Kapitola 34. Návštěva v absolutním jinde
Murtagh se pomalu skládal po miniaturních částečkách dohromady. Jinak se to prostě popsat nedalo. Popravdě si zpočátku myslel – v rozporu s evidentním faktem, že myslet neměl vlastně čím – že je po smrti. Teď ale jakoby postupně a po čertech pomalu, jak s nelibostí zjišťoval, získával své tělo zpět. Způsob, jakým se to dělo, byl pro něj logicky neuchopitelný, protože po malíku pravé ruky si uvědomil špičku svého nosu, pak palec u levé nohy, špičku brady, kus hýžďového svalu a tak to pomaloučku pokračovalo, až si v jednu chvíli připadal jako cedník. Jakmile se ale jeho tělo konečně scelilo do původní podoby, uviděl v kolem panující tmě výstupní portál, který se závratnou rychlostí blížil, až měl Murtagh pocit, že bude vystřelen do prostoru jako balvan z katapultu. Naštěstí ale jeho pohyb prostorem prudce začal zpomalovat, takže už měl přímo v portálu dojem, že dostal jen lehkou herdu do zad, která ho nakonec postrčila ven. Když se však dotkl nohama země, podlomila se mu kolena s pocitem, že se mu na ramenou během cesty snad osobně usadil jeho bratranec Roran s celou svou vahou. S námahou se zvedl a pohlédl do očí čtverácky se tvářící Angele. Pak oba pobaveně sledovali reakci Trna, který se právě vynořil z portálu jako poslední. Nešťastný drak se bez špetky důstojnosti rozpleskl na zemi, kam ho, podobně jako před chvilkou jeho Jezdce, přitiskla najednou nabraná dvojnásobná váha. Vztekle zaryčel a zadýmal z nozder, což provázela salva kleteb takové brizance, jakou by od jinak vznešeného tvora Trnova ražení nikdo nečekal. Vztekle zježené šupiny po celém těle částečně odhalily drakovu matně červenou kůži, takže v tu chvíli vypadal jako řádně našňupnutý obří vařený rak. Drakovými výrazy původně pohoršená Angela se při tom pohledu neudržela a vyprskla smíchy. Tím ale jen přilila oleje do ohně.
Grrr…! Řekni té škodolibé ženštině, že jestli se nepřestane tak bohapustě chechtat cizímu neštěstí, udělám přesně to, co s ní chtěl původně udělat ten její známý krab. Jenže na rozdíl od něj já v polovině nepřestanu a ještě si ji nejdřív pěkně dokřupava usmažím, aby byla ve svém věku vůbec poživatelná…
To už nevydržel ani Murtagh, začal se řehtat na celé kolo a současně děkoval osudu, že Trna napadlo určit svou jedovatou poznámku jenom jemu, takže ji Strážkyně nemohla vnitřním sluchem vnímat. Při tom chtěl oběma ulevit od dvojnásobné váhy, a tak se pokusil o nadnášecí kouzlo. Bezvýsledně. Angela zpozorovala jeho snahu:
„O to se tady raději ani nesnaž. Naše magie založená na starověkém jazyce zde nemá buď žádný, nebo jen zanedbatelný a ještě k tomu předem neodhadnutelný účinek. Pomohu vám kouzlem, které mě naučil Velmistr, abych mohla přítomnost zde snášet po neomezený čas.“ Pak poklesla v kolenou a současně se několikrát otočila kolem své osy v jakési piruetě, přičemž se zvolna napřímila. Když se zastavila, ukázala gestem pravé paže nejprve na sebe, pak na Murtagha a nakonec na Trna. Na závěr obrátila ruce dlaněmi vzhůru a pozdvihla je do úrovně čela. Jakmile opět spustila paže, získala těla celé trojice svou původní váhu. Murtagh i Trn vydechli úlevou, což u ještě stále poněkud podrážděného draka provázel šest stop dlouhý rudý plamen, který ozářil okolní prostor, jemuž zatím nevěnovali pozornost.
Nacházeli se v místě, které jako by bylo přesnou kopií toho v jejich světě, jež před chvílí opustili. Černočerné stěny, matně zelená záře portálů a východ nikde. Angela však opět pozdvihla pravici s podivným vejcem na dlani a to se znovu rozzářilo jasným bílým světlem. Udělala pár kroků a když došla mezi dva prostřední portály, otočila se k nim zády a vykročila směrem k černé stěně. Asi na stopu od ní se zastavila. To už začínala stěna průhlednět a následně v ní vznikl otvor, který odhalil poutníkům pohled na prostorné nádvoří zjevně rozlehlého hradu či spíše sídla na vysokém, uhlově černém útesu nad mořem s tyrkysově zbarvenou vodou a pod nádherně zelenou oblohou, na níž jasně zářilo zlaté slunce. Zvláštně vonící čerstvý vzduch byl pro všechny vítaným osvěžením po čase stráveném v podzemí. Když se Murtagh ohlédl, stačil již jen zaznamenat, jak se černá skála za nimi, jež je před okamžikem propustila na svobodu, opět stala jednolitou. S mrazením v zádech si uvědomil, že bez Angeliny pomoci by nejspíš nikdy nenašel cestu zpět do jejich světa. A jak vzápětí ucítil svou myslí, Trn z tohoto zjištění také nebyl nikterak nadšen. Na další úvahy ale neměli čas, protože přes nádvoří k nim přicházel sám Velmistr Kruhu Strážců Života, devět stop vysoký, pohublý starý muž se zelenou kůží a impozantním zlatým plnovousem v prosté bílé říze. Obřadně pozdvihl pravici prázdnou dlaní obrácenou k hostům, přívětivě se usmál a aniž by při tom pohyboval ústy, v myslích uslyšeli přívětivý bas:
Vítejte, poutníci, ve světě Hydras, kde jedinou existující pevninou v nekonečném moři je právě tento útes, který sem kdysi spadl s oblohy a způsobil katastrofu, jež zahubila veškerý inteligentní život pod hladinou. Jsem Velmistrem Kruhu Strážců Života a mé jméno je Ar‘ Ane~steno~garrh. Pro vás to ale může být těžké k zapamatování a vyslovení, tak mi můžete říkat prostě Garrh. Vaše jména a podoby již znám od Angely z její zprávy.
Lehce se uklonil a gestem vyzval trojici, aby jej následovala. Velmistr je vedl napříč rozlehlým nádvořím k jedné z výstavných budov, které je lemovaly. Murtagh si všiml, že všechny stavby jsou tu z bílého mramoru, který sem musel být odtransportován z jiného světa, pokud Garrh mluvil pravdu. Tyrkysové moře, zelená obloha, zlaté slunce, černý útes a bílý mramor vytvářely unikátní barevnou kombinaci, která působila velmi vznešeným dojmem. Na rozloučenou k nim Velmistr před vchodem do domu obrátil pohled laskavých oříškově hnědých, moudrých očí a v myšlenkách k nim pronesl:
Teď si, přátelé, do západu slunce odpočiňte, najezte se a projděte se po paláci a jeho krásných zahradách. Všechny prostory jsou vám otevřeny, pro nikoho z mých hostí neplatí žádná omezení. Mocný skulblaka Trne Rudý Plameni, pro tebe je uchystáno obydlí v zahradě tohoto domu, protože dovnitř by ses nevešel. Naštěstí jsme zde počítali i s návštěvami příslušníků tvé rasy, z nichž dva byli v minulých eonech členy Kruhu. Kaan a Kummara byli ve svých časech velmi ctěni. Nepocházeli však z tvého světa, ale z úplně opačného konce Prostoru, kde žijí draci svobodně dodnes a těší se úctě ostatních ras. Proto mám z tvé návštěvy dvojnásobnou radost. Je potěšující vědět, že i ve tvém světě máte novou šanci obnovit svůj druh, ačkoli je teď vážně ohrožena. A to mě přivádí zpět k účelu vaší návštěvy zde. Velká rada začne s jedenadvacátým úderem zvonu. Angela vás zavede do Síně společných rozhodnutí, cestu zná. Do té doby však mějte mír v duších a užívejte zdejší pohostinnosti.
Trn se Velmistrovi uklonil a na znamení úcty se čenichem zlehounka dotkl starcovy hlavy. V tu chvíli on a jeho prostřednictvím i Murtagh ucítili takový příliv pozitivní energie, jaký za celý život nezažili. Velmistr byl zosobněním tak intenzivního dobra a neuvěřitelné moudrosti, že příval toho všeho z nich obou spláchl poslední stopy negativní energie a oni pocítili v duších radost, mír a současně naprosté bezpečí. V Murtaghově duši se s pomyslným posledním prásknutím definitivně zavřely dveře do temných komor plných děsivých stínů a slizkých věcí, které nedokázal s konečnou platností uzavřít ani intenzivní výcvik u elfů. Pokud mohl Murtagh soudit, Trn pocítil totéž, ačkoli jako pragmatičtější z jejich dvojice ne tak intenzivně. Byli vyléčeni na duchu. Nebo by to spíše mohli nazvat zasvěcením? Nevěděli… Angela se na ně zkoumavě a s notnou dávkou překvapení podívala:
„Zažili jste Velké očištění, přátelé. To Velmistr neuděluje nikomu jinému, než členům Kruhu při jejich inauguraci. Je to něco naprosto výjimečného, važte si toho. Euforie, kterou vám to přineslo, sice po čase vymizí, ale vězte, že pokud ve svých dalších životech budete sledovat pouze a výlučně zájmy blaha všech ras, zůstanete i nadále stejně čistí, jako v této chvíli. Navíc, tato čistota vám oběma časem přinese magické schopnosti, s nimiž se budou moci měřit pouze Strážci Života. Je jasné, že Velmistr má s vámi nějaký vyšší záměr.“ Na to oba nenašli slov a mlčky následovali Angelu do zahrady výstavného domu, kde bylo připraveno skvělé pohoštění, v němž každý, Trna nevyjímaje, našel věci přesně podle své chuti. Murtagh si až teď uvědomil, jak velký má hlad, protože od večeře v Roranově domě nevzal nic do úst. S vděčností se musel obdivovat Velmistrovu magickému umění, jímž toto všechno pro ně vykouzlil.
Když si po jídle odpočal, vydal se Murtagh s Angelou na procházku, zatímco Trn se natáhl ve svém příbytku, protože to s jídlem poněkud přehnal a přejedl se tak, jak to umějí jen draci. Murtagh se nestačil divit kráse, kterou objevoval na každém kroku a rozlehlosti paláce se všemi nádhernými zahradami. Angela mu vysvětlila, že je to proto, aby se tu ve své izolované osamělosti necítil Velmistr jako ve vězení, protože on v souladu s kodexem Kruhu toto místo smí opustit pouze ve stavu bezprostředního ohrožení svého života, vážné situace vyžadující jeho přítomnost nebo pod hrozbou zničení místa samotného. Společná procházka a dlouhý přátelský rozhovor s Angelou rozptýlil Murtaghovy pochybnosti stran jejích úmyslů, kterých se tak docela nemohl zbavit poté, co Strážkyně použila magii k jejich „únosu“ z Alagaësie. Pochopil, že jeho prvotní instinkty, na jejichž základě tu výjimečnou ženu vnímal, byly správné. Nemohl se ubránit, aby ji v duchu nesrovnával s Nasuadou, ale brzy toho nechal. Tahle ještě mladá, silná, moudrá a svým způsobem velmi krásná Strážkyně Života se zdála být někým mimo tento svět, čas a prostor. Ačkoli byla upřímná a bezprostřední, připravená se s laskavou ironií zasmát čemukoli včetně sebe, Murtagh cítil tenkou, neviditelnou, avšak nepřekročitelnou bariéru, která ji jaksi přirozeně oddělovala od ostatních. Její výrazná ženskost proto obecně neprovokovala mužskou touhu. Upřímně si ani nedokázal představit muže, který by mohl stanout po jejím boku jako životní partner. Byla jen jedna bytost, ke které Angela nenápadně projevovala takřka mateřský cit, a tou nebyl muž, ale kočkodlak Solembum. Murtagh se svými úvahami začal dostávat na velmi nebezpečnou půdu, protože jeho značně vyvinutá náklonnost k opačnému pohlaví pozvolna začala způsobovat, že se nenápadně ocital ve stavu, kdy by byl připraven přijmout Angelinu nepřístupnost jako výzvu…
Je partner_mého_srdce_Murtagh skutečným Jezdcem nebo je to jen obyčejný mlsný kozel, který musí spást každou pochoutku, jež se mu připlete do cesty? U všech pouštních šejtanů, kdy si už dáš konečně pokoj? Sotva jsi získal lásku nejmocnější ženy v Alagaësii, už zase vyrážíš na lov? Chceš všechno pokazit? Nevíš, jaký úkol nás čeká? Tak se na něj laskavě soustřeď a važ si toho, co máš, pro co ses tolik natrápil a nejspíš si to ani nezasloužíš, udělil svému Jezdci studenou sprchu Trn, který v myšlenkách jeho úvahy sledoval.
No dobře, dobře… Nejspíš máš asi pravdu a já bych ti měl poděkovat… Tak budiž po tvém, už toho nechávám. Ale není moc slušné hrabat se v mých nejintimnějších vrstvách mysli, rezignoval odevzdaně Murtagh.
Hmm…, a nebyl jsi to náhodou ty, kdo před časem vykládal něco o mých zářivě modrých snech? Připomněl mu ještě ne zcela uklidněný drak, ale současně se už při tom začal nepatrně pochechtávat.
Murtagh si musel poctivě přiznat, že Trnova slova přišla v pravý čas. Když si teď vybavil Nasuadu, pomyslel na ni s velkou láskou a s pocitem viny. Ne, to byla ta pravá žena pro něj. Silná vladařka schopná rychlých a moudrých rozhodnutí, žena odvážná jako kull a současně hravá i chvílemi bezbranná jako děvčátko. Angela si všimla jeho náhlé zamlklosti, ale nijak ji nekomentovala. Jen se na Murtagha zkoumavě podívala a on měl v tu chvíli pocit, že ženskou intuicí poznala, co se mu honilo myslí a jaký vnitřní boj právě svedl. Mírně se začervenal, a Strážkyni Života se v očích objevily šelmovské plamínky. Místo nějaké invektivy, kterou Murtagh zpola očekával, však pouze řekla:
„Pojď, příteli,“ a na to slovo položila zvláštní důraz, „ačkoli naše procházka byla velmi příjemná, povinnosti nepočkají a hodina, v níž se rozhodne o osudu světů, se přiblížila.“
Murtagh s Angelou přivolali Trna, který se k nim připojil před vchodem do zahrady domu, v němž je Velmistr ubytoval. Ještě před tím se ale oba převlékli do prostých bílých říz, které pro ně byly nachystány na postelích v jejich pokojích. Angela Murtaghovi vysvětlila, že bílá barva oděvů symbolizuje čistotu úmyslů, s nimiž všichni do Síně společných rozhodnutí vstupují. Trn dostal prostou bílou šerpu, kterou mu Angela i přes jeho protesty, že teď vypadá jako rozmazlované koťátko, elegantně uvázala kolem krku. Pak se vydali středem největší ze zahrad k rozměrné vznosné stavbě s množstvím vysokých oken v lomených obloucích sahajících od stropu k zemi. Složitou střechu uprostřed korunovala prosklená kopule a stavba sama byla umístěna na úplném vrcholu útesu, který zde nad mořem tvořil mírný převis. Proto se při pohledu na ni zdálo, že se vznáší v prostoru. Pohled to byl tak úchvatný, že se Murtagh bezděky zastavil a dobrou minutu si ji s obdivem prohlížel. Pak pokračovali dál k nádhernému lomenému portálu, jímž se do Síně společných rozhodnutí vstupovalo. Pokud Murtagha stavba okouzlila při pohledu zvenčí, uvnitř vše překonalo jeho očekávání. Nebylo to však díky nějaké zdobné nádheře a přepychu. Nikoli, stejně jako zevně i uvnitř byla architektura Síně více než prostá, ale linie žebroví stropu a okenních rámů byly naprosto dokonalé. Naprostou zvláštností zde byla skutečnost, že celý rozměrný vnitřní prostor nebyl narušován ani jediným podpěrným sloupem, jenž by kazil výhled kterýmkoli směrem. Díky oběma těmto skutečnostem stavba působila i přes své obrovské rozměry nesmírně křehce a vzdušně. Výhled na moře a zapadající zlaté slunce bral z této výšky a perspektivy dech. Garrh zřejmě zvolil záměrně tuto hodinu, aby přítomné patřičně naladil k jednání, jež mělo následovat.
Angela vedla Murtagha s Trnem do jednoho ze třinácti oddílů, na něž byl vnitřní prostor rozdělen. Tam se všichni usadili a beze slova vyčkávali. Jednotliví členové Kruhu začali postupně přicházet a jeden po druhém se s Angelou přívětivě zdravili. První dorazil obrovský krab, o němž zřejmě byla řeč v Angelině vyprávění. Na pozdrav zacvakal klepety a vyslal jejich směrem myšlenkový obraz plný symbolů, jimž ani Murtagh ani Trn za mák neporozuměli. Angela mu odpověděla v podobném duchu a oběma vysvětlila, že symboly znamenaly obvyklé zdvořilostní fráze, na něž odpověděla i za ně. Vzhledem k tomu, že se je na oplátku krab nepokusil sežrat, usoudili, že bude nejrozumnější ponechat konverzaci s tímto Strážcem i nadále na Angele. Kromě jednoho velkého brouka s nádherně modrými krovkami a s tykadly jako biče a obřího ještěra podobného drakovi bez křídel a nechrlícího oheň, s nimiž Angela komunikovala stejně, jako s krabem, byli ostatní Strážci lidského typu, i když s různými odchylkami – modrou kůží, týlním okem, čtyřma rukama... Jako dvanáctý s klapotem kopyt vkráčel do síně důstojně kentaur s napůl koňským tělem kaštanové barvy a klidně zaujal své místo. Pak všechno ztichlo v očekávání příchodu Velmistra. Ten se objevil přesně s posledním jasným úderem zvonu, který se krátce před tím rozezněl. Všichni v síni povstali a Garrh prošel mezi nimi ke svému místu zády k zapadajícímu slunci. Pak obřadně pozdravil přítomné postupně v řeči každého z nich. Naposled spočinuly jeho laskavé oči na Murtaghovi a Trnovi:
„Buďte vítáni na Velké Radě,“ pronesl tentokrát nahlas lidskou řečí svým hedvábným basem. „Hned na začátku se vám musím hluboce omluvit, protože z vlastního jednání neuslyšíte nic. Komunikujeme totiž zvláštním způsobem, který nás propojí v jedinou mysl. Pro vás se s naším souhlasem Angela uvolila uchovat vše v paměti a přenést to pak kouzlem do té vaší tak, aby vám nebylo nic z toho skryto.“ Murtagh za oba poděkoval úklonou a Velmistr se usadil na své místo. Pak učinil rukou nepatrné gesto a jednání začalo.
Ze středu podlahy, který zůstával prázdný, se náhle pozvolna začal vynořovat rozměrný čirý krystal, vybroušený do množství hladkých plošek až oči přecházely, jak začaly odrážet zlaté světlo zapadajícího slunce. Současně před každým ze Strážců vyrostl z podlahy krystal menších rozměrů, na nějž dotyčný položil ruce, tykadla, klepeta nebo tlapy podle své přirozenosti. Nastalo hrobové ticho a nějakou chvíli se nedělo nic. Pak krystal uprostřed začal zářit vnitřním světlem, které ovšem co chvíli měnilo barvu a intenzitu. Netrvalo to podle Murtaghova odhadu ani tři minuty, když krystal zrudl a jeho záře částečně pohasla. Velmistr Garrh oslovil Murtagha:
Milý příteli, protože se vyskytly mezi námi nějaké neshody okolo platnosti proroctví El-harímu, budeme od tebe potřebovat, abys v zájmu věci podstoupil jistou oběť. Nechceme nedůstojně zkoumat tvou mysl, protože se z naší strany nejedná o nedůvěru ve tvou osobu a úmysly, s nimiž jsi k nám přišel. Bude ale třeba, abys s námi sdílel naše mysli propojené v mysl jedinou. Musím tě poctivě předem upozornit, že to pro tebe může být za jistých okolností dost nebezpečné, ale ty, doufám, nenastanou. V každém případě však utržíš pořádný šok, jako každý, kdo tento zážitek prožívá poprvé. Je jen na tobě, jak se rozhodneš, ale co nejnaléhavěji a v zájmu všech ras obývajících Prostor tě žádám, abys souhlasil. Jinak nebudeme moci učinit potřebné rozhodnutí.
Velmistrova řeč se Murtaghovi popravdě příliš nezamlouvala – možné nebezpečí umenšovala, poněkud zaváněla vydíráním a nezjevovala důvod, proč to po něm Garrh žádá. Také Trn, z ničeho nic ve střehu z obav o svého Jezdce, nespokojeně odfrkl. Proto Murtagh pohlédl poočku na Angelu, která se na něj povzbudivě usmála a pokývala hlavou na souhlas.
Bez obav, nikdo ti nechce ublížit a není to tak zlé ani pro takového třasořitku, jako jsi ty, dobírala si ho, aby ho pořádně vyprovokovala. To se jí také podařilo a Murtagh položil pravici na krystal, který se před ním objevil. Za několik sekund téměř litoval, že to udělal.
Myslí se mu prohnalo tornádo vizí, vjemů, myšlenek, obav a pod tíhou toho všeho se mu chtělo výt a kvílet hrůzou, vztekem a odporem. Pak se ale poddal té zničující záplavě, protože pochopil, že bude lepší plout s proudem, než mu vzdorovat, neboť on si stejně do jeho hlavy cestu opakovaně s neuvěřitelnou silou prorážel: Nasuada s uťatýma rukama a hlavou na zkrvaveném popravišti… Hnusný šedý drak trhající na kusy Trnovo proti němu drobné tělo… Roran nabodnutý na kůl, umírající strašnou smrtí před baranmi hradu Borromeo… Hořící Ilirea… Proudy žhavé lávy pálící Du Weldenvarden… Arya s Fírnenem v beznadějném boji s přesilou lethrblaka, jež se tu vzali bůhví odkud… Angela s planoucími vlasy vstupující do ohnivé pánve plné lávy pod úbočím neznámých hor, v níž na ni čeká šedá dračí obluda, aby ji pohltila… Umírající zkrvavený Solembum plačící jako malé dítě na vrcholu obrovské hromady mrtvých kočkodlaků… Eragon, probodaný šípy nepřátelských vojáků, z posledních sil bránící oslepenou Safiru s přeraženými křídly před neskutečnou přesilou pouštních šejtanů… a pak tma, kterou náhle prorazil zoufalý výkřik. Jak řev sílil, uvědomil si, že to on sám tu křičí jediné slovo odporu, na něž se zmohl:
„NEEEE!!!“
Ten výkřik rozhodl o všem, ale to se měl Murtagh dozvědět později. Než upadl znovu definitivně do mdlob, zaregistroval temnícím se vědomím, jak jej čísi laskavé ruce uchopily a odnášely ze Síně. Posledním, co ještě vnímal, byl dračí řev, rudý zákmit plamene a za okamžik dopad těžkého těla na kamennou podlahu. Pak se vše propadlo do tmy.