Kapitola 1. Na východ

„Šťastnou cestu, Eragone Stínovrahu,“řekla Arya.
A pak se z výšky snesl Fírnen a zvedl ji z paluby lodi.
Do Eragona se opřel poryv větru od dračích křídel.
„Šťastnou cestu,“ zašeptal Eragon, když sledoval,
jak s ní Fírnen letí zpátky k Roranovi, který pořád
ještě stál na vzdalujícím se břehu.

Tehdy Eragon konečně dovolil, aby mu z očí vyhrkly
slzy. Pevně se chytil zábradlí lodi a plakal, protože
opouštěl všechno, co kdy znal. Nad ním zalkala
Safira a její zármutek se smísil s jeho. Společně
oplakávali to, co nemohlo nastat.

Po chvíli Eragonův tep zpomalil, slzy mu oschly
a při pohledu do pustých plání se v jeho nitru
rozhostil jistý klid. Uvažoval, na jaké podivné věci
by v těchto divokých končinách mohli narazit
a přemýšlel, jaký život jeho a Safiru asi čeká.
Život s draky a Jezdci.

„Nejsme sami, maličký,“ řekla Safira.
Po tváři mu přelétl úsměv.
A loď plula dál a poklidně klouzala po měsícem
osvětlené řece do temné krajiny před nimi.

(Ch. Paolini: Závěr knihy Inheritance)

Eragon stále hleděl směrem na východ. Talíta klouzala neměnným tempem s klidným proudem Eddy a vedle sebe cítil teď již uklidněnou Safiru, hledící stejným směrem. V duchu doufal, že oběť, jíž oba museli přinést, bude alespoň částečně ospravedlněna v časech, které nyní nadcházejí, a bude mít trvalý dopad i ve vzdálených dobách, které teprve přijdou. Blödhgarmova skupina elfů setrvávala v taktním mlčení u vědomí bolesti, kterou Eragon právě prožil. Ostatně, ačkoli se k cestě na východ rozhodli dobrovolně, každý z nich, snad pouze s výjimkou nezávislého Blödhgarma, zanechal v Du Weldenvarden někoho blízkého. Pro všechny elfy také nyní nastala zcela neznámá situace: Zatímco pro Eragona byla dosud téměř každá cesta objevováním nového území, nových lidí a nových ras nebo tvorů, elfové poprvé za několik tisíciletí opouštěli zemi, kterou důvěrně znali. A tak, ačkoli navenek klidní v souladu se svým zvykem nedávat příliš najevo emoce, uvnitř se každý z nich s novými pocity vypořádával po svém. Nakonec se Eragon uložil ke spánku vedle Safiry přímo na palubě lodi, aby tak mohli strávit noc v těsné blízkosti. To v této chvíli oba pociťovali jako jedinou útěchu. Safira přikryla Eragona svým křídlem a jemně jej konejšila svým broukáním a něžnými doteky mysli, až se propadl do svých obvyklých snových vidin. Ty však byly plné ztrát a odcházení a on v nich nenacházel úlevu. Proto nakonec použil cvičení pro vyprázdnění mysli a takto zklidněný setrval až do úsvitu.

Ani několik dalších dní se krajina zvolna uplývající kolem lodi příliš nezměnila. Na samotných říčních březích rostla bujná tráva, jejíž brčálově zelená barva s přibývající vzdáleností od vodního zdroje dostávala stále matnější odstín, až poblíže nízkého obzoru její plocha zešedla do neurčité barvy. Travnaté moře narušovaly občasně ostrůvky nevysokých stromů a křovisek. Mnoho z nich také zasahovalo až k samotné Eddě a kdyby poutníci cestovali pouze pro zábavu, sváděly by je k odpočinku v chladivém stínu. Nad tím vším se vysoko klenula jasně modrá obloha, tu a tam ozdobená načechraným obláčkem občasně zastiňujícím sluneční svit. Celek působil dojmem klidu a míru, který rušila pouze skutečnost, že po celý dnešní den plavby se neukázal ani pták ani jiný živočich. U řeky jinak všudypřítomní komáři a mouchy jakoby z nějaké vyšší vůle náhle vymřeli. Tenhle mrtvý klid dával Eragonovi naléhavý podnět k přemýšlení. Nakonec se po dohodě s elfy rozhodl podniknout se Safirou průzkumný let.

Zakotvili v pozdním odpoledni Talítu u břehu v místě, kde dračice mohla bezpečně vzlétnout z pevné země, aby tak svým obvyklým mohutným odrazem vážně nenarušila stabilitu a konstrukci lodi. Eragon se připoutal řemínky k sedlu, zkontroloval Brisingr v pochvě a jakmile byli se Safirou ve vzduchu, zmocnil se jej obvyklý opojný pocit svobody a vzájemné sounáležitosti, který od prvního společného letu nezeslábl, naopak sílil.
               „Ochladíme se, maličký?“ zeptala se Safira a současně nečekajíc na odpověď zamířila ladným obloukem k říční hladině, kterou prořízla jako břitké ostří, a vzápětí pod ní zmizela i se svým Jezdcem. Eragon se sotva stačil nadechnout a zadržet dech, když jej celého zalil osvěžující chlad čisté vody. Zamrkal a otevřel pod hladinou oči, aby s překvapením zjistil, že v řece neplave jediná ryba a nejsou tu ani jinak obvyklí obyvatelé, jako raci a nejrůznější obojživelníci. Jak Safira plula pod vodou dál a dál, používajíc při tom vlnivý pohyb těla a dlouhého mohutného ocasu, zjišťoval Eragon s překvapením, že situace zůstává beze změny. Neviděl nic, než s proudem se vlnící koberec vodních rostlin, přerušovaný občasnými písečnými plochami nebo kameny a nasvícený lomenými slunečními paprsky. Protože mu pomalu začal docházet dech, dračice se v celé své modře se lesknoucí nádheře omytých šupin opět vynořila a pokračovali v letu východním směrem. Dohodli se tak předem s elfy. Měli pokračovat podél Eddy dál asi hodinu letu, aby se v neznámé zemi příliš od sebe nevzdálili.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Safiry.
               „Krajina, kde by se měla prohánět stáda dobytka na bohatých pastvinách, kde by měly stát stany kočujících pastevců, kde by měla být úrodná pole a vesnice rolníků – a přece je tu všechno jako po vymření.“
               „Nevím, ale cítím tu něco neobvyklého. Nedokážu to určit, je to nezachytitelné. Nadto mám nutkavý pocit, ačkoli jsme již určenou hodinu vyčerpali, že bychom měli v cestě pokračovat dál a to stejným směrem. Táhne mě to kamsi podél řeky jako magnet, jenže důvod té přitažlivosti neznám,“ odpověděla dračice a ošívala se při tom tak, až se Eragon v jejím sedle začínal cítit značně nepohodlně.
               V tom se obou dotklo Glaedrovo nezměrné vědomí:
               Dejte si pozor, mláďata! Nejsem si jist, ale divocí draci starší, než jsem já, vykládali o podivných místech, která k sobě lákala poutníky, aby je pak již nikdo nespatřil. Žádný z draků ale neměl dostatek odvahy a zájmu tato místa zkoumat, a tak se jim jednoduše vyhýbali. Možná je tu poblíž jedno z nich. Safiro, vystoupej výš, abychom viděli do větší dálky!
               Jak Safira kroužila ve spirálách a nabírala výšku, na obzoru se po obou stranách vytrácející se modré stuhy řeky začaly vynořovat obrysy velkého města s rozměrnou citadelou na táhlém nevysokém návrší. Nakolik v něm byl život, se nedalo z této vzdálenosti určit, ale budovy rozhodně nepůsobily dojmem rozvalin. Jakmile se město objevilo v jejich zorném poli, zesílil také Safiřin pocit neodolatelné přitažlivosti, jenž se zdál vycházet právě z něj. Teď již zasáhl také Eragona.  Proto se pro dnešek na Glaedrovo naléhání rozhodli průzkum ukončit a vrátili se s rozbouřenými myšlenkami k Talítě, kde, jak i z výšky bylo zřejmé, je už netrpělivě očekávali elfové.

Od skupiny elfů se oddělil Blödhgarm a s výrazem znepokojení se jim rozběhl vstříc. Jakmile Safira přistála, svěřil se Eragonovi se svými obavami:
               „Jste v pořádku?“ vyrazil ze sebe překotně jinak klidný a neohrožený elf. Když ho ujistili, že ano, seznámil je se svým pozorováním v době jejich nepřítomnosti:
               „Nedalo nám to a i přes rizika předčasného odhalení, která to s sebou nese, jsme se rozhodli prozkoumat okolní krajinu myslí. A opravdu jsme nezachytili ani ozvěnu jakékoli živé bytosti v okruhu několika mil. Dál jsme se raději zkoumat neodvažovali. Co však bylo ještě podivnější, jakmile jste se od nás začali vzdalovat, slábla možnost sledovat vás v mysli mnohem rychleji, než je za takových okolností běžné. Dva z nás dokonce stačili zpozorovat právě ve chvíli, kdy jste se našim očím ztráceli na obzoru, jakési energetické nitky, které se k vám odkudsi z jihu natahovaly a jakmile se vás dotkly, zmizel váš obraz z našich myslí tak dokonale, jako byste nikdy neexistovali. Od té chvíle jsme byli plni obav o váš osud a nevýslovně se nám ulevilo, když jsme vás opět uviděli na obloze,“ dokončil elf jedním dechem.

Eragon seskočil se Safiry a vypověděl elfům vše, co na cestě zažili a co jim k tomu řekl Glaedr. Celá věc by nebyla tak vážná, kdyby mohli město v uctivé vzdálenosti jednoduše obejít, ale přemisťovat loď rozměrů Talíty po souši by si vyžádalo síly všech poutníků včetně Eldunarí a k tomu ještě netušili, kterým směrem tok Eddy za městem pokračuje dál. Mohlo by to znamenat několik dní nebezpečné pouti otevřenou krajinou s obtížným břemenem, na pokraji vyčerpání a s nejistým výsledkem. Nad to stále neměli jistotu, zda v bezprostředním okolí města přece jen nežijí nějací původní obyvatelé a jaké mají úmysly. Kouzlo – a bylo to nesporně kouzlo – ze záhadného města vycházející nedávalo tušit nic dobrého. Z důvodu bezpečnosti zůstali po zbytek dne na místě, kde zakotvili, jen loď přemístili poněkud blíž ke středu říčního proudu, který teď tiše šuměl kolem stojícího trupu.

Té noci drželi hlídky. Kolem třetí ráno stál v mírném, ale dost chladném větříku Eragon na přídi Talíty a choulil se v plášti, aby zahnal chlad. V jednom okamžiku ucítil letmý dotek cizího vědomí, který byl, nakolik to mohl v tak krátké chvilce posoudit, spíše ironicky pobavený, než nepřátelský či zkoumavý. Koutkem oka zachytil na pravém břehu letmý pohyb a zdálo se mu, že na zlomek vteřiny zahlédl dva stíny pohybovat se směrem po proudu. Jeden byl větší a ten druhý o trochu menší. Zda šlo o lidi nebo jiné tvory, zůstávalo však nejasné a Eragon se neodvažoval tyto bytosti svou myslí stopovat nebo pronásledovat. Po zbytek hlídky se však již nic neudálo, krajina zůstávala tichá a bez života a jediným pohybem v ní zůstávalo pomalé otáčení nebeského hvězdného glóbu.

Při snídani se Eragon podělil o noční zážitek s elfy, kteří z něj nebyli o nic moudřejší, než on. Jediné, v čem je utvrdil, byla nutnost zvýšené ostražitosti, protože tu rozhodně nebyli sami. Jen Safira se nezdála nikterak zneklidněná, ale měla-li k tomu své důvody, ponechávala si je pro sebe. Teď, v ranním slunečním svitu a za mírného větříku, se včerejší zážitky nejevily alespoň pro tuto chvíli tak závažné. Nucené přestávky využili všichni k osvěžující ranní koupeli a elfové dováděli se Safirou ve vodě jako malé děti. Eragon jako vždy s překvapením sledoval, jak se v okamžiku dokázali proměnit z vážných a obřadných obávaných kouzelníků a bojovníků v bytosti bezbřehé hravé fantazie. Nechávali se Safirou zavěšeni za konec jejího ocasu vyzvednout do výše dvaceti stop, potom se pustili a padali v neuvěřitelných saltech zpět do vody. Podnikali by snad donekonečna ještě odvážnější krkolomnosti, kdyby je Eragon nesvolal zpět v nutnosti rozhodnout o dalším postupu.

Bylo zřejmé, že i přes všechny nepříjemnosti s tím pravděpodobně spojené se budou muset pokusit buď všichni, nebo alespoň část z nich, proplout s Talítou po řece neznámým městem. Eragon totiž nechtěl v žádném případě riskovat bezpečnost vajec a Eldunarí uložených v neviditelném energetickém vaku za Safiřiným sedlem. Proto rozhodl po poradě s Blödhgarmem, že oni dva se dvěma elfskými dobrovolníky zběhlými v mořeplavbě se pokusí loď městem provést a ostatní se Safirou v bezpečné vzdálenosti město obejdou. Jak se totiž zdálo, na dračici měla nevysvětlitelná přitažlivost místa zhoubnější účinky, než na Eragona. Bylo tedy zřejmé, že ji včas vycítí a bude schopná svůj doprovod varovat. Vyžadovalo ovšem velkou dávku diplomacie a podbízivého lichocení, než zpočátku neústupnou Safiru přesvědčili o nutnosti chránit především Eldunarí a vejce a nikoli Eragona, od něhož se již nikdy nehodlala zbytečně odloučit. Když se konečně rozplynul oblak dráždivého dýmu, kterým nespokojená dračice celou společnost zahalila, bylo domluveno, že na pěší poutníky Talíta počká v bezpečné vzdálenosti na druhé straně města. Kdyby se vyskytly problémy u jedné nebo druhé skupiny, měla se pokusit vrátit právě na místo, kde nyní kotvili a dát zprávu ostatním pomocí kouzelného zrcátka. Po nezbytných přípravách se skupina pěších cestovatelů vylodila na pravém břehu Eddy doprovázená stále ještě ne zcela přesvědčenou Safirou a vydala se na svou pouť. Po chvíli elfové vytáhli kotvy a Talíta vyplula vstříc neznámému dobrodružství.