Eragon 6
OTEC A SYN
Po Murtaghově korunovaci pochopitelně následovala ohromná hostina. Významné osoby a dvořané hodovali na hradě, obyčejní lidé se shromáždili na nádvoří. Jak už to tak bývá, odkudsi se vynořili umělci, které nikdo nezval, a začali bavit přítomné hrou na hudební nástroje, zpěvem, recitacemi nebo klaunskými výstupy.
Eragon neměl stání. Poblahopřál bratrovi, vypil číšku vína a zdvořile odbyl potulného malíře, který měl zájem namalovat jeho portrét. Pak se začal nenápadně posouvat k východu.
„Kampak jdeš?“
Trhl sebou a zjistil, že vedle něj stojí Bastet. Kočičí bohyně se přiblížila úplně neslyšně.
„No… za Aryou,“ vykoktal.
Bastet se usmála, vousky jí zacukaly. „Aha. Tak… co kdybych šla s tebou? Jenom si vezmu něco malého na zub a můžeme jít.“
Eragon v duchu obrátil oči v sloup.
Než si stihl vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu, kočičí bohyně zmizela. Nicméně za pár okamžiků se opět objevila, obtížená dvěma podnosy s jídlem – s takovým množstvím jídla, že by stačilo pro deset mužů. Kus před ní se vznášel další podnos, tentokrát s několika číšemi a džbánem vína.
„Tak,“ prohlásila, „můžeme jít. Kde to je?“
Eragon zaklepal.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř.
Vstoupili.
Místnost byla, mírně řečeno, poněkud přeplněná. Seděla tu Angela, která se už stačila převléknout do prostého úboru bylinkářky a právě usilovně pletla. U okna stál lord Tenebros a zamyšleně hleděl ven. Dále tu byla Yaela, opírala se o zeď a něco si pro sebe mumlala.
A na posteli seděla Arya.
„No teda,“ prolomila ticho Bastet, „to je ale zajímavá sešlost. Dáte si něco k jídlu? Trochu jsem to neodhadla a myslím, že sama bych měla problém to všechno sníst.“
Všichni sborově zaúpěli.
Kočičí bohyně byla neoblomná. Až poté, co každému vnutila nějaké jídlo a číšku vína, se konečně usadila na podlahu a začala se sama posilňovat.
Reakce na její štědrost byly pochopitelně různé. Angela zdvořile upila a snědla několik soust kuřecí rolky, načež zbytek opatrně položila na zem vedle sebe. Upír se na jídlo ani nepodíval a odložil je na římsu u okna, zato víno vypil a nalil si další. Yaela hladově – a hlasitě – zhltala celou svou porci (Bastet měla naštěstí tolik slušnosti, že jí nevnutila nic masitého) a pak si přivlastnila ještě z poloviny plný džbán vína.
Eragon seděl vedle Aryi a choval na klíně svého syna.
Sama skutečnost, že se stal otcem, byla až neuvěřitelná. Ještě neuvěřitelnější však bylo, kdo je matkou jeho dítěte.
Kdyby nikdy nenašel Safiřino vejce (nebo spíš kbyby si ono nenašlo jej), zůstal by pravděpodobně až do konce života chudým rolníkem v Carvahallu. Za pár let by se oženil – možná s dcerou nějakého obchodníka nebo zemědělce. Měl by obyčejné lidské děti.
Ale takhle…
„Už jste mu vybrali jméno?“
Vůdce Jezdců se ani neobtěžoval vzhlédnout. „Ano. Buď tak laskava, Bastet, a obtěžuj někoho jiného.“
„On se bude jmenovat Buďtaklaskavabastetaobtěžujněkohojiného? Trochu dlouhé jméno, ne?“
„Víš, jak to myslím,“ odsekl Eragon.
„Ne, nevím.“
„Ano, víš.“
„Ne…“
Angela si odkašlala. „Bastet, teď vážně. Přestaň se chovat jako praštěná a prostě řekni, že chceš vědět, jak se to dítě bude jmenovat. Myslím, že víc než jednoho blázna tady vážně nepotřebujeme.“
Kočičí bohyně si založila ruce v bok. „A to mělo znamenat co?“ vyprskla. „Naznačuješ snad, že jsem blázen?“
Angela ani nevzhlédla od pletení – vypadalo to, že se snaží vytvořit šálu s nejméně deset různobarevnými pruhy. „Nikoli. Naznačila jsem jenom, že se tak chováš a že už tu jednoho blázna máme,“ ukázala na Yaelu, která utápěla smutek ve víně.
„Aha.“ Bastet splaskla jako propíchnutý balon.
O tři dny později seděl Eragon na nádvoří a pozoroval Bastet, jak trénuje s Yaelou šerm. Elfka byla proti bohyni zdánlivě ve výhodě, protože měla dlouhý cvičný meč, ale opak byl pravdou. Většinou ustupovala, protože její soupeřka rotovala kolem ní a v naprosto nečekaných chvílích vyrážela do útoku nebo se naopak stahovala, takže se nedalo předpovědět, co udělá příště.
Vedle něj seděla Arya s jejich synem.
Dali mu jméno Evandar.
Yaela najednou zahodila zbraň a zhroutila se. Bastet se okamžitě zastavila, odložila dýku a poklekla k ní. „Copak je, stalo se ti…“
A zaječela bolestí, protože dostala pořádnou ránu do obličeje.
„Poslední dobou se pohybujeme ve společnosti podivných lidí, nezdá se ti?“ usmála se Arya.
Eragon nemohl než souhlasit.
Bastet si hlasitě stěžovala, že to bylo pěkně podlé, načež se jí dostalo odpovědi, že skutečný boj není vždycky čestný. S tím musela chtě nechtě souhlasit, ale okamžitě dodala, že cvičný souboj by čestný být měl.
VEČERNÍ ROZMLUVA
Následující týdny a měsíce Eragonovi ubíhaly překvapivě rychle. Teoreticky by se měl věnovat svým povinnostem vůdce Jezdců, ovšem Ankerova dračice Kira byla zatím na jakýkoli výcvik příliš mladá a žádný jiný čerstvě zasvěcený Jezdec neexistoval. Nasuadinu výuku si vzal na starost Murtagh.
Proto jej notně překvapilo, když jednoho dne vyhlédl z okna a zjistil, že přes noc napadl sníh.
A bylo ho hodně.
Stromy se ohýbaly téměř k zemi a vypadalo to, že závěje místy dosahují nad kolena. Několik sloužících se vyzbrojilo velkými lopatami a právě se snažili vyčistit bezprostřední okolí hradu a důležité cesty. Zatím se jim to dařilo, ale stále padal další a další sníh, takže bylo jen otázkou času, než to budou muset dělat všechno znovu.
A někdo se tam pohyboval.
Ne někdo, ale…
Eragon zaklel. Nebyl čas běžet po schodech a přes půl hradu, tak prudkým trhnutím otevřel okno a vyskočil. Pád zpomalil kouzlem, takže už v polovině cesty dolů se sotva pohyboval. Měkce dosedl, sníh mu zachrupal pod nohama.
Postava měla na sobě jen dlouhou, lehkou noční košili a byla po kolena zabořená ve sněhu. Nehýbala se.
Eragon k ní pomalu došel. „Co tady děláš?“ zeptal se. „Neměla bys být uvnitř? Je zima…“ A navíc ještě v tak nedostatečném oblečení, dodal v duchu. To je jasný důkaz šílenství.
„Nech mě být,“ zamumlala Yaela. Její hlas zněl dutě a vzdáleně, myšlenkami byla zřejmě někde hodně daleko.
„Pojď dovnitř,“ přesvědčoval ji.
Nic. Žádná reakce.
„Slyšíš mě?“ Pomalu mu docházela trpělivost. „Pojď dovnitř, říkám! Nebo umrzneš!“ Pokud se ovšem z nějakého důvodu nerozhodla spáchat sebevraždu, napadlo ho pochmurně. Potom by její jednání dávalo smysl.
I když, smrt umrznutím musí být strašná…
Eragon se rozhodl. Uchopil elfku pod pažemi a zamumlal kouzlo. Právě se začal zvedat ze země, když dostal takovou ránu loktem do žeber, že se mu před očima roztančily hvězdičky. V šoku se přestal soustředit na kouzlo a oba spadli do sněhu – naštěstí z výšky necelých tří stop.
Vyhrabal se na nohy a divoce ze sebe smetal sníh. „Co to s tebou je?“ vyletěl. „Ty ses snad úplně zbláznila!“
To, co se stalo vzápětí, naprosto nečekal.
Yaela se mu vrhla kolem krku a srdceryvně se rozvzlykala. „Nech mě být, prosím!“ skučela. „Už nemůžu, nemůžu! Chci zemřít!“
Eragon tam jen stál. Naprosto netušil, co by měl říct, co by měl udělat.
Naštěstí nemusel přemýšlet dlouho. Ozval se jakýsi pleskavý zvuk a ve sněhu přistála další postava – nepříliš vysoká, štíhlá, zahalená v těžkém černém plášti a s dlouhou dýkou u pasu.
„Copak máte za problém?“ zeptala se Bastet.
Eragon otevřel ústa, aby to vysvětlil, ale než stihl vydat jediný zvuk, promluvila Yaela: „Řekni Eragonovi, ať mě nechá být! Chce mě vzít dovnitř, ale já nechci! Nechci! Už toho mám všeho dost! Chci mít konečně pokoj! Chci se zabít! Nechte mě, oba!“ A znovu se rozvzlykala.
Kočičí bohyně k ní přistoupila a pevně ji objala. „Neplač,“ šeptala. „To se spraví. Teď si půjdeš lehnout a pak si o tom promluvíme…“
Yaela začal neartikulovaně křičet a kvílet, tloukla Bastet všude, kam dosáhla, a snažila se osvobodit. Marně. Ač na to nevypadala, bohyně měla obrovskou sílu a snadno vzpouzející se elfku udržela. Vznesla se a zamířila ke svým komnatám pod vrcholem věže.
Na večer svolala Bastet poradu.
Nedostavil se nikdo nepozvaný a ne každý pozvaný – například Kojot si zničehonic vzpomněl, že má nějakou nesmírně důležitou práci.
Všichni pozvaní, kteří „náhodou“ neměli nic na práci, se sešli ve sklepení – to proto, že ve sklepě nelze spáchat sebevraždu skokem z okna. Přesto Yaelu pro jistotu připoutali k židli.
Bastet připravila malé pohoštění – salát, dušenou zeleninu, čerstvé ovoce a lehké bílé víno. Nikomu se do jídla moc nechtělo, ale každý si něco vzal, jen aby se neřeklo. Eragon se už po kdoví kolikáté podivil, že vládce upírů konzumuje normální lidskou stravu.
„Tak,“ začala Bastet, „asi víte, proč jsme se tu sešli. Má se to tak, že Yaela zabředá hlouběji a hlouběji do šílenství…“
„Já nejsem šílená!“
Kočičí bohyně mávla rukou. „Však to vidíte. Nejenom že se pokusila zabít, ale odmítá i jíst a pít…“ na okamžik se odmlčela, aby si mohla loknout vína, „což je vážná věc. Napadá někoho, co bychom měli dělat?“
„Ano,“ ozval se upír s plnými ústy salátu, takže mu bylo sotva rozumět, „zhypnotizovat ji a přinutit, aby něco snědla, a pak ji uspat… řekněme tak na šestnáct let.“
Bastet povytáhla obočí. „A jak by to pomohlo?“
Dorian na ni pohlédl přes okraj poháru. „To je přece jasné. Za patnáct šestnáct let se má objevit ten Tvůrce. Až se ukáže, Yaelu probudíme a pak nám pomáhejtež bohové…“ Polkl salát, zhluboka se napil vína a odložil číši. „Není to tak špatný nápad, že?“
„Vynikající,“ ozvala se kousavě Angela.
Upír ironii v jejím hlase buďto neslyšel, nebo se ji rozhodl ignorovat. „Máte někdo lepší řešení?“
„Jenom bych ti ráda připomněla,“ pokračovala bylinkářka, jako by se nechumelilo, „že pokud Tvůrce nepozná Yaelu trochu s předstihem, nebude ji milovat, když to bude potřeba, a to bys nechtěl. Ne, my potřebujeme, aby byla celou dobu pěkně vzhůru a při plném šílenství…“
„Chtěla jsi říct vědomí, ne?“
„To tedy ne. Šílenství.“
„A jak nám to pomůže?“ chtěl vědět Eragon.
Angela pokrčila rameny. „Netuším. Možná nijak. Možná stejně všichni umřeme. Ale za pokus to stojí.“
„Dobře, tak to jsme vyloučili možnost uspání na šestnáct let,“ vstoupila opět do debaty Bastet, „ale vlastně jsme se nikam nepohnuli. Tak znova: co chcete dělat?“
„Pokud jde o mě,“ ozvala se Yaela, „tak já chci umřít.“
Bastet se na ni ani neobtěžovala pohlédnout. „Zamítá se. Nějaké další ná-pady?“
Dorian rychle urval slovo. „Já bych navrhl…“
„A já chci umřít,“ vedla si svou Yaela. „Podejte mi nůž.“
„ZAMÍTÁ SE!!!“ zařvala Bastet.
Upír vesele pokračoval, jako by vůbec nebyl přerušen. „Já bych navrhl, jak jsem se právě chystal říct, než jste mi skočili do řeči, odložit tuhle debatu na neurčito a nacpat do Yaely nějaké jídlo. Potom se můžeme postarat, aby se ne-mohla zabít, no a pak ji někam zamkneme…“
Angela si povzdechla. „Copak jsem tady jediná, kdo má rozum?“
„Očividně,“ přitakal Eragon. Už se začínal cítit unavený.
„Nene, ještě jsem tady já,“ ozvala se Yaela. „Podáte mi někdo nůž?“
„A jsme tam, kde jsme byli,“ zaskučela Bastet.
KDO JE TVŮRCE?
Yaela se sice vzpouzela, ale proti spojené síle Jezdce, dvou bohyň a prastarého upíra neměla šanci. Byla zhypnotizována, v transu snědla tolik jídla, že by to stačilo pro pět lidí, a pak se odebrala do postele.
„Uf,“ oddechla si Angela, když za šílenou elfkou zapadly dveře, „to teda bylo něco!“
Bastet se zhroutila na židli. „Nemluvte mi o tom,“ zasípala a natáhla se po džbánu s vínem, „teď potřebuju něco k pití a klid, řekněme tak do zítra.“ Nalila si víno a hltavě se napila.
„Co že jste tak tichý?“ obrátil se Eragon na Doriana – bylo mu totiž divné, že jindy překvapivě hovorný upír mlčí jako zařezaný.
Vládce upírů měl tvář staženou úporným soustředěním. „Nějak jste zapomněli, že ji musíme vést celou cestu, aby došla opravdu do postele a nepokusila se místo toho třeba skočit z okna,“ zavrčel. „Takže jste se přestali soustředit na hypnózu a já jsem teď na všechno sám.“
Angela se už mezitím také usadila, ale nyní vyskočila jako na pružině. „Moc se omlouvám!“ vyhrkla, „Nějak mi to nedošlo…“
„Očividně.“
Bylinkářka předvedla, že se dokáže velmi rychle rozčílit. „Vždyť jsem se ti omluvila!“ zaječela. „Tak se mnou nemluv takovýmhle tónem!“
Dorianova noha se vymrštila vpřed a zasáhla židli, která okamžitě zanikla v oblaku třísek. O zem dutě kleply rozlámané zbytky opěradla a cáry čalounění. „Ztichni,“ zasyčel upír.
Angela zbledla jako stěna a rozklepaně usedla na další židli. Upír totiž, aniž by si toho byl vědom, popustil uzdu své pravé podobě a nyní se nad ním jako baldachým klenula šedočerná kožnatá křídla. Ruce se mu zkroutily do pařátů zakončených černými drápy a proměna mu pochopitelně roztrhala tuniku, takže byl do pasu nahý.
„Eee… nemohl bys schovat ta křídla?“ ozvala se Bastet nesměle. „Mám z nich takový divný pocit.“
„Ne,“ zněla lakonická odpověď.
„Tak dobře, dobře,“ smířlivě zamumlala kočičí bohyně. „Jako bych nic neřekla, vážně, jako bych nic neřekla.“
Chvíli bylo ticho.
„A je to v suchu,“ řekl pak Dorian. Najednou opět vypadal normálně, křídla zmizela. „Už usíná.“ Z tváře se mu vytratilo napětí, dovrávoral ke stolu a napil se vína přímo ze džbánu.
„Už nějakou dobu se tě chci zeptat,“ ozvala se opět Bastet, „nepijete vy upíři krev? Neviděla jsem tě pít krev už… jak dlouho… asi tak tři tisíce let. Jak je to možné?“
Eragon byl vlastně rád, že se na to zeptala. Jako dítě pochopitelně slýchal pohádky a pověsti, v nichž se vyskytovali upíři či podobné bytosti, které se měly živit krví. Proto nechápal, jak je možné, že Dorian, který koneckonců byl upír, s klidem jí salát a pije víno.
„A jak často,“ otázal se upír, „jsme se posledních pár tisíc let vídali?“
„Docela často, ne? Jednou dvakrát za týden…“
Dorian se zasmál. „Ano, když sis zašla na čaj, protože jsi byla moc líná, než aby sis ho uvařila sama!“
Bastet se naježila, zajiskřily jí oči a podivně zaškubala vousky. „Já jsem nikdy nebyla líná,“ zasyčela. „Jenom mi podezřele často docházel čaj a ne vždycky jsem měla čas zajít do obchodu.“
Eragon v tom začínal mít zmatek. „Vy se znáte?“
Bastet pokývala hlavou. „Ano. Seznámili jsme se právě asi před třemi tisíci lety, když jsem Doriana vytáhla z jedné dost velké bryndy. Byl na tom pak tak špatně, že se zotavoval asi dva měséce. Pak jsme se začali vídat pravidelně, z různých důvodů…“
„Hele, počkej,“ trochu poplašeně ji přerušil upír, „nenaznačuj tady, že jsme byli milenci, buď tak laskava…“
Kočičí bohyně se potutelně usmála. „No, technicky vzato…“
„Technicky netechnicky, tehdy jsem na tom byl tak špatně, že jsem se nedokázal bránit, a víckrát se to neopakovalo. To bych si taky dal… žena by mě zabila, kdyby věděla…“
Erago vypnul poslech a v myšlenkách se obrátil na Angelu: Co myslíš, jak dlouho jim to vydrží?
To netuším, odvětila, ale faktem je, že Dorian na tom tehdy nebyl až tak špatně, jak tvrdí, takže…
Takže co?
Ale nic, Angela si zřejmě uvědomila, že moc mluví.
Myšlenka, že by Dorian, prastarý a děsivý vládce upírů, byl jako všichni ženatí muži pod pantoflem své ženy, byla sice velmi zábavná, aale vůbec ne k tématu. Eragon se tedy pokusil odvést hovor jinam: „Myslím, že jsme byli u toho, jak je to s tím pitím krve, ne?“
Lord Tenebros se dychtivě chopil záminky ukončit plané hašteření s Bastet. „Ano, jistě. To máte tak,“ pustil se do vysvětlování, „že čím starší upír je, tím méně krve potřebuje. Nikdo neví, jak je to možné…“
„… jenom Dorian,“ zamumlala Angela koutkem úst.
Upír opět prokázal dost taktu, aby skutečnost, že byl přerušen, přešel bez komentáře. „Každopádně je to tak. Mladí upíři potřebují pít krev jednou dvakrát za týden, ti starší tak co dva týdny. Já například jsem se dopracoval tak daleko, že ji piju jednou za měsíc, více méně pro jistotu… ale já už jsem hodně starý,“ uzavřel.
Hodně starý? Co to znamená u upíra? uvažoval Eragon. Pět tisíc let? Deset? Nebo ještě víc?
Po chvíli rozpačitého ticha se ozvala Angela: „Tak to bychom měli za sebou upíry, a pokud nemáte ještě něco, mohli bychom konečně přejít k vážnějším věcem, a sice… ÁÁÁ!“
To zaječení dodala proto, že se uprostřed místnosti zničehonic zhmotnila vysoká postava s kloboukem na hlavě.
„Nejdu pozdě?“ otázal se Kojot.
„Ne,“ zamumlala Bastet, „ještě později.“
Bůh nechal její poznámku bez povšimnutí a začal se rozhlížet, kam by si sedl. Naneštěstí nebyla už žádná židle volná.
„Tak já postojím,“ vzdal to nakonec.
Dorian mu podal víno a zároveň už mluvil: „Podívej, jdeš jako na zavolanou. Mám takový dojem, že v poslední době s Elvou něco pečete a tak bych se tě chtěl zeptat, co to je.“
„Perníčky,“ odvětil Kojot s kamennou tváří.
Vládce upírů vytřeštil očii. „Cože? Perníčky?“
Bůh s kloboukem se napil vína. „Ale jistě. Něco se ti na tom nezdá?“
„Jistěže se mi na tom něco nezdá!“ vybuchl Dorian. „Tak zaprvé: na co, u všech svatých, potřebujeme perníčky?“
„Na oslavu osvobození Ilirey, která se, jak jistě víš, kvapem blíží,“ oznámil Kojot s bohorovným klidem. „Výročí osvobození Ilirey, nebo správně řečeno, Svátek osvobození…“
„Co to zase je?“
Kojotovi asi bylo teplo, protože si sundal klobouk a koženou vestu a oboje mrštil na podlahu. Pak se pustil do vysvětlování: „Vymyslela to Nasuada. Prý že lid si potřebuje připomínat tak významné, i když tragické, období, a proto budeme slavit den, kdy Galbatorixova vláda skončila, bla bla bla, a tak dále, a tak podobně, napečeme perníčky, navaříme čaj, medovinu a tak…“
„… a sejdeme se pod stolem.“
„To nepochybně.“ Kojot pohlédl na pohár ve své ruce, shledal, že je prázdný, a měl se k odchodu. „No, perníčky čekají. Těšilo mě.“ A než ho kdokoli stačil zastavit, popadl svůj klobouk a vestu a zmizel.
Do nastalého ticha se ozvala Bastet: „Pochopili jste někdo, co to blábolil?“
„Vlastně ani ne,“ přiznal Eragon.
„Myslíte, že opravdu pečou perníčky?“ chtěl vědět Dorian.
„Možné to je,“ usoudila Angela. „Ale ta oslava je tak daleko, že až přijde, tak budou ty perníčky tak tvrdé, že s nima budeme moci možná tak zatloukat hřebíky, ale určitě ne je jíst.“
Chvíli bylo ticho.
Pak se opět ozval Dorian: „Perníčky neperníčky, já se ho chtěl zeptat na něco úplně jiného.“
„To asi my všichni,“ odhadla Bastet.
„A sice,“ pokračoval vesele upír, „na zcela zásadní věc, kterou bychom, dle mého názoru měli vědět: kdo je ten Tvůrce?“
Angela si povzdechla. „My to víme, Doriane.“
„Ano, jistě,“ mávl upír rukou, jako by odháněl nějaký obtížný hmyz. „Ty to víš, já to vím… ale takový Eragon třeba ne.“
Bylinkářka složila hlavu do dlaní. „Tak mu to řekni!“
ZAČÁTEK VÝCVIKU
V následujících měsících se nedělo nic moc významného, krom toho, že Yaela se několikrát (naštěstí neúspěšně) pokusila spáchat sebevraždu, že Kojot něco pekl (i když nebylo zcela jasné, zda jsou to skutečně perníčky) a že z komnaty, v níž se ubytoval Anker, se s železnou pravidelností ozývaly podivné výbuchy.
První oslava osvobození Ilirey proběhla přesně podle Dorianových předpokladů – mnoho měšťanů se tak přejedlo perníčků (a pečeně, salátu, chleba, nakládané zeleniny a dalších pochutin) a přepilo medoviny, že zůstali ležet všude možně po ulicích a mátožně se zvedali během následujících několika dní.
To ale nebylo příliš důležité.
Mnohem důležitější bylo, že v té době Eragon usoudil, že Anker je připraven začít první etapu výcviku.
Eragon dlouho přemýšlel, čím začít – zda by měl Ankerovi nejprve povědět historii Jezdců od Du Fyrn Skulblaka až do současnosti, nebo mu osvětlit základní pravidla magie či něco úplně jiného.
Nakonec se rozhodl začít zdokonalováním bojových vlastností.
Důvod byl prostý. Anker už trochu kouzlit uměl, takže zasvěcovat ho do základních pravidel gramarye by nemělo smysl; historie mu také nebyla k ničemu. Ale bojovat už uměl dost dobře, jen se potřeboval ještě zlepšit.
První lekce se konala v hradní šermírně.
Když Eragon dorazil, Anker tam na něj už čekal. Byl ozbrojen svým dlouhým jednostranným mečem, měl i štít, drátěnou košili a přilbu.
Vůdce Jezdců šel rovnou k věci – bez pozdravu, bez upozornění, plynule zaútočil – příliš rychle, jak se domníval. Měl v úmyslu sek v poslední chvíli zastavit a pak Ankera upozornit, že je potřeba být neustále ve střehu, protože nepřítel obvykle neztrácí čas s formalitami a prostě zaútočí.
Jenže Anker to asi věděl.
Když viděl rychle se přibližující Brisingr, ukročil stranou, švihl mečem a zasáhl Eragona plochou čepele do zad.
Toho to tak překvapilo, že zakopl o vlastní nohu, upadl a Brisingr mu vylétl z ruky.
V zorném poli se objevila svalnatá ruka, uchopila ho za loket a pomohla mu na nohy. Anker se široce zubil.
Jak mohl být tak rychlý?
„Tohle nešlo podle plánu,“ zabručel Eragon a nepříliš úspěšně se pokoušel předstírat zlost. Měla to být lekce pro tebe, Ankere, ne pro mě. Jak jsi vlastně dokázal tak rychle uhnout?“
Nový Jezdec se znovu usmál a pokrčil rameny. „Nevím, pane.“
„Ne pane,“ opravil ho Eragon automaticky. „Budeš mě oslovovat Mistře nebo ve starověkém jazyce Ebrithil.“ Při tom se mírně pousmál, když si vzpomněl na své první setkání s Oromisem v Ellesméře.
„Ano, Ebrithil.“
Eragon si zamnul ruce a došel pro Brisingr. „Tak dobrá, začneme.“
Nejdřív Ankerovi ukázal, jak ztupit meč a jak ho dalším kouzlem posílit, aby obstál proti Brisingru. Pak nechal mladého Jezdce útočit na cvičnou figurínu a pozoroval jeho bojový styl.
Viděl už s mečem bojovat spoustu lidí i elfů a vypozoroval, že ačkoli každý šermíř má vlastní styl, který ho v tomto směru charakterizuje, základní postupy zůstávají stejné. Sám se učil umění boje s mečem od Broma a proto měl dosti podobný styl – rychlé, elegantní techniky. Arya například zase více spoléhala na sečné údery a opět Murtagh zase bojoval jinak.
Ale Ankerův styl byl naprosto jedinečný.
Mladý Jezdec se točil, uskakoval, opět se přibližoval, tančil kolem figuríny na špičkách a jeho meč se přitom míhal v bleskových secích, bodech, úderech svrchu i ze strany. Zdánlivě v tom nebyl žádný systém, takže protivník by nemohl předpovědět, odkud přijde další úder, ale přece… přece v tom divokém víření a záblescích oceli byla jakási zvláštní krása.
A hlavně… Anker byl na člověka rychlý.
Neskutečně rychlý.
Eragon ho ještě několik minut nechal útočit na figurínu a teprve potom zavolal: „Dobře, teď si dáme cvičný souboj.“
A začali.
Eragon zahájil souboj klamným výpadem, a když Anker zvedl štít, aby ho odrazil, bleskurychle Brisingr stáhl a sekl z druhé strany.
A byl odražen.
Ankerův meč se mihl tak rychle, že ho Eragon vnímal jenom jako rozmazanou šmouhu – na člověka příliš rychle – a zasáhl Brisingr takovou silou, že vůdci Jezdců zmrtvěla celá ruka. Anker poodstoupil a udeřil štítem.
Teoreticky to byl správný postup. Člověk, jehož meč byl právě takto brutálně odražen a on v důsledku toho na několik vteřin ztratil rovnováhu, by nejspíš nestihl zareagovat a úder štítem do prsou by jej srazil na zem. Jenže Eragon nebyl obyčejný člověk.
Rychle se sehnul a zároveň ukročil zešikma do strany, takže štít, který by jej jinak téměř jistě zasáhl, mu prosvištěl nad ramenem. Eragon si plynule přitáhl meč a sekl Ankera do natažené ruky.
Mladý Jezdec překvapeně vykřikl a odstoupil.
„To nebylo špatné,“ řekl Eragon a třepal při tom rukou – pořád mu nějak podivně mravenčila. „Vůbec to nebylo špatné.“
„Ale Mistře,“ zaprotestoval Anker, „vždyť jsi mi usekl ruku! V podstatě jsi mě zabil!“
Eragon se zasmál. „No, tu ruku jsem ti ve skutečnosti neusekl, jenom jsem tě do ní klepl ztupeným mečem. Kdyby to byl opravdový boj, ty bys stál proti normálnímu člověku a chránil se kouzlem, pravděpodobně bys vyhrál.“
Mladý muž se rozzářil. „Vážně?“
„Ano. Vlastně jsi mimořádně nadaný šermíř, Ankere. Myslím,“ Eragon si dovolil trochu chvály, „že by se stěží našel normální člověk, který by tě dokázal porazit.“
„Ale… jak to?“
Eragon pokrčil rameny. „Ty se mě ještě ptáš? Netuším, jak je to možné, ale na člověka jsi hrozně rychlý a máš neobvyklý styl boje.“
Anker zašoupal nohama. „Mistře, já… já vlastně nejsem tak úplně člověk. Můj prapradědeček byl elf. On mě cvičil v boji s mečem, a jeho vnuk, můj dědeček, v magii.“
„Ale jak je možné, že tvůj předek byl elf?“ nechápal Eragon. „Copak Galbatorix by něco takového dovolil? Jak to, že jsi mohl – promiň, že to říkám takhle – s takovým původem vstoupit do armády?“ Skutečně to nedávalo smysl. Anker se vlastně neměl ani narodit.
„No… nás schovávali elfové z Ellesméry, Mistře,“ vysvětloval Anker nesměle. „K vojsku jsem se vlastně dal až nedávno, po tom, co Galbatorix zemřel.“
Eragon se přistihl, že kývá hlavou – tohle už smysl dávalo. Vysvětlovalo to Ankerovu rychlost a obratnost v zacházení s mečem a nadání k magii, které bylo velmi běžné u elfů, ale mezi lidmi se vyskytovalo poměrně vzácně.
„Pro dnešek končíme,“ řekl. „Odpočiň si a zítra budeme pokračovat.“
O SALÁTOVÉ ZÁLIVCE A PODOBNÝCH VĚCECH
Eragon byl znepokojený.
Poslední dobou se dělo tolik podivných věcí – Yaelino šílenství, proroctví o Tvůrci a teď Anker. Nehledě k tomu, že mezi lidmi teď kráčeli bohové.
Ale největší starost mu dělal Anker.
Zvláštní člověk – míšenec s drobným podílem elfské krve, neskutečně nadaný šermíř, určitě aspoň průměrně zdatný v magii a navíc milý, přátelský a otevřený. Vlastně ideální Jezdec.
A přece…
Kde se naučil tak dobře bojovat s mečem? Jistě, cvičil ho jeho předek, ale člověk – nebo skoro člověk – se prostě nevyrovná plnokrevnému elfovi, ani kdyby se na hlavu stavěl. A přesto Anker předčil všechny šermíře, které kdy Eragon poznal. Byl lepší než Brom, Murtagh, Arya…
Takže Eragon usoudil, že je čas na další poradu.
Tentokrát pozval jenom Angelu a Bastet. Nepotřeboval tam Kojota s jeho záhadnými průpovídkami, vševědoucího vládce upírů ani šílenou Yaelu.
Samozřejmě, jak už to tak bývá, když se člověk někam potřebuje dostat včas, se opozdil, protože se nějak zapomněl s rodinou. Když dorazil, dveře byly zamčené, takže si musel vzpomenout na odemykací kouzlo. Vstoupil a zjistil, že obě bohyně už sedí u stolu – zřejmě se jim na něj nechtělo čekat a prostě prošly dveřmi.
Angela byla právě zabraná do líčení jakési dávné historie.
„…a já mu povídám,“ křičela a divoce rozhazovala rukama, „že vůbec neumí vařit, protože ten salát…“
„Salát se vaří?“ skočila jí Bastet do řeči.
„Ale samozřejmě že ne,“ odfrkla si bylinkářka.
„Aha. To já právě nevím, protože umím uvařit jenom čaj…“
Eragon si diskrétně odkašlal.
Žádná reakce.
Eragon si odkašlal znovu.
„Ta zálivka byla moc ostrá,“ pokračovala Angela ve vyprávění, jako by se nechumelilo, „asi použil moc octa či co, no a ta zelenina zase zavadlá. Tak jsem se naštvala a řekla mu, že tohle teda jíst nebudu…“
Bastet plynule navázala další kuchařskou historkou:
„Představ si, že jednou… kruci, kde to bylo… no, to je vlastně jedno,“ dopřála si pořádný doušek čaje, „prostě jsem tak cestovala a chytila mě mlsná, tak jsem vlezla do cukrářství a nakoupila kilo zákusků, krabici chlebíčků, láhev džusu a dort a…“ jala se počítat na prstech.
O minutu později ještě pořád vypočítávala položky nekonečného nákupního seznamu. Když začala blíže popisovat jakési koláčky s třešňovým džemem, došla Eragonovi trpělivost.
„Hej!“ zařval. „Já jsem tady taky!“
Obě bohyně sebou thly.
„Jé, Eragon!“ vykřikla Angela přehnaně nadšeným hlasem. „Kde jsi byl tak hrozně dlouho?“
„Dokud jsi nepromluvil, vůbec jsem si tě nevšimla!“ dušovala se Bastet.
„Ha ha, moc vtipné!“
Angela odkudsi vykouzlila konvičku s čajem a hrneček a nalila mu. „No tak, nečerti se hned a posaď se u nás…“
„Nevšimly jste si na Ankerovi nečeho zvlášního?“ šel Eragon přímo k věci.
„Myslíš kromě toho, že je mimořádně milý a pohledný?“ ozvala se Bastet. „Vlastně ani ne.“
Eragon zaskřípal zuby.
Naštěstí zasáhla Angela. „No, abych pravdu řekla, udělal na mě dojem hned, jak jsem ho poprvé uviděla. Je dost pohledný a milý, ale to není až tak důležité. Hlavně je velice skromný, poslušný a nadaný.“ Napila se čaje, jako by jí po tom proslovu vyschlo v krku.
„Nadaný, ano, to slovo jsem…“
„Dej pokoj,“ zavrčela Angela.
„Jde o to,“ začal rychle Eragon, než mohla mezi bohyněmi vypuknot hád-ka, „že je až podezřele moc nadaný. Jistě, jeho prapradědeček byl elf, tím se to trochu vysvětluje, ale přesto…“
Bastet si odkašlala.
Angela ji zpražila pohledem. „Co se zase děje?“
Kočičí bohyně pokrčila rameny. „No, jenom mě tak napadlo…“
„Co?“
Bastet vytasila drápky a zaťala je do stolu, přičemž srazila hrneček, který se rozbil a všude rozstříkl zbytek čaje a střepy. „Kdybys mě věčně nepřerušovala,“ zaprskala, „tak bych to mohla říct už dávno! Myslím si, že tohle všechno – Galbatorix, Ragnarok a teď Anker – souvisí s proroctvím o Tvůrci.“
Angela jí věnovala další vraždící pohled. „Ale, vážně? A na to jsi přišla teprve teď?“
„Hele, tak to nebylo hezké!“
„To je věc názoru.“
„Každopádně si myslím,“ vzala si zase slovo Bastet, „že je toho víc. Anker je podle mě jeden z Probuzených.“
Prásk! Další hrneček se rozbil.
Do rozpačitého ticha, které následovalo, se ozvla Eragon. „Ti… Probuzení… co jsou zač? Je to špatné?“
„Je to horší než špatné,“ zamumlala Angela. „Je to strašné.“
„No, zas tak špatné to není,“ zavrtěla hlavou Bastet. Z čistého vzduchu vykouzlila šálek a opět si nalila čaj. „Naopak je možná dobře, že se Probuzení objevují už teď. Aspoň budeme mít čas se připravit."
Eragon už nerozuměl vůbec ničemu. „Připravit se na co?“
„Jde o to,“ pustila se bylinkářka do vysvětlování, „že Tvůrce se bude muset postavit něčemu strašnému. Nikdo neví, co to bude, ale ohrozí to svět – ne, všechny světy.“
Bastet se napila čaje a pokračovala:
„Možná to bude invaze temných bytostí z jiných světů, možná povstanou nemrtví nebo se ve všech světech spustí série strašných přírodních katastrof. To vlastně nikdo neví. Každopádně to všechno způsobí jakási podivná energie, jejímž projevem byl už Galbatorix.“
„Jak mohl být Galbatorix projevem nějaké energie?“ nechápal Eragon. „To ho ovládla nějaká temnota, nebo co?“
Angela to důrazně popřela.
„Tak jak to bylo?“
„Jde o to, že všude kolem nás je jakási zvláštní síla, která se projevuje hlavně v bozích a samotné přírodě,“ vysvětlila Bastet. „Ale zdá se, že umí myslet… a že je pořádně škodolibá.“
„Chtělas říct hnusná,“ opravila ji Angela.
„Jo, jo,“ kočičí bohyně mávla prackou. „Nebo jsou to možná dvě různé síly, jedna dobrá a druhá špatná, přičemž ta špatná si dělá srandu ze snažení všeho živého – to nevíme. Faktem je, že nějaká síla zařídila setkání dvou lidí, kterým se později narodil chlapec…“
„Galbatorix,“ dodala Angela ponuře.
Bastet se pokusila napít, ale shledala, že čaj došel. Ošklivě se zamračila.
„Galbatorix každopádně nebyl původně nijak zlý,“ pokračovala. „Naopak – byla tu možnost, že se stane moudrým, milovaným králem a později Tvůrcem, který zachrání svět. Ty, Eragone, bys byl jeho prvním Probuzeným.“
Eragon pomalu začínal chápat. „Jenomže pak jeho draka zabili urgalové a on z toho zešílel.“
„Přesně tak,“ souhlasila Bastet. „Proto ho musel na místě Tvůrce někdo nahradit a proto Prastarý, který kráčí mezi světy, vymyslel Proroctví Trojice.“
„A tím se konečně dostáváme k Probuzeným,“ ozvala se Angela. „Protože tvůrce bude potřebovat rádce, kteří ho budou směrovat a pomáhat mu – a kteří tady nahradí nás, až se odebereme do svých světů.“
A Eragon pochopil.
„Chcete říct, že…“ zalapal po dechu.
„Ano,“ přitakala Bastet. „Probuzení jsou adepti na božství – první z nových bohů Alagaesie. A Anker je jedním z nich.“
BOHOVÉ
„Jak se člověk může stát bohem?“ nechápal Eragon.
„Mě se neptej,“ odsekl Bastet. „Já tomu nerozumím.“
Zasáhla Angela. „Bastet tomu nemůže rozumět, protože ji naposledy uctívali lidé, kteří stavěli velké špičaté hrobky a nakládali mrtvé do solného roztoku,“ snažila se poukázat na nedostatky ve vzdělání kočičí bohyně. „Jediné, čemu možná rozuměli, byla anatomie.“
Eragon v tom už měl opravdu zmatek. „Proč nakládali mrtvé?“
„Souviselo to s jejich představou onoho světa,“ vysvětlila Bastet. „Mysleli si, že aby přežila duše, je nutné zachovat tělo.“
„Ubozí blázni,“ zamumlala Angela.
„Co na tom je ubohého?“ vyletěla okamžitě Bastet. „Jenom měli trochu jiné představy o duších!“
Angela zatřepala rukou, jako by odháněla nějaký hmyz. „Jo, jo,“ tón, jakým to řekla, napovídal, že podobná debata se v minulosti už párkrát odehrála. „Podstatné je,“ obrátila se k Eragonovi, „že, jak už jsme probírali, jsou bohové součástí určité síly.“
„No a?“
„Jenže ta síla, jak už jsme taky říkali, není jenom v bozích,“ pokračovala bylinkářka, „ale ve všem živém. Takže i v lidech.“
Konečně to začalo dávat smysl. „Takže když se v určitém člověku ta síla projeví víc, může se stát bohem, chápu to správně?“ ujišťoval se Eragon.
Angela nadšeně pokývala hlavou. „Přesně tak!“
„A jak se ta síla dostává dovnitř?“
Bylinkářka pokrčila rameny. „To nevíme. Existuje teorie, že bohové jakožto starší bytosti jsou svázaní se světy, ve kterých vznikli, a že cokoli mladšího, co se objevilo po nich, přidává trochu své životní energie do těch prvotních sil a tedy zároveň i do bohů.“
„A uctívání je určitým druhem síly,“ ozvala se opět Bastet. „Když v nějakého boha dost silně věří velká skupina lidí, může se dotyčný bůh změnit k jejich obrazu…“
„Což se děje zřídka,“ skočila jí do řeči Angela.
„Ale děje se to!“
Eragon neměl náladu na další hádky a plané dohady. „Ano, to je moc hezké,“ zasáhl, „ale abych připomněl, ta božská síla se jaksi projevila v Ankerovi. Co s tím mám teď dělat?“
Chvíli bylo ticho. Bohyně přemýšlely.
Nakonec se ozvala Angela. „Co kdybys mu to prostě řekl?“
„Jo, to je skvělý nápad,“ odvětil sarkasticky Eragon. „Prostě za ním zajdu a řeknu: hele, Ankere, myslím, že ses jen tak mimochodem stal bohem. To asi není nejlepší nápad.“
„Nebo bych mu to mohla říct já,“ nabídla se Bastet. „Vzala bych si ho někam bokem, kde by nás nikdo nerušil…“
Angela se uchechtla. „Jako třeba do ložnice?“
„Co je na tom? Tam nebo jinam.“
„Bastet byla kdysi dávno bohyní lásky,“ vysvětlila bylinkářka nic nechápajícímu Eragonovi.
„Já mám lepší nápad,“ ozval se nějaký hlas.
Angela málem spadla ze židle. „Doriane, tohle mi nedělej!“
Starý upír se s širokým úsměvem, při němž odhaloval špičáky, přesunul ke stolu. Eragon měl dojem, že se při tom ani nedotýká podlahy, jako by snad uměl levitovat.
„Jak ses sem dostal?“ vyjekla Bastet.
Lord Tenebros tajuplně pokčil rameny. „Jsem přece upír,“ odvětil, jako by to samo o sobě všechno vysvětlovalo. „Mohl jsem například projít zdí, nebo se proměnit v kouř a prosáknout klíčovou dírkou, nebo se stát stínem a kráčet z jednoho temného místa na druhé bez ohledu na…“
„Jasně, jasně, chápeme,“ přerušila ho kočičí bohyně rychle. „Ale takové schopnosti stejně nemáš.“
Upír znovu pokrčil rameny, jako by říkal když myslíš… a zmizel.
Angela opět polekaně nadskočila. „Kde je?“
Zdánlivě ze vzduchu vedle nich se ozval Dorianův hlas. „Pořád na stejném místě. A teď mě tak napadá,“ dodal, že jsem se možná udělal neviditelným a vešel zároveň s Eragonem. Ano, myslím, že to tak opravdu bylo.“
„Ale to by znamenalo, že jsi nás celou dobu poslouchal,“ řekla Bastet.
„No jistě.“
Kočičí bohyně rozčileně zaprskala. „Doriane, odteď budu svůj pokoj zamykat a dovnitř procházet zdí, aby ses tam nedostal zároveň se mnou! Kdybych tušila, že se umíš udělat neviditelným… přiznej se, že jsi šmíroval!“
„To není hezké, že to říkáš takhle…“
„Ale je to pravda, že?“
„Řekl jsem snad něco takového?“ podivil se upír.
„Takže ano!“
Eragon byl už opravdu unavený. A naštvaný. Chtělo se mu ječet nebo někoho zabít.
„Ale abych vám vysvětlil ten svůj nápad…“
Vůdce Jezdců si oddechl. Konečně se někam dostávali.
„Možná jste už slyšeli rčení nosit dříví do lesa nebo vodit elfy do Du Weldenvarden,“ pokračoval vzduch Dorianovým hlasem, „ale já jsem vymyslel nové, které zároveň vysvětluje můj plán: vodit boha do svatyně.“
VÝPRAVA
Eragon dlouho přemýšlel, jak by to Ankerovi měl šetrně sdělit. Moc dobře věděl, že skutečnost, že se stal bohem, by s ním mohla pěkně zamávat. Navíc se teprve nedávno stal Jezdcem…
„Já bych to neřešil,“ mávl nad tím rukou Dorian, „prostě se sbalíme, vydáme se na cestu a až tu svatyni najdem, tak už se holt něco stane. Taky se třeba nestane nic. Nebo nám Anker shoří.“
„To bys přece nedovolil!“ ozvala se pobouřeně Bastet.
Upír se muceně zasmál. „Abych tak řekl, ono ani moc nesejde na tom, co dovolím a co ne. Pokud Anker prostě vleze do té svatyně, řekne au a vybuchne, budeme mít štěstí, jestli to vůbec přežijeme… tedy, budete mít štěstí, jestli to vůbec přežijete,“ opravil se.
„Jak to myslíš? Ty s náma nejdeš?“
„Jistěže jo, jak byste to asi jinak našli? Já mám prostě tu smůlu, že nemůžu zemřít.“
Angela se zeptala, jak je vlastně starý.
„No, tak tohle nebylo pěkné!“
„Doriane!“ okřikla ho bylinkářka.
Starý upír se zamyslel. „Já ti vlastně nevím,“ přiznal po chvíli, „budu se muset zeptat někoho staršího… ale řekl bych, že tak čtyři sta tisíc let už tu asi tvrdnu… nebo i déle.“
Čtyři sta tisíc let, zděsil se Eragon, nebo i déle… Jak to, u všech bohů, mohl vydržet nepřijít o rozum?
„Ale vraťme se k Ankerovi,“ změnil upír téma tak očividně, že víc už to asi nešlo. „Budeme se muset vydat na cestu. Běžte si sbalit… doporučuju sušenou potravu a svetry.“
„Proti svetrům nic nemám,“ pravila Angela, „ale proč si máme brát sušené jídlo? To si nebudeme moct něco ulovit? Upozorňuju tě, že sušené jídlo absolutně nesnáším. Jo, a když už jsme u toho, kam to vlastně půjdem? Nestačila by jakákoli svatyně, třeba nějaká trpasličí? Trpaslíci mají moc pěkné chrámy a jsou docela zbožní, jo a taky…“
Upír ji hladce přerušil. „Ano, a taky tě uctívají, že? Jenomže tady jde o to, že Anker je člověk, takže se může stát bohem spíš v lidské svatyni. A proto musíme najít nějaký chrám prvních lidí – těch, co se vylodili na jihu před dvěma a půl tisíci lety.“
Eragon vznesl otázku, kde ta svatyně je.
„No to je jednoduché,“ usmál se Dorian, „na jihu, kde jinde? Někde v Beorských horách.“
„A jak se dostaneme dovnitř?“
„Po pravdě řečeno nevím,“ připustil upír. „Doufám, že mě něco napadne, až tam budem. A teď už si běžte sbalit.“
Anker byl celý nadšený, když se dozvěděl, že vyráží na výpravu. Vlastně tak nadšený, že nekladl žádné zbytečné otázky a hned si začal balit.
Eragon ho nechal, ať si vezme, co uzná za vhodné. Sám si do cestovního vaku naházel teplé oblečení, sušené maso a suchary, navlékl se do brnění (pro všechny případy) a opásal se mečem. Po krátké úvaze si přibalil ještě sbírku elfských básní, aby měl po večerech co číst.
Sešli se na nádvoří.
Anker byl také v brnění, sice velmi prostém, ale spolehlivém a dobře udržovaném. Už osedlal svou dračici a k řemínkům sedla připoutal meč, kulatý štít a cestovní vak.
Bastet vypadala stejně jako vždy (vůdce Jezdců si roztržitě pomyslel, že bohům asi není zima či co, protože na sobě měla jen svůj obvyklý černý plášť a pod ním lehký plátěný oděv). Byla ozbrojena jen dýkou, ale vak měla pořádný, jako pro tři lidi.
Angela se navlékla do svého výstředního smaltovaného brnění, zpod kterého jí vykukoval svetr, a přes ramena si přehodila modrozelený plášť. Ozbrojila se Umíráčkem a její zavazadlo mělo naprosto normální velikost.
A konečně Dorian měl na sobě bílé brnění, půlnočně černý háv a krk omotaný šálou. U pasu mu visely meče, zato vak neměl žádný – možná proto, že nepotřeboval moc často jíst nebo necítil chlad, tak si nemusel brát jídlo a teplý oděv. V tom případě ale bylo divné, že si vzal šálu.
Eragon osedlal Safiru a vylezl jí na hřbet. Sehnul se, aby pomohl Angele, ale bylinkářka se prostě zhmotnila za ním. Poslední nastoupil Dorian.
Ankerova dračice Kira byla pořád velice mladá, vlastně jen odrostlé dráče, takže logicky nemohla nést takovou zátěž jako mnohem starší Safira. I tak nebylo jisté, jak dlouho vydrží letět se svým Jezdcem a s Bastet na hřbetě.
Vznesli se.
„Hele, Doriane,“ ozval se Eragon, zatímco střechy a věže Ilirey pomalu mizely v hloubce, „na něco jsem se tě chtěl zeptat.“
„Ano?“
„Proč máš tu šálu?“
„Tady nahoře je zima,“ zahuhlal upír a zjevně si inkriminovaný kus oděvu přetáhl i přes ústa, „a já, na rozdíl od vás ostatních, se nedokážu zahřát kouzlem. A tu šálu mám rád,“ dodal rozpačitě.
Vůdce Jezdců se zasmál
„No co, byl to dárek,“ zabručel upír. „A kdyby něco, pod brněním mám i svetr. Černý.“
„Proč černý?“
„Abych v něm v noci nebyl vidět,“ zažertoval starý upír. „Miluju tu romantiku zimních nocí, kdy se jeden může plížit od domu k domu a prokusovat krky čistým pannám... a navíc ho hřeje takový svetr a šála.“
Všichni – i Anker, který je zaslechl – se zasmáli.
V této náladě se vydali na cestu k jihu.