Kapitola 52. Překvapivý zvrat
Fallon se s trhnutím probudil ještě za tmy. Tento instinkt, probudit se v nezbytných případech téměř na minutu přesně, si vypěstoval za dlouhá léta služby a posílil zejména v poslední válce. Předpokládal, že v noci nezamhouří pro vážnost situace oka, ale opak byl pravdou. Spal jako nemluvně, jako kdyby ani neměl před sebou bitvu, která možná rozhodne o osudu všech obyvatel města. Ohleduplně se vyvinul z objetí své ještě hlubokým spánkem spící ženy, tiše se oblékl a na odchodu ještě věnoval poslední láskyplný pohled manželce. Ve spánku se zavrtěla a tím pohybem se svezla přikrývka z jejích krásných ramen. Jemně vrátil přikrývku na místo a po špičkách vyklouzl z pokoje. Proto už nemohl vidět ženiny otevřené oči zalité slzami.
Nahlédl ke klukům, kteří oba také ještě spali, rázně se nadechl a vyšel z domu do noční tmy. Přemohl nutkání se ještě jednou ohlédnout, protože staří ostřílení mazáci v jeho posádce sdíleli společné přesvědčení, že to přináší smůlu. Na pověry nevěřil a vždy se jim smál jako prázdným babským tlachům, ale dnes jako by bylo všechno jinak. Ženská silueta v noční košili však z okna jejich ložnice nezmizela, dokud se velitel neztratil z dohledu…
Do démoní…, zaklel Fallon v duchu, tohle nám ještě chybělo! Na tvářích totiž najednou ucítil vlhký tah vzduchu od moře a to v tomto ročním období mohlo znamenat jediné: Mlhu, že by se dala krájet. A skutečně, než došel do kasáren, dohlédl sotva pár metrů před sebe. Při vší té mizerii byl ale příjemně překvapen. Aniž by k tomu musel zavelet, stála už jeho jednotka připravená na nádvoří, a, jak se alespoň zdálo, plná chuti si to s nepřítelem rozdat tak, aby na to jen tak nezapomněl. Rozhodl se tedy ještě trochu přilít oleje do ohně:
„Chlapi,“ oslovil je, jak byli od něj zvyklí. „Oni by chtěli dobýt Teirm? Oni by chtěli spát v našich domech? Oni by chtěli objímat naše ženy a milenky? Oni by si z nás chtěli udělat bezmocné otroky? Jíst naše jídlo? Ptám se vás: Už se to, co město nově stojí, někomu podařilo?“ Odpovědí mu bylo sborové „NE!!!“, které bylo mnohem silnější, než by očekával. Když zvedl překvapeně hlavu, zpozoroval, že početní stav jeho jednotky se rozrostl o mnoho mužů z domobrany, daleko víc, než by byl po lordově vyhlášení branné pohotovosti očekával. Okamžitě potěšen pokračoval.
„A já vám říkám, že dokud budu živ a dokud si všichni zachováme odvahu a odhodlání, nestane se to ani teď! Tak půjdeme na hradby a ukážeme jim, jak se jim tohle tučné sousto, na které jsou tak natěšení, vzpříčí v krku! Neznáte strach, neznáte bolest, mezi nimi a našimi blízkými stojíme jen my! ZA MNOU!!!“ Takové hromové „HURÁÁÁ!!!“ ještě Teirm ve své historii neslyšel a hned na to se odhodlaní obránci vydali splnit úkol.
Na ochozu levé věže jižní městské brány bylo v ranním chladu vlhko a nevlídno. Fallon napínal uši, zda uslyší z nepřátelského tábora známky nějaké činnosti, protože na zrak se v mlze absolutně nemohl spolehnout. Při tom přemýšlel, kolik z víry ve vítězství, kterou chtěl probudit u svých vojáků, ve skutečnosti cítil sám. Za sebe byl odhodlán vytrvat do posledního dechu. Stejně tak nepochyboval o teirmské posádce. Byli to tvrdí chlapi, na které bylo spolehnutí. Ale ostatní? Viděl tatíky od rodin, v jejichž rukou působily meče spíš jako pohrabáče k ohništi. Viděl osmnáctileté kluky, snažící se tvářit jako dospělí chlapi, kteří do této chvíle o dobrodružství pouze snili nebo četli a teď jim samo klepalo na dveře v té nejsyrovější možné podobě. Jak se všichni tihle lidé zachovají tváří v tvář bitevní vřavě? Co udělají, až uvidí uťaté končetiny, proudem tekoucí krev, strašné otevřené rány a vyhřezlé vnitřnosti svých příbuzných, sousedů, přátel? Na to neznal odpověď. Ze zkušenosti věděl, že pohled na něco takového může buď vyvolat zvířecí nepřekonatelný strach, nebo zuřivost a touhu po pomstě, která ovšem zbavuje člověka rozumu a sebekontroly úplně stejně. Neveselá úvaha mu ale vnukla myšlenku, kterou okamžitě uvedl ve skutečnost. Zavolal si jednoho ze svých pobočníků a zeptal se:
„Janicku, jak jsou rozestavení členové domobrany?“
„No, pane, oni se většinou drželi pohromadě ve skupinkách se svými příbuznými, sousedy a známými. Asi se chtějí chránit navzájem, takže jsme je nechali tak.“
„To nepůjde, Janicku. V sázce je úplně všechno, proto nemůžeme riskovat, že si hrůzou nadělají do kalhot. Okamžitě je potřeba je rozdělit tak, aby každý člen městské posádky měl kolem sebe dva nebo tři civilisty. Je jich téměř třikrát víc, než nás, a musíme je proto udržet bojeschopné. Potřebují mít vedle sebe někoho, kdo jen tak neztratí hlavu.“ Pobočník se chápavě usmál a ihned se vydal splnit velitelův rozkaz. Jak se ukázalo, právě včas.
Ozvalo se s ničím nezaměnitelné klapání koňských kopyt, které se neustále přibližovalo. Z husté mlhy se vynořil kůň s jezdcem, ani ne třicet stop od brány. Zjevně ho taková blízkost poněkud zarazila, protože zůstal chvíli nepohnutě stát, než nakonec promluvil:
„Jsem vyjednavačem krále Xena, který má pro vás tuto nabídku: Otevřete městské brány. Teirm se s okamžitou platností přidá k městům pod královou ochranou. Za to budou životy civilních obyvatel ušetřeny. Vojenská posádka se přidá ke Xenově armádě osvoboditelů Alagaësie a potáhne s ní do války proti neprávoplatné královně Nasuadě. Část městských zásob bude zrekvírována pro potřeby válečného tažení.“ Z ničeho nic se překvapivě na hradbách objevil Lord Risthart, jenž náhle stanul vedle Fallona:
„Jsem vládce města, lord Risthart a mám pro tebe jedinou odpověď: Královské ochrany jsme si užili za posledních sto let víc, než dost na to, abychom věděli, co obnáší - drancování našich zásob potravin a výrobků, odvody přemrštěných daní a posílání mladých mužů do válek, které nebyly našimi válkami a za to všechno jen bič. To se dřív Hadarak zazelená, než bych nařídil otevřít brány svého města někomu, jako je on. Ne, a můžeš-li, přiveď mi sem toho vašeho rádoby krále, abych mu to mohl zopakovat pěkně od plic z očí do očí.“
„Tak?! Co si o sobě myslíš, drzý dědku?! Že kvůli tobě bude jeho výsost osobně vážit cestu sem?,“ změnil vyjednavač najednou tón. „Nedej se vysmát, dobře víš, že do západu slunce bude město naše.“ Nad tou drzostí vzkypěla ve Fallonovi krev. Vzal vedle stojícímu vojákovi z rukou nataženou kuši a se slovy: „Nikdo nebude v mé přítomnosti beztrestně urážet vládce svobodného města Teirmu!,“ střelil muže přímo do srdce. Ten se zhroutil ve třmenech a jeho kůň si to zřejmě vyložil jako pobídku k odchodu, protože se otočil a zmizel v mlze. Jak se klapot jeho podkov vzdaloval, padlo na věžní ochoz hluboké ticho. Nakonec mlčení prolomil starý lord:
„Je rozhodnuto. Jsem už stár na to, abych sám vzal do ruky meč. Proto mi nezbývá, než popřát vám všem sílu a odvahu vytrvat a vetřelce porazit. Ať vás provází přízeň Štěstěny!“ S tím se vydal na cestu po hradbách, aby svou přítomností posiloval odvahu a odhodlání obránců. Fallon se za odcházejícím starým mužem dlouze zadíval a musel se obdivovat odvaze, kterou, ač sám již pro vysoký věk neschopen bojovat, prokazoval tím, že hodlal setrvat na místech, kam brzy dopadne drtivý úder nepřítele jen proto, aby dodával svým občanům sílu k odporu. Jeho myšlenky však přetrhlo důvěrně známé blížící se svištění.
S východem slunce jen pozvolna řídnoucí ranní mlhou se vzduchem přibližovala matná záře, která předcházela hořící smolné bomby.
„Nikdo se ani nehne! Zůstaňte na svých místech!,“ zavelel Fallon. Všichni obránci strnuli na hradbách jako přimražení v očekávání blížící se hrozby. Fallon ovšem tušil, že první salva nebude díky mlze nejspíš přesná, když si vzpomněl na parlamentářovo překvapení, v jaké že to vzdálenosti od hradeb se vynořil. A také ano. Jak začaly zlověstné body ztrácet výšku, bylo jasné, že se v odhadu nemýlil. Nakonec dopadla za hradby pouze jediná bomba, která nezpůsobila vážnější škody, protože se rozprskla přímo ve velké a hluboké kašně uprostřed náměstí, kde způsobila potopu a vyrazila několik oken. Ještě než bomby dopadly, zavelel Fallon:
„Ticho! Nikdo ani nehlesne!“ Nechtěl tak dát nepříteli jakoukoli odezvou najevo, jak úspěšná jeho první salva byla. Ačkoli ve skutečnosti nenapáchala žádné škody, vzplanula po dopadu bomb před hradbami ohnivá stěna. Cizí velitel si tak mohl myslet, že zásah byl drtivý a obránci teď hledí spasit útěkem holé životy, což by ho mohlo vést k chybnému rozhodnutí. To přesně podle Fallonova předpokladu také udělal.
Ve světle ohnivého inferna vyvstaly obléhací věže obsazené hrozny vojáků v červenočerném. Jenže vojáci, kteří je tlačili, předpokládali, že oheň plane těsně za hradbami a na nich, takže všichni zatím vkládali do pohybu věží vpřed veškeré síly, hlavy obrovskou námahou skloněné k zemi. Varovné výkřiky mužů nahoře považovali v první chvíli mylně za vzájemné povzbuzování, a když konečně zpozorovali svůj omyl, bylo již pro některé věže pozdě na zpomalení a zhruba třetina jich okamžitě vzplála jasným plamenem právě poraženého prosmoleného dřeva. Řev zaživa upalovaných vojáků prořízl ranní vzduch, řada z nich raději volila skok z výšky, než by trpěla pomalou smrtí… Několik členů domobrany kolem velitele ten pohled a zvuky nevydrželo a vyprázdnilo z hradeb obsah svých žaludků.
A to je teprve začátek, pomyslel si Fallon. Co až se k nám nepřítel dostane na dosah? A to bude brzy…
Zatím však žádný z občanů města nohy na ramena nevzal a všichni se znovu postavili na svá místa. Velitel se na nejbližšího z nich povzbudivě usmál a přátelsky ho poplácal po zádech. Muž mu oplatil vděčným pohledem, otřel ústa a zhluboka se napil ze své láhve.
Ohnivá stěna pomalu pohasínala a odhalila tak obrysy zbývajících obléhacích věží. Po hradbách se rozlehl velitelův jasný hlas: „Katapulty zaměřit na věže a podle uvážení pálit!“ Za pár chvil se z hradeb ozvalo povědomé svištění vzduchem letících balvanů, které většinou našly cíl, a další věže se poroučely k zemi. Než plamenná stěna zcela dohořela, stačili obránci vyslat ještě druhou salvu, ale potom se deset zbývajících věží dalo opět do pohybu směrem ke hradbám. To se již dostaly na dostřel luků a kuší a vzduchem začaly létat střely sem a tam.
V tom okamžiku zavál od moře svěží ranní vítr a rozehnal zbylé cáry mlhy stejně náhle, jako před tím padla. Střílnou ochozu věže vyhlížející Fallon při tom pohledu zatnul zuby a sevřel jílec svého meče, až mu zbělely klouby na ruce. Kolem města se stahovala smyčka obléhatelů jako červenočerný příval, který působil dojmem, že je co nevidět zadusí.
Tak, stará vojno, je to tady. Ten parlamentář měl nejspíš pravdu. Máme šanci vydržet nejdéle do večera, a pak se náš osud naplní, pokud se nestane zázrak. Přesto však velitel našel v sobě sílu, aby se otočil k okolo stojícím mužům a prohlásil:
„Nenechte se odradit jejich počtem, my jsme lepší. Oni mají jen jedinou pohnutku pro své snažení a tou je kořist. My máme za sebou všechno, co je nám drahé. Ať má do večera každý na svém kontě nejméně pět nepřátel nebo ať mi nechodí na oči! A do nich!“ Vojáci si po hradbách předávali jeho rozkaz od úst k ústům, takže za několik chvil obletěl celé město.
Fallon znovu a znovu přemýšlel, jak zajistit obranu ještě efektivněji, když si uvědomil, že mu něco na taktice nepřítele nesedí. A pak mu to najednou došlo. Nikde neviděl útočníky chystající beranidlo na proražení městské brány. Bleskově se ujistil pomocí kouzelného zrcátka u velitele bránícího severní bránu, že situace je tam stejná. V hlavě mu vířily otázky jedna přes druhou.
Co má tohle znamenat? Nehodlají snad ve skutečnosti město dobýt?... Nesmysl… Nebo to chtějí brát přímo přes hradby?... Na to ale už mají málo obléhacích věží… Nebo žádné beranidlo nepotřebují?... Proč?... … No jasně!...
Fallon se s náhlým prozřením obrátil na kouzelníka Palestra, který, podoben vlastní kamenné soše, snad nezměnil polohu od chvíle, kdy nepřátelský útok začal:
„Příteli, najdi nepřátelského kouzelníka nebo kouzelníky. Rychle!“
„Vím o něm, ale je pozdě. Nedokážu ho zastavit. Tam, mimo dostřel, přímo na cestě,“ ukázal rukou a velitel spatřil v nevelké prázdné mezeře v červenočerném mraveništi malou postavičku v šedočerném plášti, jak nesmírně pomalu zvedá rozpažené ruce.
„Tuhle magii neznám, nevím, co chce udělat, ale bude to něco velkého. Proto jim také stačí jen jeden v celé armádě…“
Fallon ale moc dobře věděl, co kouzelník zamýšlí. Zavolal na obránce, kteří stáli za branou, připraveni pro případ jejího provalení, aby okamžitě o sto kroků ustoupili. Pak sundal z ramene dlouhý luk, s nímž uměl zacházet jako nikdo jiný ve městě. Podal Palestrovi jeden šíp se slovy:
„Potřebuji, aby doletěl až k tomu bastardovi a měl ještě sílu ho zabít. Dokážeš to?“
„Ano, ale budu muset nechat kouzelníka kouzelníkem.“
„Na mou zodpovědnost. Udělej to!“
Palestres udělal, oč jej velitel žádal a soustředil se na Fallonův šíp. Zatímco nad ním přejížděl pravicí a mumlal nesrozumitelná zaklínadla, začala se celá městská brána chvět. Velitel vyhlédl přes ochoz a viděl, jak se přímo před jeho očima bytelná a normálními prostředky jen s největšími obtížemi prorazitelná brána pomalu odshora dolů rozpadá v prach. Nakonec zmizela, jako kdyby tam nikdy nebyla a na jejím místě zbyla mezi oběma krajními věžemi jen dlouhá hromada jemného prachu. Armáda nepřátel propukla ve vítězný jásot a právě ve chvíli, kdy Palestres vracel veliteli zpět jeho šíp, cizí kouzelník znovu začal pozvedat ruce. Fallon ani na okamžik nepochyboval, k čemu se chystá teď…
Tětiva luku ve zkušených pažích se začala pozvolna napínat provázena maximálním Fallonovým soustředěním. Pak opatrně a s rozvahou zamířil u vědomí, že má pouze tento jediný pokus. Vzpomněl na oba syny, jak nad ránem klidně spali ve svých postelích s důvěrou ve svého tátu, že nepřátele od města zažene. V tu chvíli se jeho mírně rozechvělá ruka zpevnila, křivka letu šípu dostala v mysli střelce jasný tvar a v okamžiku, kdy se vanoucí vítr na chvíli utišil, tětiva jasně zazpívala. Šíp se vydal poháněn její silou a Palestrovým kouzlem na svou rychlou pouť, jeho ostrý očarovaný hrot se jasně zableskl v nízko stojícím slunci, přesvištěl nezpozorován nad hlavami postupujících nepřátel a do vědomí kouzelníka v šedočerném plášti, zaujatého přípravou na stržení krajní věže brány, na níž se objevil ten městský kouzelníček, jenž se svou směšnou silou pokoušel zabránit mu v provedení kouzla, pronikl až v okamžiku, kdy se zanořil do jeho hrudi. Neměl žádnou kouzelnou ochranu proti útoku zbraní, protože nepředpokládal, že tady v tomhle zapadákově by mu mohl být kdokoli roven, zvláště bude-li se držet v bezpečné vzdálenosti. Jak špatný to byl odhad, byla poslední myšlenka, která mu bleskla hlavou, než padl mrtev na znak do prachu cesty.
Teď bylo třeba myslet na další obranu. Fallon takticky obětoval jednu z bran, aby zabránil zničení obou. Bylo však třeba vzniklý průlom co nejúčinněji zajistit. Rozkázal proto všem, kdo nebudou nezbytně třeba s meči k obraně na hradbách, aby střelbou z kuší a luků a z nejbližších dvou katapultů zápalnými bombami co nejvíce zpomalili postup nepřátel k městské bráně. Zatím seběhl jako vítr dolů a nařídil z nejbližších domů a skladišť přinést vše, co by se dalo použít ke stavbě co nejvyšší a nejpevnější barikády. S nadšením se do toho zapojily i ženy a děti z okolních domácností, takže na dané podmínky neuvěřitelnou rychlostí vznikl úctyhodný val, skýtající svým obráncům dostatečnou ochranu.
Fallon stál sám uprostřed volné brány na vrcholu barikády a vyhlížel nepřátele. Do této chvíle se je opravdu dařilo mužům na hradbách držet v dostatečné vzdálenosti od brány, zatímco jinde se už dostali ke hradbám a pokoušeli se je ztéci prudkým a zuřivým útokem. Jenže obránci města jim opláceli stejnou, takže kdykoli se podařilo útočníkům dostat pomocí žebříků nebo věží na hradby, byli opět smeteni zpět. Katapulty nepřátel kupodivu nevystřelily žádnou další ohnivou salvu. Velitel, kterého zatím v této chvíli nebylo na barikádě třeba, a vydal se proto na chvíli podpořit bojující na hradbách, došel k názoru, že zřejmě nepřátelé nechtějí Teirm vypálit, ale po dobytí důkladně vydrancovat, aby získali zásoby nutné pro hlavní tažení. Balvanů snažících se provalit bytelné hradby však létalo vzduchem dost a dost. Střelci však neměli s valouny, které stačili na pláních před městem nasbírat, valnou šanci způsobit městu vážnou újmu. Na to stratégové města pamatovali již v době, kdy se jeho hradby stavěly. Velitel zatím vystoupal na hradby a zpozoroval, že nejbližší obléhací věž působí obráncům značné potíže. Červenočerné uniformy se z ní začaly přelévat na ochoz v nebezpečném množství. Skokem byl rovnou uprostřed největší vřavy, odrazil nepřátelský meč, který právě hodlal utnout hlavu nejlepšímu pekaři ve městě a namísto toho sám v zápětí zkrátil o hlavu jeho vlastníka. Útočníkova krev vystříkla proudem a milého pekaře zkropila od hlavy k patě. Muž zaklel, ale současně Fallonovi úsměvem poděkoval. Na víc nebyl čas, protože nepřátel stále přibývalo. Jak se však nyní zdálo, jen proto, aby jejich těla posloužila za potravu velitelovu hladovému meči. Fallon šířil kolem sebe zkázu a strach, ve svém spravedlivém hněvu se zdál neporazitelný a tím strhl ostatní kolem sebe. I vyplašení a nejistí nováčci začali najednou působit jako parta skvěle sehraných řezníků a jatka, která všichni vespolek rozpoutali, měla za následek, že na hradbách kolem věže nezbyl během dvou minut ani jediný nepřítel. Nikomu z předtím dotírajících nepřátel se zjevně příliš nechtělo z věže ven, ale tlačili se na ně ostatní, takže ji nanejvýš neochotně proti své vůli opouštěli a vrhali se tak přímo do náruče čekajících bojem rozzuřených obránců. Fallon věděl, že takto ovšem nebudou novým a novým útočníkům schopni čelit donekonečna, protože je nakonec přemůže únava. Zasunul proto zkrvavený meč zpět do pochvy a oběma rukama uchopil z jedné strany kotel vroucí smůly, který tu byl připraven právě pro takové účely. Vděčný pekař mu přispěchal na pomoc a spojenými silami kotel rozhoupali a obloukem vhodili mezi útočníky na vrcholu věže. Kdosi vedle velitele odněkud vykouzlil hořící koudel a jen se obsah kotle vylil mezi bolestí řvoucí chlapy, vhodil ji mezi ně. S burácejícím hukotem se vrchol věže vzňal a obrovský žár na chvíli přinutil obránce se stáhnout. Jakmile to bylo pro panující horko možné, uchopil Fallon hák na srážení žebříků a spolu s dalšími vojáky věž rozhoupali, až ztratila stabilitu a zřítila se jako hořící pochodeň dolů do moře útočníků, kde způsobila hotovou zkázu. Když utichl vítězný řev obránců, velitel jim řekl:
„Tohle je jediná cesta, vytrvejte ve svém hněvu a nikoho nešetřete. Oni vás také šetřit nebudou!“ S tím odspěchal zpět k městské bráně, provázen provoláváním slávy svých vojáků. Spěchu bylo skutečně třeba, protože boj o barikádu právě začal.
Fallon ani tentokrát nezaváhal a vrhl se okamžitě do lítého boje, jen ve chvíli, kdy probíhal kolem Palestra, na kouzelníka zavolal: „Chraň tolik lidí, kolik dokážeš, na jiná kouzla nemysli, budeš potřebovat sílu co nejdéle. Mě vynechej, ubráním se sám!“ Teď se teprve strhla bitva, jakou Teirm nepamatoval. Vlny útočníků útočily s pravidelnou vytrvalostí na městské hradby i oslabenou bránu jako zuřivý rudočerný příboj a se stejnou pravidelností byly odráženy zpět, aby po malé přestávce, dostačující sotva k chvilkovému vydechnutí, všechno začalo nanovo. Jenže i přes počáteční úspěchy se s pomalu postupujícím odpolednem začala projevovat početní převaha nepřátelské armády. Zatímco na místa zabitých útočníků přicházeli stále noví a čerství, místa po padlých nebo již pro zranění boje neschopných obráncích nebyla již téměř kým zaplnit a odolávající muže začala zmáhat únava. Chvíli to spravily záhadné sudy, které byly porůznu v noci před útokem připraveny na mnoha strategických místech ve městě. Po jejich naražení bojující zjistili, že obsahují zásoby elfského životabudiče, jež ve své prozíravosti dlouho vytvářel městský kouzelník právě pro takovou příležitost.
Slunce se již sklánělo téměř k západu. Skleslý a uavený Fallon v pomačkané zbroji a se zubatým mečem krvácel z ošklivě vypadajícího šrámu na pravé skráni, kam ho škrábl nepřátelský šíp, jemuž unikl jen o vlásek. Bolelo ho celé tělo a právě seběhl z barikády, aby se na chvíli nechal vystřídat a nabral trochu dech. Chtě nechtě si teď musel připomenout slova nepřátelského vyjednavače z dnešního rána, podle nichž mělo být do večera město v nepřátelských rukou. Trpce si pomyslel, že chlap měl nejspíš pravdu. Jediné, co ještě mohli udělat občané a posádka Teirmu na svou obranu, byla věc, kterou by nepřítel naprosto neočekával – střetnout se s ním v otevřeném boji před hradbami města po náhlém výpadu z jižní městské brány. Nejspíš poslední zoufalý čin, který ve svém důsledku pravděpodobně povede k definitivní porážce stejně, jako beznadějná snaha uhájit hradby. Právě chtěl dát pro ten účel přivést koně pro teirmskou posádku a poslat dva muže, aby v případě obsazení města zapálili sýpky, když se stalo něco, co by pro změnu zase ani v nejodvážnějších snech neočekával on.
Z hradeb města se ozval bojový radostný řev, jehož důvod nechápal. Vyběhl tedy na věž u brány a spatřil ve vypleněném přístavu lodě se skasanými plachtami, z nichž se rojily na břeh postavy urgalských bojovníků a vojáků posádky Nardy. Celé to množství zuřivých útočníků vyrazilo naproti obléhatelům, jejichž řadami procházeli, jako nůž máslem, podporováni palbou z městských hradeb. V několika okamžicích se Fallon probral z radostného ohromení a z věžního ochozu hromovým hlasem zavelel:
„Přiveďte koně!“
Pak z městské brány vyrazila kavalkáda městské posádky v čele se zuřivým démonem, v něhož se velitel v té chvíli proměnil. Během velmi krvavé půlhodiny bez milosti pobila a rozdupala všechny nepřátele v blízkosti městských hradeb a přidala se pak k řádícím spojencům, kteří odpočatí a s vervou konali dílo zkázy, kde se jen objevili. Během další hodiny byli zbývající nepřátelé pobiti, rozprášeni nebo na útěku k horskému průsmyku, přičemž první vzal nejspíš nohy na ramena jejich velitel, protože na něj obránci nikde nenarazili. Uprostřed bojiště se právě v okamžiku, kdy slunce zašlo za obzor, setkal Fallon s Nar Garzhvogem a děkoval mu s dojetím za záchranu v poslední chvíli. Mohutný kull mu naopak vyslovil uznání za neuvěřitelnou statečnost při obraně města. Společně se rozhodli zbylé prchající útočníky za blížící se tmy nepronásledovat, protože teirmská posádka byla už na dně se silami a zbytečné ztráty na životech bylo to poslední, co mohlo město v této chvíli potřebovat.
Vydali se společně do Teirmu, z něhož už se začaly ozývat zvuky oslavy vítězství. Mnoho občanů by do té chvíle ani nenapadlo, že budou někdy s takovou radostí vítat obávané urgaly u svých bran. Když se přiblížili k bráně, vyšel jim v ústrety jediný muž. Byl to městský pekař, jemuž dnes Fallon zachránil život. Ve tváři měl vepsán smutek a vážně velitele oslovil:
„Fallone, stalo se neštěstí. Lord Risthart, požehnaný vládce Teirmu, zahynul po zásahu zbloudilé střely z kuše na hradbách v okamžiku, kdy nám dodával kuráž a kdy tak nečekaně dorazili naši spojenci. Než zemřel, ustanovil za svého nástupce v úřadu správce města tebe a popřál ti moudrost a štěstí. Protože nezanechal potomka, bude na městské radě, aby jeho rozhodnutí buď schválila, nebo změnila podle svého uvážení. Po dnešku ale nepochybuji, že nikdo ve městě nebude proti.“ Jásot a pozdravné volání z městských hradeb byly jednoznačným potvrzením jeho slov.
Fallon projel branou Teirmu a nestyděl se za slzy smutku i radosti současně, jejichž clonou hleděl na svou ženu a syny, jak mu přibíhají v ústrety.