Kapitola 44. Hlavou proti zdi
Orik postával vedle Eragona a Safiry, kteří hleděli z nejvyššího místa zvláštního kopce uprostřed rozlehlé roviny, kde se po včerejší poradě rozhodli vyčkat příchodu nepřátel. Atmosféra připomínala klid před bouří, původní bojové nadšení se zklidnilo a celé vojsko trpaslíků bylo nezvykle zamlklé. Občas se ozvalo zacinknutí zbroje nebo postroje feldûnostů, ale obvyklé trpasličí brebentění se protentokrát někam vytratilo. Eragonovi bylo jasné, že jeden každý voják této jinak mimořádně nebezpečné armády si je vědom dvou věcí – početní převahy blížících se nepřátel a vlastní odpovědnosti za to, že jejich mise v žádném případě nesmí selhat, mají-li mít obyvatelé Alagaësie i oni sami ještě alespoň nějakou naději neskončit v porobě cizích vetřelců. To byl dostatečný důvod, aby konverzace zamrzla.
Oběma Jezdcům dělalo však starosti ještě něco: Nasuada s Angelou se dosud neozvaly. Zvláště drakům bylo proti mysli ukrývat se během blížící se bitvy z dosahu nepřátelských kouzelníků, protože by vůči jejich manipulaci byli bezbranní. Na obzoru se proti zapadajícímu slunci objevily první řady veliké armády a Eragonovi s Aryou zatím nezbylo, než poslat Safiru s Fírnenem do bezpečné vzdálenosti, aby jejich mysli cizí kouzelníci nevystopovali. Současně všichni doufali, že než se nepřátelé dostatečně přiblíží, slunce úplně zapadne, protože v nastalém střetu by měli nevýhodu v podobě oslnění. Alespoň v tom jim osud přál.
Slunce právě vyslalo své poslední zlaté paprsky přes obzor, když cizí vojsko začalo stoupat do nesmírně táhlého úpatí kopce. Kdyby Eragon neznal bojovou zuřivost a umění trpaslíků, musel by se při pohledu na rudočerné moře, valící se zvolna, ale neúprosně do svahu vstříc čelu jejich armády, užírat obavami. Jak tak ale pozoroval kolem sebe stojící vojáky a samotného Orika, neztrácel zatím naději. Oči jim plály, zpod plnovousů splývaly kletby a všichni, jakoby se probrali z odpolední letargie, nedočkavě poplácávali své zbraně.
Pak se však stalo něco nečekaného: Přibližně na dostřel dlouhého luku se nepřátelská armáda zastavila a namísto předpokládaného útoku nastalo nervy drásající čekání. Cizí velitel chtěl zřejmě nechat dostatečně dlouho rozkladně působit dojem ze své mnohonásobné početní převahy. Mezitím padala zvolna tma a Eragon si uvědomil, že to je ovšem něco, co hraje do karet trpaslíkům, zvyklým na šero chodeb, což velitel nepřátel zjevně nevzal v úvahu. Pak mu ale vytanul na mysli pravděpodobný pravý důvod všeho toho vyčkávání – protivník na jejich noční blaf zjevně naletěl a bere jejich hrozbu smrtelně vážně. Proto bude najisto chtít znát jejich počet a rozmístění. To mohlo znamenat jediné: Nepřítel vyslal vyzvědače.
Proto se s Aryou rozdělili, každý se rychlým během vydal k jednomu křídlu vlastní armády, a když pokývnutím pozdravili velitele, zmizeli ve stepní trávě jako duchové. Teď musel Eragon riskovat. Dovolil si krátce zapátrat myslí směrem, kde tušil zvěda, a opravdu: Ani ne třicet stop od něj se v trávě krčil špeh, který zaslechl jeho kroky a snažil se proto co nejvíce splynout s okolím. Eragon jej kouzlem spoutal tak, že se nemohl hýbat ani mluvit, a varovat ostatní, kteří tam možná v okolí někde byli. Pak bezohledně zaútočil na mužovu mysl. Necvičený voják nebyl schopen vzdorovat Jezdcovu náporu, a vzápětí jeho mysl Eragonovi prozradila, že velitel Mardok vyslal vyzvědače pouze dva, aby tak byli co nejnenápadnější a že s útokem chce počkat až do rozednění. Kdyby nebyla trpasličí armáda příliš veliká, hodlal ji ještě za noci nenápadně obklíčit a za úsvitu napadnout ze všech stran. Vzápětí zvěd klesl mrtev k zemi, když Eragon kouzlem zastavil jeho srdce. Jezdec vrhl ještě poslední smutný pohled na mrtvého cizince a odspěchal zpět k Orikovi, kde již na něj čekala i Arya, jež nesla stejné zprávy.
„Oriku, příteli a bratře, to nesmíme dopustit, jinak nás smetou. Musíme převzít otěže dění,“ oslovil trpasličího krále.
„Jak to myslíš?“
„Jednoduše. Prostě to budeme my, kdo zaútočí první, a to hned, dokud je nepřítel unaven celodenním pochodem.“
„Grrr! Barzûl!! To je jako jít hlavou proti zdi. Myslel jsem si, že prostě počkáme, až cizinci zaútočí, budeme chvíli předstírat, že chceme bojovat, a pak, až bude nepřítel rozkurážen vidinou možného vítězství, začneme pomalu ustupovat k horám…“
„Jak vidíš, situace se ale vyvíjí jinak a nechceme-li, aby se pro nás vyvinula katastrofálně, musíme okamžitě jednat. Aryo?“
„Oriku, Eragon má pravdu, jakkoli bláznivé se to může zdát. V momentu překvapení je naše jediná výhoda. Nadto v tuhle chvíli nemáme draky, aby se s námi zapojili do boje… Nepřítel nevidí potmě tak dobře, jako vy trpaslíci a dokud něco nevymyslí, nestačí hned tak strategicky reagovat. Jakmile se zmůže na účinnou obranu, necháme jej přejít do protiútoku a začneme s organizovaným ústupem.“
„Hmmm…, zdá se, že vy dva zřejmě víte, co děláte. Tak dobře, knurlan se postarají o úspěch!“ Jakmile se trpaslíci k něčemu rozhodnou, věci naberou rychlý spád:
Z obou křídel Orikovy armády vyrazila rozdělená trpasličí jízda na nesmírně rychlých feldûnostech. Eragon věděl, co tito horští zvířecí akrobati dokážou, byl toho několikrát svědkem, ale dnes výsledek předčil všechno jeho očekávání. Když se trpaslíci střetli s náhlým útokem zaskočenou jízdou na křídlech nepřítele, uviděl udivený Jezdec, jak feldûnost i s trpaslíkem na hřbetě dokáže takřka z místa přeskočit koně a srazit při tom nepřátelského vojáka ze sedla svými rohy tak, že jeho vlastní jezdec ani nemusí použít zbraň. V řadách jezdců, jimiž si razili krvavou cestu na svých zvláštních ořích, kteří přeskakovali z jednoho koňského hřbetu na druhý a kličkovali o zlomkrk mezi splašenými koni, způsobili trpaslíci neskutečný zmatek, takže místy dezorientovaní nepřátelští jezdci nechtěně napadali jeden druhého, jak se bezmocně oháněli kopími po zdánlivě odevšad vyskakujících vražedných, dosud neviděných zvířatech a jejich pánech. Právě v okamžiku, kdy ďábelské řádění trpaslíků mezi cizí jízdou dosahovalo vrcholu, a pěchota se ohroženým křídlům vydala na pomoc, se proto čelní linie nepřátelské armády poněkud rozevřela, než tomu Mardok stačil zabránit. To bylo pobídkou pro zbytek Orikovy armády, která se vevalila do vzniklého klínovitého prostoru jako příval, razící si cestu protrženou hrází. Jakoby se na tom předem domluvili, útočili trpaslíci bez jediného hlesu, jako armáda duchů. To mělo na nepřátele ničivý psychologický dopad. Orik, Eragon a Arya útočili jako tři šelmy utržené ze řetězu na samém hrotu pomyslné špice, která prorážela stále hlouběji do vojska nepřátel.
Eragon bojoval, jako snad nikdy v životě. Dovolil si za dlouhou dobu poprvé pustit ze řetězu své emoce a neměl slitování. Kosil nepřátele po desítkách, zbroj zbrocenou krví vetřelců a jeho někdejší výčitky svědomí a odpor k vraždění jakoby vzaly zcela za své. Vůbec nepoužíval k zabíjení kouzla, jeho Brisingr se sice modře blýskal ve tmě, avšak jasným plamenem nezazářil ani jedinkrát. Ve svalech cítil sílu, jako kdyby byly z ocele a ta síla přicházela jednoznačně odkudsi zvenčí. V tu chvíli však po jejím zdroji nepátral, ale pouze sekal, bodal a drtil, jako by ani nebyl lidskou bytostí, ale nějakým pouštním šejtanem nebo vtěleným Stínem… Až mnohem později pochopil, že právě to bylo jeho štěstím, protože nepřátelští kouzelníci jej tak nemohli vypátrat. Pro jejich mysli představoval pouze jednoho ze zuřivě bojujících, chráněného obrannými kouzly v této zemi obvyklými - nikoli však osobu disponující nebezpečnou magií. Podobně si vedla Arya, jejíž oči plály vražedným plamenem a už jenom pouhý pohled na její způsob boje přinutil řadu vojáků v červenočerném k ústupu. Při jedné otočce se její pohled krátce střetl s Eragonovým a pokusila se o něco, co zřejmě mělo být povzbudivým úsměvem. Eragon však namísto její jinak krásné tváře zahlédl obličej dravce s vyceněnými tesáky a uslyšel hluboké hrdelní zavrčení: „Güntera Arûna!“ To ho pořádně zarazilo a vytrhlo z vražedného opojení. I Orik přestal na okamžik rozdávat smrtící rány. Popravdě vlastně už nebylo komu, neboť právě v té chvíli se kolem nich utvořil prázdný prostor, jak před nimi nepřátelé v hrůze ustupovali. Arya také přestala bojovat a všichni tři teď rozpačitě hleděli jeden na druhého.
Eragon se zorientoval jako první. Rychle zkušeným pohledem zhodnotil situaci a zjistil, že se už vklínili do nepřátelské armády tak hluboko, že další pokračování v útoku by je zavedlo do sebevražedné pasti, z níž by nebylo úniku. Okamžitě vydal trpaslíkům, kteří jejich trojici odvážně následovali, povel k opatrnému ústupu. Vtom se ozvalo jeho kouzelné zrcadlo. Eragon teď zoufale potřeboval být v následujícím čase chráněn, takže se s Aryou vklínili mezi pomalu ustupující trpaslíky a rychle se vzdalovali z předních linií. Když takřka bez dechu doběhli dostatečně daleko do týla vlastní armády, vyňal Eragon zrcadlo z úkrytu pod svou zbrojí a v kouzelném předmětu se objevila Nasuadina tvář, kterou vzápětí vystřídala Angela:
„Bylo to těžké, Eragone, ale nakonec jsme tu na to díky Elvě přišli: DRAKOVU mysl opravdu NIKDO neovlivní. Ten mazaný prevít využívá vašeho hlubokého duševního spojení a ovlivňuje nenápadně naopak VÁS, aniž byste to měli šanci zjistit! Takže na podvědomé úrovni pak může vaším prostřednictvím manipulovat myslí draka, aniž byste si toho vy dva byli vědomi. Je to odporné zneužívání prastaré magie, které…“
„U všech šejtanů, Angelo! Jak se máme bránit? Promiň mi mou nezdvořilost, ale nemáme čas na podrobnosti, jsme uprostřed bitvy a tlačí nás čas!,“ přerušil její za jiných okolností nesmírně zajímavý výklad Eragon, který se teď, bez kontaktu s předními liniemi, cítil jako na jehlách.
„Bránit? To vás na dálku nestačím naučit. Museli byste být schopni udržet na pozadí mysli představu letících draků s vámi samými na hřbetě tak, jak byste se v dané chvíli jevili pozorovateli někde na zemi. To je pak pro nepřátelského kouzelníka dokonale matoucí. Je to však mimořádně těžké, když u toho všeho ještě musíte bojovat…“
„Tak, co radíš, Strážkyně?,“ zeptala se už částečně rezignovaně Arya.
„Podle nás všech tady musíte teď myslí krátce přivolat oba draky, které jste, hádám, důkladně uklidili z dosahu toho mága. Jakmile k vám draci dorazí, ABSOLUTNĚ před sebou vzájemně uzavřete své mysli a dorozumívejte se pouze slovně nebo pomocí gest. To je prozatím jediná šance, než časem zvládnete víc.“
Eragon Angele krátce poděkoval, rozloučil se a oba pak společně zavolali Safiru s Fírnenem. Draci se přiřítili jako zimní bouře a Jezdci jim rychle vysvětlili, co je třeba udělat. Pak všichni uzavřeli své mysli, vznesli se do výšky a namířili si to k prvním liniím. Poprvé od začátku útoku se ozvalo hromové HURRÁÁÁ trpaslíků, když uviděli své Jezdce opět ve vzduchu. Byl také nejvyšší čas. Bojová fronta byla velmi nerovná a přední linie se díky bojovému nadšení trpaslíků pozvolna rozpadaly, jak stateční kurlan chtěli dát nepřátelům co nejvíce zabrat. Eragon našel v bitevní vřavě Orika a gestem mu naznačil, aby vyrovnal přední řady, střídal vyčerpané vojáky za čerstvé a pokračoval v nenápadném ústupu. Král se na něj zakřenil a zvedl palec na znamení, že rozumí. Oba Jezdce teď čekal nelehký úkol nedovolit, aby se bitevní linie příliš roztáhla. To by byla voda na nepřátelský mlýn, protože by to trpaslíky kvůli jejich menšímu počtu příliš vyčerpávalo a mohlo by to vést i k jejich obklíčení. A k tomu za žádných okolností nesmělo dojít.
Jako dva ovčáčtí psi ženoucí stádo, které se nesmí příliš rozptýlit, prolétávali draci po obou křídlech cizí armády a zabraňovali drápy, plameny a meči Jezdců každé snaze vojáků, pokoušejících se na rozkaz svého mohutného velitele o obchvat. Bojovali však jen tolik, aby udrželi nepřátelské vojsko pěkně pohromadě a sami se zbytečně nevystavovali riziku vážného zranění. Zprvu se starali také o to, aby těch několik dezertérů, kteří se pokoušeli vzít do zaječích, daleko nedoběhlo. Nakonec toho však nechali, protože jim oběma současně došlo, že velitel Mardok by mohl pojmout nějaké podezření, a prohlédnout tak jejich léčku dříve, než by past stačila zaklapnout.
Eragon děkoval prozřetelnosti za noční tmu, halící jejich ústup z terénní vlny. Díky ní totiž nepřátelé pořádně neviděli i přes výškovou výhodu, kterou tak dočasně získali, jak velkou armádu vlastně mají proti sobě. Intenzita protiútoku vojáků v červenočerném se během noci s každým získaným metrem nového území stupňovala, a když svítalo, nastávala kritická fáze, kdy ústup měl nabrat maximálního tempa, avšak nesměl se změnit v útěk. Proto oba Jezdci, podporovaní Orikem a jeho nejstatečnějšími, v dobře propočítaných intervalech podnikali na různých místech fronty krátké, ale nesmírně vražedné výpady proti postupující armádě. Podle hlasu velitele Mardoka, který hřměl vztekle bojištěm, poznali, že se jejich strategie nemíjí účinkem, ačkoli mnohého odvážného trpaslíka stála život, protože se, odtržen od své skupiny a obklíčen nepřáteli, nedokázal včas znovu vrátit do řad vlastní armády. V jedné hrozivé chvíli musel zachraňovat Eragon i samotného krále Orika, bojujícího osamoceně uprostřed přesily nepřátel. V posledním okamžiku, když se sám nepřátelský velitel rozpřáhl svým obrovským palcátem, aby mu zasadil smrtící ránu, uchopila Safira statečného trpaslíka svým spárem a odnesla jej do bezpečí. Nakonec zuřivostí zcela zaslepený Mardok zařval:
„Žeňte ty ďábelské skrčky! Nehleďte na pekelné létající ještěry a bojujte bez ohledu na ztráty! Zažeňte všechny zpátky do jejich krysích děr, odkud vylezli, a vydrancujte jejich říši! Neberte zajatce a nenechte nikoho na živu!“
V tom okamžiku Eragon věděl, že kořist na návnadu stoprocentně zabrala. Přesto byl důvod k nejvyšší obezřetnosti v rozhodování, protože situace se mohla každou vteřinou obrátit a z původní kořisti se mohl stát vítěz. Naznačil Orikovi, aby s výpady přestal a zajistil spořádaný a co nejrychlejší plynulý ústup. Pak se znovu s Aryou cele soustředili na to, aby se nepřátelské jízdě nepodařilo vpadnout ustupující armádě do boku. Po výpadu trpasličích jezdců byla jízda nepřátel sice značně zdecimovaná, nicméně stále bojeschopná a bylo pouze otázkou času, kdy ji zuřivý Mardok znovu zapojí do boje. A také ano!
Z obou křídel cizí armády vyrazili jezdci jako vlnící se červenočerný příval. Tentokrát ale nesl každý kůň kromě svého jezdce ještě lučištníka sedícího k jezdci zády. Draci se jízdu pokoušeli několikrát zastavit, ale mračno dobře mířených šípů vždy dokázalo jejich útok odvrátit, protože kouzelné ochrany Jezdců nebyly nevyčerpatelné. Eldunarí nechtěli používat, aby je tím neprozradili nepřátelským kouzelníkům, jejichž hranice schopností sahaly zjevně velmi daleko za v Alagaësii obvyklou mez. I přes tuhle účinnou taktiku však nepřítel zůstal o krok pozadu za prozíravostí trpaslíků. Podle domluvené strategie se trpasličí jízda na feldûnostech po prvním úspěšném výpadu, při němž zdecimovala téměř polovinu nepřátelských jezdců, opět stáhla do týla vlastní armády. Tam čekala právě na takovou chvíli.
Jako vítr se přihnali cizí krví potřísnění bílí feldûnosti se svými nebezpečnými pány a započali druhé dějství vražedného představení mezi nepřáteli. Dva jezdci na jednom koni se v ten ráz ukázali jako velká nevýhoda při manévrování, luky lučištníků byly při prudkosti boje a rychlosti trpaslíků k ničemu a ti ubožáci padali s koní na zem, kde byli v nastalé vřavě k smrti ušlapáni. Když se trpaslíci několikrát prohnali s mizivými vlastními ztrátami jízdou nepřátel, bylo najednou kolem jen mnoho volně pobíhajících splašených koní, protože již neměli jezdce, kteří by se jim mohli vyšvihnout do sedel.
Největší nepřátelská hrozba byla zažehnána a to jen přililo olej do ohně Mardokovy zuřivosti. Zdvojnásobil síly při pronásledování a vyčerpával své vojáky až do krajnosti. Vstup do trpasličí říše byl již na dohled, když konečně zpozoroval, že jeho armáda sice pronásleduje nepřítele, ale sama je v týlu pronásledována trpasličí jízdou a oběma draky a hnána vlastně jako stádo ovcí určeným směrem. Pochopil, že se zřejmě jedná o nějaký nepřátelský záměr a chtěl mu přijít nejprve na kloub. Na vše ale bylo již pozdě. Jeho vojáci byli tak zaslepeni bojem a vidinou blížící se válečné kořisti, že na vydávané povely k zastavení pronásledování nereagovali, a když zpozorovali trpaslíky velkou rychlostí mizet v bráně na konci údolí, přidali ještě na síle útoku. Těch několik málo věrných, kteří se nedali zaslepit, představovalo pouhou kapku v moři červenočerných uniforem, jež byla v okamžiku stržena hlavním proudem, valícím se za trpaslíky do neznámých hlubin jejich říše. Zoufalému veliteli nezbylo, než následovat své vojsko a sdílet jeho osud.