Kapitola 2. Nečekaná pomoc

 Eragon s Blödhgarmem stáli na přídi, zatímco jeden z elfů kormidloval a druhý kouzlem ovládal plachty. Pomalu pluli po proudu za mírného větru opuštěnou krajinou a s napětím očekávali okamžik, kdy ucítí ono nutkavé volání ze záhadného města. Zatím se však nedělo nic a jen vrzání lanoví a šplouchání vody narušovalo napjaté ticho panující na lodi. Až krátce po poledni sebou Blödhgarm znenadání trhl a vydal zavrčení harmonující s jeho vzhledem. Elfovi se naježila modrá srst a otočil se k Eragonovi:
                „Stínovrahu, cítím to. Je to nepopsatelné vábení… Jako kdyby tam někde v dálce na mě netrpělivě čekala milovaná družka…nebo drahý přítel, jemuž se po mně stýská… Přitom vím, že takové kouzlo, které usiluje o ovládání vůle jiného tvora, nemůže být v jádru dobré. Zatím tomu dokážu vzdorovat, ale otázkou je, jak dlouho. Určitě to bude postupně sílit. Ty necítíš nic?“
                Eragon zavrtěl v odpověď nesouhlasně hlavou. Musel popravdě přiznat, že zatím podobné pocity s Blödhgarmem nesdílí. Otočil se ale s obavami na záď Talíty. Oba elfové ovládající loď zaměnili své obvykle neproniknutelné výrazy za výraz napjaté pozornosti a časté změny v držení jejich těl se zdály být projevem určité nervozity. Jinak však zřejmě nic nenarušovalo jejich schopnost ovládat loď, alespoň pokud pluli směrem, odkud vábení přicházelo. Všimli si Eragonova upřeného pohledu a uklidňujícím gestem mu dali najevo, že mají věci pro tuto chvíli pod kontrolou. Asi po další hodině plavby, kdy se v dálce začal vynořovat obrys citadely, kterou spatřil včera, pocítil Eragon nutkavou potřebu urychlit plavbu lodi a uvědomil si, že i jeho již kouzlo zasáhlo. Dal proto povel zastavit loď a zakotvit uprostřed proudu. Blödhgarm jen něco neurčitě zamručel ale oba dva elfové jakoby nejprve ani Eragona neslyšeli a když je opakovaně oslovil, splnili jeho příkaz jen se značným zdráháním.

Starší z nich Lindönur a mladší Halandar, se po zakotvení přidali s nesouhlasnými výrazy ve tvářích k Eragonovi s Blödhgarmem.
                „Proč jsi dal zastavit loď, Stínovrahu?“ udeřil beze stopy obvyklé zdvořilosti na Eragona Halandar.
                „Plavba se daří, loď pluje klidně, spíše bychom měli přitáhnout plachty a zvýšit rychlost!“
                „Halandar má pravdu, proč se tak loudáme?“ přidal se Lindönur a vzdorovitě pohodil bujnou hřívou světlých vlasů, které mu sahaly až pod lopatky a při tom pohybu se na slunci zaleskly. K dalším slovům se ale nedostal, protože jej rázně přerušil Blödhgarm:
                „Eragon je zde tím, kdo má pravdu a jeho rozhodnutí je správné. Copak jste si neuvědomili, že jste se již dostali pod vliv onoho záhadného kouzla? Propříště se snažte lépe rozlišovat klam od skutečnosti!“ káral je Blödhgarm přísně.
                Na ta slova jakoby se oba elfové probrali z chvilkového poblouznění a jejich pohledy dostaly opět přítomný výraz. Uklonili se Eragonovi s gestem paže zkroucené na hrudi a slovy omluvy. Eragona však spíš, než to, zajímaly pocity, jaké tento stav u Elfů provázely. Vyšlo najevo, že oba měli shodně dojem, že je někdo v nesnázích, nutně potřebuje jejich pomoc, a otálení situaci jen zhorší. Díky tomuto zjištění Eragon již pomalu začínal chápat, na jakém základě je kouzlo vytvořeno. Princip byl až znepokojivě jednoduchý a ďábelský současně, ale realizace kouzla samotného dojista vyžadovala nadlidský um. Kouzlo bylo totiž zjevně v oblasti svého dosahu schopné odhalit v každém živém tvoru jeho skryté sklony a podle nich pak působit na tvorovo podvědomí nepříliš jasným utkvělým obrazem, spojeným ale se silnou potřebou určitým způsobem jednat a dostat se za každou cenu na určité místo. Bylo to zjevné podle rozdílnosti představ, které v každém na lodi vyvstaly: Blödhgarm byl ztělesněním živočišné divokosti, nesmírně přitahoval opačné pohlaví a uměl si i přes relativní samotářství získat rychle přátele, Lindönur s Halandarem byli laskaví a svým založením ochotní kdykoli pomáhat komukoli v nesnázích. Nu a Eragon s vysoce vyvinutým smyslem pro povinnost zase před sebou neviděl nic jiného, než cíl, který si vytkl a pro jehož splnění byl ochoten obětovat cokoli. Protože jeho představa konečného cíle nebyla ještě plně vyhraněna, kouzlo na něj zjevně mělo poněkud menší vliv, než na ostatní. Eragon byl pevně přesvědčen o tom, že kdyby mezi nimi na lodi byl nyní nějaký chamtivec, jistě by měl pocit, že na něj ve městě čeká poklad nebo jiné bohatství.

Eragon se dlouze odmlčel a okamžitě začal horečně přemýšlet o tom, jak zjištěné skutečnosti využít ve prospěch výpravy, když jej z úvah vytrhl Blödhgarm:
                „Stínovrahu, co si o tom všem myslíš?“
                Teď byla řada na Eragonovi, aby se omluvil, a proto také okamžitě elfy seznámil se svými závěry. Všichni se shodli na tom, že něco takového se vymyká jejich dosavadní zkušenosti. Glaedr, od jehož Eldunarí se Eragon nechtěl ani na této riskantní cestě odloučit, do rozhovoru nezasahoval, ale všichni cítili jeho přítomnost a živý zájem. Již od včerejška věděli, že kouzlo zjevně nemá nad Eldunarí žádnou moc. Pro jeho fungování bylo zřejmě třeba, aby s duší bylo spojeno nějaké tělo, které by bylo schopno vykonávat její příkazy. Aby to mohli jednoznačně ověřit, požádal Eragon Glaedra, zda by byl ochoten vstoupit do jeho těla nebo, samozřejmě s jejich souhlasem, do těla některého z elfů. Kdyby ale i pak zůstal drak vůči kouzlu odolný, měli by v podstatě vyhráno. Starý drak vcelku ochotně souhlasil, že se s Blödhgarmovým svolením pokusí spojit své vědomí a smysly s jeho. Elf se zcela uvolnil a klidně vyčkával. Pak naprosto nečekaně vykřikl Glaedrovým hlasem jediné slovo:
                „OROMIS!!!!“
                Na to se rozběhl na záď jako smyslů zbavený a pokoušel se uvolnit kotevní lana. Jediným štěstím v neštěstí bylo, že zlatý drak byl za života zvyklý pohybovat se po třech tlapách a ovládání elfova těla mu činilo zřejmé obtíže. Proto nebyl dostatečně rychlý, a ostatní jej stačili dostihnout ještě před tím, než zamýšlené vytažení kotev dokončil. Pevně elfovo tělo drželi, ale na sílu, kterou v něm drak vyvíjel, takřka nestačili. Aby nedošlo ke zbytečným zraněním, znehybnili je kouzlem a Eragon se ze všech sil snažil proniknout ke Glaedrovu vědomí. To nebylo nikterak jednoduché, protože drak zarputile odmítal reagovat. Eragon tedy znásobil své úsilí a pokusil se spojit s Blödhgarmovým vědomím, nebo spíše s tím, co z něho po propojení s drakem zbylo. Když jej konečně našel a jemně se jej dotkl, přestalo se při doteku známé mysli osamoceně drakovi vzpírat, spojilo se s Eragonovým, a společným úsilím se oběma nakonec podařilo čím dál vzteklejšího vzdorovitého Glaedra vypudit. Pak vyčerpaný Eragon uvolnil znehybňující kouzlo, ale Blödhgarm nejevil nejmenší chuť vstát a jen se na palubě chvěl vysílením. Nešlo však o nic závažného, protože elf byl při vědomí a jeho mysl nebyla zjevně přestálou psychickou smrští poškozena. Eragon se pokoušel oslovit také starého draka, ale když už přibližně po deseti minutách své snažení téměř vzdal, ucítil slabou ozvěnu jediné myšlenky:
                Stydím se, strašně se stydím…chci být sám…
                A Eragonovi nezbylo, než to respektovat. Znal již hrdého Glaedra natolik, aby věděl, že se dnes od něj už víc nedoví.

Blödhgarm se pomalu sbíral z paluby a když se mu podařilo vstát, oslovil Eragona:
                „Stínovrahu, tohle bylo jen o vlásek. Ještě několik okamžiků a byl by ze mě nejspíš duch – neměl bych se totiž kam vrátit. Jakmile Glaedr ovládl mé tělo a smysly, začalo na něj kouzlo působit s tak děsivou silou, že ztratil jakoukoli soudnost. Protože měl zřejmě pocit, že já vidím před svým duševním zrakem víc, než on, začal se spojovat i s mou duší a chtěl ji buď cele ovládnout, nebo učinit svou součástí, a mně nezbylo, než se začít bránit. Jenže vypuď ze své duše draka tak mocného, jako je Glaedr – to je, jako kdyby ses pokusil pohnout Beorskými horami. Pokud bych si ještě chtěl zachovat alespoň nějakou formu existence, musel bych se mu vymanit a pokusit se vystoupit z těla, které jsem mu s vlastním svolením poskytl. Právě jsem se chtěl uchýlit k tomuto zoufalému kroku, když jsem ucítil tvůj dotek. Nikdy už nikomu nic takového nedovolím!“ zamračil se elf.
                „Ale alespoň teď víme, že jsme si dělali plané naděje. Živí draci s tělem vlastním nebo vypůjčeným jsou naopak naší slabou stránkou,“ dodal po krátké odmlce již o poznání smířlivěji a mírně se na Eragona usmál. Eragonovi se značně ulevilo, protože rozhněvat tak věrného a silného spojence bylo nyní to poslední, o co by stál. Alespoň měl však potvrzeno, že poslat Safiru s pěší skupinou v bezpečné vzdálenosti okolo města bylo jednoznačně správné rozhodnutí.

Nakonec všichni usoudili, že experimentování bylo pro dnešek dost a bude potřeba poradit se důkladně o dalším postupu a dopřát si odpočinek. Pomocí kouzelného zrcátka se spojili s pěší skupinou, která na své cestě zatím nenarazila na žádné obtíže. Poté, co Safira vycítila slabé působení kouzla, obrátila se skupina k městu bokem a začala jej obcházet zprava přibližně v kruhu. Elfové necítili zatím nic a bylo dohodnuto za žádných okolností nepřekročit hranici, na níž by cokoli začali vnímat i oni. Před Safirou a ostatními o dnešních událostech raději pomlčeli, protože je nechtěli zbytečně děsit. Když Eragon ukončil spojení, připravili si společně vydatné občerstvení a jakmile dojedli a poklidili nádobí, upadli všichni elfové do slastné bdělé dřímoty, jak to umí jedině oni. Eragon jí dokázal vzdorovat nejdéle, ale pravidelné oddechování ostatních jej nakonec ukolébalo do stejného stavu bdělého snění. Jak dlouho trvalo, netušil, když znenadání ucítil opět dotek cizího vědomí a v té krátké chvilce, než se znovu stáhlo zpět, mu v mysli vyvstala jediná věta:
                Náleží ti, nevíš o něm, a přece přináší pomoc…
                V ten ráz byl Eragon na nohou a vyrazil k pravému palubnímu zábradlí, tedy ve směru, odkud si myslel, že dotek přišel. Stačily mu k tomu sice pouhé dva skoky, ale záhadná bytost byla zjevně rychlejší – na pravém břehu nikoho neviděl, jen ve vysoké trávě na malé vyvýšenině byla patrná ohnutá stébla v místě, kde ještě před okamžikem musel někdo stát. Jestli to byl jeden tvor nebo dva a jaké byli rasy, to nebylo možno ze zanechaných stop určit a stopovat tvora myslí nebylo v této chvíli možné. Ačkoli se Eragon okamžitě o to pokusil, narazil jen na nepřirozenou prázdnotu. To mu připomnělo včerejší vyprávění elfů, podle kterého v okamžiku, kdy se jeho a Safiry dotkly energetické nitky kouzla, zmizel jejich obraz z mysli elfů tak rychle, jako když se sfoukne ve tmě svíce.

Elfové, které Eragonova reakce vytrhla ze snění, k němu obrátili tázavé pohledy, takže okamžitě na jejich nevyslovenou otázku odpověděl a ocitoval záhadnou vetřelcovu větu. Z té ovšem Eragonovi společníci nebyli moudřejší, než on sám. Vždyť co by mu mohlo patřit, o čem by nevěděl? Jeho majetek byl skromný, až na několik cenností, které úzkostlivě opatroval. Protože nikdo nedokázal najít uspokojivé řešení hádanky, usoudili, že bude nutné podniknout další kroky, neboť zůstat bezradně trčet na jednom místě byl přepych, který si nemohli dovolit. Když teď i Lindönur s Halandarem byli schopní jasně rozlišit působení kouzla od svých vlastních myšlenek, a úspěšně mu tak vzdorovat, odhodlali se plout opatrně dál minimálně až k bodu, v němž se účinek kouzla začne vymykat kontrole někoho z nich. Oba elfové z toho sice nebyli nijak nadšeni, protože dosavadní vývoj situace dával tušit, že Eragon s Blödhgarmem dokážou odolat o něco déle, a bude to tedy některý z jejich dvojice, kdo podlehne první. A jak to dopadlo s Glaedrem, viděli všichni. To Eragonovi připomnělo zlatého draka a pokusil se s ním opatrně navázat spojení, aby zjistil, zda on nebude znát odpověď na záhadnou větu. Ale i tentokrát byl nakonec nucen kapitulovat.

Zatímco Talíta klidně plula rychlým soumrakem pod vycházejícím měsícem dál směrem k záhadnému městu, v Eragonovi klíčily ty nejhorší obavy: Že bude zakrátko vydán napospas třem blouznícím elfům, až nakonec podivnému kouzlu sám také podlehne, že jeho milovaná dračice překročí nedopatřením bezpečnou vzdálenost a už ji víckrát neuvidí a konečně že celý úkol definitivně selže a oni při jeho plnění všichni buď zahynou, nebo se budou muset s ostudou vrátit zpět. Ačkoli i to by Eragon snesl, protože zdaleka nejhorší ztrátou by pro něj byla zbytečná Safiřina smrt. Pro samé chmury a napětí si ani nedokázal vychutnat nádheru večera. Měsíc v úplňku pokrýval krajinu stříbrným světlem, takže působila jako z nějakého zvláštního snu a ve spojení s hrobovým tichem vypadala až přízračně. Právě když se Eragonovi podařilo alespoň částečně uklidnit a zahnat chmury, ozval se prosebným hlasem od kormidla Lindönur:
                „Prosím, ne. Prosím, nechte je!“ A chvíli na to už zcela jiným tónem, plným hněvu a nenávisti:
                „Přísahám, že vaše vnitřnosti hodím psům!!!“
                Eragon už na víc nečekal a obratem vyrazil k elfovi, který svíral kormidlo zaťatýma rukama, na nichž mu zbělaly klouby. Ještě v běhu vyslovil předem připravená a pečlivě volená slova starověkého jazyka, která Lindönura na místě při plném vědomí znehybněla. Okamžitě pokračoval pronesením názvu starověkého jazyka směrem k elfovi, aby mu zabránil se znehybňujícího kouzla zbavit. Z Lindönura se řinuly nadávky snad ve všech jazycích, divoce koulel očima a v koutcích úst se mu objevila pěna. Sotva elfa odtáhl od kormidla, aby se ho mohl chopit sám, zapleskaly ve větru náhle povolené plachty. Současně  Eragon ucítil na krku ostří dýky a Halandarův záští k nepoznání změněný hlas mu zasyčel do ucha:
                „Okamžitě ho osvoboď! Musíme dál, jinak je máme všechny na svědomí! Cožpak jsi přišel o rozum?!“
                V tu chvíli ale také ucítil, jak se ruka s dýkou stáhla zpět a současně se ozval Blödhgarmův sytý hlas:
                „O rozum jsi přišel ty a právě teď,“ pronesl a vzápětí elfa také znehybnil kouzlem, načež se Eragon přidal aby Halandarovi znemožnil použít protikouzlo.
                „Stínovrahu, musíme okamžitě zakotvit! Ani já již dlouho nevydržím se silami,“ pronesl náhle rozechvělým hlasem Blödhgarm.
                Eragon se na elfa-vlka ustaraně podíval a neušel mu ztrhaný výraz jeho obličeje, kterému dominovaly propadlé oči. Blödhgarm se postavil ke kormidlu a Eragon se rozběhl ke kotevním lanům. Když loď zastavil, vyčerpaný elf se již duševním vypětím celý třásl a požádal Eragona, aby jej kouzlem uspal, protože stejně nebudou sami schopni loď obrátit zpět a setrvat v tomto vyčerpávajícím stavu déle nemohl. S největším sebezapřením mu Eragon vyhověl, a ocitl se tak sám na palubě lodi, jíž neuměl ovládat, v zemi kterou neznal a před nástrahou, jíž neuměl čelit.

Když pominul prvotní nával paniky, začal Eragon bezcílně přecházet po palubě a přinutil se přemýšlet, při čemž ho rušily nepřetržité nadávky a protesty obou spoutaných elfů. Proto nakonec uspal kouzlem i je. Poté pátral v mysli po nějakém náznaku řešení, který mu snad v minulých hodinách či dnech mohl uniknout. Při tom si vzpomněl na nedávná Safiřina slova, kterými se ho snažila uklidnit:
                Nejsme sami, maličký….
                Ano, byl tu ještě Glaedr! A tentokrát jej z jeho sebelítosti vyburcuje, i kdyby ho to mělo stát poslední zbytek sil! Vydal se do podpalubí pro svůj cestovní vak, v němž měl pečlivě uložené Eldunarí zlatého draka. V tom si všiml, že vak s jeho věcmi je uložen poněkud jinak, než jak jej předtím zanechal. Protože v podpalubí bylo už velmi šero, vyběhl s ním chvatně na palubu a v záři jedné z věčných luceren jej s obavami otevřel. Na samém vrchu hromádky věcí, které batoh obsahoval, tu ležel neznámý, v zelené látce zabalený balíček převázaný temně zelenou stuhou. Chvějícími se prsty Eragon stuhu rozvázal a balíček opatrně rozbalil. Ukázalo se, že sytě zelená látka je vlastně hedvábný šátek, na němž byl o něco světlejší hedvábnou nití vyšit znak elfského písma liduen kvaedhí, odpovídající hlásce „A“. Eragon se zatím nezdržoval přemýšlením o tom, komu tento monogram asi patří, ale přistoupil hned ke zkoumání dalšího obsahu. Jím byl složený list tuhého pergamenu, ze kterého, když ho chtěl rozložit, vypadl překrásně reliéfně řezaný smaragdový medailon s obrazem draka a jezdkyně, zavěšený na silném zlatém řetízku. Ani v této napjaté chvíli Eragonovi neušlo, že drak je k nerozeznání podobný Fírnenovi a jezdkyně Arye. Po nějakou dobu od šperku nemohl odtrhnout oči, ale pak se přinutil věnovat pozornost nápisu na pergamenu, psanému též elfským písmem, avšak rukopisem, který Eragon neznal:
                Toto je můj dar Eragonovi Stínovrahovi, který zbavil zemi velkého zla. Nechť jej nosí na svou ochranu, protože jsou naň vložena nejsilnější a zvláštní ochranná kouzla, která mu pomohou na cestě ve chvíli, kdy se bude zdát vše ztraceno.                A.

Eragon zůstal v údivu klečet na palubě s pootevřenými ústy. Kdo mu jen tento dárek mohl dát? A jak se dostal k jeho batohu? To nutně znamenalo, že na loď musel nepozorovaně proniknout vetřelec!
                Nemudruj a zkus pro jednou poslechnout moudřejšího. Máš ho NOSIT!
                Dotek cizí mysli přišel tak náhle, jako odezněl a, stejně jako minule, opět nebylo možno vystopovat, od koho pocházel. Jen jeho ironii a částečné pobavení jakoby dávno už odněkud znal… Začal rozvažovat, zda rady neznámého uposlechnout. Ať to probíral, jak chtěl, rozum a zkušenost mu velely opatrnost, ale v srdci měl přesvědčení, že neznámý cizinec se mu přes všechno své skrývání pokouší pomoci. Protože zatím byl schopen jasně odlišit působení tajemného kouzla od svých ostatních pocitů, rozhodl se řídit svým instinktem, který jej doposud nezradil a rozhodným pohybem si medailon nasadil. Vtom se staly dvě věci:
                Působení kouzla zmizelo jako zázrakem a Eragonovo vidění se zvláštním způsobem posílilo. Nad městem, k němuž teď již zbývalo odhadem pouhých několik hodin plavby, jakoby vykvetla obří mořská sasanka zasazená ve váze v podobě citadely na návrší. Měla různě dlouhá, hustě umístěná, poloprůhledná, stříbřitě zářící energetická nitkovitá chapadla, z nichž jedno se právě velkou rychlostí vzdalovalo od Eragona. Těmi chapadly zřejmě propátrávala okolí. Vpravo od města se chapadla natahovala do větší dálky tam, kde bylo možno tušit polohu pěší skupiny. Když se Eragon obrátil k ležícím elfům, s překvapením zjistil, že k nim není přisáto žádné z nich. Na hluboce spící bytosti kouzlo zjevně neúčinkovalo. Eragon ale nepochyboval, že v okamžiku probuzení by se elfové stali opět pro „sasanku“ viditelnými.

Takový obrat situace Eragon neočekával, a začal opět pohlížet do budoucnosti s nadějí. Když si vybavil, jak Halandar s Lindönurem zacházeli s plachtami a kormidlem, aby dostali loď, kam chtěli, usoudil, že to s trochou odvahy dokáže i on. Kouzlem vytáhl kotevní lana, rukama pevně sevřel kormidelní kolo a myšlenkami přitáhl plachty. Ty se naplnily větrem, a Talíta se zvolna dala do pohybu po proudu Eddy. Eragon s napětím sledoval, jak se město pomalu přibližuje.