji známí ověřovali, jestli k vám patřím, musíte jim to potvrdit.“

„Takže ti máme dělat alibi,“ shrnul to Jörmundur. Zjevně se mu to moc nelíbilo, a nebyl jediný.

„Je to podvod,“ přidal se Roran.

„No to sice ano, ale ne na vás,“ podotkl Maugrim.

Arya přistoupila blíž k Maugrimovi. „Můžeš se zaručit, že drakovi neublížíš?“

„Ovšem.“

„Máme věřit, že nás nezradíš?“ navázal král Orik přísně, „ty, z rodu, který je zradami proslulý? Mohl bys naší dohody zneužít a nesplnit svoji část, až my splníme svou. Využiješ nás k vlastní ochraně a pak se na nás vykašleš. Mohl bys sice vejce ukrást, ale pak nám ho nedat, nechat si ho a odejít.“

---------------------------------------------------------------

Roran se vracel z rady úplně psychicky vyčerpaný. Trvalo hodiny, než se všichni konečně dohodli. Nejtěžší bylo zlomit odpor Grimrra, který byl schopen okamžitě zrušit spolupráci kočkodlaků s Vardeny, pokud Vardenové přijmou vlkodlaka Maugrima. Nelehké bylo také opakované uklidňování Nar Garzhvoga, který několikrát vybuchl vzteky a jednou dokonce opětovně skočil na Maugrima. Ten se ubránil snadno, když jedinou ranou urgala povalil, ale o to horší pak bylo následné jednání. Maugrim mohl jen těžko přesvědčit radu, že není žádný násilník a surovec, poté, co dvakrát zatočil s obrovským Kullem.

Nicméně Arya, která měla za prvořadý cíl zachránit vejce, a Jörmundur s Roranem, kteří dostali vážné obavy o bezpečí vojska, nakonec dosáhli svého a dohodu s vlkodlakem uzavřeli. Neobešlo se to bez zdlouhavého vyjednávání podmínek a bez mnoha výhrůžek a popichování na obou stranách. Bylo to nejtěžší politické jednání, jakého se kdy Roran zúčastnil. Všichni trpce litovali, že nebyla přítomná Nasuada. Její vyjednávací talent jim nyní hrozně chyběl.

Rada se nakonec rozešla; Jörmundur, král Orrin a Nar Garzhvog šli zařídit Maugrimem požadované pozastavení tažení na Urû’baen, notně rozmrzelý Grimrr odešel zpravit o té neslýchanosti své kočkodlaky, ustaraná Arya vrhla na Maugrima poslední obezřetný pohled a šla se poradit s Blödhgarmem a dalšími elfy, a Roran osaměl s králem Orikem a s Maugrimem.

Maugrim posmutněle čelil trpaslíkovu ostrému pohledu. „Všichni vlkodlaci nejsou takoví, Veličenstvo.“

„Uvidíme,“ zabručel král Orik, sevřel pevněji své válečné kladivo a oddusal.

Roran stál vlkodlakovi tváří v tvář a na jazyku ho pálila jediná dotěrná otázka.

„Proč jsi trval na tom, že se mám rady zúčastnit?“ vyslovil ji nakonec. „Nejsem vůdce Vardenů ani žádné z ras.“

-----------------------------------------------------------------------------

Kapitola 64 Kompenzace

Plány Pána Rexodlaků se hroutily jako domečky z karet. Ať už si své panování v Alagaësii představoval jakkoli, takhle rozhodně ne. Hodlal si plně vychutnávat snadný triumf a spokojeně kořistit v této malé zemi, jež mu nyní připadla na starost coby nová Ughríarrova kolonie. Zbývalo pouze dokončit plné ovládnutí a porobení území – dávno nacvičená nudná rutina, opakovaná již nesčetněkrát a pokaždé bez sebemenších problémů. Jen vzácně se stávalo, že legie Temného vládce narazily na obtíže nebo odpor. V takových případech byly však obtíže záhy odstraněny a odpor rozdrcen. Proti moci Temnoty neexistovalo účinné obrany.

V celé historii se vyskytovalo jediné území, které ani Temný Pán nedokázal dobýt. Ač se o to během mnoha Eonů pokoušel zas a znovu, neuspěl. Ze všech světů, po nichž kdy zatoužil, právě ten nikdy nedostal – jako jediný. Nikdy do něj ani nevkročil; nejen on sám, ale ani žádný z jeho služebníků.

Temný Pán Ughríarr nebyl jediný, koho tato skutečnost hnětla a zkazila mu náladu pokaždé, kdy na ni pomyslel. Pán Rexodlaků úspěšně dobyl přesně třináct tisíc a dvě stě dvacet světů. Ale měl za sebou i jeden krutý, ponižující neúspěch. Svět Ughríarrova úhlavního soka. Tam Pán Rexodlaků pohořel na celé čáře. Ani jednou tam nepronikl a proti moci jeho stvořitele byl pokaždé bezmocný. Právem ho to vždy příšerně rozzuřilo.

Teď Pán Rexodlaků opět pekelně zuřil, tentokrát ovšem ze zcela jiné příčiny. Šlo podobně jako v případě neporazitelnosti Pánova největšího nepřítele o hrozný neúspěch, kořeněný jako obvykle notnou dávkou zklamání a hořkosti. Nebyla to jen bolest porážky – mnohem strašnější byl z ní plynoucí strach o budoucnost.

Bylo to jako najít dlouho hledanou truhlu s vzácným pokladem, otevřít ji a zjistit, že je prázdná. Pán Rexodlaků si sice podrobil lidské město zvané Urû’baen a měl volnou cestu k ovládnutí celého zdejšího světa, ale to hlavní, na čem mu záleželo, jeho skutečný cíl, kvůli kterému celou tu akci prováděl, mu uniklo. Pravý důvod celého tažení záhadně zmizel a tak mu zcela nečekaně proklouzl přímo mezi prsty. Byla to učiněná katastrofa.

Pán Rexodlaků jen málokdy cítil nějaké emoce, nicméně byl jich schopen. Nyní se cítil tak prachbídně a byl natolik zmaten svými nezvykle pronikavými pocity, že si nemohl ujasnit, zda to, co jím cloumá, je zlost, strach nebo zoufalství. Jakoby se to skládalo z toho všeho. Bylo to strašné.

Nesplnil svůj úkol. Selhal. Strašlivě selhal a trest ho za to jistě nemine. Temný Pán byl velice krutý a neodpustil nikomu nic. Až zjistí, že jeho služebník pokazil poslání naprosto prvořadého významu, bude velmi, velmi, opravdu velmi zlý. Pán Rexodlaků se bál jen jedné jediné věci – hněvu a trestu Temného Pána. Nic ho nikdy neděsilo víc. A nyní je právě to nevyhnutelné. Třásl se hrůzou z toho pomyšlení už teď. Za své selhání bude strašlivě těžce a dlouho trpět. A pak bude zřejmě poslán na novou výpravu, aby svou chybu napravil. Bude muset toho lidského červa dostat. V zájmu vlastního přežití.

Všechno se zdálo probíhat hladce, dokud se zčistajasna nezjistilo, že Murtagh zmizel. Podřízení sluhové Pána Rexodlaků se ho chystali polapit i s jeho drakem; vše bylo perfektně připraveno, město obleženo Temnotou, všichni včetně lidského krále ovládnuti, nic nenasvědčovalo, že se může něco nepovést. První znepokojivou známkou bylo to, když se nepodařilo najít králova černého draka. Celé území bylo důkladně prohledáno, leč ta potvora nebyla nikde nalezena. Pána Rexodlaků to sice rozladilo, ale nedělal si s tím zvláštní starosti. Na tom drakovi vlastně nezáleží. Nejspíše z města uletěl někdy mezi tím, kdy přestala účinkovat kouzla lidského krále a kdy město spoutala Temnota. Můžou se po něm zkusit podívat jinde později.

Po celou tu dobu měli všichni včetně Pána Rexodlaků za to, že Třetí Murtagh je i se svou dračí obludou zavřený v jižním vězení, kam je uvrhl Galbatorix. Rexodlaci jim oběma pečlivě chystali nové ubytování, kde by ty dva nebezpečné živly na čas přetrvaly, dokud by si je nevyzvednul Temný Pán osobně. Pán Rexodlaků měl v kapsách připraveny prokleté dýky, které jim hodlal vrazit do srdcí, jakmile se s nimi setká. Dýky si zapůjčil od Temnorváčů a napustil je zhoubnou Trestí šílenství. Stačilo jediné bodnutí a zraněnou duši už od pádu do věčného zatracení nic nezachrání. Lidský kouzelník Murtagh a jeho dračí nosič Trn měli stanout po boku Temného Pána, aby se splnila dávná věštba a aby konečná Temnota došla svého naplnění. Potom už by se Temnému Pánovi nemohl postavit ani ten proklatý Temnodlačí vládce, nafoukaně si přezdívající Ten, kdo nikdy neprohrál. Pche!

Jenže člověk Murtagh a drak Trn v jižním vězení NEBYLI. Jakmile se na to přišlo, propadl Pán Rexodlaků nefalšované panice a nařídil propátrat celé město i okolí. Ti dva nesmí uniknout! Nesmí! Musí je chytit, ať jsou kde jsou. Nesmí zhatit posvátné plány!!!

Hodiny plynuly, Pán Rexodlaků si doslova rval vlasy a prosil samotného Sawhrarra Černospára, ať se ti dva najdou. Marně. Pán Rexodlaků posléze pln hrůzy nařídil zahájit rozsáhlé patrání po celé zemi. I to se ukázalo marné. Zatím děs Pána Rexodlaků narůstal, protože ani jeho mocná magie mu nepomohla objasnit, co se to tady ksakru děje. Po těch dvou nebylo nikde nejmenší stopy. Jako by nikdy neexistovali – jenže Pán Rexodlaků věděl, že ještě den předtím, než sem dorazil, tu určitě byli. Bohužel nějaká neznámá magie zcela skryla vše, co s nimi jakkoli souviselo. Ani Pán Rexodlaků při veškeré své ohromující moci nebyl schopen cizí magii porazit. Nedokázal ji dokonce ANI IDENTIFIKOVAT. Totální záhada. Záhada s hrůzostrašnými následky.

Nakonec byl nucen si přiznat porážku. Z událostí si vyvodil jediné možné vysvětlení. Třetímu Murtaghovi a jeho drakovi musel někdo pomoct. Někdo je včas zachránil a odvedl jinam. Někdo mocný, starý a mazaný. Tohle bylo nejspíš dílo Krále šelem noci, Pána Temnodlaků, Toho, jenž nebyl poražen… Nejzáludnější Krutovládce dějin, jediný, který se Ughríarrovi nikdy nepodřídil, nyní zhatil jeho nejdůležitější projekt. Pán Rexodlaků se schoulil do klubíčka, chytil se za hlavu a měl milion chutí jen zoufale sténat a výt. ABSOLUTNÍ POHROMA. Nic horšího už se snad nemohlo stát.

Omyl. Vždy může být hůř a Pán Rexodlaků není jediný, kdo se o tom přesvědčí.

Když se Pán Rexodlaků aspoň z nejhoršího vzpamatoval, sebral se a honem se snažil vymyslet, co dál. Takhle to nemůže nechat. Jenže jestli Třetího Murtagha opravdu získal Pán Temnodlaků, Pán Rexodlaků s tím už nic nesvede. S ním se nemůže měřit. Koneckonců, přímé konfrontaci s ním se vyhýbá dokonce i sám Temný Pán Ughríarr. Tak co teď?

Pánovi Rexodlaků se o problémech nejlépe přemýšlelo, pokud u toho mohl někoho mučit. To mu totiž přímo zázračně projasnilo mysl a pokaždé ho pak něco napadlo. Nemluvě o kýžené úlevě, kterou mu to poskytovalo. Pán Rexodlaků byl na utrpení druhých doslova závislý jako na droze. Pokud se mu ho nedostávalo, sám trpěl. Dlouhodobější klidné období bez velkých násilností mu způsobovalo regulérní abstinenční příznaky, a to opravdu dost… nepříjemné.

Zjevně zrovna nastal čas jít si v tomto směru ulevit. Navíc je momentálně doslova životně důležité, aby ho něco napadlo; musí vymyslet svůj příští postup, musí si s nastalou situací nějak poradit. Ano.

Pán Rexodlaků se sesbíral ze země, na níž dosud zpola seděl, zpola klečel, oprášil si plášť a rázným krokem vyvolaným příjemnou vyhlídkou na nadcházející činnost se ubíral pryč z trůnního sálu, jenž dřív patříval člověku Galbatorixovi. Čím dále Pán Rexodlaků šel, tím více pospíchal. Byl rozpolcen mezi běsnící hrůzou z nynějšího nezdaru a lechtavým vzrušením z toho, na co se právě chystal. Tudíž to v něm vřelo jako v parním kotli s příliš vysokým tlakem. Hnal se dál, metaforicky řečeno upustit páru.

Nikde již nebylo znát, že se zdejší pevnost teprve předešlého dne celá zhroutila. Rozbořit ji trvalo krátce, upravit ji a znovu postavit ovšem také. Na pohled by nikdo nepoznal, že tu byly sutiny nebo pukliny v zemi. Všechno to bylo pryč a pevnost se tyčila k nebi opět zcela netknutá.

Když se Pán Rexodlaků zase vrátil do trůnního sálu, nesl v náručí draze zdobenou a poměrně objemnou truhlu. Lehkým, málem něžným pohybem ji položil na trůn a klekl si před ni. Chvilku jen tak přejížděl konci prstů po lesklých drahokamech, vsazených do truhly. Byla to vcelku dobrá řemeslná práce, na to, že ji dělal člověk. Potom Pán Rexodlaků jediným ledabylým pohybem truhlu otevřel. Zevnitř byla pečlivě měkce vyložená a skrývala něco na tomto místě unikátního.

----------------------------------------------------------------------

Kapitola 65 Úmysly

O den později byla zahájena akce.

Tedy, pokud bychom měli být zcela přesní, toho dne byly zahájeny celkem tři různé důležité akce. Murtagh a jeho dva dračí společníci započali svoji dlouhou cestu do vzdáleného světa černého draka; Hanígen se dle rozkazu Temného Pána vydal polapit Angelu – a zatím se v Urû’baenu odehrála zuřivá půtka o dračí vejce.

Maugrim se již krátce po rozednění vydal do Temnotou sevřeného města. A nešel tam sám.

„Kudy se tam dostaneme?“ hlesl Roran tiše a následoval vlkodlaka ven z vardenského ležení. Ačkoli zprvu nerozuměl tomu, proč ho cizinec požádal, aby mu v této nanejvýš riskantní akci dělal komplice, nakonec ho to přestalo trápit. Maugrim začal jejich seznamování tím, že zmatenému Roranovi vykládal spousty podivných věcí, jimž ani za mák nerozuměl, načež s ním zašel stranou od vojska ke svému koni (mimochodem, ten kůň zcela jistě nebyl normální), kde Eragonova bratrance opil a tím se s ním sčuchnul už docela. Maugrim, od pohledu skutečně spokojený sám se sebou, potom přenocoval pod svým koněm, zatímco zpívající Roran padl do škarpy na půli cesty zpátky ke Katrině.

Když ráno procitnul, netušil, kde a proč je, ale jednou věcí si byl absolutně jistý: musí Maugrimovi v jeho poslání pomoct. Sice si pořádně nepamatoval, o čem to spolu vlastně celý večer mluvili, ovšem byl skálopevně přesvědčen, že to bylo něco moc důležitého. Aniž by dostal šanci zvážit to svým zdravým rozumem, souhlasil se vším, co vlkodlak navrhoval, a ač Maugrima neznal ani den, plně mu důvěřoval. Musel. Rorana nechránilo žádné vyšší kouzlo tak, jako Eragona chránila magická truhla. Byl Maugrimovi vydán zcela na pospas. A Maugrim to samozřejmě moc dobře věděl.

Takže v souladu s plánem se ti dva spolu vyplížili z tábora, hezky oklikou, aby se vyhnuli kočkodlakům, kteří podle všeho celou noc nespali a jen se navzájem předháněli ve vymýšlení pomsty nezvanému vlkodlakovi. Když dal ohledně téhle záležitosti Roran najevo své znepokojení, Maugrim se tomu jenom smál. Nicméně prohlásil, že není čas se zdržovat, a tak se rozhodl naštvaným kočkodlakům raději vyhnout.

Maugrim zavedl Rorana ke svému koni, velikému černobíle strakatému hřebci, a pošeptal mu: „Znám cestu, na níž si nás nikdo nevšimne. Ale dávej si hlavně pozor, ať se nezraníš. Nepanikař, kdyby se třeba něco stalo, a pokus se nekrvácet, jo?“

Roran vrhl po Maugrimovi nevlídný pohled. „Protože když bych krvácel, budeš mít neodolatelné nutkání se na mě vrhnout?“

„Ne,“ sykl Maugrim se stopou uraženosti v hlase, „to není kvůli mně. To ONI by nás pak mohli ucítit.“

„Kdo?“

„Stráže,“ řekl prostě Maugrim. On i Roran, kterého zaplavila vlna sebejistého klidu, jež se vzala bůhví odkud, nasedli na černobílého koně. „Jedem,“ broukl Maugrim a naklonil se ke koňské hlavě. Tlumeným hlasem pronesl cosi pro Rorana naprosto nesrozumitelného a kůň vyrazil.

Roranovo tušení, že tohle zvíře ve skutečnosti není kůň, ale něco jiného, rázem získalo mnohem konkrétnější příčinu. V jediné vteřině totiž nechali vardenské ležení daleko za sebou a řítili se vpřed rychlostí, za niž by se nemusela stydět ani Safira. Roran si záhy všiml, že kůň ani oni sami nevrhají žádný stín a navíc měl neodbytný dojem, že se „kůň“ vůbec nedotýká kopyty země. Nemluvě o tom, že jízda na něm zcela postrádala obvyklý rytmus. Roran se necítil jako člověk jedoucí na zatraceně rychlém koni, nýbrž spíše jako mravenec přilepený k letícímu šípu. Překvapivě to nebylo ani trochu nepohodlné a Roran se vůbec nebál, že spadne.

Zprvu to vypadalo, že se ženou rovně k městu, ale Roran brzy pochopil, že tomu tak není. Podivuhodný kůň se hnal jako střela jiným směrem; než ale stihl Roran začít něco namítat, uvědomil si, že se temný sloupec mračen nad městem začal šílenou rychlostí otáčet kolem nich. Točil se takovou rychlostí, že je v podstatě obklopil ze všech stran. Vzápětí se začal rychle přibližovat. Roran vyjekl a chytil Maugrima za ramena. „Drž se!“ křikl vlkodlak vteřinu nato a pak se naši hrdinové v divokých otáčkách doslova srazili s rotující Temnotou.

Prudká rána vyrazila Roranovi dech a on už jen cítil, že padá. Padá dlouho a všude kolem je ukrutná tma a zima. Opustilo ho vědomí a dál už bylo jen ticho.

Najednou přišel zase k sobě a trhaně se otřásal dusivým kašlem, zatímco ležel na čemsi tvrdém a mokrém. Sotva popadl dech, nadechl se a zamrkal. Neviděl ani na krok. Motala se mu hlava a cítil se dokonale zdezorientován. Asi tři minuty se snažil rozpomenout, co se vlastně stalo. A ani poté, co si konečně vzpomněl, nedokázal říct, zda se město děsivou rychlostí točilo kolem nich a nakonec je spolklo, nebo jestli to oni bleskurychle kroužili kolem města a zavrtali se do něj jako zběsile roztočený nebozez.

Pravda ovšem byla, že ať už se to stalo jak chtělo, jsou v Urû’baenu. To je zřejmé. Pokud tam tedy Roran není sám.

„Maugrime?“

„Tady jsem.“

„Nevidím tě.“

„Já tebe taky ne.“

Roran si zlehka ohmatal hlavu a zjišťoval, zda si tím podivným pádem nějak neublížil. „A kde teda jsi?“ zeptla se tiše, jakmile usoudil, že je v pořádku.

„Tady. Počkej, já rozsvítím.“

„To je dobrý nápad. Ale neuvidí nás?“ strachoval se Roran.

„Kdepak, neuvidí,“ ujistil ho Maugrimův hlas odněkud zleva. Pak se v tom místě náhle cosi rudě rozzářilo. Roran sebou polekaně škubnul, ale pak v mihotavém rudém světle spatřil obezřetnou Maugrimovu tvář. Vlkodlak držel v dlani jasně červenou svítící kouli. Její světlo nesahalo příliš daleko, ovšem Roran i tak matně rozpoznal za Maugrimem obrysy jeho oře. Kůň se nehýbal a stál jako socha.

„Teď už nosiče nepotřebujeme,“ utrousil Maugrim lhostejným tónem a trochu mávl druhou rukou, než v které držel světlo. A černobílý kůň se rázem doslova rozplynul a zmizel.

Roran překvapeně vydechl. Potom mrkl i na záhadnou rudou světelnou kouli. „To jsou kouzla, že jo?“

„Přesně tak,“ potvrdil Maugrim, „pojďme tudy. Musíme do pevnosti.“

Nechal červenou kouli, aby se pomalu vznesla z jeho ruky a visela bez opory ve vzduchu. Když vyrazili, plynule je sama doprovázela a svítila jim na cestu. Roranovi to živě připomnělo výpravu do Helgrindu, kdy Eragon vyčaroval podobnou kouli světla, která taky dokázala plout vzduchem tam, kam šel její stvořitel. Ovšem Eragonova světelná koule nebyla sytě červená a byla větší. Maugrimova byla veliká jako vlašský ořech. Přesto svítila nebývale silně.

„Co teď uděláme?“ zašeptal Roran, zatímco tiše kráčeli naprosto opuštěnou ulicí. Raději se díval dolů pod nohy, než aby sledoval okolí, z něhož mu naskakovala husí kůže. Všude jen pusto a temnota. A odevšad jako by je pozorovalo nějaké zlé nebezpečí. Z Urû’baenu se stalo mrtvé město, město duchů.

Maugrim mlčel. Na rozdíl od Rorana si vše kolem prohlížel zvědavě a velmi pečlivě. Nevypadal ani nervózně, ani vystrašeně – hrůzná scenérie zničeného města pod nadvládou neznámého zla s ním ani nehnula. Tvářil se netečně, možná jen trochu znechuceně. Ale jeho oči byly stále na pozoru.

„Setkáme se s tím tvým spiklencem?“ pokračoval Roran ve vyptávání, ovšem dával si pozor, aby co nejvíc tlumil hlas. Zdejší mrtvé ticho ho děsilo a tušil, že ho nesmí narušit.

„Kecal jsem,“ prohodil Maugrim nevzrušeně a pozorně sledoval siluety okolních budov, „žádného tu nemám. Ještě jsem tu nikdy nebyl. Musím se trochu zorientovat. Brzy to najdu.“

„Co?“ Roran bezděky trochu zvýšil hlas, „tys lhal? Co to má znamenat? Co chceš dělat?“

„Zůstaň tiše,“ napomenul ho Maugrim tónem, jenž naznačoval, že zrovna usilovně přemýšlí nad něčím úplně jiným, „nechceme na sebe upozornit. Aspoň dokud nebudeme uvnitř – pak už to asi neutajíme.“

Roran pár vteřin mlčel a pak najednou popadl Maugrima za paži. „Tak hele! Do čehos mě to vlastně zatáhl? Myslel jsem, že jdeme pro dračí vejce.“

„To taky jdeme. Zkus to zařvat ještě hlasitěji, ať o tom ví celé město, ano?“

Maugrimův ironický tón Rorana dopálil ještě víc. „Nikdo tu není!“ štěkl prudce.

„Že není?“ pronesl Maugrim povzneseně, „tak se koukni vpravo.“

Roran poslechl a ztuhl. V otevřeném vjezdu nedalekého domu se zcela neslyšně pohnulo několik vysokých postav. Okamžik nato se vydaly přímo k nim.

Kovový zvuk napověděl Roranovi, že neznámí tasí meče. Pak uslyšel podobný zvuk i těsně za sebou. I Maugrim tasil. „Děkuji ti, Rorane Kladivo. Doufám, že dostojíš své pověsti a budeš se bít, jak to z obyčejných lidí umíš jen ty. Budeme se do pevnosti muset prosekat.“

Cizích siluet přibývalo každým okamžikem. Už se blížily i z pěti dalších okolních vjezdů. „Musíme se dostat dopředu. Bojuj a na nic se neohlížej, ano?“ dal Maugrim Roranovi poslední instrukce.

První z postav se dostaly do prostoru ozářeného Maugrimovým rudým světlem. Roran zalapal po dechu. „Maugrime, co tohle proboha je? Co jsou zač?“

„Vilemoni,“ pravil Maugrim – a v tu samou chvíli se strhl boj.

Roran v zápalu strašlivé bitky neměl ani zdání, kde je Maugrim nebo co dělá. Musel se totiž plně soustředit na vlastní boj. Tři Vilemoni po něm skočili s napřaženými meči – ohavnými a zubatými jako nějaké nástroje na porcování dobytka. Uštědřili Roranovi několik bolestně pálivých škrábanců a zatlačili ho ke zdi, kde se jim marně bránil. Zakrátko byl nadobro obklíčen a jen stěží odrážel mečem i kladivem jejich údery. Velmi rychle ztrácel sílu, zatímco se zdálo, že vychrtlí zakuklenci si s ním jen hrají. Poskakovali kolem něj jako kobylky a jen škádlivě ho lehce bodali, mlátili a sekali, čímž mu způsobili desítky mělkých ranek, které však pálily tak strašně, že Roran musel zápolit s mdlobami.

Zazdálo se mu, že v pozadí vidí pod rudou světelnou koulí veliký roj Vilemonů kroužících kolem osamělé postavy, a všude se míhaly máchající meče. Jen jediný neměl zuby – dlouhý rovný meč postavy uprostřed.

Tma vládla nadále, ticho však bylo bitkou zcela zahnáno. Ulicí zněl jekot, ostré výkřiky, halekání, tupé údery a intenzivní řinčení mečů. Neznělo to jako boj početné hordy proti dvěma osamělcům. Podle zvukové kulisy by musel každý usoudit, že se tu mezi sebou řežou celé dvě armády.

Roran nad tím nemohl přemýšlet. Krvácel z mnoha ran, nehlubokých, ale krutě rozbolavělých, a začínal se celý nezvladatelně třást. Neměl kam uniknout. Za sebou měl zeď, před sebou asi sedm Vilemonů. Přestali útočit a jen mu namířenými meči bránili v ústupu. Pochopil, že ho nechtějí zabít.  Stal se jejich zajatcem. Zoufale se po nich ohnal. Jeden z nich mu prudkým švihnutím vyrazil meč z ruky. Vzápětí na něj skočil druhý a násilím mu vykroutil kladivo a zahodil jej. Řinčení mečů ustalo. Ulicí teď zněl už jen skřípavý, nelidský smích Vilemonů.

Vrhli se na neozbrojeného Rorana a začali jej svazovat. Přes ústa mu dali roubík a pevně mu spoutali ruce i nohy. Všechna pouta příšerně utáhli, takže se zařízla Roranovi až do masa. Už tak bolestí úpěl kvůli pořezáním od jejich mečů. Bylo jedno, jak moc se zmítal. Vilemoni byli vzhledem ke své kostnaté postavě nečekaně silní. Silnější než Roran.

Nakonec si jeden Vilemon přehodil svázaného Rorana přes rameno a celá skupina odcházela neznámo kam. Vilemon nesl Rorana, jako by nic nevážil, a surově mu přitom zatínal prsty do boku. Chudák Roran bolestí slzel a marně se napínal v poutech.

Co se vůbec stalo s Maugrimem? Roran zamžoural očima zpátky do ztemnělé ulice. ZTEMNĚLÉ ulice. Vlkodlakovo rudé světlo se zvolna vytrácelo, rudá koule byla pryč. V pohasínající záři ovšem ještě šlo rozeznat přinejmenším dvacítku mrtvých těl rozházených po dlažbě. Hotová jatka, z nichž se až k Roranovi linul odporný zápach. Žluklý zápach, z něhož se mu zvedal žaludek. Ale Maugrima Roran nikde neviděl. Je jedním z těch rozsekaných těl?

Vydrž, Rorane, zaznělo mu najednou v hlavě. Maugrimův vnitřní hlas. Roran se lekl a okamžitě zpozorněl. Tohle je plán. Vydrž, osvobodím tě.

Roranovi se hlavou mihl sled obrazů, který mu pomocí myšlenek poslal Maugrim, nejspíše někde ukrytý. V bezpečí.

Vilemoni nesoucí Rorana do mohutné skalní pevnosti… armády stovek temných tvorů… Roran předveden před kohosi, kdo byl zřejmě Maugrimem zmiňovaný černokněžník… Roran v řetězech… zelené dračí vejce v truhle… Roran… vejce… Maugrim… hrůzu nahánějící černokněžník… zubaté meče… léčka… Maugrim bere a v rukou drží dračí vejce…

Roranovi se stáhlo hrdlo, když pochopil vlkodlakův záměr. Ten bídák ho zneužil! Předhodil jej černokněžníkovi jako návnadu! Zavedl Rorana do města právě za tím účelem, aby tam padl do zajetí…! Bez jeho vědomí z něj udělal volavku. Ohrozil jeho život. Roranovi se zatmělo před očima, bolestí, ale i vztekem. Ten hajzl!

Splní vůbec svůj slib a zachrání Rorana z pasti, do níž ho navedl? Nebo je mu jedno, co se s ním stane? Ponechá ho otroctví, mučení, smrti?

Ty hajzle!!!, zaryčel Roran v duchu. Věděl, že ho Maugrim poslouchá.

Z vlkodlakovy mysli byla znát chladná logická vypočítavost. Nejspíše Roranovi pomůže, jedině pokud to neohrozí jeho vlastní plány. A jestli je to ohrozí? Co pak?

Co má ten neřád vlastně v úmyslu? Co je jeho skutečným cílem?

----------------------------------------------------------------

Kapitola 66 Setkání

Pán Rexodlaků byl velmi špatně naložený. Již krátce poté, co dokončil svou seanci s dračím vejcem, se přihodilo to, z čeho měl smrtelnou hrůzu od chvíle, kdy Murtagh a jeho drak zmizeli. Znenáhla pocítil příval obrovské cizí energie, jež značila jediné – Temný Pán k němu upřel svoji krutou, vševědoucí mysl. Zatím se Pán všech Temnot neobtěžoval s ním přímo mluvit; Pán Rexodlaků ovšem kolem sebe cítil jeho zdrcující přítomnost a rovněž mu bylo jasné, že to VÍ. Hrozivá mentální síla kolem něj lačně kroužila a vanulo z ní cosi úděsného, co se nedalo popsat slovy. A ať šel Pán Rexodlaků kamkoli, plíživá energie ho následovala a ani na zlomek vteřiny jej nespouštěla z dohledu. Byl pod kontrolou, obklíčen aurou svého Pána. Nebyl ale schopen vytušit, co má Pán v úmyslu, a to pomyšlení ho nade vše děsilo. Cítil se jako odsouzenec stojící pod nabroušeným ostřím, jež ho má každou chvíli setnout. Marně tápal a dumal, kdy ho Pánův hněv zasáhne a jak. Už jen stres a strach vyvolaný touto situací byl tvrdým trestem sám o sobě. Temný Pán se s tím však jistě nespokojí. Dojde i na mnohem horší muka.

Pán Rexodlaků nicméně věděl, že ho nic z toho neomlouvá a že musí dál plnit své povinnosti, jako by se nic nestalo. A tak dál řídil město, pátral po uprchlících a připravoval následující výboje. Přitom buď chodil po pevnosti sem a tam, doprovázen neúnavným stínem Pánova vědomí, nebo dlel v trůnním sále a ve společnosti mysli svého Pána čekal na hlášení svých podřízených.

Asi šestá audience v trůnním sále se týkala hlášení hlídky Vilemon-Vaganů, kteří údajně zajali ve městě dosud nezotročeného člověka. To bylo docela zajímavé. Stalo se to totiž až poté, co bylo město dokonale prozkoumáno a prohlášeno zcela obsazeným. Žádný volný jedinec, ať už člověk nebo zvíře, se tu již neměl vyskytovat. Pán Rexodlaků své podřízené znal a nebyli to lajdáci. Organizace šiků Temného Pána byla příliš přísná, než aby něco takového umožnila. Otázkou tedy bylo, odkud se dotyčný až teď podchycený člověk vzal. Kde se po celou dobu okupace schovával, že ho hlídky nenašly? Nebo snad do města přišel až později? To přece není možné. Magie a Temnota střežící město by to nedovolila. Žádný člověk, ani kdyby to byl nejmocnější kouzelník této země, se nemohl do města dostat, ještě k tomu navíc nepozorován. Ne. Ten červ se tu musel někde ukrývat. Kde asi? A neskrývají se ještě někde další? To se musí ověřit.

Pán Rexodlaků věděl, že za normálních okolností by se před jeho průzkumníky nemohl žádný člověk skrýt. Lidská magie byla uboze slabá. Nebyla zhola k ničemu. Byla to ta nejméně rozvinutá magie, s jakou se kdy Pán Rexodlaků setkal. Jenže upřímně řečeno ji moc neznal. Nezajímala ho a on ji možná podcenil. Co když se v magii tohoto světa nachází něco… jiného? Něco mocnějšího? Nebo něco dostatečně odlišného, aby na to jeho obrany neplatily. Neznámé rovná se nebezpečné.

-----------------------------------------------------------

Rorana vytrhla z bezvědomí ostrá, bodavá, krutě pálící bolest po celém těle. Tlumeně zasténal a snažil se otevřít oči. Nebyl schopen si vzpomenout, ani jak se jmenuje a kdo je. Věděl jen jediné – že je mu mizerně. Bylo mu zle a něco muselo být moc a moc ŠPATNĚ.

Víčka měl slepená krví. Cítil se strašně slabý. Náhle mu došlo, že mu něco nebo někdo pevně, dokonce hrubě, drží ruce od těla. Za každou paži ho svíraly silné prsty a podpíraly ho, visel mezi nimi. Nohy jen bezvládně táhl za sebou po tvrdé, studené podlaze.

Zaslechl jasné kovové zacinkání. Vzápětí ucítil prudkou bolest v levém zápěstí, kolem kterého se mu něco sevřelo tak těsně, že mu to ruku prakticky drtilo. Bolest neustávala. Pokusil se pohnout prsty – vyjekl, když ho v zajatém zápěstí bodlo tak prudce, až sebou celý trhl. Bolest byla čím dál horší. Pak něco klaplo a cvaklo pro změnu vpravo a stejná drtivá, bodavá bolest mu ochromila i pravé zápěstí.

Utopený v bolesti a podivné, malátné letargii jen sotva vnímal, jak ho někam nesou. Jediné, co ho trochu vytrhlo z nekonečného polovědomí, byla již známá bolest a kruté sevření tentokrát kolem kotníků na nohou. Něco kovového řinčelo. Na hrudi cítil kromě pálení i husí kůži. Někdo mu sundal svršek a kolem to ledově táhlo. Rorana na holé kůži mrazil neustávající průvan a byla mu zima.

Někam ho nesli, déle než předtím. Průvan neustával a bolest se zhoršovala.

Více procitl, teprve když mu cosi začalo tahat ruce nahoru. Byl tažen vzhůru za bolavá, úpějící zápěstí, takže musel vstát. Cosi cinkalo a cvakalo, jako stroj. Mezi tím se chvílemi ozývalo kovové zaskřípění. Stroj potřeboval promazat. Nakonec se tah stroje i doprovodný zvuk zastavil. Roran stál bosýma nohama na něčem ukrutně studeném a ruce měl vytažené úplně nahoru, tak vysoko, že by stačilo pár centimetrů a visel by docela. Zápěstí ho z toho strašně bolela, bolela ho hůře než nohy.

Konečně se mu podařilo otevřít oči. Zamžoural, protože viděl rozmazaně a oči ho pálily. Pokusil se pohnout, ale nešlo to. I tím chabým pokusem si navíc dost zhoršil prudkou bolest v zápěstích. Bolestně vydechl a zamrkal. Už rozpoznal, že je v nějaké kamenné prostoře, vyhlížející dost vznešeně. Bylo tu celkem šero, ale ne tolik, aby neviděl masivní trůn, stojící naproti němu na opačné straně síně. Na trůně někdo seděl. Král? Roran měl mysl podivně ztupenou, takže se nestačil více rozrušit. Jediné, co ho opravdu trápilo, byla bolest a zima. Mozek se mu projasňoval jen pozvolna.

Roran mrkl do stran a všiml si asi šesti hubených postav rozestoupených kolem něho vlevo i vpravo. Byli všichni stejní a poněkud povědomí. Kdo jsou?

Vilemoni, uvědomil si Roran a vtom se mu vybavilo i to ostatní. Maugrim, ten syčák, ho tu sprostě nechal napospas nepřátelům a sám si šel dělat bůhvíco jiného; ta postava na trůně asi nebude Galbatorix. Pokud říkal ten zpropadený vlkodlak pravdu aspoň v tomhle, musel to být ten černokněžník, který prý ovládl samotného krále. Roran polkl a přál si, aby v tomhle Maugrim raději lhal. Pak by tohle musel být Galbatorix, což by sice taky nebylo nijak dobré, ale Galbatorix je aspoň člověk.

Vládce vstal z trůnu a vystoupil ze stínu. Roranovi pokleslo srdce. Maugrim nelhal.

Roran sice krále nikdy neviděl, nepochyboval ovšem, že tohle není on. Tenhle muž nejspíše nebyl člověk. Nevypadal normálně. Nebyl sice nijak okatě bizarní, ale normální taky nebyl. Nevypadal jako člověk. Vypadal jako vládce pekel. Jeho papírově bílá, stažená kůže ostře kontrastovala s dlouhými, leskle černými řídkými vlasy, staženými vzadu do ohonu. Oči měl vpadlé a celé černé. Ne s černou duhovkou. CELÉ ČERNÉ. Neměly vůbec žádné bělmo. Tváře i krk měl vychrtlé a vpadlé. Neměl žádné rty a pohyboval se jako had. Jeho dlouhý černý hábit splýval až na zem.

Nejhorší byl jeho výraz. Rorana z něho okamžitě přepadla třesavka. Z té postavy to čišelo jako mráz z ledové pustiny. ZLO. Bylo to totožné ZLO, jaké v sobě nosili Ewrëģhové, což však Roran nevěděl, protože se s nimi dosud nesetkal.

Černokněžník beze spěchu přešel až těsně k němu a prohlížel si jej se zálibnou, úchylnou radostí. Roranovi z toho běhal po těle ještě větší mráz a zoufale toužil od téhle zlověstné kreatury utéct. Zacloumal se v okovech a ucítil, jak mu něco pomalu stéká po předloktích. Zvedl oči a uviděl, že je za těsná kovová pouta zavěšen na řetězech na jakési prosté konstrukci. Řetězy se zdvihaly přes kladku pomocí zvláštní otočné páky. Ta musela být zdrojem onoho skřípání, které slyšel prve. Konstrukce mu živě připomněla tu, jaká běžně držela řeznické háky, na něž se věšela zvířata určená k vykuchání. Možná to byla ona. Byla celá od krve. Ne všechna krev byla stará.

„Hm… tak ty jsi Roran řečený Kladivo?“ promluvil náhle černokněžník hladkým, tlumeným hlasem a vytrhl tak Rorana z morbidních úvah, „tak vítej v Urû’baenu, troufalý cizinče.“

Roran k němu stočil oči. Vládce mu pohled oplatil a pak najednou rozevřel ústa a dlouze na nebohého Rorana dýchl.

----------------------------------------------------------------

Maugrim mezitím podrobil temné město zběžné prohlídce a nyní již stoupal k pevnosti. Vzhledem ke své skutečné moci, kterou nevyjevil ani Eragonovi, Safiře a Glaedrovi, natož Roranovi, si o sebe nemusel dělat mnoho starostí. Jediný široko daleko, kdo ho mohl ohrozit, byl Pán Rexodlaků, a ten se zrovna nimrá v Roranovi a nedává pozor. Všichni ostatní nepředstavovali pro Maugrima žádný problém hodný pozornosti. Vilemoni, Ewrëģhové, řadoví Rexodlaci… no, s těmi by možná mohla být trochu potíž. Možná je tu i nějaký ten Varbar, zpola šupinatá temná potvora, neschopná soustředit se na cokoli jiného než na vlastní zájmy. Maugrim si odfrkl. Ač byl mladý, zabitých Varbarů měl na kontě desítky.

Instinkty mu ale přesto radily mít se na pozoru. Zkušenosti jeho předků mluvily jasně. Nepřítel se nikdy nesmí podceňovat. Kdo je neopatrný, kope si vlastní lehkovážností hrob.

Maugrim se tiše plížil ulicemi blíž a blíž k pevnosti a celou cestu kontroloval vše živé v okolí svou magií. Nesmí se nechat zaskočit. Taky nesmí zapomenout, že nesmí nikoho zachraňovat. Tím by všechno pokazil a on to nesmí pokazit. Teď ne.

Maugrim se zarazil. Zdá se mu to, nebo je v těsném okolí pevnosti a v ní nějak příliš mnoho magických otisků? Co to má být? Je tu cítit mnohem víc magie, než předpokládal, a z více zdrojů, než očekával. Kdo tu co prováděl? Zpropadeně, proč se to všechno stále více zamotává?

Bohužel nemá moc času a nemůže si dovolit zdržení. Kdyby tomu tak stihl přijít na kloub… no, ale momentálně se musí plně soustředit na svůj úkol. Tak do toho. Kdepak asi vládce Rexodlaků ukrývá vejce? Hmmmm… na tom samém místě co Galbatorix. To je zajímavé. Maugrim si rychle vyhledal otisk samotného lidského bývalého krále. Zdá se, že se mu dopřávají lepší podmínky než ostatním; Pán Rexodlaků s ním má jistě nějaké další plány.

Maugrim využil příslovečné hyeří hbitosti a obratnosti k tomu, aby se zvenčí vyšplhal na pro člověka či elfa nedobytné obvodové zdi pevnosti. Zakrátko už přebíhal po jižní střeše. Lehce přeskočil přes několik štítů – při přeskoku bývalého Trnova nádvoří se musel víc odrazit – a jako stín zaplul do tmy za vyvýšeným skalním masivem. Brzy bude uvnitř.

Teď ráz na ráz. Honem vejce, předmět vhodný k vyjednávání, a pak to hlavní: zjistit, kam se ti dva poděli. Musí zabránit tomu, aby je Nepřítel našel. V jejich případě je ochoten zajít i nejdále, kam to půjde. Nemá na výběr.

Počkat! Co to je? Je to malé, zpola zvířecí, plné hněvu a rychle se to blíží.

Ó, to snad ne, zaúpěl hyerodlak v duchu, když poznal dotyčnou mysl, ten tu ještě chyběl.

Pohnul se rychleji než útočník a nedovolil mu na sebe skočit; sám tvora srazil dolů a vzápětí se oba propleteni s lomozem skutáleli ze střechy. Maugrim pevně sevřel obě drobná předloktí a snažil se vnitřním kouzlem agresora zpacifikovat. Útočník, ač nevysoký, byl silný a nepřestával zuřivě syčet. Pak se oba přehoupli přes okap, který napůl urazili, a s žuchnutím dopadli na jedno z menších nádvoří. Maugrim skončil dole pod drobnější postavou a tvrdě se uhodil do hrudi i do hlavy. Náraz naštěstí nestačil k tomu, aby ho omráčil. Útočník dopadl o poznání měkčeji a využil toho k opětovnému pokusu o útok. S nebývalou prudkostí kopl Maugrima mezi nohy, až hyerodlak tlumeně zaúpěl, a ostrými zoubky se mu zahryzl do ramene, jen kousek od hrdla. Byl by se zakousl rovnou tam, kdyby mu to Maugrim dovolil. Snažil se ho zabít.

Hyerodlak byl ovšem mnohem silnější než atentátník; popadl ho oběma silnýma rukama a odtrhl jej od sebe. Cukl sebou bolestí, když mu útočníkovy stále zaťaté zuby vytrhly kousek kůže i svaloviny z ramene. Maugrim naučenými pohyby drobnější postavu přetočil, přimáčkl jí ruce k bokům a silným předloktím ji sevřel pod krkem. Lehká postava se stále divoce zmítala a vrčela. Neměla však šanci.

„Sakra, nech toho už!“ zavrčel na ni Maugrim tiše, ale o to výhrůžněji, „okamžitě toho nech, nebo tě zabiju.“

„Posluž si,“ prskl Grimrr Půltlapa a plivl na Maugrima, „ale nikdy se nevzdám. Nedostaneš mě lacino.“

„Vždyť už tě mám,“ namítl Maugrim a byla to pravda.

Grimrr zaprskal a pokusil se znovu Maugrima kousnout. Maugrim zesílil sevření a kočkodlak se začal dusit. Maugrim už hodil všechno za hlavu.

„Nejsem vlkodlak, Grimrre!“ zasyčel kočkodlakovi přímo do ucha, zatímco ho zpola rdousil předloktími, „lhal jsem! Nejsem vlk, propána! Mstíš se nesprávnému. Pro všechno na světě, nech toho, můžou nás oba zabít!“

Grimrr se rukama pokoušel uvolnit Maugrimovy paže ze svého hrdla, ale marně. Zjevně mu začínal docházet kyslík – zakrátko omdlí. Najednou přestal panicky šátrat po Maugrimovi a bleskovým pohybem sjel rukou dolů. Maugrim sebou trhl, ale nechtěl kočkodlaka pustit a měl plné ruce práce s jeho škrcením. Vzápětí mu Grimrr vší silou, kterou v sobě nalezl, vrazil dýku do břicha.

Maugrim bolestí lapl po dechu, ale kočkodlakův krk nepustil. Grimrr už začínal ochabovat.

„Copak CHUTNÁM jako vlkodlak, Grimrre?!“ zavrčel Maugrim, kterého už se zmocňovalo zoufalství. Nechtěl kočkodlaka zabít a navíc bylo jisté, že na sebe tím hlukem museli upozornit. Musí odsud zmizet, než je najdou. „Kousl jsi mě, ochutnal jsi moji krev. Copak chutná jako krev vlkodlaka? Copak je cítit jako krev vlkodlaka?!“

Grimrr se přestal bránit. Maugrim si napřed pomyslel, že ztratil vědomí, ale vzápětí mu došlo, že ne. Kočkodlak přestal útočit úmyslně. Maugrim zaváhal a pak ho pustil.

Grimrr se z něho skulil na zem a sípaje lapal po dechu a kašlal. Přejel si rukama mokrýma od Maugrimovy krve po krku a pak se otočil na Maugrima. „Takhle zblízka vážně nejsi cítit jako vlk.“

„No hurá,“ zahučel Maugrim a snažil se vstát. Z břicha se mu valila krev. I v téhle tmě bylo znát, že je tmavší, než by měla být. Grimrr se zamračil a přičichl si k prstům, potřísněných inkoustově černou krví hyerodlaka. „Co jsi zač?“ vypálil, v hlasu nové podezření.

„Teď ti to nemůžu vysvětlovat,“ zasténal Maugrim a vstal. Jednu ruku si křečovitě držel na břiše a spolu s Grimrrem hleděl na louži černé krve, kterou po sobě na zemi zanechal.

„Máš černou krev. Takovou jsem nikdy neviděl. A je cítit… divně.“ Grimrr mluvil na rovinu a upíral na hyerodlaka zkoumavý, nedůvěřivý pohled. „Kdo teda jsi?“

„Jsem černokrevný,“ vydechl Maugrim poraženecky a pořád koukal na jezero krve, „u drobného zranění se dá pravá barva krve zamaskovat a zdá se červená. Jenže při takovém množství už se to prostě neutají.“

Grimrr ztuhl a vytřeštil oči. „Černokrevný… chceš říct, že patříš ke Zlým konajícím dobro?“

----------------------------------------------------------

Kapitola 67 Úklady

Hyerodlak s kočkodlakem na sebe dvě vteřiny jenom užasle zírali, jako by byli staří známí, kteří se nečekaně setkali po velmi dlouhém odloučení. První se vzpamatoval Maugrim.

„Budeme si toho muset spoustu vysvětlit,“ zachraplal a opatrně pohnul rukou přiloženou k ráně na břiše, „ale ne tady a ne teď. Grimrre, jsi ochotný mi pomoct?“

Kočkodlak přikývl. Z jeho osmahlé, divoké tváře vyprchala nevraživost a tvářil se teď už pouze smrtelně vážně a pozorně. Maugrim jeho pokývnutí opětoval.

„Fajn. Tak chvilku počkej,“ zamumlal a začal se věnovat vlastnímu zranění. Pohyby viditelně ovlivněnými bolestí si vyhrnul tmavou košili a odhalil tak bodnutí po Grimrrově noži. Rána vypadala hrozivě. Dostat takovou člověk, byl by na místě mrtvý. Maugrim sklopil oči k zejícímu zranění a tlumeně zavrčel. Léčil si zranění pomocí hyeřího kouzla.

Během jediné vteřiny se děsivá krvavá díra zcela zacelila a zjevně se plně uzdravily i vnitřní orgány pod ní. Maugrim vydechl úlevou a pak zavrčel znova. Krev, jíž měl potřísněné břicho, zmizela, stejně tak jako ta, která se mu už vsákla do košile. Následně se začala vytrácet i kaluž na zemi.

Grimrr to celé se zájmem pozoroval. Pak se sehnul a zvedl ze země svůj nůž. Ani na něm nebylo stopy po hyeří krvi. „Jo, a omlouvám se za tvůj krk,“ hlesl Maugrim, „budeš tam mít asi modřiny.“

„Nejen tam,“ utrousil Grimrr neradostně, ale již ne nepřátelsky. „Teď mi ale koukej říct, co máš v plánu. Kde je ten člověk, s kterým jsi sem šel?“

„V pevnosti. Zrovna tam jdu.“

„Mám jít s tebou?“

Maugrim se zamyslel. „Heleď, Grimrre, nakonec je dobře, že jsi tady. Můžeš ho zachránit, což já nemůžu. Rozdělíme se. Zanedlouho s ním Viíethetorpp skončí a pak ho bude možné osvobodit – pokud tedy nebude moc pozdě, ale to snad ne.“

„Viíe – co?“ podivil se Grimrr a svraštil brvy.

„Ten, komu nyní patří tohle město. Pán Rexodlaků. To jsou takové zlovolné potvory, vyžívající se v černé magii. Zotročili tady úplně všechny a brzy se začnou rozpínat dál.“

„A to… to je jeho jméno?“

„Ehm, ne,“ Maugrim se nejistě uculil, „to je jen přezdívka. Rozhodně mu tak neříkej přímo před ním. Je to dost urážlivé.“

Grimrr k němu přistoupil blíž. „A co tedy chceš, abych udělal?“

„Vezmem si každý svůj úkol,“ pravil Maugrim typickým hlasem organizátora, „dobře, že jsme na to dva. Já si vezmu vejce, ty Rorana. Zůstanu s tebou ve spojení, řeknu ti, co dělat. Rexodlakům a dalším takovým se musíš vyhnout, ale to nebude zas tak těžké. Budu tě navádět. Taky ti dám něco, co ti pomůže, kdyby došlo k nejhoršímu a dostali tě. Je to věcička, z které zešílí – v žádném případě ji ve své blízkosti nesnesou. Jen mi slib, že to nepoužiješ na mě. Jsem Runghyer – takže z tohohle taky nejsem moc nadšený. Alergie, chápeš.“

Vytáhl z kabátu nevelký, podlouhlý špičatý předmět.

„Co to je?“ zajímal se kočkodlak a natáhl po tom ruku. Maugrim ucukl a nedovolil mu si předmět vzít.

„Je to magická esence ze Zlatého Jednorožce. Velká vzácnost. Veškerou temnotu odpuzuje a chrání před ní toho, kdo ji drží. Navíc lze použít i jako dýka – v krajním případě. Její hrot je napuštěný esencí. Koho bodneš, ten to rozhodně pocítí. Pocítí to Temnota v něm. Temné tvory esence zabíjí.“

„A co ty ostatní?“

„Tomu, kdo v sobě nemá Temnotu, vůbec neublíží,“ ujistil ho Maugrim, „jednorožci neuškodí nevinným. Reaguje pouze na Temnotu. Kdybys s tímhle zapíchnul nevinnou bytost, ani neucítí bolest a nic se jí nestane. To však neplatí na ty obludy, které se tu potulují. Proti nim je to účinná zbraň.“

„A co ty?“

Maugrim se nevesele pousmál. „Jsem Rungaillas, pamatuješ? Zlý dobrý. Nejsem tvor Temnoty ani neprovozuju černou magii, ale zcela prost Temnoty nejsem. Tenhle hrot bych cítil bolestněji než tvoji dýku – ale o život by mě rozhodně nepřipravil, ani by mě nadobro nevyřadil z dalšího boje. Akorát by to dost… BOLELO. Ber jako projev důvěry, že ti tuhle věc dávám. A pokus se ji neztratit. Je to rodinné dědictví. Má pro mě citovou hodnotu.“

„Dobře,“ souhlasil Grimrr a očarovanou dýku si vzal. „Co teď?“

------------------------------------------------------

Když Maugrim zmizel v temnotách, zanechal Grimrra o samotě na opuštěném nádvoří. Ale to bylo jen zdání. V myslích se skoro dotýkali a komunikovali spolu, i když fyzicky byli každý jinde.

Pro Grimrra tohle byla zcela nová zkušenost. Takovou mysl, jakou měl ten záhadný tvor, nikdy nepoznal. Tak takoví jsou tedy ti Zlí konající dobro. Zvláštní. Nejsou to jen mytické postavy z vymyšlených prastarých bájí. Ty příběhy byly již skoro ztracené; z mnohých zbyly pouhé fragmenty. Ani mezi kočkodlaky nebylo mnoho takových, kdo by je znali. Ovšem Grimrr Půltlapa byl mezi nimi.

Tajemný Maugrim byl nejspíše jedním z nich. Podivný zpola zvířecký tvor, vydávající se sice za vlkodlaka, ale zcela jistě jím nebyl. Jenže i tak jako by v něm něco vlčího BYLO. A určitě to byl dlak. V jakou šelmu se asi mění? Rungaillas prý mají svá totemová zvířata; nejsou to ovšem zvířata normální, nýbrž pouze nadpřirozená. Jaká asi? Grimrr měl pocit, že kdyby se Maugrim měnil třeba v draka, poznal by to z něj. Ale v Maugrimovi nebylo nic dračího. Byl jako vlk – a přece nebyl. Muselo jít o něco mnohem mocnějšího a dravějšího.

Nemohl nad tím přemýšlet. Musel se vydat do pevnosti. Maugrim se plížil také tam, ale z jiného směru. Měl namířeno jinam. Hodlal využít zmatku, který zrovna v pevnosti panuje, k tomu, aby se zmocnil dračího vejce. To byl ovšem jen jeho vedlejší plán, maskující jeho skutečné úmysly. Grimrr si všiml, jak divoká a nepřehledná je Maugrimova mysl. Nebylo možné se v ní orientovat. Takový bordel neměl v mysli žádný z alagaësijských tvorů. Jenže Grimrr měl podezření, že cizinec ve skutečnosti není tak bláznivý ani roztěkaný. Ne, jen ve své mysli předstírá, že takový je, aby ukryl to, čím je doopravdy. Maugrimova mysl hrála kočkodlakovi promyšlené divadlo.

No, snad je to tak lepší. Pokud by měl mysl opravdu takovou, musel by být šílený.

Grimrr postřehl, že pod vší tou bizarní zmateností nastrčenou jako krytí je Maugrim uvnitř hluboce znepokojený, ba vystrašený. Něco ho trápilo, něco velmi závažného. Zpoza zvířeckého divočení vnějších vstev jeho osobnosti však nešlo poznat, o co konkrétně jde. Maugrimův záměr? Úmyslně zesílil zvířecí stránku své osobnosti a uvažuje o poznání primitivněji, nechá se zmítat pudy, aby znemožnil Grimrrovi přečíst své myšlenky?

Grimrra to podráždilo a pokusil se z cizincovy mysli alespoň něco vyčíst. Našel pouze vize zeleného dračího vejce, vize nějaké děsivé černokněžnické bestie, která byla zjevně jeho nepřítelem, a pak hlad. Krvelačný, brutální, násilnický hlad, prorostlý se zničující agresivitou. Touha po zabíjení a krvi byla tak silná, tak živelná, až sebou Grimrr bezděky cuknul. Je Maugrim opravdu až tak dravý? Grimrr by měl být asi rád, že ho ten Rungaillas nesežral.

V ten moment však blesklo Maugrimovi hlavou něco jiného. Byl to pouhý zlomek okamžiku, ale i to Grimrrovi stačilo – ta emoce byla velmi silná a myšlenka jasná. Maugrim něco hledá. Zoufale, úpěnlivě hledá. Něco pro něho má mnohem větší význam než to dračí vejce. To hledá jen proto, aby měl záminku prohledat pevnost. Ve skutečnosti chce něco úplně jiného. Chce to najít tak moc, jako by na tom záležely životy jeho samotného i všech, které kdy v životě potkal.

Grimrr by nad tím rád více uvažoval, ale neměl kdy. Maugrim ho v duchu oslovil. Jsi připravený?

-----------------------------------------------------------------

„Odveďte ho,“ mávl Pán Rexodlaků rukou. Taková ztráta času to naštěstí zase nebyla. Z mysli lidské havěti vyčetl spoustu obrázků – některé se mu budou docela hodit. Vardenové… vejce… Dračí jezdec jménem Eragon… s tím by bylo fajn si promluvit… vždyť Murtagh je taky Jezdec… ti dva spolu ale mají společného víc než to… oba jsou příbuzní tohohle lidského červa… znají se…

Nešlo by se k Murtaghovi dostat přes Eragona? I červík na hraní Galbatorix je chtěl mít pod svou vládou oba. Nebyla to tak špatná myšlenka. Galbík měl nejprve moc nad Murtaghem a Eragona chtěl dostat až potom. Pán Rexodlaků chtěl především Murtagha, ale nezhrdnul by ani jeho bratříčkem. Může postupovat obráceně než Galbík, a získat je oba. Hmmmm.

Co takhle dostat se k oběma přes tohohle… Rorana? Šlo by to? Když už ho tu máme… takový urostlý chlapec… tolik masa. Otázka, zda ho lépe využít jako návnadu, nebo ho prostě poslat na porážku na jatka. Podřízení musí jíst…

Naposledy posoudil Rorana pohledem, když ho Vilemoni za řinčení řetězů vlekli pryč. Hošík si ještě dáchne. Až se probere, pokud se ovšem probere, nebude si nic pamatovat. Fajn, to bychom měli.

Sotva Pán Rexodlaků v mysli opustil toto téma, zničehonic se před ním zjevila temná mlha. Energie jeho Pána se zhmotnila. Pán Rexodlaků se rázem cítil maličký jako poslední z lidí a chvěl se strachem.

Vyber si, ozvalo se mu v hlavě. Hlas děsivější než kterýkoli jiný. Murtagh, nebo Čitaka.

Pán Rexodlaků padl na kolena. Čitaka… to ne, prosím, můj Pane…

Buď mi ty dáš Murtagha, nebo dám já tobě Čitaka.

Každé slovo jako konec světa. Smrt by byla oproti tomuhle neskonale krásná, a to Pán Rexodlaků na svém životě nesmírně lpěl. Čitaka… to není fér. Vždyť z těch má hrůzu i Temný Pán sám. Nejhorší postrach, jaký kdy existoval. To ne…

Temná mlha se začala rozplývat. Máš tu hosta z Huananigra, měl bys ho náležitě přivítat…

A Ughríarr se stáhl. Nezmizel ovšem docela. Pán Rexodlaků se honem snažil potlačit svůj děs a přeladil se na Pánova poslední slova. Huananigra? Hyera?

----------------------------------------------------------

Kapitola 68 Moc magického ostří

Podpořen asistencí tajemného Rungaillas pronikl Grimrr do pevnosti poměrně snadno a bez většího zdržení. Maugrim ho v duchu naváděl tak jistě, jako by měl podrobnou mapu komplexu v hlavě – a to nejspíše opravdu měl. Věděl přesně, kde se co nalézá, dokonce i kde se kdo nalézá. Myšlenkami opakovaně varoval Grimrra před blízkostí nepřátel a ten se jim tak lehce vyhnul. Maugrim rovněž znal všechny vchody i východy z pevnosti, a to včetně tajných. Posílal Grimrrovi do mysli přesné pokyny i obrázky míst, kam se má dostat, a cest, kudy to půjde. S cizincem vydávajícím se za vlkodlaka byla hladká, bezproblémová spolupráce.

Co v těch chvílích dělal sám Maugrim, Grimrr netušil; doufal však, že nezahálí a dělá všchno pro to, aby zdárně vyřídil svoji část akce. Snad si při tom hledání bůhvíčeho najde čas a prostor i ke slíbenému získání dračího vejce. V tomhle ohledu si nebyl Grimrr jist, že cizinci lze důvěřovat. Chtě nechtě z něho byl trochu nervózní – a kočkodlaci nebyli moc zvyklí na nervozitu, obvykle měli vše pod kontrolou a pevně ve svých rukách. V kontaktu s Maugrimem to bylo jiné. Byl z těch tvorů, s nimiž nikdo nemůže mít situaci ve svých rukách, vždy je totiž spíše v JEJICH rukách.

Grimrr tušil, že akce neproběhne tak hladce, jak se prve mohlo zdát.

Kočkodlaci mají perfektní instinkt, a ani tentokrát Grimrra ten jeho nezradil. Po asi deseti minutách od chvíle, kdy se úspěšně vloudil dovnitř pevnosti a v až podivuhodném poklidu se ubíral jednou chodbou, do níž ho poslal Maugrim, se to najednou nějak zvrtlo a celý plán se náhle začal hatit. Bez varování se udály hned dvě věci naráz, a obě bohužel vyznívaly zcela v Grimrrův neprospěch.

Kde se vzal, tu se vzal, přímo před kočkodlakem se zjevil hrůzu nahánějící černý stín, vysoký a majestátní, zároveň však již od pohledu tak ukrutný, že nebohému kočkodlakovi rázem pokleslo srdce. Grimrr nebyl žádný zbabělec – jenže tváří v tvář Ewrëģhovi by nutně musel ztratit většinu odvahy i ten nejsrdnatější tvor, jaký se kdy zrodil. Nic na tom neměnil ani fakt, že temný netvor žádnou tvář neměl. Plavně se tyčil nad Grimrrem, který nedosahoval ani poloviny jeho výšky, a už jenom pouhou svou přítomností způsobil v celé chodbě dusivou mlhu a ledový průvan.

Přesně v ten samý okamžik, nebo možná o zlomek vteřiny později, se zničehonic přetrhlo pouto mezi myslí Grimrra a Maugrima. Cizinec byl pryč, jako by ho někdo vymazal, a kočkodlak tu zůstal na všechno sám. Mohl jen tipovat, zda ho Maugrim prostě nechal na holičkách, nebo jestli se mu zrovna v té chvíli také něco přihodilo, co ho přinutilo spojení stáhnout. Otázka také byla, zda náhlé zmizení Maugrimovy mysli neznačí něco ještě horšího – třeba jeho nečekanou smrt.

Grimrr nad tím nepřemýšlel – ani nemohl. Veškerou jeho pozornost pro sebe cele zabíral děsivý zloduch před ním. Těžko přesně popsat auru, jež z něho vyzařovala, šířila se do okolí a vbrzku zasáhla i našeho kočkodlaka. Byl to mráz, temnota, zášť, krutost, zlo, hlad, strach… veliká bolest i zuřivá zvrhlost, mysl složitá a ohavná, energie od samého základu strašná a pro živou duši nesnesitelná. Grimrr bezděky ucouvl a vyděšeně sledoval, jak se po něm zrůda líně natahuje. Viděl sám sobě vycházet páru od úst a všiml si, že se jeho tělo celé chvěje. Vliv na to měla zima i panika. Kočkodlak se zajíkl, zaklonil se, odtáhl od nestvůry – a pak konečně přišla reakce jeho přirozenosti a převzala nad ním vládu. Netvor po něm hrábl polopřízračnou prackou, kočkodlak uskočil; potom se Ewrëģh již nezdráhal a vrhl se po své oběti s plnou razancí. Grimrr byl připraven. Bleskově hmátl k opasku a tasil. Ohnal se po nestvůře a vložil do rány celou sílu. Zrůda měla velmi rychlé reakce, rychlejší než jakýkoli běžný smrtelník. Byla rychlejší než kočkodlak, ale přece ne dostatečně rychlá na to, aby vyvázla bez úhony. Ewrëģh se nejvyšší rychlostí hnal na Grimrra – když ale zaregistroval, co udatný kočkodlak svírá v ruce, okamžitě zařadil zpátečku a naopak vyrazil od něj. V tom momentě již byl Grimrrovi na dosah. Ostří magické dýky sice minulo netvorův hrudník, kam Grimrr ránu směřoval, ale ještě stačilo zasáhnout alespoň jednu z jeho dlouhých, zpola se vznášejících rukou.

Dýka s esencí z jednorožce projela nehmotnou netvorovou rukou jako obláčkem kouře a Grimrr za ní. Setrvačnost ho málem srazila obludě přímo do náruče; kočkodlak se honem snažil zarazit a nakonec jen taktak neupadl na zem. V té chvíli už se také projevil účinek jeho útoku na netvora. Z místa, kam Ewrëģha zasáhl, se vyřinul proud jakési nevábné černoty, a netvor se v tu samou vteřinu divoce rozječel. Ucouvl od kočkodlaka a zjevně se svíjel v bolestech. Grimrr se vrávoravě opřel o kamennou stěnu a v ruce pořád pevně držel čarovnou dýku. Zdálo se, že netvor má dost, a Grimrr už si málem stačil oddechnout. Jenže Ewrëģha jeho zranění neskolilo, naopak to vypadalo, že je akorát rozběsněný a dovedený k vražedné nepříčetnosti. Křečovitě si držel zasaženou ruku a vztekle syčel; pak si ale jediným trhnutím ruku utrhl a pustil ji na zem, kde se okamžitě rozplynula, a s bojovným rykem se vrhl zase na Grimrra, který tentokrát nestačil útok včas opětovat.

Byl by to kočkodlakův konec, kdyby se zrovna nestala další naprosto nečekaná věc. Grimrr byl jedinou prudkou ranou sražen k zemi. Zprvu si myslel, že ho udeřil Ewrëģh, a pokusil se po něm znovu ohnat dýkou. Něco ho kouslo do ruky, ne surově, ale důrazně, a Grimrr dýku upustil. Už si všiml hustého kožichu černých a bílých chlupů a poznal, že to vlhké, co se mu opírá o bradu, je zvířecí čumák, nikoli studená netvorova pracka.

Vše se seběhlo strašně rychle. Grimrr vzhlédl a zamrkal. Na prsou mu ležel černobílý pes, který ho podle všeho právě srazil netvorovi z cesty. Grimrr vykulil oči. Takového psa nikdy neviděl. Nesetkal se se psem, který by vypadal tak…

Moc mě nezkoumej a raději pojď, dotkla se ho k jeho ještě většímu překvapení psova mysl. Jeho veliké tmavě hnědé oči hleděly na Grimrra s mnohem větší inteligencí, než jakou kdy mohl pozorovat u obyčejného zvířete. Nebylo pochyb. Tohle není normální pes.

To nejsem, potvrdil kočkodlakovu domněnku, načež vyskočil a obrátil se k němu zády. Dlouhé bílé chlupy na jeho ocasu se otřely Grimrrovi o tvář. Byly tak HŘEJIVÉ.

Grimrr se ohlédl, na co se pes dívá, a v tu ránu vyskočil také a kvapně znovu popadl Maugrimovu dýku. Ewrëģh a pes stáli naproti sobě a navzájem se měřili; netvor se mezitím natolik roztáhl, že se tyčil až ke stropu, zatímco pes byl nevelký – nebyl to sice vysloveně malý pes, přesto ale nemohl vážit víc než dvacet kilogramů a jeho hřbet by dospělému člověku sahal po kolena. Přesto měl Grimrr z jakýchsi nepochopitelných důvodů dojem, že tento pes, i když postrádá netvorův impozantní zjev, je mu více než rovnocenným protivníkem.

Spoj se se mnou, oslovil ho opět pes, zatímco si pozorně prohlížel Ewrëģha nezvykle bystrýma očima, zabij ho. Máš zbraň, jakou já nemám.

Grimrr sklouzl očima k dýce. Jak? Už jsem to zkoušel.

Zkus to znovu. Nečekej a udeř.

Pak pes najednou štěkl a vycenil zuby v hrozivé grimase. Jeho zuby se jevily ostřejší než u normálních psů a v jeho očích najednou prokmitl hněv smrtelným psům neznámý. S vrčením, z něhož i Grimrrovi zamrazilo po zádech, se vrhl po Ewrëģhovi a srazil ho přímo před Grimrra. Ten přímo bytostně cítil, jak se k němu psova mysl naléhavě upíná. Vyhověl jejímu nenásilnému, avšak nutkavému nátlaku; přiskočil k povalenému netvorovi, který se marně snažil psa setřást, a bez okolků do něj vrazil posvátné ostří. Pes okamžitě odskočil pryč a táhl Grimrra za sebou. Kočkodlak ihned pochopil proč: celou chodbu zaplnil kvílivý jekot probodnutého netvora, z něhož do všech stran vytryskly gejzíry ohavné černoty. Pes se černému svinstvu štítivě vyhýbal a Grimrr intuitivně následoval jeho příkladu.

Zanechali netvora vyteklého na zemi svému osudu a pospíchali chodbou pryč. Pes vedl kočkodlaka k točitému schodišti, u jehož paty se zastavil.

Lidský zajatec je o dvě patra níže, obrátil se ke Grimrrovi věcně, na konci chodby vlevo najdeš nezamčené dveře. Pospěš si.

Grimrr se nestihl zeptat na nic bližšího, protože pes se bleskově obrátil a vystřelil po schodech vzhůru. Vmžiku jeho chundelatý ohon zmizel za ohybem a Grimrr osaměl. Neměl na výběr a musel poslechnout psovy pokyny. K místu, kde stál, doléhal nezaměnitelný zvuk dusajících nohou celé skupiny pronásledovatelů. Křik umírajícího netvora je sem přivábil ze všech okolních chodeb a místností a oni se teď evidentně začali pídit po původci tohoto rozruchu. Ještě chviličku a najdou ho.

---------------------------------------------------

Roran procitl z omámení právě včas, aby byl svědkem velice podivného a nepříjemného výjevu.

Nalézal se v ošklivé sklepní prostoře ozářené pouze dvěma pochodněmi a k zešílení naplněné odporným puchem rozkládajícího se masa a vnitřností. Kam pohlédl, viděl krev, kosti, údy, střeva a jiné naturalistické věci. Po celé prostoře se pohybovalo značné množství temných tvorů, na nichž bylo nevábné vše od drápatých pracek až po krvelačné tváře s vyceněnými tesáky a šílenýma očima, a ti všichni se za halasného mlaskotu, syčení, lupání, praskání, škrábání a podobných zvuků lačně krmili všudypřítomnými rozsekanými mrtvolami lidí i zvířat. Natropili u toho ten nejpříšernější představitelný nepořádek – od krve a tkání obětin zamazali nejen komplet celou místnost, ale i sebe samotné, a dokonce i Rorana, ačkoli ten ještě nebyl naporcován.

Roran se málem zalkl zápachem a z pohledu na okolní zkázu se mu udělalo špatně od žaludku. Tohle bylo zaručeně to nejnechutnější představení, jaké kdy viděl, a to přesto, že měl zkušenosti z brutálních bitev. Tohle nebyla žádná bitva, byla to jatka. Hostina pro zlé služebníky Temnoty, dynamická a ničím nepřikrášlená.

Přepadla ho panika. Zacloumal se v okovech a nehleděl přitom na bolest. Jenže jeho pouta držela pevně. Stále byl zavěšen za ruce, tentokrát na jakési kovové tyči připevněné na zdi. Visel tu jako dobytek po porážce a jen bezmocně klátil nohama, neschopen se jakkoli osvobodit.

Strašné bylo rovněž to, že v nejmenším netušil, jak se sem vlastně dostal. Poslední, co si pamatoval, bylo, že jeho a Maugrima přepadli zahalení kostlivci, jejichž jméno zapomněl, Maugrim ho opustil a pak už nastalo jen neznámo a tma. Něco nebo někdo mu v paměti vyhlodalo propastnou díru, v níž nic nemohl najít. Děsilo ho to.

Nyní byl nucen přihlížet hnusnému krmení nějakých divných potvor a přitom se každou vteřinu děsit, kdy se pustí do něj. Odhadoval, že k tomu dojde nejpozději v momentě, kdy jim dojde ostatní jídlo. Při tempu, jakým do sebe házeli všechno přítomné krmení, to byla otázka nanejvýš půl hodiny, možná ani to ne. Co nevidět si někdo z nich uvědomí, že i tuhle zavěšený Roran je plný proteinů, a pak nastane konec.

Roran s narůstající úzkostí sledoval množství dostupné potravy pro bestie a úplně bolestně cítil, jak mu ubíhají jeho poslední minuty a mizí v nenávratnu. Tak strašlivý konec! A proboha, co si počne Katrina?!?

Se zavrzáním tak pronikavým, že šlo slyšet i přes kakofonii žroutského řádění přítomných nestvůr, se zvolna otevřely přístupové dveře a někdo vstoupil. Roran polekaně otočil hlavu a zaostřil na příchozího. Nepamatoval si, že už ho někdy v životě viděl, přesto jakoby na něm bylo cosi známého.

Pán Rexodlaků nevšímavě prošel místností a ignoroval raut svých podřízených. Oči měl jen pro Rorana. Roranovo zděšení dostoupilo vrcholu, jakmile spatřil vládcovu tvář.

Došlo mu, že ho čeká něco mnohem horšího než sežrání zaživa.

Pán Rexodlaků přistoupil až k němu a zálibně ho přejel pohledem. Pak se krutě usmál a sáhl pro něco do kapsy. Mrcha Murtagh mu utekl, a než ho zase dopadne, obstará si nové nádobíčko.

---------------------------------------------------------------------------

Kapitola 69 Přijít na pomoc

Zrovna v tu samou dobu Grimrr obezřetně vstoupil do chodby, jež vedla k „jídelně“, v níž byl uvězněn Roran. Ocitnul se na ní pouhou sekundu poté, co odtud Pán Rexodlaků odešel do zmíněné místnosti. Kočkodlak se tak s jedním z nejstrašnějších černokněžníků všech dob minul jen o fous. Kdyby doopravdy věděl, s kým má co do činění, muselo by mu dojít, že to není pouhá náhoda. Takhle blízko kolem Pána Rexodlaků nemohl žádný nepovolanec projít, aniž by byl odhalen. Jedině opravdu vyspělá kouzelná ochrana ho mohla skrýt; a kočkodlak, ačkoli o tom neměl ani zdání, byl takovou ochranou zaštítěn. Nynější vládce pevnosti o něm nevěděl – to se však mělo brzy změnit.

Grimrr postupoval tiše dál a horečně přitom přemýšlel. Původní plán se mu jevil být v troskách, stejně jako ten předchozí, a on se teď neměl čeho chytit. Nejprve se vydal do města, aby odhalil skutečné plány toho „vlkodlaka“, jemuž nevěřil ani nos mezi očima, přičemž byl již předem zpola rozhodnutý, že vlčí potvoru zabije. Bral to jako příležitost alespoň trochu vykompenzovat ztráty své rasy v minulosti. Bylo to také osobní. Jeho rodiče i staršího bratra zavraždili vlkodlaci, když byl malý, a on sám tehdy unikl smrti o vlásek. Celý život vlkodlaky nenáviděl a nebyl sám. On i spousta jeho druhů s nimi často bojovali, přičemž ztráty na životech se pravidelně vyskytovaly na obou stranách.

Když se ukázalo, že Maugrim má černou krev, ovládá pokročilou magii, a tudíž skutečně vlkodlak není, Grimrr své stanovisko přehodnotil a přidal se k němu. Cítil se být povinován pomoci jednomu z Rungaillas – pokud jsou ti bájní tvorové takoví, jak se o nich tvrdívalo, je pravděpodobné, že to, na čem Maugrim pracuje, má vést k užitku všech a tedy je vlastně dobré. Rungaillas jsou dle pověstí věrní svému jménu. Konají své věci cestami a prostředky sice drsnými, mnohdy nemorálními, ba všeobecně jsou nedůvěryhodní a nebezpeční, ale jejich cíle takové v žádném případě nejsou. Účelem jejich konání bývá boj proti silám mnohem horším, než jaké představují oni sami, čímž Rungaillas vlastně chrání ty, kterým tyto strašlivé síly ubližují.

„Vítej, kočkodlaku,“ přivítal ho černokněžník formálně, jako by byl hostem někde na oficiálním večírku. „Vida, nakonec jsi také dorazil. Další, kterého jsem nečekal. Ale hodíš se mi.“

-------------------------------------------------------

V tu samou dobu, kdy Grimrr scházel dolů po schodech a potom zažíval drama v chodbě, musel osamocený Roran snášet svou vlastní hrůzu a bezmoc. Ukrutný temný vládce pevnosti ho s potěšením trápil tím, že kolem něj obcházel sem a tam jako mlsná kočka kolem džbánu se smetanou, prohlížel ho, zkoumal, dokonce osahával, a přitom si plně vychutnával nesporný strach, který Rorana už stačil málem zbavit veškeré soudnosti. Černokněžník ho zastrašoval úmyslně ještě víc, cenil na něj zuby, mrkal na něj, a samozřejmě mu neopomněl zblízka ukázat svůj zlověstný nůž.

„Rorane, synu Gerův,“ oslovil ho nakonec, když se přece jen dostatečně nabažil, „dostalo se ti nevýslovné cti, jíž ani nejsi hoden, a byl jsi vybrán, abys nám pomohl získat moc, se kterou si nadobro podrobíme veškerou Existenci. Jsi tomu rád?“

„Nejsem,“ odsekl Roran drze navzdory instinktivnímu děsu, jenž v něm zlosynova aura vyvolala.

„Nejsi? Ale brzy budeš. Uvidíš.“ Černokněžníkův hlas zněl nyní jako med, ale jako med otrávený. Ani všechno to uhlazené sladké mámení nedokázalo zcela zakrýt krutý chlad, který spočíval v pozadí. „Staneš se nástrojem, s jehož pomocí získáme Eragona, syna Bromova, a Murtagha, syna Morzanova. S nimi také jejich draky, draky z mocné krve. A s nimi… vše zapadne na své místo. Nejvyšší Temnota povstane a smete všechny odpůrce, světlé i ty lovící. Jsi tomu rád?“

Roran se z těchto řečí cítil úplně zpitomělý. Pán Rexodlaků uměl plně vládnout svým hlasem a nyní do něj vložil své kouzlo. Smrtelná mysl se snadno, tak snadno podvolovala jeho doteku. Ještě minutku, a tenhle chudáček si tu prokletou dýku vrazí do srdce sám. Ó, jak smutné a melodramatické… jak svůdné.

„Do všeho tě zasvětím,“ pokračoval černokněžník, jako když hladí samet, „staneš se mým asistentem… na čas. Nakonec tě s chutí sním. Ale předtím, předtím se zapíšeš do historie. Tvé jméno bude známo navždy. Ten, který přivedl Třetího Murtagha do Tmy… ten, kdo obrodil První zhoubu. Vymyslím ti nějakou přiléhavou přezdívku, lepší než Kladivo. Jsi tomu rád?“

„Jsem,“ hlesl poslušně Roran, který už měl mysl obmotanou kouzlem.

Pán Rexodlaků se pousmál. Červík je připravený. Teď už mu jen odseknout řetězy a podat mu dýku. Zničí se sám. Jedinou ranou. Jediné bodnutí, a prokletá čepel navždy zmrazí jeho srdce a vymaže jeho osobnost. Tresť šílenství se postará o zbytek. Dokonalé.

Vtom dveře vrzly a oba muži dosud plně zahledění do své konfrontace se k nim ohlédli.

Ve vchodu do síně stála drobná, šlachovitá postava s dýkou v ruce. Roran na ni tupě hleděl a nepřítomně vzdáleně tušil, že ji možná zná… nebo ji kdysi znal… nebo znal někoho, kdo ji znal?

Pán Rexodlaků vmžiku přehodil výhybku a uplatnil svůj zlý hlas tentokrát na kočkodlaka ve dveřích. „Vítej, kočkodlaku. Vida, nakonec jsi také dorazil. Další, kterého jsem nečekal. Ale hodíš se mi.“

To, co následovalo, vnímal Roran spíše jako ve snu. Temný vládce a ten nevysoký příchozí se na sebe dívali… možná si i něco říkali… menší postava vycenila zuby… pak síní projela znatelná vlna podmanivé energie, ten ve dveřích upustil svoji dýku a pomalu, krotce popošel blíž. Zarazil se, opět popošel, znovu se zarazil. Přerušovanou chůzí dospěl až černokněžníkovi na dosah a se stopami zdráhání k němu natáhl ruku. Temný vládce pozvedl zubatý nůž a menší chlapík svoji ruku opět svěsil. Něco se tu dělo, nějaká neviditelná půtka, možná boj o převahu. Roran ničemu z toho nerozuměl.

Divoce vyhlížející polonahý cizinec sklopil hlavu, v očích zcela nepřítomný pohled. Roran pocítil lehký dotek cizí mysli. Nabádala jej, ať se chopí vládcova nože a zarazí si ho do hrudi. Bylo tak přirozené nic nenamítat a poslechnout. Černokněžník zvedl ruku a chystal se uvolnit Roranova pouta. V druhé ruce stále držel mocnou čepel. Zkrotlý matně povědomý chlapík tiše přihlížel.

LUP.

Ovzduší v místnosti se jediným mžikem úplně změnilo. Bylo to, jako by někdo najednou rozsvítil. Nešlo ale o viditelnou změnu – to pouze energie tu byla jiná. Černokněžník ztuhl a znehybněl s rukou napůl zdviženou. Roran s Grimrrem najednou zase cítili sami sebe. Udiveně mrkali a zmateně se rozhlíželi, neschopní se hned zorientovat. Kouzlo, které je svazovalo, bylo zlomeno. Byli opět sami sebou.

Než si stihli položit jakoukoli otázku, upoutal jejich zraky slabý pohyb. Pán Rexodlaků, Roran i Grimrr obrátili pohledy ke dveřím, v nichž už zase někdo stál.

První zareagoval Pán Rexodlaků. „Maugrim Rëktople. Vida. Už jsem si říkal, kdy tě konečně poznám osobně.“

Tentokrát mluvil normálně, neměl v hlase žádnou magii. Věděl moc dobře, že u Maugrima by s něčím takovým asi neuspěl. Maugrim nebyl žádný prostý smrtelník a mysl měl až příliš dobře chráněnou. Jen stěží mohl nějaký Rexodlak doufat, že by si jej tak lehce podrobil.

„Maugrime!“ zvolal Roran ochraptěle. Do hlasu mu pronikla úleva. „Tady jsi.“

Maugrimův výraz ho však záhy znejistil. Mladý vlkodlak se tvářil hrdě a vážně. Oči měl studené a čelist bojovně napjatou. Vypadal, že má chuť někoho zabít, a ne zachraňovat. Nevěnoval Roranovi ani pohled a jen se arogantně, agresivně díval na černokněžníka. V té chvíli nepůsobil o nic přátelštějším dojmem než Pán Rexodlaků. Ba naopak, působil ZLE.

Oba nadpřirozeně mocní sokové se pár chvil poměřovali mezi sebou a člověka s kočkodlakem si nevšímali. Pán Rexodlaků i Maugrim se snažili toho druhého zastrašit, ani jeden se ale kupodivu nehnal do přímého střetnutí. Na jedné straně měli oba evidentně sto chutí to protivníkovi pořádně spočítat, zároveň se toho však obávali. Sice by to rozhodně nepřiznali, ale tajně doufali, že se ten druhý vzdá a tak se boji vyhnou. Napětí vzrůstalo a vteřiny plynuly jedna za druhou. V síni zavládlo ticho; dokonce i Roran a Grimrr napjatě čekali, co se stane.

Pak to bez varování vypuklo. Spustil to Maugrim – jen lehýnce ohrnul ret, ukázal ostré zuby a zavrčel. Pán Rexodlaků se okamžitě rozehnal paží, udeřil Grimrra stojícího před sebou do hlavy a tak ho knokautoval na zem. Maugrim vycenil zuby ještě víc a přikrčil se, jako ke skoku. Černokněžník mu oplatil vlastním zavrčením a postoupil vpřed s rukama výhrůžně rozpřaženýma. Vrhli se po sobě – Pán Rexodlaků okamžitě namířil Maugrimovi na hruď prokletou dýku, kterou chtěl použít původně na Murtagha a pak na Rorana. Maugrim doslova v letu prudce změnil směr a jen taktak se ráně vyhnul. Dopadl na všechny čtyři o kus vedle a rozzuřeně syčel. Pán Rexodlaků udělal rychlou otočku na místě a tentokrát po vlkodlakovi dýku hodil. Maugrim uskočil, již celý naježený a pravděpodobně připravený na přeměnu do zvířecí podoby. Hnědočerně pruhované vlasy mu stály a ruce zatínal jako drápy. Vzteky funěl a frkal a nezvedl se na nohy – zůstal na čtyřech a hotovil se na černokněžníka skočit. Ten svou zbraň neuváženě zahodil a teď horečně lovil po kapsách svoji druhou dýku, totožnou s první. Nemohl ji tak nahonem najít, a tak pozvedl obě ruce s absolutně příšerným výrazem ve tváři a chystal se použít mocnou černou magii. Když to Maugrim postřehl, nezměřitelnou rychlostí se přemístil na opačnou stranu sálu a popadl dýku, kterou předtím dal Grimrrovi. To Pána Rexodlaků zarazilo, takže ucouvl a místo nějakého strašného zlého kouzla jen znovu zavrčel.

Celé se to událo během pouhých tří vteřin a Roran s Grimrrem to sotva stačili sledovat. Maugrim se pomalu napřímil a zaujal znovu bojovný postoj. On i černokněžník vypadali, že by rádi bitku ukončili a odešli se zdravou kůží, nicméně to nešlo, protože se žádný nechtěl vzdát. Boj na život a na smrt se zdál nevyhnutelný. Pak si však Pán Rexodlaků vzpomněl na své vychování a došlo mu, že nemusí bojovat fér. Přiskočil k pověšenému Roranovi a ukázal na něj dlouhým prstem.

„Zabiju ho,“ oznámil Maugrimovi samolibě a Roran by přísahal na cokoli, co kdy měl, že neblafuje. Srdce mu znovu ztuhlo úzkostí a upřel prosebný pohled na Maugrima.

Vlkodlak se zvolna napřímil úplně a na bojovnou pózu zapomněl. Hleděl na Pána Rexodlaků chladně a nevypočitatelně a pak se krátce koukl na Rorana.

„Promiň, Rorane,“ řekl hlasem naprosto oproštěným od emocí. V jeho nesmiřitelném výrazu přitom možná problesklo něco, co se dalo označit jako smutek. Nic víc, nic míň.

„Fajn,“ kývl Pán Rexodlaků spokojeně, „tak se dívej.“

Pomalu, pomaloučku natáhl ruku k Roranovi a okázalým gestem mu podržel ukazováček dva centimetry nad čelem. „Nerozmyslíš si to ještě, Maugrime?“

„Ne.“

„Ach,“ protáhl černokněžník s předstíraným zklamáním, „co by tomuhle řekl tvůj ubohý otec…“

„Otce z toho laskavě vynech.“ V Maugrimově hlase opět prokmitl vztek, nepohnul se ale ani o píď a dál nevzrušeně přihlížel nastávající Roranově vraždě. Nepomůže mu. Ani se o to nepokusí.

Pán Rexodlaků lhostejně pokrčil rameny. Otevřel ústa, aby vyslovil běžnou rexodlačí usmrcovací formuli. Po ní přitiskne prst člověku na kůži a vsaje do sebe veškerou jeho životní sílu. Výsledkem bude zcela holá a obílená kostra, sem tam možná kousek šlachy. Vše živé, teplé a měkké bude pohlceno.

Zároveň s první slabikou, kterou vyslovil, prořízl vzduch podivný ostrý praskot a tlumené dunění. Znělo to zeshora a blízko. Pán Rexodlaků tomu nevěnoval pozornost.

Vzápětí se strop síně přesně nad jeho hlavou prudce probořil a magií zmnohonásobenou silou dopadl černokněžníkovi přímo na hlavu. Násilím shozená kamenná suť srazila Pána Rexodlaků dolů a zcela jej pohřbila. Sál naplnil dusivý prach a Roran se rozkašlal.

Potom nastalo ticho.

Maugrim a Roran hleděli nejprve na sebe navzájem a pak na obrovskou kupu suti. Ačkoli se utrhla jen těsně vedle Rorana, nezasáhl ho ani jediný kamínek. Vše schytal jedině Pán Rexodlaků, proti němuž byl zjevně tento magický útok namířen. Roran se už zase divil a čekal, jestli mu to Maugrim nějak nevysvětlí. Třeba tak, že to on blafoval, předstíral, že o jeho záchranu nemá zájem a potom, když byla pozornost černokněžníka směřována jinam, kouzlem na něj shodil strop a tak ho přinejmenším omráčil.

Jenže Maugrim mlčel a pozoroval díru ve stropě stejně nezasvěceně jako Roran. On to nebyl.

Když ne Maugrim, tak kdo?

-----------------------------------------------------------------------------

Kapitola 70 Ustaranost

Dramatický rozhovor s hyerodlakem Maugrimem, od kterého si Eragon původně sliboval zodpovězení palčivých otázek a zklidnění zvědavé mysli, měl k jeho rozrušení a nespokojenosti zcela opačný efekt. Víc otázek bylo nově položeno, než jich bylo zodpovězeno, a i ty zodpovězené se podivuhodně rozšířily, takže byly vlastně objasněny jen zpola. Navíc ty zlomky informací, k nimž se nyní Eragon se svými dvěma dračími společníky dostali, působily znepokojujícím, varovným dojmem. Podle všeho se něco dělo. Něco závažného, hrozivého, něco, s čím by se mělo něco dělat. Ale jak máte něco dělat s problémem, o němž toho moc nevíte? Jak zabráníte čemusi děsivému, o čem máte pouze mlhavou, nejasnou představu?

Ani Glaedr nebyl příliš obeznámen s problematikou vyšších světů – a takřka vše, co o tom věděl, pocházelo z jediného zdroje: od hyerodlaka jménem Mairan, který před mnoha staletími zastavil epidemii temnodlactví, zataženou do Alagaësie ze Severní říše. Mairan si podle všeho před ním a Oromisem jednou pustil pusu na špacír a tím si vysloužil značnou nelibost Maugrimova otce. Tak to vypadá, že hyery jsou v zásadě tajnůstkářské a Mairan svým soukromým rozhovorem se Šur’tugal porušil pár článků z pravidel hyeří etiky.

Co teď máme dělat, Ebrithil?, otázal se Eragon poněkud nervózně. Máme poslechnout Maugrima a do ničeho se nemíchat? Není to hloupost?

Jsme drak a Jezdec, připomněla Safira, je naší povinností chránit zem před jakýmkoli nebezpečím, které se objeví. To je náš úkol. Pomáhat a chránit. Zachraňovat, bojovat a střežit. Nebyli jsme vycvičeni, abychom se někde schovávali pod bukem, zatímco zlo povstává.

To ano, souhlasil Eragon, měli bychom konat, ne sedět na zadku. Jenže co když má Maugrim pravdu? Někdy opravdu může být nutné zůstat v pozadí. S touhle truhlou máme na zádech terč.

Nikdo neví, že ji máme, podotkla Safira, tedy až na Maugrima, a ten se o tom snad šířit nebude.

Na něj se nelze plně spoléhat, promluvil konečně také Glaedr, pokud já vím, hyery upřednostní vždy vlastní cíl před cílem ostatních. Mají to v povaze. Maugrim bude na naší straně, jen dokud to bude výhodné i pro něj.

Jakou výhodu z toho ale má, když nám teď pomáhá?, zamyslel se Eragon, co z toho má? Může po nás za to něco chtít?

Nebyl jediný, komu se představa závazku vůči hyerodlakovi nelíbila. Safira zareagovala na jeho poslední myšlenku podrážděným zasyčením. Každá moje šupina mě před tím hyerodlakem varuje, prohlásila nekompromisně, a on sám se přece netajil s tím, že mu na našich spojencích pranic nezáleží. Klidně je nechá všechny pobít, pokud by mu to sedlo do plánů.

O truhle zdá se nelhal, oponoval Glaedr vážně, to, co o ní říkal, přesně sedí do toho, co jsem si myslel už dřív. Pasuje to i do toho, co jsme zažili. Vsázím na to, že tohle opravdu je Angpurna, a že nám o ní řekl pravdu. Po téhle věci se shání síly zla; jde o něco, s čím jsme se my skoro ani nesetkali, když nepočítám toho netvora, který se nám ji pokusil vzít. Nebýt truhly, neobstáli bychom. Tady máme co do činění s mocnostmi mnohem silnějšími, než můžeme zvládnout. Je to na nás moc veliké.

Tím chceš říct, že se nezapojíme?, zeptal se Eragon, cítě znatelné zklamání i úlevu zároveň.

Samozřejmě, že se zapojíme, opáčil zlatý drak tónem pobouřeným z představy, že by tomu bylo naopak, musíme se zapojit. Jde o naši zem, naše životy, životy našich přátel. Jde o vše krásné a dobré, co známe. Nemůžeme zůstat ležet se založenými tlapami a čekat, že se naše problémy možná vyřeší samy, nebo doufat, že je za nás někdo vyřeší. Ne.

Řekl jsi, že je to na nás velké, upozornil Eragon, a ačkoli mé srdce se tomu brání, rozum musí uznat, že to tak je. Na Vroengardu jsme byli několikrát málem zabiti, a že dosud žijeme, je vlastně dílem náhody. Je to… strašné. Po tom všem.

Není to dílem náhody, je to dílo Angpurny, vložila se do toho Safira.

Tím, že je to velké, jsem nemyslel, že to nejde zvládnout, vysvětloval Glaedr Eragonovi, pouze se obávám, že to nemůžeme zvládnout sami. Potřebujeme pomoc.

Od Maugrima?

To nevím, vzdychl zlatý drak, nevím, jestli je Maugrim tou správnou osobou. Vzhledem k minulosti jeho rodu je jeho povinností řešit nastalou situaci. Mám však dojem, že jde o víc. Možná že i na Maugrima je to velké – pokud není ještě z mocnější krve, než nám přiznal. Myslím…

Co?, vydechl Eragon, když se Glaedr najednou zarazil.

Hyery a tvorové Temnoty nejsou jedinými obyvateli vyšších světů, řekl Glaedr po odmlce tak dlouhé, že Eragon už ani nečekal, že ještě odpoví, jestli je Černé oko tak důležité, jak nám Maugrim řekl, jsou v ohrožení i jiné světy než ten náš. Jde o záležitost… která ohrožuje VŠECHNY světy, i ty nejvyšší. Pravděpodobně nebude Maugrim jediný, kdo se o to bude zajímat.

Takže můžeme v Alagaësii čekat další supermocné vyšší tvory, než jsou ti, které už známe, shrnula to Safira a protáhla si křídla, a nejspíše budou všichni stejně mocní, nebo mocnější než Maugrim.

Ano, kývl Eragon, čeká nás asi něco nevídaného.

Docela se mu ulevilo, když na chvíli umlkli. Cítil se pochmurně a ustaraně při pomyšlení na obrovské a zatím netušené hrozby a hrůzy, které se snášejí na jeho rodnou zem, a se kterými si zatím nevěděli rady. Zároveň však cítil i slabé tepání vzrušení – on a Safira jistě budou mít co na práci, až se tahle dosud visící lavina spustí. Život dračího Jezdce není prostou zahálkou a užíváním nicnedělání ve výsadním postavení. Je to o tomhle – o překonávání výzev, nebezpečí a překážek.

On je Dračí jezdec a Safira je drak. V téhle zemi není nikoho mocnějšího. A oni se nevzdají své účasti na tomhle nastávajícím všesvětovém ohrožení. Budou také bránit a bojovat, útočit a taktizovat, chránit a informovat, nebo naopak držet v tajnosti. Jak bude potřeba. Eragonův meč je ostrý, Safiřiny drápy a zuby také. Její šupiny jsou krásné a odolné, její křídla rychlá a nohy silné. Eragon již také dávno není tím nevinným farmářským chlapcem, který neměl ani na maso u řezníka. Spolu vyrostli, spolu vyspěli, a spolu budou i nadále žít a bojovat.

Syn Broma, Dračího jezdce a zakladatele Vardenů, a dcera Vervady, hrdé divoké dračice, která bývala vládkyní oblohy, budou společně bojovat až do konce.

Jak ale správně řekl Glaedr, nemohou a nebudou bojovat sami. Nesmí se také ukvapit – nejsou zas tak mladí, aby se neuměli ovládat. Mračno Temnoty v centru země nelze brát na lehkou váhu. Maugrim je varoval, ať se k němu nepřibližují. Přímo se zděsil při té představě, takže nešlo o žádnou malichernost. Černé oko je mocné. Nesmí padnout do rukou tomu, kdo by jeho úděsnou sílu použil ke zlým účelům. V Safiřině sedlové brašně spočívá poklad nedozírné hodnoty. Je strašlivě nebezpečný a jeho ztrátu nelze riskovat.

Dá se spolehnout na Maugrima, že splní slib a ochrání Vardeny?

Tahle otázka Eragona stále trápila. Rvalo ho to vejpůl, jak moc toužil pomoci Nasuadinu vojsku sám. Takhle stále nevěděl, co s nimi se všemi je, zda jsou v bezpečí či nikoliv. Maugrim mu zakázal použít kouzlo, aby se s nimi spojil. Nepřítel by prý jeho magii vycítil a tak by poznal, kde se právě nachází. Eragon se Safirou na sebe nesmějí upozorňovat. Jsou ochránci součásti Černého oka, černé truhly Angpurny. Mají vlastní úkol.

Měli by pro začátek dopravit truhlu co nejdál od Urû’baenu a Temnoty v něm. Kam ale, to jim hyerodlak neřekl. Když se ptali, zda existuje nějaké místo, kde by byla truhla v bezpečí před Nepřítelem, zatvářil se nejprve rozpačitě a potom váhavě. Nic neřekl, ale výsledná interpretace byla jasná. Takové místo buď není, anebo ho z nějakého důvodu nelze použít.

Eragon se po celkem únavné debatě s oběma draky nakonec dohodl, že prozatím poslechnou Maugrimovy pokyny. Poletí přes sever Alagaësie, královu městu se vyhnou dalekým obloukem a zkusí se dostat buď k elfům, nebo k trpaslíkům. Odtamtud by možná mohli zjistit, jaká je u Urû’baenu situace, aniž by to museli osobně zjišťovat kouzlem nebo návštěvou té oblasti. A pak? Mají snad opustit zem, nebo mají spíše zůstat? A kde? Popravdě moc doufali, že než dojde k podobnému rozhodnutí, budou toho vědět víc, a tudíž budou mít lepší představu o vlastním postupu. Takhle jenom slepě tápou a snadno mohou z pouhé nevědomosti udělat nějakou hloupou chybu.

Eragon nechtěl na opouštění Alagaësie ani pomýšlet. Příliš mu to připomínalo Angelinu věštbu z dračích kůstek a vzteklé kletby od ra’zaka a muže v dobývaném městě. Odejdeš z Alagaësie a nikdy se nevrátíš! Je tohle snad začátek splnění onoho ortelu? Odejde pryč s černou truhlou a nevrátí se?

Neschopen dále myslet na Vardeny a na vlastní možná ne tak vzdálený osud zatlačil tyto nežádoucí myšlenky do pozadí. Raději se soustředil na to, co ho obklopovalo tady a teď. Když se po bouři druhého dne konečně vyčasilo a Safira zahnala hlad dvěma horskými kamzíky, mohli vyrazit na cestu a konečně opustit tohle trudné skalnaté údolí. Bude příjemné vidět kolem sebe zase něco jiného.

Let na Safiře byl pokaždé svým způsobem opojný a nezapomenutelný. Ať už v bitvě nebo v odpočinku, let na dračím hřbetě byl zážitkem, který by Eragon za nic nevyměnil. Musel se nyní smát sám sobě, že kdysi na počátku svého partnerství se Safirou létat odmítal. Ačkoli, ten drsný zážitek s rozedranýma nohama z prvního letu na drakovi bez sedla, ten by si Eragon rozhodně zopakovat nechtěl. To nebylo opojné. Bylo to děsivé a masochistické. Vůbec nemluvě o okolnostech, jež tomu předcházely a které později následovaly. Při vzpomínce na svého ubohého strýce Eragonovi pokleslo srdce.

Safira ihned vycítila, že se jejího Jezdce zvolna zmocňuje sklíčenost, a raději zasáhla. Spojila se s ním a ukázala mu pro povzbuzení pár opravdu krásných zážitků, spojených s létáním nebo jen z pouhého soužití s dračicí. Bylo to veselé, dojemné, hravé i trochu ironické. Dle Safiřina záměru to ovšem brzo vykouzlilo na Eragonově tváři úsměv. Její Jezdec jí vděčně přiložil dlaň na teplé šupiny a oba opět cítili, jak jsou spolu šťastní. Jejich pouto bylo to nejcennější, co je kdy v životě potkalo, a nevyměnili by to ani za tisíc Černých ok.

Spolu s mlčenlivým Glaedrem byli na cestě už druhý den a blížili se k nejzápadnějšímu kraji elfského lesa, když tu cosi dole pod nimi náhle upoutalo Eragonův zrak.

Safiro! Tam dole! Není to…?

Ucítil Safiřino překvapení, když osamoceně jdoucí postavu také poznala. Co tady dělá?

Netuším, hlesl v duchu Eragon a znepokojeně se zamračil. Pozoroval bylinkářku Angelu, která jako by si jich vůbec nevšimla a dál se ubírala rázným tempem kamsi na severozápad. S sebou nesla jediný nevelký ranec. Bez doprovodu Solembuma vypadala podivně smutně a opuštěně. Eragon se pozorně rozhlížel, zda kočkodlaka nezahlédne někde opodál, ale nic. Angela tu byla asi opravdu sama.

Pocítil nutkání se k ní připojit. Proč tu vůbec je, tak sama? Byla přece s Vardeny! Muselo se něco stát. Třeba se od ní dozví, co se stalo… musí to přece vědět…

Safira sdílela Eragonovo naléhavé zneklidnění a už se ve vzduchu otáčela, že se snese dolů a přistane u Angely, když vtom-

SAFIRO! NE!, zařval Glaedr.

Celým prostorem se zničehonic prohnala vlna děsivě silné energie z neznámého zdroje. Energetická vlna projela jen těsně vedle Safiry; kraj výboje dračici dokonce tvrdě udeřil do křídla a Safira s bolestným vyjeknutím málem spadla z oblohy. Náraz ji rázem přetočil hřbetem dolů a Eragon měl co dělat, aby nevypadl ze sedla. Vzhůru nohama pořád hleděl na Angelu, která se v ten moment najednou zastavila. Mocná síla se prudce stahovala ze všech směrů jako zužující se smyčka. Centrum této smyčky spočívalo právě tam, kde stála bylinkářka, nyní ztuhlá a ostražitá.

Safira se převrátila opět nohama dolů a stabilizovala svou polohu. Eragon honem znovu vyhledal Angelu. Tady seshora viděl to, co ona ne: těsně za jejími zády se energetická smyčka s hromovým zaduněním srazila do sebe a v ten okamžik se zhmotnila. Byla to nepřirozeně vysoká, mohutná postava, připomínající obludně zmutovaného člověka s plazími prvky. Ať už to byl kdokoli, sloužil Temnotě. Eragon to cítil, stejně jako Safira. Nebo to cítila Angpurna a dávala jim o tom vědět?

Safira přitáhla křídla k tělu a střemhlav se řítila na nepřítele. Eragon již nad ničím nepřemýšlel a tasil meč. Srazí tomu netvorovi hlavu a pak ho Safira svými plameny spálí na uhel.

Naivní…, zaslechli najednou Eragon, Safira i Glaedr dotek zcela neznámé mysli. Mysl to byla chladná a vypočítavá, velmi stará a velmi… mocná. Víc nešlo poznat. Byla totiž nanejvýš dobře střežená. Ukázala jen to, co sama chtěla. Nechte toho…, nabádal je její vnitřní hlas, v rozporu se stářím a zákeřností mysli mladý a hebký. Byl to hlas mladého chlapce, snad mladšího než Eragon, ale s myslí starší než nejstarší drak, jaký kdy v Alagaësii žil.

Mezitím netvor dole na zemi napadl Angelu, která se udatně bránila Umíráčkem a zřejmě i kouzly. Souboj však netrval ani čtyři vteřiny. Jak byl rychlý, tak byl prudký a beznadějný. Neznámý netvor popadl marně se vzpouzející drobnou bylinkářku do náručí, zahalil ji svým temným pláštěm a vzápětí byli oba fuč. Zmizeli a Eragon stihl jen zuřivě zařvat.

Nehledejte ji, ozval se opět mladý hlas staré duše, přijde sama…

Zlomyslně se uchechtl a byl pryč, stejně jako mysl, které patřil. Safira zprudka přistála kousek od místa přepadení a bezmocně zaryla drápy do zvlhlé země.

Eragon byl zmítán žalem i vztekem. Neochránil ji. Vždycky byla tak sebevědomá, tak schopná… chytrá a tolik toho uměla. Připadal si vedle ní jako klouček. Obvykle potřeboval pomoc on od ní. Teď tomu bylo naopak a on to nezvládl. Unesli ji přímo před jeho očima.

„K čemu tady vůbec jsem?!“ zavyl a chytil se za hlavu.

Bylo toho čím dál víc a už nějak moc. Temná mračna a netvoři, zoufalý Maugrim, agresivní Maugrim, Vardenové v pasti, pradávné dědictví Temnoty Černé oko, Angela…

Tíže osudu nad hlavou a zodpovědnost na bedrech, přičemž protivník je zřejmě mnohem strašlivější, než Eragon vůbec tuší.

Galbatorix je aspoň člověk. Ale tohle???

---------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 71 Vidění věcí neznámých

Ten večer se utábořili ve zčásti krytém dolíku u plevelem zarostlého svahu, již na dohled od okraje Du Weldenvarden. Eragon měl mizernou náladu a ani nechtěl jíst. Pořád ho sužovaly výčitky svědomí a starosti. Marně mu Safira opakovala, že útočník mohl být dost možná příliš mocný, než aby měli vůbec šanci Angelu zachránit. Zatím každý tvor z vyššího světa, kterého až dosud potkali, byl na ně příliš silný a vládl pokročilou magií, proti které jejich magie nic nezmohla. Ani sama Angela se svému únosci neubránila – není to dostatečný důkaz jeho schopností?

Ale mohli jsme se o to alespoň pokusit, vrčel Eragon v duchu a znovu si celou scénu přehrával v hlavě.

Pokusili jsme se, namítla Safira, jenže to nevyšlo.

Sama byla také rozlícená a roztrpčená posledním neúspěchem, ale kvůli Eragonovi se snažila ovládnout a pohlížet na věc pokud možno logicky. Bylo pro ni těžké přiznat porážku; jako dračice nebyla zvyklá ani stavěná na to, aby byla opakovaně pokořována, nadto ještě ke všemu tvory, kteří si o její vznešenosti a kráse mohli nechat jenom zdát. Jediné, co by nebrala jako těžké osobní ponížení, by mohlo být prohrát souboj s jiným drakem, třeba s Glaedrem nebo Šruikanem. To by aspoň mělo nějakou úroveň. Být bezmocná proti odpornému zlému Ewrëģhovi, venkovsky vyhlížejícímu Maugrimovi nebo té poslední částečně šupinaté dvounohé potvoře s lidskou hlavou – to zasazovalo tvrdé rány její dračí hrdosti. Nebylo to správné. V tomto světě má vládnout ona. To její druh má stát na vrcholu potravního i mocenského řetězce. Nikdo jiný nemá právo ji jakkoli omezovat a ovlivňovat proti její vůli.

Jenže teď se tu najednou rojí rozmanitý souhrn cizinců jako z nějaké encyklopedie nadpřirozených příšer a jeden po druhém Safiře dokazují, jak na ně nemá. Příslušnice nejmocnější rasy země byla nucena pocítit bezradnou nicotnost podřízených a slabých. Čím je proti tvorům z vyšších světů? Mlátilo se to v ní jako kupa hrubých balvanů, které se prudce melou a srážejí. Potřeba boje s vědomím, že druhá strana má drtivou převahu. Mnohem horší převahu, než jakou měl bezpáteřní-hajzl-Galbatorix.

Eragon a Safira se usilovně pokoušeli přestat užírat, ale dařilo se jim to jen částečně. Šli spát psychicky unaveni a rozmrzelí. Safira jako už tolikrát skryla svého Jezdce pod křídlo, sama si stočila ocas kolem zadních nohou a hlavu položila k předním. Uklidnila se dříve než Eragon a usnula.

O něco později usnul i Eragon.

Vyšší magie projela krajem jako pohlazení vonného vánku a obou spáčů se dotkla. V obou vyvolala magické sny.

Safiřina první vize se týkala Eragona. Viděla ho na vrcholku jakési věže, kterou nikdy dříve neviděla, kterak podává Angpurnu nějaké zahalené postavě. Pak se vedle Eragona najednou objevil Murtagh a podal té postavě meč – dlouhý, vznešený, hrozivý meč s pochvou i čepelí černou jako sama Angpurna. Cizí postava se chopila obou předmětů a zvedla je nad hlavu. Vtom Safira jako kouzlem spatřila, co má postava kolem krku. Pevný řetízek s krásným, fantastickým černým drahokamem. Ze skryté postavy byly vidět jen obrysy, zato tři předměty byly jasné a zřetelné.

Safiře svitlo: tři součásti Černého oka, všechny pohromadě. Vtom se vidění rozplynulo a následovalo jiné. Věž byla vystřídána volnou oblohou, plnou temně šedých mračen, mezi nimiž kmitalo množství blesků. Na obloze spatřila Safira sebe samu v obklopení několika dalších draků. Na každém z nich byl usazený Jezdec. Safira ohromeně přihlížela a uvědomila si, že skoro všechny draky zná. Červený Trn po její levici, vedle něj z druhé strany obrovský černý drak s modrýma očima, kterého viděla prvně, ale přesto jí jaksi intuitivně došlo, že je to Šruikan, a za ním Glaedr, jako by nikdy nezemřel. Safiře po pravici se vznášel neznámý zelený drak, jediný z přítomných draků, který byl menší než ona. Vnitřní hlas jí napověděl, že jde o draka z králova zeleného vejce.

A Jezdci… Eragon, Murtagh… na Šruikanovi neseděl Galbatorix, nýbrž neznámý černovlasý mladík, a na Glaedrovi neseděl Oromis, ale další cizinec, tentokrát zlatovlasý a od pohledu dobrý mladý muž s jiskrnýma modrýma očima, laskavýma podobně jako u Eragonova mistra. Na zeleném drakovi seděla žena – nebyla však vidět natolik jasně, aby ji Safira mohla poznat. Byla to snad další cizinka z vyšších světů? Nebo nebyla?

Rozhodnutí dosud nepadlo, poradil Safiře vnitřní hlas. Ostatní draci a Jezdci již žijí a dosavadní vývoj směřuje k jejich spojenectví. Zelený drak se dosud nenarodil a jeho cesta není jistá. Ta žena na něm… je to pouze možnost, ne předpoklad. Cesta se může změnit. V jejím případě může reálně dopadnout vše jinak.

Na počátku vize byli všichni draci otočení čelem k Safiře; teď se však všichni vyrovnali do řady a Jezdci svorně tasili meče. Celé uskupení čelilo jako jeden celek komusi na druhé straně oblohy. Safira ho neviděla – ale cítila, že tam je. Zlá vůle plná nenávisti, krutá mysl opředená Temnotou. Chtějí-li draci a Jezdci obhájit svoji svobodu, musí ji porazit.

Z nebe nad dračími hlavami vyšlehl blesk a vidění zmizelo. Pár vteřin se vše zmítalo v neurčitém šedivém víru nicoty. Pak jím začaly prokmitávat záblesky dalších věcí. Spojené ruce… dračí hlavy chrlící dlouhé sloupce plamenů… hořící les… Angela s rukama pozvednutýma k supermocnému zaklínadlu… jakási válečná porada, jíž se účastnili vůdci Vardenů společně s několika cizinci… Solembum s šílenstvím v očích, kterak se vrhá na Elvu s úmyslem ji zabít… Elva… Elva v černém hávu, se zkrvavenou dýkou v ruce… Trn bojující o život v souboji s nějakou hrůzostrašnou kostlivou příšerou… Eragon se svíčkou v ruce v nějakém podzemním tunelu…

Tvá krev je silná…, ozval se opět vnitřní hlas. Safira si teprve v tu chvíli uvědomila, že není její.

Jakmile jí to došlo, v ten ráz se probudila. Vize nadobro skončily.

Eragonova první vize se týkala Safiry. Jeho modrá dračice seděla s hlavou uctivě skloněnou před černým drakem naprosto monstrózních rozměrů, proti kterému vypadala opravdu jen jako maličká ještěrka. Drak sklonil svoji gigantickou hlavu s čelistmi tak velikými, že by mohl spolknout celého Glaedra na jediné kousnutí, a lehce se dotkl Safiry na čele. Eragon cítil, že jí tím předal svoji sílu, sílu tak ohromnou, že jí snad nemohlo být rovno. Pak Eragon spatřil vedle Safiry jakéhosi neznámého muže v kápi, který na ni evidentně zrovna snášel nějaké mocné kouzlo. O co asi jde?

Pak Eragon stál najednou na nějakém vysokém, mohutném vrchu, a shlížel do protějšího údolí i na protější neméně vysoké kopce. Bylo tam pusto a prázdno. Najednou stáli vedle Eragona Murtagh s Trnem. Pak se vedle objevil i Maugrim a poté Angela. Před Eragonem se zjevil přenádherný zlatý kůň s rohem na čele a s křídly. Srst, žíně, peří i oči ušlechtilého zvířete byly jasně zlaté a svítily vlastním jasem. Tvor to byl tak moudrý, mocný a dobrý, že Eragon i všichni ostatní se mu automaticky poklonili.

Zlatý jednorožec…, informoval Eragona vnitřní hlas, král všech jednorožců z posvátné krve.

Maugrim přistoupil k jednorožci a uklonil se mu ještě jednou, hluboce a pokorně, a Eragon jenom zíral. Arogantní hyerodlak vypadal provinile a nešťastně, vlastně byl tak usoužený, že by se nad ním i kámen ustrnul. Jednorožec pozoroval hyerodlaka a Eragon cítil, že se tu odehrává něco mimořádně důležitého.

Ne každý, kdo bloudí, se nadobro ztratí, poučil ho opět vnitřní hlas.

Najednou spatřil Eragon vizi černé truhly, meče a drahokamu na zlatém řetízku. Podobně jako Safira brzy pochopil, že jde o Černé oko. Jenže vize pokračovala. Vedle černých předmětů se najednou objevily červené – také truhla, meč a drahokam, velice podobné Černému oku. Vzápětí následovala celá sada předmětů ještě jednou, tentokrát ve zlatém provedení. Zlatá truhla, zlatý meč a zlatý drahokam.

Vize zmizela a nahradila ji plejáda krátkých vidění. Neznámý černovlasý kluk, o trochu mladší než Eragon, s nepříjemně ledovýma, zlýma černýma očima… hrůzu nahánějící temná pevnost v temné zemi, v níž se míhaly tisíce úděsných netvorů… Černé oko… Murtagh… děsivý roj přerostlých ostře rezavých kudlanek, které se blížily s hlasitým agresivním bzukotem, jež v Eragonovi bůhvíproč vyvolal čirou hrůzu… zvířecí kostlivec, prakticky živá holá kostra vlka většího než kůň, s očima zle rudě planoucíma, kterak velí obrovské nepřátelské armádě… Černé oko… drak, gryf, kůň, vlk a dravý pták… Safira, Trn, černý drak a zelený drak bojující bok po boku…

Bude to člověk, kdo rozhodne o osudu všech Veškerenstev, oznámil Eragonovi vnitřní hlas. To ale nebyl jeho hlas, byl cizí!

A Eragon se probudil.

Zbytek noci spali on i Safira neklidně, přerušovaně a nic se jim nezdálo. Ráno se probrali celí rozlámaní a podivně vnitřně pocuchaní. Hned si navzájem sdělili svá noční zjevení – neměli sice ponětí, o co konkrétně jde, ale bylo jim jasné, že je to důležité. Snažili se svým snům porozumět, ale měli příliš málo znalostí o vyšších světech a tak se jim to nedařilo. Ani Glaedr jim v tom nedokázal pomoci.

Oba měli hlad; když dopodrobna rozebrali vše, na co si z noci vzpomněli, Safira odletěla na lov a Eragon sáhl do skrovných zásob, získaných zejména předešlého dne. Sedl si se snídaní pod keř a lačně se zakousl do jídla. Jedl asi tři minuty, když vtom náhle zpozorněl. Zdá se mu to, nebo…? Polkl a důkladně začichal. Nezdá se mu to. Co tu tak hezky voní?

Nemusel hledat dlouho. Vzhlédl k větvím rozložitého keře, který měl hned za zády, a chtivě nasál vzduch. To ten keř tak zvláštně, zajímavě, lákavě voní… co to je? Kyřín, ne? Co ten tady dělá? V zimních měsících tu musí mrznout, je to přece rostlina zvyklá na teplé klima… podivné, že se mu zrovna tady tak daří. Takhle na severu…

Pokrčil rameny a jedl dál. Přesto skoro nedokázal vůni keře pustit z hlavy. Stále jídlo přerušoval, aby ke keři opětovně přičichl. Eragon nikdy příliš nebyl na nějaké čichání ke kytičkám, ale tohle… tohle není rozmar, to je nutkavá potřeba. Jako by v tom keři bylo nějaké kouzlo.

Podivnosti toho dne rozhodně neskončily. Eragon polkl poslední sousto a vstal. Bezděky se přitom naklonil k větvím keře a zkoumal je zblízka.

„Eragone…!“

Trhl sebou a rychle se otočil, rukou už sahal po Brisingru. Když však spatřil, kdo ho oslovil, strnul a jen užasle zíral.

Bylinkářka Angela hleděla na keř a na Eragona s tak překvapeným, ba zhrozeným výrazem, jaký u ní nikdy neviděl.

-----------------------------------------------------------------------------

Kapitola 72 Ti Vyvolení a ti Zlí

Eragon byl Angeliným nenadálým zjevením pochopitelně naprosto zaskočen. Stejně tak se však zdálo, že i sama Angela je vyvedená z míry, a ne jen málo. Civěla na Eragona podobně překvapeně jako on na ni, což u obvykle vždy připravené Angely působilo vpravdě kuriózně.

„Co já, co tady děláš ty?“ popadla dech a její prvotní údiv vystřídala podezřívavost. „Pokud se vracíš k Vardenům, pročpak zrovna tudy? Je to tu dost z ruky, nemyslíš?“

Měla pravdu; podle původních plánů tu Eragon se Safirou neměli vůbec co dělat. Muselo jí být zřejmé, že putují rozhodně někam jinam, než k Urû’baenu. Eragon zaváhal. Co jí má říct? Zavázal se přece k mlčenlivosti – jak pokud se týče čehokoli, co nějak souvisí s hyerami, tak i ohledně supermocné zbraně, kterou schovávali v sedlové brašně. To kvůli ní nechal spojence na holičkách, spolehnul se na dohodu s pochybným hyerodlakem a sám odbočil na sever, místo na jih. Jak to teď má Angele vysvětlit?

A když už jsme u toho, jak to, že tu je ona? Pár mil západně odsud ji přece unesl nějaký netvor; Eragon se Safirou to viděli. Pokusili se únosu zabránit, ale vše se seběhlo příliš rychle. Jenže teď tu Angela stojí, jako by se nechumelilo, a po jejím únosci nikde ani stopy. Přemohla ho snad sama? Nebo co se to tedy vlastně stalo?

Angela chvilku mlčela a zkoumavě si je oba prohlížela. Na čele jí přitom vyskočila drobná vráska. Pak několikrát přeletěla pohledem mezi nimi a keřem, který osvěžil Eragonovi snídani. Již se oklepala z úleku, zato se tvářila čím dál vážněji. Střetla se s Eragonovým pohledem a pak se zaměřila na Safiru, ještě důkladněji než předtím. Eragon pocítil drobný záchvěv nových obav. S Angelou jako by nebylo něco v pořádku. Nebo je to tím, že si ona domyslela, že není něco v pořádku s nimi?

„Nic mi nemusíš vysvětlovat,“ pronesla Angela zničehonic, „netrap se s vymýšlením nějaké za vlasy přitažené fabulace. Chápu, že jsi obezřetný. Máš proč. Střetli jste se s příslušníkem Huananigra, co? To není jen tak. A TOHLE už vůbec ne.“ Ukázala na keř. „Nemýlím se, že tě to křovisko zaujalo, Eragone? Cítíš tu magii, kterou obsahuje, že?“

Eragon přikývl. Připadalo mu to stále více matoucí. „Proč-?“

Angela ho nenechala domluvit. „Tak je to jasné. Jsi další v pořadí. To už jsou dva… kde to skončí?“ Potřásla hlavou a střelila znovu pohledem po Safiře. V Eragonovi hrklo, protože v ten moment by přísahal, že Angele zajiskřily oči, jakmile přejela zrakem přes sedlové brašny. Šlo o sedlové brašny na levém boku dračice; tedy ne na straně, kde spočívalo Glaedrovo Eldunarí, nýbrž právě tam, kde se ukrývalo zlolajné tajemství z vyšších světů. Černá truhla. „Budeme to spolu muset probrat, Eragone a Safiro,“ promluvila bylinkářka o poznání ráznějším hlasem než předtím.

„Jak jsi mu unikla?“ vyhrkl Eragon dřív, než ho zase stačila zarazit.

Angela pozvedla obočí. „Komu?“

„Přece tomu… tomu mutantovi, který tě unesl.“

Angela vykulila oči, hned se však zase vzpamatovala a nasadila pozorný, uvážlivý výraz. „Nikdo mě neunesl, Eragone. Proč by měl?“

Viděli jsme to, promluvila Safira, které už se to také začalo zdát nějaké podivné, včera v podvečer. Támhle, asi osm mil na západ, když jsme sem přilétali.

„Co jste viděli, Bjartskular?“ zeptala se Angela.

Šla jsi směrem k severním horám, řekla dračice pomalu, a zrovna když jsme tě spatřili, nějaká síla se k tobě vrhla, změnila se v nějakou zlou postavu a napadla tě. Chtěli jsme ti pomoct, ale nestihli jsme nic udělat. Zmizeli jste a už jsme vás nenašli.

„Podivné,“ zamumlala si Angela zjevně pro sebe a chytila se za bradu. Pak zvedla oči k Safiře. „Vezměte mě tam. Ukažte, kde se to stalo.“

Její tón byl klidný, věcný, ovšem nesl v sobě jakousi skrytou naléhavost. Eragon nic nenamítal. On i Angela nasedli na Safiru a dračice se vznesla ze země.

Cestou musel Eragon vylíčit Angele celou událost včetně všech podrobností. Zatímco on i oba draci byli čím dál tím zmatenější a cítili, že jim určitě něco podstatného uniká, Angela se lehce mračila a dumala, dle výrazu ve tváři velmi usilovně. Zakrátko Safira přistála na tomtéž místě, kde dosud byly v zemi podlouhlé brázdy od jejího včerejšího neobratného přistání těsně po ataku neznámého lidsko-plazího netvora. Angela hned seskočila dolů a bez meškání se pustila do prohlídky místa.

Eragon, Safira i Glaedr ji napjatě pozorovali a čekali. Bylinkářka přecházela sem a tam kolem nich a cosi si nesrozumitelně mumlala a přitom dělala podivné, mechanické pohyby rukama, kreslila prstem do vzduchu a různě natáčela hlavu i dlaně. Eragonovi brzy došlo, že jde o nějaký neobvyklý druh magie. Cítil kolem Angely vířit slabou, ale čilou chvějivou sílu, zatímco se drobná žena energicky pohybovala v blízkém prostoru.

Pak najednou Angela slabounce zaúpěla a klesla na kolena. Eragon k ní polekaně přiskočil. Z jejího pohledu ho v ten okamžik přímo zamrazilo – jindy tak chytrýma, veselýma očima kudrnaté bylinkářky prokmitl smrtelný děs a ona sama zbledla, jako by ve vteřině ztratila všechnu krev.

„To byl On,“ zašeptala Angela zděšeně a přitiskla si ruku na ústa. Eragonovi svitlo a srdce mu bolestně klopýtlo. „Nepřítel?“ vyhrkl, zapomenuv na veškerou opatrnost.

Angela se nepohnula, pouze k němu stočila oči. „Ne, Eragone, ten ne. Není jediným, koho by se měl život bát.“

Přijala Eragonovu nabízenou ruku a vstala. „Musíme si promluvit,“ řekla.

„Je to zlé?“ ujišťoval se Eragon.

„Hodně zlé, Eragone,“ přikývla zachnmuřeně a pustila jeho ruku. Vzápětí se však slabě pousmála a oči se jí krapet projasnily. „Nepropadejme však skepsi. Temná síla není jediná, která dosud vytrvala.“

Co se tady stalo, Moudrá?, oslovil náhle Angelu Glaedr.

„To, co jste tu viděli, nebyl skutečný únos,“ vysvětlovala Angela, „bylo to zfalšované, fingované představení.“

„Co? A pro koho?“

„Pro vás jistě ne, Eragone. O vás tu nešlo.“ Angela si povzdechla a mimoděk si mnula bradu. „Možná dokonce nešlo ani o mě – tedy doufám. Mě jste neviděli. Viděli jste Varbara, který napadl a unesl moji kopii.“

Kopii?, opakovala Safira. Stejně jako Eragon a Glaedr by ráda slyšela víc.

„Byla to magií vytvořená přesná kopie mě samotné,“ řekla Angela, „přičemž šlo o víc, než jenom o pouhou iluzi. Když jste se vy dva vydávali na svou cestu, vytvořili elfové vaše iluzorní kopie, aby oklamali ostatní a zatajili vaši nepřítomnost. Ty kopie nebyly skutečné. Měly váš vzhled a naprogramované chování a pohyby. Byla u nich simulována i jejich síla a váha, aby působily opravdově, ale pořád nebyly PRAVÉ. Byly to jen iluze, stíny bez mysli, bez duše. Jejich nitro bylo prázdné a nemohly existovat ani vteřinu bez toho, aby je kouzelníci nepřetržitě neovládali a neřídili. Tohle, co jste tu viděli včera, bylo úplně jiné. Bylo tu skutečné, reálné, hmatatelné tělo bylinkářky Angely, vyvedené do všech detailů a plně samostatně funkční. Mělo všechny orgány a reakce jako pravé tělo a nepotřebovalo neustálý dohled svého tvůrce. Kopie vytvořená tímto způsobem má vlastní vůli, protože její součástí je i náhražka mysli a duše, která sama od sebe dokáže tělo řídit úplně přesně jako opravdová mysl a duše. Moje kopie měla nejen mé tělo, ale i neskutečně dokonalou náhražku mojí mysli a mojí duše. Znala moje chování, moje myšlenky, moje vzpomínky, uměla přesně to, co umím já, měla ráda to, co mám ráda já, a nesnášela právě to, co mi vadí. Byla zkonstruována tak pečlivě, že byste s ní klidně mohli mluvit jako teď se mnou, a nepoznali byste, že to nejsem já. Tohle umí vyšší magie. Je to ovšem velmi těžké, asi těžší, než si myslíte. Nikoli kvůli tělu, ale kvůli mysli a duši. Tvůrce falešné Angely musel vytvořit cosi jako umělou duši, navíc co nejpodobnější té mojí opravdové. Stvořil svébytnou mysl s vlastním uvažováním. Je to černá magie, zakázaná, nesprávná a strašná. Magie z oblastí hraničících s… ani nechtějte vědět, s čím. Ohavná magie. Mocná a zlá.“

Odporné, Glaedr se v mysli otřásl znechucením, to musel udělat nějaký černokněžník.

„Ano, udělal,“ přisvědčila Angela, „a nutně musel mít obrovskou sílu a znalosti. Mysl a duše jsou mnohem komplikovanější, než by vás napadlo. Hlavně tedy duše. Vytvořit něco, co se svojí hloubkou, skladbou a propracováním opravdové duši vyrovná, vyžaduje nesmírné, rozsáhlé schopnosti a nemalou pečlivost. Co jsem tak zjistila, tahle kopie byla mimořádně zdařilá. Asi jsem nikdy neviděla lepší. Zcela to vypovídá o výjimečném magickém umění tvůrce, stejně jako o jeho zvrhlosti.“

Eragon se v tom honem snažil orientovat. „Takže ta Angela, co jsme tu viděli, by se za tebe mohla klidně vydávat, a nikdo by nic nepoznal?“

„Přesně tak,“ kývla Angela se stopou hněvu v hlase, „měla úplně vše jako já. Kopii od originálu by mohla odlišit jen pokročilá magie. Neexistuje spolehlivý a jednoduchý způsob, jak ověřit, jestli je duše umělá, nebo pravá. Pokud se ovšem tvůrce padělku nedopustí nějaké chyby. Jak ho ale znám, ten v kouzlení chyby nedělá. Je to nejschopnější mág, jaký se kdy zrodil. Strašné, že někdo tak zlý je tak nadaný.“

„A kdo?“ zajímal se Eragon s neblahým tušením.

Angela se rozhlédla. „Tady to nebudeme rozebírat. Vraťme se zpátky, tam, kde jste nocovali.“

Eragon se Safirou si připadali zrovna tak rozechvěle a vážně, jako když poslouchali Maugrimův výklad o Černém oku. Už zase se dozvídali něco závažného, hrozivého a fantastického jako předtím. Opět to vypadalo na poodhrnutí roušky tajemství vyšších světů.

Vyhověli Angelině žádosti a vrátili se k vonícímu keři. Eragonovi úplně poskočilo srdce, když tu vůni opět ucítil. I Safira se nyní ke keři se zájmem sehnula a zblízka si ho prohlížela.

„Ten kyřín tu byl už včera?“ zajímala se Angela jakoby nic, ale oči měla ostražité.

„Já vlastně nevím. Dnes jsem pod ním snídal. Včera…“

Jediné, co si ze včerejšího večera Eragon vybavoval, byla zlost a deprese z Angelina únosu. Teď, když se ukázalo, že to nebyl žádný Angelin únos, ale cosi jiného, zjistil, že si na včerejšek skoro ani nevzpomíná. Safira na tom byla stejně.

Proč se o ten keř zajímáš?, zeptala se Safira Angely.

„Proč se o něj zajímá Eragon?“ opáčila Angela.

Všichni se na něj otočili. „Ehm,“ udělal Eragon rozpačitě, „on je… zvláštní. Nikdy jsem takový neviděl. Nevadí mu zima a… voní.“

„Aha,“ kývla Angela chápavě. „Tak abychom se na to posadili, co říkáš?“

Usedli a všichni fixovali pohledem Angelu, která zůstávala vážná.

„Jsi jedním z Vyvolených, Eragone,“ sdělila mu najednou věcným tónem, „jsi jedním z příslušníků lidské rasy, kteří se zapojí do Poslední Války. Tvá role bude klíčová, podobně jako role těch ostatních, na které padla Volba. Čeká tě obrovská zodpovědnost a velké poslání. A máš právo všechno vědět.“

Eragon zamrkal a trochu mu poklesla brada. Nadechl se a snažil se tuto dramaticky znějící informaci vstřebat. Pak se zeptal: „Podle čeho to usuzuješ, Angelo?“

Mávla rukou. „Podle toho keře. Je to magický kyřín. Před mnoha, mnoha lety jsem spolu s několika společníky dostala za úkol připravit kouzelné znamení. Spouštěč, který bude signalizovat blížící se splnění Čtyř velkých věšteb o Zlomové Tarii. Chápu, že tomu zatím moc nerozumíš. Časem budeš vědět víc. Každopádně věz, že tento keř je jedním ze Tří, které jsem sama sázela. Na vrcholku už má pupeny. Rostou mu poupata. Brzo už pokvete a ukáže tak toho, kdo vyplní vůli Osudu. Bude to nějaký člověk odsud, z tohoto světa. Keř voní jedině Vyvoleným. Vždy tě bude k sobě vábit. Ucítíš jeho kouzlo, ať budeš kdekoli. Máš toho ještě spoustu před sebou, Eragone.“

„Kdo jsou ti další Vyvolení?“

„Zatím jsi to jen ty a Elva. Ona spatřila keř jako první. Jsi druhý, koho kyřín oslovil. Další budou následovat.“

„Další… Kolik jich má být?“

„To netuším,“ Angela se konečně usmála, byť jen na chvilku, „netuší to nikdo. Pouze si myslím, že Vyvolených bude víc než jen dva. Keř ještě nekvete. Přinejmenším chybí ještě jeden člověk – ten, pro kterého kyřín rozkvete. Možná chybí i další, nevím.“

Co tohle znamená?, zeptala se Safira znepokojeně.

„Zapojíte se do záležitostí Vyšších světů,“ odpověděla Angela, „je to velká pocta, ale také těžké břímě. Nepřekvapuje vás to tolik, jak jsem čekala. Asi už jste to tušili. Bojovali jste s hyerou, že? Nejspíše nešlo o náhodné a bezvýznamné setkání.“

„Jak to víš?“ Angela v Eragonovi vždycky vzbuzovala dojem, že toho spoustu ví a zná, ale zjištění, že zná i hyery, to už bylo trochu moc. Existuje vůbec něco, co nezná?

„Safiřino zranění,“ pravila bylinkářka, „kousla ji hyera – podle velikosti ran v lidské podobě, takže to byl hyerodlak. Takové rány se hojí dlouho, i drakům.“

Eragon obrátil oči k Safiřině krku. Opravdu – místo, kam ji kousl Maugrim, bylo dosud dobře patrné. Dračice tu ránu rovněž stále cítila. Maugrim ji ujistil, že rána se nakonec zahojí, ale prý to ještě potrvá.

„Setkali jsme se s ním na Vroengardu,“ řekl Eragon. Vzhledem k tomu, že Angela už o hyerách evidentně věděla, nevztahoval se na ni Maugrimův zákaz vyzrazení tajemství. „s ním a ještě s několika tvory z vyššího světa. Museli jsme s nimi bojovat. Napadl nás i on a dost nás poranil. Dokonce mi poškodil meč.“

„Hmmm,“ zamyslela se Angela, „a jak se vám podařilo vyváznout? Nechal vás? A jaké další tvory jste potkali?“

„Ještě Ewrëģha a pár Vilemonů.“

Angela vyskočila. „Proboha! A jak jste jim unikli?“

Eragon se ošil a vyměnil si pohled se Safirou.

Odpusť, Moudrá, ale tohle nemůžeme říct, dokonce ani tobě ne, zareagoval místo nich Glaedr. Zavázali jsme se slibem mlčení. Něco se stalo. A my už se k Vardenům vrátit nemůžeme.

„No tam se rozhodně nevracejte,“ potvrdila Angela zprudka, „v zemi řádí strašné zlo. Král je podle všeho venku ze hry a na trůn usedl někdo jiný, zato mnohonásobně horší. Tomu jděte z cesty, aspoň zatím. Nevracejte se na jih. I já odtamtud odešla, protože musím jednat, ale tam, kde můžu, a ne tam, kde bych se nechala nadarmo akorát zajmout. Vardenové snad budou mít dost rozumu, aby pochopili situaci.“

„Hyerodlak řekl, že je varuje,“ hlesl Eragon.

„Hmmm,“ protáhla zase Angela. „Myslím, že naši přátelé z toho vyváznou. Dobyvatelé jsou příliš zabraní do svých starostí, než aby teď okamžitě zotročili celou Alagaësii. Ta příhoda s falešným únosem to dokazuje. Zřejmě se zase potýkají se sebou navzájem, což nám může přijít vhod.“

„Ohledně toho únosu… Kdo to tedy zosnoval, a proč?“

K Eragonovi se přidala i Safira. K čemu to je, předstírat tvůj únos, ještě ke všemu, když jedinými diváky jsme byli my?

„Nejsem si jistá, k čemu to je,“ přiznala Angela a neskrývala své obavy, „jistě ne k něčemu dobrému. Netuším, co tím ten neřád zase sleduje. Obávám se, že se to časem ukáže.“

Který neřád?, naléhala Safira a vycenila zuby.

„Víte, kdo jsou Ughríat?“ zeptala se jich Angela.

Eragonovi netrvalo dlouho si vybavit, co slyšeli od Maugrima. „Jejich vůdcem je Ughríarr, tedy Nepřítel. Jsou zlí… strašně zlí a mocní. Představují tu nejvyšší zlou sílu, jaká v současnosti existuje.“

„Tou poslední větou bych si nebyla tak jistá, ale v podstatě ano.“ Angela si povzdechla. „Ughríat jsou rasa pocházející od Černospárů. Mocná, vyspělá magická rasa. Není jich mnoho, ale mají strašlivou sílu. První Krutovládce jménem Sawhrarr je kdysi stvořil, aby mu sloužili. Byli jeho elitou, nejmocnějšími služebníky jeho a jeho synů. Nejhorší složka jeho impéria krom Černospárů samotných. Jsou nejmocnější z bytostí Temnoty. Strašlivé, ukrutné existence, stvořené černou magií… mají černou duši a nemají city. Po porážce Sawhrarra záhy nastoupili na jeho místo a od té doby jsou tím nejstrašnějším postrachem. V historii vyšších světů se už vystřídala dlouhá řada Krutovládců. Mimochodem, tím termínem označujeme dokonalé zlé tyrany, kteří jsou natolik zlí a mocní, že dokážou ohrozit, napadnout, porazit a ovládnout úplně všechny světy – Krutovládci mají jediný smysl života, totiž podmanit si Veškerenstvo, zotročit a někdy i zničit veškerou magii i životní sílu. Nejsou spolu navzájem nijak spojení a organizovaní. Každý z nich koná sám za sebe a žádnou konkurenci nestrpí. Nenavazují spojenectví – jejich stylem je všechny ostatní zotročit a ovládnout. Něco jako Galbatorix, jenže ve velkém. Představte si alternativu krále, jenže tak strašnou a mocnou, že si podrobí a tyranizuje ne jedinou zem nebo jediný svět, ale miliony světů v mnoha úrovních. Prvním takovým byl Sawhrarr. Jeho Krutovláda byla ze všech nejhorší. Druhý pak byl Ughríarr. Krutovláda každého Krutovládce započne vždy až poté, co předešlá skončila – nikdy nevládnou dva zaráz. Vždy pouze jeden. Opakovalo se to stále dokola… Zjevil se tyran, získal moc, započal tyranii, způsobil hrůzostrašné škody a mnoho utrpení, porazil všechny či skoro všechny ostatní tvory vůbec, dlouho a krutě vládl, tyranizoval, ničil a zotročoval, a nakonec padl. Některé porazili utlačovaní tvorové, jiní byli zrazeni, další zemřeli, byli uvězněni, zahnáni či jinak sesazeni. Po pádu Krutovládce netrvalo dlouho a zjevil se další. Nelze nijak vyjádřit, jak strašlivé Zlo Krutovládci znamenají, od prvního Sawhrarra po posledního jménem Heroinnus. Reprezentují vše strašné, co ve vyšších světech kdy bylo… A z rodu Ughríat bylo hned osm takových! Ughríatští Krutovládci zavinili ve Veškerenstvu osm Krutovlád, víc než jakýkoli jiný druh. Sám Ughríarr je Ughríat. Je v celkovém pořadí chronologicky druhý Krutovládce. Druhý nejstarší, druhý nejmocnější, viník druhé Krutovlády. I on už jednou padl… a po něm nastoupil na trůn Zla třetí Krutovládce, též z rodu Ughríat.“

Angela se významně odmlčela a věnovala Eragonovi a Safiře pro ni velmi nezvyklý utrápený pohled. Její posluchači seděli bez dechu a viseli na ní očima. Zjevně na něco vzpomínala – na něco, na co vzpomínat nechtěla. Nakonec si znovu povzdechla a pokračovala.

„Jmenuje se Apocalymon,“ vyslovila to jméno se znatelným odporem, ale taky se strachem, „to v překladu znamená Ničitel. Výstižné jméno… je to Ughríarrův pokrevní syn. A taky jeho největší nepřítel.“

„Proč?“ zeptal se Eragon.

„Vím já?“ Angela pokrčila rameny. „Nikdo netuší, co to vlastně je mezi Ughríarrem a Apocalymonem za spor. Pouhá rivalita to není. Ti dva se navzájem nenávidí víc, než kdokoli z nich nenávidí kohokoli jiného. Kam až dějiny sahají, stále spolu urputně bojují. Snaží se zničit jeden druhého. Jde o to nejhorší, nejstrašnější nepřátelství, jaké vůbec existuje… Všichni Ughríat spadají pod Ughríarra, protože on je jejich Pánem jako rasy. Všichni kromě Apocalymona. Ten se jako jediný otci nikdy nepodvolil. Nikdy se nikomu nepodvolil… a zůstává jediným ze všech Krutovládců, kterého nikdy nikdo neporazil. Taky se tím honosí – přezdívá si Ten, který nikdy neprohrál.“

„To je hrozné,“ prohlásil Eragon a zkusil si Apocalymona představit. Už jen při zvuku toho jména se mu pokaždé sevřelo srdce. Sám instinkt mu napovídal, že je řeč o někom opravdu moc nebezpečném, a co je horší, zřejmě neporazitelném. I Safira se otřásla, když na něho přišla řeč.

Co má ten Krutovládce společného s tím předstíraným únosem?, zeptal se Glaedr. Eragon poznal, že se záměrně vyhnul vyslovení Apocalymonova jména.

------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 73 Příčiny a motivace

Ještě chvíli o tom rokovali, moc daleko se však nedostali. Jediné logické vysvětlení počínání toho zřejmě opravdu strašlivého tyrana Apocalymona spatřoval Eragon právě ve faktu, že se kopie Angely mohla bez obav vydávat za originál. Apocalymon zřejmě Angelu k něčemu potřeboval – z nějakých neznámých důvodů se však rozhodl neunést skutečnou Angelu, nýbrž vypomoct si její dokonalou náhražkou.

„Ano, to je logické,“ souhlasila Angela zadumaně, když se jí se svou tezí svěřil, „a na logiku on si skutečně potrpí ještě víc, než je zdrávo. Jenomže má to háček, a veliký háček. Kopii Angely neunesl Apocalymon, pouze ji vytvořil. Unesl ji Varbar – a ti všichni slouží Ughríarrovi. Myslím, že je to jinak. To Ughríarr mě k něčemu potřebuje a Apocalymon mu chtěl zabránit, aby mě získal. Takže, jak se zdá, nastrčil Ughríarrovu služebníkovi falešnou Angelu, aby ta pravá zůstala v bezpečí.“

To je podivné, ozvala se Safira, chceš říct, že tě ten Krutovládce CHRÁNÍ? Pokud je vážně tak zlý, proč by něco takového dělal?

„Samozřejmě že s vidinou vlastního prospěchu,“ odfrkla si bylinkářka s takovým opovržením, jaké nevěnovala dokonce ani kněžím z Helgrindu. „Apocalymon je třetím nejsilnějším z Krutovládců, takže v porovnání s většinou všeho živého má obrovskou, zdrcující moc, jíž nelze čelit. Jenže je slabší než jeho otec Ughríarr. Ne o moc, ale přece. Nevydržel by proti němu stát tak dlouho, kdyby se spoléhal jedině na sílu… Ne, pravá Apocalymonova moc nespočívá v hrubé síle. On je nebezpečný něčím jiným. Je záludný a bez jakéhokoli přehánění geniální. Má takové čarodějné nadání, jaké nikdo jiný nemá – s rozpětím a hloubkou jeho schopností se Ughríarr měřit nemůže, a proto není s to jej porazit. Co ztrácí na síle, vynahrazuje Apocalymon lstivostí a naprosto nevypočitatelným, nepředvídatelným jednáním. Je šílený, ale neuvažuje jednoduše. Naopak. Nemá smysl pokoušet se vymyslet, co mohl zamýšlet nějakým svým činem. Ani moje mysl není tak rozvětvená a jasnozřivá, aby ho dokázala pochopit. Jistá jsem si jen jedním: Apocalymon půjde vždy a za jakoukoli cenu proti Ughríarrovi. Co dělá, dělá hlavně kvůli tomu. Nenávist k otci je jeho nejvýraznější životní motivací, dokonce silnější než touha po vlastní moci. Dal si tu nemalou práci a stvořil naprosto precizní kopii mě samé – tak přesnou, že tuším, že ten podvod zprvu neprohlédne ani sám Ughríarr. Pokud předpokládám správně, Nepřítel si teď bude nějakou dobu myslet, že mě má ve své moci. To je pro Apocalymona skvělá šance, aby jednal… třeba aby mě unesl sám, než si toho jeho nenáviděný tatík všimne.“

„Ale proč to takhle neudělal rovnou?“ divil se Eragon.

„Říkám vám, že on nejedná přímo,“ připomněla Angela, „má zálibu v podvádění ostatních. Rád všechny tahá za nos a tím si dokazuje, jak je sám chytrý a jak s námi manipuluje. Měl bys vědět, Eragone, že všichni takoví jako on jsou přímo monstrózně namyšlení. On se tím zkrátka tak baví. Přechytračit Ughríarra, zamotat hlavu mě, zastrašit vás… a tak. Skýtá mu to zvrhlé potěšení.“

On si s námi hraje, zavrčel Glaedr rozhořčeným tónem.

„Říkalas… že nás zastrašil…,“ Eragon zaváhal, „ale… ten tvůj únos, bylo to sice dost hrozné, ale nebylo to žádné zastrašování. Bylo to tak rychlé a rázné. Nebylo to tak děsivé – už jsme viděli i horší věci.“

„Jistě,“ kývla Angela, „ale Apocalymon nikdy nebyl okázalý. Tím se taky liší od otce. Rád je spíše v pozadí, nenápadný, a pak udeří, když to nikdo nečeká. Ughríarr se s takovými hrátkami neobtěžuje… oba jsou zlí, krutí a mocichtiví, ale jinak mají zcela odlišnou povahu i styl. Jenže kdyby chtěl Apocalymon přepadení umělé Angely beze svědků, tak by tomu tak bylo. On CHTĚL, abyste to viděli. A nejen to. Dokonce chtěl, abyste věděli O NĚM.“

Eragon se na Angelu tázavě podíval. „Krom tvé kopie a jejího únosce tu nikdo neb-„

Safiře to došlo jako první. Trhla sebou a vyfrkla oblak dýmu. Eragon vycítil v její mysli odpověď a zhrozil se stejně jako ona.

„Ten hlas!“ vyjekl a celé si to znovu vybavil. „Do našich myslí pronikl hlas a řekl nám, že jsme naivní. Jako by se nám posmíval… a pak nám ještě řekl, že se Angela vrátí… takže takhle to myslel!“

To byl on? Apocalymon?, ujišťovala se Safira a hleděla přitom na Angelu.

„Ano,“ potvrdila bylinkářka vážně, „sám Apocalymon byl v ten okamžik myslí tady a dal vám o sobě vědět. Spojil se s vámi. Patřilo to k jeho divadlu.“

Eragona úplně mrazilo, když to promýšlel do důsledků. „Takže… druhý nejstrašnější Krutovládce všech dob byl tady, přímo u nás, a… proboha. Mohl si s námi dělat, cokoli chtěl… byl tak…“

BLÍZKO, dořekla Safira. Úplně mi vstávají šupiny, když na to pomyslím. Mně se ta mysl ZDÁLA nějaká divná. Byla před námi tak pevně obrněná – nikdy jsem se s takovými zábranami nesetkala. Jenže ačkoli měl vlastní mysl chráněnou a dotkl se nás, cítila jsem… ach.

Safira nemusela pokračovat, aby Eragon přesně věděl, co má na mysli. Sám si to pamatoval také. Velmi stará mysl s tak mladým hlasem. Tak pevná, zároveň krytá a nedostupná, zároveň tak blízko. Apocalymon jim vstoupil do myslí – vmžiku poznal vše, co v sobě měli, a zřejmě se také dozvěděl VŠECHNA jejich tajemství. Všechna tajemství…

Eragon, Safira i Glaedr se v tu ránu vyděsili, když si to uvědomili. Polil je mráz a Eragon se Safirou se na sebe podívali s neskrývaným zoufalstvím. Černé oko!

„Ehm, Angelo?“ začal Eragon nervózně a v duchu se úpěnlivě modlil za odpověď, která by zmírnila jeho obavy. Ještě tu byla malá šance, že… „jaká magie je silnější? Apocalymona, nebo hyer?“

Maugrim jim řekl, že informace o hyerách i Černém oku skryje v jejich myslích tak, aby je nenašel každý kouzelníček, který by jim pronikl do hlav. Zaručil se, že nikdo z Alagaësie jeho hyeří zábranu neprorazí, ani ji neobjeví. Pojistka pro všechny případy. Jenže zaúčinkuje Maugrimova pojistka i na Krutovládce Apocalymona, nebo se jeden z nejhorších černokněžníků všech světů dozvěděl o nálezu Angpurny? Ví o tom, že Černé oko se vrací a jedna jeho část je už doslova na dosah?

„Rozhodně Apocalymonova,“ řekla Angela a Eragon nahlas zaúpěl. „Jeho magie je mocnější než takřka jakákoli jiná, jen snad s jednou, dvěma… možná třemi výjimkami… Ale žádná hyera, dokonce ani kdyby to byl samotný hyeří král, nemůže svoji magii postavit proti Apocalymonově, ani proti Ughríarrově ne. Bývaly kdysi mocné hyery, ano; jenže nejvyšší druh hyer padl do otroctví Temnoty dokonce ještě předtím, než se Apocalymon vůbec narodil, a pokud jde o jejich dědice… dávno pokazili, co mohli, načež upadli do zapomnění a již se o nich nic neví. Dnešní potomci z hyeří krve již nemají takovou moc, aby zmohli něco proti Ughríat.“

„Ty hyery, které všechno pokazily…,“ osmělil se Eragon, „nejsou náhodou předky Rëktople?“

Angela se zarazila. „Nebyly jejich předky. Byly to právě ony. Rëktople… tak se jmenoval ten druh hyer, který… poslechni, Eragone, odkud ty o nich víš?“

„Ten hyerodlak mi o nich říkal,“ přiznal Eragon, „ten, který pokousal Safiru. Rëktople… tak se nám představil. Maugrim Rëktople.“

Tentokrát to byla Angela, kdo se zatvářil naprosto zděšeně. Vyvalila oči a pak jen polkla. „Maugrim Rëktople? Proboha, Eragone, víš to jistě? U všech tančících myší, Maugrim Rëktople?! Přímý potomek Maasquernuse Prokletého, který způsobil… Pro všechno na světě, Eragone, do čeho ses to zase zapletl? Víš vůbec, co jsou zrovna tyhle hyery zač? Víš, jaký nesou úděl a hlavně PROČ?“

Eragon mlčel a jen si to fascinovaně v hlavě skládal dohromady. Že by šlo právě o to, co jim Maugrim vyprávěl v jeskyni? Ten příběh o tom, jak jeho předkové, dědicové Rudého oka, před dávnými časy v boji s prvním Krutovládcem Sawhrarrem Černospárem udělali něco, co dělat neměli? Zničili nejen Černospáry, ale i Lai-Celebornë, Pány Života, a od té doby magie i život sám nepřetržitě slábne…

Tohle se mohlo shodovat s tím, co má na mysli Angela; jenže Maugrim jim neřekl nic o žádném údělu svého druhu. Ano, prý za tu chybu dodnes těžce platí, ale jak… Eragona navzdory všemu zděšení a vystresovanosti bodlo zašimrání zvědavosti. Jak byly asi hyery potrestány za svůj neuvážený, přinejmenším pořádně přehnaný čin? Musí jít o něco děsného, že si to Maugrim raději nechal pro sebe.

„Maugrim mi o tom něco říkal,“ odpověděl nakonec vyhýbavě a věnoval Angele významný pohled, „ale nemůžu ti to říct.“

„Nemusíš, já to vím,“ opáčila obratem, „není to zas takové tajemství. Ten Maugrim, ten musí svoje předky vážně milovat. Zničili mu život ještě dřív, než se narodil.“

Vstala, zakroutila si pro sebe hlavou a vydala se ke keři, který Eragona označil za Vyvoleného lidské rasy. „Neřešme teď Apocalymona a Maugrima. Stejně to nevykoumáme. Je mnohem důležitější věc, kterou jsem vám ještě neřekla.“

Jaká?, zeptala se Safira. Ona ani Eragon už snad nechtěli nic dalšího slyšet. Spíš bojovali s intenzivním nutkáním svěřit se Angele s tím hrozným průšvihem, který se tu včera udál během fingovaného únosu. Apocalymon ví o nejmocnější zbrani, kterou kdysi vlastnil samotný Sawhrarr, První Krutovládce.

„Máte právo slyšet Khayhûrrskou věštbu. Je to jedna z nejdůležitějších věšteb, jaké kdy byly vysloveny. Z těch Pravých věšteb, které se opravdu plní. Tahle je navíc tajná – skoro nikdo ji nezná. Elvě jsem už o ní řekla, teď jste na řadě vy.“

Angela se k nim otočila čelem a tvářila se PODIVNĚ. Při pohledu na její tvář Eragon i Safira málem zapomněli na všechno ostatní. Strnuli fixováni jejíma očima.

„Khayhûrrská věštba je velmi významná. Musíte ji udržet v naprosté tajnosti. Hlavně si ji však sami zapamatujte. Jednou přijde doba, kdy ji budete potřebovat.“

„A o čem je ta věštba?“ zajímal se Eragon s nepříjemným chvěním v žaludku.

Odpověď stála za to. Bim bam, konec světa míří k nám.

-------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 74 Krvelačnost

Osmahlý muž ve středních letech zamračeně hleděl na temnící se nebe. Jednou rukou se opíral o krumpáč, zatímco druhou neklidně přejížděl po topůrku nabroušeného sekáčku, který měl zasunutý za opaskem. Cítil se vyčerpaně a hlavu měl ztěžklou starostmi, ale hlavně zármutkem. Ještě tomu není ani den, co ta obrovská dračí nestvůra zmasakrovala nemalou část jeho blízkých. Jeho soused, žena jeho přítele, dva bratři myslivci, se kterými kdysi tak rád chodíval na partičku hazardu do hospody v sousední vsi. Oba synové kováře. Dcera sokolníka. A pak jeho vlastní syn, takový dobrý, silný mladý hoch z jeho krve. Ti všichni padli za oběť zrůdě, která včerejší noci znenadání přiletěla z jihu a přepadla je s těmi nejhoršími úmysly.

Jejich osada byla vždy malá a nevýznamná. Ani ne dvacítka chalup se krčila v nevelké dolině mezi dvěma nenápadnými vršky. V blízkosti nebylo žádné větší město, jen pár vesnic podobné velikosti jako ta jejich. Život tu plynul většinou v poklidu. Od jihu nikdy nikdo nepřicházel, protože nedaleko již začínala zrádná a nehostinná poušť. Nebylo tam nic, kvůli čemu by někdo vážil tu cestu až k nim. Husté lesy na severu byly od nich ještě daleko, jih a východ zabírala pustina Hadaraku. Byla to nezajímavá, nudná oblast, ničím nevybočující.

Místní lidé trávili svůj čas prací na okolních polích a pastvinách; těch nemnoho řemeslníků, kteří zde byli usazení, museli krom svého řemesla rovněž obdělávat půdu a chytat drobnou zvěř, protože jinak by se neuživili. Kšeftů bylo málo a obchody skoro žádné. Co si člověk nevypěstoval či neulovil sám, to neměl.

Starousedlíci se jen málo starali o život ve světě. Na krále přišel hovor jedině tehdy, pokud si někdo stěžoval na vysoké daně. Vojáky tu nikdo nespatřil už nejméně deset let. Jediný pravidelný návštěvník vsi, který měl co do činění s Královstvím, byl výběrčí daní a verbíř v jedné osobě, který se objevoval vždy na konci jara. Sebral každému, co jen mohl, a rok co rok odvedl alespoň jednoho jinocha králi do služby. Jen málokterý z vybraných se po několika letech zase vrátil zpátky.

Pracovní rutinu a klid ospalé vesnice žádný vetřelec nenarušil už desítky let. Až včera v noci. To se zcela bez varování strhl tak strašlivý masakr, že sám vydal na desítky let mrzutostí dopředu.

Většina vesničanů už spala, když se zjevila obluda. Zprvu ji nikdo neviděl. V noční tmě byla prakticky neviditelná, dokud nezačala chrlit oheň. Zpočátku vyděsil obyvatele vísky pouze její řev. Řev to byl tak zuřivý, až se všem hrůzou roztřásla srdce, a tak silný, že se z něj rozbíjela okna a řinčelo nádobí. I to se mnohde rozbilo. Tyto škody však byly ty nejmenší. Když to začalo, pomysleli si mnozí, že jde o zemětřesení nebo tornádo a tak se jali urychleně opustit své domovy dříve, než se jim sesypou na hlavu. Ve tmě draka neviděli, jen cítili mocné dunění, poryvy vichru a neustávající řev.

Bylo však pouze otázkou času, než to někdo zjistí a zabrání mu v tom.

-------------------------------------------------------------------------

Šruikan se vracel k těm dvěma zakrslíkům příjemně nasycený a uvolněný, jako už tolikrát předtím. Dnešní noci se obzvlášť důkladně nakrmil, ovšem tentokrát ho to také něco stálo. Poplašná zpráva o volném divokém drakovi se již stačila roznést tak daleko, že ti lidé dole nebyli tolik zaskočeni jako dříve, když se nad nimi objevil. Několik z nich se dokonce odvážilo postavit na odpor. Vrhali po něm kopí a sekery, stříleli po něm spousty šípů, obyčejných i hořících, v očividné snaze jej zahnat. Ne tedy že by jim to k něčemu bylo. Šruikan doslova kypěl opovržením, když si jejich ubohé pokusy vybavil. Ačkoli nemohl přitom zcela nevnímat štípavou bolest v levém křídle a pod pravým stehnem. Jeden ze střelců měl nějak lepší mušku než ti ostatní a trefil Šruikana hned čtyřikrát, a to do samých citlivých míst, kde nebyl chráněn tvrdými šupinami. Šlo o křídelní blány a také slabiny, přímo to nevelké místo mezi jeho zadní nohou a břichem, kde nemohl mít šupiny, protože by jimi bolestivě dřel sám sebe při sebemenším pohybu. Jak se ten zpropadený člověk dokázal trefit zrovna tam, to bylo pro draka učiněnou záhadou. Jeho pohrdání vystřídal slepý vztek. Zuřil kvůli uštědřené bolesti a také proto, že se mu nedařilo hrot šípu vytáhnout. Nesnesl pomyšlení, že by si ho tam měl nechat, ale zrovna tak se mu příčila myšlenka, že by požádal o pomoc někoho jiného, třeba toho zrádcova-syna-Murtagha. Ten by si jistě se Šruikanovým nepříjemným zraněním poradil. Jenže představa, že by to po něm měl chtít, Šruikana dováděla málem k nepříčetnosti. Nemluvě o tom, že by se člověk mohl zajímat o to, jak se tam ten šíp dostal. Grrrrrrr.

Vztek draka přemohl a on halasně zařval. Klouzal příjemně chladivým vzduchem další minutu, když konečně spatřil ten zubatý skalní výběžek, pod kterým nocují ta dvě mláďata. Morzanův syn a jeho rudý drak. Šruikan se i v duchu zuřivě, ba s fanatickou umanutostí bránil vyslovování jejich jmen. Sám netušil, proč, a ani ho to nezajímalo. O svých pohnutkách nikdy nepřemýšlel. Bylo by to příliš… aaaach grrrr.

Šruikan zlostně potřásl hlavou a zafuněl. Mocně se nadýchl, že znovu zařve, když vtom najednou ho bodl podivný pocit, že není sám. Co se to zase děje?

Ten pocit znal a uměl si ho zařadit. Něco se lehýnce, sotva patrně otíralo o jeho mysl. Byla to nějaká jiná mysl. Neznámá mysl. Takovou nezná. Ne. Co je sakra zač? Šruikan sevřel zuby a pokusil se podivnou mysl lépe určit. Nebyla lidská, nebyla dračí. Nebyli to ti dva, které má hlídat a doprovázet, nebyl to ten veliký drak, který ho s nimi poslal. Nebylo to žádné zvíře, žádný dvounožec… Černý drak se trochu zarazil, když cizí mysl reagovala na jeho snahy o identifikaci a zcela zjevně se pohnula. Vycítila jeho úsilí a nevzpírala se mu. Ale ani mu nijak nepomáhala – prostě ho ignorovala. Jen se škádlivě pohnula, aby mu ukázala, že tam skutečně je.

Šruikan si pro sebe zavrčel. Konečně nahmátl svojí myslí okraje té druhé a zjistil – že nic nezjistí. Pečlivě chráněná mysl neznámého tvora byla cítit jakousi zvláštní, nepopsatelnou mocí; dala se z ní tušit síla, obrovská síla. Mnohem větší síla, než jakou kdy Šruikan poznal. Ani král se svými stovkami dračích otroků neměl šanci shromáždit takovou moc… ani z tisíciny. Ani z tisíciny tisíciny… ani z mnohem menšího zlomku. Šruikan pocítil rostoucí zmatek a dokonce údiv. Cizí mysl se o něj hravě znovu otřela, jakoby potěšená jeho zájmem. Laškovala s ním? Pak se na něj najednou přitiskla mnohem víc a jako by ho obklopila.

Černý drak ztuhl a skoro zapomněl, že letí. Přesto nespadl – nějaká síla zvenčí ho podržela na obloze, takže nevadilo, že přestal mávat křídly. Cizí mysl se nepopsatelně přeskupila; pohyb to byl hladký a plynulý, jako když se had elegantně roztáčí z klubíčka a zvolna se napřimuje.

Nitro mysli zůstalo naprosto nedobytné, zato nejsvrchnější vrstva jejích obran jakoby se odloupla a odkryla malý zlomek z ní samé. Cizí tvor dal Šruikanovi pocítit kousíček ze sebe, opravdový a nepřikrášlený. Na povrchu jeho mysli to usilovně tepalo, zároveň roztržitost, zároveň soustředění, hluboký stálý hněv stejně jako podivuhodné, vnímavé souznění. Tisíce pocitů a přece jako by ta mysl byla spálená, vyhaslá, vyhořelá a pustá, či jak to říct. Emoce jako netrpělivost, zlomyslnost, zvědavost, nedůvěřivost, ale i strach a bolest se kladly jedna přes druhou, a přece jako by na jejich pozadí nebylo NIC. Šruikana pohltila čirá hrůza, když postřehl to gigantické, obludné, temné, ledové, zoufalé nezměrné PRÁZDNO. Mysl cizince byla obrovská, jako by obsahovala miliony myslí, a přece byla jediná a soudržná. Byly v ní tak strašlivé rozpory a zmatek, jančivé běsnění i mrtvá nicota, nejstrašnější nenávist, ale i střípky čehosi, co šlo považovat za lítost.

V cizí mysli se to komíhalo, nesrozumitelně, trhavě, prázdno se mlelo s přehršlí instinktů, vzpomínek, pocitů a potřeb, a vše se to točilo, točilo, šíleně točilo, rej plný zuřivé bolesti, zmítání k nesnesení. Šruikan začal v duchu ječet a zmítat se, najednou posedlý touhou z té hrůzy uniknout. Těžko říct, který aspekt nezařaditelné mysli byl strašlivější, zda ty obludně rozsáhlé lány mrtvého nic, nebo naopak ten exponenciálně se nepřetržitě rozrůstající zběsilý vír takové síly, že jakoukoli jinou duši by při pouhém doteku okamžitě roztrhal na miliardy kusů.

Cizí mysl ho pustila, Šruikan zavyl a padal.

Cizí síla ho šetrně zachytila a snesla na zem dřív, než si mohl těžce natlouct.

Ty jsi Šruikan, že? Promiň, že jsem tě vyděsil, oslovil ho čísi hlas. Chtěl jsem tě poznat.

Černý drak si záhy uvědomil, že hlas patří k té bezpochyby šílené, nezměrné mysli, která ho sice pustila ze svého sevření, ale jinak tu stále byla, jen kousek od něj. Hmmm, další rozpor. Mysl se jevila stará, prastará, jako by čelila celým věkům a ještě víc, ovšem vnitřní hlas nositele zněl zcela jinak. Mladě, skoro nevinně. Tak poklidně a uváženě, navzdory hrůzostrašnému mučivému šílenství v jeho nitru.

Šruikan opět pro jednou odložil svoji nechuť ke komunikaci. Kdo jsi?

Cizí mysl se ho dotkla znovu, tentokrát však očividně opatrně. Nechtěla mu ublížit. Hlas se zasmál, nevesele, ironicky. Možná dokonce se stopou hořkosti.

---------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 75 Černá páteř

Některé rasy odměřují čas podle přírodních pochodů, které se s železnou pravidelností stále opakují. Den, noc, léto, zima, fáze měsíce. Jindy k témuž účelu poslouží určitá viditelná znamení, třeba když Vöeddfarové ve svém světě počítají roky podle otáčení Veliké trojhranné hvězdy. Mnohým civilizacím ke zkrocení časomíry dopomohly vědy jako matematika, astronomie, nebo přírodověda. Ano, i rozmnožovací cyklus lidožravých švábů na Hysteriazzu je pro místní mágy platným kalendářem.

Od chvíle, kdy se setkal s Bezejmenným bylinkářem, se pro Solembuma kompletně zpřeházely všechny hodnoty. Xerfarián pro něj začal znamenat víc než cokoli jiného. A stalo se jaksi samozřejmým a nevyhnutelným, že kočkodlakův čas byl nyní odměřován výhradně podle intervalů, které uplynuly mezi jednotlivými dávkami oné drahocenné libé tekutiny. Ačkoli Bylinkář trval na tom, že časové odstupy mezi dávkami nemění, kočkodlakovi se přesto zdálo, že musí čekat pokaždé o trochu déle. Rozčilovalo ho to. Co to hergot tomu Bylinkáři udělá, pokud Solembumovi dá napít o minutu dřív? Nebo o dvě. Nebo pět.

Bylinkář se ale ke kočkodlakově značné nespokojenosti opakovaně oháněl „rozpisem“ a nikdy nedal xerfarián z ruky dřív než v danou chvíli. Solembum mohl škemrat, jak chtěl, mohl vyhrožovat, mohl se pokoušet uzurpovat bylinu násilím – vše marné, stejně musel vždy čekat, až „to rozpis dávkování dovolí“. Bylinkář byl neoblomný a ke vší smůle mnohem silnější a hbitější než nebohý drogou ovládnutý kočkodlak. Solembum se tak stal zcela odkázaným na Bylinkářovu vůli, a právě na to ten zrádný VilemonGer předem spoléhal. Díky moci xerfariánu měl nad Solembumem absolutní vládu a mohl si s ním dělat, cokoli jen chtěl.

Tedy, respektive mohl by, pokud by sám nebyl v područí mocnějšího mága, než je on. Bylinkář ovšem ke své smůle podobně jako Solembum nebyl svým vlastním pánem. Mohl si dělat, co chtěl – ale jen pokud zároveň splnil to, co se po něm požadovalo. Nebylo to vždy právě lehké, uspokojit nároky, jež na něj byly kladeny.

Bylinkář moc dobře věděl, v jak ošemetné situaci se nachází. Dostal od Pána příkaz zajistit řečeného kočkodlaka a udržet jej pod kontrolou. To zatím zvládal; jenže jelikož byl řečený kočkodlak v hledáčku vícero mocných vládců, představoval cennou kořist a o tu se většinou musí tvrdě bojovat. Bylinkář tušil, že dosud není dobojováno. Pánův nepřítel, který je ostatně Nepřítelem všech, unesl Solembuma jako první a jistě jej bude chtít zpět. Řečeno jinak, zloděj okradl zloděje, jenže ten původně okradený se jen tak nevzdá a pokusí se ukradené získat zase zpět. Solembum je „horkým zbožím“ – tak horkým, až to bolestivě pálí do pracek. Dej Pán temných míst, ať si pro „horké zboží“ dojde někdo, koho bude Bylinkář schopen přemoct. Jinak ó hrůzo, kočkodlak padne znovu Nepříteli do pazourů. Podruhé by se okradení únosců nemuselo tak zdařit jako posledně.

Bylinkář se rozhodl prozatím přemístit na bezpečnější místo a vyčkat dalších Pánových pokynů. Vydal se tedy z předsvětí Temnošeru, kde dostal kočkodlaka ze zajetí Nepřítelových VilemonVaganů, směrem k Černé páteři. Tak se nazývala zóna, která oddělovala Sousvětí Mrzké Temnoty od Sousvětí Lovců noci v těch místech, kde spolu ona dvě Sousvětí blízce sousedila.

Sousvětí Mrzké Temnoty bylo jedním z mnoha set Sousvětí, jež náležela do Říše Temnoty. Bylo to území spadající do sféry Ughríarrova vlivu. Prakticky se dalo říct, že to byl okraj Nepřítelova teritoria. Naproti tomu Sousvětí Lovců noci již patřilo mezi državy Šelem noci, a tudíž spadalo do oblasti ovládané Apocalymonem, Ughríarrovým odvěkým úhlavním sokem. Jako byl Ughríarr Pánem Temnoty, Apocalymon byl Pán Šelem noci. Pro neznalé možná nebyl mezi oběma řečenými skupinami velký rozdíl – to by však byla veliká mýlka, protože Šelmy noci a Tvorové Temnoty jsou dvě zcela odlišné skupiny tvorů a společného toho mají pramálo. Kam až dějiny Krutovlád sahají, oba typy tvorů spolu bojují a nemají přitom sebemenšího slitování. Jako jejich vládci, i oni jsou svými nejhoršími nepřáteli.

Černá páteř bylo významné, ovšem v důsledku výše zmíněných skutečností velmi nebezpečné místo. Jednalo se vlastně o mezisvětí; dlouhý pruh v Prostoru, ležící po celé své délce mezi Předsvětími přiléhajících světů obou Sousvětí. Jelikož se různá Sousvětí nenalézají fyzicky vedle sebe (hraničí spolu spíše tak, že mají podobný určující rozptyl obsažených dimenzí), ani Černá páteř není plně fyzickým objektem. Jako všechna Sousvětí a světy, i hraniční zóny jako je Černá páteř jsou zčásti fyzického, zčásti magického charakteru, a svou podstatou přesahují rámec čehokoli, co lze přesně vymezit, určit nebo změřit. Z toho vyplývá, že prostorová logika ve Vyšších světech ne vždy funguje.

Relativně jednoduchým kouzlem se Bylinkář dostal z VNĚ-Temnošeru na okraj Černé páteře; ačkoli na fyzické úrovni byla obě místa od Alagaësie prakticky stejně vzdálená, mezi nimi navzájem ležel obrovitánský kus Prostoru a cestovat tudy bez pomoci interdimenzionální magie by bylo velmi obtížné a zdlouhavé.

Solembum cestoval pochopitelně s Bylinkářem. Ten neměl potíž s tím zařadit spolucestujícího do svého kouzla. Díky svému uzavíratelnému kotlíku se Bylinkář rovněž nemusel nijak snažit, aby kočkodlaka k pouti do divokých, vzdálených končin Veškerenstva přemluvil. Solembum šel sám a více než ochotně. Následoval by nádobu s xerfariánem klidně do doupěte samotného Ughríarra, kdyby bylo třeba.

Putovali nějakou dobu mlčky – tedy až na neúnavné Solembumovy dotazy ohledně termínu další dávky nadpřirozené drogy, jíž už nadobro propadl. Bylinkář zas a znovu našeho závisláka odbýval s tím, že kýžená chvíle brzy přijde. Šlo to takhle nějaký čas, až se oba poutníci konečně dostali z pustiny na kraji Černé páteře a došli těch pár mil k prvnímu zdejšímu osídlení.

Ačkoli nebyla Černá páteř žádným světem, ba nebyla ani Předsvětí, zdaleka to neznamenalo, že by tu nic nebylo. I mimo jasně definované, pojmenované a ohraničené světy totiž zbývalo v Prostoru poměrně velké množství volného místa. Nebyla to žádná nicota a na spoustě takovýchto míst bylo stejně nebo i více živo než v uznaných, řádných světech a předsvětích. Jenže i tak byla mezi světy a mimosvětími celá řada rozdílů. Jedním z nich bylo to, že mimosvětí neměla žádné vládce, majitele, správce či ochránce – prostě nikoho. Žádnou správu ani organizaci. Panovalo tam bezvládí, divočina, zmatek a anarchie. Neexistence platných zákonů nebo pravidel vedla pochopitelně ke značnému množství násilí. Bezvládí a nekontrolovanost mimosvětí byla také lákadlem pro všemožné podvratné existence, zločince, uprchlíky a psance. Černá páteř byla významným mimosvětím a skýtala útočiště pro obrovské množství více či méně nebezpečných vyvrhelů. Pohybovat se v podobných zónách jako tato bylo vždy otázkou vlastního rizika.

„Drž se u mě, Solembume,“ nabádal jej Bylinkář se stopou ustaranosti v hlase. Byla na místě – tady, kde neexistuje žádné právo, vítězí drzejší a silnější, a takřka nikdo si nemohl být jist svojí bezpečností. Solembumovo uvažování bylo značně otupělé, Bylinkář však musel zůstat ve střehu.

Zavedl svého zmámeného chráněnce do čehosi, co by se při notné dávce fantazie dalo označit za osadu, či spíš uprchlický tábor. Jediné stabilní místo široko daleko představovala temná věž poblíž centra tohoto shluku obývaných objektů. Věž měla čtyři patra a přiléhala zezadu k neorganizované pokřivené změti šedavých a černých staveb, křivolace se vinoucích do všech směrů. Zatímco jinak byly jednotlivé (jak jen to nazvat? Na chatrče to bylo moc pevné, na domy moc ubohé) stavby od sebe odděleny a stály každá zvlášť, komplex za věží byl porůznu pospojován v jeden nepravidelný, chaotický celek.

V přízemí temné věže se nalézal, světe div se, hostinec U Dvou vlčích ocasů. Zatímco zvenčí neměřila věž na šířku ani šest metrů, hospoda uvnitř měla kolosální, velkopanské rozměry a i jinak byla dosti štědrá. Právě do tohoto hostince Bylinkář Solembuma nasměroval. Kočkodlak automaticky souhlasil se vším, co mu jeho xerfariánový souputník navrhnul, i když míval zpravidla jen mlhavou představu o tom, o co vlastně kráčí. Z hostince se do dáli linula příjemná vůně pečeného masa, která se sice intenzitě xerfariánových výparů nemohla rovnat, nicméně přesto kočkodlaka alespoň částečně vrátila do reality. Zvědavě zavětřil a stačil zvednout hlavu právě včas, aby spatřil vývěsní štít, pohupující se na řetězech nad vchodem. Uprostřed štítu se vyjímala lebka jelena s vpravdě monstrózním parožím; po stranách a dole pod lebkou se vinuly dva zkřížené vlčí ohony a to celé spočívalo v nablýskané podkově, situované do pozice hezkého širokého U. Solembum se krátce podivil a vešel dál.

Bylinkář mu položil ruku na rameno a vedl jej dozadu, k obslužnému pultu, kde se zřejmě nalézal i výčep. Cestou vyvolali on i Solembum hotové pozdvižení a získali si pozornost takřka celé putyky – místní si měřili Solembuma s údivem a zvědavostí, kdežto na Bylinkáře zahlíželi způsobem, který nadhazoval otázku, kdo po něm skočí jako první. Bylinkář si nevraživých pohledů nevšímal a šel sebejistě rovnou k hostinskému, který v rozrušení úplně zapomněl, co dělá, a polil si ruku krví.

Dosavadní hovor všude okolo získal zcela jiný tón, ovšem Solembum beztak nerozuměl nikomu ani slovo – místní hatmatilka ani dialekty několika řečí z vyšších světů nebyly ničím, co by mohl znát někdo, kdo teprve poprvé vytáhl paty ze světa smrtelníků.

Hostinský mávl rukou a kouzlem se zbavil vylité krve. Pak popadl skleněný džbán a z opravdu dost netypicky vyhlížející pípy do něj dolil zbytek rudé tekutiny. Bylinkář zdvořile čekal před pultem a Solembum zaujatě natáčel hlavu do všech stran a bez rozpaků všemu přihlížel. Hostinský pomocí kouzla poslal doplněný džbán vzduchem k servírce – podivnému stvoření, jehož rysy byly sice ženské, ale svaly mělo jako kulturista, s dlouhým tmavě hnědým peřím na hlavě místo vlasů a se dvěma štětinatými krysími ocasy vyčuhujícími zpod zástěry – a pak se s přísným, nepřátelským výrazem otočil k našim dvěma hostům.

Bylinkář kývl hlavou a jasně zadeklamoval: „Ayxan Keraf, Ger Šeraff.“

Divoká tvář hostinského rázem roztála a vypadala najednou mnohem otevřeněji. Přesto mu v tmavých očích zůstala dostatečná dávka podezřívavosti. Odpověděl něco nesrozumitelného, Bylinkář rychle reagoval a ti dva si vmžiku vyměnili přehršel jakýchsi slov i hrdelních zvuků. Nakonec se asi dohodli, protože Bylinkář s uspokojeným výrazem popadl Solembuma za rameno a vedl ho ke stolu. Usedli poněkud stranou od početného davu a hostinský krátce odběhl, jako by musel něco vyřídit.

„Chceš něco k jídlu nebo k pití?“ zeptal se Bylinkář.

Poslední slovo bylo pro Solembuma jako elektrický šok. „Xerfarián,“ vyhrkl bezděčně.

„Ano,“ usmál se Bylinkář, „ale kromě toho? Měl bys taky něco sníst, jenom xerfarián tě neuživí. Tedy uživí, ale… nebylo by to pro tebe dobré, ani trochu. Co takhle nějaké maso?“

Solembum se zamyslel. „Dostanu xerfarián?“

„Ano, ale chci, aby ses napřed trochu najedl,“ zvolil Bylinkář osvědčený postup.

„Dobrá,“ souhlasil kočkodlak dle očekávání motivován vyjít svému dealerovi vstříc.

„A co bys chtěl? Mají tu, nač si jen vzpomeneš.“

To byla pro Solembuma těžká otázka. Bylo pro něj skoro nemožné pomyslet na něco ještě jiného než xerfarián, pokud šlo o to, co by chtěl dostat. Naštěstí ve vzduchu dosud visela vůně, z níž by se sbíhaly sliny i najedenému, natož Solembumovi, který nejedl už snad celé věky.

„Maso,“ vypadlo z něj nakonec trochu váhavě. Nedokázal podle pachu určit, o jaké maso se jedná. Nebylo mu to nijak povědomé. Nic tady.

„Meleba, štítovce, prajhučera, trnokraba, líšeňku, osmerosanici…?“ nabízel mu Bylinkář různá menu. Solembum jen zmateně vytřeštil oči. „No dobrá, něco obyčejnějšího,“ přeladil Bylinkář plynule a zavětřil, „cítím taky dómarského jelena, ti jsou dobří, šťavnatí… nebo piritaz, to je podobný, jako bys jedl třeba humra, ačkoli jeden gram má kalorií jako tuna.“

„Ty ses pomát, Vilemone,“ ozvalo se Solembumovi za zády, „krm ho takhle a pojde ti dřív, než tarianka naklade třetí vejce. Je to kočka, propána, no ne snad? Dej mu ňákýho ptáka nebo veverku či co, rybu, něco normálního. Ještě se ti z toho tvýho piritaza posere – dyť to by nestrávila ani hyera, sím tě!“

„O živých toho moc nevíš, co?“ přidal se někdo další posměšně, „no neni divu, u Vilemona. Ty sou spíš přes mrtvý.“

„Prokletý mrtvý,“ dodal ještě kdosi třetí.

„Nechte toho,“ zavrčel Bylinkář, „já tu na rozdíl od vás pracuju, tak si nechte jazyky za klapačkama. Neválím si proutí jako někdo.“

„Si nech aspoň poradit, no né? Asi ho chceš živýho, ne? Tak bacha, tyhle nižší dlaci umíraj snadno.“

Solembum byl stále zmatenější. „O co jde?“ zeptal se.

„O tebe, kocourku,“ řekl někdo přímo za jeho zády, tentýž, kdo promluvil jako první. „Mohl bys špatně dopadnout, jestli budeš žrát ty vilemonský blafy.“

Solembum se otočil a s leknutím seznal, že mluvčí sedí přímo za ním, velice blízko. Nejnápadnějším rysem kritika Bylinkářem navrhované stravy byly jeho oči – veskrze dravé, s jasně žlutou duhovkou a pohledem šelmy. Jinak to byl podobný trochu zlověstně vyhlížející mladík, jako mnoho dalších okolo. Tmavovlasí mladí muži a mladé ženy se žlutýma očima a temperamentem lovce tvořili přibližně dvě třetiny osazenstva hospody, a byli tak zdaleka nejpočetnější skupinou. Všichni štíhlí, svalnatí, s pohlednými rysy a jiskrou v oku. Bledí i snědí, vysocí i mnohem nižší. Přesto Solembum jasně cítil, že jde o příslušníky téhož druhu a nesporné vládce mezi místními hosty. Všichni ostatní se před nimi měli na pozoru a chovali se k nim s obezřetnou úctou.

Dokonce i Bylinkář vypadal nejistě, když opětoval mladíkův bystrý pohled. „Na co podle tebe bude jeho žaludek stačit?“

„Kočkodlak, že?“ žlutooký cizinec se k Solembumovi naklonil, prohlížel si ho a taky očichal. „Ty musíš být teda vlivný, kocoure. Nebo máš vlivný známý. Hej, hospodo! Kýtu srnčka, tuhle máme první kočku v našem lokále!“

Reakcí bylo zvýšené mumlání u všech stolů, přičemž tentokrát se tu a tam ozvala i kočkodlakovi srozumitelná řeč. On možná jazyk místních neovládal, ale oni ten jeho ano. Hostinský vykoukl zpoza rohu a hned se žlutookému uctivě klaněl.

„Syrovou, nebo pečenou?“

„Syrovou, nebo pečenou?“ obrátil se žlutooký na Solembuma.

„Pečenou,“ řekl Solembum. Syrové jedl většinou pouze když byl ve své kočičí podobě.

Dál už šlo všechno jako po másle. Solembum zakrátko dostal svoji kýtu srnčka, což byla zvířecí noha pocházející asi z antilopy, pokud šlo soudit podle tvaru a velikosti, zatímco Bylinkář si nakonec objednal žebro osmerosanice. Žebro bylo asi metr dlouhé a pokryté velmi tmavým masem; celkový vzhled tvora, z nějž pocházelo, by se však určoval jen stěží.

Solembum obral nohu srnčka a tak mu to zachutnalo, že požádal o další. Bylinkář mezitím pomalu snědl celé žebro, maso i kost, a pak si ještě dlouho líně olizoval prsty.

Několikačlenná společnost žlutookých mladých lovců u vedlejšího stolu měla pro sebe celá dvě zabitá zvířata, stažená z kůže a jen zlehka osmahnutá, položená na velikém tácu nějakých travnatých bylin. Šlo o Solembumovi neznámá okřídlená zvířata s šesti nohama s kopyty a dle hodnocení konzumentů muselo jít přinejmenším o manu nebeskou. Ovšem i když se žlutoocí ládovali horlivě a s velikou vášní, stihli přitom i v jednom kuse pokukovat po našem kočkodlakovi, a z jejich pohledu by nikomu příčetnému nemohlo být dobře po těle.

Solembum byl však zfetovaný xerfariánem a k prasknutí nacpaný masem srnčka, takže si žádné takové starosti nečinil. Seděl v hospodě plné nějakých neznámých tvorů, ztracen sám v cizině, najeden masa zvířete, o jakém nikdy ani neslyšel, v doprovodu podlého Vilemona…

---------------------------------------------------------------------------------

Zato venku, v zákrytu jednoho již původními osadníky opuštěného přístřešku, číhaly lstivé oči, které celou dobu čekaly na jediné. Zrádce Bylinkář s kočkodlakem jsou momentálně u Vlčích ocasů – a tam si za nimi služebníci Temného Pána netroufnou. Do toho lokálu by z Tvorů Temnoty vstoupil leda sebevrah. Jde o jednu z nejznámějších temnodlačích zašíváren, místo okupované Šelmami noci a jejich spojenci. Sám Apocalymon je prý chrání svou magií. Ughríarrovi tvorové nemají šanci zaútočit na ty dva utečence, dokud vysedávají v té zatracené hospodě.

----------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 76 Pod rouškou tmy

Na Černou páteř zvolna padal soumrak. Poznat to šlo jenom nepatrně, protože místní věčně pošmourné počasí zajišťovalo i přes den trvalé šero. Nebylo to takové temné a zlověstné šero, jaké poznal Solembum v předsvětí Temnošeru; tady na přelomu světů Temnoty a světů Nočních šelem temnota nevládla a zlo tu nebylo uhnízděno zdaleka tak pevně. Zdejší šero bylo v porovnání s šerem světů Temnoty obyčejné. Ničím zajímavé a postrádající temný osten zlé hrozby.

Nicméně Černá páteř nikdy nezažila skutečný jasný den a nepoznala nic, co by se byť jenom vzdáleně blížilo záři světla z nějakého mocného, trvalého zdroje, jakým bylo v jiných oblastech často slunce. Tady totiž slunce nebylo. Osvětlení oblohy i země pod ní zajišťovaly zcela jiné magické pochody a výsledkem bylo přes den slabé, tupé, poněkud skličující světlo marně bojující s nerozehnatelnými šedými mračny, v nichž nikdy nebyla ani skulinka. V noci pak tu byla plnokrevná tma bez hvězd – poklidnější, mírnější tma než tma v Temnotě, ale přesto jiná, než jaká náležela území Lovců noci.

Vyslanci Temného pána vítali nastávající večer s povděkem a zlomyslným vzrušením. Den tu brzy předá svoji vládu noci. A pak se začnou dít věci. Pak nadejde jejich čas.

Velká část hostů ve Dvou vlčích ocasech bude opět muset poslechnout volání noci; jistě už cítí stmívání hluboko v kostech a v duši. Jejich dvojpodstata se přechýlí; navrch získá pro změnu ta jejich stránka, která má blíže ke Zlu. Temný pozůstatek dávné černé magie jejich Pána se projeví v plné síle, tak jak to činí již nespočet Tarií pořád dokola. Ne nadarmo se jim říká Šelmy noci. Noc je jejich časem. Časem, kdy se změní a kdy v nich Zlo procitne. Bude jim vládnout a řídit je, dokud nenastane opět úsvit a nezažene ho pryč, zpátky do nejhlubších zákoutí jejich osobností. Tam bude muset čekat a číhat, dokud se noc nevrátí a nepustí ho znovu ven.

Co nevidět si ty Apocalymonovy potvory v té mizerné putyce uvědomí, že to na ně jde a nastal čas vyrazit. Uposlechnou toho hlasu, opustí to tady a poddají se noci. Poddají se svým pudům. A tak jako pokaždé, i dnes zasvětí čas tmy lovu.

Až k tomu dojde, hospoda zůstane poloprázdná – oproštěná od svých nejmocnějších návštěvníků. Apocalymonovi Temnodlaci zdivočí a půjdou slídit po stopách živé kořisti; mnoho z nich se asi vrátí do svých sousvětí, pár jich ale setrvá v Černé páteři, kde budou pod rouškou tmy masakrovat smolaře, kteří upoutají jejich vražednou pozornost. Vyslanci Temného pána si musejí dát pozor. Temnodlaci z Apocalymonovy elity jsou příliš nebezpečnými soupeři, dokonce i pro Pány Vilemonů. Snadno by se z loupežné mise mohla stát jatka zcela jiná, než služebníci Temnoty zamýšlí. V nejlepším případě se zmocní kočkodlaka, zabijí zrádce Bylinkáře a vrátí se do Temnošeru. V nejhorším případě může daná akce skončit nejen fiaskem, ale dokonce jejich vlastní zkázou. Hodně riskují. Pohybovat se po nocích v místech, kde se volně toulají Temnodlaci, to je čirý hazard.

Rozsévač a Vymítač budou rádi, pokud je dnes v noci nikdo nesežere.

Na druhou stranu by i Bylinkář měl být hodně rád, pokud se dožije úsvitu. Tuhle potěchu mu však jeho příbuzní dopřát nehodlají. Zradil a zaplatí za to. Bude ještě prosit, aby už byl konec.

Rozsévač pokynul svému kumpánovi. První Temnodlaci již vychází z hospody a s roztěkaným pohledem se trousí všemi směry. Po nich odejde i valná většina ostatních hostů podniku. Šelmy noci i ta jejich spřátelená cháska, včetně řady místních obchodníčků a klevetníků, zmizí a zanechají podvratným VilemonGerům volné pole působnosti. Už to nadchází.

Bylinkář nebude smět v hospodě dále zůstat, protože bez přítomnosti Šelem noci ho tam zbylí hosté nestrpí. Příliš se ho bojí a nedůvěřují mu. Koneckonců je tvorem Temnoty, ač Temnotu zradil. Bude donucen rovněž odejít a kočku vezme s sebou. Zůstane sám. Jediný se dvěma neubrání. A ztracený kocourek se zase vrátí, kam patří. Do majetku Temného pána.

Netrvalo dlouho a stalo se, na co Rozsévač s Vymítačem čekali. Šelmy noci byly pryč a již se nejspíš někde zasnubovaly se svým divokým já a z poloprázdné krčmy vyhodili nevítaného Vilemona, mimo dohled Temnodlaků příliš hrozivého, než aby si ho tam hostinský nechal. I z dálky Rozsévač dobře viděl Bylinkářův mrzutý, nakvašený výraz.

„Jdem,“ sykl na Vymítače hrubým, skřehotavým jazykem Vilemonů.

Oba lstiví VilemonGeři se nenápadně nalepili na Bylinkářovu stopu a zpovzdálí ho sledovali. Jejich bývalý kolega, nyní nepřítel, vedl kočkodlaka kamsi hloub mezi neuspořádané skupiny staveb. Zřejmě si byl moc dobře vědom nebezpečí. Jen šílenec by se na noc pustil někam dál do okolních plání nebo nedej Černospár dokonce do lesa. Možnost napadení Temnodlakem byla příliš děsivá. Bylinkář se asi bude chtít uchýlit někam do zákrytu a strávit noc raději obklopen zdejší civilizací, než aby zůstal zcela nechráněn v divočině. No nebylo divu. Proti hladové Šelmě noci by jistě neobstál.

Rozsévač a Vymítač špehovali Bylinkáře, dokud jim nebylo jasné, kde přesně chce přenocovat. No ovšem; tak jako mnoho příležitostných poutníků zamířil k Ubytovnám – to byl ten propojený komplex za temnou věží, k němuž ovšem vedla přístupová cesta z opačné strany, takže ho Bylinkář na cestě z hospody musel obejít.

„Sakra,“ zavrčel si Rozsévač pro sebe. Jestli vejde Bylinkář dovnitř, jak se tam za ním nepozorovaně dostanou? Ve vchodu každého kontrolují. Na téhle straně Černé páteře jsou blíž Apocalymonově území než teritoriu jejich Pána – nebylo překvapivé, že tu všichni nadržují spíš Šelmám noci a tvory Temnoty v lásce nemají. Bylinkář se ještě může ohánět tvrzením, že Ughríarra zradil a pracuje pro opačnou stranu, ale Rozsévači něco takového nikdo neuvěří. Zbývá tedy doufat, že ani Bylinkářovi jeho kamarádšoft s Apocalymonem nepomůže a do Ubytoven ho nepustí. Pak bude muset nocovat venku, asi v nějaké opuštěné chatce, a tam už si s ním hravě poradí.

K nemalé Bylinkářově dopálenosti a Rozsévačově radosti se ukázalo, že Vilemona do komplexu nepustí, ani kdyby byl tisíckrát na Apocalymonově straně. Bylinkář se sice napřed pokoušel hádat, ale neuspěl a záhy to vzdal. Otočil se na patě a odešel, tentokrát směrem ke kraji osídlení. Tam je spousta neobývaných barabizen a všelijakých starých kučí, kam může složit hlavu i naprostý vyhnanec. Rozsévač si zamnul pařáty a kývl na svého souputníka. Oba následovali Bylinkáře a Solembuma na okraj osady. Tam si Bylinkář po chvíli váhání vybral konkrétní objekt a nasměroval kočkodlaka dovnitř. Pak vstoupil sám a ztratil se Rozsévači z očí.

„Tak,“ klapl Rozsévač čelistmi a protáhl si drápy. „Čas nastal.“

Bylinkářova magie varovala přepadené před útokem dostatečně brzy na to, aby stihli zase vylézt ven z úkrytu dřív, než je tam nepřátelé dostihli a dostali do pasti. Jenže ani to, že Rozsévači nevyšel moment překvapení, nemohlo vyvážit skutečnost, že Bylinkář byl s kočkodlakem sám, kdežto útočníci byli dva. Samotný Pán Vilemonů byl od počátku v nevýhodě a dvěma sokům ze svého rodu nemohl dlouho vzdorovat. Věděl to stejně dobře jako oni.

Bylinami obluzený Solembum mohl o celé akci říct jediné: bylo to všechno tak rychlé a zmatené, že se v tom vůbec nestačil orientovat. Nedokázal pochopit, co se vlastně děje. Vnímal jen vzteklý řev několikerých nelidských hlasivek, chaotickou potyčku, z níž zbla nepochytil, kdo proti komu bojuje a proč, návaly podivné, zlověstné divokosti, jež se šířila ve vlnách všude kolem jako oblaka nějakého jedu. Kočkodlakův instinkt byl xerfariánem zatlačen do pozadí, ale ještě zcela neodumřel; cítil kdesi v nitru plíživý, znepokojující pocit. Jedna část jeho bytosti měla takovou… chuť… ne chuť utéct, snad jen chuť toužit po útěku, nebo ho dokonce plánovat. Ten pocit rostl. Možná šlo o ždíbek paniky, kdy se kousíček jeho živoucí duše zaleknul spádu událostí, jimž pomatený rozum již nemohl porozumět, ale které ho přesto nenechaly zcela chladným.

Ti tři dlouháni se prali čím dál zuřivěji a půtka zjevně někam směřovala, k nějakému závěru, rozuzlení. Tím závěrem mohlo být jediné – porážka jedné strany. Už teď bylo vidět to, co všichni aktivní účastníci věděli ještě dříve, než se do sebe pustili. Blíží se to každou vteřinou. Dva spojenci útočili sehraně jako tým a pomaloučku, nenápadně získávali nad Bylinkářem vrch. Mohli to s ním ukončit rychle. Jenže on byl pro ně zrádce, a zrádce zasluhuje trest. Popraví ho pomaleji, důkladněji… není kam spěchat. Nejprve ho jen tak dorvou, že se nebude schopen dále bránit. Pak to teprve začne. To, co bylo pro Bylinkáře bojem o holý život, pro ně byla bezmála kratochvíle. Rozkošné běsněníčko s odměnou navrch.

Solembum nejistě přešlápl. Jeho bytost jako by se jemně otřásla. Vevnitř se cítil roztržen, rozlámán, ne na dva kusy, ale přinejmenším na deset. Vliv xerfariánu nabýval na síle s každou další dávkou, kterou pozřel; jenže kočkodlaci mají tuhý kořínek a Solembum toho ještě nevypil zdaleka dost na to, aby se z toho musel definitivně pomátnout. Ještě nepřišel o svoji osobnost, ani o svoji svobodnou vůli. Ještě ne. Teď, ve chvíli ohrožení, v sobě ucítil něco, na co předtím zapomněl. Jeho já vystrčilo drápek, malý, maličký, pouhou špičku drápku, zabodlo ji do tuhého krunýře xerfariánové magie, omotané kolem jeho duše, zabodlo hloub a začalo páčit. Jeho podstata se drala na povrch, zprvu slaboučce, takže to připomínalo poslední slabý pohyb ocasem před smrtí. Pak to sílilo. Dlačí magie, dědictví po pradávných předcích. Síla odkudsi… neznámo odkud. Tu sílu si nosí každý dlak v sobě. Je jeho součástí stejně jako jeho dvě podstaty, bytostná i zvířecí.

Solembum se všecek roztřásl. Lomcovalo jím jeho přirozené nutkání, naléhavé jako dýchání, jako sám život, jako tep krve v jeho žilách. Rostlo to v něm s každým úderem srdce. Jeho moc, kterou dostal jako rodilý dlak do vínku, zápasila s xerfariánovou blokádou. Uvnitř, v jeho mysli, v jeho srdci, v jeho paměti, v jeho duši… Probíhal tam stejný divoký, zarputilý boj jako byl ten, který se mezitím odehrával před jeho zmatenýma, nechápajícíma očima.

A pak, najednou, mrštil Vymítač Bylinkářem o zem, a než se ten stačil vzpamatovat, napřáhl Rozsévač ruku nad jeho obličej a cosi zasyčel v tom nelibém, drsném jazyce Vilemonů. Temná magie se snesla na Bylinkáře a vmžiku jej uvěznila. Poddal se jí s jediným, marným záškubem celého těla, a pak zůstal bezmocně ležet. Přivřenýma očima hleděl na své přemožitele, tvrdě, nevraživě, ale zároveň se stopou strachu. Bylinkář znal moc dobře praktiky svého rodu. Sám je v minulosti nesčetněkrát prováděl. Nikdy je sám neokusil… ale to se teď změní. Polkl a navzdory narůstajímu zoufalství dál opětoval Rozsévačův pohled. Neodvrátil zrak.

Rozsévač neuspěchaným, ledabylým pohybem chytil ležícího Bylinkáře za krk a pak pokývnul hlavou na Vymítače a trhl jí směrem k Solembumovi. Vymítač se pootočil, na zažloutlé tváři krutý úsměv, a vykročil. Solembum zahlédl špičku jeho jazyka, kterak sotva znatelně vyjela mezi jeho bezkrevnými rty a lehce je olízla.

Vtom se v našem kočkodlakovi zničehonic něco ZLOMILO. Navenek zůstal celý, ale jeho nitro jako by se roztrhlo a švihnutím převrátilo na druhou stranu. Solembum sebou cuknul jako po ráně elektrickým proudem, prudce, zajíkavě se nadechl… pak vrhl vyplašený pohled na blížícího se Vymítače, zavřískl, uskočil a vystřelil pryč jako namydlený blesk. Vilemoni se překvapeně zarazili, zatímco kočkodlak prchal, co mu nohy stačily, a pak Rozsévač ostře zavelel: „Chyť ho!“

Solembumova mysl jako by explodovala. Po násilném utlumení vlivem magického bezvědomí, bezčasovosti a potom ještě xerfariánu se mu najednou prudce vracelo jeho normální vědomí a doslova jej zahltilo pocity, myšlenkami a dojmy. Nadvládu ve všem tom zbrklém chaosu získal naštěstí instinkt, a ten radil dle potřeby utíkat nebo bojovat. Tím Vilemony zcela zaskočil a zastihl je naprosto nepřipravené. Cítili totiž moc dobře, že je držený na xerfariánu, a tudíž si byli jistí, že ze sebe nevymáčkne žádnou kloudnou reakci, ani kdyby mu hrozili rozsekáním zaživa. Jeho nečekaný útěk jim dočista vyrazil dech.

Solembum pádil, kam ho nohy nesly, vůbec netušil, kde je a jak se sem dostal, kličkoval mezi temnými stavbami, málem se srazil s několika podivnými kolemjdoucími, a bezhlavě se hnal nevěda kam, prchaje nevěda před kým. Vnímal jediné – že je pronásledován. Na neznámém místě, kde správně neměl co dělat, za okolností, jež byly nenormální a děsivé. Vymítač se hnal za ním. Rozsévač se chtěl mezitím postarat o zajatého Bylinkáře. Ten ale nebyl hloupý, a když si uvědomil, co se děje, vší silou se vyprostil z kouzelného sevření a napadl Rozsévače povzbuzen myšlenkou, že teď, když Vymítač nahání kočkodlaka po všech čertech, je to jeden na jednoho a šance jsou tedy vyrovnané.

Solembum prchal, honěn Vymítačem po labyrintu sešlých budov sem a tam, Rozsévač s Bylinkářem spolu zápasili a na nic jiného neměli ani pomyšlení. Ani jeden ze čtyř aktérů dramatu si nevšimnul, že jejich potyčka už stačila upoutat něčí pozornost, dokonce pozornost tvora nebezpečnějšího, než byl kdokoli z nich.

Solembum postřehl, že se jeho pronásledovatel vyhýbá všem okolojdoucím či postávajícím tvorům, jako by se jich štítil nebo obával. Toho se musí využít. Vytáhlý zahalenec uměl utíkat rychleji než on, nadto se několikrát zčistajasna vynořil před ním místo za ním (protože se přemisťoval prostorem pomocí magie), ale v blízkosti jiných tvorů si na něho nikdy netroufl a zase ustoupil. Snažil se vyštvat kočkodlaka někam mimo osadu, kde by na něj mohl bezpečněji zaútočit, ale zase ne moc daleko, aby přitom nezaútočil nikdo na něj. Logicky z toho plynulo, že Solembum osadu opustit nesmí a možnou ochranu by se měl pokusit hledat v blízkosti místních.

Už mu skoro nezáleželo na tom, co jsou ti místní zač. Nestačil si je sice více prohlížet, zdáli se mu však zvláštní a hroziví. Jenže nikdo z nich ho nenapadnul – zatím. Třeba to nejsou nepřátelé. To by se mělo urychleně zjistit. Prohnal se nějakou dlouhou, celkem rovnou ulicí s Vymítačem v patách, a vběhl na jakési náměstí. Přitom mu neuniklo, že řada zdejších usedlíků pozoruje celou honičku se zaujetím, které naznačovalo, že mají nutkání se do ní nějak zapojit. Solembum jenom doufal, že se nechtějí přidat k Vymítači a také se ho snažit chytit.

Solembum se mezi hloučky cizinců pokoušel najít někoho, koho by se odvážil požádat o ochranu, zároveň přemítal, zda je to dobrý nápad a jestli nemá radši zkusit vymyslet něco jiného, a do toho hbitě uhýbal Vymítačovým výpadům a kličkoval v zoufalé snaze mu uniknout. Taky měl zlost, že u sebe nemá žádnou zbraň. Jeho povaha bojovníka a lovce se vzpírala proti zbabělému útěku víc a víc. Toužil se otočit a bojovat. Matně tušil, že by to bylo nesmyslné a marné, a tak utíkal dál.

Rozskočí se mu hlava. Utíkej, utíkej! Křičelo to v něm jedním hlasem. Rychle pryč! Jiný hlas však zuřil a řval: No tak zaútoč na něj! Zab ho! Jsi lovec, ne kořist! Otoč se a zaútoč! Třetí hlas znepokojeně dumal: Kam mám jít? Kam mám jít? Co mám dělat?

Bylo to strašné.

Těsně za jeho zády se mihlo jakési dlouhé, lesklé ostří. Solembum vyjekl a honem uhnul do strany. Švih ostří ho donutil zatočit do jedné z postranních ulic, kde panovala naprostá tma. Náměstí a větší ulice byly aspoň chabě osvětlené, tady se ale s něčím takovým zjevně nikdo neobtěžoval. Další sek čepele kočkodlak už jen slyšel, ale neviděl. Už prakticky nic neviděl – co nevidět určitě narazí do zdi. Vymítač se po něm dál oháněl a pociťoval přitom rostoucí uspokojení. Konečně má tu zatracenou kočku tam, kde ji chtěl mít. Tady je nikdo rušit nebude.

Dalšími seky donutil Solembuma několikrát uskočit vlevo a nasměroval ho o uličku dál. Na rozdíl od uprchlíka i v naprosté tmě dobře viděl, a to se mu teď náramně vyplatilo. Tmou zdejší noci oslepená kořist jemu, temnému lovci, nikam neuteče.

Rozmáchl se znovu a přesně mířeným úderem podrazil Solembumovi nohy. Ten upadl, kutálel se, potom vyskočil a klopýtavě se hnal dál; všechno uvažování už hodil za hlavu a přemohla jej panika. Nemohl bojovat ani hledat záchranu v prostředí, které jeho protivníkovi tak přesně hraje do karet. Vymítač mu podrazil nohy ještě jednou a srazil ho k zemi. Solembum zaprskal, prohnul se, uhnul před dalším máchnutím Vilemonovy čepele a pak najednou, aniž to zamýšlel, pocítil ono tak známé chvějivé mravenčení po celém těle. Prostoupilo ho horko, tak příjemný pocit ve zdejším chladu, a projela jím síla. Teplo a síla se spojily s tlukotem jeho srdce; páteří mu projela vlna burácející energie a vzápětí mu ten obrovský, podmanivý, všemocný a všeuchvacující pocit vystřelil ze srdce do všech údů. Teplo a síla ho naplnily a přírodou a magií stvořený proces konečně započal. Kosti mu rychlým, plynulým pohybem změnily tvar a vše se v něm nadobro přeskupilo. Ucítil šimrání po celém těle, a vzápětí byl pokryt srstí. Protáhl si ruce a během toho pohybu se změnily, takže v jeho závěru si už protahoval ostré drápy. Švihl ocasem, vyklouzl z potrhaného oblečení a výhrůžně na neviděného útočníka zasyčel. Sice stále neviděl, ve své zvířecí podobě měl však pro orientaci v naprosté tmě i jiné smysly. Jak je možné, že ho to nenapadlo dříve?

Teď už dokázal poznat, že se navzdory svému úsilí dostal za okraj osady. Za sebou měl ještě poslední domy, před ním se však rozprostírala holá pláň. Útočník ho dokázal vyhnat z relativního bezpečí zdejší civilizace na hranici divočiny, kde bezpečné nebylo nic.

To teda klobouk dolů, pomyslel si Solembum kysele, a obratně se otočil k nepříteli čelem. Svým magickým smyslem, jímž uměl rozpoznat trojrozměrné obrysy všeho ve svém okolí zcela nezávisle na výskytu světla nebo dokonce vzduchu (zasvěcenci tomu říkají prostorové vnímání – velice užitečná pomůcka, daná ovšem pouze vyšším zvířatům a některým jejich potomkům), našel siluetu a kompletní přesný tvar svého soka. Hmmm, ten je mi povědomý, stihl si pomyslet, když v ten okamžik se postava před ním prudce pohnula, následovalo zasvištění a něco nevelkého, podlouhlého a pořádně špičatého letělo velikou rychlostí přímo na něj. Dýka?

Otázka zlomku vteřiny, prudký instinktivní skok stranou. Solembum se zcela nečekaně s něčím srazil, bylo to veliké, mnohem větší než on, zjevilo se to zcela tiše a tak rychle, že nebyl čas na to nijak reagovat. Dýka proletěla kolem, jen těsně minula Solembuma i to cosi, do čeho narazil, a pak se Solembum i ten veliký neznámý objekt svalili na zem. Solembum zaslechl podivný výkřik, který vyloudil nejspíše jeho pronásledovatel, a teprve teď mu došlo, že to, na čem momentálně leží, je ŽIVÉ. Byl to chundelatý kožich jakéhosi tvora, jehož pravidelný dech nadzvedával kočkodlaka spočívajícího mu na plecích nahoru a pak zase dolů. Vzápětí se odněkud zpod Solembuma ozvalo tiché, ale nesmírně nebezpečně znějící zavrčení. Pak se chlupaté zvíře jediným skokem vymrštilo zpátky na nohy a shodilo tak Solembuma na zem. Zůstal ležet mezi předními tlapami neznámého, který se teď bojovně přikrčil a zavrčel tentokrát nahlas.

Solembumův pronásledovatel se zjevně vyděsil, poplašeně zaječel a vzal nohy na ramena. Solembum spíš jen vytušil, než vycítil, nad sebou nějaký pohyb. Velké zvíře, které se tu objevilo tak zničehonic, bylo z jakýchsi záhadných důvodů neviditelné i pro jeho prostorové vnímání – proto si ho nevšiml, dokud nevletěl přímo do něj. Povědomý dlouhán se vůbec nepokoušel o boj, prostě před zvířetem ozlomkrk prchal a zoufale ječel. Byl vystrašný až k smrti, a právem.

Solembum ve tmě neviděl ani jinak nevnímal pohyby zvířete, ale mohl sledovat počínání Vymítače, který prchal, kličkoval, mával kolem sebe rukama i mečem a pak najednou prudce odletěl, meč pustil a rozplácl se na štěrku, evidentně sražen nějakou mocnou, zdrcující ranou. Škubal sebou a zmítal se, bojujíc s nezachytitelným stínem, a pak jeho jekot povyskočil do krátké, pronikavé fistule a utichl. Solembum, kterému srdce mlátilo v hrudi jako o závod, bez dechu hleděl směrem k místu, kde jeho nepřítel padl, a vtom něco spatřil. Oči. Dvě oči nějaké šelmy, která, jak odhadoval, stála rozkročena nad Vymítačovým nehybným tělem a zrovna se od něj odvrátila k našemu kočkodlakovi. Žluté duhovky šelmy zářily, jako by se od nich odráželo světlo, což bylo věru podivné, protože tady široko daleko vůbec žádné světlo nebylo.

Potom nechala šelma Vymítače jeho osudu a plavně z něj seskočila. Mířila k Solembumovi pomalu a důstojně a již nevrčela. Přesto z ní šel čirý děs. Jediné, co z ní šlo vidět, byly její oči, plující zdánlivě osamoceně temnou nicotou. Byl to snad duch? Nehmotný přízrak? Proto ho prostorové vnímání nezachytilo a jeho kroky nejsou slyšet? Hloupost; náraz do přízraku by jistě tak nebolel a navíc, ten teplý, hustý zvířecí kožich, to nebyla jenom iluze. Byl skutečný.

Solembum se naježil a couvnul. Zvíře stanulo sotva metr před ním a shlíželo na něj s nejasnými úmysly. Mohlo to trvat pár vteřin, ale také celou věčnost.

----------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 77 Vilemon a vlk

„… takže buď hele rád, že dejcháš.“

„Tušil jsem, že k tomu dojde. Proto jsem ho taky zavedl sem.“

„To byl dobrý nápad, uznávám. Ačkoli sis nemoh bejt jistej, že Pán skutečně někoho pošle, že jo? Klika, to fakt jo.“

Kde to jsem?, pomyslel si Solembum ještě napůl bez sebe. Měl nejasný dojem, že někde leží se zavřenýma očima… je ve své zvířecí podobě, ano… a všude je tma? Jeho mysl byla podivně unavená a jakoby ztěžklá a nechtělo se jí pracovat. Vzdal pokusy o přemítání nad neznámou situací a raději dál pasivně naslouchal těm dvěma cizím hlasům.

„Poslal jsem Apocalymonovi zprávu přes hostinského. Doufal jsem, že nějak zareaguje. Když už byla ta kočka tak blízko k jeho území, mohl si ji třeba vzít k sobě, nebo tak něco. Nebo mohl někoho poslat na posílení její obrany, a to taky udělal.“

„PÁN APOCALYMON,“ zdůraznil druhý hlas dotčeně, jako by svého společníka káral, „mě neposlal. Byl jsem zrovna na centrále, když tam tvý echo došlo. Pán je někde pryč, řeší asi něco svýho. Vydal jsem se sem, jakmile to šlo. Nemoh jsem přece nechat TEBE, aby ses o čičinku postaral sám.“

První hlas vycítil pohrdavý tón druhého hlasu a vztekle sykl. „Nech si to.“

„Čeho mám nechat?“ zeptal se druhý hlas nevinně.

„Těch narážek, jak jsi lepší než já. Nejsi, proč bys taky měl být.“

Zatraceně, pomyslel si nakvašeně a sjel pohledem na ležící hromádku zakrvácených kočičích chlupů, jíž teď Solembum byl, kolik si jich pro tu kočku ještě přijde?

-----------------------------------------------------------------------------

Kapitola 78 Boj o kocoura

Ferbson věděl, že má málo času. Jeho extrémně citlivé smysly zachytávaly stále další a další přibližující se nepřátele. Jejich počet dále narůstal jako na nějaké hrozivé přehlídce a vzdálenost mezi nimi a cenným kočkodlakem se pořád zkracovala. Postupovali v rojnici vpřed a zvolna, neuspěchaně naši skupinku obkličovali. Ferbsonovi netrvalo dlouho si domyslet, co či spíše kdo je toho příčinou.

Veliká hyera hněvivě udeřila do ležícího Bylinkáře a pak ho převalila prackou. Bylinkář zasténal a byl by znovu upadl do ještě hlubšího bezvědomí, jenže to Ferbson nepřipustil.

„Ty zbabělá sketo!“ zavrčel hlasem plným slepé zuřivosti, „měl jsi toho Vilemona zabít, a ne ho nechat utýct! Takhle debilně to zvorat! Je zas zpátky a ještě s kupou kamarádů. To se ti vážně povedlo, fakticky že jo.“

Je jen jediné místo, kam nyní Ferbson se svým novým chráněncem může jít.

Daleko však nedošli.

--------------------------------------------------------------------------------------

V dáli za nimi ještě dozníval již bezeslovný zuřivý ryk.

----------------------------------------------------------------------------------------------

„Takže Murtagh…“

-------------------------------------------------------------------------------

No, zaváhal Šruikan, jsme a nejsme, jak se to vezme. Projdi hranicí a uvidíš sám.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Murtaghovi se zatmělo před očima a už ani necítil, že padá.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Pak to zničehonic všechno ustalo a dál nebylo nic. Vůbec nic.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Tři cestovatelé nadobro opustili mýtinu a odevzdali své životy Bráně do vyšších světů. Sotva zmizel za clonou i koneček černého dračího ocasu, začala mizet i samotná Brána, respektive znovu se uzavírala a vracela se do úkrytu. Magický vír ve cloně se stočil do sebe a byl tentam, stejně jako tři tvorové, jež pohltil. S ním se vypařila i clona samotná.

Za půl minuty bylo po všem. Mýtina zůstala klidná a opuštěná, ačkoli magie z Brány tu opět konala své.

Že bylo po všem? Kdepak! Stačilo chvíli počkat a stalo se ještě něco.

Keř vedle jednoho ze stromů, které mezi sebou skrývaly Bránu, se najednou zatřpytil vlastním jasem, nepocházejícím z Brány. Byl to magický kyřín, keř z vyššího světa, a jeho síla s Bránou samotnou nijak nesouvisela. Bylo to v NĚM.

Prvním úkolem tohoto kyřínu bylo označit lidské bytosti, které budou osobně a zcela neopominutelně zasahovat do legendami dávno předpovězeného Třetího Obratu. Jako první jeho vůně přivábila Elvu, dívku s fialovýma očima a dračí značkou na čele. Potom si keř našel cestu k Eragonovi, Dračímu jezdci spojenému s dračicí Safirou. A nakonec se ukázal i Murtaghovi, synovi Křivopřísežníka Morzana, poté, co unikl z nuceného otroctví.

Během setkání s Elvou keř voněl. Když ho obdivoval Eragon, pučela na něm poupata. Potom konečně nadešel čas a Murtagh spatřil keř v celé jeho kráse, plný květů. K dovršení Osudu stačila jediná věc: dotek Dědice lidí. Murtagh skutečně na jeden z květů sáhl a tím spustil řetězovou reakci, jejíž vyvrcholení bude šokující pro všechny, kdo se o něm dozvědí.

Identifikace lidských zástupců v Poslední válce byl jen jeden z úkolů magického keře. Před chvílí byl splněn. Po něm však následuje poslání další, a neméně významné.

Na každém z míst, kde na keři prve kvetly květy, se rozzářilo malé, ale velice jasné zlaté světélko.

-----------------------------------------------------------------------------

Kapitola 85 Informace

„Nejen zlé povstává v časech zlých,

ne každý, kdo bloudí, se nadobro ztratí.

Až rozkvete trojí znamení,

až král krále zachrání,

zlomí se mocné prokletí,

starší než Sorta Zlých;

oživne moc dávno ztracená.

Až se dobro se zlem potřetí převrátí,

černé srdce začne znovu bít,

Černé oko se vrátí.

Tři První se zase sejdou,

než udeří bouře poslední.“

Angela vyslovovala každé slovo věštby pomalu a důrazně, a potom ji celou zopakovala ještě jednou, aby měla jistotu, že si ji Eragon se Safirou správně zapamatují. Věštbu vyslechl i Glaedr, z čehož Angela evidentně nebyla moc nadšená – jak sama prohlásila, uznávala zlatého draka pro jeho moudrost, moc a autoritu, ale zároveň cítila, že jeho oprávněnost k informacím z vyšších světů je přinejmenším trochu sporná. Eragon a Safira však byli pro, aby jejich Mistr slyšel totéž co oni. Koneckonců nebyl vyšší mytologie zcela neznalý, což jasně dokládala celá ta historie s hyerodlakem a epidemií temnodlactví, kterou jim vyprávěl. Ani Maugrim Glaedra nijak neodčleňoval od zbytku skupinky a o Černém oku mu řekl totéž, co Eragonovi a jeho dračici. I Angela se nakonec uvolila svěřit to, co měla na srdci, všem třem poutníkům.

Eragon bral Khayhûrrskou věštbu mnohem vážněji než před ním Elva, protože na rozdíl od ní už věděl, co je Černé oko. Hyerodlak Maugrim jemu i oběma drakům, kteří ho doprovázeli, vysvětlil pravou podstatu tří čaromocných předmětů, z nichž jeden, černou truhlu Angpurnu, měli shodou tajuplných okolností u sebe. Truhla, meč Arkrung a klenot nazývaný Srdce Černého oka náležely mezi prastaré dědictví, jež po sobě zanechal první Krutovládce dějin Sawhrarr. Pouhý pohled na černou truhlu naplňoval Maugrima posvátnou hrůzou a její moc byla zjevně mnohem větší než jeho vlastní. Dle Maugrimových slov vytvořil Černé oko Stvořitel Tarr, nejmocnější tvor ze všech, před dávnými časy stejně jako dnes již neexistující Rudé a Zlaté oko. Černé oko bylo zneužito svým pánem a posloužilo mu k upevnění moci Zla. V současnosti je sice Sawhrarr pryč, o Černé oko se však mohou hlásit jeho dědicové v čele se strašlivým Ughríarrem, pánem Ughríat. Ten by s jeho pomocí dokázal porazit veškeré své odpůrce, včetně svého syna Apocalymona, a navždy by zůstal neomezeným vládcem nad celým Veškerenstvem.

Angelino nezvykle otevřené vyprávění o několika událostech z její minulosti také udělalo na Eragona dojem. Když si totiž složil dohromady vše, co věděl, vycházelo mu z toho poznání, že Angela rovněž pochází z vyšších světů, podobně jako třeba Maugrim, a tudíž je zřejmě ještě mnohem starší a mocnější, než se Eragon dosud domníval. Vzdálená cizí zem, o které mluvila, musela ležet někde v jiném světě. Ona sama tam prý patřila do organizace, již nazvala „spolek věštců“, ale Eragon tušil, že v tom bylo o dost víc. Osoba jménem Kawaihee prý „vrátila věštbu z časů a míst dávno ztracených“ a zaplatila za to vlastním životem, což Angelu trápí dodnes, neboť s Kawaihee si byly podle všeho velmi blízké. O věštbu se už tehdy zajímal Nepřítel, nejspíše Ughríarr, a utajit ji před ním stálo spoustu námahy a životů. Nepřítel nesmí věštbu znát, a Eragonovi nebylo třeba dlouze vysvětlovat proč.

„Kdo zná Nejvyšší věštby, zná CESTU,“ pravila Angela vážně, „cestu, která jej může dovést k jeho cíli, byť by ten cíl byl sebevíc troufalý či šílený. Khayhûrrská věštba je jedna z těch úplně nejvyšších a ač se tak třeba nezdá, má obrovskou moc. Obsahuje informace, které dávají tomu, kdo je zná, moc uskutečnit věci nevídané, dobré, ale i špatné. Magie chránící tuto věštbu nedovolí, aby se jí kdokoli zmocnil z mysli zasvěceného násilím. Ale informovaný ji může dobrovolně svěřit další osobě… Eragone, Safiro, Glaedře… ať se stane cokoli, hlídejte věštbu a nevyzrazujte ji. Je cennější než život kohokoli z nás.“

Říkáš jedna z nejvyšších věšteb? Je takových víc?, zeptala se Safira se zájmem.

„Ano. Nikdo si nemůže být naprosto jistý jejich počtem, ačkoli všeobecně se soudí, že jsou čtyři. Khayhûrrská, pojmenovaná podle světa, v němž byla poprvé vyslovena, potom dále O Dědici lidí, O uzavření kruhu a poslední O Tarrově konečném slovu. Všechny se týkají Třetího Obratu.“

„Třetího Obratu? Co přesně má být ten… Obrat?“ zajímal se Eragon.

Angela chvíli mlčela a jakoby bezmyšlenkovitě si prohlížela třpytivé Safiřiny šupiny. Když nakonec promluvila, zněla podivně sklíčeně, jako někdo, kdo vzpomíná na prožitou bolest, z níž se ani po dlouhé době nevzpamatoval.

„Obratem ve vyšších světech nazývají porážku Zla. Ne ledajakou porážku ne ledajakého zla, ale pokaždé zcela určující, drtivou, totální porážku, kdy je samo nejvyšší Zlo na čas sraženo a jeho moc ustoupí, bohužel ne na dlouho. Jak to správně vysvětlit? Vývoj stavu rovnováhy dobra a zla ve vyšších světech se podobá rozmáchlému pohybu kyvadla. Od prvotního porušení harmonie se stav nepřetržitě mění. Zlo stoupá, stoupá, sbírá síly a vše kolem zotročuje, hubí a ničí. Nakonec je světlo téměř zcela zatlačeno a Temnota je kousíček od definitivního vítězství. A pak, jen těsně před totální zkázou, se NĚCO stane. Pokaždé je to něco jiného, vyvolané někým jiným. Stane se, že Zlo je náhle, revolučně poraženo a zahnáno do stínu. Světlo vzroste a stav se opět přiblíží harmonii, jaká byla na počátku. Jenže Zlo přežilo a okamžitě po Obratu začíná zvolna opět sílit, a celý kolotoč běží nanovo. V historii se již odehrály dva Velké Obraty, při prvním Tarr osobně svrhl Ughríarra a tak ukončil druhou Krutovládu v době, kdy už v to nikdo nedoufal, a při druhém zase Ughríarra nečekaně porazili Rëktople. Již od počátku všeho chaosu existuje legenda, podle níž spolu Zlo a Dobro budou soupeřit tak dlouho, dokud jedna ze stran nedojde DEFINITIVNÍHO vítězství. To se prý stane až při Třetím Obratu, který ještě nenastal. Ten rozhodne. Buď zvítězí Temnota, a světlo tak navždy úplně zanikne a to bude věčná zkáza všeho, nebo zvítězí světlo a Temnota pak již nikdy nezíská nadvládu nad Veškerenstvem. Bylo to předpovězeno už dávno… ještě před Nultým Obratem.“

Nultý Obrat, opakoval Glaedr zamyšleně.

„Tak se nazývá ta pohroma, kterou způsobili Rëktople,“ objasnila Angela se stopou hněvu v hlase, „svržení Sawhrarra Černospára a konec první Krutovlády. Byla to porážka nejvyššího vládnoucího Zla, ale skutečný Obrat to není, protože zároveň se Zlem padlo i Dobro. Tehdy byli poraženi všichni, nikdo nezvítězil. Černospáry potkal strašlivý osud, do něhož je uvrhli Rëktople, Lai-Celebornë to schytali taky, ač to Rëktople neměli v úmyslu, a sami Rëktople byli za trest stiženi tím samým prokletím, kterým ta hrůza vlastně začala. Všichni dopadli stejně, strůjci první Krutovlády, posvátní jednorožci  i rudé hyery. Dodnes se na tu událost pohlíží jako na jednu z nejhorších katastrof v dějinách.“

„Maugrim nám o tom vyprávěl,“ podotkl Eragon, „ale neřekl nám, v čem spočívá ten… trest.“

„Nedivím se, že se s tím nechlubí,“ Angela chmurně přikývla a její oči potemněly, „je to strašná záležitost a není před ní úniku. Maugrim ví, že jednou ten trest dopadne i na jeho hlavu, neexistuje jiná možnost. Každý, kdo by nesl na bedrech tíži takového osudu, by musel být velmi poznamenaný zlou minulostí… a budoucností. Maugrim ví, co ho čeká. Každého z jeho druhu čeká to samé, až nadejde čas. Proto nikdy, Eragone, nečekej, že ti bude ten hyerodlak zachraňovat život. To oni nedělají, dokud to není opravdu nutné, nebo dokud se nepřestanou ovládat. Vlivem jejich prokletí Rëktople nikdy nepomáhají tomu, jehož život nepovažují za cennější než svůj vlastní.“

Proč?, otázal se Glaedr.

„Život za život,“ řekla prostě Angela, „je to součástí jejich kletby. Je to právě záchrana něčího života, co u nich spouští počátek trestu, který nikdy neskončí. Rëktople vymění život zachráněného za ten svůj – nečeká je ale smrt, ale něco horšího, mnohem. Čeká je totéž, co kdysi způsobili Černospárům a Lai-Celebornë. Nehledě na okolnosti… je osud každého z dědiců Maasquernuse Prokletého, aby sami zakusili to, co jejich předci seslali na nepřátele i spojence. Žádný Rëktople tomu neujde. Nakonec jednou opravdu zachrání někomu život, to oni musí, a potom okamžitě opouští tento svět, jakož i všechny světy živých i mrtvých a… detaily sama moc neznám, to by vám musel říct Maugrim, a ten to neudělá. Zaručeně ho to děsí k smrti.“

Během chvíle ticha si Eragon představil hyerodlaka, jehož chování mu konečně začínalo dávat smysl. Maugrim dorazil na Vroengard přibližně v době, kdy Eragona a draky napadl zlý přízrak Ewrëģh. Věděl, co se děje, a dokázal by netvora snadno porazit, ale neudělal to. Nechal Eragona a jeho společníky napospas mučení a hrozící záhubě a neudělal proti tomu zhola nic. Teď začínalo být jasné proč. Zemřel by a propadl věčnému zatracení, kdyby je tehdy zachránil?

Safira uvažovala nad tím samým, ale Glaedr se po chvíli od tématu prokletí hyerodlaků odvrátil a načal novou debatu. Co asi znamená ta věštba?

„Je zrádné pokoušet se vyložit význam věšteb,“ reagovala hned Angela, „každá chyba ve snahách o porozumění jejich poselství bývá těžce vykoupena. Historie to potvrzuje.“

„Ale pokud chce někdo použít informace z věštby k dosažení svého cíle, musí jim přece rozumět, ne?“ namítl Eragon, „každý, kdo chce věštbu využít, se musí napřed pokusit pochopit její význam.“

„To je pravda,“ přisvědčila bylinkářka, „ale často přitom dochází k omylům, jejichž následky jsou fatální. Nevím, co Khayhûrrská věštba přesně znamená, a pochybuji, že by to věděl kdokoli jiný. Všichni se můžou pouze dohadovat… i my. Nejsem si jistá, zda je za daných okolností moudré vymýšlet vlastní verze jejího výkladu a spoléhat se na ně. Každý omyl, byť zdánlivě nepodstatný, by mohl znamenat pohromu. Každá věštba potřebuje svůj čas… obávám se, že nadejde chvíle, kdy se budeme muset začít zabývat jejím významem, ale zatím by to bylo předčasné a zbytečně riskantní.“

„Nepokusíme se ji rozluštit?“ divil se Eragon, jehož opravdu překvapilo, že se jindy tak průbojná, dobrodružství chtivá Angela najednou takhle drží zpátky. „Budeme znát její znění, ale smysl ne? Proč jsi nám o ní řekla?“

„Mám důvod, Eragone,“ usadila ho Angela nečekaně příkře, „ještě je však brzy na to říkat jaký. Snad mi věříš, ne?“

Věříme ti, Moudrá, ozval se Glaedr, pouze jsme už zažili příliš mnoho podivností a každá další nás víc a víc znepokojuje.

Angela se náhle zasmála. „Zažili jste příliš podivností? Jsou-li mé odhady správné, stojíme teprve na počátku všeho. To, co máte za sebou, je ničím v porovnání s tím, co přijde.“

Vrhla opět zvláštní, hloubavý pohled na Safiru, přesněji řečeno na její sedlové brašny. Eragon měl už delší dobu pocit, že se k nim Angela pořád vrací pohledem a tváří se u toho pokaždé podivně rozrušeně. Je možné, aby věděla…

„Mimochodem, když už jsme u toho,“ promluvila kudrnatá bylinkářka znovu a tentokrát z ní byla cítit stopa její někdejší rozvernosti, „myslím, že mluvím už dost dlouhou dobu. Nechtěli byste se pro změnu ujmout slova vy? Glaedrova poznámka polechtala moji zvědavost. Co podivného jste zažili, smím-li se ptát?“

Eragon se Safirou zaváhali. Nesmějí vyzradit tajemství. Dokonce ani Angele, ačkoli ani jeden z nich nepochyboval o jejích dobrých úmyslech. Černé oko je věc příliš důležitá, příliš choulostivá. Copak to můžou někomu říct? Na druhou stranu… vzhledem k tomu, co Angela všechno řekla jim… copak jí to můžou neříct?

Bylinkářka je chvíli se zájmem pozorovala a potom je vysvobodila z těžkého dilematu, ovšem způsobem, který jim vyrazil dech.

„Klidně se svěřte. Bojovat s tolika tvory z vyšších světů muselo být hrozně napínavé a vzrušující. Ráda si poslechnu, jak jste si s nimi poradili. Nechcete se snad pochlubit? Věřte, že máte čím. Ne každý by se ubránil černému přízraku a zotročeným Žlutokrevným. Rvačka s hyerou asi taky stála za to, ne? Ale ze všeho nejvíc mě zajímá jedna věc: jak se to přihodilo, že jste získali Angpurnu? To muselo být hodně podivné, uznávám.“

------------------------------------------------------------

Procitli a ptali se sami sebe: Co se zase proboha stalo???

S tím opustil velitelský stan a zmizel v noční temnotě. Arya stála sama skoro půl hodiny bez pohnutí. Když i ona odešla, po tváři jí klouzala osamělá slza.

------------------------------------------------------------------

Zanedlouho přišel. Zuřivost vyvolaná trpkostí a bolestí porážky se mu rozležela v jeho temnými myšlenkami ovládané hlavě. Zbyl po ní jen vztek, klidný, ale o to hlubší. Nebude dále čekat. Zahájí protiúder. Je čas, aby konečně zasadil tomu hnusnému vlkovi pořádně bolestnou ránu. Už ví, jak to udělá. Má plán.

Bylo snadné vyhlédnout si volavku, první oběť, pomocí které naláká toho červa k sobě. Největší slabina rudých hyer je dobře známa. Bude opojné ji využít proti Maugrimovi.

Byl v tom vztek, ale i strach. Jestli Pán Temnot splní své hrozby… Tak v tom pak alespoň nebudu sám, pomyslel si Pán Rexodlaků nenávistně. Přišlo mu lepší snášet nejhorší osud, pokud bude vědět, že ON jím trpí taky. Byl to rozkošný nápad. Když na odlétající hyeru planě pokřikoval, došlo mu, že je v jeho moci výhrůžky i kletbu splnit. A to taky udělá. Hned.

Pán Rexodlaků se nepozorován vplížil do stanu krále Orrina. Vládce Surdy uposlechl sílu Maugrimova kouzla, opil se a usnul. Byl úplně bezbranný. Spící se pro svou úlohu hodil ještě lépe, než kdyby byl vzhůru. Pán Rexodlaků se krutě pousmál a vnořil svou mysl do Orrinových snů.

Během chvilky se ve smrtelné mysli zorientoval a začal se činit. Byla to hračka. Rudé hyery z Maugrimova druhu nebylo možno zabít klasickým způsobem. Vlastně je vůbec nebylo možno zabít. Jediný způsob spočíval v tom je přinutit, aby se zabily samy. Kdysi na sebe vzaly těžkou kletbu. Život za život. Tenkrát životy všech zmařily, od té doby je naopak musí zachraňovat. Nemají dvakrát na výběr. Rudá hyera cítí kohokoli, jehož život je v ohrožení, na ohromnou vzdálenost. Má takřka nesnesitelné nutkání okamžitě spasit každého, kdo je ve vážných nesnázích. Je mimořádně obtížné tomu volání odolat. Každý Rëktople cítí strašlivou bolest na duši, pokud se svému osudu brání. Stav agonie se nedá příliš dlouho vydržet. Takže když chcete zničit někoho z rudých hyer, stačí vám polapit nějakou obětinu a chtít ji zabít, ale zcela vážně. Předstírání vám nepomůže. Rudá hyera ucítí ohrožený život a okamžitě propadá svému zoufalství a bolesti, pocitům, jež prastarou kletbu provází. Nesmíte pospíchat. Naopak, popravu obětiny co nejvíc prodlužujte. Mnohá hyera to nakonec nevydrží a přijde ji zachránit. Když to udělá, máte vyhráno. Hyera padne, její duše opustí tělo a odejde do Bezprostoru, a ještě dál. Obětinu můžete zabít potom a dopřát si z jejího masa chutnou hostinu.

Tohle byl osvědčený postup. Není to tak dávno, co pomocí něj temní sluhové zneškodnili samotného krále rudých hyer, Marunga z Ostrohřbetné. Teď jej použije Pán Rexodlaků na Maugrima, jenom ten závěr si lstivý černokněžník rozmyslel po svém.

Ve spící mysli lidského červa vyvolal ten největší možný smrtelný děs. Mučil tím zároveň Orrina, kterému nedovolil se vzbudit a snovému děsu tak uniknout, i Maugrima, který byl poblíž a smrtelnou královu hrůzu vnímal milionkrát hůř než svoji vlastní. Tenhle způsob je účinnější než jiné metody, protože ve spící mysli je možno vyvolat emoce tak silné, jaké v bdělém stavu téměř neexistují. Orrinovo utrpení přitahuje trpícího, vinou obtíženého hyerodlaka jako světlo můru. Nebude schopen své nutkání dlouho snášet a přijde.

Pán Rexodlaků vskutku brzo vycítil Maugrima jen pár metrů před stanem. Vzal stále spícího krále Orrina do náručí a vynesl jej ven. Udržel ho jednou rukou, takže druhou mohl sáhnout do kapsy a sevřít dva předměty, jeden větší, jeden malý, ale oba pekelně špičaté.

V obličeji Maugrima a Orrina se zračilo podobné zděšení a bolest, ačkoli jeden z nich spal a druhý ne. Mladý hyerodlak se usilovně snažil ovládnout a zachovat si zdravý rozum, v blízkosti mučeného Orrina mu to však nešlo. Tohle bylo horší než dnešního odpoledne s Roranem. Ten se totiž nebál. Zato Orrinova panika se do Maugrima přelévala plnými vědry a táhla ho proti jeho vůli blíž a ještě blíž. Rysy měl hyerodlak strhané a veskrze zoufalé. Ještě nikdy nepocítil své hrozné dědictví po předcích tak silně jako dnes. V tuhle chvíli konečně plně pochopil svého otce, i všechno, co mu o tomhle „dluhu“ říkal. Pochopil, proč jeho otec zemřel. Proč zemře on sám.

Pán Rexodlaků věděl, že je pánem situace. Pozvedl Orrina jako velikou loutku a pod hrdlo mu přiložil dýku. Ne ledajakou, ale další kousek zapůjčený od Temnorváčů, před výpravou sem několik hodin naložený v Tresti šílenství. No jen pojď ještě blíž, hyerodlaku… ještě kousek.

Maugrim zaúpěl a jeho sebekontrola vzala za své. Nedokázal to. Pán Rexodlaků byl příliš mocný a zkušený – jeho zlá mysl udělala z té Orrinovy dokonalý vysílač panického utrpení, hotový lapač prokletých hyerodlaků. Ačkoli Maugrim moc dobře věděl, o co černokněžníkovi jde, nemohl se bránit. Proti tomuhle jedinému byl skutečně zcela bezmocný. Jeho jediná slabina byla bohužel příliš fatální.

Okolo se už stihly shromáždit četné skupiny bojovníků, nikdo však nedokázal narušit magickou auru, kterou nová konfrontace mezi Maugrimem a Pánem Rexodlaků způsobila. Byli tu oba opět tváří v tvář, a tentokrát měl navrch přisluhovač Zla.

Maugrim se najednou vrhl vpřed, což bylo přesně to, na co Pán Rexodlaků čekal. Hyerodlak vzdal boj o vlastní existenci a zcela pod mocí svého prokletí skočil na svého soupeře, aby mu vyrval nevinnou oběť, za jejíž život zaplatí tím svým.

Pán Rexodlaků však nechtěl Maugrima usmrtit, pouze přilákat dost blízko, aby mu mohl ublížit jinak. Teď musel reagovat setsakra rychle. Mrskl oběma rukama, každou jinam. V každé držel jeden špičatý předmět s čarovnou mocí a jediným prudkým pohybem zarazil oba hroty do zamýšlených těl. Králi Orrinovi vrazil do krku čepel od Temnorváčů s Trestí šílenství a přitom druhou rukou zapíchnul Maugrimovi do levého předloktí tenounký, černobíle pruhovaný trn, dlouhý asi jako jeho palec.

Maugrim strašlivě zařval a pak už jen zvysoka hýknul a svalil se na zem. Král Orrin rovněž klesl jako podťatý, místo výkřiku se mu však z probodnutého krvácejícího hrdla vydralo jen jakési klokotavé zachroptění. Ďábelský smích Pána Rexodlaků se rozlehl celým táborem a všechny vzbudil. Byl to nepopsatelně děsivý zvuk, z něhož každému naskakovala husí kůže. Otočil se a s vířícím pláštěm chtěl zmizet, jenže bolestí ochromený Maugrim, kterému tekly slzy po tvářích, ho z posledních sil drapl za nohu. Pán Rexodlaků zavrčel a kopl ležícího hyerodlaka do krku takovou silou, že mu strhl kůži a přerval jednu nebo dvě šlachy.

Když Vardenové konečně procitli z obluzení a spustili poplach, zavolali na místo střetu Jörmundura, se kterým přišla i Arya. Našli Maugrima i krále Orrina v krvi, jež se oběma řinula z krku. Překvapivě oba dosud žili, Maugrim byl dokonce zpola při vědomí.

Zatímco se celý houf léčitelů snažil zachránit krále Orrina, Maugrim se pokoušel vstát, což se mu povedlo až na šestý pokus, protože se bolestí a slabostí klepal jako osika. Několik lidí mu bylo ochotno pomoct, ale hyerodlak před nimi s vrčením uhýbal a cenil na ně hrozivé zuby. Vypadal zdivočele a napůl šíleně, tak ho raději honem nechali být.

Pak Maugrim stočil unavený pohled skoro nepříčetných černých očí na Aryu a přerývaně hlesl: „Všecko jinak. Souhlasím… souhlasím se vším. Musíme přivolat Eragona. Má klíč.“

---------------------------------------------------------------

Kapitola 87 Následky

Maugrimova výzva k okamžitému příletu vzburcovala Eragona i Safiru natolik, že chtěli uposlechnout jeho slov a vydat se na cestu neprodleně a bez čekání. Hyerodlakův zjev jim správně napovídal, že jde o něco opravdu závažného, o co by se skutečně měli zajímat. Maugrim byl zraněný, vystresovaný a ani se nepokoušel zakrýt, že ho poslední události vyvedly z míry. Eragon vnímal jeho neklid a sám opět propadl nervozitě. Musel se dozvědět, co se stalo, a to co nejrychleji.

„Tohle není dobrý nápad, Eragone,“ prohlásila najednou Angela. Klidně seděla a pozorovala jejich horečné přípravy k odletu. Vypadalo to, že na rozdíl od nich vůbec nespala.

„Proč ne?“

„Potřebujete si odpočinout. Teď byste tam nebyli nic platní. Těch pár hodin to bez vás ještě vydrží.“

Eragon se zarazil. „Ty víš-„

„Kontaktoval vás ten hyerodlak z Vroengardu a vyzval vás, ať letíte na jih. Vardenové mají potíže… či spíše on má potíže. A král Orrin, ten má mnohem víc než jen to.“ Angela se znovu prokázala jako člověk, který ví i to, co mu nikdo neřekne. Tahle její schopnost VĚDĚT nikdy nepřestane Eragona udivovat. Krátce se zamyslel a potom řekl: „K Vardenům je to víc než dva dny letu. I když vyrazíme okamžitě, nemůžeme tam být dřív než pozítří odpoledne. A to jen pokud nebudeme cestou nijak zdrženi. Nejspíš je to naléhavé. Musíme jít!“

„Váš spánek je taky naléhavý,“ namítla bylinkářka vážně, „když tam doletíte polomrtví, stejně budete k ničemu. Vyspěte se a poletíme ráno.“

Safira se rozhlédla po noční obloze. Je příznivý vítr.

„Ten bude i ráno,“ odbyla ji Angela trochu neurvale a založila si ruce na prsou. Zdála se nebývale podrážděná. Co to s ní zase je?

„Když vám zaručím, že zítra v poledne budete u Vardenů, poslechnete mě a půjdete si ještě lehnout?“ zeptala se po chvíli zadumaného mlčení.

„Zítra v poledne? I kdyby Safira letěla s větrem a plnou rychlostí, nebude tam dřív než pozítří v poledne, ne zítra,“ namítl Eragon. Modrá dračice však jeho podezíravost nesdílela. Sklonila hlavu k drobné bylinkářce a mrkla na ni. Jestli nám to slíbíš, Moudrá, tedy ulehneme. Věříme tvému úsudku.

„Eragone, dala jsem ti někdy důvod k tomu, abys mi nevěřil?“ otočila se Angela přímo na něj.

Maugrim ukázal prstem na Orrina, který se už zase strašně třásl. „Je dokonáno. Kletba Temnorváčů nad ním převzala plnou vládu. Už to nejde zastavit. Smrt je jen pro živé, Rorane. To on už není.“

--------------------------------------------------------------------------------

Eragon si všiml, že protivný surdský král není přítomen a vzpomněl si na to, co mu ve snu říkal Maugrim. Rozhlédl se po ostatních a zeptal se: „Co je vlastně s králem Orrinem?“

------------------------------------------------------------

Islanzadí četla a každou vteřinou víc bledla. Když dospěla až na poslední řádek stručného listu, tiše vyjekla. Dopis jí vyklouzl ze studených prstů a sama královna ho vzápětí následovala. Oba se rozplácli na zemi a zůstali bez pohnutí.

--------------------------------------------------------------

A nakonec budou všichni, útočníci stejně jako jejich zamýšlené oběti, zcela zaskočeni a vyvedeni z míry, protože se náhle stane něco, co nikdo z nich nečekal.

-------------------------------------------------------------------

O vteřinu později už je uviděl.

----------------------------------------------------

Murtaghovi naskočila husí kůže. Už jsou zase pronásledováni. Těsně předtím, než se ohnivá smyčka sevřela kolem temné armády, se jedné její menší části podařilo z pasti vysmeknout. Několik z nich za troufalost zaplatilo životem, protože plamenný drak je vmžiku spálil, ale jiní unikli a neomylně se vydali za odlétajícím Trnem. Šruikan už je nemohl zastavit, protože v tu chvíli se temná armáda konečně nějak zorganizovala a hrstka jejích členů, pasovaná na vůdce, se postavila jeho magii na odpor. Trn a Murtagh se o sebe budou muset postarat sami. 

-------------------------------------------------------------------------------

Pozorovateli se to zdálo čím dál napínavější. Černý drak a jeho plamenné „já“ urputně zápasili proti přesile Viruenů a jejich ořů, zatímco rudý drak prchal k ruinám města stíhán asi dvacítkou Viruenů letících na vlastních nosičích, Rexwarech.

Hmmm. Draci s člověkem. Virueni s Rexwary. Získá někdo z nich to, kvůli čemu sem přišel?

Yarzane, ozval se poflakujícímu se pozorovateli v mysli hlas jeho Pána, ON už to ví. Buď na stráži, ano?

Ještě není konec.

--------------------------------------------------

Utekli naprosto všichni. Všichni kromě Murtagha s Trnem, které tajemná cizí moc donutila i proti jejich vůli v troskách města Flí-Ahënn zůstat.

Je ovšem jen otázkou času, kdy se vládce Šelem noci zase vrátí – tentokrát nikoli jen na průzkum, ale v čele válečného tažení, které navždy změní osud celé země.

...................................................................................................

„Jakpak se ti daří, Solembume?“ otázal se Apocalymon a zlomyslně, povzneseně se usmál.

------------------------------------------------------

Apocalymon se zase usmál. Tentokrát krutě. „Co asi? Učiním tě svým otrokem.“

-----------------------------------------------------------

No ano, zůstali. Proboha…

Šruikan zavřel oči.

------------------------------------------------------

Byl to meč. 

------------------------------------------------------

Následovala děsivá rána a šíleně jasný bílý záblesk a potom najednou ticho a tma.

-----------------------------------------------------------------------

Murtagh se pohnul. Nejprve se zeptal sám sebe, jestli je ještě živý. Potom se pokusil spojit s Trnem. Zprvu ho nedokázal najít a patřičně se vyděsil. Potom však našel Trn jeho a oběma se citelně ulevilo.

Murtagh otevřel oči a zmateně se snažil vše pochopit. Co se stalo? Ležel na zemi a cítil se slabý. V ochablé dlani cítil nějaký podélný předmět. Pohlédl k němu a spatřil krásný meč. Spočíval mu jílcem na prstech a pořád trochu hřál. Murtagh zamrkal a rozhlédl se. Nic neviděl, jen depresivní šeď zamračené oblohy. Z pravé strany mu ji najednou překryl veliký červený čenich krytý šupinami. Trn zlehka šťouchl Murtagha do ramene.

Vstávej, oslovil svého Jezdce laskavě.

A tak Murtagh vstal. Poněkud roztřeseně zavrávoral, ale posléze se vzchopil. Položil levou ruku na Trnovy šupiny, v pravé dosud svíral meč, který tak nějak nechtěl ani na vteřinu pustit.

Co se stalo?

Podívej se sám, vybídl ho červený drak vážně.

Město zmizelo. Nebylo tu nejmenší stopy po jakýchkoli sutinách. Murtagha napřed napadlo, že se třeba octli jinde, ale z Trna vycítil nesouhlas. Bylo to jinak. Byli pořád na tomtéž místě. To trosky města tu už nebyly. Murtagh si vzpomněl a pochopil. Záhadní zlolajní sršni, blesky z černého meče a následné zemětřesení dokonali dílo zkázy. Veškeré zbývající pozůstatky města, včetně těch dvou vysokých sloupů, mezi kterými našli meč, byly zničeny.

Pradávné město Flí-Ahënn bylo definitivně vymazáno z mapy.

Když Murtagh vstřebal tuto skutečnost, rozhlédl se znovu a hledal sršně, byli však také pryč. Nezůstal tu ani jediný. To byla určitě dobrá zpráva. Vyměnil si s Trnem výmluvný pohled a konečně upřel zrak ke zbrani, která je podle všeho právě zachránila. Vydechl obdivem a fascinovaně meč otáčel a prohlížel si ho zblízka. Nádherná dlouhá čepel se černě leskla, vybavena hrozivým ostřím po obou stranách, a byla úžasně vyvážená, úplně dokonalá. Nebyla ani moc dlouhá ani moc krátká, ani moc těžká ani moc lehká, nikde na ní nebylo nejmenší vady či poskvrnky. Jedenapůlruční jílec meče byl rovněž čistý, černý a vypadal perfektní a precizní. V hlavici měl zasazený veliký černý klenot, vybroušený do mnoha malých lesknoucích se plošek. Murtaghovi se při pohledu na něj zdálo, že v něm vidí slabě blikat vlastní světlo.

Zkusmo mečem máchl a zakoušel přitom nesmírně uspokojivý pocit. Jako by mu ten meč vyrobili na míru, seděl mu délkou, jílcem i celkovým tvarem. K Zar‘rocu Murtagh nikdy neměl zvláštní výhrady – nebyl sice ÚPLNĚ dokonalý, nicméně celkově mu dobře vyhovoval a byl to kvalitní meč, meč Dračího jezdce. Jenomže sebelepší meč Jezdce se tomuto skvostu, který zrovna nalezli, nemohl rovnat. Tenhle černý meč se kvalitou řadil do zcela jiné kategorie. Murtagh si byl zcela jist, že touto čepelí by snadno dokázal přetnout kterýkoli jiný meč vedví jediným zásahem. Neobstál by proti němu ani Zar’roc, ani Eragonův Brisingr. Ani králův Vrangr… Murtaghovi bylo najednou do smíchu a nevěděl proč.

Pak mu to došlo. Zálibně se na meč zahleděl. Je můj.

Snad ses do něj nezamiloval, utrousil Trn kapku výsměšně, protože měl pocit, že to Murtagh s tím nadšením trochu přehání. Koukni se radši támhle, neměl bys to tu nechat. Podle mě to k tomu meči patří.

Opodál na zemi ležela odhozená ta látka, do níž byl meč původně zabalen. Něco v ní bylo. Murtagh to zvedl a rozbalil. Byl to pás s dýkou a pochva na meč, vše černé a kvalitou srovnatelné s mečem samotným. Murtagh neváhal a připjal si černý pás namísto toho vlastního, na němž měl původně zavěšený Zar’roc. Rudou pochvu zničeného meče odložil a chopil se raději černé pochvy, do níž zasunul svůj nový meč. Na jedné straně pochvy spatřil několik glyfů neznámého písma, vyvedených v temně rudé barvě. Položil na nápis ruku. Ačkoli písmu nerozuměl, náhle mu v mysli vytanulo jediné slovo: „Arkrung.“

S pocitem hrdosti a skoro až pýchy, kterou v něm vlastnictví Arkrungu vzbudilo, vylezl Trnovi do sedla.

Tady jsme hotovi, prohlásil s přesvědčením, teď se musíme vrátit a najít Šruikana. Je načase pustit se do druhé části úkolu.

Zhluboka se nadechl. „Co budeme dělat?“

------------------------------------------------------------------

V hloubi severního Du Weldenvarden, ve vyšší magické sféře, zmíněný kyřín neviděn očima nepovolaných pokračoval ve svém díle. Magie v něm se stále koncentrovala a sílila. Postupem hodin keř čím dál méně vypadal jako živá rostlina – nabýval zlatou barvu a pomalu se rozsvěcoval až do oslepující jiskřivé záře.

Vteřiny míjely a s každou z nich jako by do magie keře ukápla další kapka cizí energie, která se tu objevila neznámo odkud. Brána do vyššího světa začala samovolně pulsovat srdečním tepem. Úder, zklidnění, úder, klid, nový úder. K něčemu se schylovalo.

Keř začal tepat v souladu s Bránou, jeho zář se zesilovala a slábla, kolísala postupně rychlejším tempem, dávná magie směřovala k vytyčenému cíli.

Za chvíli z psova levého oka skanula třpytivá slza. Slza soucitu.

--------------....-----------------------------------------

To kdyby věděl!

----------------------------------------------------

Černý drak lstivě přivřel oči. Mám, ale bude lepší ho trochu doladit. Poslouchej…

-------------------------------------------------------------------

Když si konečně ujasnili všechny podrobnosti, přikročili bez meškání k činům.

Ztracený čas hraje proti nám, vyjádřil se Šruikan, a Murtagh a Trn s ním souhlasili.

Nejprve Murtagh znovu vytáhl Arkrung. Na Šruikanovo naléhání podržel dlouhý meč vodorovně před sebou a požádal ho o přispění.

„Dej nám sílu Hrdých, bychom Temnotu porazili a lásce volnost dali. Dej nám vůli Mocných, bychom svodům nepodlehli a cíle se nevzdali. Dej nám ochranu Dobrých, bychom do pasti nepadli a ve zdraví se vrátili. Nechť nadejde hodina, jež vrátí ti tvé jméno, prastará Tarrova čepeli. Pomoz nám, ve jménu Prvních, Divokých i Chráněných. Aih Gírielscala Voëddfar.“

Murtagh pečlivě vyslovoval slova, jež mu Šruikan nadiktoval, a přitom držel dlaň se značkou gedwëy ignasia nataženou přímo nad mečem. Nejprve se nic nedělo. Když však dozněla jeho poslední slabika, pocítil náhle, jak v meči cosi ožívá. Ta samá energie, kterou cítili už ve městě a která obstála i proti děsivému sršnímu roji. Meč v Murtaghově ruce jakoby procitl; záhadná, těžko určitelná síla se v něm rozlila a celý jej naplnila. Murtagh vnímal její tok i kolem svých prstů, jimiž meč držel. Potom se Arkrung zvolna rozzářil, tajemným černým světlem, ve kterém nebylo zjevné zlo ani dobro, jen neznámá a překvapivě inteligentní síla. Světlo kolísavě sílilo a sláblo, jako tepem srdce. Murtaghovi to živě připomnělo vizi černého klenotu, z jehož jádra to světlo pulsovalo úplně stejně.

Potom se najednou rozzářilo i jeho znamení Jezdce, pro změnu jasnou nazlátlou září. Síla meče vzápětí na odezvu gedwëy ignasia zareagovala a drobná část z ní se do něj přelila. Murtagha zaplavilo zvláštní horko, které však rychle zase odeznělo. Záře Arkrungu pohasla a bylo po všem.

Murtagh vrátil meč do pochvy a vzhlédl ke Šruikanovi. „Povedlo se?“

To snad poznáš sám, ucedil černý drak jedovatě jako pokaždé, když se cítil neúměrně a zbytečně obtěžován dotazy.

Murtagh se nedal tak lehce zastrašit a pokračoval: „Co to bylo, to, cos mi diktoval?“

V hlubinách Šruikanova hrdla zadunělo velmi hrozivě znějící zavrčení, ale když utichlo, drak přece jen odpověděl. Aih Gírielscala Voëddfar. Tím se hlásíš ke straně dobra. Některé věci je lépe říkat řečí Mocných… Měl by sis tu frázi zapamatovat, ještě se bude hodit. Teď sedej na draka. Budeš muset chvíli čarovat, s pomocí meče a mojí. Potom ještě maličkost, kterou bude muset udělat tvůj drak… Pak vyrazíme a děj se co děj, nezkoušej žádné hlouposti a drž se plánu. Jestli skončíš v Průrvě, vrhat se tam za tebou nebudu. Je to jasné?

Murtagh i Trn brali vážně nebezpečí, o kterých jim černý drak pověděl, a tak oba potvrdili, že chápou a rozumí, a Šruikan se tím zdál být upokojen. Provedli řádku kouzel, nutných nejen k vlastní ochraně, ale i proto, aby měli vůbec šanci proniknout k Nasuadě. Hodně přitom spoléhali na meč, jehož magická moc se zdála být naprosto nepřekonatelná. Bez něj by neměli žádnou naději, protože magie nikoho z nich nebyla tak silná, aby byla něco platná proti magii tvorů z Vyšších světů. Ale s ním…

Těsně předtím, než se draci odrazili ze země, si Murtagh s až nezvyklým sebevědomím pomyslel, že s mečem mají předem vyhráno. Jeho myšlenka Šruikanovi neunikla – všichni tři byli na celou akci v myslích těsně propojení. Jediný Šruikan měl však stále tajemství, díky ochraně svého nového tajného přítele. A tak Murtagh ani Trn nemohli slyšet to, co si zlomyslně řekl sám k sobě.

Potom teprve nastalo to pravé peklo.

--------------------------------------------------------------

Vzápětí se k Eragonovi přitočil Roran. „Eragone, Safiro,“ pozdravil je a kývl na modrou dračici hlavou v přátelském gestu. Potom ztišil hlas. „Nepromluvíme si?“

----------------------------------------------------

Zlatou září tepající kyřínový keř v hloubi elfského lesa již svítil tak oslnivě, že jeho jas by oko žádného smrtelníka nevydrželo. Brána pulsovala energií spolu s ním a její mocí se chvěl všechen vzduch v okolí. Vlny síly se rozlévaly kolem a napájely se jedna z druhé. Všechen pohyb se zrychloval. Magie sílila.

Pak konečně kouzlo dospělo svého vrcholu a jeho výsledek se projevil. V jediném zlomku vteřiny to vypuklo.

Stále se zrychlující blikání oslnivé zlaté záře kmitající doslova bleskovou rychlostí náhle přestalo kmitat a už jen zářilo, dlouze a bez přerušování. Tepot kyřínu i Brány se zastavil, ovšem nikoli v pomlce, ale přímo vprostřed nejnabitější fáze úderu. Jako by se ozval nesmírně vysoký, zvonivý tón, který však nebylo možné fyzicky slyšet. Tón neustal, plynulým hvízdnutím se naopak vyhoupl ještě výše, do frekvencí, jaké by se nevešly do žádných zaznamenatelných stupnic.

A pak, v jediném okamžiku, nesmírná záře všude kolem doslova vybuchla, bleskla jasem ještě nekonečněkrát intenzivnějším, z něhož vystřelil jediný nesmírně tenký a nesmírně silný paprsek světla.

Bylo to světlo, které bylo pro oči živých nepostřehnutelné. Zhmotnila se v něm totiž síla mnohem obsáhlejší, než všechen život ve světech. Takové světlo mohli vidět pouze Posvátní.

Uzounká nitka světla projela Branou a všechnu zář i magii kyřínového keře vzala s sebou. Keř zhasl, zčernal a rozpadl se v jemný prach.

Světlo neomylně zamířilo k jedinému tvorovi, v jehož krvi mohlo nalézt hledanou odpověď.

Žádná živá duše se doteku ZLA dlouho neubrání.

Obří černý drak si povzdechl. „Jdi,“ řekl tiše, ačkoli ho Carcharoth už nemohl slyšet. „Jdi a vykonej, co já už nemůžu.“

Jakoby zahlédl světelný záblesk… Anebo ne?

„To není možné,“ vydechl nakonec. Ještě chvíli s nábožnou úctou hleděl vzhůru, ačkoli světlo dávno pohaslo. Potom vstal a běžel zkontrolovat svého děsivého spojence.

Magickou září Srdce Černého oka náhle probleskl velmi jasný zlatý paprsek. Carcharoth se nadechl a připravil se ke kouzlu. 

----------------------------------------------------------

Proto dorazili na místo určení skoro současně.

-------------------------------------------------------------------------------

Věděl, že je pozdě. Apocalymon ho neslyší… anebo ani nechce slyšet.

-------------------------------------------------------------------------