Kapitola 41. K Beorským horám
Z téhle výšky vypadá svět tak, jakoby měl trvat navěky a byl oázou bezpečí, pomyslel si Eragon, jak si tak prohlížel uplývající krajinu pod sebou. Celý dojem ještě umocňoval pomalý, uklidňující, pravidelný rytmus záběrů dračích křídel – jediný zvuk narušující panující bezvětrné ticho. Oba draci si z neznámého důvodu obzvláště zakládali na tom, aby zabírali naprosto synchronně, jako by to bylo v tu chvíli jediné, na čem skutečně záleží. Pak znovu zabloudil pohledem k milované Arye, která klouzala vzduchem na Fírnenově hřbetě o kus před ním a už snad posté od začátku jejich společné cesty se znovu musel obdivovat harmonii, s jakou splývala s Fírnenem v jeden celek. Jezdkyně a drak… Ti dva byli pro sebe stvořeni a Arya jakoby až nyní získala svou skutečnou identitu a rozkvetla uvnitř i navenek do nebývalé krásy. Eragon od ní odvracel pohled jen tehdy, když bylo třeba se po cestě zorientovat nebo když si uvědomil, že by jí už mohla být jeho upřená pozornost nepříjemná.
Jak je to zvláštní, přemýšlel v duchu, většina mladíků, když získá dívku svého srdce, postupně z prvotního opojení vystřízliví. Já se jí ale snad nikdy dostatečně nenabažím. Propadám jejímu kouzlu čím dál víc, až se bojím, aby mě to v nadcházejících časech zcela neochromilo. Nevím, jak unesu, až se opět vystaví nebezpečí a bude se bít jako lvice s přesilou nepřátel… Nejraději bych ji zanechal někde v bezpečí a pod ochranou, jako Roran Katrinu…
Maličký…, ozvala se v jeho mysli Safira, netrap se tím, co nemůžeš změnit. Cítím k Fírnenovi totéž, co ty k Arye. Ale jsem drak a on také. A ačkoli je méně zkušený, než já, nestrpěl by zůstat stranou, když jde o osud celého světa, jak jsme jej doteď znali. Nepochybuj, že Arya to cítí stejně a nadto je mnohem zkušenější, než ty. Užívejme společně chvíle, které jsou nám ještě vyměřeny, protože cítím, že mnoho by jich už být nemuselo. Berme je jako dar, chraňme se v boji navzájem a pokud padneme, stane se tak alespoň v blízkosti toho druhého a ne v dalekém odloučení. Jsem přesvědčena, že kdyby Katrina vládla zbraní tak dobře, jako Birgit, ani veškerá Roranova láska a její mateřské pouto k Ismiře by ji nedokázalo zadržet, aby nevyrazila do pole po jeho boku…
Fírnen, letící o půl délky před nimi, k nim otočil svou nádhernou hlavu a v jejich myslích se ozval drakův příjemný hlas:
Poslechni svou dračici, Jezdče_a_příteli_Eragone. Safira hovoří moudře, ale v jednom se přece jen mýlí. Budu teď totiž muset zopakovat její slova přítelkyni_mého_srdce_a_mé_duše_Arye, která právě přemýšlí o tom, jak by tě přesvědčila, aby ses držel pokud možno stranou nebezpečí, a bude to chtít uhrát přes tvou zodpovědnost za budoucí generace Dračích Jezdců…
Kdyby to bylo v jiné době, musel by se Eragon celé situaci usmát. Teď jej ale zaplavila vlna dojetí, když si uvědomil hloubku Aryina citu k němu. A náhle začal být osudu z celé své duše vděčen za ten prodloužený čas, po který ještě mohli vzájemně sdílet svou lásku.
Děkuji vám oběma, řekl jim a pak se dlouze odmlčel.
Když se den nachýlil, spatřili po levé ruce rozlehlé jezero Isenstar a město Gil’ead, které minuli a dál se rozhodli sledovat proti proudu tok řeky Ramr. Eragon byl značně rozmrzelý, protože si opětně byl nucen uvědomit velkou rozlohu Alagaësie. Čas, čas, to bylo jediné, čeho se jim zoufale nedostávalo, protože vzdálenost, jíž bylo třeba urazit do Farthen Dûru, byla příliš velká. Učinil proto zásadní rozhodnutí a začal se Safirou, která mu jej schválila, sestupovat na břeh řeky. Arya s Fírnenem je překvapeně následovali a když draci dosedli několik desítek stop od rychle plynoucího toku, svěřil jim Eragon, jak hodlá problém času vyřešit:
„…Prostě použijeme jednu ze zbraní nepřítele proti němu. Vytvořím Bránu přímo do komnaty nad Hvězdným klenotem. Orika to sice vyleká, ale ať si klidně myslí, že jsme třeba bohové. Čím více důvěry do nás vloží, tím snadnější jednání s ním a představiteli klanů bude.“ Arya ovšem neprojevovala zdaleka takové nadšení, jak Eragon očekával:
„Eragone, dobře si to rozmysli. Jsou tu hned dvě věci, které mě od tvého úmyslu odrazují. Zaprvé – tohle kouzlo jsi ještě bez asistence neprováděl a já ti nebudu moci být nápomocná, kdyby něco šlo špatně, protože tento druh magie neovládám - alespoň prozatím. Angela slíbila, že mě do magie přírody zasvětí, protože prý mám potřebné předpoklady, ale na to teď nebude čas. A zadruhé – trpasličí etiketa, na tu nesmíme zapomínat. Orik to nebude brát jako mimořádný výkon, ale jako porušení dobrých mravů, i když jsi formálně členem klanu Dûrgrimst Ingeitum a jeho bratrem. Prostě i v ostatních krajích Alagaësie patří k běžné normě zaklepat a počkat na vyzvání, než někam vstoupíme.“ To byla pro Eargona studená sprcha. Bylo jeho štěstím, že při Oromisově výcviku zažil sdostatek lekcí pokory, takže udržel svou nespokojenost na uzdě a protože musel uznat, že jeho přítelkyně má pravdu, jen se schlíple zeptal:
„Co bys tedy navrhovala?“ Arya, která si všimla náhlé změny nálady svého druha, se na něj usmála a poněkud povzbudivějším tónem řekla:
„Je jasné, že něco udělat musíme. Máš pravdu, že bez rychlého přemístění se neobejdeme a jediný způsob, jak to udělat, leží ve tvých rukou. V tom jsem odhodlána riskovat a svěřit život svůj i Fírnenův tvému kouzelnickému umu. Navrhuji ale, abychom se přenesli poblíž vstupu do trpasličího království u vodopádu, kde jsi málem přišel o život, když vás s Murtaghem a jedním bezmocným pytlem neštěstí se smrtí na jazyku jménem Arya pronásledovali kullové. Musí to být ale v dostatečné vzdálenosti, aby trpaslíci nepojali podezření, že provádíme nějakou nekalou magii.“ Eragonova nálada se po jejích slovech opět poněkud projasnila, takže již o poznání sebevědoměji odpověděl:
„Výborně. U toho kouzla je ostatně nejdůležitější vybavit si co nejpřesněji obraz cíle. Ten se mi z paměti hned tak nevymaže, protože tenkrát jsme měli všichni opravdu namále. Tak do toho, pokud oba naši šupinatí přátelé souhlasí.“
No, proč nezkusit něco nového. Tedy pokud náš_přítel_a_Jezdec_Eragon dokáže opravdu udělat_do_vzduchu_díru tak velkou, abychom se tam se Safirou vešli, ozval se v myslích obou přátel trochu sarkasticky pochybovačný Fírnenův hlas. To Eragona poněkud popíchlo, takže mu nahlas odpověděl:
„Tak se dívej, zelená_ze_smrdutých_Galbatorixových_kobek_vysvobozená_ještěrko!“ To už ale uskakoval hbitě stranou před předstíraným útokem Fírnenových čelistí, které sklaply demonstrativně hlasitě naprázdno pár palců za Eragonovými hýžděmi.
Jako malí kluci, odfrkla si Safira. Nechtěl by ses do toho už konečně dát, místo toho, aby ses nechal tímhle dračím nedochůdčetem zbytečně provokovat?, oslovila v duchu Eragona a vzápětí výhružně zasyčela v odpověď na Fírnenovo rošťácké kousnutí do ocasu. Ten pochopil, že to už poněkud přehnal a nasadil výraz ‚Já nic, já muzikant…‘.
Mezitím se Eragon soustředil a za pár chvil na břehu Ramru povstal zdánlivě z ničeho portál, od něhož si všichni slibovali výrazné urychlení své mise. Teď tedy přišel čas vsadit vše na jednu kartu, ale všichni čtyři kolem portálu poněkud nerozhodně postávali, jakoby čekali, až ten druhý udělá první krok. Zvláště Arya se podle svého postoje a výrazu tváře zdála jevit k tomuto výsledku pro ni zatím nepřístupné magie značnou nedůvěru. Nakonec Eragon, který si ve věci přírodní magie přece jen už docela věřil, vstoupil do portálu jako první.
Zažil všechny obvyklé projevy včetně pocitu protažení svého těla na délku celé Alagaësie, ale pak přišla z ničeho nic ledová koupel, která mu vyrazila dech. Když se vynořil nad hladinu, zjistil zkoprnělý jezdec, že je v horském jezírku, do něhož jej portál na druhé straně bez milosti vyplivl. Eragon prskal vodu a chtěl co nejrychleji doplavat k nejbližšímu břehu, který naštěstí nebyl daleko. Než to však stačil udělat, vystřelila z portálu Arya jako špunt z láhve a s jadrným zaklením „Barzûl!,“ které pochytila za svého dlouhého pobytu u trpaslíků, sebou pleskla jak dlouhá, tak široká do vody, jen to cáklo, a začala beze slov, ale s výrazem upíra lačnícího po krvi, hbitě plavat přímo k Eragonovi, který se hleděl rychle klidit z jejího dosahu. Od následků blížící se Aryiny pomsty za jeho poněkud zbabrané kouzlo jej zachránilo těsně za sebou následující dvojí impozantní ‚žbluňk, žbluňk‘, jak oba draci následovali své jezdce, zbaveni zcela posledních stop jakékoli důstojnosti. Oba Jezdci se současně začali škodolibě chechtat, ale smích jim zmrzl na rtech, když zpod hladiny vyrazily na povrch dva ohnivé jazyky, které jasně osvítily každý detail v okolí, jež již téměř tonulo ve tmě. Než se za plameny stačily objevit také dračí hlavy, byli Eragon s Aryou v naprosté shodě několika rychlými tempy na břehu a krytí ochranným kouzlem. Naštěstí se oba draci z leknutí vzpamatovali a zorientovali se, ještě než se vydrápali na břeh. Všechno se z jejich strany obešlo prostým konstatováním, aby Eragon nepočítal s tím, že na tu zmoklou slepici, v níž se proměnil, bude někdo z nich plýtvat svým vzácným ohněm. Zatímco oba draci něžně dýchali na Aryu horký vzduch až se z ní kouřilo jako z hrnce s vroucí vodou, do Eragona se dala taková klepavka, že téměř nebyl schopen vyslovit kouzelnou formuli potřebnou k zahřátí těla. Pak se pořádně rozhlédl kolem a vpravo od sebe uslyšel z dálky hluk padající vody. To místo bezpečně poznal podle velkého kamene přibližně ve tvaru divokého kance, který tu vyčníval u břehu z vody. Byli u cíle, i když ne s takovým úspěchem, jak by si byl představoval.
Ačkoli nebylo zdaleka tak pozdě, zde v údolí padla tma jako v pytli, protože slunce se skrylo za vysoké vrcholky Beorských hor již před dvěma hodinami. Rozhodli se proto časně povečeřet, přenocovat přímo na místě, kde se právě nacházeli a k trpasličí bráně se vydat až za úsvitu, aby stráže v té černé tmě zbytečně nevyděsili. Rozdělali oheň a uložili se ke spánku. Eragon, který nepočítal s tím, že by dnes Arya nebo Safira nocovaly společně s ním, nejprve zrušil portál a pak se uložil co nejblíže k ohni, aby byl přes studenou noc, jaká zde byla obvyklá dokonce i v nejparnějším létě, alespoň částečně v teple. Netrvalo však dlouho a v jeho mysli se ozval známý hlas:
Maličký…, zvedla v záři planoucího ohně Safira své křídlo, aby se k ní mohl přitisknout a strávit noc v teple. Za několik okamžiků zvedla své křídlo ještě jednou a k Eragonovi zavanula důvěrně známá vůně rozdrceného jehličí… Ozval se zvuk, jak se po zemi sunulo Fírnenovo tělo a zář ohně prosvítající Safiřiným křídlem pohasla, když se přes modrou blánu položila zelená a v útulné jeskyňce, která tak vznikla mezi dračími těly, se udělalo ještě tepleji.
Myslím, že jsme na něco důležitého zapomněli. I přesto, jak jsi nás vykoupal, jsme všichni tvými dlužníky, protože bez tebe bychom se ještě plahočili někde mezi GIl’eadem a Ilireou. Takže já ti opravdu upřímně děkuji a myslím, že mluvím i za ostatní, řekl svým příjemným hlasem Fírnen, Safira souhlasně zabroukala a Arya mu poděkovala tím nejněžnějším způsobem.
Ráno se probudili ještě téměř za tmy, ale sluncem pozlacené vrcholky okolních hor dávaly tušit, že ve zbytku Alagaësie už vychází slunce. Vydali se tedy neprodleně na cestu ke střežené bráně do chodby, která by je měla dovést do samotného Tronjheimu, srdce trpasličí říše. Prošli kolem vodopádu a když se ocitli na dohled a doslech stráží, Eragon hlasitě a srozumitelně (ačkoli v podstatě zbytečně, protože jeho, Safiru a Aryu tu každý znal) oznámil jejich jména a poslání:
„Dračí Jezdci Eragon a Arya a draci Safira a Fírnen žádají o volný průchod do Tronjheimu ke králi Orikovi s důležitým posláním.“ Napůl očekával podobně zdvořilou odpověď, ale namísto toho se z ochozu nad branou ozval dobře známý hlas:
„Barzûl, ale že vám to trvalo! To jste cestou zabloudili nebo někdo něco neuměl tak, jak si myslel, že to umí?...“ Orik si chvíli vychutnával výrazy jejich tváří a pak se hlasitě rozesmál na celé kolo: „Pusťte naše hosty dál a umožněte jim přístup, kam se jim jen zlíbí!“ To už hbitě běžel točitými schůdky dolů k bráně, aby se s poutníky mohl přivítat. Měl takovou radost, že dorazili, že poté, co skoro ve svém objetí umačkal Eragona, o němž už si myslel, že ho nejspíš nikdy neuvidí, se s rozpaženýma rukama vrhl i k Arye. Zarazil se na poslední chvíli pár palců od ní, ale jindy rezervovaná elfka, div se světe, sama trpaslíka objala a políbila na obě vousaté tváře. Trpasličí král poněkud zčervenal rozpaky, ale rychle se z překvapení vzpamatoval, a vedl je do osvětlené chodby. Když v ní zmizeli ostatním trpaslíkům z dohledu, ucítili všichni v myslích Safiřina slova:
A my jsme vosk nebo nějací koně?, durdila se naoko. Orik upadl do rozpaků, protože si uvědomil, že se ve svém nadšení úplně zapomněl přivítat oba draky. Bleskově přemýšlel, jak by z trapné situace vybruslil, ale namísto toho jej modrá dračice jemně vyzvedla ze země a usadila jej na svém hřbetě:
Tak, příteli_mé_duše_Oriku, za trest na nás střídavě pojedeš až do Tronjheimu. Partner_mé_duše_a_mého_srdce_Fírnen se s tebou také touží blíže seznámit, že?… Zelený drak jen mrkl na ošívajícího se krále a pochopil Safiřinu hru:
No samozřejmě, s radostí krále odnesu až do trůnního sálu před zraky všeho jeho shromážděného lidu, a vypustil žertovný obláček kouře.
„Milost!,“ úpěl Orik. „Slibuji, že už nikdy nezapomenu na zdvořilost, mocní a vznešení draci! Ale já nejsem Jezdec a něco takového mi nepřísluší. Někteří z mých někdejších odpůrců při volbě by mi to mohli pěkně předhazovat jako pokus o nezasloužené povyšování se nad ně.“
Hmmm, Safiro, ta jejich politika je nějaká podivná, nemyslíš?
Máš pravdu, Fírnene, ale co nám je na druhou stranu do toho? Pro všechny ostatní smrtelníky je svezení na draku poctou, jaké se jim jen tak nedostane, a tenhle to odmítá?
Safiro, to skoro vypadá jako další nezdvořilost. Hmmm… Tak co s ním uděláme?
„Velký Gûntero, ty to vidíš! Já si mohu nohy uběhat, abych je na hranicích své země osobně přivítal, a oni na mě takhle!“ To už ale Safira nevydržela a honem se snažila zjevně nešťastného Orika uklidnit:
Neboj se, příteli_našich_duší_Oriku. Já tě jen odnesu do blízkosti brány, jako odměnu za to, že jsi vážil cestu nám naproti. Pak půjdeš dál po svých. Mám tě ráda a nedopustila bych, abys měl kvůli našemu žertu potíže. A tu ještěrku, která se ti dere na jazyk, raději nech pěkně za ohradou zubů nebo si to ještě rozmyslím, dodala ještě s předstíranou přísností. Zjevně uklidněný Orik se uvelebil v dračím sedle a bavil se cestou se čtveřicí o všem, co zažili za dobu odloučení. Cesta uběhla v družném hovoru rychle a z ničeho nic bylo na čase, aby Safira splnila svůj slib a postavila krále opět na zem. Vzápětí prošli branou a udivený Fírnen poprvé spatřil obrovské prostory Farthen Dûr a město Tronjheim.