Kapitola 23. Vysoko v horách
Fírnen netrpělivě hlídkoval na obloze. Uplynul již druhý den od chvíle, kdy se Arya z ničeho nic objevila v obydlí elfů na východním konci Du Weldenvarden. Angela, Arya a Eragon se vleže na zádech vyhřívali na louce před domem a draka mlčky zálibně pozorovali, jak si tak bezcílně krouží unášen stoupavým proudem vzduchu, který objevil. Náhle přitáhl blanitá křídla k tělu, a začal střemhlav padat z velké výšky, kam mezitím vystoupal, na hladinu moře. Teprve ke konci pádu křídla nepatrně rozevřel, a přešel poněkud do oblouku, aniž by ovšem podstatněji zmírnil rychlost, kterou pádem nabral. Asi tisíc stop od břehu prořízlo jeho elegantní zelené tělo mořskou vodu tak prudce, že ani nestačila pořádně vystříknout, a za drakem se s tupým žbluňknutím opět zavřela. Asi po minutě se poblíž břehu závratnou rychlostí vynořila veliká, mrskající se modrá ryba s bílým břichem v pevně sevřených dračích čelistech, následovaná celým Fírnenem, který přešel plynule v let. Rozevření jeho křídel doprovodil ohňostroj na slunci se třpytících vodních kapek, kterým barva lesknoucích se dračích šupin propůjčovala zelenkavý nádech.
Už letím! uslyšeli v duchu Fírnenův příjemný a mírně vzrušený hlas, ale slova zjevně nebyla určena jim. Vzápětí drak vyrazil jihozápadním směrem a v několika okamžicích jim zmizel z očí.
„Další šťastné setkání proti všem věštbám, jak se zdá,“ utrousila s úsměvem Angela.
„Myslím, Eragone, že Safiru ještě hned tak neuvidíš, ale neměj jí to za zlé. Vzpomeň si na vás dva s Aryou předevčírem… a včera… a dnes ráno…,“ přešla v dobrácký smích, který tryskal z hloubi její laskavé duše.
Eragona něco takového ani nenapadlo a právě se chystal Angele něco břitkého odpovědět… nebo ji rovnou zaklít do největšího mraveniště v Alagaësii… nebo…, když se jeho mysli náhle dotklo volání dálného zrcadla. Vběhl tedy do domu a hmátl do svého batohu, aby zrcadlo vytáhl. Jakmile se zahleděl do jeho stříbrné plochy, radostně vykřikl:
„Solembume! Ty jsi to dokázal!“ Jeho hlas uslyšeli všichni kolem, a seběhli se k němu tak těsně, až mu kouzelný předmět téměř vyrazili z ruky.
„Nakonec ano, ale bylo to o chlup – tedy u mě vlastně doslova,“ roztáhl kočkodlak rty v úsměvu a odhalil ostré špičaté zoubky. To už se ale zrcadla zmocnila štěstím zářící Angela:
„Ty zatracený kocoure! Hlavo střapatá! Paličáku zbrklá! Nepřej si vědět, co s tebou udělám, až tě zase uvidím!“ zlobila se a smála zároveň a z černých očí se jí při tom koulely po tvářích slzy jako hrachy. Solembum se na svou přítelkyni ze zrcadla beze slova jen láskyplně usmíval a čekal, až se trochu uklidní. Pak pokračoval, jakoby právě nedostal od Angely vynadáno:
„Vždyť já vím… Vyčaruješ mi na uvítanou misku té nejlahodnější smetany, jak to umíš jenom ty…“
„Jen mě nešmajchluj, máš u mě pořádný vroubek! Doufám, že zprávy, které přinášíš, za to budou stát. A teď kde se sejdeme.“
Bylo dohodnuto, že Angela na Solembuma počká pod mostem v Arak-Tan a pak ho doprovodí k domu elfů. Hornel s Bernelem se rozhodli zkusit štěstí v Iliree na dvoře královny Nasuady jako kuchař a páže a také jako vydatný zdroj informací o souostroví Poslední naděje. Rammar ale požádal, zda by se mohl vrátit do Arak-Tan se Solembumem. Chtěl zkusit přemluvit okolní lapky, aby se věnovali opět zemědělství a pastevectví, když se od Angely dozvěděl, co ve městě udělala a že se do jeho blízkosti opět může bez nebezpečí vrátit život. Jak řekli, tak také udělali, a zhruba po půlhodině se už vzájemně vítali na louce před domem elfů. Solembum se ještě smál, když si vzpomněl na Rammara, pádícího po mostě směrem k bráně z města, jako kdyby ho honili všichni šejtani z východní pouště. Jeho dočasný kumpán pod mostem neměl stání, a museli ho na chvíli spoutat kouzlem, aby se s ním mohli rozloučit. Když ho pak uvolnili, zjistili, že Angelino obrácené kouzlo působí opravdu spolehlivě.
Teď ovšem nastalo pro všechny nelehké rozhodování. Sami nedokázali určit, které ze dvou momentálních nebezpečí představuje větší hrozbu – zda druhý portál Brány skrytý kdesi v neznámu nebo také přímo uprostřed Alagaësie, či reálná hrozba, že v El-harím povstane zakrátko Behemoth a vydá se na všeničivou pouť směrem na západ. Nakonec si vzal slovo Eragon:
„Přátelé, v Alagaësii máme Dračího Jezdce mimořádných schopností. Máme tam statečného vojevůdce Rorana, který se v případě potřeby chopí svého pověstného kladiva a půjde třeba i do beznadějného boje. Du Vrangr Gata už zrušila omezení kouzelníků, jak jsem právě vyrozuměl, takže každý z nich může po libosti ničit nepřátele svými kouzly. V této chvíli již byli všichni vládcové v království varováni, a vědí, nač se mají připravit. Nasuada rozmístila po celé zemi síť informátorů, která by měla zachytit podezřelé pohyby a utajené přesuny nepřátel v zemi. Víc se v této chvíli nedá udělat. Vtrhnout s vojenskou silou na Londr je nereálné, protože kdybychom se o to pokusili, rozpráší nás ta obrovská armáda, než se stačíme přeskupit k útoku. Nadto naše vojsko by muselo pochodovat celou dalekou cestu k Branám Trojměstí, a nechat Alagaësii nechráněnou. Ne, musíme vyčkávat na jejich tah a doufat, že se nám podaří portál objevit dřív, než ten tah udělají. Celé to shrnuji a říkám proto, že je, tuším, už každému zde jasné, že tam zatím nejsme v této chvíli nic platní. Využijme tedy toho neurčitě krátkého času, který nám ještě zbývá, a vydejme se co nejrychleji prozkoumat situaci v El-harím.“ S tím nakonec všichni po krátké debatě souhlasili, protože Eragonovy vývody působily logicky. Měly jenom jednu jedinou slabinu, ale o ní v té chvíli nikdo z přítomných nevěděl. Výbuch Galbatorixovy pevnosti totiž přesunul druhý portál do pro ně nejméně vhodného místa….
Jakmile těsně před polednem skončili dlouhou poradu, ozvalo se před elfským domem dvojí zadunění a Eragon ucítil nezaměnitelný dotek laskavé mysli:
Jsem tady, maličký!
Vyšel kvapně ze dveří, aby se pozdravil se svou zářivě modrou dračí přítelkyní. Ta seděla před domem a bokem se tiskla k šťastnému Fírnenovi. Působila však vyčerpaně, a když ji objal kolem krku, cítil, jak se chvěje po celém těle.
Safiro, jak jsi dokázala uletět takovou dálku v tak krátké době? To snad ani není v dračích silách!
Nebudu už bez tebe ani jednu jedinou hodinu, příteli_mé_duše_a_srdce, pokud to nebude nezbytně nutné. I kdybych se měla únavou zhroutit. Už mě, prosím, neposílej samotnou pryč, ničí mě to. Cítím, že se blíží něco strašného a možná, že naše společné hodiny se krátí. Ale teď musím spát, protože vy budete chtít zítra pokračovat dál… Bojím se o tebe… maličký…, dodala už téměř ve spánku.
Eragona zaplavily chmurné myšlenky. Dračí intuici totiž nebylo nikdy radno brát na lehkou váhu. I při tom ale nepřehlédl, že laskavá Safira, místo aby mu přidělávala starosti se svým stavem vyčerpání, zavolala raději z dálky na pomoc Fírnena, aby jí propůjčil něco ze své energie a přinesl jí jídlo. Usadil se vedle spící dračice a s pochopením a vděčností sledoval zeleného draka, který přes její bok přehodil něžně své křídlo a dýchal jí lehce za krk. Arya se k nim přidala a tak nechali mlčky plynout čas. Krátce po obědě se Fírnen opatrně, aby spící Safiru neprobudil, zvedl a někam odletěl. Za dvacet minut byl zpět s čerstvě uloveným jelenem, kterého svými děsivými čelistmi naporcoval a opatrně Safiru probudil. Vůně čerstvého masa ji přinutila ztěžka otevřít víčka. Vrhla vděčný pohled na Fírnena a připravenou kořist snědla. Už při posledních soustech upadala opět pozvolna do spánku. Fírnen vše opakoval zhruba po dvou hodinách, dokud nenadešla noc. Eragonovi teprve v té chvíli došlo, že Safira nic nejedla od chvíle, kdy opustili Hedarth. Vydal se proto v noci do lesa a kouzlem ulovil tři jeleny, dva daňky a jednoho srnce, které postupně nanosil před dům vedle spící Safiry. Pak se teprve uložil ke spánku.
Ráno ho probudil dračí řev. Oba spánkem občerstvení draci řádili ve vzduchu jako dvě nezbedná mláďata šťastná ze svého shledání. Eragona ten pohled potěšil a současně si všiml, že jím ulovená kořist zmizela. V tu chvíli ucítil dotek Safiřiny mysli:
Děkuji ti, maličký.
Není zač. Budeš dnes schopná pokračovat dál?
Že se vůbec ptáš, s tímhle zeleným přítelem_mého_srdce po mém boku si troufám na všechno. Fírnen ji v odpověď jemně v letu kousl do boku a šťastně zařval.
Eragon si v duchu pomyslel, že draci se v jistém ohledu od lidí zase až tak moc neliší a přidal se k ostatním, kteří se připravovali k odletu. Všichni se již po nucené přestávce těšili na cestu, jakkoli mohla být nebezpečná, a starostlivě kontrolovali zásoby a výstroj. Pak se vydala Angela s Blödhgarmem na mořský břeh a společně přivolali své draky. Ačkoli Eragon Safiru i Fírnena upozornil na nové členy svého rodu, oba sledovali přílet dvou obrů se značnou nedůvěrou. První se osmělila Safira a přišla blíž, aby se s nimi seznámila. Jakmile se jich dotkla myslí, vycítila pod povrchem ukryté mysli Angely a Blödhgarma, uklidnila se a ztratila o ně zájem. O chvíli později zopakoval totéž Fírnen, který při tom nespokojeně zavrčel.
Pak již následovalo nakládání zásob a loučení s elfskou rodinou. Arya elfy ještě požádala, aby o jejich cestě zpravili Däthedra a chtěli vyrazit. V tu chvíli se ozvala Angela:
„Kam TY se chystáš, svéhlavý kocoure?“
Solembum, který se v kočičí podobě chtěl vyškrábat k Angele na dračí hřbet, se zarazil v půli cesty s nevěřícím pohledem.
„Snad si nemyslíš, že tě vezmu s sebou, abys zase provedl podobnou ztřeštěnost, jako v Arak-Tan?“
„Miauuuu,“ zkusil ji Solembum obměkčit podobně, jako kapitána lodi na Londr. Věděl totiž velice dobře, že Angela nešťastnému kočičímu mňoukání nevydrží dlouho vzdorovat. Zamňoukal ještě dvakrát se stupňující se naléhavostí, a výsledek na sebe nenechal čekat.
„No,… možná bych mohla pro tentokrát přimhouřit oko… stejně, když tě tu nechám, provedeš zase nějakou hloupost. Lépe, když tě budu mít pod dohledem. Ale musíš mi slíbit, že neuděláš nic, aniž by ses s námi o tom poradil!“
Solembum na nic nečekal a několika skoky přistál se souhlasným neodolatelným ‚vrrrruum‘ Angele v náručí, předními tlapkami ji objal kolem krku a hlavou se otřel o její tvář.
Pak se čtyři draci mohutně odrazili a vzduch naplnilo bušení dračích křídel. Eragon viděl, jak si elfové dole zakryli rukama uši, protože hluk vydávaný dračími křídly při vzletu byl ohlušující až k nesnesení. Draci chvíli kroužili, až nabrali potřebnou výšku a pak Angela v čele, s Eragonem po pravici, Aryou po levici a Blödhgarmem v závěsu, vyrazila směrem na jihovýchod. Eragon si užíval společného letu a uvědomoval si, že takováto dračí formace se neobjevila na obloze celých sto let. Ze země musel být na draky nádherný pohled, jak tak hřměli sebevědomě bezmračnou oblohou.
Krajina pod nimi ubíhala stejnoměrným tempem, kterým letěli, aby oba živé draky příliš cestou nevyčerpali. Nevěděli totiž, kolik sil možná spotřebují v cíli cesty a jak rychle možná budou za nepříznivých okolností muset ustupovat zpět. Při západu slunce se objevily na obzoru před nimi záblesky vodní hladiny jezera Lar a minuli v letu hejno kormoránů směřující tím směrem - první známku změněných poměrů v krajině. Když konečně přistáli na severním jezerním břehu, slunce již dávno zašlo za obzor.
V noci postavili hlídky, ale k ničemu naštěstí nedošlo, jen Eragon kolem půlnoci zaznamenal několik zvířat, která se odvážila do těsnější blízkosti jejich tábora, a jejich zornice zeleně zasvítily odraženým měsíčním světlem. Ještě před východem slunce po rychlé snídani přivolali Angela a Blödhgarm znovu své vzdušné oře a všichni pokračovali v cestě. Tentokrát přeletěli na délku jezero Lar, krátce zakroužili, jen tak pro jistotu, nad městem Šur-Ban, kde však neobjevili nic podezřelého kromě toho, že Angelino obrácené kouzlo nutilo Safiru a Fírnena odtud co nejrychleji zmizet. Pak pokračovali k východnímu okraji zalesněných kopců, v nichž pramenily dvě říčky, zásobující vodou obrovské jezero do té míry, že alespoň dokázaly vyrovnat ztrátu jezerní vody vzniklou odpařením. Angela jim prozradila, že slané jezero je vlastně pozůstatkem hlubokého mořského zálivu, který kdysi před věky začínal u města Vel-Daren, jež tehdy ještě ovšem nestálo. V průběhu eonů se ale krajina změnila, takže teď už je vše jinak, a slaná jezerní voda proto všechny nové příchozí velmi udivuje. Za pozdního odpoledne rozbili tábor na úbočí nejzazšího východního kopce, které již hledělo do pouště.
Arya s Eragonem pozorovali obrovskou rozlohu neplodné země začínající hned u úpatí jejich kopce a táhnoucí se až k dalekému obzoru. Na něm zatím nebyl patrný ani sebemenší náznak Dělících hor, které ležely ještě mnohem dále na východ. Takhle z dálky poušť vypadala úplně jinak, než Hadarak, kterou Eragon i Arya už několikrát navštívili. Poušť Hadarak tvořily povětšině písečné duny prostřídané pruhy štěrkovité země. Tady ovšem jakoby celý prostor kdosi rozdrásal v severojižním směru různě hlubokými kaňony, puklinami a propadlinami. Nejvýše položená místa se v šikmém slunci leskla, avšak nikoli jako typická pouštní fata morgana, ale spíše jako kdyby byla ze skla. To Aryu i Eragona zaujalo natolik, že požádali oba draky, aby je vzali na pár mil do pouště, kterou si chtěli prohlédnout zblízka.
Jakmile sletěli s úbočí dolů, naskytl se jim neuvěřitelný pohled. Asi tři míle od tábora se ocitli nad bludištěm průrev hlubokých dobrých tři sta stop. Jejich dno už leželo v tuto denní dobu v naprosté tmě a strmé, takřka kolmé stěny, působily hrozivě. Země tu byla spečená žárem jako sklo a bylo jasně vidět, že se tudy musela přehnat ničivá vlna energie nepředstavitelné síly. Bylo zřejmé, že pokoušet se překonat Východní poušť pěšky by byla naprostá sebevražda. Najít tímhle bludištěm cestu nebylo možné, protože všechny pukliny směřovaly přesně kolmo ke směru, kterým bylo potřeba jít. Jejich obcházení by trvalo nekonečně dlouho a každého by stále odvádělo od směru jeho cesty. Na jednu míli vpřed by ušel třicet mil jiným směrem. Nadto sklovitá země byla místy tak hladká, že by každý odvážlivec dříve či později uklouzl, a zabil se pádem do některé průrvy. Arye, Eragonovi ani drakům se tu pranic nelíbilo, a co nejrychleji se vrátili zpět.
Jejich poznatek ovšem poněkud změnil Angelinu původní strategii letět opatrně nejkratší cestou přímo k El-harím. Jakékoli vážnější zranění draka nepřítelem při pronásledování na ústupu nad pouští by totiž mělo katastrofální následky pro nemožnost tam nikde bezpečně přistát. Bylo tedy rozhodnuto odklonit se poněkud severněji, letět až k Dělícím horám a podle možnosti se v jejich skrytu nenápadně přiblížit k městu od severu. Alespoň podle mapy to neměl být problém, protože hory místy byly sice téměř dvakrát vyšší, než Dračí hory, ale ani zdaleka nedosahovaly výšky hor Beorských.
Naše pětice se tedy přidržela nového plánu, draci na druhý den vystoupali do veliké výšky a pustili se na dlouhou pouť bez možnosti si cestou odpočinout. Zato ale mohli hojně využívat množství stoupavých vzdušných proudů, které se nad pouští vyskytovaly, takže většinu cesty plachtili, a do cíle dorazili bez větší námahy. Jakmile se ocitli nad hřebeny pustých rozeklaných hor, které se během dopoledne začaly rýsovat na východě jako částečně vylámané zuby nějaké obludy, obrátili se jižním směrem, zpomalili tempo a začali využívat jednotlivých horských štítů a hřebenů, aby je skryly před zraky možných nepřátel. Eragon se Safirou by byli rádi prozkoumali východní úbočí hor, ale na to nebyl čas. Nad to teď ve chvílích, kdy je horský terén zcela nekryl, cítili směrem od tušeného města sálání negativní energie, které s každou uraženou mílí sílilo. Když zesílilo natolik, že bylo možno město předpokládat již velmi blízko, přistáli v nejvyšším bodě horského průsmyku, jímž se táhla zřetelná, i když zjevně dlouho nepoužívaná, kamenná cesta.
Eragon se Safirou ještě ale pro jistotu podnikli malý průzkum ve směru cesty na východ. Dělící hory zde byly asi nejužší v celé své rozloze od moře k moři a vrchol průsmyku byl současně jejich nejnižším bodem. Popravdě znamenala kdysi zdejší kamenná cesta jediný možný přechod Dělících hor za celou jejich délku, a tedy jedinou možnou pozemní spojnici mezi El-harím a východními zeměmi. Jak ale Eragon záhy zjistil, dnešní skutečnost byla jiná. Od východu již po cestě nikdo přijít nemohl, protože po čtyřech serpentinách náhle končila nad propastí hlubokou dva tisíce stop a širokou přibližně tři míle. Bylo to přesně tak, jak jim vyprávěl Foldor. Na rozdíl od západní strany Dělících hor ovšem hned na dně propasti a za ní rostla bujná vegetace. Dělící hory dokázaly zřejmě dávnou zuřící zkázu od východní krajiny odvrátit. Když se Safira s Eragonem za několik minut vrátili, viděli už ostatní společníky připravovat tábor, odkud zítra hodlali vyrazit na průzkum situace v El-harím. Arya ale chtěla pro větší jistotu prozkoumat alespoň určitý úsek cesty směrem k městu. Eragon, který ji nechtěl nechat v neznámých končinách samotnou, se k ní dobrovolně přidal. Tentokrát museli pěšky, protože nechtěli vystavovat draky předčasnému odhalení tím, že by všem na očích poletovali nad západním úbočím hor. Pár set stop pod vrcholem průsmyku si Eragon povšiml kdysi zřejmě dlážděné, ale stále ještě patrné cestičky, která odbočovala ze silnice na jih a mizela táhlou zatáčkou mělkým údolíčkem mezi dvěma nejbližšími vrcholky. Vzal ji na vědomí, ale na zjišťování, kam vede, nebylo času nazbyt. Po deseti minutách chůze se Arya najednou zarazila v půlce kroku a dotkla se Eragonova předloktí:
„Musíme být maximálně opatrní. Cítím, že za další zatáčkou se otevře výhled do krajiny a na město. Dnes v žádném případě nesmíme riskovat odhalení.“
„Máš pravdu, ale jde ještě o něco jiného. Jakmile jsme před chvílí začali procházet mezi těmihle vysokými patníky na kraji cesty, cítím nebezpečí vycházet nejen z města, ale také ze všech stran i zezadu,“ řekl Eragon a ukázal rukou na nejbližší kamenný patník.
„Tak sis toho také všiml?“ odpověděla Arya.
„Nechtěla jsem zbytečně vyvolávat obavy, ale asi je skutečně v okolí něco nedobrého, když už to cítíme nezávisle na sobě oba.“ Popošla k nejbližšímu patníku a vedena jakýmsi nevysvětlitelným náhlým popudem vytasila meč a lehce jeho špičkou na patník poklepala. Zvuk, který se při tom ozval, ovšem vůbec neodpovídal očekávanému zazvonění čepele o kámen. Byl dutý a jakoby s ozvěnou, která se zdála vytrácet kamsi do hlubin nějakých neznámých podzemních prostor. Eragonovi z toho naskočila husí kůže a zježily se mu vlasy v zátylku. Přesto mu to nedalo, a vyzkoušel totéž s Brisingrem na patníku na protilehlé straně cesty – a se stejným výsledkem.
Jestli tohle je nějaký maskovaný východ z podzemí nebo možná i ze samotného podsvětí, co já vím, pak jsme jich už minuli deset dvojic a do zatáčky jich ještě deset zbývá. Jestli tam něco neznámého číhá, pak ať nám jsou dobré mocnosti milostivy, blesklo hlavou Eragonovi. Aryu zřejmě napadlo něco podobného, protože se na Eragona tázavě podívala. Ti dva si rozuměli beze slov, a tak Eragon, aniž pronesl slovo, kývl hlavou na souhlas, a oba pokračovali s tasenými meči směrem k zatáčce. Ani jednomu z nich se totiž nechtělo nechat dnešní úkol nedokončen kvůli pouhým obavám. Osud nebo spíš nějaká nepřátelská zlá vůle ale v zápětí rozhodla za ně.
Sotva udělali pár kroků, ozval se podivný zvuk, jako když se tře kov o kov a současně také kámen o kámen. Arya s Eragonem se rozhlédli kolem sebe a strnuli úžasem smíseným s odporem. Kam až dohlédli, stáli na místě patníků v obou směrech kostlivci ve zrezivělé zbroji s tasenými zubatými meči. V prázdných očních důlcích jim hořely nenávistné rudé ohníčky. Odporné zjevy měly ještě na kostlivých lebkách zbytky vlasů, které jim volně povlávaly kolem hlav nebo vykukovaly zpod nasazených přileb. Hnáty některých z nich trčely z polorozpadlých bot, další zase nedostatečně zakrývaly cáry zpráchnivělých oděvů nebo různě poničené části brnění. V náhle nastalém tichu se rudě žhnoucí oči všech kostlivců obrátily směrem k Eragonovi a Arye.
Takový pocit odporu a hnusu Eragon ještě nezažil. Něco takového přece nemohla být pravda! Snad v pohádkách starých babek, kterými strašily děti někde v údolí Palancar – Ale tady? Hroziví vojáci necítící bolest a bojující i s polovinou údů, které používal Galbatorix, to byl výsledek zneužití normálních lidí pomocí kouzel. Ale TOHLE?! To nebylo přirozené. To musela být nejčernější magie v plné síle!
Prvotní nápor Eragonova odporu vystřídalo chladné uvažování: Jak je jen možné zabít něco, co už je zjevně tisíce let mrtvé, ale proti vší logice stojí s tasenou zbraní před vámi a vzápětí vám nejspíš půjde po krku? Tak to vezmeme pěkně popořádku: zbraní Jezdců – kouzlem – kombinací obojího… a pokud to nezabere, zbývá ještě pořád ústup… ale kam?... Jakmile se takto soustředil, pohlédl na vyčkávající Aryu a dotkl se jí myšlenkou:
Bok po boku do útoku nebo zády k sobě v obraně?
Jdou z obou stran, tak zády k sobě. Ty se pokus probojovat k našim přátelům, já ti budu krýt záda a ustupovat za tebou, sdělila mu v mysli Arya.
Eragon už na nic nečekal, a rozehnal se po prvním z přibližujících se kostlivců Brisingrem. Ten ovšem s překvapující rychlostí jeho útok vykryl svou vlastní rezavou zbraní, o níž by každý předpokládal, že se při prvním střetu s mečem Jezdce rozpadne na kusy, a přešel do útoku, jehož odražení stálo Eragona spoustu sil. Měl pocit, že mu snad ta obluda čte myšlenky. Kdykoli se pokusil přejít do útoku on, vždy narazil jeho skvělý meč na rezavou zbraň protivníka, která jej s přehledem stačila zastavit. Co bylo ještě podivnější, ostatní kostlivci vyčkávali kolem bojujících, jakoby přihlíželi nějakému zajímavému tréninku. Eragon očekával, že se na ně jednoduše sesypou a pokusí se je prostě početně převýšit a zabít, ale nic takového se nestalo.
„ONI SI MĚ VYCHUTNÁVAJÍ!“ došlo mu najednou.
„Jierda?“ zeptala se Arya.
„Raz, dva, tři…“ odpočítal Eragon.
„JIERDA!!!“ zaznělo z jejich úst současně. Skelety všech kostlivců se rozletěly na jednotlivé kůstky na všechny strany, ale pocit vítězství, který se Eragona chystal zmocnit, rychle pohasl, když pozoroval, jak se všechny ty kosti a kostičky slétají za okamžik znovu zpět a skládají se v původní kostlivce, na nichž znovu přistávají zbytky brnění a oděvů.
Ti zmetkové jsou chráněni zrcadlovým kouzlem, dotkl se Eragon Aryiny mysli v té kratičké chvíli, než se kostlivci stačili opět poskládat dohromady. Bylo to jediné vysvětlení, proč kostlivec, který před chvílí s Eragonem bojoval, věděl přesně, co Jezdec hodlá v danou chvíli udělat a každý jeho útok zastavil.
Určitě. Také si to myslím. My ale víme, co dělat, stačila Arya ještě odpovědět, než se celá ta tentokrát už pořádně rozzuřená kostlivá horda na ně vrhla. Byl to nerovný boj, protože každý měl proti sobě dvacet protivníků. Ještě složitější bylo, že museli ve skutečnosti bojovat jinak, než jak to nepřátelům předkládali v záměrně zpřístupněné mysli. Oba ale prošli patřičným výcvikem, takže se do svých rolí brzy vpravili. Meče Jezdců křesaly jiskry o zbytky brnění kostlivců a lámaly jejich ztrouchnivělé kosti, jenže zvláštní kouzelná ochrana, kterou byly obludy vybaveny, vždy způsobila, že se za okamžik kosti scelily, jakoby se nic nestalo, a kostlivci pokračovali v boji dál. Jakékoli kouzlo mělo na ně jen dočasný účinek a ještě více je rozdráždilo. Brzy se začalo zdát, že z Jezdců se už zakrátko stane štvaná zvěř, když najednou do Eragonovy mysli vstoupila Safira:
Nepolevuj, maličký, a neztrácej naději. Angela říká, že je zabít můžete, pokud zasáhnete jakkoli energetický shluk v jejich očích – ty rudé ohníčky. A, Eragone, nech vzplanout svůj meč, to ti radím já! Obávám se, že samotný meč Jezdce by na to nemusel stačit!
Eragon se zařídil podle její rady. Znovu s Aryou použili kouzlo jierda, aby získali alespoň trošku času. Současně nejrychleji, jak toho byli schopni, běželi k místu, kde podle jejich předpokladu původně stály první patníky, které na své cestě minuli. Když se začali kostlivci znovu skládat dohromady, měli již Jezdci před nimi dostatečný náskok, který je vysvobodil z jejich obklíčení, a mohli se tedy oba postavit nepříteli čelem.
„Brisingr!“, zvolal Eragon a máchl několikrát naprázdno jasně modře planoucím mečem. Kostlivci se na několik okamžiků zastavili a strnule na meč zírali svými prázdnými očními důlky. Potom ten, co s Eragonem bojoval jako první, předstoupil před ostatní a Eragona pozdravil taseným mečem jako při výzvě na souboj. Ten nezaváhal a několika skoky se na kostlivce vrhl. Dával si dobrý pozor, aby ani náznakem neprozradil svůj další úder. Byl to od Eragona úchvatný tanec, kdy jeho tělo a pohyb se zdál směřovat do jiné strany, než kam pak dopadly jeho údery, jejichž cíl by i školený bojovník jen stěží dokázal odhadnout. I sama Arya tu stála v němém obdivu, díky kterému se snad ani nestačila dostatečně strachovat o život svého milého. A na vlásku Eragonův život opravdu visel. Uvědomil si, že jeho protivník musel být za života neuvěřitelný šermíř. Nejspíš mistr vyhlášený po celé zemi. Když totiž zjistil, že Eragona jen tak nepřekoná a přišel už o několik žeber, jejichž úlomky kolem bojující dvojice poletovaly ve snaze se scelit opět na patřičných místech kostlivcova těla, začal používat taktiku střídání rukou. Záludným způsobem třímal svůj zubatý rezavý meč tu v jedné, tu ve druhé ruce, a Eragon měl plné ruce práce, aby se stačil ubránit. Pak si ale po chvíli všiml, že kostlivcovo střídání rukou se děje podle určitého nacvičeného vzorce, a tak využil jeho taktiku ve svůj prospěch. Počkal si na efektní obrátku po níž se kostlivcův meč měl objevit v jeho pravé ruce namísto v očekávané levé. V této chvíli se měl podle kostlivcova předpokladu skrčit, a vyhnout se tak předstíranému útoku levou rukou na svůj krk, ale namísto toho vší silou ťal kostlivci po pravém pařátu. Ten odletěl i s náhle se v něm objevivším mečem na třicet stop daleko. Odzbrojený kostlivec už byl snadnou kořistí. Eragon využil setrvačné energie úderu k otáčce, kterou ji ještě vystupňoval, a při druhém zásahu odsekl kostlivému nepříteli vršek lebky, přičemž zasáhl rudé ohníčky v jeho očích. Ty rázem pohasly, a z celého kostlivce se stala pouhá hromádka prachu.
Ovšem na oslavu vítězství v souboji nezbýval čas, protože ostatní příšery se blížily se zuřivým, husí kůži nahánějícím klapáním čelistí pomstít svého vůdce. Eragon ještě zadoufal ve svou šťastnou hvězdu, že ostatní nebudou tak schopnými bojovníky, když tu uslyšel od tábora zvuk pádících kroků, jak jim Angela a Blödhgarm přiběhli na pomoc. Teď se teprve rozpoutalo pravé peklo. Meče řinčely, úlomky kostí létaly vzduchem a počet nepřátel se vůčihledě zmenšoval, až konečně Angela nádherným fialovým scimitarem, sršícím záblesky neznámé energie, složila ke svým nohám posledního.
Čtyři přátelé únavou oddechovali, ale zářili spokojeností, že tentokrát jim byl osud nakloněn. Vydali se zpět do tábora k čekajícímu Solembumovi, který byl plný obav o jejich životy, ale chápal, že on sám by v takovémto boji mnoho platný nebyl. Rozhodli se, že dnes již ode všech dalších průzkumů upustí, a budou raději sbírat síly na zítřek. Proto se uložili ještě před setměním k odpočinku a Eragon, ještě stále plný dojmů z předchozího souboje, si vzal první hlídku, protože věděl, že spánek by se stejně nedostavil, dokud vše v sobě nenechá odeznít.