Kapitola 61. Jak mračno kobylek
Eragon každým okamžikem očekával, že spatří postupující čelo Xenovy armády a jeho tušení ho nezklamalo. Arya, která měla jako elfka přece jen o něco lepší zrak, to však uviděla první: Od jihu, jako mračno kobylek nebo podobného hmyzu, táhly tři velké armády. Ukázněně vyrovnané řady vojáků pochodovaly jako sám osud, který měl v několika příštích dnech smést ze světa všechno, co měli za úkol chránit silou svých paží, kouzelnou mocí i vlastními životy. Z výšky, v níž oba draci letěli, bylo možno zřetelně postřehnout stejný obrazec, jaký skýtalo rozložení oddílů v každé z armád. Pochodovaly v takové vzdálenosti od sebe, aby spolu jejich vojáci nemohli navázat jakýkoli kontakt, to bylo naprosto zřejmé, a vzájemné rozestupy musela udržovat nějaká vyšší, soustředěná vůle. Tak byly neměnné a dokonalé. Zdála se vycházet ze středu prostředního vojska, takže bylo možno se domnívat, že právě ona armáda je tou původní, jež přišla z Londru.
Jako valící se záplava bojovných mravenců postupovaly tisíce a tisíce drobných teček, v něž se proměnili vojáci, vysokou travou stepi, která se rozprostírala od obzoru k obzoru. Všichni čtyři pozorovatelé si porozuměli beze slov v jediném okamžiku:
Bude jen jeden útok, přijde okamžitě, bez obléhání, jakmile vojsko dorazí k městu, a obránci ho nebudou schopni odrazit. V jediné hořké chvíli se záplava převalí přes hradby a pohltí všechno živé…
Zpáteční cesta do Ilirey probíhala rychle a beze slov. Každý se uzavřel sám se svými myšlenkami, protože ani jeden z nich nechtěl svými chmurami přispívat k všeobecné depresi. Eragonovi táhl hlavou jeden nesmyslný nápad na obranu za druhým, až posléze, naprosto zoufalý, veškeré přemýšlení vzdal a začal pomalu upadat do odevzdané letargie. A právě v tu chvíli mu, stejně jako před nedávnem Nasuadě, vytanula na mysli záhadná Elvina slova: „Vaší největší nadějí je Behemoth.“
MUSÍ tedy existovat nějaké řešení. Elva ještě ve svých vizích nikdy nelhala ani se nemýlila. I to, že záplavu nepřátel nebude možno zastavit, předpověděla naprosto přesně. O tom jsem se před chvílí sám přesvědčil, uvažoval Jezdec.
Mladý Jezdec věděl, že i kdyby se Elvy přímo zeptal, nedočkal by se odpovědi, protože na rozdíl od chtěných vstupů do cizích myslí nebo vědomého předvídání bezprostřední budoucnosti, tyto dlouhodobé předpovědi dívka vyslovovala ve zvláštním transu, do kterého upadala zcela samovolně a z něhož si nepamatovala zhola nic.
Slunce už stálo nízko nad obzorem, když spatřili hrdé královské město, které mělo během několika desítek hodin padnout do rukou bezohledného nepřítele. Safira a Fírnen se snesli na nádvoří před trůnním sálem, v němž se svítilo. Usoudili tedy, že královna bude nejspíš ještě tam a nemýlili se. Když je Nasuada spatřila, objevilo se jí ve tváři velké znepokojení, podtržené ještě stopami únavy z prožitého perného dne, v němž toho musela tolik zařídit…
Bez běžných formalit vyzvala Aryu a Eragona, aby se k ní posadili jako staří přátelé a vyslechla si jejich hlášení. Když skončili, sklonila na okamžik hlavu, až si oba Jezdci mysleli, že se rozpláče. Vzápětí však hlavu pozdvihla a s planoucím pohledem, plným vzdoru, rázně prohlásila:
„A přece se jim postavíme, i kdyby to měla být naše poslední bitva!!!“
„Ano… postavíme. Ty a Roran ovšem ne,“ odpověděli Jezdci jednohlasně, jako kdyby se na tom předem domluvili. Oba totiž napadlo v tu chvíli totéž.
„Co tím myslíte, že my s Roranem ne?“ Královna metala očima blesky a podobala se v tu chvíli útočící šelmě. Slovo si vzal Eragon:
„Má paní,“ přešel záměrně do oficiálního tónu, „jste oba pro boj proti Xenovi nepostradatelní. Jedině vy budete pro další generace dostatečnou autoritou, která je jednou v budoucnu sjednotí k odporu. Proto vás neprodleně přesuneme na Londr za trpaslíky. Měly by s vámi jít i některé další schopné osobnosti – Jörmundur, Bark a samozřejmě Arya s Fírnenem, jako záruka pokračování Dračích Jezdců a instruktorka těch, kteří tak nečekaně přibyli do našich řad. Já sám se tady ujmu…“ Dál se nedostal. Obě ženy se na něj vrhly jako jediná dvouhlavá saň a když s ním skončily, seděl na svém místě jako zmoklá slepice. Až pozdě mu došlo, že zařadit Aryu do návrhu skupiny přesunutých na Londr bez jejího souhlasu, byla osudová chyba… Ale aspoň se pokusil…
Teď nezbývalo, než zamyslet se spolu s oběma přítelkyněmi nad Elviným podivným výrokem, na nějž si vzpomněl cestou zpátky. Než se však po tirádě obou žen stačil vzpamatovat, královna už o něco smířlivějším tónem sama prohlásila:
„Vlastně se na tebe nemohu zlobit, že jsi před chvílí navrhl ono řešení, které se na první pohled jeví jako vrcholně zbabělé. Logika by velela k podobnému postupu, ale, odpusť, je to pro mě prostě nepřijatelné a pro Aryu, jak vidím, nakonec také. Zvláště, když Elva vyslovila tu zvláštní větu o Behemothovi…“
Další čas všichni věnovali přemýšlení o možném významu oněch slov, ale k žádnému řešení hlavolamu nedospěli. Nakonec už zbývala jediná otázka: Říci obráncům města narovinu, co je čeká, nebo ne? Eragon v průběhu debaty upustil od původního záměru zajistit městu co největší obrannou sílu, protože si uvědomil, že porážku tak jako tak přinese hned první nápor útočníků. Šlo tedy především o to, aby na hradbách zůstali vojáci, kteří nebudou zbaběle utíkat, až děsivou přesilu spatří a město si tak v pověstech zachová alespoň čest.
Na druhý den Jezdci začali obcházet všechny jednotky obránců a seznamovali je se situací. Kupodivu se našlo jen minimum těch, kteří se rozhodli pro odchod z města. Většina opakovaně přísahala věrnost královně a zemi. Eragon, který veškeré mluvení vlastně obstaral za oba, se neubránil přemýšlení, co to musí vyzařovat z jeho osoby za sílu, která všechny nutí jít s ním dobrovolně na jistou smrt. Pak, jakoby ozvěnou ze dna své mysli, znovu uslyšel znít ten nezapomenutelný hlas:
Já, Gûntera, jsem ještě nikdy nesvěřil svůj lid do cizích rukou… Konej rozvážně a nesejdi z nastoupené cesty! Arûna, Šur’tugal.
Mohlo to opravdu být požehnáním boha trpaslíků, které tu ve městě chce ochránit s pomocí všech ostatních ras? Nebo to bylo prostě odvahou boji zocelených lidí Alagaësie? Či tajemný Gûntera propůjčil prostě takovou vnitřní sílu Eragonovi osobně, když mu svěřil svůj lid do rukou? Mladý Jezdec se začínal klonit k této možnosti, protože si uvědomil sílu, která jej ovládala v posledních bojích a činila z něj i bez kouzel neporazitelného zuřivého lidského predátora.
Ať tak, či onak, Eragon si předsevzal z této nepominutelné skutečnosti zítra vytěžit maximum. Dnes však rázoval od posádky k posádce, od hlídky k hlídce, s každým ztratil slovo, vléval naději, kterou sám necítil, tam, kde se jí nedostávalo. Kromě Aryi se k němu postupně přidali Roran, Jörmundur, Vanir a Orik, který na Londru nevydržel a svěřil tam velení svému zástupci. Obrana byla zorganizována, všichni znali své rozkazy a byli připraveni na svých místech. Když je obránci viděli rázovat sebejistě pospolu a k tomu co chvíli nad městem přelétli draci, držící teď nepřetržitou stráž, získávali všichni pocit síly a neporazitelnosti. Jakkoli byl klamný, přece činil poslední hodiny snesitelnými. A o poslední hodiny se vskutku jednalo, protože příchod tří armád očekával Eragon v ranních hodinách příštího dne.
Královna Nasuada snad už po tisící přemýšlela, zda skutečně udělala jako vládkyně Alagaësie vše, co bylo v jejich silách, aby odvrátila hrozící nevyhnutelnou zkázu a v duchu proklínala osud, který ji poté, co situace pro království začala vypadat tak nadějně a všechno se dařilo, postavil před krutou skutečnost. Současně se cítila o to nešťastnější, že Murtagh, její velká láska, kterou nakrátko potkala, tu nemůže být s ní. Už po několikáté odložila na stolek vedle trůnu dálné zrcadlo, jež, v touze mu alespoň ještě jednou pohlédnout do tváře, byla v pokušení použít. Pokaždé však zvítězil zdravý rozum. Královna si byla velmi dobře vědoma, že Murtagh by z ní nakonec vymámil přiznání, jak situace v Iliree vypadá, a okamžitě by třeba i s použitím násilí chtěl přinutit Angelu k přesunu do hlavního města. Tomu bylo nutno za každou cenu zabránit, protože jejich úkol v El-harím byl neskonale důležitější, než existence království. Tady se jednalo o samo bytí či nebytí tohoto světa…
Sálem zacupitaly drobné krůčky. Královna se obrátila po zvuku a spatřila přicházet Elvu, jež nebyla posledních několik dní k nalezení. Dívka působila poněkud zanedbaně a pohuble, její tvář vyjadřovala jakýsi zvláštní smutek a současně obavy. Královna pozorovala děvče, které mířilo k ní, a s obavami očekávala, co jí přichází sdělit. Poprvé za celou dobu, co se s dívkou znala, v ní na chvíli spatřila to, čím opravdu byla: malé dítě, zkoušené podivným osudem, s jehož následky se dokázalo na svůj věk překvapivě vyrovnat. Proto, když Elva došla až k trůnu, namísto oficiálního pozdravu děvče objala a přivinula k sobě jako starší sestra. Svérázná Elva se kupodivu nebránila a její objetí vděčně přijala. Po několika okamžicích však královnu pustila a posadila se před trůn k jejím nohám. Nasuada začala rozhovor:
„Elvo, v těchto nelehkých dnech jsem velmi postrádala tvou přítomnost. Však ti nemusím vysvětlovat, co pro mě tvé výjimečné schopnosti znamenají,“ pronesla královna opatrně a dávala si záležet, aby z jejího hlasu nezazněla ani stopa výčitky.
„Má paní, musím zahanbena přiznat, že mé schopnosti se momentálně buď někam vytratily, nebo je situace taková, že na ni prostě nestačím, nebo momentální stav prostě zatím nenabízí žádnou budoucnost. To by bylo vzhledem k zákonům časové posloupnosti něco naprosto výjimečného a také nebezpečného.“ Na ta slova královna vrhla na dívku překvapený pohled, ale neříkala nic, aby její vyprávění nepřerušila. Elva pokračovala:
„Je to tak, že sice stále cítím utrpení všech bytostí, včetně toho tvého, které mě sem nakonec přivolalo, ale schopnost vidět věci nějaký čas dopředu prostě z ničeho nic zmizela. Zjistila jsem to přibližně den nebo dva poté, co odešli Angela s Murtaghem. Jakmile se zaměřím myslí na časový bod byť i jen pět minut do budoucnosti, jako bych se ocitla na soutoku dvou událostních proudů, které z hodiny na hodinu sílí, ale žádný z nich nedokáže nabýt vrchu. Zprvu jsem viděla alespoň záblesky budoucích událostí, takové nic neříkající střípky žhavé lávy, pochodujících nohou, tetelícího se vzduchu, stopu mocného kouzla, pouštního šejtana, ale nic z toho nedávalo smysl. Pak přestalo i to a já vidím jen šedý vír v bodě, kde se oba proudy událostí stýkají. Teď nevím, zda je to dobré nebo špatné znamení. Meditovala jsem na vrcholu kopce nad městem a pokoušela se na to přijít, když mě tvé trápení zavolalo zpět.“
„Co tedy radíš, moje věrná ochránkyně?“ zeptala se královna, naprosto vyvedená z míry. Elva smutně, ale rozhodně, pokračovala:
„Nasuado, dnes ti nemohu poradit nic jiného, než radí také tví věrní přátelé a k čemu ses rozhodla i ty: Bojuj! A třebaže je naděje nepatrná, věř ve svou šťastnou hvězdu. Sám osud zřejmě dnes stojí na křižovatce a jeho soukolí se zaseklo. Nevím, na jak dlouho, a nevím, kterým směrem se znovu rozběhne, až se dá opět do pohybu. Tví přátelé dnes chodili po městě a s úspěchem posilovali odhodlání obránců. Všichni ti všude znovu a znovu přísahali věrnost. Teď bys měla předstoupit před svůj lid tak, aby všichni viděli tvé odhodlání.“ Na konci dívčiny odpovědi už jí opět svítily pronikavé oči a Nasuada před sebou znovu na chvíli uviděla Elvu tak, jak ji znala po celý její krátký život. Krátce jí poděkovala, poslala ji umýt, převléknout a najíst a přemýšlela, jak svůj lid dnes večer oslovit. Nakonec usoudila, že všechna slova jsou zbytečná a rozhodla se pro jeden prastarý obřad svého původního kmene.
Zapadající slunce osvětlovalo šikmými paprsky balkon královnina paláce, který se otevíral na velké ústřední náměstí. Pod ním se tísnil snad každý, kdo v tu chvíli neměl službu na hradbách. Zazněl gong, a jakmile jeho tón dozněl v dálce, vyšla na balkon ze svých komnat královna. Neměla na sobě jediný šperk a byla oblečená ve vkusných šatech světle fialové barvy, které skvěle kontrastovaly s její bronzovou pletí. Zastavila se přesně uprostřed a strnula na místě. Pozdravné volání davu postupně umlkalo, až se rozhostilo naprosté ticho. Namísto proslovu, který každý očekával, znovu zazněl gong a z královniných komnat vyšel Eragon a Arya následováni dvěma sloužícími s nějakými balíky zabalenými látkou. Jezdci se postavili po královniných bocích, sloužící jim složili balíky k nohám a odešli. Dav zvědavostí ani nedýchal.
Pak Jezdci současně vložili ruce na královnina ramena a jediným pohybem uvolnili zdobné spony ramínek jejích šatů, které v okamžiku sklouzly na zem. Mezi lidmi to zašumělo údivem, protože jejich královna tu před nimi stála na krátký okamžik zcela nahá a zapadající slunce ozařovalo její nádherné bronzové tělo, jež bylo v té chvíli podobno živému uměleckému dílu. To už ale přispěchala Arya, jež královně přetáhla přes hlavu prostou režnou košili, poté Eragon přidal vatovaný kabátec, kroužkové brnění a Arya skryla královninu hruď pod kyrys. Tak vše pokračovalo, až za pár chvil došlo k proměně ušlechtilé bezbranné ženy v nebezpečně a mocně vyhlížející bojovnici. Proměnu korunoval Eragon, když před královnou společně s Aryou poklekl a podal jí jílcem napřed její meč. Nasuada jej přijala, vytasila a pozvedla k nebesům, kde zazářil stříbrným jasem. Teprve v té chvíli se, jako na povel, ozval bojový řev, jaký město ještě nezažilo.