NÁVRAT DRAČÍCH JEZDCŮ

 

NÁVRAT PRASTARÉHO

 

Eragon seděl na přídi elfské lodi Talíta a rozmrzele sledoval vodní tříšť, která, rozrážena lodí, vystřikovala vysoko do vzduchu.

         Zaklel.

         Už tomu byl týden, co spolu se Safirou, Blodhgarmem a dalšími elfy opustili Alagaesii. A on musel celou tu dobu myslet na všechny, které tam zanechal spolu s kusem vlastního srdce. Na Rorana, Katri-nu, malou Ismiru, na Orika, svého nevlastního bratra, na Murtagha a samozřejmě na Aryu.

         Nejvíc právě na Aryu.

         Miloval ji a tušil, že její k němu jsou podobné. Ačkoliv věděl, že spolu nemohou trvale žít – jejich věkový rozdíl byl příliš velký –, doufal, že se budou alespoň občas vídat. Ale protože bylo třeba vychovat novou generaci Jezdců, odešel dobrovolně z Alagaesie, po-kud lze dobrovolným odchodem nazvat prosté přijetí skutečnosti a hledání nových míst pro výchovu draků.

         Safira jemně vstoupila do jeho mysli. Maličký, řekla vlídně, ne-trap se tím. Byl to náš osud a přijali jsme ho.

         Zamračil se a udeřil pěstí do boku lodi, až to zadunělo. „Ano, ale stejně jsem doufal, že se mnou… že s námi Arya zůstane déle. Tobě se přece taky stýská po Fírnenovi, že?“

         Mno…

         „Safiro…“

Svěsila ocas a poslala mu pocity, které by nedokázal vyjádřit v žádném jazyce, dokonce ani v tom starověkém ne: směs bolesti, vášně, radosti a smíření s osudem. Ano, přiznala, ale nebudu truchlit věčně, jsem přece drak. I když… bylo by příjemné, kdyby tu Fírnen byl s námi, to ano.

         Pleskl ji po boku. „Hele, nech toho. To ty přece sneseš vejce, ne já.“ Přestože nechtěl, musel se proti své vůli začít usmívat. Safira – jeho Safira – bude mít děti!

         Souhlasně zabručela a zavrtěla se, až rozkymácela celou loď. Ano, snesu vejce. Už se nemůžu dočkat! Zároveň však v jednom jejím obrovském oku, velkém jako talíř, zahlédl jakýsi smutek. Jako by se mu něco snažila říct.

         „Co se stalo, Safiro?“ otázal se znepokojeně.

         Ach, Eragone. Musím ti něco říct.

         „Co? Už to neprotahuj, Safiro! Pokud mi něco chceš říct, řekni mi to teď, ať můžu jít konečně spát. Už je skoro noc.“

         Nemohu, Eragone.

         Zavrčel. „Týká se to něčeho… něčeho nebo někoho v Alagaesii? Třeba Rorana, Murtagha, nebo třeba Orika? Nebo jsi smutná, že jsme tam nechali Glaedra, Umarotha a ostatní Eldunarí?“ Pak ho napadlo ještě něco. „Nebo…“ začal.

         Nebo, potvrdila Safira.

         „Ale to ne!“ vykřikl a vjel si rukama do vlasů. „Arya, že? Co ti řekla, co?“

         Spíš já jí.

         „Dobře, ale co?“

         Nemohu ti to říct, Eragone. Opravdu ne. Přísahala jsem ve staro-věkém jazyce… Ale no tak, nech těch směšných projevů, zafuněla, když si Eragon zaryl nehty do dlaní a začal pochodovat po palubě jako zvíře v kleci.

         „Ale tobě to připadá hrozně zábavné!“ utrhl se.

         Koutky Safiřiny tlamy se nadzvedly v náznaku úsměvu. To ano, maličký, přiznala. Kdybys věděl, o co jde… Ale něco ti říct můžu, aniž bych porušila přísahu.

         „A co to je?“

         Arya tě miluje.

         Eragonovi se zatmělo před očima a na okamžik zapomněl na pří-tomnost Blodhgarma a ostatních elfů, kteří se také potulovali po pa-lubě. „Cože?!“ vykřikl, až ho zabolelo v krku.

         Ano. Říkala, že jí rve srdce, že se od tebe musí odloučit, a že kdy-by mohla, zahodila by korunu a cestovala s námi.

         Eragonovi se podlomily nohy, sklouzl po boku lodi a posadil se na palubu. „O… opravdu?“ zachraplal.

         Jistě, Eragone. Elfové o tom právě jednají. Arya se snaží, aby její funkci převzal Dathedr, a když se se mnou včera spojila, říkala, že to při jejich pojetí času postupuje celkem rychlým tempem. Ještě tak měsíc, a bude tady, už bez koruny.

 

 

         Když se Eragon probral, ležel na Safiřině levé přední noze. Bylo už ráno a elfové pobíhali z jednoho konce paluby na druhý a připravo-vali snídani, sestávající převážně z chleba s máslem, zeleniny, ovoce a lehkého vína.

         Protáhl se, až mu zapraskalo v zádech. „Dobré ráno, Safiro.“

         Dobré maličký. Jak ses vyspal? A mimochodem, víš, že jsi včera omdlel? Nemohla jsem tě probudit, ale Blodhgarm říkal, že tě mám nechat být, že se určitě probudíš.

         „Cože? Já jsem omdlel? Jen tak?“

         No ano. Sotva jsem ti řekla, že se k nám Arya a Fírnen připojí, podlomila se ti kolena a svalil ses jako pytel. To možná tím vzrušením. Já nechápu, co na Arye vidíš, i když podle měřítek vás dvounožců mu-sí být celkem hezká…

         Eragon cítil, že mu rudnou špičky uší. „Nech toho! Já bych taky mohl říct, že nechápu, co vidíš na Fírnenovi!“

         Safira otevřela tlamu a dlouze, rachotivě zavrčela. Znělo to, jako když stovka trpaslíků láme kámen krumpáči. Fírnen je ten nejkrásnější drak, jaký kdy žil.

         Stejně jako Arya je ta nejkrásnější elfka, oponoval Eragon. Lidé a draci mají odlišné pojetí krásy, Safiro.

         To nepochybně, souhlasila.

         Náhle se ozvalo hlasité zaječení plné děsu a něco se rozbilo. Era-gona skropila voda, když se Safira vyhoupla na okraj lodi a vyskočila do vzduchu (tudíž se celá loď zakymácela a nabrala vodu).

         K Eragonovi přispěchal Blodhgarm, i přes svou indigově modrou srst bledý jako stěna. Celý se třásl, jako by spatřil ducha krále Galba-torixe. „Stínovrahu,“ koktal. „Po… po… podívej se tam…“ a ukázal k obloze.

         „Bohové,“ vydechl Eragon zděšeně.

         „Nechápu, jak je to možné,“ mumlal Blodhgarm. „On… on… vstal z mrtvých!“

         Nad lodí se vznášel Šruikan.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DRAKŮV PŘÍBĚH

 

Černý drak hlasitě, vítězoslavně zaryčel, otevřel obrovskou tlamu zví-ci tří menších draků a začal klesat k lodi.

         „Co budeme dělat?“ zoufal si Eragon. „Toho nepřemůžeme, je moc velký. Blodhgarme, dokázali byste ho s pomocí Eldunarí aspoň zpomalit, abych stihl vymyslet, jak ho zastavit?“

         Srstí porostlý elf pokrčil rameny. „Můžeme to zkusit.“

         „Luk a šípy!“ vykřikla elfka Yaela. „Použil luk a šípy, Stínovrahu! Má jenom jedno oko!“

         „To je odporné!“ zhnuseně vykřikl Eragon. „Nic nám neudělal a za to, jak se choval kdysi, nemůže, protože ho ovládal Galbatorix. Chceš, abych ho zabil jenom proto, že může být nebezpečný?“

         „Ano!“ vyštěkla Yaela. „Nelíbí se mi to, ale nemůžeme dovolit, aby nás zničil.“

         Eragon, ač nerad, musel uznat, že má pravdu. S těžkým srdcem sáhl do toulce, vytáhl šíp s bílými pery a napjal tětivu tisového luku, až jej pírka zašimrala na tváři. Namířil na Šruikanovo oko, nyní jasně viditelné, a už chtěl vypustit šíp…

         …když tu se v jeho mysli ozval zoufalý hlas, tak plný bolu a stra-chu, až sebou škubl.

         Neeeee! Moje druhé oko ne! Milost, Dračí jezdče! Smiluj se! Moje druhé oko ne, prosím! Nechci žít v temnotě! Byl bych tak sám! Tak sám!

         Eragon leknutím upustil luk a zapotácel se, jakoby dostal ránu. Šíp vyletěl a s hlasitým zaduněním se zabořil do boku lodi.

         „On mluví,“ hlesl nechápavě. „Mluví stejně jako Safira. Myslel jsem, že je šílený, ale tohle…“ zmlkl, protože nenacházel slova.

         „Já… já jsem ho taky slyšel,“ vykoktal Blodhgarm, který tak zble-dl, že připomínal pouhý stín své někdejší existence. „Všichni jsme si mysleli, že si Galbatorix ze Šruikana udělal dokonalý nemyslící nástroj, ale zjevně ho naučil mluvit. Nechápu proč.“

         Ale když umí mluvit a myslet, ozvala se Safira, možná bychom se mohli pokusit zjistit, co chce.

         Elfové zdráhavě souhlasili, a tak Eragon myslí vyhledal Šruikana a sdělil mu, že jsou ochotni s ním vyjednávat. Drakova spokojenost jej zaplavila jako rozvodněná řeka a Šruikan řekl: Když mi nehodláte ublí-žit, měl bych jednu prosbu.

         Tak mluv, vybídl jej Eragon.

         No… tvá dračice by tě asi nechtěla opustit, že?

         Drakova žádost byla tak absurdní, že se Eragon musel smát. Chechtal se jako blázen dlouhé dvě minuty a když přestal, podivil se: A proč, proboha? Na co potřebuješ Safiru?

         A pak mu to ve zlomku vteřiny došlo.

         Zbledl, podlomily se mu nohy a byl by upadl. Naštěstí jej Blodh-garm stačil včas zachytit. Kdosi mu podal pohárek vody, tak se napil a sdělil Šruikanovi tak klidně jak dokázal, že na páření si bude muset bohužel najít jinou dračici.

         Jenže žádná jiná není, namítl černý drak posmutněle.

         Eragon pokrčil rameny. To není moje starost, řekl. O vejcích, kte-rá se Safirou našli na Vroengardu, se nezmínil.

         „Tak už mluv, Stínovrahu,“ zvolal jeden z elfů. „Co to – totiž on – vlastně chce?“

         „Safiru.“

         Elfové zděšeně vykřikli. „To přece nejde, Stínovrahu,“ zapředl Blodhgarm a jeho oči metaly blesky. „Od Safiry se přece nemůžeš od-loučit. Ani nad tím neuvažuj!“

         „Myslíš si, že jsem tak hloupý?!“ utrhl se Eragon.

         „Ne… to jistě ne.“

         „Tak mi přestaň říkat, co mám a nemám dělat, Blodhgarme! Ne-jsem malé dítě! Stačí, že se tak chová Safira. Jako bych byl její mládě a ne Jezdec…“ Eragon se mrzutě zakousl do jablka, protože mu už po-řádně kručelo v břiše.

         Maličký, promluvila Safira, myslíš, že kdybys mu vyléčil oko, tak by odletěl?

         Asi ne. Jde mu o tebe, ne o oko… Ale můžu to zkusit. Nepochybo-val, že Safira zná obsah Šruikanovy žádosti. Spojení mezi nimi bylo už na takové výši, že si předávali informace, aniž by si tuto skutečnost nějak hlouběji uvědomovali.

         Stačilo by ti, otázal se Šruikana, kdybychom ti vyléčili oko?

         Následná odmlka byla tak dlouhá, že se Eragon začal obávat, že mu drak neodpoví. Pak se ozvalo nesmělé: Opravdu bys to dokázal, Dračí jezdče?

         Ano. S pomocí elfů určitě. Když to udělám, slíbíš mi, že odletíš a už nikdy nás nebudeš hledat?

         Hmmm… to je těžké.

         Není. Tak naposledy: necháš si vyléčit oko a odletíš, nebo tě mám sestřelit kouzlem? Vždycky jsem chtěl zjistit, jak vypadají ohnivé meteory.

         Drak váhal, Eragon z něj cítil rozpolcenost. Pak Šruikan přikývl. Dobře. Pokud mi vyléčíš oko, odletím.

         O chvíli později Šruikan s hlasitým plesk přistál ve vodě kousek od lodi a natáhl krk. Eragon se přehoupl přes bok Talíty a vylezl na drakův obrovitý čumák. Za tuniku ho popadla srstí porostlá ruka, ale vytrhl se jí a začal lézt směrem ke Šruikanovu levému oku. Šlo to sna-dno, protože drakovy šupiny byly pevné a hrubé.

         Když dorazil na místo určení, překvapilo ho, že na místě, kde by se měl nacházet prázdný důlek, je připevněna hladká deska z nezná-mého, modře se lesknoucího kovu.

         Co to je? Otázal se a jemně poklepal na hladký kovový plát.

         Nevím, zabručel drak. Když mě cosi oživilo, měl už jsem tuhle věc na hlavě. A ještě že tak, protože když jsem letěl za vámi, rozmázla se o to nějaká moucha. Nebýt tohohle kusu kovu, měl bych ji teď někde v mozku.

         Počkej, podivil se Eragon. Co tě oživilo?

         Jak říkám, něco. Pamatuju se jenom na to kopí. Pak jsem umřel a moje duše bloudila nějakou podivnou říší, kde bylo všechno, co si drak může přát. Pěkné samice, vysoké hory, spousta masitých jelenů a hluboká jezera. Zkoušel jsem se pářit a zkoušel jsem lovit, jíst a pít, ale všechno to byly jenom moje představy a ztracené duše, stejně jako já. Vypadalo to tak skutečně, a zatím… jenom stíny.

         A co se stalo pak?

         Pak… jsem potkal jednu dračici. Byla skutečná, nerozplynula se, když jsem se jí dotkl. Řekla mi, že je jedinou živou bytostí v tom světě, že i já jsem jenom duše. Divil jsem se, protože jsem si myslel, že jsem skutečně naživu.

         Šruikan sklonil hlavu a dal si doušek vody. Konečně. Po tolika měsících opravdová voda… Ta dračice řekla, že mám vyhledat ducha nějakého starce, kterému všichni říkali Poustevník.

         Našel jsi ho?

         Ano. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem ho našel na vrcholu ně-jaké vysoké hory. Poprosil jsem ho o pomoc a on přinesl ze svojí cha-trče nějaký modrý krystal a provedl jedno kouzlo, kterému jsem vůbec nerozuměl. Když skončil, zablesklo se a já ležel na vrcholu hory Utgard a místo oka jsem měl tuhle… tuhle věc.

         Ty ses ocitl na Utgardu? Doopravdy? Jako… byl jsi už naživu, když ses tam objevil?

         Jistě. A první, koho jsem tam potkal, byl taky Dračí jezdec, ten… jak se jenom jmenuje… Murtagh-syn-Morzana.

         Eragon hlasitě vykřikl. Murtagh je na Utgardu? Co tam dělá? Co tam může chtít dělat?

         Pod Utgardem staví velký-hrad-z-bílého-kamene s vysokou, špi-čatou věží uprostřed nádvoří. A nahoře, na vrcholu hory, znovu bu-duje Edoc sil, strážní-věž-starých-Jezdců.

         Tohle Eragona překvapilo. Nicméně pokud existoval nějaký způ-sob, jak přimět lidi a ostatní rasy, aby zapomněli na Murtaghovy dří-vější zločiny – třebaže nedobrovolné –, znovuvybudování věže, v níž se kdysi ukryl Vrael, bylo příhodným začátkem.

         Neublížils jim, že ne?

         Ne, odfrkl drak. Vlastně jsem je zahlédl jenom z dálky, když Trn letěl pro nějakou zvěř, aby měli co jíst. Murtagh kouzlem zvedal ob-rovské kamenné kvádry, přesouval je vzduchem a stavěl hradby.

         Aha. Takže bych se měl pustit do tvého oka. Tohle ti nejdřív mu-sím sundat, řekl Eragon s pohledem upřeným na kovový disk, připev-něný ke Šruikanově lebce stovkami tenkých, pevných drátků z lesklé-ho červeného zlata.

         Je to nutné?

         Nejspíš ano. Dračí oči jsou trochu vypouklé, takže tenhle kus ko-vu by dost překážel. Pravděpodobně by se o něj oko rozmáčklo, než bychom ho stačili sundat.

         Šruikan sebou při té představě trhl. No dobrá. Dělej, co musíš, Dračí jezdče.

         Eragon vytasil Brisingr a co nejjemněji přejel jeho špicí po kovo-vém disku. Neznámý kov byl na dotek pevný jako žula, ale elfské oceli nekladl sebemenší odpor. Když Šruikanova „klapka“ po délce praskla, Eragon chytil jednu její část a opatrně zapáčil vzhůru.

         Zlaté drátky praskly a Eragon náhle držel v ruce kus kovu bezmá-la tak velký jako on sám. Zahodil jej do vody a stejný postup zopako-val s druhou částí disku. Pak opatrně odstranil zbytky drátků po obvo-du Šruikanova očního důlku. Drobné ranky trochu krvácely, ale vyléčil je rychlým kouzlem.

         Teď bylo třeba vyléčit zjizvené okolí důlku. Byla to kluzká a pách-noucí práce, protože potrhanou kůži pokrývaly desítky mokvajících ran a boláků. Léčení nakonec trvalo skoro hodinu a na jeho konci měl Eragon dlaně pokryté krví a hnisem.

         Když skončil, opláchl si ruce a napil se vína. Únavou se mu třásly ruce, a tak vytáhl trochu energie z Arenu a ze safíru, který tvořil hlavi-ci Brisingru. Jak energie z drahokamů proudila do jeho těla, postupně se přestal třást. Když si byl jistý, že vydrží další léčení, odpojil se od proudu síly a znovu se dal do práce.

         Použil stejné zaklínadlo, kterým před časem vrátil zrak Slounovi v Ellesméře. Trvalo to velmi dlouho, ale když skončil, byl s výsledkem své práce nadmíru spokojen. Šruikanovo nové oko mělo tentýž tvar a barvu jako jeho původní a byl si jistý, že je plně funkční.

         „Vidíš?“ otázal se.

         Ano. Děkuji ti, Dračí jezdče.

         Kam teď poletíš?

         Do Ilirey. Nabídnu svoje služby Nasuadě.

         To snad nemyslíš vážně, upřímně se podivil Eragon.

         Šruikan hlasitě zavrčel, až se zachvěl vzduch. Takhle se mnou nemluv, Dračí jezdče. Jsem ti zavázán, ale nepřipustím, aby se někdo otevřeně stavěl proti tomu, co dělám.

         Eragon smířlivě zvedl ruce nad hlavu. Dobrá, dobrá! Jenom jsem se divil. Ale neuvidí tě tam rádi.

         S tím počítám, ujistil ho drak.

         Tak šťastnou cestu.

         Šruikan krátce kývl, roztáhl křídla a rychle jimi mávl. Z hlasitého zadunění, které následovalo, se Eragonovi rozdrkotaly zuby a musel si přitisknout dlaně na uši, aby neohluchl. Spolu se Safirou pak sledova-li, jak se obrovský černý drak zvedá z vody a pomalu odlétá.

         Když Šruikan zmizel za obzorem, Safira řekla: Jsem překvapená, jaká se s ním udála změna. Ani se nás nepokusil zabít.

         Eragon jen cosi vyčerpaně zamumlal, podlomily se mu nohy a zhroutil se. Byl by se uhodil do hlavy o palubu, kdyby jej Blodhgarm včas nezachytil.

         Poslední, co slyšel, byl Safiřin výkřik: Eragone!

 

 

         Probudil se mnohem později, když už se slunce sklánělo k zápa-du. Zjistil, že leží vedle Safiřina boku a nad ním se jako zářivě modrý baldachýn klene jedno její křídlo. Zaklepal na něj prstem. Safira se za-vrtěla, nadzvedla křídlo a on se vypotácel do podvečerního šera.

         Elfové seděli kolem malého stolku, na němž stála miska s vodou. Vypadali velmi rozrušeně.

         „Co se děje?“ otázal se.

         Yaela mu pokynula, aby přišel blíž. Poslechl, naklonil se přes její rameno a v misce spatřil hrdé hradby a vysoké věže města Ilirea, hlav-ního města Království. A také Šruikana, který se na rozepjatých kříd-lech pomalu snášel k hlavní věži.

         Ve městě byl neskutečný zmatek. Podle pohybu vzduchu v uli-cích Eragon usoudil, že tam pobíhá ohromná spousta lidí, které nikdy neviděl. V tom totiž tkvěl problém nazírání. Všichni kouzelníci, dokon-ce i Jezdci, mohli nazírat jen to, co už viděli. Vše ostatní pro ně bylo neviditelné.

         Jeden z elfů zašeptal dlouhé a složité zaklínadlo ve starověkém jazyce a obraz se zavlnil. Když vír barev a pohybů ustal a hladina vody se opět projasnila, Eragon zjistil, že hledí do Nasuadiny pracovny.

         Nasuada právě o čemsi hovořila s králem Orrinem. „… opovažte se mě zradit!“ křičela. „Smlouva mezi draky a Jezdci byla se svolením nás všech rozšířena kromě lidí a elfů na trpaslíky a urgaly! Nic jste proti tomu nenamítal, tak se nevzpěčujte teď, když se zdá, že prvním novým Jezdcem bude urgal!“

         „Ale považte,“ odsekl Orrin, „že přijdeme mezi lidi a sdělíme jim,

že se Jezdcem stal urgal. Víte, co bude následovat? Vypukne vzpoura, protože lidé si nedokáží představit, že by kdy požádali o pomoc urgala, a spojenectví skončí!“

         Nasuada se nadechla k ráznému proslovu, jímž by vzpurnému Orrinovi otevřela oči… když tu se dveře rozlétly a do pracovny se vpo-tácela nějaká služebná, kterou si Eragon nepamatoval. Protože ji však viděl, usoudil, že ji musel letmo zahlédnout, když před několika měsíci často navštěvoval Nasuadu.

         „Paní…“ zalapala po dechu služebná, „paní, představte si to, on se vrátil, on!“ Krále Orrina okázale ignorovala.

         „Kdo on, Fariko?“ vyštěkla Nasuada. „Mám tu…“ zavraždila Orri-na pohledem, „důležitou práci.“

         „Ach, paní, nebudete mi věřit, ale přísahám, že je to… je to… ach,“ vykřikla služebná, „je to on! Ten… ten drak Šruikan! Vrátil se a chce nás všechny zabít!“

         Nasuada sebou trhla, jako by dostala ránu, a vyskočila na nohy. Hnala se ke dveřím, vlasy za ní vlály a tvář měla staženou strachem. Orrin dosud seděl u stolu, ale byl smrtelně bledý, zíral do hlubin své číše vína a zmateně blábolil: „To není možné… to nejde!“

         Bylo nutno Šruikana zastavit, než – jak se všichni mylně domní-vali – začne ničit město. Nasuada se rozhodla předvést mu své bohat-ství. Oblékla si své nejlepší šaty, rychle se nalíčila a ověsila se šperky ze zlata a perel.

         Vyrazila z hlavní palácové brány za doprovodu čety Temných jestřábů a Elvy, která jí měla sloužit jako pojistka a včas ji varovat, kdyby se drak o něco pokusil.

         Šruikana našli na náměstí před palácem. Seděl tam, zíral do prá-zdna a nepřítomně si olizoval šupiny na levé přední tlapě, z nichž kaž-dá byla větší než štít.  Když je uviděl přicházet, zpozorněl a zvedl obrovskou hlavu.

         „Co tu děláš, draku?“ otázala se Nasuada.

         Šruikan sebou nepatrně trhl a něco jí odpověděl, ale Eragon ne-tušil co. Kouzlo, které by umožňovalo poslouchat na dálku něčí myš-lenky, bylo teprve nutno vymyslet.

         Nasuada vytřeštila oči a rychle kladla další otázky. Odpovědi ji zjevně uspokojily, a Elva navíc zůstávala zticha, takže se otočila k Temným jestřábům. „Je to bezpečné,“ řekla. „Chce nám pomoci.“

         Kapitán Temných jestřábů, podsaditý muž s orlím nosem jmé-nem Garven, vydal nějaký nespokojený zvuk. „Má paní, jste si jistá? U draků jeden nikdy neví, a tohohle třeba vychovával ve lži a klamu sa-motný Galbatorix…“

         Nasuadina tvář se proměnila v nečitelnou masku a Šruikan burá-civě zavrčel, až ze střechy paláce spadlo několik tašek. Temní jestřábi vyděšeně zaječeli a namířili na draka svá kopí.

         „Jsem si jistá, kapitáne,“ prohlásila Nasuada. „A vy jste zjevně zapomněl, že tu mám Elvu. Ta by mě přece varovala, kdyby něco hro-zilo, ne? Kdepak, myslím, že se ho klidně mohu dotknout.“ S těmi slo-vy natáhla ruku, Šruikan se sklonila a ona ho bázlivě pohladila po špič-ce nosu.

         Vyšlehlo jasné světlo, drak táhle zabručel a Nasuada od něj s vý-křikem odskočila. Zpola nechápavě a zpola vyděšeně pohlédla na svou ruku a pak přímo na Eragona, jakoby věděla, že tam je a že se na ni dívá.

         Na dlani jí stříbřitě žhnula dračí značka, gedwey ignasia.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PODIVNÁ ŽÁDOST

 

Murtagh seděl pod Utgardem a pomocí kouzla přesouval vzduchem obrovské opracované kvádry bílého mramoru. Neměl co dělat, a tak si krátil čas stavbou hradu. Co druhý den pracoval na Edoc sil, staré strážní věži Jezdců.

         Nicméně hrad nestavěl jen tak pro zábavu. To by už stejně tak dobře mohl začít plést ponožky a klobouky jako Angela, protože jaký účel má hrad, který jen tak stojí v krajině?

         Při pomyšlení na Angelu přes jeho rty přelétl slabý úsměv. Čaro-dějnice sem docházela celkem často, ačkoli se nikdy nezdržela dlou-ho. Vždy si vypila čaj, který pro ni narychlo uvařil, naučila ho nějaké nové zaklínadlo (například jak vyrábět pravé diamanty z obyčejných kamenů), pověděla mu příběh nebo utrousila nějakou hádanku, a sotva si začali rozumět, vytratila se. Její návštěvy mu vždy poskytly mnoho námětů k přemýšlení, a když se začínal opět nudit, bylinkářka se objevila znovu.

         Jednou se jí jen tak mezi řečí zeptal, co dělá ve volném čase. „Ach, to a ono,“ řekla a nijak to nerozváděla. Když na ni naléhal, na-značila, že se zabývá příběhy z dob před Pádem nebo plete modré a bílé klobouky.

         Murtagh stavěl hrad proto, aby se v případě potřeby mohli s Trnem někde skrýt. Někdy si pohrával s myšlenkou, že až tohle vše-chno skončí a lidé ho přestanou považovat za zločince, mohl by se vrátit do Ilirey a žít s… ale ne, to bylo příliš troufalé.

         Nudil se, a tak přesunul poslední kámen na určené místo, ukon-čil kouzlo a vstal. Došel si pro luk a další půlhodinu se cvičil v luko-střelbě na kládě, kterou pro tento účel vztyčil před pár dny. Zrovna

když se jeden šíp rozštípl o kámen uvízlý v kmeni, promluvil k němu svým melodickým hlasem Trn. Letí sem holub, řekl.

         Dobrá, kývl Murtagh, aspoň budu mít z čeho uvařit polévku.

         Ne, to není obyčejný holub. Nese poštu. Na levé noze má přivá-zaný nějaký svitek.

         Murtagh se zamračil. Kdo by jemu chtěl něco psát? Nicméně při-táhl holuba kouzlem, odvázal mu z nožky svitek a rozvinul jej. Stál tam jen krátký, zjevně ve spěchu naškrábaný vzkaz.

 

Murtaghu, objevil se Šruikan a ukázalo se, že je na naší straně. Když jsem se ho dotkla, stala jsem se Jezdcem. Už jsem zkoušela kouzlit a jediné, co se stalo, bylo, že jsem v celém paláci rozbila okna. Eragon tu není a Arya má jiné povinnosti, takže jediný, kdo mě může učit, jsi Ty. Uděláš to pro mě? Nasuada

 

         Jediná Murtaghova myšlenka byla, že jej Nasuada požádala o pomoc a že ji nemůže odmítnout, ani kdyby chtěl. Radostně dopis políbil a strčil si jej do náprsní kapsy. Jedinou myšlenkou přivolal Trna, vyhoupl se do sedla a dal drakovi pokyn k letu.

         Drak hlasitě zařval, rozběhl se třemi obřími skoky a pak se odra-zil. S mocným huš roztáhl křídla a otočil se k jihovýchodu, kde leželo město Ilirea.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NOVÁ ZEMĚ

 

Týden poté, co Eragon nazíral Nasuadu, příď Talíty najela na mělčinu při břehu neznámého ostrova.

         Elfové měli původně v plánu pouze doplnit zde zásoby, ale Safi-ře se ostrov velice líbil, hlavně kvůli hlubokým lesům plným jelenů a jiné zvěře. Rozhodli se tedy s Eragonem, že tento kus země prozkou-mají podrobněji.

         Ostrov měl zhruba kruhový tvar a z výšky bylo vidět, že je neu-věřitelně rozlehlý. Po celém jeho obvodu se táhly kilometry pláží s jemným bílým pískem, na severu strměly do výše ohromné hory (Eragon si pomyslel, že by se určitě líbily trpaslíkům, kdyby někdy tuto zemi objevili) a na jihu, kde přistála Talíta, se rozkládal veliký smíšený les se spoustou prastarých stromů.

         Safira se naklopila na pravé křídlo a začala se v široké spirále snášet k zemi. Přistála na okraji lesa a sotva z ní Eragon slezl, zmizela mezi stromy.

         Bylo slyšet, jak se prodírá lesem a drtí pod sebou křoví, větve a mladé stromky. Když se asi za dvacet minut opět vynořila, visely jí z tlamy zbytky jelena a druhého, ještě nedotčeného, svírala v levé přední tlapě.

         Pojď, řekla jen a opět se ponořila do šera.

         Eragon se zasmál, vyskočil na nohy a vyrazil za ní. Po několika minutách běhu dorazil na velkou planinu obklopenou křovím, v jejímž středu se blyštělo dokonale kulaté jezírko, jako plátek stříbra vsazený do země. Na jeho břehu rostly vrby a skláněly své dlouhé větve s je-hnědami až k hladině.

         Safira už byla ve vodě, plavala dokola a hlasitě frkala. Skoč k

mně, vybídla Eragona. Voda je skvělá.

         Později, když se Eragon vykoupal a dorazili i elfové, bylo jedno-myslně rozhodnuto, že tato země se stane novým domovem Jezdců. Jednak kvůli tomu, že nebyla na žádné mapě, a také proto, že zde bylo dost míst, kde se mohli v případě potřeby ukrýt. A, jak neopo-mněla zdůraznit Safira, byl zde dostatek potravy a zdatný drak by snadno dokázal doletět do Alagaesie za necelé tři dny.

         Bylo ovšem nutné vymyslet, kde budou žít. Blodhgarm nakonec po poradě s ostatními elfy rozhodl, že si v lese vybudují základnu a ostrov prozkoumají až další den.

         Eragon se Safirou se pustili do čištění planiny od větví a listí, el-fové začali zpívat stromům a křoví ve starověkém jazyce. Podle jejich pokynů ze stromů vyrůstaly budovy a křoví se pokrylo trny, zhoustlo a vytvořilo kolem celé planiny neprostupnou stěnu, takže byla přístup-ná jen ze vzduchu.

         Zanedlouho se už mýtina podobala Ellesméře. Ze všech stromů po jejím obvodu vyrůstaly půvabné domky, přes jezírko vedl most z hustě propletených větví porostlých vinnou révou a Safira měla veliké hnízdo hned vedle Eragonova domu.

 

 

Druhý den ráno se Eragon probudil za úsvitu a tiše se oblékl. Dával při tom pozor, aby neprobudil Blodhgarma, který měl dům hned vedle.

         Vyklouzl ven a rozběhl se k jezírku. Avšak když se hnal okolo Sa-firy, zpozoroval, že se ve svém hnízdě podivně choulí, ve tváři má sou-středěný výraz a cosi zakrývá křídly.

         Rozbušilo se mu srdce. Mohla by to být…

         „Safiro?“ zašeptal.

         Trhla sebou. Ach, Eragone. Jsou tak krásná. Chceš se podívat? Odsunula křídlo a Eragon vytřeštil oči na hromadu velikých vajec, hra-jících všemi barvami duhy.

         Největší vejce bylo velké jako Eragonův trup a zářivě zelené jako smaragd. Další, trochu menší vejce, mělo barvu roztaveného zlata, třetí bylo rudé, čtvrté tmavě modré… celkem jich bylo deset.

         Eragonovi se zatočila hlava a vyschlo mu v krku. „Jsou… jsou všechna?“ zachraptěl.

         Safira se nadmula pýchou, až připomínala obrovitý šupinatý ba-lon s křídly. Ne. Ještě jich bude hodně.

         „Kolik?“

         Třicet.

         „C… co… cože?“

         V tu chvíli se kdesi rozlétly dveře a objevil se Blodhgarm. „Stíno-vrahu, co se dě…“ začal. Pak si konečně všiml vajec.

         „NE!“ vykřikl, podlomily se mu nohy a v mdlobách se skácel k zemi. To samozřejmě přivolalo i ostatní elfy, kteří při pohledu na hromadu vajec radostně zajásali a začali tančit kolem Safiřina hnízda.

 

 

Později toho dne se Eragon se Safirou vydali do neprobádaného vni-trozemí ostrova. Vzali si s sebou jen soudek vody, aby měli něco k pití. Ovšem jak postupovali dál, Eragon začal litovat, že si nevzal Bri-singr, protože z podrostu často vyskakovala podivná a ne vždy přátel-ská stvoření.

         Například jednou si chtěl odpočinout, ale když se posadil na padlý strom, zjistil, že je to ve skutečnosti obrovitý had s dlouhými zu-by. Safira mu utrhla hlavu, než stihl zaútočit.

         Nebo když Safira dostala hlad. Vrhla se na malého jelena, který běžel kolem, a srazila ho k zemi. Strašlivě to zapraskalo, když mu svou vahou zlámala žebra, ale jelen vstal a vrhl se ma ni. To pak musel za-sáhnout Eragon. Popadl útočícího jelena za paroží, zvedl jej ze země, roztočil a odmrštil pět metrů daleko.

         Jelen narazil do stromu a zlomil si vaz. To jej jistě zabilo, protože už nevstal. Když si jej pak Eragon pečlivě prohlédl, zjistil, že má rudé oči a černé paroží s vroubkovaným okrajem.

         Nehodlali riskovat, že to jelení monstrum nějakým způsobem oživne a vpadne jim do zad, takže jej vyvrhli, rozsekali na kusy (Safiřinými drápy) a jeho hlavu pohodili v křoví. Eragon našel silnou, na konci zploštělou větev, s její pomocí vykopal jámu a naházel do ní jelenovy pozůstatky. Safira pak vše zahrnula hlínou a pečlivě ušlapala.

         Eragon se neprodleně spojil myslí s Blodhgarmem a varoval jej před jeleny. Hlavně na ně neútočte, dodal. Jsou nesmírně agresivní a skoro se nedají zabít.

         To už jsme zjistili, hlesl elf pochmurně. Jeden takový hnusák se nějak procpal tou stěnou z trnů až sem a my se ho právě snažíme zni-čit. Jak se to povedlo vám?

         Zlomili jsme mu vaz, pak jsme ho rozsekali a zakopali.

         Aha. A co jste udělali s hlavou?

         Eragon mírně znejistěl. No, leží v křoví, přiznal.

         Hned ji spalte, začal panikařit elf, nebo ten jelen obživne! Jsou nesmrtelní! Všichni!

         Eragonovi zatrnulo. Cože? Jak nesmrtelní, vždyť jsme ho rozse-kali na malinké kousky, křičel. Je v takovém stavu, že se nemůže vrá-tit… nebo snad ano? Vyděsil se.

         Co já vím, odsekl Blodhgarm. Ale pokud ti mohu poradit, Stíno-vrahu, nenech nic náhodě. Rozsekej tu hlavu, spal ji a popel zašlap do země, protože jinak by ten jelen mohl obživnout a pak by si nás určitě našel a…

         Eragon přerušil spojení a zařídil se podle Blodhgarmovy rady. Rozsekal jelenovu hlavu na kousky, které Safira zalila proudem modrého plamene. Popel zašlapali do země a zahrnuli silnou vrstvou hlíny. Safira vše sešlapala do takřka mramorové tvrdosti. Naštěstí se nic nestalo. Jelen byl dočista mrtvý.

         Safira si očistila drápy o listí. Jakmile se jelenova krev dostala do kontaktu s listím, rozpustila jej.

         Eragon poplašeně vykřikl a odskočil; z kaluže rozpuštěného listí se kouřilo a vycházel z ní odporně nasládlý pach hniloby. Drak a Jezdec opustili strašlivé místo nejvyšší možnou rychlostí.

 

 

Té noci byl úplněk. Neobvykle jasný měsíční kotouč visel na obloze a zaléval svou září celý ostrov.

         Kužel měsíčního světla se pomalu posouval k místu, kde ležely ohavné pozůstatky mrtvého jelena. Když dopadl na nevysokou mohyl-ku, země se začala vařit.

         Z bublající bahnité hmoty se vynořovaly bílé kosti a s odpudivým praskáním se znovu spojovaly. Téměř kompletní kostra se v záři měsíce obalila masem a kůží a její srdce začalo tlouct. Bezhlavé tělo učinilo několik vrávoravých kroků a pak se zastavilo.

         Ze země u nohou mrtvoly vytryskl tenký pramínek popela a ješ-tě ve vzduchu získal svou původní podobu. Hlava se s mlaskavým zvu-kem napojila na krk a v jelenových rudých očích zaplálo démonické světlo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PODSTATA MAGIE

 

Nasuada se soustředěně zamračila, až se jí čelo zbrázdilo vráskami. Soustředila všechnu svou pozornost na malý kamínek, který jí ležel na dlani, a přikázala: „Stenr risa!“

         Valounek se pomalu, nesmírně pomalu zvedl z její dlaně a zůstal viset ve vzduchu. A pak se zničehonic rozlétl přes místnost, porážel vázy, srazil několik obrazů a roztříštil bohatě zdobené obloukové okno z nejkvalitnějšího skla. Do místnosti začal pronikat podzimní chlad.

         Kamínek se zaryl do zdi na protější straně místnosti a uvízl v ní. Nasuada si oddechla a vydala se pro kytici růží, která ležela uprostřed tmavé skvrny na koberci. Tyto nádherné černé růže jí včera přinesl Murtagh, a byla by ohromná škoda, kdyby je už nešlo zachránit.

         S nadšením zaznamenala, že se růžím téměř nic nestalo. Ta nej-větší byla sice trochu nalomená, ale určitě ještě vydrží. Zbytek kytice vyvázl bez poškození.

         Právě když se sehnula, aby růže zvedla, kamínek se vytrhl ze zdi a řítil se na ni jako střela.

         Nasuada se mechanicky otočila, a když spatřila černou šmouhu svištící vzduchem, vytřeštila oči. Bylo jí jasné, že se nestihne pohnout, uskočit nebo se odvalit z cesty. Maličký kamínek ji za pár okamžiků zasáhne do srdce a ona zemře.

         Tak takhle to skončí, pomyslela si. Ale proč? Bylo toho třeba ješ-tě tolik udělat. Bylo třeba přivést k životu Království, které se teprve zotavovalo z ran způsobených Galbatorixem, a taky musela říct Mur-taghovi, že…

         V posledním myslitelném okamžiku se objevila ruka. Silné prsty se sevřely kolem kamínku a zastavily ho sotva čtvrt metru od Nasua-dina srdce.

         Murtagh zařval bolestí, když se mu kamínek zaryl do dlaně a dí-ky své rychlosti mu prořízl kůži a maso až na kost. Na podlahu začala ukapávat rudá krev.

         Sklo v jediném nepoškozeném okně se rozdrnčelo, když Trn venku začal řvát strachem o svého Jezdce. Pak, soudě podle hlasitého skřípotu, zasekl drápy do zdi věže a začal šplhat nahoru. Ke zvuku drolícího se kamene se přidal jekot lidí v nižších patrech věže, kde Trn svým švihajícím ocasem rozbíjel okna a prorážel díry do zdí.

         Murtagh si přitiskl zraněnou pravici k hrudi a dopotácel se k ok-nu. „To je v pořádku!“ zakřičel na svého draka. „Nejsem vážně zraně-ný. Dostanu se z toho. Vrať se na zem!“

         Vtom se zpoza dveří začal ozývat nějaký hluk. Nasuada slyšela, jak kapitán Garven někomu brání vstoupit: „Omlouvám se, slečno, ale nemůžeme vás pustit dovnitř. Paní cvičí kouzla, a přece byste nechtě-la dostat do čela nějakým kamínkem, ne? Přijďte znova tak za půl hodiny…“

         „Okamžitě mi uhněte z cesty, kapitáne, nebo vám budu muset ublížit,“ zazněl překvapivě dospělý hlas, který však jako by vycházel z dětských úst.

         Garven se začínal rozohňovat. „Slečno Elvo, rozkaz je jednou rozkaz. A paní řekla jasně, že když bude cvičit kouzla, nikdo ji nesmí rušit. Takže odejděte!“

         „To přece neplatí pro Elvu, vy trulante…“ začala Nasuada.

         PRÁSK!

         Dveře s ohlušující ránou vyletěly z pantů, prosvištěly kolem Na-suady a vyletěly oknem. Bylo slyšet tupý úder, jak dopadly na náměstí před palácem, a někdo zaječel.

         „Umírám!“ ozvalo se z náměstí.

         „Pomozte!“ vřeštěla nějaká žena. „Umírá mi bratr!“

         „Přiveďte někdo čaroděje!“ rozkazoval nějaký rozvážný muž. „Ještě ho můžeme zachránit!“

         „A proč nějakého čaroděje nepřivedete vy?“ vřískla žena.

         Krátká pauza. „Protože já jsem z palácové stráže a musím stát u brány, vy huso!“

         „Neříkejte mi huso!“

         „Tak zavřete zobák a zkuste jednat!“

         „Rád bych vám připomněl,“ ozval se nějaký skomíravý hlas, „že na mně leží těžké dveře.“

         Co se dělo dál, už Nasuada nevnímala, protože právě v té chvíli vtrhla do místnosti Elva. Bledou tvář měla zkřivenou vztekem a hned se hrnula k Murtaghovi, který seděl na židli v koutě a vší silou si tiskl zraněnou ruku.

         Teprve teď si Nasuada všimla, jak dramaticky se Elvin vzhled změnil. Její nepřirozené stárnutí se zjevně zrychlovalo, protože ačkoli ještě přednedávnem vypadala na šest nebo sedm let, teď jí královna hádala už patnáct nebo šestnáct. Také o dost vyrostla, protože měřila už přes metr a půl. Jestli to takhle půjde dál, pomyslela si Nasuada, a jestli Eragonovo „požehnání“ nepřináší nesmrtelnost, Elva za rok nebo dva zestárne a zemře.

         „Co se tady stalo?“ vyštěkla Elva.

         Murtagh jí zajíkavě vysvětlil podivné počínání kamínku, který Nasuadu málem zabil, ač se měl pouze vznést do vzduchu. Když to dívka uslyšela, znepokojeně přimhouřila své fialové oči.

         „Ukaž mi ruku,“ poručila.

         Murtagh poslechl…

         … a Nasuada zděšeně zalapala po dechu.

         Murtaghova pravá ruka byla pokrytá cáry potrhané kůže a tká-ně. Ale hlavně celá zčernala! Linul se z ní odporný pach hniloby a vy-padalo to, že se co nevidět začne rozpadat.

         Elva tiše zaklela. Z vaku, který měla přehozený přes rameno, vy-lovila ohromný bílý krystal s průměrem přes půl metru. Položila Mur-taghovu ruku na tepající krystal a se zavřenýma očima začala odříká-vat sáhodlouhou litanii v podivném jazyce, ze kterého Nasuadě vstá-valy vlasy na hlavě.

         „Co to je?“ otázal se Murtagh s pohledem upřeným na krystal.

         „… velectěný Mistře, vyslyš volání své nejoddanější služebnice, která tě žádá o tvou sílu,“ mumlala Elva, znenadání ve starověkém ja-zyce. „Obdař nás svou milostí a uzdrav tohoto muže, aby opět sloužil tvé slávě…“

         Z krystalu náhle vyšlehlo jasné bílé světlo a Murtaghova ruka jako zázrakem opět získala svou obvyklou barvu a přímo před očima se hojila.

         „Jak jste určitě poznali,“ zašeptala Elva svým děsivým dospělým hlasem, „je to Eldunarí. Ale nechám si pro sebe, jakého je draka.“

         „Ale cos to říkala?“ nechápala Nasuada.

         „Mysli hlavou, ó dcero Ažihada,“ odsekla Elva chladně. „Žádala jsem drakovu duši o sílu. Draci totiž nejsou roztomilá zvířátka a nepo-slechnou každého pitomce. Ale když znáte ta správná slova,“ usmála se žraločím úsměvem, „pak je to jiné.“

         „Ale jak jsi ho dokázala vyléčit jenom za použití síly Eldunarí?“

         „Taková je podstata magie,“ pravila Elva. „Stačí použít tu správ-nou sílu, která se už potom postará o zbytek. Takže ten, kdo ovlivnil tenhle malý kamínek, aby tě zabil, nemusí být nutně naživu. Může to být duch, přízrak nebo nějaké agresivní kouzlo…“

         Dívka si přiložila kamínek k ústům a olízla jej… jen aby vzápětí mrtvolně zbledla. Ohnula se a vyzvracela se na koberec. Nasuada se znechuceně odvrátila a Murtagh jen odevzdaně pokrčil rameny a začal zkoumat strop, který ho náhle čímsi nesmírně zaujal.

         „Áááá,“ úpěla Elva. „Opravdu agresivní.“

         „Ale co?“ vybafl Murtagh.

         „Stopa duší…“ hlesla dívka. „Prastaré duše toužící po pomstě, které nic nezastaví… Ženou se vpřed a ničí vše, co jim stojí v cestě… Podejte mi sklenici vody,“ požádala náhle normálním hlasem.

         Nasuada s Murtaghem na sebe vědoucně pohlédli. Královna ne-nápadně povytáhla obočí a Murtagh téměř neznatelně přikývl. Nebylo třeba nic říkat.

         Oba měli pocit, že před nimi Elva něco tají.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NEJSTARŠÍ

 

Nidhwal klouzal chladnými hlubinami a jeho ploutve tvaru kosočtver-ce se pohybovaly v dokonalém souladu. Díky tomu, že měl oči překry-té párem průhledných spodních víček, skvěle viděl i ve velkých hloub-kách. Tam také nacházel potravu: podivné, temné tvory, kteří by ani neměli existovat. Ale existovali a byli chutní, tak je jedl.

         Jeho mysl zaplavily vzpomínky na dávné doby, kdy byl jeho druh ještě hojný a svobodně brázdil všechna moře světa. Zpěv nidhwalů se nesl nad vodou a duněl skrytou energií. S jeho pomocí se nidhwalové dorozumívali, když byli od sebe moc daleko na použití telepatické řeči.

         Neúprosný tok vzpomínek se nedal zastavit. Jako když se otev-řou stavidla. Nidhwal zjistil, že nahlíží stále hlouběji a hlouběji do své vlastní minulosti.

 

         Byl prvním z nidhwalů.

         Nenarodil se, ale byl stvořen za úsvitu světa, ještě předtím, než se začal počítat čas. Měl nadání komunikovat s tou, která ho stvořila a která jediná byla starší než on.

         Stovky let ji prosil, aby mu dala družku, až nakonec povolila. Z mořské pěny stvořila několik krásných samic, a nidhwalů rychle přibývalo.

         Pak přišli trpaslíci a v závěsu za nimi divocí draci. Vládci moře a oblohy zákonitě museli změřit síly… a draci vyhráli.

         Nidhwalů strašlivě ubylo, ale nevyhynuli. Po čase uzavřeli s dra-ky mír a obě rasy si dokonce často navzájem pomáhaly. Došlo i k ně-kolika zkřížením nidhwalů s draky. On sám oplodnil desítky divokých dračic, které byly tak hloupé, že se moc přiblížily k hladině.

         A pak se přes moře připlavili elfové. Další stovky let trvala, Du Fyrn Skulblaka, strašlivá válka elfů s draky. Nidhwalové se samo-zřejmě postavili na stranu draků.

         Válka skončila, když elf jménem Eragon našel dračí vejce a drak se pro něj vylíhl. Draci provedli nepochopitelné kouzlo, jímž darovali elfům nesmrtelnost, a Dračí jezdci vyskakovali jako houby po dešti. Když se objevili lidé, byli přidáni mezi Jezdce.

         Vláda Jezdců byla pro nidhwaly zlatým věkem. Jistě, občas jich draci vázaní na Jezdce pár zabili, ale díky prosperitě země přibylo potravy. Také rostl počet divokých draků, kteří si s nidhwaly rozuměli.

         A pak náhle zlatý věk skončil. Šílený Jezdec Galbatorix a jeho Kři-vopřísežníci zaútočili na Jezdce a svedli s nimi bitvu na ostrově Vroen-gard…

         Ačkoli o tom téměř nikdo nevěděl, nidhwalové bojovali po boku Jezdců proti Křivopřísežníkům a několik jich stáhli do hlubin. Když se elf Thuviel obětoval, exploze a následné prokletí ostrova přivodilo zni-čení tří čtvrtin nidhwalů.

         Stáhli se a pomalu nabírali síly. Legendy o vodních koních upa-daly v zapomnění a neopatrní rybáři se odvažovali dál na moře, což nidhwalům zajistilo dostatek potravy.

         Ale osud jim nepřál. Před dvěma lety zemřela poslední samice a zůstal jen První. Na znamení svého smutku přijal jméno Wotgqhar, což v jazyce nidhwalů znamenalo Jediný. Dlouho se napůl šílený smutkem toulal po mořích…

         …až konečně před několika měsíci zachytil vůni, kterou cítil na-posledy před sto lety: vůni dospělé dračice.

         Plný radosti vyrazil, jak nejrychleji mohl, k hladině. Ale nepodaři-lo se: Eldunarí dračici varovalo a ona ulétla dřív, než ji První mohl polapit.

        

Dlouho zuřil nad svou pomalostí a nad chytrostí zlatého Eldunarí. Ale před týdnem nebo dvěma opět ucítil ve vzduchu pach draka. Byl to sice samec, ale dost mladý. A mladí samci obvykle vyhledávají samice.

         Nidhwal vyrazil k hladině. Když se vynořil, podařilo se mu chytit do zubů nějakého ptáka. Spolkl jej a vychutnával si bohatou chuť křehkého masa. V jeho hlavě se pomalu začínal rodit plán.

         Bylo to prosté.

         Mladí samci obvykle vyhledávají samice. A jedinou samicí na světě je ta, která mu před několika měsíci unikla. Takže když se bude držet pachu toho zeleného samce, určitě svou vytouženou družku dřív nebo později najde.

         Říkalo se, že na světě není kůň, který by předhonil draka. Ale Šedý lid věděl, že není drak, který by předhonil nidhwala. A První měl velmi silnou motivaci.

         Nejstarší z nidhwalů otevřel tlamu a černým jazykem zachytil poslední částečky pachu zeleného samce. Pak se otočil k východu a rozhodně zabral ploutvemi.

         Bude to o chlup, ale k modré samici se dostane první.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ARYINO TAJEMSTVÍ

 

Eragona probudil nějaký podivný škrábavý zvuk.

         Nechtělo se mu vstávat, ale ten zvuk neustával, takže nakonec se zaklením vylezl z postele, dopotácel se ke dveřím a trhnutím je otevřel.

         Vzápětí musel rychle ucuknout, protože Safira chtěla znovu za-škrábat na dveře a málem mu svými drápy utrhla ucho.

         „Safiro!“ vyjekl.

         Dobré ráno, maličký. Chce s tebou mluvit Blodhgarm.

         „Málem jsi mi utrhla hlavu!“

         Hmmm, to by asi bylo nepříjemné, že? A už si pospěš, elfové če-kají. Myslím, že se ozvala Arya…

         Eragon střelhbitě vystartoval k nedalekým stromům, kde podle stínů tušil Blodhgarma a ostatní elfy. Opravdu tam byli a skláněli se nad zrcadlem, z něhož hleděla Arya.

         „Eragone,“ pohlédla na něj, „už jsem na cestě.“

         Následovaly dlouhé dohady a nakonec bylo rozhodnuto, že Eragon, Safira a elfové vyrazí Arye naproti. Eragon rychle pojedl, opá-sal se Brisingrem a připravil si luk, šípy a pro všechny případy i trochu hojivé masti (ovšem netušil, že ji bude později opravdu potřebovat).

 

 

Vyrazili kolem desáté dopoledne. Talíta plula rychle a ukrajovala tak ze zbývající vzdálenosti mezi nimi a Aryou. Eragon stál na přídi, nasta-voval tvář vodní tříšti a jeho srdce jásalo.

         „Ehm…“ ozvalo se za ním.

         Eragon se neobtěžoval otáčet. „Co je, Blodhgarme?“

         „Nezdá se ti, že nás něco pronásleduje, Stínovrahu? Slyším ně-jaké podivné zvuky, které tu nemají co dělat. A támhle jsem před chvílí zahlédl něco šedého,“ ukázal za sebe.

         To Eragona mírně znepokojilo. Už předtím slyšel nějaké zvuky, ale nepřikládal jim zásadní důležitost. Pohlédl směrem, který mu uka-zoval srstí porostlý elf, a skutečně zahlédl obrysy jakéhosi velkého tvora kousek za lodí.

         Safiro… hlesl.

         Nech to být, zavrčela. Dokud tomu nedáme nějakou záminku, nezaútočí to. A navíc se mi zdá, že támhle někdo letí, maličký. Připrav se přivítat… Aryu.

         Eragon vytřeštil oči. Na obzoru se skutečně rýsovala silueta letí-cího draka, v jehož sedle seděla známá postava. O jeho mysl se otřela jiná, cizí, ale přesto povědomá. Eragone, ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl, řekla Arya.

         A v tu chvíli přišel útok.

 

 

Prvním a posledním varováním, kterého se těm v lodi dostalo, bylo hlasité zafrkání. Pak se z vody vymrštila jakási šedá masa svalů a s ví-tězným zatroubením se vrhla po Safiře.

         Dračice poplašeně zavřeštěla a stáhla se. To už se na útočníka vrhl Blodhgarm a sekl po něm mečem.

         Elfův meč odskočil od pevné kůže šedého tvora. Nidhwal, vzpo-mněl si Eragon. Tasil Brisingr a zeširoka se rozehnal proti nidhwalově tlamě.

         Nidhwal bublavě zasyčel, vymrštil černý jazyk a omotal jej kolem Brisingru. Škubl a nepřekonatelná síla vytrhla Eragonovi meč z rukou. Zbraň prosvištěla vzduchem a s hlasitým šplouchnutím se zanořila do moře za zádí Talíty.

         Eragon se dlouho nerozmýšlel. Shodil boty a kabát a šipkou se vrhl do vody.

         Obklopily jej bublinky a slaná voda ho tak štípala v očích, že je musel zavřít. Tím se však prakticky připravil o možnost najít Brisingr. Vyslal tedy pátrací kouzlo a ucítil meč asi deset metrů pod sebou, zabodnutý do dna.

         Poslepu tam zamířil a podařilo se mu sevřít levou ruku kolem hlavice Brisingru. Vší silou škubl a vyprostil meč z vlhkého písku a pro-pletence řas. Vykopl nohama a zamířil k hladině.

         Vynořil se právě ve chvíli, kdy mu došel vzduch. Dlouze se na-dechl a rozhlédl se kolem sebe.

         Nidhwal stále útočil na loď a snažil se popadnout Safiru za zadní nohy. Právě když se Eragon podíval tím směrem, došla dračici trpěli-vost. Vyskočila do vzduchu a vyplivla na nidhwala dlouhý modrý plamen, čímž ho na okamžik rozptýlila.

         Blodhgarm a jeho elfové útočili jako sehraná skupina. Sekali do nidhwala meči a nedělali si nic z toho, že se jejich zbraně odrážejí od pevné a kluzké šedé kůže.

         Fírnen už dorazil a právě bezradně kroužil nad nidhwalem. Ne-odvažoval se útočit z obavy, že zasáhne Safiru. Arya takové zábrany neměla. Skláněla se z drakova hřbetu tak, že jí hrozil pád, a metala po nepříteli koule zeleného ohně.

         Eragon se znovu potopil a zamířil k nidhwalovi. S Brisingrem v ruce se mu špatně plavalo, ale dokázal podplavat pod nidhwalovou pravou zadní ploutví, chytit se krátkého ocasu a vylézt na šedý hřbet.

         Lezl po kluzkém hřbetě a musel se pohybovat pomalu a opatr-ně, aby nespadl. Po několika minutách neustávajícího strachu a napě-tí se doplazil až k nidhwalovu krku, obemkl jej rukama a nohama a začal šplhat nahoru.

         Bylo to jako snažit se udržet na tyči namazané máslem, ale zvládl to a vylezl až nahoru.

         A právě když se postavil doprostřed nidhwalova čela a pozvedl Brisingr k rozhodujícímu úderu, šedý tvor trhl hlavou… a Eragon se zřítil.

         Kolem lýtka se mu omotal silný jazyk. Cítil, že je tažen vzhůru. A pak se mu do nohy zakously silné zuby tenké jako jehly, a něco oškli-vě zapraštělo. Eragon zavyl bolestí, pak stisk strašlivých zubů povolil a celý svět zčernal.

 

 

Když se Eragon probudil, měl už zraněnou nohu obvázanou. Provizor-ním obvazem z kusu plátna sice prosakovala krev, ale zranění samo se dobře hojilo.

         „Co… co se stalo?“ zachraplal.

         Blodhgarm byl okamžitě u něj a podal mu pohárek jakési nazele-nalé tekutiny. „Ten nidhwal se ti zakousl do nohy, Stínovrahu,“ vysvě-tloval. Ránu jsme vyčistili a hojí se celkem dobře, ale tak měsíc nebu-deš moci chodit.“

         „Dej mi svátek, Blodhgarme,“ odsekl Eragon a postavil se. Jeho zraněná noha zaprotestovala, ale podařilo se mu ujít pár vrávoravých kroků. Nakonec se zhroutil do náruče Arye.

         Její dlouhé vlasy ho šimraly na tváři. Věnovala mu svůj nejkrás-nější úsměv. „Musím ti něco říct,“ zašeptala, chytila jeho levou ruku a položila si ji na lehounce vyklenuté břicho.

         „Eragone, jsem těhotná.“

 

 

 

 

 

 

 

 

VYSVĚTLENÍ

 

Kdyby vedle Eragona udeřil blesk, nemohlo by ho to překvapit víc. Arya čeká dítě! Ale s kým? Jak je to možné? A jak na to zareaguje Sa-fira? Nebo už to ví? Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou.

         „A… kdo je otcem?“ odvážil se zeptat.

         Arya vybuchla smíchy a vyměnila si vědoucí pohled se Safirou. „Někdy je hrozně natvrdlý,“ postěžovala si předstíraně vážným tónem.

         Však mu to jednou dojde, ujistila ji Safira.

         „Cože?“ zalapal Eragon po dechu. „Já?“

         To to ale trvalo, neodpustila si Safira jízlivou poznámku.

         „Ale… ale… jak je… jak je to možné?“ Eragon byl občas trochu zapomětlivý, ale byl si jistý, že tohle by si pamatoval určitě.

         „Nic si nepamatuješ, že?“ otázala se Arya. „Já vlastně taky ne. Ale Safira říká…“

         Říkám, přerušila ji dračice, že jste byli oba úplně namol, takže si nemůžete nic pamatovat. A než začneš namítat, že Arya by se nikdy neopila, tak ti řeknu, že jsem jí trochu pomohla.

         „Tys… cože?“ zakoktal se Eragon.

         Bylo to v Hedarthu, pokračovala Safira, když pro nás Orik uspo-řádal hostinu. Ty ses naléval medovinou, že se na to nedalo dívat, a Arya se po tobě tak smutně dívala… Ve zkratce, zeptala jsem se jí, co ji trápí, a ona se mi svěřila, že tě miluje, ale že kdybyste měli děti, elfové by se na ni dívali přes prsty.

Řekla jsem si, že kdyby to brali jako opilecké vzplanutí, bylo by to pro ně pochopitelné. Tak jsem si přivalila pěkně velký sud medoviny a strčila jsem Aryu dovnitř.

         Safira se zasmála. Chudinka Arya se pochopitelně bránila, ale nakonec se mi ji podařilo do toho sudu nacpat. Byl to moc pěkný po-hled. Velikánský sud medoviny, a z něj trčely dvě kopající nohy v ko-žených botách…

         „To není pravda!“ zavyla Arya.

         Ale je, oponovala Safira.

         „Jak to bylo dál?“ zajímalo Eragona.

         No, Arye nezbývalo než pít, jinak by se utopila, odfrkla si Safira. Takhle vyprázdnila celý sud, ale když jsem ji pak vytáhla, byla ještě poměrně střízlivá, takže jsme to celé zopakovali. Po tom druhém sudu už škytala, byla mokrá jako myš a sotva stála na nohou. Šaty se jí dost lepily na tělo, což byl asi hlavní důvod, proč jsi na ni zíral jako spadlý z višně.

         A potom se na tebe podívala, ty jsi vstal a odvrávorali jste. To, co se dělo potom… my draci máme velmi dobrý sluch.

         Eragon zrudl, když mu došlo, jak to myslela. „Ne!“

         Ale ano. Když se Arya druhý den ráno probudila ve tvém pokoji, nechápala, co tam dělá. Tak jsem jí ukázala svoje vzpomínky a ona souhlasila, že ti to nepoví, dokud nenastane pravá chvíle. Ty jsi spal, takže toho využila a odešla. Když ses probudil, naštěstí sis na nic nevzpomínal.

 

 

Za dva dny Safira snesla zbytek vajec.

         Eragon stál za ní a pozoroval ohromnou snůšku. Třicet vajec… Nechápal, jak… „Safiro, jak jsi mohla snést tolik vajec najednou?“ otázal se.

         To je tajemství, odpověděla.

         „Ale houby tajemství, nelži. Jak to doopravdy je?“

         No…

         „Safiro!“

         Ne všichni jsou Fírnenovi, víš.

         „Ne nevím. Nechápu to,“ přiznal Eragon.

         Od Fírnena jich je jenom deset. Ostatní jsou od Glaedra, Trna a Šruikana. Glaedr… měl mě rád, ale dokázal si to přiznat až na poslední chvíli. Spářil se se mnou té noci, co ti Rhunon ukovala Brisingr.

         Trn a Šruikan… s těma to bylo trochu problematické. Dalo by se říct, že Trn mě využil. Tehdy, když Murtagh unesl Nasuadu a my jsme spolu bojovali ve vzduchu. Držel mě moc pevně, takže když jsem po-znala, na co myslí, bylo už pozdě.

         Ale se Šruikanem to bylo jiné. Spářil se se mnou jaksi omylem, když jsme se rvali v Urubaenu.

         „Aha, tak tím se to vysvětluje,“ pochopil Eragon. „Ale proč vlast-ně musím nosit tohle?“ poklepal si na obvaz na noze. „To mě elfové nemohli vyléčit kouzlem?“

         Nechtěli nic riskovat. Ten nidhwal – mimochodem, víš, že prostě jen tak zničehonic zmizel? – ti poškodil nějaké nervy, takže kdyby to léčili kouzlem, mohli by nadělat víc škody než užitku. Je prý lepší počkat, až se to zahojí samo.

         „Aha,“ zopakoval Eragon.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ÚNOS

 

V noci přišel útok.

         První známkou toho, že je něco v nepořádku, bylo hlasité zabu-šení na stěnu Eragonova domu. Pak se začal ozývat i křik elfů a pras-kání hroutících se stromů.

         Eragon se s trhnutím probudil a hmátl po Brisingru. Popadl jej a rozběhl se ke dveřím.

         Venku málem vrazil do jelena, jehož oči plály rubínovou červení. Ohnal se mečem a usekl mu hlavu. Pak skočil metr vysoko a pět metrů daleko a přistál na hřbetě dalšího jelena, který ohrožoval Blodhgarma.  Něco křuplo a bestie se zhroutila.

         Eragon, Arya a Blodhgarm se společně vrhli na skupinu deseti je-lenů, kteří útočili na Safiru. Dračice syčela, odháněla je a snažila se chránit vejce.

         Aryin meč se postaral o tři jeleny, kterým čistě srazil hlavy. Era-gon podpálil dalšího jelena, jinému zlomil vaz a dalším dvěma pro-kopl žebra. Zbylé tři jeleny zlikvidoval Blodhgarm, když je nechal vrůst do stromů.

         Náhle zahřmělo.

         Z oblohy sjel blesk a udeřil do střechy Eragonova domu. Dřevě-ná budova začala okamžitě hořet, což ještě urychlovala skutečnost, že byla součástí stromu.

         Eragon se rozběhl ke dveřím, prokopl je a vrhl se pod hořící pos-tel. Ignoroval strašlivou bolest, když mu plameny olízly záda, ignoro-val i Safiřin poplašený výkřik a sevřel ruce kolem truhly, v níž přecho-vával Glaedrovo Eldunarí. Truhlice, už notně ožehlá, se rozpadla a on náhle cítil vše, co Glaedr.

         Starý drak z hlubin svého Eldunarí vykřikl a rychle si obrnil mysl. Eragon vyběhl z domu, který se pár vteřin nato definitivně zhroutil a vyslal k nebi fontánu ohnivých jisker.

         „BLODHGARME!“ zařval Eragon a mrštil Glaedrovo Eldunarí přes mýtinu. Srstí porostlý elf vyskočil do vzduchu, popadl zlatý krystal v nejvyšším bodě jeho dráhy a strčil jej do vaku.

         Bitva trvala ještě několik hodin. Nakonec se s nechutným za-chroptěním skácel poslední jelen a Eragon s elfy se pustili do úklidu a napravování nejvážnějších škod.

 

 

Po nějaké době úklid skončil a nastal čas na odpočinek. Eragon a Safi-ra přelétli ostrov a natáhli se na bílý písek kousek od teplého jižního moře. Chvíli jen tak leželi a relaxovali, pak se ponořili do moře a roz-pustile po sobě cákali vodu.

         Je tu krásně, řekla Safira.

         „To máš pravdu,“ souhlasil Eragon ospale.

         A pak náhle ucítil lehounký, téměř nepostřehnutelný dotek jiné mysli… mysli, která byla tak stará a plná smutku, až sebou škubl. V hlavě se mu ozval hlas, který nezněl jako hlas draka, ale jako něco, co dokáží vydat jen mořské bytosti.

         Teď už mi neunikne!, vykřikl ten hlas.

         „Safiro!“ zaječel Eragon. „Rychle pryč!“

         Dračice ztěžka zamávala křídly a pomalu se zvedala z hladiny. A když už to vypadalo, že mají vyhráno, vystříkl k nebi gejzír vody a nidhwal zaútočil.

         Udeřil Safiru hlavou do boku a srazil ji na vodu. Eragon na něj vyslal spalující modrý plamen a ožehl mu hruď. Nidhwal zaryčel a zmizel ve vodě. Pomalu se vzdaloval – spálenina jej jistě notně bolela –, a brzy jim zmizel z dohledu.

         Myslíš, že je pryč?, otázala se Safira.

         „Nevím. Asi…“

         Vtom do nich udeřila strašlivá vlna a smetla je pod hladinu. Ko-lem Eragona se něco mihlo a vrhlo se to na Safiru.

         Eragon vystrčil hlavu nad vodu, prskal a plaval, jak nejrychleji mohl, k Safiře. Sotva však urazil pár metrů, dračice vyskočila nad hladinu… a kolem zadních nohou se jí omotal černý jazyk a znovu ji strhl pod vodu.

         Safira se neúprosně vzdalovala, tažená pryč ohromnou silou, a ledva dokázala držet hlavu nad vodou. Za chvíli se změnila v malou tečku na obzoru.

         Eragon vydal zmučený výkřik. Protože vykřikl ve své mysli, vy-stihlo to jeho city lépe než jakákoli mluvená slova.

         Safiro!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PRAVDA

 

Murtagh se probudil se strašlivou bolestí hlavy.

         Hlasitě zaklel a vyhrabal se z postele, ovšem opatrně, aby ne-vzbudil Nasuadu.  Dopotácel se ke skříni a klesl na kolena. Hmátl rukou pod těžký kus nábytku a vytáhl zpod něj měch vína. Pořádně si lokl, ale nepomohlo to.

         Znovu zaklel a zapátral svou myslí po Trnovi. Červený drak se vznášel nad hradem a proháněl několik holubů.

         Bylo to čím dál horší. Víno nepomáhalo a Trn, v jehož blízkosti se Murtagh cítil nejlépe, měl teď vlastní zábavu. Protože Murtagh chápal, jak důležité je mít něco na práci, rozhodl se Trna nevyrušovat. Místo toho se slušně oblékl a zamířil do palácové jídelny, aby něco zakousnul.

         Jídlo Murtaghovi pomáhalo skoro tolik jako Trnova blízkost. Když se mohl soustředit na bohatou chuť masa nebo jemnou sladkou chuť moučníků, často se mu podařilo zapomenout na vlastní starosti. Proto doufal, že je dnes k snídani něco obzvlášť dobrého.

 

 

Jídelna byla dlouhá místnost se stěnami z bílého kamene, jejíž levou stranu zabíraly stoly a židle ze světlého dřeva. Pravá strana byla vy-hrazena pro draky; na ohromném stole ze čtyř kmenů stromů stály dlouhé pekáče plné dozlatova vypečeného masa. Jako zákusek byla připravena veliká mísa spařených snalglí, obřích hlemýžďů, které Trn přinesl z Vroengardu. Docela se jim tu dařilo, rychle jich přibývalo a byli tak chutní, že i Murtagh si občas dal šnečí steak.

         Dnes ale měl chuť na něco jiného než na šneky. Poručil si srnčí guláš s chlebem, a jakmile mu sluha jídlo donesl, hltavě s do něj

pustil.

         Guláš v něm zmizel za chvíli, ale pocit, že něco není v pořádku, nezmizel. Rozladěný Murtagh snědl ještě plátek masa a misku salátu, ale spíš se mu přitížilo.

         Roztržitě si poručil snalglí, ale když sluha nakoukl pod poklop mísy, zjistil, že šneci zmizeli. To Murtagha tak rozčílilo, že beze slova odešel.

         Toulal se prázdnými chodbami a usilovně přemýšlel. První, co nechápal, bylo, k čemu by vlastně někdo potřeboval snalglí. A zadru-hé, jak onen tajemný někdo mohl ukrást šneky z mísy, aniž by si ho kdokoli všiml. A třetí hádanka… kdo to vlastně byl?

         Pak dostal spásný nápad: Elva. Ta určitě bude něco vědět. S po-citem, že má konečně jasný cíl, zamířil do severní věže, kde dívka přebývala.

         Cestou si nemohl nevšimnout jistých podivných věcí. Například na křižovatce severozápadní chodby s chodbičkou pro služebnictvo ležel omráčený voják. Helmu měl sraženou a na hlavě mu tepala zelená boule velikosti vejce.

         Murtagh se k bezvládnému muži sklonil a dal mu políček. To jej probudilo.

         „Já nevím, pane,“ odpověděl, když se ho Murtagh zeptal, co se mu stalo. „Hlídal jsem tady tuhle chodbu a uslyšel jsem nějaký divný zvuk. Tak jsem to šel prozkoumat. Dveře té komory byly roztříštěné a můj kamarád, co tam hlídal, ležel omráčený na zemi…“

         „No dobře, ale co se dělo dál?“ vyptával se Murtagh a cítil, jak se jej zmocňuje neblahé tušení.

         „Vrátil jsem se sem,“ pokračoval muž, „abych to tu hlídal. Jenže sotva jsem dorazil, tak mě někdo zezadu praštil do hlavy a já omdlel. Vůbec nechápu, jak se mohl tak tiše přiblížit.“

         Murtagh se obrátil a vyběhl směrem ke komoře, kde uchovávali největší poklad: dračí vejce.

         Eragon jim vejce tajně předal těsně před svým odchodem z Ala-gaesie a komoru, v níž bylo uloženo, očaroval mocnými ochrannými kouzly. Ta zjevně buď ztratila na účinnosti anebo v nich byla nějaká skulina, která umožnila zloději proklouznout dovnitř.

         Dveře komory byly doslova napadrť, všude se válely kusy dřeva a na zemi ležel omráčený strážný. Vejce pochopitelně zmizelo.

         Dvě minuty nato zaklepal Murtagh na dveře Elvina pokoje. Nic se neozvalo, a tak si kouzlem odemkl a vešel.

         Na zemi ležely úlomky tmavě fialového vejce a roztrhaná peřina. Elva seděla na posteli, láskyplně hladila malou hlavu fialového dráčka a krmila jej kousky snalglí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZASHARAZESKA

 

Když Elva spatřila Murtagha, pokusila se schovat dráčka pod polštář. Neúspěšně. Dráče tomu nasadilo korunu, když se jí s vyděšeným pís-kotem nacpalo pod tuniku.

         Elva obrátila oči v sloup a vytáhla si dráčka zpod oblečení. „Jestli jsi přišel kvůli vejci, jsi tu s křížkem po funuse,“ obrátila se na Murta-gha. Jak vidíš, Zashy se už vylíhla a nemůže mě opustit. Zachránila jsem jí život.“

         „Zashy?“ opakoval Murtagh popleteně. „Zachránila život? Ne-chápu, co tím myslíš.“

         „Jistě že ne,“ odsekla Elva, ovšem mnohem méně povýšeně než jindy. „Tak zaprvé, ona se jmenuje Zasharazeska,“ poklepala levým ukazováčkem na hřbet malé dračice. „A zadruhé, zachránila jsem ji před vysátím.“

         „Vysátím?“

         „Proč ty musíš pořád všechno opakovat,“ povzdechla si Elva. „Po tomto nedobytném hradě se potuloval částečně zhmotnělý pří-zrak a chtěl ze Zashy vysát sílu, aby se mohl zhmotnit úplně. Já jsem ho dokázala zastavit a Zashy se pro mě vylíhla. Zrovna jsem vejce držela oběma rukama, když prasklo, a stalo se tohle.“

         Ukázala mu ruce.

         Na obou zářila gedwey ignasia.

         Murtagh smrtelně zbledl a musel se opřít o zeď, aby neupadl. Nechápal, co tohle všechno znamená, ale jedno věděl jistě: bylo třeba přivolat Angelu, a to rychle. Musel jí říct něco, co neodhalil ještě žádné živé duši, dokonce ani Trnovi ne (i když ten to určitě alespoň tušil).

         Murtagh znal proroctví o Osudu s bílým čelem a se dvěma znač-kami, a o Noci.

 

 

Podivínská bylinkářka se objevila jako na zavolanou zrovna ve chvíli, kdy Murtagh sahal po dálném zrcadle. S tichým prásknutím se zhmotnila přímo před ním a posadila se na jeho vlastní židli, z níž překvapením spadl.

         „Tak,“ řekla a přehodila si nohu přes nohu. „Protože jsi nemyslel na šílené králíky ani na pečenou kapustu, předpokládám, že si se mnou chceš promluvit o něčem vážném.“

         Murtagh se pracně zvedal z podlahy a už ho ani nepřekvapova-lo, že Angela věděla, na co myslel. Byly chvíle, kdy by přísahal, že tato podivná osoba vůbec není člověk, ačkoli tak vypadá.

         „Ano, vlastně ano,“ přiznal. „Víš, co se stalo Elvě?“ Když zavrtěla hlavou, v kostce jí vyložil celou tu zamotanou historii, krádeží snalglí počínaje a Zasharazeskou konče. „Znám jedno proroctví,“ dodal. „Zní nějak takhle:

 

Když Purpur s Nocí spojí se,

Největší síla věků povstane.

Ze spojení Purpuru a Krve

Vzejde plémě pravé.

 

Když Safír Moři odpoví,

Kílf shodí své okovy.

Kdo Osudu dítě dá,

Ten s kočkami spolek má.

 

Pohroma přijde strašlivá,

Najde-li Osud pouta rodinná.

Zkáza její kroky doprovází,

Z pohledu jejího všechny mrazí.

 

Temnotu světlo vypudí,

Jest v srdcích všech lidí.

Osud zmizí přes moře

Na hřbetě šedého oře.

 

Pohroma pohromě zabrání

Po nálezu krvavých zbraní.

Krev smyje se krví

A Osud zemře první.“

 

         Angela vytřeštila oči. „Tak tohle je mnohem závažnější než vaře-ná kapusta,“ zamumlala. „Smrt Osudu… k tomu za žádných okolností nesmí dojít. Murtaghu, jakmile Zasharazeska dospěje, musí se vypra-vit za Eragonem. Trn se k ní nesmí ani přiblížit.“

 

 

 

 

 

 

SAFÍR A MOŘE

 

Safira seděla na vršku písečné duny porostlé nízkým houštím vytrvalých rostlin. Neměla jinou možnost, protože zadní nohy jí věznila spleť tlustých lián porostlých trny. Sice se mohla pokusit o útěk, ale to by nebylo k ničemu. Buď by zemřela hlady a žízní, než by stačila najít Eragona, nebo by ji nidhwal dohonil a znovu uvěznil.

         Při pomyšlení na nidhwala se v Safiře vzedmula vlna nenávisti tak žhavé, až se sama zděsila. Přivlekl ji sem, spoutal a zmizel. Znovu se objevil až za půl dne, hodil jí k nohám nějakou velkou rybu a donutil ji pořádně se najíst.

         Pak se s ní spářil. Nebolelo to tak moc, jak čekala, ale ponížení bylo zdrcující. Svíjela se, kopala a kousala, ronila horké slzy a nakonec, když už ji opustily všechny síly, jen apaticky ležela a prosila vše-chny bohy, aby už to skončilo.

         Nicméně to nebylo to nejhorší, čeho se na ní nidhwal dopustil. Nejhorší bylo, že jí vzal možnost létat, možnost cítit pod křídly chladný-pevný-vzduch, a že necítila mysl Eragona, druha-své-duše-a-svého-srdce. Bez Eragonovy-uklidňující-přítomnosti byl svět prázdný a tichý. A ona nebyla úplná.

 

 

Velký-kulatý-oheň-na-nebi už byl vysoko, když uslyšela známé pleská-ní velkých-ploutví-tvaru-kosočtverce. Po více než dvou dnech se nidh-wal vrátil.

         Vydrápal se na břeh a jeho silné-šedé-tělo se mokře lesklo. Beze slova jí přistrčil k nosu podivnou-velkou-rybu-s-velkými-zuby. Ta ryba měla tvrdé-silné-šupiny a veliký-nesouměrný-ocas.

         Safira ovšem neměla na jídlo ani pomyšlení. Vší silou trhla zadníma nohama, a i když jí trny na liánách probodly šupiny a zasekly se do masa, podařilo se jí osvobodit. Vrazila do překvapeného nidhwala a než se stačil vzpamatovat, rozběhla se do vnitrozemí ostrova.

         Po tak dlouhém nicnedělání měla křídla ztuhlá, a tudíž nemohla létat, ale uměla běhat skoro stejně rychle jako koně, což se o nidhwalovi říct nedalo. Doufala, že jej pronásledování po čase znechutí a nechá ji na pokoji.

         To ovšem nepočítala s nidhwalovou vytrvalostí a překvapivou rychlostí. I když ji nedokázal dohnat, držel se na dohled.

         Safira se v zoufalství vrhla do jakési obří nory. Zvíře, které ji kdy-si vybudovalo, už bylo po smrti, a tak se tam mohla bez obav schovávat libovolně dlouho.

         Nidhwal udeřil čenichem do otvoru, který sloužil jako vchod do nory… a vzápětí se rozkašlal, když mu do nosu vnikly drobounké čás-tečky prachu. Safira toho využila a rychle se sunula dál úzkou chod-bou, na jejímž konci tušila volný prostor.

         Opravdu tam byl.

         Veliká-rozlehlá-jeskyně s podlahou-porostlou-mechem, z jejíhož stropu visely dlouhé stalaktity, se svažovala k dlouhé-úzké-podzemní-laguně. To byla možnost úniku.

         Ovšem ve chvíli, kdy Safira ponořila nos do slané-mořské-vody, sevřely se jí kolem krku obrovské čelisti a stáhly ji pod hladinu.

         Nidhwal táhl Safiru lagunou na volné moře. Jakmile se tam do-stane, bude ve výhodě. Znovu Safiru odvleče na svůj ostrov, uvězní ji tam a denně se s ní bude pářit… ne.

         Chňapla po jeho silném šedém boku, a i když se její zuby neškodně svezly po kůži, nidhwala to aspoň rozptýlilo. Vzápětí se mu zuby mladé dračice zasekly do mnohem citlivějšího místa. Do okraje levé přední ploutve.

         Nidhwal zařval, nakolik to pod vodou šlo, a pudově vyrazil k hla-dině. Na to Safira čekala.

         Jakmile se nadechla, vykopla nohama a odhodila nidhwala stra-nou. Vyskočila do vzduchu, ztěžka máchala ztuhlými křídly a stoupala. Pomalu, ale přece.

         Hluboko pod ní řval nidhwal bolestí a žalem, ale kvůli svému zranění ji nemohl pronásledovat. Skoro by ho litovala, nebýt toho, že nosila pod srdcem jeho potomky.

         Otočila se směrem, odkud Eragona cítila nejsilněji, a rozlétla se tam. V duchu vykřikla: Už jsem na cestě, maličký!

 

 

 

 

 

 

ZASE SPOLU

 

Eragon, zničený ztrátou Safiry, seděl na bobku před tím, co zbylo z je-ho domu, a apaticky zíral před sebe. Nevnímal shon kolem sebe, ne-vnímal konejšivé hlasy elfů, dokonce ignoroval i Aryu. Nejedl, nepil, vlastně se ani nehýbal.

         Po třech dnech, které takto strávil, se ozvala žízeň. Z pouhé nut-nosti tedy vstal a vydal se k nedalekému potoku.

         Elfové, kolem kterých procházel, ho zdravili, domnívali se, že se konečně vzpamatoval. Stačil jim však jediný pohled jeho prázdných očí, aby zděšeně couvli. To, co kolem nich procházelo, nebyl Eragon; byla to slupka.

         Několik set metrů za poničeným základním táborem tekl mírnou úžlabinou průzračný potok. Eragon k němu zamířil a našel na břehu sedět Aryu.

         Zapraskání větviček elfku varovalo, že se někdo blíží. Otočila se a pohled jejích zelených očí spočinul na zbědované postavě, která k ní vrávorala. Chvíli se zdálo, že trosku, která bývala Eragonem, nepozná-vá. Pak se posunula a udělala mu vedle sebe místo.

         Eragon chtěl toto gesto ignorovat, ale něco v něm se vzepřelo. Zhroutil se tedy na travnatý břeh a upřel zrak na líně tekoucí vodu.

         Několik minut tak tiše seděli, než se Arya ozvala: „Eragone, já vím, co pro tebe Safira znamená, ale takhle to nemůže pokračovat. Nemůžeš se úplně uzavřít do sebe!“

         „O tom, co můžu, rozhoduju já!“ vyštěkl.

         Arya vzala jeho tvář do dlaní a on si takhle zblízka všiml, že se jí v očích třpytí slzy. Ten pohled ho tak vyděsil, že se skořápka smutku a strachu o Safiru ihned sloupla.

         „Ublížil jsem ti?“ zašeptal zničeně. „Promiň, já nechtěl.“

         Ten obrat Aryu překvapil. „Ne, Eragone, mně jsi neublížil. Tím-hle ubližuješ jen sám sobě… a Safiře.“

         Realita jejího prohlášení Eragona zasáhla jako úder blesku. Ně-kolik okamžiků na ni třeštil oči, pak se zhroutil a neovladatelně se roz-vzlykal. Arya ho hladila po tváři a šeptala mu do špičatého ucha slova útěchy… kterou potřebovala stejně jako on.

         Když Blodhgarm o několik hodin později hledal něco k jídlu, zdá-lo se mu, že od potoka se nese ozvěna tichého pláče. Co nejtišeji tam zamířil… a opravdu. Na břehu seděla Arya, v náručí držela plačícího Eragona a ramena se jí otřásala trhanými vzlyky.

 

 

Od toho dne se Eragonův stav pozvolna zlepšoval. Stále byl zamlklý, ale občas se zasmál nebo si s někým vyměnil pár slov. Jeho pleť poz-volna ztrácela ten mrtvolně bledý odstín a do očí se mu vracela stará jiskra.

         A jednoho dne, o celé tři měsíce později, se Eragon poprvé od Safiřina únosu doopravdy usmál.

         V tu chvíli Fírnen hlasitě zatroubil a Arya se chytila za srdce. Vši-chni tři rychle zamířili na travnatý kopec uprostřed ostrova, odkud byl dobrý výhled do všech stran.

         O dvě hodiny později se celý kopec otřásl, když Fírnen přistál. Arya s Eragonem sklouzli z drakova hřbetu a v náhlém tušení upřeli oči tam, kde nebe zlátlo západem slunce.

         Na pozadí slunečního kotouče se objevila silueta letícího draka.

         V tu chvíli se spojení mezi Eragonem a Safirou plně obnovilo a jeden druhého zahrnuli lavinou láskyplných pocitů a zmatených otázek, které neměly konce.

         Kde jsi byla?

         Ach, maličký. Vypadáš přepadle. Není ti nic?

         Ubližoval ti ten nidhwal hodně?

         Nedělej si starosti. Ale co se to dělo s tebou?

         Mezitím už Safira přistála. V posledních paprscích zapadajícího slunce zářily její šupiny tisícem nejkrásnějších odstínů modré a z jejích očí doslova prýštila láska. Eragon zavýskl a vrhl se jí kolem krku. Vůbec nedbal na to, že mu tvrdé šupiny odírají kůži z rukou až do krve, a objímal Safiru, jak nejpevněji dokázal.

         Ve chvíli, kdy si Safira hodlala začít stěžovat, že se dusí, se ozva-lo hlasité prásknutí a uprostřed nadšené skupinky se objevila bylin-kářka Angela. V očích měla děs.

 

 

 

 

 

 

SPOJENÍ PURPURU A KRVE

 

Abychom plně pochopili, co Angelu tak vyděsilo, musíme se vrátit do okamžiku, kdy jí Murtagh přednesl své proroctví. Už tehdy byla podi-vínská bylinkářka pořádně vystrašená, avšak dokázala to víc než ús-pěšně zamaskovat.

         Později toho dne seděla Angela v zahradě a sledovala Elvu, jak učí Zasharazesku aportovat kotlety. Dívka s fialovýma očima se za tu krátkou chvíli, co byla Jezdkyní, přímo zázračně změnila a dráče se pomalu, ale jistě propracovávalo hlouběji a hlouběji do jejího tvrdého srdce.

         To bylo dobře vidět, když dračice chytila syrovou vepřovou kot-letu vysoko ve vzduchu a místo aby se s ní vrátila k Elvě, začala ji trhat na kusy. Dívka se hlasitě rozesmála, počkala, až Zasharazeska dojí, a vydala se do kuchyně pro další „aport.“ Dráče si mezitím lehlo do trávy a lhostejně dloubalo do země.

 

 

Elva procházela chodbami paláce a mířila ke kuchyni. Cestou si znovu a znovu přehrávala události posledních několika hodin.

         Když se Zasharazeska vylíhla, nepřirozené stárnutí se nejenže zastavilo, ale rovnou ho nahradila nesmrtelnost. Elva konečně poznala, jak je příjemné mít spřízněnou duši, a začala chápat, že život má nějaký smysl, že to není jen cesta do hrobu.

         V kuchyni ji však čekalo hořké zklamání. Šéfkuchař, sádelnatý chlapík ve špinavé zástěře, se zrovna pohádal s jedním méně důležitým poskokem, a stále v něm vřela zlost. Vylil si ji tedy na první osobě, která mu přišla do cesty.

         „Co ty tady zase děláš?“ spustil na Elvu, která k němu byla nej-blíže. „Jedna kotleta snad té nenažrané obludě stačí, ne?“

         Dívka překonala touhu mu za takovýto tón jednu vrazit, a sluš-ně odpověděla, že ta kotleta byla aport, ale že si Zasharazeska neda-la říct a snědla ji, takže by potřebovala ještě jednu. Pokud tím ovšem pana šéfkuchaře neobtěžuje.

         Tlouštík si tu poslední větu vyložil po svém. Při následném hlasitém plesknutí se nejeden kuchař leknutím řízl do prstu.

         Elva se pomalu sbírala z podlahy a držela se za tvář, na které měla patrný otisk mužské dlaně. Beze slova se otočila a práskla za sebou dveřmi.

 

 

Existovalo jen jedno místo, na kterém Elva nalézala útěchu, a tím byla velká knihovna v severní věži. Přestože dívka neuměla číst, chodívala jsem velice ráda a rozjímala s pohledem upřeným do okna.

         Tentokrát se usadila v koutě vyhrazeném Angeliným knihám. Ty ji totiž z jakéhosi důvodu nesmírně přitahovaly.

         Klouzala prsty po jejich rozpraskaných kožených přebalech a si-lou vůle se snažila uhodnout, co znamenají vyražené stříbrné znaky. Pak, aniž by si pořádně uvědomovala, co dělá, jednu knihu otevřela… a na zem se snesl nějaký papír.

         Elva se sehnula a zvedla ho. Jednu stranu pokrývaly řádky dělené do skupin po čtyřech. Byla to tedy báseň. Ale proč ji Angela schovala do knihy? Kdokoli, kdo by ji našel, si ji mohl přečíst. Ledaže by…

         Ledaže by Angela tu báseň schovávala před někým, kdo číst neumí, už z toho důvodu, aby ho odradila, kdyby ji našel. A jediná ne-gramotná osoba v celém zámku právě držela ten text v rukou.

         Elva však měla někoho, kdo jí mohl pomoct.

 

 

Bílé Eldunarí s sebou nosila všude. Jen ona věděla, že patřilo drakovi, který byl zaživa dvakrát větší než Belgabad, a tak se pořádně zapotila, než se jí ho podařilo vytáhnout z kožené brašny, kterou nosila křížem přes pravé rameno.

         Mysl starého draka reagovala jen pomalu, a jako vždy byla napl-něna nesmírným zármutkem. Co se děje?

         Elva drakovi vyložila problém s básní a navzdory očekávání jej zaujala. Jak ta báseň začíná?, zaduněl v její hlavě prastarý hlas.

         Musela mu jednotlivé znaky podrobně popsat, aby je mohl určit, ale kousek po kousku se propracovávali dál. V té básni se mluvilo o Purpuru, Noci, Krvi a… Osudu.

         Když se dostali k té části „Osud zmizí přes moře,“ Elva rázně přerušila spojení. Ať se drak se samotou vyrovnává po svém, ona má teď práci (tady vidíme, že její srdce měklo opravdu jen pozvolna).

 

 

Elva byla velice bystrá dívka. Brzy jí došlo, že „Purpur“ znamená Zas-harazeska a „Noc“ je Šruikan. „Krev“ tedy mohl být jen jeden drak. Eragonovo „požehnání“ udělalo z Elvy zástupce osudu v Alagaesii, a jako taková chápala, jak je důležité plnit proroctví.

         Trvalo další dva měsíce, než ze Zasharazesky vypáčila pravdu o jejích citech k Trnovi. Fialová dračice rostla jako z vody (zčásti díky genům a zčásti kvůli magii bílého Eldunarí, jehož obyvatel se už přestal zlobit) a velice litovala, že ještě nedosáhla pohlavní zralosti.

         Od toho dne Elva na starého draka neustále dotírala, aby Zasha-razesku nejen zvětšil, ale i postaršil, až nakonec kapituloval. Přes noc se ze Zasharazesky stala roční dračice dlouhá bezmála deset metrů., čehož si všichni všimli, ale předpokládali, že je to důsledek Elvina rychlého stárnutí. Jediná osoba, která chovala stín podezření, byla bylinkářka Angela.

         Trn pochopitelně nekladl odpor a následujícího dne se se Zasha-razeskou uchýlili do ústraní. Elva byla spokojená, že dostála svým povinnostem zvěstovatele osudu… tedy dokud ji nějaká síla neodtáhla pryč.

         Ta síla jí nešetrně praštila do dřevěné židle s vysokým opěrad-lem. Elva zamrkala bolestí a rozhlédla se.

         Byla v Angelině pokoji, kde neustále vládlo přítmí, navzdory tomu, že se nacházel na vrcholu východní věže. Kruhový tvar místnosti kopírovaly dřevěné police u zdí, plné sušených bylin, rituálních nožů a kádinek s podivnými tekutinami. Další byliny visely ze stropu a v koutě stál kotlík, plný nějakého bublajícího zlatého lektvaru. Na polštářku uprostřed podlahy vyspával kočkodlak Solembum.

         Sama bylinkářka stála uprostřed místnosti v nějakém kruhovém obrazci načrtnutém na zemi. Onen patvar zářil jasně modrou barvou a linula se z něj vůně moře.

         „Co jsi to udělala?“ udeřila na Elvu tak hlasitě, že se Solembum s trhnutím probral.

         „Plním proroctví,“ odsekla dívka neméně nabroušeně.

         „Za chvíli budu mluvit s Eragonem,“ zavrčela Angela. „Můžeš si být jistá, že se o tom dozví.“ Obrazec zazářil a bylinkářka se pomalu začala rozplývat.

         „Co jsem udělala špatně?“ chtěla vědět Elva.

         Než se Angela úplně rozplynula, stačila ještě říct: „Jak jsi sama naznačila, plníš proroctví. Už to začalo. A až to skončí, všichni zemřeme.“

 

 

 

 

 

 

ELVINO TAJEMSTVÍ

 

Čtveřice jen vytřeštila oči, když se před nimi Angela objevila. Jaké však bylo jejich překvapení, když se hned vedle zhmotnila Elva!

         Bylinkářka překvapeně zamrkala a začala na Elvu řvát. Nic z toho nedávalo Eragonovi smysl: cosi o Trnovi, o jakési osobě jménem Zasharazeska, o jakémsi proroctví a že to Elva teda pěkně zvrtala, v důsledku čehož všichni zemřou.

         „Kdybys zůstala v Iliree,“ ječela Angela, „snad by se toho tolik nestalo, ale ty ses musela zachovat jako ab-so-lut-ní lopata a vydat se za mnou! Můžeš mi říct, co tím sleduješ?“

         „Tebe,“ odvětila Elva. „Musím taky mluvit s Eragonem.“

         Podivínská bylinkářka, vzteky celá rudá, po Elvině odpovědi začala dostávat krásnou nachovou barvu. Cosi zamumlala a zhroutila se na kámen.

         „Můžu se zeptat, co se to mezi váma stalo?“ odvážil se pípnout Eragon.

         „Já bych to taky rád věděl,“ ozval se za nimi známý hlas.

         Eragon se otočil jako na obrtlíku a objal svého nevlastního bratra tak pevně, že ho málem rozmačkal. „Au, člověče, vždyť mě rozmačkáš,“ funěl Murtagh a pomalu modral. Angela skryla obličej do dlaní, aby se na to nemusela dívat.

         „Asi bys ho měl pustit,“ navrhla Arya nevinně.

         Eragon se jako zázrakem probral a všiml si, že se Murtagh dusí. Honem ho tedy pustil.

         Murtagh se odpotácel a hlasitě lapal po dechu. Přelétl tu nesourodou skupinku očima a jeho pohled se zastavil na Arye. „Nevě-děl jsem, že čekáš…“ nadnesl s taktem hodným kusu dřeva.

         Arya přikývla a horko těžko skrývala úsměv. Eragon naopak zrudl jako pivoňka a začal se velmi intenzivně zajímat o trs trávy u svých nohou.

         Když Murtagh přestal hýkat smíchy a mlátit Eragona do rame-ne, vzala si slovo Angela. Stručně shrnula, co se událo v Iliree za poslední tři měsíce a na Safiřinu žádost přednesla proroctví, ale vzhledem k Elvině přítomnosti vynechala poslední sloku. Murtagh otevřel ústa, aby něco namítl, dupla mu tedy na nohu.

 

 

„To se nám to vyvíjí pěkně,“ komentoval to suše Eragon.

         „A bude to horší,“ prorokovala Angela. „Elva nám chce něco říct, a když ta jednou promluví, radši byste se probodli, abyste to nemuseli poslouchat, nemám pravdu?“ Mluvila o Elvě, jako by tam nebyla.

         Než se kdokoli mohl ozvat, sáhla Elva do své brašny a vytáhla z ní ohromné bílé Eldunarí, dvakrát větší než to Glaedrovo. Angela zbledla jako smrt. „Snad to není…“ zamumlala.

         A pak Eragonovu mysl zaplavily obrazy.

 

 

Let, let, rychlý-let v čele obrovské-bouře-draků, let přes vrcholky Beorských hor. Nemilosrdné-slunce se do něj silně opírá a jeho-krásné-šupiny blednou do čiré barvy diamantu.

         Obléhání Kvoth. Trvalo dlouho, ale nakonec skončilo. On a Terrin se stali hrdiny a sláva je provázela až do konce jejich dní.

         Ubíhají roky. Roky plné krásných-samic, příjemných-letních-dní se střídají s léty sucha. A pak přichází katastrofa. Katastrofa v podobě Pádu. Pamatoval si jen útržky.

         Boj po boku Belgabada, který je jen zpola tak velký jako on. Dole se v ohnivém pekle hroutí krásné-město-Jezdců.

         Úprk před zrádcem na černém-drakovi. Úprk, ze kterého bolí křídla. Všichni ostatní už jsou mrtví, zůstal jen on. Obrací se a útočí na černého, který je proti němu malý. A pak zrádný Jezdec máchl mečem.

         Šupiny měly ten meč zastavit. Jenže nezastavily. Vystříkla krev. A pak už nebylo nic, jen slábnoucí křik, vlastní křik, a smrt.

         Smrt.

 

 

         Eragon s trhnutím otevřel oči a zjistil, že pláče. Murtagh seděl vedle něj a zíral do prázdna. Arya připomínala malý uzlíček v lásky-plném sevření Fírnenových pařátů. Safira odvracela hlavu. A Elva vzlykala a svírala bílé Eldunarí tak pevně, že si o jeho ostré plošky rozedřela ruce do krve.

         Zjistil, že kráčí k Elvě, bere jí zakrvácené Eldunarí z rukou a pro-náší léčivé kouzlo. Dívka mu vzlykala do ramene a odmítala ho pustit.

         První promluvil Murtagh: „Myslel jsem, že je to jenom pověst.“

         „A já myslela, že zemřel,“ hlesla Angela.

         „Je to ten, kdo si myslím, že to je?“ zeptal se Eragon vzduchu nad Elviným ramenem.

         „Je,“ potvrdila a přejela prsty po bílém srdci srdcí, které v odpověď zazářilo. „Je to Mimring Briliant.“

 

 

 

 

 

 

JAK TO DOOPRAVDY BYLO?

 

Něco tu nesedí, pomyslel si Eragon. Vždyť podle Angely stačil kdysi nepřátelům Kvoth jediný pohled na bouři draků, aby se rozutekli jako vyplašení zajíci, a Mimring s Terrinem pak žili šťastně až do smrti. A Glaedr jemu a Safiře tvrdil, že největším drakem v době Pádu byl Belgabad. Proč oba lhali? A jak vlastně Elva přišla k Mimringovu Eldunarí?

         Podobné pochyby nejspíš hlodaly ve všech přítomných s výjim-kou Elvy a Angely. Murtagh se hryzal do rtu, Arya zamyšleně hleděla na oblohu, Safira pochodovala tam a zpátky po své straně kopce a Fírnen se tvářil, že se ho to netýká, ale bylo na něm poznat, jak úporně přemýšlí.

         První promluvila Safira: Moudrá, myslím, že nám dlužíš vysvě-tlení, obrátila se na Angelu.

         Bylinkářka se zamyslela. „Asi ano,“ přiznala po chvíli. „Tak si sedněte a poslouchejte…“

         V tu chvíli se do země zabodl meč.

 

 

Zbraň s listovitou čepelí by probodla Aryu skrz naskrz, kdyby ji Safira v poslední chvíli neodstrčila stranou. V příštím okamžiku byl už Eragon na nohou a s taseným Brisingrem se vrhl na zakuklenou postavu, zjevivší se neznámo odkud.

         Zakuklenec zručně vykryl Eragonův zuřivý sek, ale zavrávoral. Je-zdec spatřil příležitost a bodl k nechráněné hrudi černé postavy… jen aby jeho meč sklouzl po ochranném kouzle.

         Ostatní se už taky pustili do boje, protože na kopec proudily další černé postavy. Angela kroužila kolem svého protivníka a sekala po něm Umíráčkem, svým mečíkem s průhlednou čepelí. Zakuklenec proti ní bodal svou zbraní, ale podivínská bylinkářka jeho útokům sna-dno uhýbala.

         Murtagh bodl Zar rocem a srazil k zemi jednu maskovanou postavu. Nepozastavoval se nad tím, jak podivně to křuplo, otočil mečem kolem svého boku a odrazil tak zbraň dalšího zakuklence. Vzápětí mu vrazil Zar roc do lebky.

         Padající tělo vrazilo do Eragonova protivníka a ten zavrávoral a upadl. Brisingr se mihl vzduchem a bez jakéhokoli odporu projel hrdlem padajícího zloducha. Hlava v gejzíru namodralé krve odlétla stranou, kde o ni zakopla postava zápasící s Angelou. Bylinkářka se ohnala Umíráčkem a rozsekla zakuklence na dvě půlky.

         Jenže v tu chvíli se země otřásla.

         „PRYČ!“ zařval Eragon.

         Kopec se chvěl stále silněji a jeho povrch s praskotem pukal. Drny, hlína i celé kusy skály se řítily do obrovské, stále se rozšiřující pukliny v zemi, která tam ještě před chvílí nebyla. Drolící se a ujíždějí-cí země s sebou vzala i několik černých postav.

         A pak z té díry něco vylezlo.

         Vypadalo to jako žena, ale žena navlečená v brnění z kovových plátků a ozbrojená zubatým kopím. Zpod černé přilbice jí vlály dlouhé blond vlasy a její zelené oči vše bedlivě sledovaly. Tím však veškerá podobnost s lidmi končila.

         To stvoření mělo místo nohou dlouhý hadí ocas pokrytý zeleno-zlatými šupinami, po něhož „vrchu“ se táhl pás ostnů spojených blanou. Ta hadí žena měla ruce zakončené ostrými drápy, a když se laškovně usmála, odhalila ostré a zahnuté zuby, za které by se nemusel stydět ani chřestýš.

         „Co to proboha je?“ křikl Murtagh, zatímco mečem odrážel zu-baté kopí. Eragon mu skočil na pomoc a společně tlačili hadí ženu zpět k průrvě, ze které vylezla.

         „Myslím, že lamia,“ odvětila Arya. „Domnívali jsme se, že vyhy-nuly už během Du Fyrn Skulblaka, ale mýlili jsme se, jak je vidět.“

         Murtagh se chystal něco odseknout, jenže v tu chvíli mu lamia zaryla zuby do ruky. Všichni slyšeli, jak to křuplo, a chudák Murtagh se zhroutil. Z řady úhledných otvorů v jeho ruce nevytékala krev, ale jakási vazká nažloutlá kapalina, a okolí rány začalo dostávat nepěknou fialovou barvu.

         Stále však třímal Zar roc. Ohnal se rudým mečem po hadí ženě a se štěstím ji zasáhl pod žebra. Byl to jen škrábanec, ale lamia smrtelně zbledla a vytřeštila oči, jako by meč byl otrávený.

         Eragon mrštil po hadí ženě klubko energetických provazů, které ji svázaly. Zhroutila se a zůstala ležet na zemi, kopí jí vypadlo; připo-mínala bezvládnou hromadu kovu a šupin.

         Jakmile Angela vyléčila Murtaghovi ruku (což se neobešlo bez klení a hlasitého křiku), sesedli se všichni k nutné poradě. Bylinkářka si vzala slovo dřív, než kdokoli jiný vůbec stačil otevřít ústa: „Chtěla jsem vám vysvětlit, jak to bylo s Mimringem, ale ta lamia to poněkud zkomplikovala…“

         „To je slabé slovo,“ zavrčel Murtagh. Pravou ruku měl celou za-motanou v obvazech jako mumie.

         „…nicméně myslím, že bychom ji měli vyslechnout,“ pokračova-la Angela, jako by se nechumelilo. A potom samozřejmě trochu po-trestat. Možná by mohla plést svetry – zmínila jsem se, že lamie mají na pletení talent? – nebo škrábat růžičkovou kapustu…“

         „Žádnou nemáme,“ skočil jí do toho Eragon, kterého už unavo-valo, jak bylinkářka chodí kolem horké kaše. „Tak tu… tu lamiu vyslechneme, a co potom?“

         „Necháme ji loupat kapustu.“

         Eragon zbrunátněl. „Angelo…“

         „No dobře, dobře,“ zahuhlala Angela. „Tak se nečil. Něco už vy-myslíme. Tak mě napadá, že bude bezpečnější ji prostě zabít, protože pokud by unikla, mohla by o nás říct nějakým dalším a…“

         „Milost!“ zaječela lamia. Nechte mě žít!“

         „Nebo jí můžeme vyříznout jazyk,“ dumala dál bylinkářka.

         „Tak už dost!“ ztratil Eragon trpělivost. „Nebude se zabíjet ani vyřezávat jazyky. Vyslechneme ji a pak se rozhodneme, co dál.“

         Výslech nebyl příliš plodný, protože lamia zarytě mlčela, dokon-ce i když si Angela okatě pohrávala s Umíráčkem. Eragon už začal ztrácet trpělivost, když tu ho něco napadlo.

         Vykouzlil si dlouhý provaz, jeden konec upevnil na větev nedale-kého stromu a druhý omotal lamie kolem hadího ocasu a pevně zavázal. Za okamžik se už hadí žena houpala hlavou dolů vysoko nad zemí. Helma jí spadla a ukázala se dívčí tvář se světlou pletí a plnými rty, která pomalu rudla, jak se lamie hrnula do hlavy krev.

         „Takže k věci,“ začal Eragon. „Co tady děláš?“

         Lamia zavrtěla hlavou (což se dělá poněkud obtížně, když jste svázaní jako balík a visíte ze stromu). „Sundej mě,“ prskla.

         „Kdepak. Nejdřív odpověz.“

         „Nikdy!“

         Eragon pokrčil rameny. „Tak tam zůstaneš viset. Příjemnou smrt.“

         Lamia začala kvílet a zmítala se. „Milost! Budu mluvit, jenom mě sundejte! Přísahám, že budu mluvit, přísahám! Ale takhle umřu! Sundejte mě!“

         Eragon se obrátil ke svým společníkům a poklepal si na čelo. „Přeskočilo jí,“ pravil vážně.

         Murtagh něco zavrčel a pohlédl na svoji zafačovanou ruku. „Nebo možná chce, abychom ji litovali.“

         Arya se zdržela komentáře a tupě zírala před sebe.

         Angela zvedla oči od pletení. „Zbláznila se z toho stresu,“ usou-dila a její pletací jehlice pokračovaly ve svém pomalém, hypnotickém rytmu. Klap, klap, klap… „Na šílenství znám jeden dobrý lék. I když, jak nad tím přemýšlím, je jenom pro lidi. Jednomu elfovi, co ho kdysi nedopatřením snědl, vypadla játra ušima…“

         Dost.

         Hlas Mimringa Brilianta zaduněl v myslích všech přítomných ja-ko hrom. V hlubinách mysli starého draka se začala sbírat nesmiřitel-ná síla – kouzlo tak mocné, že by je dokázalo všechny vymazat z po-vrchu zemského. Nechte už toho nesmyslného tlachání a vyslechněte konečně tu věc.

         S takovým rozkazem se nedalo polemizovat. Tedy alespoň žádný člověk se špetkou soudnosti by to nezkoušel. Eragon ale už dlouho podezíral Angelu, že není tak úplně člověk.

         Cože?, zaduněl Mimring. Ty máš něco jiného na práci?

         „Ano,“ přitakala bylinkářka. „Musím jim povědět, jak to s tebou doopravdy bylo.“

         Elva si poklepala na čelo. „Angelo, vždyť to ty jsi navrhovala, abychom tu lamiu vyslechli!“ I ostatní vypadali mírně popleteně.

         „To můžeme udělat později,“ odsekla Angela. „Došla jsem k názoru, že nejdřív byste měli vědět, jak to bylo s Mimringem. Tak si sedněte a poslouchejte.“ Když ji poslechli, dala se do řeči: „Mimring byl tak obrovský, že se ho všichni báli. Matky jím strašily děti. Spi už, nebo si pro tebe přijde Mimring Briliant, říkaly.“

         To odmítám, zavrčelo bílé Eldunarí.

         „Ale bylo to tak. Takže, lidé se ho báli tak moc, že si z něj udělali legendu na strašení dětí, a to už v době, kdy byl ještě naživu. V těch povídkách si ho zmenšili do velikosti běžného draka a svět na něj úspěšně zapomněl. Taky umenšili jeho skutky a překroutili je, jak jim to vyhovovalo.“ Klap, klap, klap. „Obléhání Kvoth je toho skvělým příkladem. Nepřátelé prý utekli, sotva na nebi zahlédli draky, jenže ve skutečnosti tam draci bojovali… a dlouho.“

         Murtagh zavrtěl hlavou. „To je divné. Že by lidé opravdu nenáviděli nějakého draka?“

         „A proč jsi tehdy urgalům vyprávěla tu překroucenou verzi?“ nechápal Eragon.

         K překvapení všech to byla Elva, kdo odpověděl: „Urgalové Mimringa nenáviděli ještě víc než lidé. Kdyby se dozvěděli ten pravý příběh, začali by hledat jeho Eldunarí, aby ho zničili, a nakonec by se to někomu z nich povedlo.“

         „A proč jsi najednou odmítla vyslýchat tu lamiu, moudrá?“ obrátila se Arya s dotazem na štrikující bylinkářku.

         Klap, klap, klap. „Protože jsem si vzpomněla na jednu kletbu, kterou jsem na lamie kdysi uvalila,“ přiznala Angela. „Nějakým způsobem se to tehdy zvrhlo a každá lamia, na kterou promluvím, musí vyslovit moje pravé jméno.“

         Skutečné jméno?, otázala se Safira.

         „Ne. Jméno, pod kterým mě znají trpaslíci.“

 

 

 

 

 

 

JEJÍ PRAVÉ JMÉNO

 

„Trpaslíci znají tvoje pravé jméno?“ vytřeštil oči Eragon.

         „No, vědí, jak jsem si říkala kdysi,“ přiznala Angela. „Ale nevědí, že teď jsem obyčejná neškodná bylinkářka. Nenapadne je přiřadit si to jméno ke mně. Myslí si, že bylinkářka Angela je člověk.“

         „Ale to ty nejsi, že?“ otázala se Elva.

         „Ne. A vlastně jsem ani nikdy nebyla. I když tak nevypadám, jsem mnohem starší než lidstvo. Vlastně jsem jeden z nejstarších tvorů ve vesmíru. No nedívejte se na mě tak,“ obrátila oči v sloup, když všichni její společníci zbledli a vytřeštěně na ni zírali.

         „Já si hned říkal, že je na ní něco divného,“ zamumlal Murtagh.

         A pak jejich mysli už podruhé toho dne zaplavily vzpomínky.

 

 

Vzpomínky mladé ženy s vlnitými vlasy, která přišla do Alagaesie trhlinou v časoprostoru v době, kdy byla tato země ještě mladá a nic tu nežilo. Ani v moři, kde se nakonec usadila, nebyl život. Rozjímala po dlouhé tisíce let a pak, s pomocí nastřádané energie, začala tvořit.

         Nejprve vytvořila nidhwala. Ten samozřejmě potřeboval něco jíst, a tak stvořila první ryby a jako potravu pro ně plankton a vodní rostliny. Jeden nidhwal samozřejmě nedokázal regulovat populaci ryb ve všech mořích, a tak přišli na svět žraloci a jiné dravé ryby.

         Někdy v době, kdy moře už kypělo životem, přišli z různých koutů vesmíru další jejího druhu, jen o něco mladší. Jejich králem se stal horkokrevný válečník a učenec jménem Guntera.

         Její příbuzní vytvořili další rasy: lidi, elfy, draky. Ovšem jeden experiment se zvrhl a vznikli krvelační obři, kteří bůhví proč přísahali pomstu.

         Obři Alagaesii málem zničili. Nakonec však byli poraženi a z kostí jejich krále stvořil Guntera novou zemi. A oni mohli svobodně kráčet mezi smrtelnými národy, z nichž některé je dokonce uctívaly… až do doby Du Fyrn Skulblaka.

         Draci se obrátili proti elfům a elfové proti drakům v nejkrvavější válce všech dob. Jak se dalo čekat, všichni jejího druhu zmizeli do jiných dimenzí a zůstala jen ona, aby se pokusila obě znesvářené strany usmířit.

         Několikrát na sebe vzala podobu lidské ženy nebo elfky nebo příslušnice jiných, dnes již vyhynulých ras, a jednala otevřeně. Jindy se stala něčím vnitřním hlasem, hlasem, který zabránil probodnutí jistého dráčete nebo sežrání elfa. Občas vysílala posly nebo zasahovala do snů.

         Jejím přičiněním nakonec válka skončila. Z elfa jménem Eragon se stal první Jezdec. Ačkoli se to nikdy nedozvěděl, to ona ho ponoukala k průzkumu dalekých hor, kde nakonec našel bílé vejce.

         Ubíhaly věky. Její jméno upadlo do zapomnění. Jediní, kdo ji ještě uctívali, byli trpaslíci. A z jakéhosi nepochopitelného důvodu si rozuměla s kočkodlaky.

         A pak přišla katastrofa jen o něco menších rozměrů než válka elfů s draky: Pád Jezdců.

         Tehdy už úplně odvrhla svou nesmrtelnou podobu a stala se ne-škodnou lidskou bylinkářkou a věštkyní. Bojovala na straně Jezdců svým mečem nebo povolala do bitvy všechny možné vodní tvory: najády, mořské panny, nidhwaly.

         Přese všechnu snahu prohráli. Jediný, kdo ještě mohl Galbatorixe zastavit, Mimring Briliant, padl nad rozvalinami Doru Araeby. Aniž věděla, že jeho mysl dále žije v Eldunarí, vytvořila z jeho šupin a mořské pěny Albitr-Umíráček. Drakova duše zazněla ozvěnou při každém poklepání na čepel.

         Galbatorix vládl víc než sto let. Ale nakonec byl poražen Jezd-cem Eragonem, kterého počítala mezi své přátele… A Mimring se osvobodil.

 

 

Eragon vytřeštil na tu nenápadnou osůbku oči. „Angelo… ty jsi… pro-boha…“ koktal. „Viděl jsem tvoji sochu kdysi v Celbedeilu, ale nedošlo mi to… A přitom ses vůbec nezměnila…“

         „No tak už se vymáčkni!“ vyštěkla bylinkářka a na chvíli opět připomínala starou známou Angelu. „Kdo jsem? Řekni to těm trumberům kolem, jim to ještě nedošlo.“

         Eragon upřel zrak na své boty. Když nakonec vyslovil, Angelino pravé jméno, jeho hlas nebyl přes šum větru v korunách stromů skoro slyšet: „Kílf.“

 

 

 

 

 

 

DO NITRA ZEMĚ

 

Přestože to bylo v pravdě šokující odhalení, vypadalo to, že nikdo kromě Eragona se příliš nediví. Arya se naklonila k Murtaghovi a něco mu pošeptala. Přikývl a upřel na Angelu-Kílf tázavý pohled. „Jak ti teď máme říkat?“

         „To je jedno,“ zahuhlala bylinkářka a ani se neobtěžovala zved-nout hlavu od pletení. „Nijak jsem se nezměnila, takže pro vás můžu být pořád Angela.“

         „Až na to, že jsi…“

         „Bohyně v lidské podobě. No a co? Neremcej a pojď si zkusit ten svetr,“ zatřepala mu před očima svým dokončeným dílem. Byl to svetr z krvavě rudé vlny, po níž se kroutily znaky elfského písma, Liduen Kvaedhí. „Chrání proti zlým duchům, jedu podzemních pavouků a šíleným králíkům.“

         „Vždyť je horko,“ protestoval Murtagh.

         „Ale za chvíli bude zima,“ odbyla ho Angela.

         Všichni upřeli zraky na oblohu. Ačkoli slunce už dávno zapadlo, stále bylo nepříjemně dusno a nevypadalo to, že se počasí chystá v dohledné době změnit.

         Murtagh už věděl, že snažit se s Angelou polemizovat je zbytečné, a tak si svetr natáhl. Kupodivu mu v něm nebylo horko, vla-stně jej skoro ani necítil, jak byla vlna lehounká. Angela už mezitím stačila obdarovat svetry i všechny ostatní. Sama si natáhla šedý s modrozeleným lemováním a bílými znaky.

         „A co teď budeme dělat?“ přemýšlel nahlas Eragon. V safírově modrém svetru vypadal divně.

         „Vyslechneme tu lamiu, co jiného,“ odpověděla Angela.

         Eragon lusknutím prstů zrušil kouzelné provazy a lamia spadla na zem. Než se vůbec stačila pohnout, Angela už pokládala první otáz-ku: „Kde ses tady vzala?“

         „Z podzemí, ty palice dubová,“ odsekla lamia. „Vždyť jsi to viděla!“

         Do tváře ji zasáhla vlna slané vody a přirazila ji ke stromu. „Tak teď vážně,“ přikázala bylinkářka rádoby veselým tónem, ale její oči zůstaly chladné a tvrdé jako kámen. „Chci vědět, kdo tě poslal a co tu děláš. A budeš mluvit pravdu.“

         Z Angeliny dlaně vyletěla jiskřička energie a vsákla se lamie do hrudi. Ta hned začala drmolit: „Posílá mě královna najít stopu duší! Neklidné duše bloudí tímto světem a ničí vše, co jim stojí v cestě…“ Murtagh se zamračil a Elva zesinala.

         „A říkala ta královna, kdo za tím stojí?“ položil další otázku Eragon.

         „Ne! Ale tvrdí, že je tu ještě třetí síla, jakýsi vlk, který je hyena, vlk bez dásní a s jedním zubem. Opravdu nevím, co to má znamenat.“

         „Zato já ano,“ zachmuřila se Angela. „Nevypadá to pro nás dobře, když se do toho vložil i on. Fírnene, Safiro, vy zůstanete tady,“ přikázala. „Budete hlídat tu lamiu a my ostatní se vydáme pod zem. No tak, rychle, rychle!“

         Safira začala něco namítat, ale ledový pohled bylinkářčiných očí ji umlčel. Obtočila se kolem stromu a popadla lamiu do jednoho pařátu. Fírnen si povzdechl a natáhl se vedle ní.

 

 

Eragon, Arya, Murtagh, Elva a Angela se spouštěli po dlouhém laně do trhliny v zemi, ze které vylezla lamia. Čím hlouběji se dostávali, tím byla kolem nich větší a větší tma, až nakonec musel Murtagh vykouzlit kouli rudého ohně, aby vůbec něco viděli.

         Po několika minutách se dostali až na dno… a s úžasem hleděli do dlouhé chodby vytesané ve skále, na jejíchž stěnách v pravidel-ných rozestupech hořely pochodně. Podlahu pokrývaly kosti, hadí šupiny, zakrvavené peří a podobné nevábné věci.

         Poněvadž nebylo kam jinam jít, opatrně se vydali vpřed, ale meče měli pro jistotu připravené a rozhlíželi se na všechny strany. Neozbrojené Elvě dala Angela dlouhý nůž.

         Na jejich chodbu se brzy napojila další, a protože před nimi nebylo nic zajímavého, zahnuli tam. Brzy se úplně ztratili v naprosto nezajímavém labyrintu chodeb, pochodní a špíny. Trvalo několik hodin, než našli něco zvláštního.

         „Pojďte se podívat,“ zahalekal Eragon zepředu. „Něco jsem našel.“

 

 

Byl to dlouhý sál s podlahou zakrytou kobercem. Ve výklencích zdí hořela kouzelná světla a zdi samotné lemovaly sochy vytesané s udi-vující dokonalostí z načervenalé žuly – sochy vlků, hadů a lamií a ještě dalších stvoření, tvorů tak starých a děsivých, že svět dávno zapomněl, že na ně měl zapomenout.

         Uprostřed sálu stál podstavec ze sopečného skla a na něm hro-zivá socha, jejíž slepé oči strnule hleděly před sebe.

         Ta bytost vzdáleně připomínala vlka, ale měla lví tělo, nohy zakončené rozdvojenými kopyty a v její tlamě bez dásní se leskl jediný zub. Vlastně jediné, co měla s vlkem společné, byla hlava.

         „Co je to?“ zašeptal Eragon. Nedokázal to vysvětlit, ale měl pocit, že tady by neměl mluvit příliš nahlas.

         „Leukrokuta, Vlk večera,“ odpověděla Angela taktéž tlumeným hlasem. „Tam, odkud pocházím, lidé věří, že vznikl ze spojení hyeny a lvice, a výjimečně mají pravdu. To, že jsme tady našli jeho sochu, není dobré. Měli bychom jít dál.“

         Nikdo neprotestoval, a tak se vydali dál, aby měli ten strašidelný sál co nejrychleji za sebou. Jen Murtagh se ještě ohlédl po soše Vlka večera… a na okamžik se mu zastavilo srdce.

         Leukrokuta se na něj díval.

         Oči vlčího tvora, které ještě před okamžikem tvořil vyleštěný onyx, zežloutly a objevila se v nich inteligentní jiskra. Zdálo se mu to, nebo sebou jedno kopyto zacukalo? A teď ta věc dokonce vyplázla jazyk – růžový jazyk –, olízla se a její jediný zub se zaleskl.

         „A… a… a… Angelo!“ zaječel Murtagh.

         Bylinkářka se ohlédla. Stačil jí jediný pohled na ožívající sochu, aby zbledla jako smrt. „PRYČ!“ zařvala.

         Uháněli sálem, vběhli do nejbližší chodby a Murtagh ještě slyšel, jak Leukrokuta seskakuje z podstavce a žene se za nimi. Přehodil si přes rameno Elvu, která nestačila jejich tempu, a hnal se dál.

         A tak uháněli spoře osvětlenými chodbami a ozvěna k nim nesla pomstychtivé vytí Vlka večera, který jim byl v patách.

 

 

 

 

 

 

V CHODBÁCH

 

Murtagha už strašlivě bolely nohy, ale ze dvou důvodů utíkal dál. Za-prvé nechtěl vypadat jako měkkota, kdyby žádal odpočinek, a zadru-hé stále zřetelně slyšel Leukrokutu, který za nimi zaostával sotva o délku draka. Je divné, pomyslel si Murtagh, že nás ta věc ještě nedohnala, když má čtyři nohy.

         Ledaže by…

         Ta myšlenka byla tak hrozná, že se ji pokoušel zapudit, ale po několika minutách běhu mu to už nedalo a ozval se: „Angelo?“

         „Ano?“ ozvala se bylinkářka zepředu.

         „Nezdá se ti divné, že nás ten Leu… jakže se jmenuje? – Leukro-kuta ještě nedohnal?“

         „Ne, a nezajímá mě to.“

         „Ale je to důležité!“

         „Důležitější než pečená kapusta nebo muchomůrky?“ otázala se Angela. „Muchomůrky,“ zasnila se, „jsou velice důležité. Z některých se dají připravit životabudiče, ale když změníš tu správnou složku, můžeš vytvořit smrtící jed. To třeba v Dračích horách roste jedna taková muchomůrka se zelenou nohou, ze které urgalové vyrábí alkohol a různé utišující prostředky…“

         Tohle bylo sice nesmírně zajímavé, ale Murtagh jí do toho musel skočit. „Leukrokuta nás ještě nedohnal.“

         „A ty nejsi rád?“

         „On má čtyři nohy. Správně bychom už měli být mrtví.“

         Angela zbledla. „Ale to znamená…“

         Murtagh přikývl a když promluvil, zněl jeho hlas dutě. „… že se nás nesnaží dostihnout, ale taky před něčím utíká.“

 

 

Po několika minutách dorazili do velké jeskyně, z jejíhož stropu visely stalaktity jako polámané kamenné meče. Nic jiného ji nečinilo zvláštní, až na několik otvorů ve zdi… menších jeskyněk, kde se dalo ukrýt i před ostrým zrakem Vlka večera.

         Všichni se okamžitě nacpali do nejbližšího dostatečně velkého úkrytu a Eragon jej zakryl kamením a polámanými kousky krápníků, které přitáhl kouzlem. Pár vteřin nato jim klapání kopyt oznámilo, že Leukrokuta dorazil.

         Murtagh vlasovými škvírami mezi kamením před sebou spatřil Vlka večera, jak bloumá po velké ústřední jeskyni a nakukuje do menších výklenků. Zděsil se, když se Leukrokutovy žluté oči obrátily k nim.

         Jaké však bylo jeho zděšení, když Elva tichounce zamumlala několik slov ve starověkém jazyce… a jednotlivé části ochranné „zdi“ se slily k sobě a uzavřely je v naprosté temnotě!

 

 

Po několika vteřinách zběsilého lapání po dechu si Murtagh uvědomil, že může dýchat, takže vzduch sem přece jenom odněkud proudil. Pomalu se uklidnil a naslouchal zvukům za zdí.

         Mohl-li soudit podle sílícího klapotu kopyt na kameni, přibližoval se Vlk večera k jejich úkrytu. Pak bylo slyšet hlasité funění a slintavé zvuky… a nakonec Leukrokuta položil ucho na zeď a bedlivě poslouchal, jestli neuslyší nějaký zvuk.

         Všichni najednou zatajili dech. Po několika mučivě dlouhých vte-řinách Leukrokuta usoudil, že je v jeskyni sám, a vydal se pryč, zřejmě k nějakému východu.

         Asi minutu po tom, co si troufli znovu začít dýchat, Murtagh ucí-til, jak se v temnotě po jeho levé ruce něco pohnulo.

         „Už je pryč?“ zašeptal napjatě Eragon.

         „Nevím. Asi ano,“ ozvala se Angela od zdi. Tam to musí být příšerně nepohodlné, pomyslel si Murtagh.

         Zeď před nimi se roztekla a oni mrkali, když je zasáhlo slabé svě-tlo, přicházející do hlavní jeskyně zřejmě stropem. Co nejopatrněji postupovali vpřed a pod nohama jim křupaly drobné kamínky. Odkudsi se nesl zvuk kapající vody.

         A pak z nejbližší jeskyňky vyskočil Leukrokuta, Vlk večera. Jeho ohavná tlama s jediným zubem jako by se zkroutila v úsměvu, když se vrhl Murtaghovi po krku.

 

 

 

 

 

 

SPOJENEC

 

Murtagha dělil od strašlivé smrti jen zlomek vteřiny, když se Eragon prudce ohnal mečem.

         Kdyby se trefil tam, kam chtěl, určitě by Leukrokutu zabil. Ale něco způsobilo, že se Brisingr stočil a místo netvorova hrdla jen neškodně sklouzl po hřbetě. Nicméně Leukrokutu to vyvedlo z rovnováhy, zapotácel se… a pak se prudce obrátil, skočil a srazil Eragona k zemi.

         Karta se obrátila.

         Eragon praštil Vlka večera pěstí do čenichu, srazil ho ze sebe a postavil se. Ostatní mezitím vlčího tvora obklopili a sekali do něj meči, ty se však stále odrážely zpět a Leukrokuta zůstával nezraněn. Náhle popadl do čelistí Aryin meč Támerlein a zapáčil.

         Meč praskl.

 

 

Meče Dračích jezdců se vyráběly z kovu zvaného zářocel, který pochá-zel z vesmíru. Nic je nedokázalo ztupit, dokázaly rozseknout jakoukoli hmotu a byly odolné proti většině kouzel. Ve vteřině dokázaly rozsekat mříže z prutů tlustých jako ruka a muže v brnění půlily stejně snadno jako sýr.

         A Leukrokuta je dokázal prostě překousnout.

         Arya vytřeštěně zírala na to, co zůstalo z jejího meče. Z očí jí sršely blesky, když zahodila zničený Támerlein přes rameno. Popadla Vlka večera uprostřed těla, zvedla ho ze země a mrštila jím přes celou jeskyni.

         Zeď, do které Leukrokuta narazil, se rozprskla na tisíce droboučkých úlomků žuly a Vlk večera se vymrštil na nohy a znovu zaútočil.

         „To není možné,“ hlesl Eragon.

         „Dost!“ zaječela Angela. „Neubližujte mu!“

         Pozdě.

         Rudý blesk nepředstavitelné síly vyšlehl z Murtaghových rukou a zasáhl Leukrokutu mezi oči. Následoval ohromný výbuch, při němž vše na okamžik zmizelo v agresivním rudém světle. Eragon cítil, že letí. Pak narazil do zdi a zatmělo se mu před očima.

 

 

Eragona probudila slova starověkého jazyka, která zněla všude kolem něj. S námahou otevřel oči a spatřil své přátele v kruhu kolem nehybného těla Vlka večera. Z rukou jim sršely paprsky energie a vsakovaly se do Leukrokuty, který se začínal hýbat.

         „Co… co to děláte?“ zachraptěl a ztěžka se zvedal na nohy.

         „No co by,“ odsekla Angela. „Léčíme ho.“

         Eragon si třikrát zkontroloval uši, ale ujistil se, že v nich nic nemá. Nemohl se tedy přeslechnout. Ale proč by někdo vůbec chtěl pomáhat Leukrokutovi poté, co na ně zaútočil?

         Otázal se na to Elvy, která k němu byla nejblíž.

         Vysvětlení, kterého se mu dostalo, bylo velmi stručné a výstižné. Nedlouho předtím, než Leukrokutu zasáhl Murtaghův magický blesk, si prý Angela uvědomila, že Leukrokuta, kterého kdysi znala, by se takto nikdy nezachoval. Pomocí velmi složitého kouzla si Angela ověřila to, co už stejně tušila: a sice to, že tělo Vlka večera sloužilo jako schránka pro nějakou cizí mysl! Pravá Leukrokutova mysl byla zapuzena někam do zásvětí, odkud se ji teď všichni snažili vytáhnout a vložit zpět do jejího právoplatného těla.

         Eragon tedy připojil své síly k proudu magie, který přitahoval mysl Vlka večera zpět na tento svět.

         Jejich úsilí bylo brzy odměněno. Leukrokutovo tělo sebou zašku-balo, oči se doširoka otevřely a Vlk večera se pomalu, nejistě zvedl na nohy. Všichni podvědomě ustoupili, přestože věděli, že tohoto Leukrokuty se nemusí bát.

         Jasné žluté oči Vlka večera těkaly po jeskyni a zastavily se na tom, co zbylo z Aryina meče. „To je mi líto,“ pronesl Leukrokuta k na-prostému úžasu všech přítomných (snad s výjimkou Angely). „Ale na-štěstí znám někoho, kdo to dokáže spravit. Dovedu vás k němu.“ A vykročil k chodbě, kterou naši přátelé přišli.

         Arya si pochybovačně poklepala na čelo, ale sebrala ze země trosky Támerleinu a vydala se za Leukrokutou. Ostatní ji následovali.

 

 

 

 

 

 

ZLATÁ SÍŇ

 

Leukrokuta je kousek vedl chodbou, kterou původně přišli, ale pak zahnul do uzoučké postranní chodbičky, kterou přehlédli. Tato chod-ba byla jen něco málo přes půl metru široká a tak nízká, že se všichni kromě Angely (a samozřejmě Leukrokuty) museli shýbat. Působila dojmem, že byla vyražená jen tak halabala narychlo jako nějaká tajná spojovací cestička. Žádný trpaslík s trochou úcty by do takovéhle chodby ani nenahlédl, napadlo Eragona.

         Chodba se chovala naprosto nepředvídatelně. Chvíli strmě stou-pala vzhůru, pak zase prudce „spadla“ několik metrů pod svoji původ-ní úroveň, a neustále se vinula vlevo vpravo, jak ji zrovna napadlo. Jako by to byla nějaká poslední úniková cestička, která měla za úkol co nejvíc zpomalit nepřátele. Čí nepřátele, to ovšem nikdo nevěděl.

         Po době, která Eragonovi připadala jako celé hodiny (ve skuteč-nosti to však nebylo ani patnáct minut), ta ohavná stísněná šachta konečně skončila posledním srázem a doslova je vyplivla do volného prostoru.

         Jaký to však byl prostor!

 

 

Veliká síň, v níž se náhle ocitli, by se dala popsat jediným slovem…

         Zlato.

         Samotný prostor té síně byl nepochopitelný. Táhla se všemi směry, kam až oko dohlédlo, a její strop se ztrácel v šeru stovky met-rů vysoko. Protože bylo vyloučeno, že by se naši přátelé při svém pátrání dostali tak hluboko, usoudil Eragon, že se nacházejí v útro-bách nějaké duté hory podobné Farthen Duru.

         A všude kolem… bylo zlato.

         Stěny, strop i podlahu té síně pokrývala vrstva ryzího zlata, silná přinejmenším půl palce. Na stěnách ve zlatých držácích plály pochod-ně ze zlatavě lesklého dřeva a všechen kov okolo jejich světlo znáso-boval. I přesto však kouty síně tonuly v naprosté tmě, což jen svědčilo o její nesmírné rozloze. Místa k pohybu tam ale bylo jen velmi málo, protože celý ten gigantický prostor se doslova ztrácel pod hromadami obrovského pokladu.

         Jako by se sem přivalilo zlaté moře a ve zlomku vteřiny ztuhlo na kámen i s poklady plovoucími na hladině. Ohromné kopce zlatých mincí se strmě zvedaly ke stropu a prudce klesaly zpět k podlaze. Ze zlata porůznu vyčnívaly zdobené jílce mečů, skříňky z černého dřeva, šperky a jiné cennosti, jejichž hodnota byla mnohonásobně vyšší než hodnota samotných mincí, přestože těch bylo zdaleka nejvíce.

         Naši přátelé dokázali odolávat pokušení jen chvíli. Pak se vrhli na poklad.

         Eragon skočil do zlata šipku a pomalu se propracovával k nejbliž-šímu meči, jehož jílec se třpytil na půl cesty k vrcholu první zlaté duny. Už dva metry od svého cíle natahoval ruku ve snaze sevřít mu-čivě povědomý jílec. Konečně se mu to podařilo a prudkým trhnutím osvobodil meč ze zlata. Odolal však nutkání si jej prohlédnout a místo toho se rozhlédl po ostatních.

         Murtagh hrabal jako šílený o několik metrů dál u paty další zlaté hory. Po tvářích mu tekly slzy jako hrachy a když se dohrabal k tomu, co chtěl, vytáhl to ven a přitiskl si to k hrudi.

         Arya byla až po lokty ponořená ve zlatě a zjevně se snažila z něj vytáhnout něco objemného. Eragon mohl pouze hádat, o co jde, protože ven trčel jen malý kousek dřeva pobitý mědí.

         Elva vypadala, že nehledá nic určitého. Potloukala se po jeskyni jako hledač mušlí po pláži, nožem odsekávala ze stěn zlato a cpala si ho do kapes spolu s mincemi a drahokamy.

         Na Angelu byl věru divný pohled. Seděla na vrcholu nejvyšší hro-mady zlata a pomalu se do ní propadala, jak se snažila k čemusi pro-hrabat. Kdyby Eragon nevěděl, kdo ta drobná bylinkářka ve skuteč-nosti je, nejspíš by se bál, že zapadne do zlata úplně a bude jeho vahou rozdrcena, než jí stihnou přijít na pomoc.

         Eragon se sklonil, aby si mohl lépe prohlédnout meč, který držel v ruce…

         … a jen díky tomu zůstal naživu, protože čepel šavle, ostrá jako břitva, o milimetr minula jeho tvář a zabořila se do zlata.

 

 

Eragon se instinktivně překulil a ohnal se Brisingrem, který mu sám skočil do ruky. Ocel zazvonila a mladý Jezdec zjistil, že se bije s jakým-si černozeleným tvorem v plátovém brnění. Ta obluda měla veliké uši jako plachty, prasečí oči a křivé žluté zuby. Ve zkroucené ruce svírala podobně zkroucenou černou šavli.

         Zrůda nelidsky rychle vyprostila šavli ze zlata a znovu zaútočila. Eragon se prudce ohnal mečem a současně se položil na záda, takže sklouzl až k úpatí zlaté duny a Brisingr proklouzl pod krytem černé stvůry a zasáhl ji do nohou. Vystříkla krev, zelená a podivně hustá.

         Beznohá obluda přistála vedle Eragona, který se bleskově vymr-štil na nohy a srazil jí hlavu. Současně sáhl volnou rukou za sebe, se štěstím vytáhl z hromady mincí štít a zakryl se.

         Když se rozhlédl, zjistil, že také jeho přátelé se potýkají s černý-mi obludami, vynořivšími se zdánlivě odnikud. Avšak jejich náhlé zje-vení se dalo vcelku uspokojivě vysvětlit, protože proudily z trhliny v zemi, která tam ještě před okamžikem nebyla.

         Na Angelu dotírali hned tři netvoři najednou. Byla však bohyně, takže by si s nimi dokázala hravě poradit, i kdyby neměla Umíráček. Zato ostatním se vedlo hůř.

         Murtagh horko těžko odrážel výpady obrovské zrůdy, která zuřivostí a silou víc než vynahrazovala to, co jí chybělo v technice. Snažil se při tom chránit to, co získal z pokladu. Vypadalo to s ním bledě, a tak Eragon po jeho protivníkovi mrštil svůj štít, který vlastně ani nepotřeboval. Těžký kotouč z tvrdého dřeva pobitého železem zasáhl netvora do zad, ten se zapotácel a Murtagh toho využil a srazil mu hlavu.

         Arya se bila se dvěma obludami najednou. Na tu větší útočila, zatímco výpady té menší kryla jakýmsi modrým kopím, které očividně našla v pokladu. Vypadalo to, že se drží, ale Eragon nechtěl nic riskovat, a tak přiskočil a probodl menší zrůdu zezadu. Pak se vrhl na pomoc Elvě, která měla jenom nůž a už krvácela ze šrámu na rameni. Kopl jejího protivníka zezadu do kolen a odpálil ho proti zdi, což ne-tvor naštěstí nerozchodil. Sklouzl na zem, zachroptěl a přestal se hýbat.

         Náhle nehybný vzduch prořízlo zatroubení velkého rohu. Zrůdy hrnoucí se z trhliny v zemi zaváhaly, pak na sebe pohlédly, naskákaly zpátky a díra se zavřela. Zbyla po ní jen černá prasklina v zemi.

         Za hromadou mincí nalevo od Eragon se něco pohnulo.

         Něco obrovského.

 

 

 

 

 

 

DRAČÍ KOVÁŘ

 

Všichni vyděšeně odskočili stranou, když se kupa zlata pomalu zhrou-tila do prostoru, a jen tak tak unikli rozmačkání. Ze zlata se vyhrabal potěšeně se tvářící Leukrokuta a triumfálně oznámil: „Našel jsem ho!“

         „A koho?“ nechápala Arya.

         „Myslím, že když se ohlédneš, pochopíš,“ špitla Angela, bledá jako sama smrt.

         Za Aryou stál obrovský drak. Těžkou hlavou málem dřel o strop, zatímco jeho ocas se ztrácel v šeru kdesi na druhém konci jeskyně. Je-ho tělo bylo velké jako dům a pokrývaly je mléčně bílé šupiny velikos-ti člověka. Ten drak byl tady v podzemí tak dlouho, že ztratil veškerou barvu.

         Ale to nebylo ani zdaleka to nejhorší.

         Neměl křídla.

 

 

Tam, kde draci normálně mívají křídla, měl tenhle jen ubohé pahýly, kosti pokryté zjizvenou kůží. Vše nasvědčovalo tomu, že mu je kdysi dávno někdo usekl.

         Drak sklonil hlavu až na úroveň těch maličkých lidiček u svých nohou. Dalo by se říct, že na ně upřel zrak, ale to se dělá jen obtížně, když je jeden slepý. Zároveň všichni uslyšeli jeho vnitřní hlas. Byl hlu-boký, táhlý a plný bezbřehého smutku. Co chcete?

         Trvalo dlouho, než se zmohli na odpověď. Nakonec se Arya vzchopila a ukázala drakovi trosky Támerleinu. Sice se jeho torzem dokázala docela slušně bránit, ale byl nenapravitelně poškozený.

         „Chtěli bychom, abys tohle spravil,“ řekla.

         Ten ohromný bílý kolos zjevně nepotřeboval zrak, aby zjistil, co je kolem něj, protože téměř okamžitě nakrčil nos, vyplázl jazyk a olízl to, co z meče zbylo. Chvíli nad tou žádostí uvažoval a pak zvolna a důstojně zavrtěl hlavou.

         Vzápětí polekaně zatroubil (všichni si přitiskli ruce na uši), pro-tože se před jeho tváří zhmotnil hrot Umíráčku.

         „Přikazuji ti to,“ štěkla Angela.

         Navenek stále vypadala jako člověk – drobná žena neurčitého věku s krátkými kudrnatými vlasy, navlečená do svetru –, ale v očích měla nebezpečné světlo a kolem jejího těla praskala modrozelená aura. V podzemní místnosti bylo náhle cítit moře a slyšet dunění vln narážejících na útesy.

         Drak se moudře podrobil jejímu přání-rozkazu a znovu si Támer-lein prohlédl. Měl bych být schopen to spravit, přiznal, ale nemám vše, co potřebuji.

         „A co to je?“ zajímalo Eragona.

         Především smolné dřevo, kladivo a kleště. Bez toho to nezvlá-dnu. Kovadlina se myslím válí někde tam vzadu, máchl drak pařátem ke vzdáleným zlatým dunám.

         Naši přátelé se rozprchli do všech stran ve snaze najít požadova-né věci. Když se Murtagh po několika minutách připotácel s kladivem (topůrko, či spíše toporo, mělo dva metry dlouhé a tlusté jako mužská noha a jeho černá hlavice byla velká jako lidský trup. Muselo to být válečné kladivo nějakého obra), udiveně zaznamenal, že na kamenné podlaze plaje obří vatra a drak si zálibně prohlíží metrové kleště.

         Bílý kolos si vzal kladivo a kývl na znamení díků. Položil nástroj vedle sebe, uchopil kleštěmi největší kus Támerleinu a vsunul jej do ohně. Téměř okamžitě kov, teď rozžhavený doběla, vytáhl, přiložil jej k dalšímu kousku a prudce udeřil kladivem. Ozvalo se hlasité zazvo-nění a oba kusy se už navždy spojily.

         Drak pracoval dlouho a pečlivě, pomalu na kovadlině skládal spodní díl meče. Když nebyl s některými částmi spokojen, znovu je odlomil, nažhavil a spojil. Po hodině a půl došlo na to nejdůležitější: spojit spodní díl s torzem u jílce. To si vyžádalo další čtvrthodinu a několik oprav, protože pokud by oba kusy nebyly dokonale spojené, stal by se meč jen nevyváženým kusem kovu.

         Konečně bylo hotovo.

         Támerlein byl dokonalý. Když se člověk podíval pozorně, mohl pod vrstvou zelené barvy na čepeli spatřit jednotlivé spoje jako vlaso-vě tenké stříbrné linky, ale vyváženost ani ostří nijak neutrpěly.

         Arya s nevěřícím výrazem meč uchopila. Když se přesvědčila, že je dokonale vyvážený zmohla se jen na hlubokou poklonu. Drak to přijal s pobaveným zafuněním.

         Připozdívá se, připomněl jim. Co kdybyste si tu zdřímli?

         Všichni si náhle uvědomili, jak jsou unavení. S povděkem nabíd-ku přijali, stulili se k sobě na tvrdé podlaze a v okamžiku spali.

 

 

 

 

 

 

KOJOT

 

Murtagh spal a snil.

         V tom snu (který se zdál být podivně skutečný na to, že to byl jen sen) kráčel krajinou, která mu hodně připomínala pláně kolem Ilirey: byla rovinatá, porostlá hustou trávou a v dohledu nebyla jediná živá bytost, tedy kromě podivné psovité šelmy, jíž podobnou Murtagh ještě nikdy neviděl. Vzhledem trochu připomínala vlka, ale byla o něco menší a mrštnější. Přesto však měla ostré zuby a Murtagh z ní byl zpočátku nervózní (kdoví proč totiž neměl žádnou zbraň), než se ukázalo, že je naprosto neškodná. Přestal si jí tedy všímat.

         Šel dál. Věděl, že něco hledá, ale nemohl si vzpomenout, co vlastně. A únavou už necítil nohy.

         Po dalších několika minutách zahlédl na obzoru shluk vysokých stanů. Zdálo se mu také, že slyší praskání ohně, lidské hlasy a psí štěkot. A hlavně cítil jídlo.

         Vida, pomyslel si, tak přece tady někdo žije. Možná mi dají i ně-co k jídlu.

         Zanedlouho už stál uprostřed té podivné stanové vesnice a čelil podezřívavému pohledu vysokého snědého muže s černými vlasy. Ten chlapík byl oblečen do koženého oděvu s červenými třásněmi, u pasu mu visela malá sekyrka a na hlavě měl jakousi čelenku s orlím peřím. Tvářil se velice zadumaně – jako by přemýšlel, jakým obzvlášť bolestivým způsobem Murtagha zabije.

         „Co jsi zač, cizinče?“ otázal se nakonec. Jeho hlas byl ledový, bez jakékoli stopy citu.

         „Co je ti do toho?“ vypálil Murtagh, možná trochu příkře.

         Muž se znovu zamyslel, a když opět promluvil, zněl jeho hlas na-jednou mnohem lidštěji. „Myslím, že nic,“ připustil, „ale přesto bych to rád věděl.“

         Murtagh, na okamžik zaskočený mužovým chováním, zaváhal, ale pak se představil.

         Jméno Murtagh mělo na toho podivína asi takový účinek, jako když praštíte draka palicí přímo do nosu. Otočil se jako na obrtlíku, začal divoce mávat rukama a cosi křičel nějakým naprosto nesrozumitelným jazykem. Z nejbližších stanů vylezlo několik lidí, taktéž snědých a černovlasých, ale v mnohem prostších oděvech. Chvíli poslouchali tu podivnou litanii, a pak se rozprchli do všech stran. Někteří strhávali prázdné stany, další snášeli na hromadu zásoby jídla, několik jich zapřahalo koně a psy do dlouhých saní a jeden hasil oheň.

         Za několik minut Murtagh osaměl uprostřed nedozírné pláně. Za posledními lidmi se ještě prášilo.

         „To jsou blázni,“ zamumlal.

 

 

Ty zrůdy ho napadly asi o čtvrt hodiny později.

         Zrovna obcházel skupinku zakrslých stromů, když se první obluda vynořila zdánlivě odnikud. Vypadala jako kostra potažená zelenou šupinatou kůží, jen místo tváře měla ještěří lebku. Ve zkroucených drápech třímala dlouhé kopí a okamžitě zaútočila.

         Murtagh sprostě zaklel, uskočil stranou a hmátl po meči. Znovu zaklel, když si uvědomil, že vlastně nemá žádnou zbraň.

         „Jierda!“ vykřikl, ozvalo se hlasité zapraštění a nestvůra se zbortila k zemi. Murtagh se sklonil, vytrhl jí z cukajících se spárů kopí a otočil se – právě včas, aby odrazil meč další obludy, která se ho pokusila probodnout zezadu.

         Murtagh se točil, uskakoval, odrážel nepřátelské zbraně, bodal a vrhal kouzla, ale nestvůr bylo příliš a byly moc rychlé.

         Prohrával.

         Zrovna když si myslel, že tu zemře, přišla mu na mysl Nasuada. Krásná Nasuada, kterou miloval a pro kterou žil už od chvíle, kdy mu Galbatorix přikázal ji zajmout. Ne, pomyslel si, takhle to neskončí. Našel v sobě další sílu a bojoval dál.

         Ale ani jeho titánské odhodlání nestačilo. Za každou zabitou nestvůru povstaly dvě nové, aby se ho pokusily zabít. A on věděl, že některé se to nakonec podaří.

         Švih.

         Vzduchem se mihla černá šmouha a nejbližší zrůda se zhroutila bez hlavy. Další obludu něco rozseklo na dva kusy. Podobně dopadlo během několika vteřin i patnáct dalších a poslední dvě se tiše sesypa-ly hned vzápětí. Z hrudi každé z nich trčel dlouhý černý nůž.

         Ke zborceným tělům přistoupila jakási vysoká postava a vzala si své nože. Pak se narovnala, obrátila se čelem k Murtaghovi a řekla: „Zdravím. Že máme dneska krásně?“

         Byl to muž v prosté, ale čisté bílé košili, černé vestě a kožených kalhotách. Na nohou měl vysoké boty se zvednutými špičkami a na hlavě poněkud nakřivo nasazený hnědý širák. Měl neuvěřitelně modré oči, zlatohnědé vlasy a hladce oholenou tvář. Vypadal na sotva pětadvacet let, ale Murtagh vycítil, že je ve skutečnosti mnohem starší, podobně jako třeba Angela.

         „Kdo jsi?“ zeptal se popleteně.

         „Jeden z ochránců tohoto kraje,“ odvětil muž s úsměvem.

         „Ale jak se jmenuješ?“ naléhal Murtagh.

         Muž se zamyslel. „Mám mnoho jmen,“ řekl nakonec, „ale ty mi můžeš říkat třeba Kojot. A teď se posaď, musíme spolu probrat jednu velmi závažnou věc.“

 

 

 

 

 

 

ROZMLUVA

 

„Tohle není sen, že?“ nadnesl Murtagh.

         Seděli s Kojotem na trávě a pojídali chutnou svačinu, sestávající ze studeného masa, chleba a vína, kterou podivný muž stvořil jen tak ze vzduchu. Ten Kojot rozhodně není člověk, pomyslel si Murtagh, když to spatřil.

         „Fen?“ zahuhlal Kojot s ústy plnými chleba. „Kdo víká, he je to fen?“

         „Že není, povídám."

         „Aha," zabručel Kojot. „Jasně, máš pravdu, není to sen. Možná sis všiml, že cítíš chuť jídla i jiné tělesné vjemy. To je tím, že tvoje duše je skutečně tady v tomto světě, zatímco prázdné tělo spí tam v té rozkošné zlaté jeskyni, díky čemuž..."

         Murtagh se vyděsil. „Chceš říct, že jsem mrtvý?"

         „Ale vůbec ne," uklidňoval ho Kojot. „Mezi tvojí duší a tělem stále existuje spojení, a ano, kdyby se přetrhlo, zemřel bys. Ale to naštěstí není příliš pravděpodobné..."

         „Je to možné, že?" vzal to Murtagh celkem s klidem. Ještě totiž nevěřil, že to, co mu podivný muž říká, je úplná pravda.

         „Jistě, teoreticky je možné všechno, a tato možnost je reálnější než některé jiné, ale jak jsem už řekl, příliš pravděpodobná není. Samozřejmě že pokud bys tady zemřel - například když bych ti vrazil nůž do srdce -, tvoje schránka v Alagaesii by to nepřežila. To ale není podstatné. Přenesl jsem tě sem z jiného důvodu, mnohem závažnějšího, a sice..."

         Murtaghovi se ten cizinec - ke kterému od začátku nechoval přílišné sympatie, snad jen vděčnost za záchranu života - líbil čím dál tím méně. Způsob, jakým mluvil o jeho těle - schránka, jako by to bylo něco snadno nahraditelného!

         „... abych ti pověděl o nebezpečí, které se chystá postihnout celý náš vesmír. Říká se mu Ragnarök a znamená to něco jako Úděl bohů. Někteří pro něho mají takový líbivý název Soumrak bohů, což samo naznačuje, že asi nepůjde o čajový dýchánek. Prý zanikne většina bohů, ovšem moderní interpretace se jaksi opomíjejí zmínit, že má zaniknout celý svět. A ty, které to zmíní, pak tvrdí, že stejně bude stvořen znovu, takže se vlastně nic nestane."

         „Ale to asi není pravda, že ne?"

         „Vůbec ne," souhlasil Kojot. „Svět má zaniknout definitivně, a ta povídačka, že se dobří a zlí pobijí navzájem, není nic než blábol. Ve skutečnosti zanikne všechno dobré a zničený vesmír ovládne zlo. Chce tak učinit pomocí armády dlaků, čili měnivců..."

         „A proč s tím nikdo nic neudělá?"

         „To máš tak," vysvětloval Kojot, „na sněmu bohů padl názor, že konec světa je dán osudem a že s ním tedy nejde nic udělat. Bohové se rozhodli, že ani nezkusí nic udělat, a hromadně si nad tím umyli ruce. Jenom pár - jako Angela a já - zachovalo chladnou hlavu. Rozhodli jsme se pro poslední zoufalý pokus. Musíme sestavit armádu stejně silnou jako má nepřítel, což znamená asi..." zaváhal, „... milion vojáků."

         Murtaghovi vypadl z ruky kus chleba. „Oni mají milion vojáků?"

         „Ne, ale mají sto tisíc nestvůr. Na zabití každé z nich je potřeba minimálně deset vojáků. Naši vůdcové - ty a Eragon - budou muset mít speciální vybavení. Až se probudíš, najdeš ho vedle sebe."

         „No to je povzbudivé, ale..."

         „Pojďme si projít, koho máme na svojí straně," pokračoval Kojot nevzrušeně dál a Murtagha zjevně úplně přeslechl. „Samozřejmě elfy, pak lidi a trpaslíky, urgaly, lamie..."

         „Ty podle všeho vyměnily stranu."

         Kojot se zatvářil jako zmoklá slepice. „Aha. No nic, nevadí. Bez nich si poradíme. Pak máme nidhwaly..."

         „Ti vymřeli."

         „Hmm... koho teda vlastně máme?"

         „Elfy, jak jsi už říkal, pak lidi, trpaslíky a urgaly. Pochopitelně Dračí jezdce..."

         „Draky se už podařilo zkrotit?"

         Murtagh nevěřícně vytřeštil oči. Buď byl Kojot úplný blázen, nebo velice zapomnětlivý, možná taky neměl ponětí o plynutí času. Ovšem zvěsti o tak početném společenství, jako byli Jezdci, by snad měly prosáknout i do dalších světů. Nebo se o tom měla zmínit Angela na tom sněmu bohů. To, že Kojot nikdy neslyšel o Jezdcích, bylo prostě nepochopitelné.

         „Ano, draky se už podařilo zkrotit," řekl. „Já sám jsem Jezdec. Asi jsi trochu zaspal dobu..."

         „To je ovšem skvělé," zaradoval se Kojot. „S pomocí Jezdců dlačí armádu totálně zničíme!"

         „... a dál tě musím informovat," pokračoval Murtagh, naštvaný tím, že mu Kojot neustále skáče do řeči, „že Jezdci byli zničeni Galbatorixem..."

         „Galbatorix? Co ten je zač?"

         „To tě nemusí zajímat," zavrčel Murtagh, „už je mrtvý. A v současnosti jsou jenom čtyři Jezdci: já, Eragon, Arya a Elva. To asi moc platní nebudeme."

         Kojot se zamyslel. „A kdo je Elva?" otázal se pak.

 

 

Murtagh už toho měl vážně dost. Ten cizinec ho přitáhne do snové reality jakéhosi cizího světa, aniž by se ho předem dovolil. Ano, zachránil mu život, což je velké plus, a taky mu poskytl užitečné informace, další plus. Ale Kojotova absolutní neznalost klíčových událostí a postav v Alagaesii dováděla Murtagha bezmála k šílenství. Když s ním ten chlap chce mluvit a tuší, že má ve svých informacích nějaké mezery, tak ať si je nejdřív doplní!

         „Elva," začal pomalu a musel se bezmála nutit do klidného tónu, „je dívka s dračí značkou na čele..."

         „Osud," vydechl Kojot. „Dívka s fialovýma očima, jíž je souzeno porazit vlka Fenrise. Konečně máme šanci." Zamyslel se. „Osud Osudu, no není to sranda?"

         Teď zase trochu tápal Murtagh. „Promiň, cos to říkal? Porazit koho? Jakého vlka?"

         Kojot překvapivě zvážněl. „Vlk Fenrisulfr, případně Fenris nebo Fenrir, velí armádě Ragnaröku," vysvětlil. „Je to obrovská bestie, požírač světů. Bohové ho kdysi spoutali začarovaným lanem, které nedokázal přetrhnout. Ale sbírá síly a už brzy se mu podaří se uvolnit. A pokud ho nezabije Osud, tak nikdo."

 

 

 

 

 

 

DARY

 

Murtagh se s trhnutím probral.

         Ani ho nijak zvlášť nepřekvapilo, že vedle něj leží nějaké věci: pečlivě poskládaná bílá košile, rudý plášť, prostý kovový náramek a černý lovecký roh v odstínu velice podobný nožům, které nosil Kojot. Jen poslední dar byl neobvyklý.

         Murtagh si tu věc zvedl k očím, aby si ji lépe prohlédl. Byla to jakási bílá čelenka, možná z perleti nebo nějakého zvláštního druhu dřeva, zdobená podivnými stříbrnými znaky a s velkým rubínem zasazeným uprostřed. Hmatatelně z ní vyzařovala mocná kouzelná síla.

         Zmateně čelenku odložil a rozhlédl se, aby zjistil, co dostali ostatní.

         Eragon měl také čelenku, i když o něco prostší, košili a modrý plášť. Vedle Aryi ležela zelená tunika a stříbrný medailon na tenkém řetízku. Elva dostala skutečný meč Jezdce, i když o něco kratší než střední délky, s fialovou pochvou zdobenou stříbrnými ornamenty, plášť (Murtagh si říkal, k čemu jsou tyhle doplňky asi dobré) a jeden z Kojotových černých nožů. Angela coby bohyně zjevně nic nepotřebovala.

         Chvíli váhal, jestli má položit otázku, která ho svrběla na jazyku, ale nakonec to udělal, čistě z toho důvodu, aby na sebe přitáhl pozornost (připadal si trochu přehlížený): „Co s tím jako máme dělat?"

         Konečně si ho všimli, ovšem nikdo zjevně nepovažoval za nutné hned odpovědět. Nakonec, když už začal netrpělivě podupávat, se ozvala Angela: „Co se týče té košile, mohl by sis ji oblíct, a ten plášť taky. Náramek si navleč na ruku a čelenku na hlavu. Roh si třeba pověs na opasek. Cos čekal, že s tím budeme dělat, vařit?"

         „Ne, ale..."

         „Tak šup, dělej!"

         Murtagh by se ještě pokusil protestovat, ale jediný pohled na bylinkářčinu tvář mu prozradil, jak by to pravděpodobně dopadlo. A tak si jen povzdechl a udělal, co po něm chtěla. Stejně tak i všichni ostatní (jen se samozřejmě otočili, když se převlékala Arya).

         Pak vyrazili.

 

 

Vzhledem k množství pokladů, které měli s sebou (bílý drak nijak neprotestoval), se pohybovali dost pomalu, až nakonec Eragonovi došla trpělivost a všechny věci prostě odeslal kouzlem na Vroengard, kde nehrozilo, že se jich někdo zmocní. Pak už postupovali rychleji. Když dorazili k východu, vyvstala otázka, co s Leukrokutou. Vlk večera totiž pochopitelně nedokázal vyšplhat po laně, a vzhledem k jeho velikosti ho nikdo nemohl nést.

         Nakonec to ale vyřešili. Uvázali Leukrokutovi kolem těla smyčku a domluvili se, že až se dostanou nahoru, vytáhnou ho.

         Nahoře je čekalo nemilé překvapení. Lamia zmizela a draci jim nedokázali říct, kdy se to stalo. Nejspíš v době, kdy jsme spali,  hájila se Safira, ale byla to chabá výmluva a všichni to věděli. Mnohem pravděpodobnější bylo, že se drakům hadí ženy zželelo a nechali ji uniknout.

 

 

Angela nedala jinak, než že se musejí neprodleně vrátit do Alagaesie. Zrovna se mi tu začínalo líbit, reptal Fírnen, ale když ho bylinkářka zpražila pohledem, ztichl.

         Prošli tedy portálem, který Angela vytvořila jen tak ve vzduchu, a vynořili se na hlavním nádvoří hradu v Iliree. S překvapením zjistili, že se tu intenzivně pracuje - dělníci zvyšovali a zpevňovali hradby, tesaři pod vedením vojenských techniků stavěli katapulty a balisty a zpoza hradeb bylo slyšet hlasité bušení a řezání, jako by se tam stavěla palisáda.

         Ani se nestačili pořádně rozkoukat a už se k nim přihnala Nasuada. Bouřlivě objala Murtagha a aniž by se přivítala s kýmkoli jiným, spustila: „Už to víte? Prý se blíží nějaká obrovská armáda, vedená jakýmsi vlkem, a..."

         Murtagh zbledl jako stěna. „Armáda Ragnaröku," zašeptal. „Jak jsou daleko?"

         „Moc ne," přiznala Nasuada. „Byl tady takový podivín v klobouku, Kojot si říkal, a tvrdil, že ta pohroma dorazí asi tak za měsíc."

 

 

 

 

 

 

VÁLEČNÁ RADA

 

Usadili se v severní věži a rada mohla začít. Nasuada díkybohu už dříve vzkázala všem spojencům - elfům, trpaslíkům, urgalům i kočkodlakům -, takže jejich vůdci byli přítomni a mohli se porady také zúčastnit. Všichni se usadili kolem velkého dubového stolu a sluhové jim donesli horký čaj, což byl vzhledem k pošmournému počasí a chladu zalézajícímu pod kůži nejvhodnější nápoj.

         „Všichni víte, v jak zoufalé jsme situaci," zahájila královna Nasuada nepříliš povzbudivě zasedání rady. „Bez promyšlené taktiky a strategie armádu dlaků neporazíme..."

         „Se vší úctou, královno," vložil se do toho uhlazeně Grimrr Půltlapa, „moje armáda se početně takřka vyrovná vašim spojeným silám, které samy o sobě dosahují téměř sta tisíc mužů, a tedy se domnívám..."

         Tentokrát se ozvala Angela, a to jedinými slovy, která mohla kočkodlaka spolehlivě umlčet: „Píp píp." Grimrr zrudl hanbou, když mu tak bylinkářka opět připomněla onu ponižující příhodu s mládětem drozda, a zmlkl.

         „Děkuji," kývla Nasuada směrem k Angele a pokračovala: „Počtem se možná armádě Ragnaröku vyrovnáme, dokonce ji mnohonásobně převyšujeme, ale nemusím vám připomínat, že jeden dlak vydá za deset lidí, případně pět elfů nebo urgalů, a kočkodlaci..." omluvně pokrčila rameny směrem ke Grimrrovi, který úspěšně chytal fialovou barvu, „...jsou sice dobří bojovníci, ovšem jsou malí. Jediná větší obluda jich zamáčkne sto najednou."

         Ticho, které nastalo po tomto prohlášení, by se dalo krájet. Všichni, kterým to ještě nedošlo, si právě uvědomili, že porážka je prakticky nevyhnutelná.

         Po chvíli se ozval Nar Garzhvog a svým dunivým hlasem bez problémů přehlušil naštvané reptání krále kočkodlaků. „Paní Temnolovkyně, možná jsem se nezmínil, že naši šamani objevili nové zajímavé kouzlo..."

         Tohle mu rázem zajistilo plnou pozornost, dokonce i Grimrr se naklonil dopředu a přestal si mumlat. „Jaké kouzlo?" vyhrkla Elva dřív, než se stačil zeptat kdokoli jiný.

         Obrovský Kull na chvíli váhal, zjevně si nebyl jistý, komu má adresovat odpověď. Nakonec to vyřešil tak, že promluvil ke všem: „Kouzlo šílenství. Pokud se nemýlíme, mělo by to některé slabší dlaky obrátit proti ostatním."

         „Slabší? Co znamená slabší?" chtěl vědět Murtagh.

         Nar Garzhvog pokrčil rameny. „Netuším," přiznal. „Nejspíš vlkodlaky, krysodlaky, lidodlaky a dlačí černokněžníky nebo maguse, ale mohlo by to působit i na ty silnější typu skálodlaků nebo démonů. Ale bohužel je tady i možnost, že to nebude působit vůbec nebo nějak jinak, než bychom chtěli."

         Ozvala se dutá rána. Murtagh omdlel a padl do židle, která se s ním převrátila.

 

 

Jak se ukázalo, urgalové coby bojovný a šamanský národ měli o dlacích lepší povědomí než kdokoli jiný. Po zbytek odpoledne všichni zaujatě naslouchali Nar Garzhvogovi, který si nechal přinést nějaké staré urgalské spisy a hledal v nich návody na obranu proti dlakům. Dokonce ani Eragon, který kdysi studoval urgaly v Ellesméře, neměl o těchto jejich znalostech ani potuchy.

         Poněvadž byly knihy psány starým šamanským písmem, které se urgalským literám podobalo jen velmi vzdáleně, nezbylo Garzhvogovi než z nich předčítat, protože nikdo kromě něj by takto „zašifrovanému" textu neporozuměl.

         Pod jeho vedením provedli ilirejští ve své obraně zásadní změny. Místo balist vrhajících kopí si obstarali katapulty na stříbrné koule proti vlkodlakům, oštěpy nahradily zahrocené osikové kůly na upíry, a každý voják si na zbraň vyryl ochranné a posilující runy.

         Dále byly vybrakovány hřbitovy, což spousta lidí jistě pokládala za svatokrádež, ovšem jistota, že je ostatky svatých ochrání před černou magií, jim spolehlivě zavřela ústa.

         Elfští a lidští kouzelníci společně s urgalskými šamany a čaroději vymýšleli obranná i útočná kouzla, léčitelé sháněli záhadné ingredience a míchali léčivé lektvary. Kdejaký kousek čistého plátna padl na obvazy a cupaninu.

         Nasuada a Orik si vzali na starost opevnění. Královští dřevorubci dnem i nocí pracovali na kolových palisádách a trpasličí kameníci stavěli bytelné hradby a kamenné valy. Přidalo se i pár elfských kouzelníků, kteří doslova přes noc obklopili město prstenci vodních příkopů, v nichž se skrývaly dravé ryby a želvy.

         Angela zprostředkovávala spojení s ostatními bohy, kteří se ještě úplně nepoddali osudu. Denně mluvila s Kojotem, Thorem, Kálí, Kuan Jin a se spoustou dalších vyšších bytostí, o nichž nikdo v Alagaesii nikdy neslyšel. Debatovali o tom, jak nejlépe paralyzovat armádu nepřítele a zvrátit průběh bitvy.

         Eragon s Murtaghem, vůdci Jezdců, propadli malomyslnosti poté, co došli k závěru, že Jezdců je prostě a jednoduše příliš málo jak na samostatný útok, tak i na ochranu armády. Dlouhé dny pak vedli cosi, co nazývali „diskuze," ve skutečnosti však šlo o plané rozmluvy, prokládané hojným popíjením silných lihovin, takže když posléze vstali od stolu, měli problém jít rovně a viděli všechno třikrát.

         A armáda dlaků se neúprosně blížila.

 

 

 

 

 

 

PŘEKVAPENÍ

 

Eragon polkl poslední doušek jakési krajně pochybné tekutiny (mělo jít o pálenku, ovšem nikdo si tím zdaleka nebyl jistý), zamračil se na prázdnou láhev a mrštil jí na zeď, kde se roztříštila. Nejistě se sehnul pod stůl, chvíli tápal a posléze sevřel hrdlo další láhve. Vytrhl zátku a dopřál si dlouhý lok.

         „Chudák," zamumlal s pohledem upřeným na Murtagha, který usnul zmožen alkoholem už před mnoha hodinami, „nic nevydrží. Zrovna když jsem mu chtěl říct..." zarazil se a chvíli pátral v paměti, pak jen zavrtěl hlavou a opět si přihnul.

         Eragone, ozvala se Safira.

         No co je? Chceš se taky napít? Pojď sem, mám tu moc dobrý... co to vlastně je? No, to máš jedno, každopádně je to alkohol. Dáš si taky? nabízel Eragon a v opilosti mu nedošlo, že Safira se k němu nedostane, i kdyby se snažila sebevíc, a že on není ve stavu, aby se mohl pokusit byť jen vstát ze židle, takže jí žádný alkohol nemůže donést.

         Ne, zavrčela Safira, chci ti říct, že nepřítel dorazil. Zastavili se asi míli před hradbami města a zjevně se radí. Možná by bylo záhodno probudit i toho druhého násosku a připravit se k boji.

         „Jak si ta Safira může myslet, že se pustím do prohrané bitvy?" zeptal se Eragon sám sebe a natáhl se pro novou láhev.

 

 

Arya vstoupila právě ve chvíli, kdy Eragon shledal, že mu došlo pití. Pokusil se vstát a byl nekompromisně vtlačen zpět do židle.

         Měl už docela problém vydat nějaký srozumitelný zvuk, ale přesto se o to pokusil: „A... a... ahoj Aryo, copak tady děláš? Už mi došel vše... vše... všechen alkohol, tak snad abys šla pryč, docela rád bych si kapku zdříml..."

         Místo toho byl probuzen, když ho Arya postavila na nohy, dovlekla k umývadlu a ponořila mu do něj hlavu.

         „Co to děláš?" protestoval, když opět mohl mluvit. „Nevidíš, že bitva je předem prohraná? Nemáme šanci! Tak běž pryč a nech mě spát. A ty další dvě vezmi taky s sebou."

         Arya jen zavrtěla hlavou, když jí došlo, jak to myslel. „Nadechni se..." a Eragonova hlava opět zmizela pod vodou. Musela to zopakovat ještě třikrát, ale pak už se vůdce Jezdců vzpamatoval natolik, že se s ním dalo normálně diskutovat, a dokonce na chvíli odložil poraženecké myšlenky.

         „Ale co budeme dělat?" zeptal se. „Nemáme žádnou strategii, armáda není připravená..."

         Pro tvou informaci, ozval se Trn, kterého už začínalo zlobit, jak se bratr jeho Jezdce chová, armáda je připravená už týden a konečné strategie jsme se dobrali před půl hodinou, když ty ses tu zaměstnával velmi potřebným pitím. Trochu jsme ji upravili, když jsme viděli, čím vším nepřítel disponuje.

         Tohle s Eragonem zacloumalo. „Cože?"

         „Eragone," obrátila se na něj Arya, „situace není zdaleka tak špatná, jak si myslíš. Máme šanci vyhrát..."

         „A docela slušnou šanci být smeteni z povrchu zemského," vypěnil Eragon. „Ne! Nevystavím vás všechny takovému nebezpečí. To radši půjdu a budu s nepřítelem vyjednávat. Možná nás nechají naživu."

         Arya se zhroutila do židle. „Nenechají nás naživu, Eragone. Naopak počkají, až složíme zbraně, a pak nás pobijí! Naší jedinou šancí je bojovat!" A pak, když viděla, že tenhle argument Eragona nahlodal, dodala: „A co naše dítě? Chceš, aby naše dítě - všechny děti, které kdy budeme mít - vyrůstaly ve stínu pochybného milosrdenství Požírače světů? Nebo se postavíš nepříteli na odpor a dáš naději našemu nenarozenému dítěti a všem, kteří v tebe věří a kteří teď čelí dlačí armádě? Jak se rozhodneš?"

         Eragon se místo odpovědi narovnal, rázně přešel k chrápajícímu Murtaghovi a prudce ho postavil na nohy. „Vstávej!" zařval. „Jde se bojovat!"

         Arya si ulehčeně oddechla a sáhla po meči.

         Někdo zaklepal na dveře.

         „Kdo je?" vyštěkl Eragon, rozhořčený na nejvyšší míru, že nemůže najít Brisingr.

         „Nasuada," ozvalo se zpoza dveří. „Nepřítel poslal pod vlajkou příměří vyjednavače, tak se prosím upravte a pojďte je přivítat, jak se sluší a patří."

 

 

Vládci všech ras Alagaesie už byli shromážděni ve velké sněmovní síni, když vyjednavači dorazili. Někteří - jako třeba  Murtagh - jen zírali do prázdna, jiní zjevně o něčem přemýšleli, Orik s Garzhvogem hlasitě debatovali nad nějakým svitkem. Dokonce i Grimrr odložil své nepříliš kladné city k Angele někam k ledu a právě s bylinkářkou o něčem zaujatě diskutoval.

         Dveře se se zlověstným zaskřípěním otevřely a vyjednavači vstoupili do síně. Hovor utichl.

         Poselstvo vedl vysoký muž velmi bledé pleti s dlouhými černými vlasy staženými do koňského ohonu. Byl oblečen celý v černé kůži a u pasu mu visel dlouhý rovný meč, pochopitelně také černý. Nad úzkým nosem, vévodícím jeho úzké tváři, zářily žluté kočičí oči. Když se usmál, všem došlo, že se ocitli v přítomnosti upíra. Nikomu se toto pomyšlení zvlášť nezamlouvalo.

         Ostatní členové poselstva, soudě podle bledé pleti taktéž upíři, byli ustrojeni poněkud barevněji, ovšem všichni měli černé pláště a meče. Zjevně jim nikdo neřekl, že na diplomatickou schůzku se zbraně nenosí.

         Nasuada se nepatrně uklonila a naznačila upírům, aby se posadili na volná místa po jedné straně stolu. Ať náhodou nebo úmyslně seděl vůdce upírů přímo naproti Murtaghovi, kterého se jal intenzivně zkoumat zneklidňujícím žlutým pohledem.

         Když odbyli nezbytné formality, obrátila se Nasuada přímo na velitele upírů: „Smím se zeptat, pane, co je cílem vaší, hm... návštěvy?"

         „Na lorda Tenebrose nemáte právo mluvit takovýmto tónem..." vypěnil jeden z ostatních upírů, ovšem když se na něj jeho žlutooký nadřízený otočil, ihned ztichl a snažil se zjevně nepřitahovat na sebe přílišnou pozornost, což se mu moc nedařilo.

         Lord Tenebros propletl ruce, jako by se modlil, a obrátil se tváří k Nasuadě. „Oficiálně, královno," ve způsobu, jakým vyslovil její titul, nebyl znát žádný výsměch, ale zcela nepochopitelná úcta, „vás mám požádat, abyste složili zbraně a vydali zločince z vašich řad, načež budou ostatní vojáci a nevinní občané ušetřeni."

         Nasuada se zaškaredila, ale než stačila cokoli namítnout, vložil se do toho Orik: „Jistě nečekáte, že na tyto podmínky, přistoupíme, pane. Našel jsem v nich jednu závažnou trhlinu..."

         „A jakou?" zajímal se lord Tenebros.

         „Nemáme žádné zločince, které bychom mohli vydat."

         Vůdce upírů se přemítavě poškrábal na nose. „Podle našeho pána Fenrise," odvětil neútočně, „jste vy všichni u tohoto stolu zrádci, protože bráníte naší armádě v postupu. Pokud se ovšem vzdáte..."

         „Ano, to už jsme slyšeli," vyštěkla Elva a ve fialových očích se jí zablýsklo. „Pokud se vzdáme, naši vojáci a nevinní občané budou ušetřeni. Jenomže my nemáme v plánu se vzdát. Chceme vaši zatracenou armádu zničit, a pokud se vám to nelíbí..." udělala pravou rukou sprosté gesto.

         „Ale v tom vám nehodlám nijak bránit," usmál se lord Tenebros. „My upíři jsme povinováni Proroctví Trojice, nehledě k tomu, že Fenrisův postup, abych se vyjádřil slušně, se naší rase v posledních letech celkem přestal líbit."

         Teď zase bylo na Elvě, aby se zhostila role naprosto zaskočeného vyjednavače. „O čem to mluvíte? Jaké zas Proroctví Trojice?"

         Vůdce upírů se z jakéhosi důvodu zaškaredil na Angelu. „Oni to nevědí?"

         Bylinkářka jen pokrčila rameny. „V El-harímu je možná zvykem všechno vybalit najednou, ale já jsem došla k závěru, že kdybych jim to teď řekla, podkopalo by to morálku, takže ne, nevědí to. Ale asi jim to budu muset říct, když jste to už nakousl."

         Lord Tenebros věnoval všem kolem stolu zářivý úsměv. „Ať tak či onak, můžete ze svého arzenálu odstranit to, čemu říkáte zbraně proti upírům. Stejně by z valné části neúčinkovaly. Měníme stranu."

 

 

 

 

 

 

YAELINO ŠÍLENSTVÍ

 

Tento nenadálý zvrat pochopitelně všechny zaskočil, a tak jen tupě přikyvovali, když lord Tenebros prohlásil, že podrobnosti jim sdělí, až si odpočinou. Rozešli se tedy do svých komnat, protože všichni už cítili únavu.

         Eragon spal neklidně a zdálo se mu, že ho někdo volá. Sotva hodinu poté, co usnul, se s trhnutím probudil a zjistil, že z mísy s vodou na stole vyzařuje světlo, jako by se s ním někdo snažil spojit pomocí kouzla.

         Rázem byl úplně vzhůru; vyskočil rovnýma nohama z postele, třemi kroky došel ke stolu a sklonil se nad miskou. Zjistil, že hledí do Blodhgarmovy srstí porostlé tváře. Obraz byl trochu neostrý, ale bylo s podivem, že se elfovi vůbec podařilo na takovou dálku navázat spojení.

         „Co se děje?" zeptal se.

         „Co by se dělo? Vůbec nic, Stínovrahu, až na to, že jste se Safirou Bjartskular a s Aryou jen tak bez rozloučení zmizeli a nechali nás na tom prokletém ostrově, kde na nás ustavičně útočí nemrtví jeleni. Hledali jsme vás tři dny, dochází nám jídlo a Safiřina vejce nemá kdo zahřívat. Jinak se neděje vůbec nic!" běsnil elf.

         Eragon se zastyděl. Jistěže měl elfy kontaktovat, než odešel portálem zpět do Alagaesie. Takové nezodpovědné chování se naprosto neslučovalo s jeho postavením Jezdce. „Omlouvám se," zamumlal. „Můžete pobrat vejce a přijít za námi? Nebo je to moc náročné?"

         Blodhgarm dal kývnutím najevo, že omluvu přijímá. „Záleží na tom, kde jste," uvažoval. „Společně a s Glaedrovým Eldunarí bychom to měli zvládnout..."

         „Jsme v Iliree," oznámil mu Eragon. „Přesuňte se sem a prosím nepanikařte, až uvidíte tu armádu, co nás obléhá. Myslím, že by to moc neprospělo naší morálce."

 

 

Za okamžik něco tlumeně bouchlo a elfové i s vejci se zhmotnili přímo vedle Eragona.

         Všichni vypadali poněkud pošedle a unaveně, měli potrhané šaty a propadlé tváře. Nicméně jen stroze kývli na pozdrav a od-spěchali. Eragon (kterého pořád dost bolela hlava ze všeho alkoholu, který v poslední době vypil) jim byl vskrytu duše vděčný, že si protentokrát odpustili jakékoli otázky. Polkl pár doušků studené vody, aby se osvěžil, a následoval je.

         Setkali se na hlavním nádvoří.

         Bylo tam dost těsno, protože Nasuada nechtěla své vojáky zbytečně vystavovat útokům ze strany dlačí armády a vydala rozkaz, aby se prozatím shoromáždili ve městě. A všechno hlučelo - koně řehtali, muži mluvili, zbroj řinčela, katapulty vrzaly... Všichni, kdo ovládali magii, pilně studovali všemožná zaklínadla a Eragon si uvědomil, kolik hluku dělá pět stovek lidí, kteří se přehrabují v zaprášených svazcích a diskutují, jak to či ono slovo starověkého jazyka změní význam věty a potažmo účinek kouzla.

         Nasuada, Orik a ostatní vládci tam diskutovali na malém dřevěném pódiu, trochu stranou od toho mumraje. Právě když se k nim Eragon chtěl přidat, ozval se mu v mysli Yaelin hlas:

         Eragone!

         Výkřik nefalšovaného děsu přicházel z míst, která před několika okamžiky opustil, z jeho komnaty ve věži. Z okna - nikdo si toho kupodivu zatím nevšiml - šlehaly plameny.

         Vůdce Jezdců se obrátil a roběhl se zpět k hradu. Slyšel Orika, Aryu, Nasuadu a ostatní, jak za ním cosi volají, ale ignoroval je. Nehodlal připustit smrt dalšího ze svých strážců. A pak, kdyby se oheň rozšířil, mohla by přijít o život spousta nevinných lidí.

         S rychlostí, jaké by nebyl schopen dosáhnout žádný člověk, prosvištěl Eragon nádvořím, vyhýbal se shlukům lidí a koní nebo je přeskakoval. Když doběhl k základům věže, vymrštil se vzhůru a vyběhl po zdi tak rychle, že na něj zemská přitažlivost nestačila. Se zavřenýma očima proskočil žhavými plameny do místnosti...

 

 

...a zamrkal.

         Neměl ohořelé šaty ani vlasy, ani ožehlou tvář, dokonce mu ani nepřipadalo, že právě prošel ohněm. Udiveně zavrtěl hlavou a opatrně se špičkami prstů dotkl ohnivých jazyků. Ruka mu projela skrz, iluze hořícího pokoje se rozplynula.

         Proti němu stála Yaela v krásných modrých šatech a svůdně se usmívala, oči jí podivně zářily. Kolem jejích stříbrných vlasů se vznášel lehký svit...

         Eragon musel vynaložit veškerou sílu vůle, aby z elfky před sebou dokázal odtrhnout zrak. Zavřel oči a myslel na Aryu, na jejich nenarozené dítě - a kouzlo pominulo.

         „Co to je?" zeptal se stále se zavřenýma očima. „Co to děláš?"

         „Chci s tebou mluvit." Dokonce i Yaelin hlas zněl divně, úplně jinak, než si Eragon pamatoval. „Chci se tě zeptat na něco důležitého..."

         „No?" pobídl ji. Dokud bude mít zavřené oči, nic se nemůže stát - i když uvnitř, v hlavě, jej nějaký tichý hlásek nabádal, ať je otevře, pokochá se tou krásou... Zaryl si nehty do dlaní, aby bolest odvedla jeho myšlenky jinam.

         Ucítil u ucha horký dech, něco se k němu přitisklo. Zhnuseně ustoupil.

         „Ty ji pořád miluješ, že?" ozval se ublížený hlas těsně vedle něj.

         „Koho?" zeptal se, i když to vlastně bylo zbytečné - v životě miloval jen jednu ženu, a ta teď čekala dítě.

         „Tu poběhlici," sípala Yaela a z hlasu jí jasně čišelo šílenství. „Svoji princeznu. Proč? Já tě miluju, Eragone. Doopravdy. Ona... ona to jenom předstírá. Vzdej se jí. Odkopni ji. Můžeš mít mě! Společně můžeme..."

         „Ne."

         Elfka zalapala po dechu. „Cos to řekl?"

         „Ne!"

         V příštím okamžiku Eragon zaúpěl bolestí a padl na podlahu. Reflexivně otevřel oči a spatřil, že mu zpod žeber trčí dýka v takovém úhlu, že hrot musel zasáhnout srdce. Přesto pořád žil, a nějaká síla teď dokonce vypuzovala nůž z jeho těla. Zařinčel na podlaze, smrtelná rána se uzavřela.

         Vyhrabal se na nohy. Yaela stála před ním, svírala další nůž, po tvářích jí proudem tekly slzy. „Nechtěla jsem, nechtěla," opakovala pořád dokola. „Ale když mě odmítáš, nedáváš mi jinou možnost. Ve smrti budeme spolu!"

         Vrhla se vpřed. Eragon ukročil do strany, ohnal se rukou a udeřil ji do tváře, až upadla. Vyškubl jí zbraň z ruky a zahodil ji za sebe do krbu.

         Tu jej elfka ze všech sil odstrčila, až odvrávoral a jen se štěstím nevypadl z okna. Narazil však hlavou o zeď a z dálky slyšel, jak elfka křičí. „Tak aspoň já!"

         Vrhla se ke krbu právě v okamžiku, kdy dveře pod strašlivým úderem vybuchly dovnitř a do místnosti se vřítil Orik s Volundem v ruce.

 

 

 

 

 

 

PROROCTVÍ TROJICE

 

Král trpaslíků neváhal ani okamžik, upustil kladivo na koberec a popadl Yaelu oběma rukama kolem pasu. Když jí tak zabránil spáchat sebevraždu upálením, prudce ji odstrčil ke stěně a hrnul se ke stále trochu zmatenému Eragonovi.

            „Jak ti je?“ vyzvídal. „Udělala ti něco?“

            „Ne,“ zamumlal vůdce Jezdců otřeseně, „myslím, že jsem v pořádku, i když tomu nerozumím. Měl bych být mrtvý.“

            „Proroctví Trojice se naplňuje,“ ozvalo se ode dveří. Eragon překvapeně shledal, že v nich stojí lord Tenebros. Upír vypadal, jako by si vyšel na procházku, a ne přihlížel pokusu o vraždu a sebevraždu, nehledě k tomu, že ačkoli se musel pohybovat velmi rychle, aby se sem v tak krátkém čase dostal, nepůsobil ani trochu zadýchaně.

            Orik vznesl otázku, co že to Proroctví Trojice vlastně je.

            Pán upírů vešel do místnosti a usadil se v nejbližším (a jediném) křesle. „Jak bych vám to vysvětlil,“ začal, „je to…“

            Byl však přerušen.

            Okno vybuchlo do místnosti i s kusem zdi a dovnitř teď šmátrala modrá pracka. Safira byla poté, co její Jezdec málem zemřel, na okamžik v šoku, teď se však vzpamatovala  – a nehodlala dopustit, aby viník zůstal nepotrestán.

            Křeslo odlétlo ke zdi, srazilo Yaelu nebezpečně blízko ke krbu a upíra, který se zrovna snažil vstát, odmrštilo na strop. Orik překvapeně vykřikl, uskočil, zakopl o Volund a rozplácl se na koberci. Eragon skončil kousek od něj, kam se dobrovolně vrhl, aby unikl probodení jedním ze Safiřiných drápů.

            V myslích všech zaburácel hlas rozzuřené dračice:

            Dejte mi ji, ať ji roztrhám! Zničím ji! Eragone!!!

            Do toho všeho zaznělo hlasité zaúpění. Yaela se v nestřežené chvíli dostala zpod křesla a pokusila se opět skočit do krbu. Pak najednou stála na opačné straně místnosti a zmítala se v ocelovém sevření lorda Tenebrose. Z upírova dlouhého copu se kouřilo.

            „Myslím, že by jí prospěl klid na lůžku,“ pravil lord. „Tak na deset let.“

            Hoďte ji do krbu, upíre, zasyčela Safira. Stejně bych ji asi upálila – potom, co bych ji roztrhala na malé kousíčky.

            „Nemyslím, že by to bylo moudré,“ vyjádřil se upír ještě dost diplomaticky (jenom blázen by drakovi řekl, že nějaký jeho nápad považuje za hloupý). „Upřímně řečeno, bylo by to velmi nemoudré.“ Lord Tenebros právě dokázal, že je blázen. „Ještě se nám může hodit.“

            „To bych ani neřekl,“ přispěchal Orik se svojí trochou do mlýna. „Já se k ní budu bát otočit zády.“

            Přesně tak, souhlasila Safira. Zabijme ji, bude to tak nejlepší.

            „Nebo jinak,“ pravil lord Tenebros náhle nepopsatelně děsivým hlasem. Teplota rázem poklesla, až se Eragonovi u úst dělala pára. „Když ji nenecháte žít, nepovím vám o Proroctví. A když vám nepovím o Proroctví, všichni zemřete.“

            „Ale to je vydírání!“ vybuchl Orik.

            „Přesně tak,“ usmál se upír, „vydírání.“

 

 

Eragon, Murtagh, Elva, Arya a lord Tenebros s Yaelou se sešli v důkladně zabez-pečené místnosti, tentokrát pro změnu ve sklepení. Měli tam být sami, ale nikoho nepřekvapilo, že sotva zamkli, zhmotnila se mezi nimi Angela.

            „Nasuada zuří,“ oznámila bylinkářka a s naprostou samozřejmostí se usadila v čele stolu. „Prý má právo tady být, protože je královna.“

            Murtagh něco zamumlal a zašoupal nohama.

            „A to není všechno,“ pokračovala Angela hladce, jako by vůbec nebyla přerušena. „Elfové mi řekli, že zrádkyni mezi sebe nikdy nepřijmou a že za pokus o vraždu Jezdce propadla hrdlem. Ta pěkná malá armáda před hradbami začíná vypadat poněkud znuděně, asi mají dlouhou chvíli, a Grimrr řekl, že se domnívá, že…“

            „Ano, jistě, děkujeme,“ skočil jí do řeči lord Tenebros, „teď bychom mohli přejít k podstatným věcem.“

            Angela uraženě zmlkla.

            Eragon si byl nucen přiznat, že upír si získal jeho respekt – možná zdráhavý a nechtěný, ale přesto respekt. Přerušit Angelu nebylo jen tak.

            „Yaela se poslední dobou chovala mírně podivně,“ spustil vládce upírů. „No, poslední dobou, to není tak úplně přesné. Řekněme spíš od doby, kdy se vám podařilo proniknout do Galbatorixovy pevnosti. Musím konstatovat, že je to tady překvapivě pohodlné.“

            Eragon se zachvěl. Vzpomněl si, jak se Yaela cestou ke Galbatorixovu trůnnímu sálu chytila mezi dvě kovové desky a málem zemřela. Past jí odstranila všechny kouzelné ochrany, což v hradu prosáklém šílenstvím nemohlo zůstat bez následků.

            „Domnívám se,“ poračoval lord Tenebros, „že byla do Eragona zamilova-ná už dávno,“ zíral do zdi a choval se, jako by vůdce Jezdců vůbec nebyl přítomen, „a když přišla o rozum, jenom se to vystupňovalo. Poté, co se její smysl pro vnímání reality posunul, se začala chovat podle svého přesvědčení naprosto adekvátně, ale ve skutečnosti velmi nebezpečně, jak jste si jistě všimli, v důsledku čehož Eragon málem zemřel.“

            Murtagh poznamenal, že tohle všechno je naprosto očividné, a že pořád nechápe, proč je třeba, aby Yaela zůstala naživu.

            „To je prosté. Pokud ji zabijete, s největší pravděpodobností všichni zemřete… nejpozději za šestnáct let,“ objasnil jim upír. „Možná… Angela… to přežije, a já taky, ale upřímně, co bych si počal ve světě bez lidí? Zemřel bych hlady, a já do hrobu nespěchám.“

            Angela omdlela.

            Pak se ozvala Yaela: „Vidíš, Eragone, já ti říkala, že mě potřebuješ. Že jsme si souzeni. Ale neposlouchal jsi mě…“

            „Buď zticha!“ okřikla ji Arya.

            Rozhostilo se šokované ticho.

            „To bylo možná poněkud hrubé,“ vzal si opět slovo vládce upírů, „nicmé-ně nemůžeme popřít, že Eragona s Aryou pojí velmi těsné pouto, které se také týká Proroctví Trojice.“

            „To Proroctví – co to vlastně je?“ otázala se Elva. „Dost mě překvapuje, že o něm nic nevím.“

            „Poslední věta v knize Domia abr Wyrda zní: Osud ví, co se stane se všemi kromě Osudu, což v překladu znamená, že proroctví týkající se zvěstovatelů osudu jim samotným zůstávají utajená,“ usmál se upír. „Čili že Proroctví Trojice a všechny věci s ním související se Osud musí dozvědět, neví je sám od sebe.“

            Angela se probudila. „To je dobže, že ses do toho konečně pustil, Doria-ne,“ zašklebila se.

            Upír se zatvářil překvapeně. „Ty znáš moje jméno?“

            Bylinkářka potutelně zamrkala. „Já vím spoustu věcí. O tobě, o tvé ženě, o Prastarém, který kráčí mezi světy. Například.“

            „Toho sem teď nemotej, ten s Proroctvím vůbec nesouvisí.“

            „Že ne? Chudáčku Doriane, ty nic nevíš a hraješ si tu na vševěda. Prastarý to slavné Proroctví vytvořil.“

            „Nemůžete vytvořit proroctví,“ vložila se do toho Elva. „Proroctví je jen záznam něčeho, co se stane, taková kronika psaná s předstihem. Kdybyste vytvořili proroctví, znamenalo by to… znamenalo by to…“ šokovaně se zarazila.

            Eragon si odkašlal. „Vůbec nechápu, o čem to mluvíte.“

            „To asi nikdo kromě těch dvou,“ přisadila si Arya.

            „Já tomu už taky trochu rozumím,“ ohradila se Elva.

            Tentokrát se vysvětlování ujala Angela. „Proroctví můžete vyřknout, když vidíte budoucnost. Tím se nic nezmění protože ta varianta budoucnosti už exis-tuje. Ale když proroctví vytvoříte, vymyslíte si ho, lidé se jím začnou řídit v domnění, že je skutečné, a vy tak změníte budoucnost, vytvoříte novou. A proto je tu takový nepořádek, protože nic z toho, co se děje, se původně stát nemělo, víme?“

            „Ale takhle to bude pro všechny nejlepší,“ našel konečně lord Tenebros ztracený hlas.

            „To nikdo nepopírá,“ pokývala hlavou bylinkářka. „Já jenom říkám, že všechno se mělo původně vyvíjet úplně jinak. Tím, že Prastarý vytvořil Proroctví Trojice, naprosto změnil běh času, i když možná k lepšímu.“

            „A jak to souvisí se mnou?“ zeptala se Yaela.

            „Tak, že ty nemůžeš mít Eragona, protože ten už je zadaný, ale musíš zůstat naživu, abys pomohla zachránit svět.“

            „Celé to Proroctví Trojice je fraška,“ doplnil upír. „Je to předstupeň k Pro-roctví o Tvůrci – to je pravé, ale nikdo neví, za jakých podmínek se vyplní. Takže si myslím, že Prastarý studoval všechny možné časové roviny a na základě toho vytvořil Proroctví Trojice tak, aby se Proroctví o Tvůrci skutečně vyplnilo.“

            „A ta Trojice jsou Král, Vůdce a Osud,“ dokončila Angela. „Murtagh, Eragon a Elva, pochopitelně.“

            První se ozval Murtagh. „Já se mám stát králem?“

            „Pravděpodobně ano, králem Alagaesie. Pokud samozřejmě nepadneš v bitvě, nedostaneš nějakou nevyléčitelnou chorobu, zkrátka pokud budou pod-mínky příznivé.“

            „Takže abychom si to ujasnili,“ ozvala se Elva, „nějaký Prastarý vytvořil Proroctví Trojice a teď nás posouvá jako figurky, abychom zastavili Ragnarok a umožnili příchod Tvůrce, protože jedině ten může za šestnáct let spasit svět, pochopila jsem to správně?“

            „Naprosto správně, ano.“

            „A kdo je ten Tvůrce?“ zeptal se Eragon. „Je už naživu, nebo se teprve na-rodí? Nebo už zemřel a vrátí se z minulosti?“

            Angela zavrtěla hlavou. „To vám říct nemůžu. Ale Yaelu potřebujete, pro-tože jenom do ní se Tvůrce může zamilovat, a pokud nepozná lásku a nebude mít nikoho, na kom by mu záleželo víc než na sobě samém, nedokáže zachránit svět, což znamená…“

            „… že všichni zemřeme, ano, to už jsme slyšeli.“

            „Ale já nechci žádného Tvůrce!“ zavřeštěla Yaela. „Chci Eragona!“

            Pán upírů zaskučel a složil hlavu do dlaní. „Už ji to zase chytá!“

 

 

 

 

 

 

BITVA ZAČÍNÁ

 

„Tady někdo vůbec neposlouchal,“ posteskla si Angela.

            „Nebo je ten někdo mimořádně sobecký – mimo to šílenství,“ dodala Elva. „Jinak si to vysvětlit neumím.“

            Eragon to taky nechápal. Dobře, Yaela byla naprosto šílená, ale co bylo tak nepochopitelné na tom, že je souzena nějakému Tvůrci? On, Eragon, měl závazek – Jezdce, ženu, nenarozené dítě. I kdyby chtěl, a on rozhodně nechtěl, nemohl mít s Yaelou žádný poměr.

            „Už jí to někdo vysvětlete tak, aby to konečně pochopila,“ požádal Murtagh. „Marníme tady čas.“

            Nikdo se k tomu neměl.

            „Tak to zůstane na mě,“ konstatoval budoucí král Alagaesie, vstal a přešel ke skučící elfce. „Poslouchej, řeknu ti to na rovinu. Eragon tě nikdy nemiloval ani milovat nebude. Má svoji ženu a čeká s ní dítě. Má rodinu. Ty budeš mít za šestnáct let taky rodinu. Tak už dej pokoj, prosím tě.“

            To neměl říkat.

            V příštím okamžiku se Yaela zhroutila, nejdřív na stůl, pak doslova stekla na podlahu a dala se do pláče. Ne, nebyl to pláč, ale srdceryvné úpění a vzlykání kombinované s jekotem a kvílením. Po chvíli utichla, jen občas škytavě zavzlykala. Murtagh v jejím blábolení rozeznal něco jako: „Nikdo mě nemá rád…“

            Angela svírala rty, zjevně horko těžko zadržovala slzy a zírala do podlahy. Elva naopak objevila cosi nesmírně zajímavého na stropě. Eragon si šokovaně uvědomil, že je mu šílené elfky líto.

            Jediný, na kom tento výstup nenechal sebemenší stopy, byl lord Tenebros. Vládce upírů si hodil nohu přes nohu a tvářil se nezúčastněně.

            Yaela konečně ztichla.

            Murtagh to zkusil znovu: „Myslím, že si potřebuješ lehnout. Odvedu tě někam, kde budeš mít klid. Pojď,“ pokusil se ji zvednout z podlahy.

            „Ne!“ zaječela elfka, až sebou všichni trhli. Murtagha zabolely uši. „Neodvádějte mě od Eragona! Neodvádějte mě! Neee!!!“ A znovu se zhroutila v bouři hysterických vzlyků.

            „Tak dost.“

            Ten hlas byl tak nepopsatelný, tak starý, děsivý a mrtvý, že Murtagh až zavrávoral a vzápětí se začal přesvědčovat, jestli mu nezešedly vlasy. Když se rozhlédl, zjistil, že Angela zešedla celá, Elva omdlela, Arya křečovitě svírá okraj stolu, Eragon je bledý jako smrt… a pán upírů vstává.

            „Otočte se a zacpěte si uši,“ promluvil lord Tenebros.

            Murtagh poslechl. Starý upír, přestože nepochybně spojenec, mu naháněl čím dál větší strach.

            Sotva si stačil vrazit prsty do uší, něco se stalo.

            Přestože nemohl vidět, co se děje za jeho zády, přísahal by, že se vládce upírů nějakým způsobem zvětšil. Na stěnu před Murtaghem padl stín, temnější než temnota, a stále rostl. Z upírových zad cosi vyrašilo a roztáhlo se to do šířky dobrých tří metrů, končetiny se mu zkroutily a zároveň se ozval podivný praskavý zvuk. Jako když se trhá látka… nebo kůže.

            A výkřik.

            Křičela Yaela.

            Děsivý, do morku kostí se zařezávající jekot sílil a stoupal do nemožných výšek. Murtagh ho slyšel, i když měl prsty zaražené málem až v mozku. Po nekonečně dlouhé době vřískot utichl, ale jeho ozvěna ještě dlouho rezonovala pod nízkým stropem.

            Když se Murtagh konečně dokázal otočit, vypadal pán upírů naprosto normálně, jen tuniku měl na zádech rozedranou, visela na něm jako pytel. Yaela byla potichu.

            „Co se tady vlastně stalo?“ prolomil Eragon hutné ticho.

            Lord Tenebros – Dorian – v nic neříkajícím gestu pokrčil rameny. „Ukázal jsem naší bláznivé přítelkyni svoji pravou podobu. Říká se, že je tak děsivá, že slabší lidé při pohledu na ni mohou přijít o rozum. Napadlo mě, že na někoho, kdo už žádný rozum nemá, by to mohlo mít opačný účinek.“

            „To bych ani neřekla,“ kysele poznamenala Angela. „Já jsem tu tvoji slavnou pravou podobu kdysi viděla, vzpomínáš? Dodnes mám noční můry. Obávám se, že jsi Yaele jenom otevřel dveře do nové úrovně šílenství.“

            Pán upírů se nepřel. „Možné to je,“ souhlasil, „ale každopádně to má jedno nepopiratelné pozitivum. Je zticha.“

            „Hmm…“

            Po dlouhé době se ozvala Elva:

            „Na co ještě čekáte? Odveďte ji, ať se můžeme připravit na bitvu. Nepřátelé na nás už dlouho čekat nebudou.“

            Nikdo se s ní nepřel. Nikdo se neptal, jak to ví. Protože byla Osud.

 

 

Murtagh se rychle opláchl vlažnou vodou, pak si oblékl čistou spodní tuniku a koženou prošívanici. Nakonec si přes hlavu přetáhl kroužkovou košili a zakroužil rameny, aby se mu na nich dobře usadila. Pak požádal páže o pomoc s nasazením kyrysu a připjal si Zar’roc.

            A byl připraven.

            Aspoň si to myslel. Do chvíle, kdy si uvědomil, že mu schází přilba a štít, dvě části výzbroje, na které byl zvyklý. Bez štítu by se možná obešel, ale bez helmy rozhodně ne.

            Už si myslel, že se bude muset na poslední chvíli vypravit do zbrojnice, když se před ním zhmotnila Angela.

            Překvapeně uskočil. „Fuj! Nemohla jsi zaklepat?“

            Bylinkářka čtverácky zamrkala a pokrčila rameny. „Mohla, ale přišlo mi, že je to zbytečné. Pokud se nepletu, hledáš helmu a štít.“ Nebyla to otázka, ale prosté konstatování faktu.

            „Ano,“ přisvědčil, „a pokud dovolíš, zajdu si do zbrojnice.“ Angela totiž vtipně stála přímo přede dveřmi.

            „To nebude třeba,“ zavrtěla hlavou. „Vzpomínáš si na takové ty legrační věcičky, co ti dal Kojot? Tuším, že to byla čelenka, náramek, plášť a nějaký černý roh, mám pravdu?“

            „Ano… někde je ještě mám.“ Murtagh se ponořil pod postel a po chvíli hledání se vynořil s doličnými předměty v rukou. Pak si podle bylinkářčiných rad nasadil čelenku, plášť přehodil přes ramena, náramek navlékl na levou ruku a roh připevnil na opasek vedle Zar’rocu.

            Nic se nestalo.

            „A co teď?“ zeptal se.

            „Pomysli na to, že jdeš do bitvy.“

            Murtagh se zmohl jen na zavrtění hlavou, ale poslechl… a vzápětí se náramek na jeho ruce zavlnil a proměnil se vypouklý, bíle zářící štít. Čelenka mu na hlavě ztěžkla a z pláště vyšlehlo zlaté světlo.

            „Teď jsi připraven,“ řekla Angela a byla v tom úcta.

            „Co tak najednou?“ nechápal Murtagh.

            „Každý, kdo tě uvidí, v tobě pozná krále a padne před tebou na kolena. Protože ty jsi král, který se vrátil, aby přinesl mír.“

            Teď už v tom měl úplný zmatek. „Vrátil jsem se? Vždyť jsem nebyl pryč. A jak můžu být král? Královna je Nasuada a já bych se stal králem jenom v případě, že bych se s ní oženil.“

            „Jsi skutečný král,“ stála si Angela na svém. „Lidé z údolí Palancar jsou potomky právoplatného krále Palancara. Mám dojem, že se někdo musel vzdát nároku na trůn, aby Nasuada vůbec mohla být zvolena královnou, když zemřel Galbatorix. Ale to nic nemění na tom, že ti v žilách koluje královská krev.“

 

 

Murtagh vyšel na nádvoří a všichni před ním padali na kolena – dokonce i jeho vlastní (nevlastní) bratr, dokonce i Nasuada, Orik a lord Tenebros. Když se zastavil před spojeneckou armádou, muži – jeho muži – jako jeden poklekli a nabídli mu své meče.

            Protože on byl králem.

 

 

Byl to opojný pocit, být králem.

            Ale netrval dlouho.

            Nasuada se mu svěřila, že žádný z mečů starých Jezdců, které zachránili z Galbatorixova hradu, jí nesedl. A s obyčejnou zbraní, i když posílenou a obklopenou ochrannými kouzly, se armádě Ragnaroku postavit nemohla.

            Tohle se naštěstí za okamžik vyřešilo.

            Lord Tenebros, kteý doteď klečel, se hladce přelil do stoje (Murtagh si povšiml, že upír si ostříhal vlasy a je oblečen v kostěně bílém brnění) a odepl si od opasku svůj vlastní meč. „Byl bych poctěn, kdybyste přijala tenhle, královno,“ pravil se starosvětskou zdvořilostí.

            Všem přítomným spadly brady.

            „To nemohu,“ protestovala Nasuada chabě. „Vy pak nebudete mít žádnou zbraň…“

            Všem přítomným spadly brady podruhé, protože vládci upírů se u pasu materializovaly dva nové meče, krátké a zahnuté, s jílci bílými jako kost.

            „Já mám tyhle,“ usmál se lord Tenebros. „Jsem na ně zvyklý.“

            „Prastarý, který kráčí mezi světy, mu je daroval před statisíci let,“ zamumlala Angela tak tiše, že ji krom Murtagha nikdo neslyšel. „Jmenují se příhodně Osud a Volba.“

 

 

Druhý problém se vynořil ani ne za pět minut.

            Arya se pokusila nasednout na Fírnena… a zbledla a zhroutila se. Kdyby ji Eragon, který ještě byl na zemi, nestihl zachytit, mohla se i zabít.

            „Co se to děje?“ zakřičel vůdce Jezdců zděšeně. „Angelo!“

            Bylinkářka těch asi deset metrů, které je od sebe dělily, překonala tak rychle, že se na okamžik proměnila v nezřetelnou šmouhu. Vzápětí už Aryu táhla k hradu.

            Eragon běžel těsně za ní. „Co se to děje?“ opakoval.

            „Porodní bolesti.“

            „Cože? Tak brzo?“

            Arya otěhotněla těsně předtím, než Eragon dočasně opustil Alagaesii. Pak, asi po měsíci, se opět shledali. Vzápětí byla unesena Safira, která se vrátila až za tři měsíce. Pak byli všichni společně ještě nějakou dobu na ostrově, do Ilirey se vrátili měsíc před příchodem armády Ragnaroku.

            Dítě mělo přijít na svět nejdřív za čtvrt roku.

            „Tomu nerozumím!“ křičel Eragon. „Není to ještě ani šest měsíců! Ani šest měsíců! Jak je to možné? Jak…“

            „Uklidni se!“ okřikla ho Angela.

            „Tobě se to mluví! Tvoje žena to není!“

            Angela se celá rozzářila namodralým světlem a ve vzduchu na okamžik visel obraz mladé ženy s leknínem v jedné a kusem korálu v druhé ruce – obraz její skutečné podoby. „Eragone,“ řekla, „jistěže to není moje žena, ale je tvoje, a to mi stačí.“

            „Ale…“

            „Já vím, já vím!“ rozkřikla se bylinkářka, poprvé po dlouhé době jí povolily nervy. „Chceš říct, že když se nějaké dítě narodí s takovým předstihem, pravděpodobně to nepřežije! Ale já nejsem obyčejná porodní bába. Tvoje dítě to přežije, tak už padej válčit a nepleť se mi tu!“

            Eragon se proti své vůli musel usmát. „Tak dobře.“

            Ovšem problém trval. Lépe řečeno, chyběl jim jeden Jezdec.

            „Co s tím chcete dělat?“ zeptala se Nasuada.

            Eragon neměl náladu na dlouhé debaty. „Ty jsi královna,“ odsekl. „Ty s tím něco udělej.“

            „Hele, nezapomínejte, že jsem teď král,“ ozval se Murtagh.

            „Nezapomínáme,“ promluvil Orik s rukou na držadle Volundu. „A já jsem taky král. Ještě jsme si nevyřídili tu drobnost z Hořících plání.“

            Lord Tenebros naštěstí zasáhl dřív, než mohla propuknout vážná hádka. Zdálo se, že prastarý upír má talent na uklidňování sporů. „Nezapomínejme, že jsme v poněkud složité situaci,“ připomněl. „Nutně potřebujeme někoho, kdo by zaujal Aryino místo, protože se čtyřmi Jezdci bitvu nevyhrajeme. A v takových situacích se přímo nabízí…“ vyčkávavě pohlédl na Elvu.

            „…neznámý vojín.“

            „Přesně tak,“ pán upírů se široce usmál a obnažil zuby.

            „Co tím myslíte?“ zeptal se Murtagh. „To jako máme Fírnena slušně požádat, aby nesl do bitvy někoho jiného než svého Jezdce? Někoho, kdo neumí bojovat a kouzlit jako my?“

            Elva se zamyšleně poškrábala na nose. „Uznávám, že když to řekneš takhle, zní to trochu divně.“

            Nikomu nedovolím, aby na mně letěl, promluvil Fírnen.

            Stačil jediný pohled pána upírů a zelený drak se doslova smrskl. Překotně souhlasil – nikoho to nepřekvapilo.

            Murtagh se otočil ke své armádě. „Muži! Situace je zoufalá. Najde se mezi vámi někdo, kdo by byl ochoten sednout na draka a bojovat na místě pátého Jezdce?“

            Zkoumavým pohledem přehlédl nastoupené voje. Lidé tu stáli bok po boku s elfy, urgaly, trpaslíky, kočkodlaky a bohy. To ovšem nic neměnilo na tom, že spousta z nich Jezdce natolik ctila nebo se jich bála, že si netroufli se ozvat. Určitě se našli i tací, kterým to přišlo jako svého druhu svatokrádež.

            Ticho se prodlužovalo.

            Nakonec, po době, která se Murtaghovi zdála nekonečná, někdo vykřikl. Do popředí lidské části armády se snažil dostat mladý voják, ale v těsně sevřeném šiku postupoval zoufale pomalu.

            „Uvolněte mu cestu!“ zakřičel lord Tenebros.

            Armáda poslechla. Upíra se báli všichni – dokonce i bohové.

            Voják vykráčel na volné prostranství a poklekl.

            Byl celkem mladý, nemohlo mu být víc než třicet let. Měl rezavě hnědé vlasy po ramena, zastřižený knír a hladce oholené tváře. Ozbrojen byl dlouhým jednostranným mečem připomínajícím falchion. Z modrých očí mu vyzařovalo nadšení a nábožná úcta.

            „Vstaň,“ pokynul mu Murtagh. „Jak se jmenuješ?“

            „Anker Rail, pane.“

            „Proč ses přihlásil, Ankere?“

            Voják pokrčil rameny. „Byla to moje povinnost, pane. Navíc se draků nebojím a umím trochu kouzlit. Můj dědeček byl čaroděj.“

            Začínalo to být zajímavé. „Kde ses naučil používat kouzla?“

            „Kdysi mě učil dědeček, pane. Pak jsem se chtěl přidat k Du Vrangr Gata, ale neprošel jsem zkouškou.“

            „Zvládneš vykouzlit oheň?“

            „Ano, pane.“ Voják se zatvářil trochu dotčeně.

            „A ochranný štít?“

            „Ano, pane.“

 

 

Anker se obklopil ochrannými kouzly a nasedl na Fírnena. Eragon si všiml, že voják sedí naprosto přirozeně, jako by se už v dračím sedle narodil, a že Fírnenovi nijak nevadí.

            „Myslím, že by z něho byl dobrý Jezdec,“ pošeptal vládci upírů.

            Lord Tenebros pokrčil rameny. „Můžeme to zkusit, pokud samozřejmě přežije bitvu. Má talent i odvahu.“

            Murtagh už mezitím seřadil armádu a vyhoupl se na Trna. Eragon a Nasuada také nasedli, brána se otevřela.

            A tak vyjeli vstříc konci světa.

 

 

 

 

 

 

RAGNAROK

 

Spojenecká armáda vůbec nebyla malá, právě naopak. Jen lidí v ní bylo na sto tisíc, stejně tolik kočkodlaků, asi deset tisíc elfů, pět tisíc urgalů a několik set bohů. Představovala výkvět sil Alagaesie a sama země pod jejími kroky duněla.

            Střed armády tvořili bohové, pozoruhodná to směsice bytostí. Někteří vypadali jako lidé, jen z nich sálala jakási síla, která dávala tušit, že v nich není lidského pranic – mezi těmito vyčníval obrovský muž s rudými vlasy a divokým plnovousem, třímající kamenné kladivo. Jiní připomínali všemožná zvířata nebo křížence zvířat a lidí – byla tu například žena s kočičí hlavou, oděná v těžké černé kutně a ozbrojená dlouhou dýkou. A pak tu byli tací, jejichž podoba se nedala vystihnout slovy.

            Na pravém křídle pochodovali lidé. Muži kráčející v sevřených řadách, odění do drátěných košil, se kryli za štíty a napřahovali před sebe kopí a meče. Za nimi pak byla kavalerie – rytíři na těžkých válečných koních, zakutí v plátovém brnění.

            Levé křídlo patřilo elfům. Vysocí, štíhlí bojovníci se špičatýma ušima a bledými tvářemi kráčeli tiše, důstojně a nesli v sobě jakýsi příslib neodvratnosti.

            Vzadu se valili urgalové. Ohromné bytosti ozbrojené válečnými sekerami, kyji a meči o velikosti dospělého muže, oděné v brněních ze zohýbaného kovu posetého ostny, navíc se zatočenými rohy, mnohdy vzbuzovaly strach i ve vlastních spojencích.

            A poslední byli kočkodlaci. Mísily se tu obě jejich formy – buď vypadali jako lidé, většinou menšího vzrůstu a s rozcuchanými vlasy, nebo jako velké kočky s ostrými zuby a záčícíma očima. V jejich čele kráčel Grimrr Půltlapa v černém brnění, ozbrojený krátkým mečem.

            Nad armádou se vznášeli draci se svými Jezdci, seřazení ve tvaru klínu jako hejno divokých hus na tahu. První byl Murtagh s Trnem, po levé ruce měl Elvu a po pravé Eragona, místa více vzadu patřila Nasuadě a Ankerovi.

            V čele kráčel lord Tenebros, majestátný a strašlivý ve svém bílém brnění a s meči v rukou. Zdálo se, že prastarý upír vyzařuje jakési poskvrněné světlo. Nikdo nemohl vidět, že se smutně usmívá.

            Ve chvíli, kdy se před nimi vynořily první řady nedozírné dlačí armády Ragnaroku, dal Murtagh Trnovi mentální povel a červený drak obloukem slétl dolů, až křídly skoro škrtal o zem.

            Murtagh pozvedl Zar’roc.

            „Muži!“ zvolal mocným hlasem. „Čelíme největšímu nebezpečí v historii, největší armádě, které se kdy kdo postavil. Prosím vás, nevzdávejte se! Mějte víru v sebe a ve své spolubojovníky, jděte do boje beze strachu a pochyb, protože bojujete za svou zemi! Nepřátelé nám ji chtějí vzít! Ale my vytrváme! Společně je můžeme porazit!“

            Sborový řev ze stovek tisíc hrdel otřásl světem. Muži – lidé, elfové i urga-lové – křičeli a tloukli zbraněmi o štíty.

            „Za Alagaesii!“ zakřičel Murtagh. „VPŘED!!!“

 

 

Spojenecká armáda se valila vstříc nepříteli jako ohromná přílivová vlna, která rozdrtí vše, co jí stojí v cestě. Vzdálenost mezi nimi se neustále zkracovala, rychleji a rychleji, když tu náhle…

            Stát.

            To jediné slovo je všechny zmrazilo. Vzduch zbytněl napjatým očekáváním, řady dlačí armády se rozvlnily a do popředí vystoupilo TO.

            Obrovský vlk, větší než Šruikan, vyší než městské hradby a se srstí zářící mdlým stříbrem hvězdného svitu, zastínil půl světa. Fenris, vůdce armády Ragnaroku, se ukázal.

            Vzdejte se, přikázal. Jeho mentální hlas byl temnější než noc, chladnější než led a bezprostřední jako čepel nože zaražená do srdce. Nemáte šanci. Budete rozdrceni.

            „Nevidím důvod, proč bychom tě měli poslechnout,“ odvětil pán upírů nevzrušeně. „Zvlášť když nám přikazuješ se vzdát.“

            Doriane… zaduněl ohromný vlk. Proč jsi mě zradil? Slíbil jsem ti svět – celý tenhle svět jenom pro tebe. To ti nestačí?

            „Nechci být vládcem mrtvého světa,“ reagoval lord Tenebros. „Jsem bohem pro mnoho kultur ve velkém množství světů, ale tady se mi líbí nejvíc. Troufám si tvrdit, že tu mám i pár přátel. Nedovolím ti Alagaesii zničit.“

            Pak tedy, zahřměl Fenris, ji zničím bez tebe!

            A zaútočil.

            Zmenšil se, takže byl jen asi pětkrát větší než obyčejný vlk. Ale o to byl pohyblivější. Se široce otevřenou tlamou, z níž kapaly sliny, se vrhl po svém bývalém spojenci. Kdyby zasáhl, z lorda Tenebrose by nejspíš zbyla jenom vzpomínka a mastný flek.

            Jenže nezasáhl.

            Místo toho se zničehonic zastavil, bolestně zavyl a odvrávoral. Z pravého oka mu trčel krátký meč s bílým jílcem.

            „Víš, Fenrisi,“ promluvil upír a nevzrušeně si pohazoval zbylým mečem, „vždycky jsem chtěl zjistit, co je pravdy na té povídačce, že jsi nezranitelný obyčejnou zbraní. Nejspíš je ale pravdivá od začátku do konce, protože Osud není žádná obyčejná zbraň.“

            Pak se cosi mihlo a Fenris zavyl podruhé.

            Lord Tenebros měl v rukou oba dva meče.

            Tak dost, zavrčel vlk. Z díry v hlavě, kde měl ještě před pár okamžiky oko, mu crčela nepřirozeně rudá krev a smáčela stříbrnou srst. Teď tě zničím. Na to, abych porazil tyhle ubožáky, vlastně upíry nepotřebuju.

            Opět se vrhl vpřed.

            Prastarý upír čekal do poslední chvíle, teprve pak se odrazil. Vyskočil dvacet metrů vysoko do vzduchu a dopadl po Fenrisově pravém boku zrovna ve chvíli, kdy ho vlk míjel. Zabodl už zakrvácený Osud nepříteli pod žebra, pak zavířil v otočce a meč vytrhl. Tím se nejen vyhnul proudu krve, který vytryskl z rány, ale také se dostal vlkovi za záda, čehož okamžitě využil, aby mu přesekl šlachy na obou zadních nohách.

            Fenris zavyl snad ještě hůř, než když přišel o oko. Nepředstavitelně rychle se otočil, čehož neměl být vzhledem ke zraněným nohám schopen, a uštědřil vládci upírů strašlivý úder hlavou.

 

 

Murtagh z výšky sledoval boj upíra s vlkem a přál si, aby mohl nějak pomoci. V zoufalství vyslal na Fenrise smrtící kouzlo, to se však od vlka odrazilo. Trn vychrlil proud ohně, ale účinek byl stejný, tedy nulový.

            Pak Murtagha něco napadlo.

            Zkuste ho odlákat, požádal lorda Tenebrose telepaticky, abychom mohli zaútočit a odříznout ho od jeho armády. Plán to byl velice primitivní, spíš šlo jen o jakousi improvizaci, ale nic lepšího jej nenapadlo.

            Upír souhlasil a začal předstírat strach a vyčerpání. Pomalu ustupoval, a to tak šikovně, že Fenris nepojal ani stín podezření. Sice to trvalo dosti dlouho – čela obou armád byla na míli široká –, ale na tom vlastně příliš nesešlo.

 

 

Armády se střetly s hlasitým zahřměním, země se zatřásla. Koně ržáli, muži křičeli, zbraně zvonily, draci chrlili oheň.

            Eragon věděl, že by bylo velmi nepraktické a nebezpečné, kdyby létal na Safiře těsně nad zemí a útočil ze sedla, takže se dračici překulil přes bok, použil kouzlo, aby klesal pomaleji, a bezpečně přistál. Sotva se nohama dotkl země, už se oháněl Brisingrem a dlaci od něj odletovali jako obilí od žencovy kosy. Bleskově vyklidil kruhový prostor po nejzažší dosah meče a až pak se rozhlédl.

            Dlaci byli všude.

            Některé poznal, protože je zmiňovaly pohádky a pověsti. Byli tu například vlkodlaci, krávodlaci a medvědodlaci. Potom tu ovšem byly i spousty – vlastně většina – takových, o kterých nejenže nikdy neslyšel, ale ani si nedokázal představit, že by takové bytosti vůbec mohly existovat.

            Zahlédl rytíře, kterému vlkodlak zabil koně. V oceli zakutý válečník sklouzl z umírajícího zvířete, než dopadlo na zem, a několika rychlými ranami se zbavil dotírající nestvůry. Pak si všiml, že opodál postává velký černý kůň. Vydal se k němu s očividným úmyslem nasednout, ale sotva se dotal na dosah, zvíře po něm chňaplo a málem mu ukouslo ruku.

            Eragon zasáhl koňodlaka bleskem a zabil ho. Během několika vteřin se prosekal k rytíři, který stále šokovaně zíral na poškubávající se černé tělo u svých nohou. Museli při něm stát všichni bohové, protože na něj nic nezaútočilo.

            „Na ty černé si dávejte pozor,“ poradil vůdce Jezdců rytíři a chytil za uzdu koně, který za sebou vlekl spodní polovinu svého bývalého pána s pravou nohou zachycenou ve třmenu. „Tenhle je normální.“ Pomohl spolubojovníkovi nasednout, srazil cosi malého, co po něm vystartovalo, a šel dál.

 

 

Potkával nejrůznější bestie, některé na první pohled skoro obyčejné, jiné tak neobyčejné, že by bylo ztrátou času snažit se je byť jen zhruba popsat a jiné prostě a jednoduše odporné.

            Ale jedno měli všichni společné.

            Dali se zabít.

            Někteří poměrně lehce – třeba na vlkodlaky stačilo pár ran, nebo i jen jedna, useknutí hlavy. Medvědodlaci byli také snadní. Jak Eragon záhy zjistil, byli překvapivě zranitelní, pokud se tedy člověk dokázal vyhýbat jejich máchajícím tlapám na tak dlouho, aby mohl zasadit úder.

            Pak tu byli další, o něco těžší. Objevili se například velmi povědomí jeleni s černým parožím a rudýma očima. Kvůli své mrštnosti byli velmi nebezpeční, protože svižně uskakovali z dosahu zbraně a oháněli se parohatou hlavou. Jednomu se dokonce podařilo škrábnout Eragona na rameni. Vůdce Jezdců se ani nepozastavoval nad tím, že jeho ochrany selhaly, protože to by se mu mohlo stát osudným. Prostě se dvakrát rychle ohnal Brisingrem, než jelen opět stačil uhnout, a usekl mu neprve paroží a následně i hlavu.

            Nejtěžší byli skálodlaci. Ač poměrně pomalí a neohrabaní, dokázali přece jenom nečekaně svižně pohybovat lopatovitýma rukama. Jeden tak dostal asi dvacet mužů, než se na něj několik dalších vrhlo. Spojenými silami ho povalili a povedlo se jim jej ubodat.

            A pak Eragon potkal dlačího mága.

 

 

Ten na první pohled vypadal jako člověk – vysoký muž s hlavou jako koleno a skobovitým nosem, zahalený v rudém plášti. Jen měl místo nehtů drápy. A metal ohnivé koule po všem kromě dlaků.

            Eragon využil toho, že dlaka zaměstnává hlouček urgalů, a poslal na něj magický blesk. Myslel si, že by jej mohl zabít jedinou ranou, a už to vypadalo nadějně, když tu mág nechal urgaly být a vstříc blížícímu se blesku vyslal ledové kopí. Kouzla se střetla a zkolabovala.

            Dlak udělal podivné gesto drápovitýma rukama a vyslal deset tenkých proudů ohně. Eragon se nesnažil krýt, instinktivně tušil, že by to bylo zbytečné, raději uskočil a plamenům se vyhnul. Ty místo něj spálily hlouček vlkodlaků. Než se dlačí čaroděj stihl přeorientovat, Eragon po něm mrštil vzduch stlačený do tvrdé koule velikosti hlavy.

            Netvor se nestačil krýt, uhnout ani zaútočit. Koule jej zasáhla do levého boku a smýkla jím na zem. To už Eragon útočil znovu, tentokrát plošně, a sice na pět kroků širokou ohnivou stěnou.

            Kdyby plameny dlaka zasáhly, na místě by se vypařil. Jenže on se neskutečně rychle vymrštil na nohy, vzlétl, překonal blížící se oheň a ze vzduchu odpověděl hotovou salvou ledových hrotů. Eragon kontroval další ohnivou stěnou, která led roztopila, a současně vedl tu první na záda dlačího mága.

            Bestie opět uhnula.

            Vůdce Jezdců shledal, že se na něho řítí jeho vlastní ohnivá zeď. Rychle kouzlo zrušil a obrátil se, aby mohl čelit nepříteli.

            Pozdě.

            Další ledový hrot jej zasáhl do ruky a vyrazil mu Brisingr. Drátěnou košilí naštěstí neprošel, ale těsně za ním následoval další a ještě jeden. Ledová kopí pršela tak rychle, že se Eragon sotva stíhal krýt štítem. Na to, že by sám použil kouzlo, nemohl v takové situaci ani pomyslet. Byl nucen krok za krokem ustupovat. A za zády měl dlaky.

 

 

 

 

 

 

DORIAN

 

Měl mnoho jmen.

Tam, kde se narodil, mu říkali Dorian. Jeho plný titul zněl „Dorian, Ten de-vátý, který vládne, poslední pán upírů.“ Byl už devátou inkarnací téže duše, a podeváté už vládl stvořením noci.

            Když se naučil cestovat mezi světy, stal se téměř bohem. Mnohé kultury, lidské i jiné, jej skutečně jako boha uctívaly, některé ze strachu, jiné z upřímné oddanosti. V mnoha zemích byl spoluvládcem nebo vládcovým pomocníkem, šedou eminencí za trůnem. Jinde vystupoval jako poutník, učitel, bojovník, noční můra nebo naopak bájný ochránce.

            Za statisíce let, co existoval (když vám nebije srdce, nedá se takové setr-vávání na světě nazvat životem), se naučil skvěle bojovat. Říká se, že každý jednou potká svého mistra, ale lord Tenebros byl tou jedinou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. V boji s mečem neměl sobě rovného, a přestože s žádnou ji-nou zbraní se příliš nesžil, díky své neskutečné rychlosti, síle a vytrvalosti nikdy nebyl poražen.

            Proto mu nedokázal ani Fenris příliš dlouho odolávat.

 

 

Pán upírů nechal zuboženého vlka ležet, kde padl. Nezabil jej, to nemohl udělat nikdo kromě Osudu, ale bude trvat velmi dlouho, než se vůdce Ragnaroku opět zapojí do bitvy. Pokud vůbec.

            Vydal se k hradbám Ilirey.

            Kráčel pomalu a důstojně, téměř líně masakroval všechno živé, co se mu připletlo do cesty, a nechával za sebou široký průsek v řadách nepřátelské armády, kde němé svědectví zohavených mrtvol poukazovalo na jeho mimořád-né šermířské umění.

            Vyvstávala před ním cesta, viděl ji jako širokou zlatou linii táhnoucí se na-příč bitevním polem. Nevěděl, kam jej zavede, ale musel po ní jít – podvědomě cítil, že je to zásadně důležité.

            Když dorazil k hradbám, pochopil.

            Dlaci na jednom místě prorazili. Jakýmsi zázrakem se jim podařilo obejít spojeneckou armádu, příkopy s dravými želvami překonali jen někteří (přes těla svých padlých druhů), dřevěnou palisádou se probili, ti obratnější přelezli i ka-menné hradby, a teď řádili v ulicích města.

            Nebylo jich zrovna málo, určitě kolem stovky. Část vojáků zůstala ve mně-stě, snažili se spasit holé životy a zároveň chránit nevinné civilisty. Víceméně se jim to dařilo, zvláště v úzkých uličkách, kde nestvůry nemohly využít své velké převahy a obklíčit je.

            Cesta vedla k hradu.

 

 

U velké vstupní brány se mačkal asi tucet vlkodlaků, soustavně útočili na tvrdé dřevo okované pásy zčernalého železa a snažili se prorazit dovnitř. Dorian je všechny zabil během deseti vteřin a šel dál.

            Zlatá linie mířila k jedné věži, šplhala po její stěně a končila v nejvyšším okně. Pán upírů vyskočil, zabořil tvrdé nehty na rukou do kamene a šplhal vzhů-ru. Protože si nesundal boty a nemohl tedy použít i nehty na nohou, trvalo mu to trochu déle, ale pořád to bylo rychlejší než vejít dovnitř dveřmi a běžet dva-cet pater po schodech.

            Když dorazil k oknu, natáhl levou ruku (visel tedy jen na pravé) a prorazil nejprve dubovou okenici a pak i sklo. Takto vzniklým otvorem se protáhl do-vnitř a narovnal se. Dlužno dodat, že se trochu poranil o střepy a třísky, ale byly to jen povrchové ranky a téměř okamžitě se zahojily. Pak se vydal po zlaté linii, vedoucí do nejvyššího patra bez oken.

            Už věděl, co se děje.

            Tušení ho nezklamalo.

            Nahoře, pod vrcholem věže, byla jedna jediná místnost, zevnitř polstro-vaná a s uzounkými okny ve tvaru střílen, tak akorát, aby se člověk zamčený uvnitř neudusil, vyskočit se jimi nedalo. Vstupní otvor uzavíraly těžké železné dveře opatřené mnoha zámky a petlicemi – a na ty právě útočil dlačí kouzelník, vysílal proti kovu střídavě oheň a led.

            Rychleji, než zvládlo lidské oko sledovat, Dorian zaútočil.

            Mága musel varovat jakýsi šestý smysl nebo důmyslné obranné kouzlo, to mu ale nebylo k ničemu. Stihl se jen otočit – a díky tomu ho černý meč zasáhl do úst, roztříštil mu zuby a vynořil se v týle.

            Upír vytrhl zakrvácený Osud z poškubávajícího se nepřítele a ten se zbor-til, doslova stekl po zdi na podlahu. Dorian se ohnal druhým mečem, rozťal po-ničené dveře a vešel do cely.

 

 

Yaela stála u protější zdi. Když uviděla nezvaného návštěvníka, vyděšeně zaúpě-la a pokusila se vmáčknout do kouta. Marně – místnost byla dokonale kulatá a takové místnosti, jak známo, kouty prostě nemají.

            „Nehloupni,“ povzdechl si lord Tenebros, „nepřišel jsem tě zabít.“

            „Tak co tu děláte?“

            Upír místo odpovědi upustil meče, které hluše zařinčely na podlaze, uvol-nil cosi pod svým levým ramenem a tím rozpojil bílý kyrys. Položil jej k mečům a začal se soukat z kroužkové košile.

            „Neříkejte, že jste mě při… při… přišel…“ koktala elfka, náhle bledá jako smrt. „To přece…“

            Vládce upírů upustil drátěnou košili. Zařinčela, jako když se sype sklo. „Nehloupni,“ odfrkl. „Samozřejmě že ne.“ Rychle se zbavil kožené prošívanice i spodní tuniky. Měl pevné, svalnaté tělo bez jediné jizvy, na pažích se boulily provazce svalů.

            „Tak co tu děláte?“

            „Co asi?“ poklepal si na čelo a zároveň jí druhou rukou hodil koženou vestu. „Zachraňuju tě. Dělej, obleč si to.“

            „Cože?“

            „Slyšelas. Dělej.“

            „A… a… ale…“

            „Nebo ti mám pomoct?“

            Yaela polkla a začala se rychle oblékat. Na prošívanici si nasadila kroužkovou košili a pak i kyrys. Nakonec váhavě zvedla meče – na Osudu zasychala zářivě rubínová krev dlačího mága.

            „Proč to děláte?“ zeptala se.

            Upír si odepnul opasek s pouzdry, do kterých zasunul oba meče, pak jej elfce zapnul kolem pasu. „Na vysvětlování bude čas později,“ pravil. „Za chvíli sem vtrhnou dlaci, tak honem pojď…“ obrátil se ke dveřím…

            Kterými zrovna procházeli dva vlkodlaci.

            Ozvalo se dvojí hlasité zapraštění a bestie se zhroutily bez hlav.

            „Tak tudy to nepůjde,“ konstatoval pán upírů a upustil hlavy na zem. „To znamená, že zbývá jediná možnost…“           

            „Ale vždyť už jsou mrtví,“ poukázala Yaela na očividnou skutečnost (bytosti rotržené na dva kusy jen málokdy bývají živé). „Tak přece můžeme jít po schodech, ne?“

            Zdola se ozvalo hlasité zavytí.

            „Neřekl bych,“ poznamenal Dorian.

            „Tak co budeme dělat?“

            Prastarý upír se během zlomku vteřiny proměnil do své pravé podoby. Brutálním úderem pěstí odpálil kus zdi, popadl ječící elfku kolem pasu a skočil z věže. Zamával křídly a začal nabírat výšku.

 

 

 

 

 

 

ZVONY

 

Eragon ustupoval před neustávající smrští ledových kopí, blokoval je štítem, ale sám nemohl zaútočit – dlačí mág byl prostě příliš rychlý a nedal mu jedinou šanci. Ani k Brisingru se nemohl dostat.

            Prohrál.

            Už slyšel vytí dlaků za svými zády. Aniž by se musel ohlížet – a to si v této situaci ani nemohl dovolit –, věděl, že ti nejnedočkavější už po něm napřahují hnáty, připravení strhnout jej k sobě, jakmile se dostatečně přiblíží. A pak jej roztrhají a sežerou zaživa.

            To nebylo příjemné pomyšlení.

            Naposledy se zoufale pokusil získat nějakou výhodu. V okamžiku, kdy jeho protivník vysílal další ledový hrot, uskočil stranou a se štítem napřaženým coby těžkopádnou útočnou zbraní se vrhl vpřed.

            Ledová koule jej zasáhla do prsou, odlétl a skončil na zádech, štít mu vylétl z ruky. Dlačí mág se ošklivě usmál a mezi drápovitýma rukama se mu začaly sbírat chuchvalce temnoty.

            Náhle se zarazil, jakoby zapomněl, co měl v úmyslu a usilovně se snažil si vzpomenout. Pomalu začal ztrácet barvu (které ani předtím neměl na rozdávání), až byl bledý jako nehašené vápno. Vytřeštil oči – Eragon si jaksi mimochodem povšiml, že jsou černé jako noc – a nevěřícně zalapal po dechu. Pokusil se něco říct, ale z úst mu místo slov vytekla nepřirozeně zářivá krev. Ještě chvíli stál, podlamovaly se mu nohy, a pak se konečně zhroutil.

            Žena s kočičí hlavou vytrhla z mrtvoly svou dýku a otřela si ji o mágovo roucho. Uvolněným krokem přešla ke stále ležícímu Eragonovi a vytáhla ho na nohy, jako by nic nevážil.

            „Jak se vede?“ zeptala se.

            Vůdce Jezdců se hlasitě, nevesele zasmál. „Mohlo to být lepší.“

            „To věřím,“ pokývala hlavou a podala mu jeho štít a Brisingr. „Mimochodem, já jsem Bastet.“

            „Těší mě.“

            „Mě taky. Kam půjdeme?“

            „Netuším. Neměl jsem moc čas se rozhlížet, takže vůbec nevím, jak si vedeme. Prorazili někde?“

            „Na jednom místě u hradeb,“ informovala ho kočičí bohyně. „Vůbec netuším, jak se jim to mohlo povést, ale dostali se do města. Obávám se, že jsou už i v hradu.“

            „Tak jdeme, ne?“

            Rozběhli se k městu.

 

 

Dorian, vládce upírů, líně mával křídly a kroužil nad městem. V ulicích Ilirey se stále  bojovalo, ale lidé pomalu vítězili. Skutečnost, že se ve městě vyznali mnohem lépe než nepřátelé, jim dávala značnou převahu. Dokázali tak dlaky například vlákat do slepé uličky, aniž by ti pojali podezření, a pak jim vpadnout do zad. Všude se válely hromady nestvůrných mrtvol.

            I lidé ovšem utrpěli ztráty, a to dokonce značné. Vedle každé dlačí zdechliny leželo v průměru šest mrtvých lidí, mnohdy se jejich počet dal určit jen tak, že jste spočítali přilby či utrhané končetiny.

            Lord Tenebros však dokázal dobře odhadnout pravděpodobný vývoj situace, a tušení mu říkalo, že dlaci ve městě skončili.

            „Cítím se dost nepohodlně,“ poznamenala Yaela.

            „Aby taky ne, když visíš třicet metrů nad zemí,“ odvětil starý upír kousavě. „Ale pro mě je to ještě nepohodlnější, to mi věř.“

            „Jenom mě tak napadlo…“

            „Ano?“

            „Ten Tvůrce…“

            Pán upírů si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Myslíš si, že zrovna teď je vhodná chvíle na takovouhle debatu?“ Vzhledem k tomu, že se vznášeli, jak už bylo řečeno, třicet metrů nad zemí, odkud na ně mohl kdokoli zaútočit (třeba lučištník, který by je pokládal za nepřátele), by očekával zápornou odpověď.

            „Myslím, že ano.“

            „A z čeho jsi ten dojem získala?“ Další důkaz, že myšlenkové pochody šílenců jsou nepochopitelné.

            Chvíli bylo ticho.

            „Za chvíli asi zemřeme.“

            „To je dost pravděpodobné.“

            „No, a když jsem tak přemýšlela nad životem a smrtí, jaksi mimochodem jsem si vzpomněla na toho Tvůrce. Povíš mi o něm něco? Jak ho poznám? Kdo to je? Bude se mi líbit? Bude…“

            Kolem proletěl šíp.

            „Už je to tady,“ pravil upír flegmaticky. „Střílejí po nás.“

            „Kdo?“

            Dorian ukázal doprava dolů. Na ploché střeše třípatrového domu tam stálo deset lučištníků.

            „Tak něco dělej!“ zavřeštěla elfka a zazmítala se. „Nechci, aby mě zastřelili! Leť pryč!“

 

 

Eragon a Bastet si probíjeli cestu nekonečnými řadami dlačí armády. Brisingr se míhal v útocích a výkrytech, štít se zvedal a klesal, černá kutna vlála, od čepele dýky odstřikovala krev – jak tak bok po boku postupovali a zabíjeli další a další nepřátele, vypadali jako andělé smrti.

            „Mám takový dojem,“ ozval se Eragon asi po dvaceti minutách, „že jich prostě neubývá.“

            Bastet plochou čepele odrazila drápatou pracku, která se jí sápala po obličeji, a sekla v odpověď. Uťatý hnát dopadl do bláta. „Samozřejmě,“ přitakala a zabodla čerstvě jednoruké bestii dýku do oka. „Přicházejí pořád noví a noví, padlí povstávají a znovu se zapojují do boje.“

            „Tak jaký to má smysl?“

            Kočičí bohyně  se zadumala. „To je v zásadě správná otázka. Dlaci – nebo aspoň někteří – jsou zhmotnělé noční můry, takže jich nemůže být nějaký konečný počet. Stále vznikají noví a noví.“

            „Takže je nedokážeme pobít.“

            „Prostí lidé samozřejmě ne, ale někteří ano. Třeba bohové – ti, které jsem zabila já, se už nevrátí. Dále požehnaní nebo prokletí jedinci – požehnání a prokletí jsou dvě strany téže mince. To platí pro všechny uživatele magie. A pak je tu ještě jeden zvláštní případ.“

            „Kdo?“

            Padl na ně stín.

            „On,“ řekla Bastet. „Je prokletý, aby na věky věků strážil mír. A k tomu není naživu, samozřejmě.“

            Tehdy Eragon konečně spatřil pravou tvář vládce upírů.

            Největší a na pohled nejpatrnější změnou byla křídla, která mu vyrůstala ze zad – dvě kožnaté a ostnaté plachty, které musely mít rozpětí nejméně pět metrů. To ale nebylo všechno. Dorian teď měl popelavě šedou kůži, místo nehtů černé drápy a celý obličej jaksi úzký a protažený. Také měl zkroucené končetiny, jako by trpěl artritidou v posledním stadiu.

            „Není na mě moc pěkný pohled, že?“ otázal se s křivým úsměvem.

            Eragon šokovaně zavrtěl hlavou. „Ne, to není… ale jak to, že jsem nepřišel o rozum? Říkal jste přece…“

            „Máš velmi silnou vůli,“ vysvětlil upír. „To se ovšem nedá říct o další zde přítomné osobě, bohužel.“

            „Jaké osobě?“ Ať se Eragon díval, jak chtěl, nikde neviděl žádnou další známou tvář.

            „Téhle.“ Ve chvíli, kdy lord Tenebros přistál, obalil Yaelu křídly, aby ji ochránil, takže logicky nebyla vidět. Teď křídla roztáhl, mávl jimi a složil je na zádech. Elfka se od něj odpotácela, vypadala trochu přidušeně.

            „Co ta tady dělá?“

            „Jak bych to vysvětlil… okolnosti mě přinutily vzít ji s sebou, protože do jejího pohodlného apartmá vrazila neočekáváná návštěva. Té jsem utrhl hlavu – vlastně hlavy –, ale další už byli na cestě, tak jsem prorazil zeď a odletěl.“

            „A proč má vaše brnění a zbraně?“

            Lord Tenebros pokrčil rameny. „V téhle podobě nic takového nepotřebuju, zato ona by bez brnění a zbraní nepřežila ani pět minut.“

 

 

Eragone.

            Vůdce Jezdců sebou škubl a málem se už hlasitě zeptal, kdo volá, když si uvědomil, že se ten hlas (který navíc dobře zná) ozývá uvnitř jeho hlavy.

            Ano? zeptal se.

            Určitě tě bude zajímat, jak se daří tvojí rodině, řekla Angela. Mám pro tebe dvě dobré zprávy. Arya je v pořádku, i když to byl hodně náročný porod. Tvůj syn je taky v pořádku, ale musela jsem použít hodně kouzel, abych ho zachránila, a abych pravdu řekla, nejsem si jistá, co to s ním udělá.

            Děkuji ti. Na víc se Eragon dojetím nezmohl.

            Ještě něděkuj. Nevíš, jak to dopadne.

            Určitě dobře.

            Tvůj optimismus je chvályhodný, odfrkla si bylinkářka – pokud je v mentální rovině něco takového vůbec možné. Já bych si ovšem tak jistá nebyla, to tě varuju předem. Jenom to vytroubím do světa a za chvíli jsem u tebe.

            V tu chvíli se ozvaly zvony.

 

 

Po rozhovoru s Eragonem povolala Angela část své moci a natáhla se po všech zvonech v okruhu sta mil, které se v okamžiku rozezvučely. Pak ještě ozářila nebe nad městem zlatou září. Když tak splnila svůj slib a „vytroubila to do světa,“ začala se shánět po někom, kdo by se postaral o Aryu a o dítě.

            Tím někým byla nakonec jakási komorná, která měla tu smůlu, že šla zrovna kolem. Angela jí důrazně přikázala, aby se od těch dvou nevzdálila ani na krok, a pak se vypravila pro Umíráček.

            Protože její komnaty byly jakýmsi řízením osudu na opačné straně hradu a jí se tam nechtělo běžet, použila rychlejší způsob a teleportovala se. Za pár vteřin už se soukala do svého zelenočerného smaltovaného brnění. Přes ramena si přehodila zelenomodrý plášť a do ruky uchopila Umíráček.

            Mohla se samozřejmě teleportovat přímo k Eragonovi, ale to by nebylo tak efektní, a navíc by to vůbec neuškodilo nepřátelům. Rozhodla se tedy pro jiný postup.

            Magicky se přenesla jen k branám, kde už probíhaly boje, a začala si prosekávat cestu. Po dlouhé, nesmírně dlouhé době povolala část svých božských sil a útočila na dlaky vodou – odhazovala je rychlými cákanci, pohřbívala je pod vodními stěnami, metala na ně kusy ledu.

            A nezadržitelně postupovala vpřed.

 

 

 

 

 

 

VSTŘÍC ZKÁZE

 

Teď si říkala Angela.

            Trpaslíci ji znali jako Kílf, a teď, když ukázala světu svou božskou podstatu a obklopena slanou vodou postupovala vpřed, ji každý trpaslík poznal a padl na kolena nebo se uklonil.

            Dlaci poznali, jaké nebezpečí pro ně představuje, a evidentně se ji rozhodli zlikvidovat přednostně, protože na ni bez přestání útočili. Tisíce jich ztratily pud sebezáchovy a vrhaly se na drobnou, křehkou, zdánlivě bezmocnou ženu. A všichni nalezli smrt.

            Její cesta nepřátelskou armádou byla ještě působivější než před nedlouhou dobou ta Dorianova, protože místo aby pobití nepřátelé zůstali ležet za ní, byli vodou odhozeni do vlastních řad a už nevstali. Mnozí cestou přibrali několik svých spolubojovníků. Jiní, zasažení ledem, se proměnili v sochy a budili dojem, že lemují nějakou význačnou silnici.

 

 

„Tamhle je!“

            „Děkuji, Bastet,“ odvětil Eragon kysele, „taky jsem si jí všiml. Ono ji jaksi nejde přehlédnout.“ To byla pravda, protože Angelu právě obklopoval asi deset metrů vysoký, nálevkovitě se rozšiřující sloup zpěněné vody, ze kterého vystřikovaly menší vlnky a drtily nepřátele vpravo vlevo.

            „Jak se vám vede?“ zvolala bylinkářka.

            Reakce asi nebyla taková, jakou očekávala.

            „Moc dobře ne,“ ucedil Dorian, který se zrovna přetlačoval s mohutným vlkodlakem. Drápal bestii do hrudi a tloukl ji ostnatými křídly, ale ona zarputile vzdorovala a zdálo se, že odmítá zemřít.

            Náhle vlkodlak zařval a prohnul se. Z břicha mu v krvavé fontáně jako nějaký černý květ vypučela špička meče. Zbraň se vzápětí pootočila (což vyvolalo hotovou kakofonii bolestného vytí), takže ostří nyní mířilo vzhůru, a rozpárala zrůdu od břicha až k levému rameni.

            Yaela skopla umírajícího nepřítele z meče. „Tyhle nesnáším.“

            „Promiňte, že vám tu ruším váš čajový dýchánek,“ ozvala se opět Angela, „ale situace je poměrně vážná.“

            „Ano, to víme,“ ujistila ji Bastet. „Dlaci opět povstávají, i když už jednou zemřeli – to by se sice mělo zakázat, poněvadž je to krajně nesportovní, ale nic, co bychom nezvládli.“

            Bylinkářka složila hlavu do dlaní.

            „Vy mi nerozumíte,“ povzdechla si. „Cestou sem jsem viděla jakýsi portál, kterým přicházejí noví a noví dlaci. Ne jenom ti zemřelí a ti, kteří průběžně vznikají ve všech světech, ale mnohem víc! Hotové moře! Doslova nekonečno! Někde je někdo vyrábí rychleji, než je stíháme porážet!“

 

 

„Tak to není dobrá zpráva,“ řekl Eragon.

            Bastet vznesla celkem logickou otázku, co tedy budou dělat.

            „Máme poslední možnost,“ pravila Angela. „Musíme přivolat pomoc, spojence, který dlaky rozptýlí na dost dlouhou dobu, abychom se stihli probít k Fenrisovi a porazit ho.“

            „A kdo by ten spojenec měl být?“ zeptal se Dorian, který zrovna zápasil s jakousi nepopsatelně ohavnou chapadlatou bestií. „Všichni, kteří se k nám rozhodli přidat, jsou přece tady.“

            Bohyně v lidské podobě jen zavrtěla hlavou a vyrazila vládci upírů na po-moc. Stačilo několik seků Umíráčkem a zrůda se roztekla v hromadu želatinovitého slizu. „Ne, všichni ne. Ještě je tu jeden, velmi specifický bůh, který může do jiných světů vstupovat jenom na pozvání nebo aby někoho varoval, ale do-kud ho nepřivoláme, sám zasáhnout nemůže.“

            Dorian chvíli přemýšlel.

            „Mám mu to říct?“ nabídla se Bastet.

            „Ne, nech ho přemýšlet,“ sjela ji Angela.

            O něco později to upírovi přece jen došlo. „Aha, už chápu!“ vykřikl. „Ale to budeme potřebovat…“

            „O co tady jde?“ ozval se Eragon. Dost ho totiž rozčilovalo, že nemá ponětí, o čem se jeho společníci baví.

            „Zavolej Murtagha, buď tak laskav,“ požádala ho Angela.

            Vůdce Jezdců sice reptal, ale chápal, jak je situace vážná, a tak se neprodleně spojil se svým bratrem. Za okamžik se na obloze objevil Trn, zakroužil nad nimi a přistál. Murtagh sklouzl ze sedla a pohotově se ohnal po nějaké drobné stvůře, která byla tak hloupá, že na něj zaútočila. Zrůdička přistála v bahně, rozťatá na dvě půlky.

            „Co potřebujete?“ tázal se Murtagh.

            „Jednu drobnou službičku,“ vzala si slovo Angela, než mohl promluvit kdokoli jiný. „Mohl bys zatroubit na ten roh, co jsi dostal?“

 

 

Stačilo jediné zatroubení.

            Hluboký, jasný zvuk rohu se ještě vznášel nad bitevním polem, když se ve vzduchu objevil obrys kruhu. Ten se vzápětí rozzářil zlatým světlem. Z portálu se vyhrnuly zástupy mužů v kožených oděvech, ozbrojených luky a sekerami, a za nimi jako koberec běžela ohromná smečka vlkům podobných šelem. V čele armády kráčel Kojot s tváří tonoucí ve stínu široké krempy klobouku a se svými nepostradatelnými noži v rukou.

            Nově příchozí se ani neseřadili a jako tsunami udeřili na překvapené dlaky, které pouhou svou vahou tlačili vzad.

            „Zdravím!“ zvolal Kojot a dotkl se okraje klobouku.

            „Jo,“ odpověděla Angela. „Byl bys tak laskav a zaměstnal tady naše přátele dlaky, zatímco my si půjdeme promluvit s Fenrisem?“

 

 

Murtagh kráčel jako první, po pravici měl Eragona a po levici Elvu. Za ním si důstojně vykračovala Angela, doprovázená Bastet a Dorianem. Yaela se vlekla vzadu a nad nimi se na dracích vznášeli Anker a Nasuada.

            „Nezapomeňte,“ připomínala bylinkářka asi po padesáté, „nechceme Fenrise zabít, jenom si s ním popovídat.“

            „Ve vší slušnosti, že,“ pravil vládce upírů sarkasticky.

            „Samozřejmě. Něco se ti na tom nezdá?“

            „Pokud jsi už zapomněla, já jsem s ním bojoval. A všichni jsme ho slyšeli, než bitva vůbec začala – určitě i ty, přestože jsi byla v hradu. On se nedá přemluvit, aby přestal. Rozhodl se, že celou Alagaesii zničí.“

            „Aha. A co z toho plyne?“

            „Musíme ho zabít.“

            Angela si povzdechla. „Fenrise může zabít jenom Osud. Jsi ty Osud?“

            „Ne, ale…“

            „Tak drž zobák.“

            Dorian šokovaně zamrkal. Pak držel zobák.

            „Myslím, že to, co nám tady lord Tenebros řekl, má logiku,“ zastala se ho překvapivě Elva. „Opravdu to vypadá, že Fenris se nezastaví před ničím, aby nás zničil. A to mu nemůžeme dovolit. Musíme ho zabít.“

            Angela si znovu povzdechla. „Tak dobře, jak myslíte. Půjdeme tam a pokusíme se ho zabít. Ale varuju vás – bude to zkáza. Jeho nebo naše, to ještě nevím, ale někdo určitě zemře.“

            A tak vykročili vstříc zkáze.

 

 

 

 

 

 

OSUD A VOLBA

 

Fenris byl ohromný.

            Tyčil se nad vším a všemi v dohledu – dokonce i obři, vysocí dobré čtyři metry, proti němu působili jako mladší bratříčci. Převážná část ran mu už přestala krvácet, ale zůstaly mu jizvy – jasný důkaz, že zbraně pána upírů byly vše-chno možné, jen ne obyčejné.

            Gigantického vlka obklopovala jakási bizardní napodobenina osobní stráže – celý pluk vlkodlaků, asi dvacítka nižších démonů, obrovští černí koně a pět dlačích mágů.

            „Teda,“ pravila Bastet, „vypadá dost naštvaně.“

            „To je samozřejmé,“ odvětila břitce Angela. „Troufli jsme si postavit se mu do cesty a ničit jeho armádu, nechceme mu dobrovolně vydat svůj svět a teď jsme ho ještě přišli zabít. Má plné právo být naštvaný.“

            Promluvil lord Tenebros: „Vypadá to, Angelo, jako bys byla na jeho straně – nebo jsem ten dojem aspoň získal z tvého proslovu.“

            „Ale co to blábolíš,“ ohradila se bylinkářka.

            „Takže jsi na naší straně?“

            „Ale samozřejmě že ano!“ vykřikla Angela a v gestu bezmoci rozhodila rukama. „Já jenom…“

            „Tak drž zobák.“

 

 

Vlk jim ani nedal příležitost promluvit – jen zavrčel a jeho garda vyrazila, aby nezvané hosty zadupala do země.

            Eragon vyrazil zároveň s dlaky, nejbližšího démona probodl mečem a blížícím se mágům vyslal v ústrety jednoduché, ale rafinované kouzlo, které pokry-lo zemi pod jejich nohama silnou vrstvou zrcadlově hladkého ledu. Tři z nich uklouzli, zbylí dva se ledovému poli stačili vyhnout.

            Ale dlouho se neradovali. Jednoho zabila Bastet, když mu vrazila dýku okem až do mozku, o druhého se postaral Dorian, který nepotřeboval zbraně, aby dokázal šířit smrt a hrůzu.

            Tři zbylí mágové doklouzali na konec ledové plochy, ale než stačili získat rovnováhu, už u nich byla Yaela. Meče, které jí půjčil vládce upírů, se mihly každý na jednu stranu a dva mágové padli bezhlaví. Poslední se už vzpamatoval a mrštil po elfce kouli temné energie, ta se ale odrazila od bílého brnění. Mág měl sotva čas překvapeně zamrkat, než ho Osud připravil o hlavu.

            Murtagh se vrhl na vlkodlaky. Jednomu srazil hlavu a jeho tělo kopl pod nohy ostatním. Ti se nestihli zastavit, zakopli o ostatky svého druha a sesypali se na hromadu. Pak už to chtělo jen trochu kouzelného ohně, zasmrdělo spálené maso a bylo po problému.

            O koňodlaky se postarala Angela – obalila je vodou a tu proměnila v led, takže zamrzli a vznášeli se těsně nad zemí jako nějaké prapodivné ozdoby. Bastet mezitím dorazila démony.

 

 

Bylinkářka zarazila Umíráček do spálené mrtvoly vlkodlaka, opřela se o něj a pohlédla na Fenrise: „Trochu se ti ty plány hatí.“

            Vlk tiše zavrčel, ohrnul pysky a odhalil strašlivé zuby. Ani jsem si nevšiml. Jenom jsem ztratil pár dalších otroků… to je jen drobná zanedbatelná epizodka. Uvidíme, ženo, jak si poradíš s tímhle!

            Fenris se ani nehnul, ale z jeho těla vyrazil proud šedé energie, široký jako řeka Anora po jarním tání, a přelil se přes Angelu. Ta v první chvíli vrávoravě ustupovala, ale pak se zastavila. Pohnula prsty a obklopila se poloprůhlednou bublinou vody, o kterou se temná magie roztříštila.

            Co to je? zakřičel Fenris a poprvé zněl vyděšeně. Co se to děje?

            Magická mlha zmizela, stejně tak Angelna ochrana. Bylinkářka se zasmála. „Myslel sis, že jsem jenom obyčejná žena?“

            Ano, jistě, to přece jsi.

            „Opravdu? Podívej se lépe!“

            A Fenris se díval. Zíral na drobnou ženu u svých nohou a postupně se mu v očích začínalo objevovat poznání. Nakonec otevřel tlamu a zavyl strachy.

            Angela se smála.

            A přišli bohové.

 

 

Všichni.

            Thor se svým ohromným kamenným kladivem, Odin s dlouhým oštěpem, Mars, velký válečník v zářící zbroji s krátkým mečem v ruce, tajemný Kojot se svými černými noži. Kálí, mnohoruká bohyně války se zbraní v každé ze svých rukou, a mnozí další. Bastet vystoupila z řady a připojila se k nim, její černý plášť za ní vlál jako křídla.

            A všichni najednou zaútočili.

            Kladivo dopadlo s hlasitým zaduněním. Oštěp se vlkovi zabodl do plece. Zavířily meče, nože, dýky a sekery.

            Ale bohové používali i magii.

            Nebesa se otevřela a na Fenrise pršely blesky spolu s nekonečnými vodními spoustami. Země ho začala pohlcovat. Led mu obaloval nohy, ohnivý žár spaloval tělo.

 

 

Když bohové skončili, to, co stálo před nimi, už ani zdaleka nepřipomínalo děsivého vůdce dlačí armády. Byl to zbitý, krvácející a vyděšený tvor, který se od obyčejného vlka lišil jen velikostí, inteligencí a nepatrnými zbytky božské moci.

            „Opravdu sis myslel, že můžeš vyhrát?“ otázala se Angela, která se očividně sama jmenovala mluvčím bohů.

            Myslel jsem… že to bude snadné.

            „A proč jsi vlastně rozpoutal tohle všechno?“ Bylinkářka máchla rukou kolem sebe, ukázala na rozdupané bitevní pole, po kterém se váleli ranění, mrtví a umírající, na poničené město. „Proč jsi chtěl ovládnout všechny světy? To máš takovou potřebu vládnout?“

            Všichni utichli, neboť chtěli slyšet odpověď. Dokonce i sténání raněných a krákání mrchožroutů ustalo.

            Bylo mi řečeno, vymáčkl ze sebe Fenris, že mě může zabít jenom Osud. Tak jsem…

            „… sebral armádu a vydal se zabít svou smrt, že?“ skočila mu do řeči Angela. „Typicky mužské uvažování – když vím, že eistuje jediná bytost, která mě může zabít, tak ji musím co nejrychleji najít a zneškodnit, že? Nenapadlo tě, že kdybys šel Osudu z cesty, neměl by ten vůbec motivaci tě zabít?“

            Podle toho, jak Fenris šokovaně vytřeštil oči, ho to nejspíš nenapadlo.

            „Ale nechme to na Osudu,“ uzavřela bohyně Kílf debatu a odstoupila.

            Elva pohlédla na Fenrise, na zničené město a okolí…

            Ještě nedávno by ho za všechno zlo, které spáchal, s radostí zabila. A nejen to. Přinutila by ho trpět, než by mu dovolila spočinout v míru. Vlastně si to asi zasloužil. Asi určitě.

            Ale Elva se změnila.

            Už nebyla zahořklou, rychle stárnoucí dívkou, kterou z ní nevědomky učinil Eragon. Stala se Jezdkyní a díky tomu poznala spřízněnou duši a lásku. Na její výchově měla velký podíl i Angela a podivínská, ale milující stará chůva Greta. Od těch všech se Elva něčemu naučila.

            Milosrdenství.

            „Běž,“ řekla a ze všech nejvíc překvapila sebe samotnou. „Seber svoji armádu a zmizni.“

            To myslíš vážně?

            Přikývla. „Ano.“

            Fenris váhal.

            „Další možnost je smrt,“ připomněla mu.

            A pak najednou byli všichni dlaci pryč. Zůstala po nich jen ozvěna nezemského křiku, vznášející se nad pustým bitevním polem.

 

 

 

 

 

 

JEZDEC

 

Pomalu se vydali k městu. Procházeli bitevním polem, kolem vysokých hromad mrtvých. Ale ne všichni byli mrtví – někteří se teprve s proříznutými hrdly probublávali k smrti, vážně ranění bez rukou a nohou, s pahýly provizorně staženými kusy látky, se pokoušeli plazit.

            „Hrozné,“ zamumlala Bastet.

            Eragon si všiml, že kočičí bohyně pláče.

            O kus dál narazili na ranhojiče. Marně se snažil zachránit prošedivělého vojáka, kterému bylo strašnou ranou v břiše vidět skoro až na páteř. Muž tiše úpěl a bylo jasné, že umírá.

            Bastet upustila dýku a poklekla do bláta. Hlasitě to začvachtalo a krvavé bahno jí vystoupilo až nad kolena. Nevšímala si toho. Pohladila umírajícího po tváři, něco zašeptala a oba je obestřelo zlaté světlo. O chvíli později voják jen třeštil oči na jasně rudou jizvu tam, kde ještě před několika okamžiky byla smrtelná rána.

 

 

Město Ilirea už vypadalo i lépe. Když se Nasuada ujala vlády, začalo město vzkvétat. Žili tu lidé všech společenských vrstev, bohatí i chudí, šlechta i neurození, ale jedno měli všichni společné – byli šťastní. Aspoň většinou.

            Teď se na ulicích kupily mrtvoly městské stráže, vojáků, obyčejných civilistů a dlaků v nerozlišitelných propletencích. Ulice vydlážděné kamením na mnoha místech popraskaly, desítky domů se zbortily a mnohé další ještě stále hořely. Odevšad se ozýval nářek a pláč.

            Zrovna kráčeli středem jedné z hlavních ulic, když před nimi přistál Fírnen. Ze hřbetu mu sklouzl Anker a poklekl před Murtaghem.

            „Co se děje?“ nechápal Murtagh.

            „Můj pane,“ vyhrkl mladý muž, „já… já… cítil jsem, jak mě někdo volá. V hlavě.“

            Všichni přítomní Jezdci si vyměnili rozpačité pohledy.

            „A kde ten někdo je?“ otázala se Angela.

            „V hradu.“

            Bylinkářka se vědoucně usmála. „To máme při cestě. Vlastně tam právě jdeme, abych byla přesná. Tak pojď s námi.“

 

 

Anker kráčel pustoprázdnými chodbami hradu. Byl tu sám. Všichni ostatní se shromáždili ve velké síni, aby mohli přihlížet korunovaci nového krále.

            Mladý muž kráčel jako v transu. Od té doby, co dorazil, si nenašel ani chvíli, aby se převlékl a odložil meč. Jen se zastavil v kuchyni a napil se vody. Pak vyrazil.

            V hlavě mu stále zněl podivný hlas beze slov a vedl ho hlouběji a hlouběji do nitra hradu. Anker tu ještě nikdy nebyl. Jako voják se pohyboval po městě či v nedalekých vesnicích, a asi jen třikrát se dostal na hradní nádvoří. A přesto mu nečinilo potíže najít cestu.

            Po době, která mu připadala jako několik hodin, ale ve skutečnosti to bylo sotva dvacet minut, dorazil k mohutným dveřím okovaným pásy zašlého železa. Hlas vycházel zpoza nich.

            Anker vzal za kliku a vstoupil.

            Vejce.

            Zde Eragonovi elfští ochránci po návratu do Ilirey ukryli Safiřina vejce spolu s těmi, která Eragon přinesl z Vroengardu. Dveře byly chráněny velkým počtem mocných kouzel, takže každý, kdo by sem chtěl vstoupit se špatnými úmysly, by se nedostal ani přes práh. To ovšem Anker nevěděl. A ani nemusel, protože rozhodně neměl žádné špatné úmysly.

            Bylo tu mnoho vajec všech barev a velikostí – červená, modrá, zelená, zlatá, bílá, s pálením a žíháním, malá, střední, velká i obrovská. Každé jedno spočívalo ve slámou vystlaném hnízdě v prohlubních vytesaných přímo do kamenné podlahy.

            Ankera to táhlo dál a dál. Procházel úzkými uličkami mezi vejci a dával pozor, aby o žádné ani nezavadil. Zastavil se skoro až vzadu.

            Vejce, které leželo před ním, se od ostatních na pohled nijak nelišilo. Mě-lo sice trochu neobvyklou zlatavě hnědou barvu, ale to bylo tak všechno. Ovšem vycházel z něj ten hlas.

            Mladý muž se sklonil a s nábožnou úctou vejce zvedl. Jakmile se jej dotkl, začaly se na něm objevovat praskliny.

            A stále se rozšiřovaly.

 

 

Murtagh kráčel trůnním sálem a z obou stran jej obklopovaly davy lidí. Ty se však před ním rozestupovaly.

            Měl na sobě brnění, které mu tak dobře posloužilo v bitvě, ovšem vyčištěné a nablýskané, a za pasem Zar’roc. Z ramen mu splýval těžký rudý plášť a na hlavě měl perleťovou čelenku s rudým kamenem.

            Pomalu došel k trůnu. Když se uklonil Nasuadě, shromážděné davy nadšeně zabouřily.

Eragon stál po pravé straně trůnu. Tvářil se klidně a vyrovnaně, ale Murtagh moc dobře věděl, že jeho bratr teď ze všeho nejvíc touží být s Aryou a s dítětem, na které se zatím nestihl zajít podívat. Ovšem kdyby se vůdce Jezdců nedostavil, mohlo by to vyvolat spekulace, že třeba se jmenováním nového krále nesouhlasí. A proto tu musel být.

            Místo po levé straně patřilo Elvě. Vypadala poněkud nesvá, jako by si nemohla vzpomenout, jak se tam ocitla.

            Promluvila Angela. Bylinkářka na sobě měla prosté, nicméně slušivé modré šaty a vypadala mladší, než si ji Murtagh pamatoval. „Jak bylo předpovězeno, král se konečně vrátil domů. Po dlouhé době, kdy tato země strádala v Galbatorixově područí, se dědic krále Palancara vrací, aby se po právu ujal vlády. Vzdejte čest králi!“

            Davy jako jeden muž padly na kolena.

            Teprve nyní si Murtagh plně uvědomil realitu. On, syn Morzana, se stal králem celé Alagaesie. A lidé ho přijali.

            Jsem král, pomyslel si omámeně. Jsem král a Nasuada je moje královna.

            Nezapomeň, že jsem tu ještě já, ozval se Trn.

            Nový král se usmál.

            Jakýmsi podivným řízením osudu se dostal na trůn, a spolu s ním se stal zákonitým maželem ženy, kterou miloval. Ale přes to všechno byl stále Jezdcem.