Kapitola 38. Umění diplomacie
Kráčeli svižně chladným svěžím jitrem. Měli na sobě oděv Řádu šedých bratří, jehož dlouhé pláště jim při rychlé chůzi pleskaly o lýtka. Byl to také jediný zvuk, který narušoval poklidnou ranní atmosféru. Oba muži byli totiž ponořeni každý do svých úvah. O čem uvažoval Xenos, neměl Bark tušení a ani mu v této chvíli nestálo za to jeho mrzkou mysl zkoumat. Kdykoli to potají potřeboval udělat, setkal se s nečistými myšlenkami, plnými násilí, oplzlostí, zvrácených představ a touhy po moci. A občas ovšem také s užitečnými informacemi nutnými k vlastnímu přežití v džungli komplikovaných dvorských vztahů a intrik, jako třeba včera v noci. Proto nyní bylo kouzelníkovi jasné, že Xenos svou velkomyslnost pouze předstíral, ale pak se do své role pod vlivem spousty vypitého vína tak vžil, že dokonce nechal okamžitě chudáka Mardoka úplně uzdravit. Úkosem na svého společníka pohlédl:
Jaká hanba, že proslulý oděv Řádu nyní oblékla taková kreatura! Vždyť ten lidský odpadek ani neumí kouzlit!, pronesl k sobě v duchu. Vzápětí však ve svém rozčilení poněkud ochladl, když obrátil svůj vnitřní zrak zpět ke své osobě:
A jaká hanba nám všem za činy, které jsme za posledních sto let napáchali ve službách toho temného krále!, pomyslel si smutně a svěsil hlavu. Jeho rozrušená mysl však pracovala dál:
Jaká hanba Jezdcům, že z jejich řad povstali tací, jako Galbatorix, Morzan a mnozí další, hledal pro změnu rozpolcený kouzelník na okamžik viníka zase v cizích řadách. A pak hned:
A co já sám? Co jsem to za zbabělce, že toho bezcharakterního, perverzního zmetka po mém boku rovnou nezlikviduji?, trápil se nešťastně dál a utápěl by se nejspíš v sebemrskačských myšlenkách i v následujících hodinách, kdyby se náhle neprobudila logicky uvažující část jeho mysli a nepřinesla potřebnou odpověď:
Ne, už nechci být dál zbabělcem! Jen zemřít zbytečně by mně ani nikomu jinému nic nepřineslo. Teď, když je přísaha králi zlomena, neváže mě ani ke Xenovi už nic. Jenže jeho zabitím bych si proti sobě poštval většinu ostrova, která mu věří a je mu vděčná za to, že jí nyní nabízí větší životní prostor, možnost odchodu na pevninu a válečnou kořist. Proto by se nejspíš okamžitě našel (pravděpodobně s výjimkou Mardoka) někdo z velitelů, kdo by zaujal jeho místo, aby nadcházející válečné krveprolévání mohlo pokračovat.
Neváže mě ani naše prastaré pravidlo o dodržování přísné neutrality. To s konečnou platností padlo v okamžiku, kdy nás Galbatorix zotročil a my v sobě nenašli tolik cti, abychom raději zemřeli, než se mu podvolili.
Bude jen nutné vyčkat, až se objeví nějaká skulina v místodržitelových plánech nebo vhodná příležitost k jejich účinné sabotáži. Tenhle zvrhlík prostě NESMÍ vládu v Alagaësii NIKDY získat! Pro dobro všech doma na ostrově i tady.
Vyčkat a až ta chvíle nastane, najít ovšem dostatek odvahy jednat, dodala zase malomyslně druhá část jeho mysli, která se opět pomalu začala probouzet k životu. Bark ji odehnal mávnutím ruky, protože, jak zpozoroval, když opět zvedl sklopenou hlavu, hrad Borromeo už byl vzdálen jen slabou čtvrthodinu cesty.
Bark ráno umístil výstupní portál Brány za malý hájek asi hodinu cesty od hradu, aby jejich náhlý příchod nebudil zbytečnou pozornost. Pamatoval si jej z dávných minulých pobytů v Surdě, ale Xenovi samozřejmě namluvil, že to byl jeden z obrazů, který během mučení vyvstal v Birgitině mysli. On a starý Zenon byli jediní zbylí z Řádu, kteří kdysi v Alagaësii pobývali. Ostatní kouzelníci se nabírali již z lidí, jež se narodili přímo na ostrově. Jaké štěstí, že tato skutečnost Xenovi unikla. Předcházející místodržitelé pocházející ještě z Alagaësie mu ji záměrně zamlčeli, aby zajistili, že nikdo neopustí ostrov dřív, než nadejde ten správný čas. Nu a oba kouzelníci si vše nechávali pro sebe.
Oblečení poutníků mělo působit sice nenápadně, aby na sebe na první pohled zbytečně neupozorňovali, ale současně svým vypracováním a použitým kvalitním materiálem zase natolik solidně, aby budilo dojem důvěryhodnosti a jisté výjimečnosti svého nositele. Proto sám kouzelník, ač se mu to z duše příčilo, navrhl pro oba právě oděv Řádu šedých bratří.
Že volba byla správná, bylo patrné již z uctivého způsobu, jakým jim stráže v hradní bráně bez otázek ustoupily z cesty. Ještě jim vojáci ochotně poradili, kudy se co nejlépe dostat ke kancléři krále Orrina. Také po zaklepání na kancléřovy dveře a poněkud úsečném vyzvání, aby vstoupili, šlo vše jako na drátkách. Obtloustlý mužík s masivní pleší vstal ze svého křesla, aby se s příchozími obřadně pozdravil, a když se mu představili jako Gorben a Neblin členové Obnoveného řádu šedých bratří, kteří se snaží dát do pořádku škody, jež zotročený původní řád v Galbatorixových službách napáchal, ochotně souhlasil, že jim zařídí v co nejkratším čase audienci u krále. Na to vykouzlil Bark přímo v kancléřově dlani pět věrných kopií těžké zlaté mince, s níž si mužík během rozhovoru chvílemi pohrával v prstech. Ten se přímo rozzářil a doporučil jim nejlepší ubytování, jež bylo možno sehnat. Zlato zjevně zapůsobilo, protože sotva se stačili ubytovat a něco poobědvat (jídlo i víno bylo výborné, mužík nepřeháněl), vyhledal je kancléřův posel a odvedl je přímo ke králi.
Když poklekli před trůnem, král je vyzval, aby povstali. Pak na ně zkoumavě pohlédl a řekl:
„Rád slyším, že přicházíte s úmysly napravit způsobené škody. Vězte, že za sto let královy vlády nám jich jeho kouzelníci způsobili nemálo a že se v posledním válečném tažení proti králi stali právě oni obávanou metlou. Jak chcete ovšem vzkřísit tisíce mrtvých otců, synů, manželů a bratrů? To už jste se naučili překonat smrt?,“ dodal s patrnou výhrůžkou v hlase. Slova se ujal Xenos alias Neblin:
„To samozřejmě ne, můj pane,“ prohlásil sametovým hlasem. „Víme, že právě tyto ztráty jsou nenahraditelné a nejbolestivější. Nesuď nás ale za to, co napáchali naši bratři a to ještě z donucení. My dva jsme totiž jedni z mála členů původního Řádu, kteří tou dobou pobývali ve vzdálené cizí zemi, kde plnili své poslání. Když jsme se dozvěděli, co se v Alagaësii děje, neodvažovali jsme se sem vrátit.“
„Hmmm…,“ zamyslel se král. „Řád šedých bratří je v Alagaësii už dávnou minulostí, protože v Galbatorixových službách nakonec skončili úplně všichni kouzelníci, kteří disponovali schopnostmi, které by stály za řeč, že?“ S těmi slovy se obrátil ke čtyřem členům Du Vrangr Gata, kteří stáli opodál, a na jeho slova reagovali sklopením hlav. Oba návštěvníci se po sobě udiveně podívali, ale nechali krále, aby pokračoval:
„Včera na mě totiž kdosi chtěl spáchat atentát přímo při dopolední audienci a tihle budižkničemu ho nedokázali odhalit. Nebýt vlastní pohotovosti a mých dobrých a zdatných stráží, které útočníka okamžitě zabily, neměli byste dnes už s kým jednat. Asi je pošlu s poděkováním zpět Nasuadě.“ Bark si všiml, že Xenovi zjevně neušlo, jakým tónem Orrin vyslovil královnino jméno. Jako kdyby jej pálilo v ústech a on ho téměř doslova vyplivl…
„Ano, můj pane, jsou to teď nejisté časy. Člověk ve tvém postavení si nemůže být jist, komu věřit,“ hodil králi návnadu Xenos. Ten k Barkovu překvapení okamžitě zabral. Jediným gestem poslal pryč kouzelníky i vlastní stráže. Zjevně se bez jakýchkoli racionálních důvodů rozhodl dvěma cizincům bezvýhradně důvěřovat. Když se ujistil, že jsou definitivně sami, pokračoval ztišeným hlasem, když před tím vyzval oba hosty, aby se posadili na volná křesla poblíž trůnu:
„Víte, vaše pomoc přichází jako na zavolanou. Královna by mě nejraději viděla mrtvého, protože lační po stále větší moci. A tenhle zabiják je toho nejspíš důkazem. Přitom jsme to byli my, Surdané a já osobně, komu je nejvíce zavázaná za úspěch celého svého tažení a za poskytnutí zázemí. Nejraději by Surdu neviděla jako svobodné území, ale přičlenila ji k Alagaësii. Když zjistila, že to po dobrém nepůjde, přinutila mě s pomocí elfů a svých ostatních přisluhovačů přísahat jí ve starověkém jazyce bezpodmínečnou věrnost. Sice jsem jako odstupné za to získal některá důležitá města a poněkud mohl rozšířit mé území, ale mám svázané ruce a všichni moji potomci také.“
Barkovi bylo jasné, že si ten nejspíš již notně paranoidní ambiciózní ubožák právě podepsal rozsudek smrti. Vedle něho se ozval úlisně sametový Xenův hlas:
„Nu, můj pane, Bratrstvo odjakživa umělo s takovými věcmi skoncovat. Zlomit tu přísahu nebude takový problém, jak se ti může na první pohled zdát. A my jsme tu přece proto, abychom ti pomohli. Tak proč nezačít právě tím?“ Bark při tom pomyslel na otrávené ostří dýky, kterou měl Xenos, podobně jako on sám, skrytou pod záhyby pláště.
„Ale než se o to pokusíme, tady ti prakticky ukážeme, jak může naše budoucí pomoc vypadat. Prosím, bratře,“ obrátil se Xenos k Barkovi. Kouzelník vstal a učinil několik jednoduchých gest. Na stolku vedle králova trůnu to zarachotilo a objevila se na něm pěkná hromádka lesklých zlatých valounků. Surdan na ně jen udiveně zíral a zjevně nebyl překvapením mocen slova, když kouzelník zazpíval zvláštní nápěv, pokynul rukou ke králi a na Orrinově klíně se jakoby odnikud zhmotnil nádherný meč, skvostná a bohatě zdobená zbraň s fialovou čepelí hodná krále.
„Přijmi naše skromné dary jako důkaz dobré vůle a závdavek budoucí spolupráce při nápravě škod. Pokud by ses chtěl cítit v naprostém bezpečí, dovol nám jednoduše setrvat pod tvou střechou a my tě spolehlivě ochráníme. Incident, jako byl ten poslední, se v naší přítomnosti jednoduše už nemůže opakovat.“
„Děkuji za vaši velkorysost, vzácní hosté. Nechte si přinést věci, budete bydlet v komnatách sousedících s mými a budete mými váženými hosty tak dlouho, jak jen budete chtít. Teď si odpočiňte po cestě, jste jistě unaveni,“ propustil je král a zavolal služebnictvo, aby cizince doprovodilo do jejich pokojů. Když procházeli dveřmi, otočil se Bark ještě na okamžik ke králi a uviděl ho prohlížet si darovaný meč s lačností malého děcka, které právě dostalo vytouženou vzácnou hračku.
Ani bych se té královně Nasuadě nedivil, kdyby se někoho takového chtěla zbavit, ale vzhledem k Orrinově přísaze to nemá zapotřebí, pomyslel si v duchu, když kráčel chodbou ke svým pokojům.
Ráno byli pozváni ke královské tabuli, a když se dosyta najedli a sloužící i stráže se na králův pokyn kamsi vytratili, zapředl s nimi Orrin opatrně soukromý rozhovor:
„Víte, přátelé, mám tu velký problém. Jakási neznámá armáda z ostrovů ležících bůhvíkde v moři na druhé zemské polokouli zaútočila na Údolí Palancar. Královna volala všechny spojence na pomoc pro případ, že by nepřítel pronikl hlouběji do Alagaësie, ale já jsem její volání ignoroval… Nakonec útočníky dokázal odrazit velitel Roran s hrstkou statečných bojovníků z Therinsfordu za pomoci nového Dračího jezdce Murtagha. Teď chce večer svolat všechny k poradě a já nevím, jak svou nečinnost vysvětlím.“
„Tak tohle by neměl být do budoucna tvůj problém, můj pane,“ zapředl Xenos. „Popravdě, nám a našim přátelům se nová královna nelíbí o nic víc, než tobě. A pověst, která tě po Surdě i leckde jinde předchází, jasně hovoří o tom, že ty jsi ten pravý muž, který by měl právem pro své zásluhy usednout na alagaësijský trůn.“ Bark přímo fyzicky cítil, jak po Xenových slovech Orrin celý ztuhl očekáváním. Xenos ale vychytrale mlčel a čekal, až jeho nic netušící oběť zabere na návnadu opravdu dokonale. Nakonec král přerušil prodlužující se ticho:
„To je sice pěkné, ale víte, že pokoušet se získat trůn silou vzhledem ke složené přísaze věrnosti nemohu.“ Xenos opět chvíli mlčel a vyčkával. Pak, jakoby mimochodem, polohlasem utrousil:
„Ty osobně ne…,“ nechal větu vyznít do ztracena. Pak již následovala otázka, kterou Xenos očekával:
„Mluvil jsi, vzácný hoste, o vašich přátelích. Smím vědět, kdo to je?“ Bark napětím nedýchal, protože věděl, že teď bude Xenos hrát o všechno a úspěch jejich mise bude záležet na tom, jak bude formulovat odpověď.
„Pane, nejsem si jist, zda bys to opravdu chtěl vědět. Nehledě k tomu, že odpověď by tě mohla poněkud vyděsit…“ Orrin ale vpadl zvýšeným hlasem dřív, ještě než Xenos větu dokončil:
„Vyděsit? Mě? Otrlého bojovníka mnoha vítězných bitev? Sem s ní! Ať je to, kdo chce, hlavně že tu černou ženskou na trůně také nemůže vystát. Popravdě se spojím třeba se smečkou pouštních šejtanů, jen když se mi podaří se jí jednou provždy zbavit.“ Bark musel proti své vůli obdivovat Xenovo umění jemné manipulace. Dostal toho chudáka, jehož zbývající život se už počítal pouze na hodiny, přesně tam, kde jej chtěl mít.
Když Xenos králi vysvětlil, kdo jsou jejich přátelé, Orrin sice poněkud pobledl, ale po několika minutách jim umožnil výsadek armády na území Surdy. Před tím se mu Xenos představil pod svým vlastním jménem jako bývalý Galbatorixův místodržitel na souostroví Poslední naděje, cestující s jedním členem slavného kouzelnického řádu inkognito. Namluvil mu, že neusiluje o vládu, ale jako laskavý pán chce své poddané konečně vyvést z nedobrovolné izolace na ostrově zpět do jejich původní vlasti, kde by mohli v míru zase začít normální život a celá bitva u vodopádů Igualda že byla jedno velké a tragické nedorozumění s nedůvěrou zaslepeným velitelem Roranem. Lhal také králi do očí, že pro něj s radostí sesadí vlastní nemalou vojenskou mocí Nasuadu a pomůže mu získat zaslouženou vládu v zemi výměnou za možnost postupně přivést do Surdy všechny ostrovany s tím, že se pak sami rozhodnou, kde budou chtít v Alagaësii žít. Nepřátelstvím ke královně zaslepený Orrin si ve své bláhovosti vůbec neuvědomil, že právě vydal vlastní zemi do rukou cizího vládce a sebe sama odsoudil k záhubě... Nechal zveřejnit vlastnoručně podepsané prohlášení, které bylo vyvěšeno v okolí hradu a mělo současně uklidnit místní obyvatele a surdské vojáky, aby nedocházelo k potyčkám s příchozím vojskem a přistěhovalci. Když se někteří vysoce postavení surdští šlechtici domáhali kvůli tomu přístupu ke králi, nechal je Orrin odbýt svým sekretářem a nikoho k sobě nepouštěl. Přesně na tom se totiž domluvil s oběma hosty.
Jakmile se nachýlil večer, spojil se Orrin s Nasuadou a ostatními a vyčkával, co se bude dít. Byl domluven s oběma novými přáteli, že se k jednání dostaví také a v příhodnou chvíli zasáhnou v jeho prospěch. Ve své neskonalé bláhovosti však netušil, že tím mínili zásah otráveným ostřím dlouhé dýky…