Kapitola 10. Mourovatý vyzvědač
Ztratil půdu pod nohama, zamlžil se mu zrak, nevěděl, kde je nahoře a kde dole, v hlavě mu hučelo a chtělo se mu zvracet. Měl pocit roztočeného vřetene a jakoby ho něco tahalo současně za přední tlapky a za ocas. Jeho tělo se zdálo natažené snad přes celou Alagaësii… Takhle to normálně neprobíhalo... Něco bylo špatně nebo… Najednou se jeho tělo začalo zkracovat do normální podoby, získal pocit tíže a nahoře a dole bylo zase jako vždy. Před náhle projasněným zrakem se objevil portál, který ho vzápětí vyplivl ven.
Něco opravdu nesedělo, protože vzduch tu byl horký, byla noc a bylo slyšet mořský příboj. Když vzhlédl k obloze, uviděl spoustu jasných hvězd, ale nenacházel mezi nimi ani jediné známé uskupení. Tedy až na jediné, kterému říkal Dvojitý kříž. Podle svého kočičího vrozeného citu pro světové strany ovšem s překvapením zjistil, že místo těsně nad jižním obzorem se nachází poněkud výše nad obzorem severním. Což by znamenalo…, brrr ani to nechtěl domyslet… Ale ano… a ta noc také souhlasila – ocitl se na jižní polokouli, tisíce mil daleko od domova a přátel. Že je země kulatá, věděl dávno, ale stejně ho to trochu zaskočilo. Vztekle prskl, zasyčel a naježil kožich, který mu už tak trčel díky energii Brány do všech směrů. Vzápětí uslyšel ze stínu za sebou drsný smích a jiný hrubý hlas řekl:
„Jo, další pozdrav z Arak-Tan. A zdá se, že se mu cesta moc nelíbila. To je fuk, na rožni to bude pochoutka“, řekl muž a současně po Solembumovi hmátl velkou a černě chlupatou prackou, kterou by snad rozmáčkl i kámen. Jenže kočkodlak na nic nečekal. Bleskově uskočil stranou a zmizel v blízké houštině, kde se přikrčil a splynul díky svému zabarvení s okolím. Štěrbinami očí pozoroval, jak se dva svalnatí strážní s opálenou pletí vydali jeho směrem a kopími prošťouchávali houští. Přinutil se ke klidu a jen zatajil dech, když jedno kopí bodlo do země pár palců od něj. Po chvíli to oba muži vzdali a otráveně zaujali svá místa po obou stranách portálu.
„Škoda, mohli jsme si přilepšit. Od té doby, co Xenos dostal poslední rozkazy od toho děsivého krále, nemáme pomalu co do huby. Hromadí se zásoby a já to vidím na válku. A to každým dnem,“ řekl ten, co se pokoušel Solembuma chytit.
„A já si myslím, že to bude zase planý poplach, jako vždycky. Jen nás napínají a snaží se udržet ve formě. Vždyť to tak prý dělají už sto let. A Xenos si na hradě pořádá z ušetřených zásob žranice pro své kumpány a jejich děvky.“
„Hele, můžeš mít pravdu, ale brzdi. Naše huby nás dostaly za trest na tenhle mrňavý ostrov a na tuhle psí službu, která znamená nudu a zase nudu. Nevíš, kdo může poslouchat. Mají své metody, jak špehovat lidi na dálku. Ale tentokrát nevím, jestli jde jen o planý poplach. Král Galbatorix vypadal naštvaně a současně jako by se něčeho vážně obával. A prý se tu za celou dobu existence kolonie ukázal jen dvakrát. Poprvé, když se kolonie zakládala. To prý měl s sebou draka černého jako dehet a velkého jako menší kopec. Teď ale byl sám a měl velmi naspěch. Zdržel se na Xenosově hradě sotva hodinu. Z místa přede dveřmi audienčního sálu, kde jsem stál na stráži, jsem zaslechl jen hlasy, z nichž bylo cítit nervozitu a vzrušení.“
„Hmm, tak se necháme překvapit. Nebylo by od věci dostat se odsud a uvidět trochu svět,“ uzavřel strážný, který se prve tak nepříjemně smál. Potom se ponořili každý do svých myšlenek a začali klimbat.
Solembum ještě chvíli vyčkával, ale když usoudil, že se nic dalšího nedoví, vyklouzl zpod ochrany křovin a vykročil ve skrytu stínů opatrně po cestě vedoucí od portálu. Když se po chvíli obrátil, aby zjistil, zda jej strážní nepronásledují, uviděl, že Brána, je chytře ukryta na mýtině pod skalním převisem, který tu vyčníval z lesa a tvořil zřejmě vrchol malého ostrova. Cesta klesala povlovnou serpentinou vpravo a vinula se jako had k malému shluku světel kdesi dole na mořském břehu. Protože nebylo kam jinam jít, vydal se kočkodlak po ní. Po celou dobu nepotkal živáčka, jen v křovinách po okraji cesty dávaly o sobě vědět cikády jemným cvrčením a nad cestou přeletěli nějací neznámí noční ptáci. Když se přiblížil ke světlům, zjistil, že se jedná o shluk domů, postavených zde bez jakéhokoli plánu. Jeden byl zřejmě ubytovnou vojáků, dva vypadaly na obytné domy pro správce ostrova a nezbytný personál a zbytek tvořila zřejmě tři skladiště, lemující cestu, kterou Solembum šel. Cesta končila u přístavního mola, vybíhajícího do moře. Momentálně tu ale nekotvila žádná loď. Kočkodlak začínal mít hlad, takže se rozhodl prozkoumat okolí, zda by nenašel v této pokročilé noční hodině ve vísce něco k snědku. Opatrně našlapoval po kočičím způsobu, až minul ubytovnu vojáků. Když ji chtěl obejít také zezadu, uviděl na jejím zadním dvorku řadu velkých klecí, které byly až na jednu všechny prázdné. V obsazené kleci seděl očividně zoufalý muž a tupě zíral před sebe. Ačkoli ho předtím Solembum zahlédl jen krátce a v noci, okamžitě ho poznal. Byl to ten nešťastný hladový lapka, kterého honil Angelin medvěd. Teď ovšem neměl u sebe nablýskaný meč a jeho tvář svědčila o pár důkladných ranách, které někde utržil. I když měl u sebe misku s jídlem, ani se ho nedotkl. Solembum zavětřil příležitost, opatrně proklouzl skrz mříže do klece a přikradl se až k apatickému muži. Jemně se mu otřel o kolena a žalostně zamňoukal. Muž se na něj smutně podíval, ale přece se trochu usmál:
„Máš hlad, kocourku?“
Odpovědí mu bylo ještě žalostnější zamňoukání.
„Tumáš, vezmi si tady. Není to špatné, ale já se stejně nepřinutím nic sníst... Jak se jen dostanu domů?...“ A podal kočkodlakovi misku s vonícím jídlem.
Ten se nenechal pobízet a s chutí se do jídla pustil. Muž nepřeháněl, bylo opravdu dobré. Pozoroval Solembuma při jídle a když kočkodlak dojedl, pohladil ho ještě po hřbetě. Solembum si připomněl slova elfky Anís o tom, že je třeba mít i s těmi ubohými lapky v okolí Arak-Tan soucit, protože to nemusí být v jádru zlí lidé. Jen je k tomu nutí hlad. A bylo krutou ironií osudu, že tento muž byl ze svého prostředí vytržen právě ve chvíli, kdy se do něj mohl opět navrátit normální život. Proto když lapka Solembuma pohladil, kocour hlasitě zapředl, trknul ho hlavou do dlaně a vyskočil mu na klín, kde se spokojeně stočil. Muž ho dále hladil a současně kočkodlak cítil, jak z toho člověka alespoň trochu opadá napětí a únavou se mu začínají klížit víčka napuchlá utrženými ranami a pláčem. Když byl muž na samém prahu spánku, sebral Solembum odvahu a nejjemněji, jak toho byl schopen, vyslal k jeho podvědomí myšlenku:
Nezoufej, ještě není nic ztraceno. Pokus se s nimi spolupracovat a poslouchej vnitřní hlas, když ho uslyšíš, jako teď. Vyvede tě odsud domů.
Na ta slova se lapkova tvář v polospánku uvolnila a on krátce na to vsedě hluboce usnul. Solembum, spokojen sám se sebou, ještě chvíli počkal, a pak seskočil z mužova klína. Vyhledal skryté a suché místečko pod podlahou verandy správcova domu (jak alespoň předpokládal), tam se stočil do klubíčka a povolil si přepych několika hodin spánku.
Probudil ho dupot nohou nad hlavou a všiml si, že do jeho úkrytu dopadá slabé světlo. Vtom zaslechl nad sebou hlasy. Někdo zřejmě podával hlášení svému nadřízenému:
„…takže loď z Londru přistane asi za patnáct minut, podle toho, jak byla daleko, když jsem ji před chvílí zahlédl. A náš nový přírůstek od včerejška změnil názor a chce spolupracovat, když jsem mu vysvětlil, že nejpřímější cesta domů pro něj povede přes pořádné tažení a bitvu na naší straně. Už je to jisté, pane?“
Skvělé, tak mé postrčení u toho chudáka zabralo, pomyslel si spokojeně kočkodlak.
„Výborně, vyložte z lodi zásoby. Toho chlapa oblékněte a vyzbrojte, jak bude chtít. Meč mu vraťte, je na něj zřejmě zvyklý. Jo, ať se také trochu umyje, smrdí jako starý kozel. Pak ho pošlete na loď a může ve výcvikovém táboře na Londru ukázat, co umí. Však oni tam už pro něj nějaké uplatnění najdou. A ke tvé otázce – ano, je to jisté. Včera se Xenos do noci radil se svými zástupci a rozhodli se na další rozkazy nečekat. Dali mi zprávu kouzelným zrcadlem. Je jasné, že v Alagaësii se muselo něco zvrtnout. Už pár měsíců se tu neukázal králův posel Olwen a je jisté, že by nás král nenechal v tak kritickém bodě, kdy je jeho město obléháno, úplně bez novinek. Jen jsem zvědav, jak se našim kouzelníkům podaří otevřít zamčený portál směrem ven. To uměl jedině Olwen a nikomu to nikdy neprozradil, ani když se opil jako čuně...“
Solembum už dál neposlouchal, protože oba muži začali probírat Olwenovy opilecké výstřelky, jimiž se tu zřejmě proslavil. Bylo jasné, že zmíněný portál najde nejspíš na dalším ostrově a tady by jen ztrácel čas. A zjevně bylo třeba spěchu, protože zdejší armáda se chystala vyrazit na vlastní pěst. Přesně jak se Eragon obával. Kočkodlak jen doufal, že Brána bude mít vyústění v prostředním městě Šur-Ban, jak původně předpokládal a že ji bude schopen otevřít. Pokud byl totiž portál zamčený, klíčem mohlo být prakticky cokoli, takže bylo obtížné na něj přijít. A co hůř, když někdo použil špatný klíč, tvářil se portál sice jako otevřený, ale takového odvážlivce odexpedoval přímou cestou do nebytí…
Teď ale bylo pro změnu třeba jednat a Solembum proto opatrně vylezl ze svého dočasného útočiště. V přístavišti kotvila štíhlá plachetnice a kolem ní vládl čilý ruch. Kočkodlak se bystře rozhlížel, až spatřil z jednoho skladiště vycházet „svého“ včerejšího muže. Skoro ho nepoznal, protože měl nové oblečení a lesklou výzbroj. Kromě svého meče měl ještě na zádech přehozen štít. Přešel na molo a čekal, až se bude moci nalodit. Velký mourovatý kocour se přikradl muži k nohám a s přátelským vrněním se mu o ně otřel. Novopečený voják se přívětivě usmál a podrbal kocoura za ušima.
„Tak koukám, že tady mám kamaráda, co?“ Protože se v tu chvíli nikdo nedíval jejich směrem, využil Solembum příležitost:
Vypadá to tak, dotkl se zlehka a opatrně mužovy mysli. Ten leknutím poskočil, až na něm zbroj zařinčela, ale v panujícím ruchu si toho nikdo nevšiml.
„To jsi byl TY?“ otázal se kočkodlaka vyjeveně. „Co jsi zač? Zřejmě všechno jiné, než kocour. Mám pravdu?“
Ano i ne. Jsem kočkodlak, jestli jsi o mé rase už slyšel. Jmenuji se Solembum a přišel jsem stejnou cestou, jako ty. Jenže dobrovolně. Teď, jestli se chceš co nejdřív vrátit zpátky, uděláš, co ti řeknu. Musíme celou Alagaësii zburcovat, že se na ni žene nebezpečí. Proto dál předstírej spolupráci, i kdyby tě nutili přísahat ve starověkém jazyce Galbatorixovi. Je totiž mrtvý a to oni ještě nevědí. Mě vezmi s sebou jako své zvíře. Je to nezbytné, jinak dojde ke strašnému neštěstí. Já jediný nás mohu dostat včas zpátky, tedy alespoň si to myslím… A propříště mluv ke mně jenom v myšlenkách, snad to dokážeš. Nesmíme se prozradit. Hlavně ne před kouzelníky. Voják jen překvapeně zamrkal a pak to také zkusil:
Tak já se o to pokusím. Rozuměl jsi mi? vyslal k němu myšlenku muž.
Ano, tak je to správně. A pro větší bezpečí se na mě při tom zkus nedívat, jen mě vnímej v mysli.
Voják přikývl, a protože dostal právě pokyn k nalodění, vzal kocoura do náruče a vydal se k můstku na loď. Kapitán si ho změřil od hlavy k patě a pak utkvěl jeho pohled na zvířeti:
„Kam si myslíš, že s tou kočkou půjdeš?“ začal zhurta. „Na loď tě s ní nepustím, akorát mi tu všechno podělá a označkuje. Mí chlapi nestojí o to, drhnout pak každý kout, abychom se toho smradu zbavili!“
Voják chvíli nevěděl, co na to odpovědět, až to Solembum nevydržel:
Něco si vymysli, třeba že jsem cvičený a zvyklý dělat potřebu civilizovaně, honem!“ Kočkodlakův nový „páníček“ našel opět ztracenou řeč:
„Pane, rozmyslete si to, prosím. Mourek je můj jediný přítel a už od kotěte ho cvičím. Umí různé kousky a je naprosto čistotný. Když chce udělat potřebu, řekne si.“
„To si děláš srandu?“ zavrčel kapitán.
„Ne, pane. Podívejte se.“ A s těmi slovy pustil kočkodlaka na zem. Solembum udělal na místě přemet vzad, pak se rozběhl ke stěžni, vyšplhal až k prvnímu ráhnu a po něm pomocí předních tlapek přeručkoval až k vojákovi. Tam se pustil a z výšky šesti stop mu přistál s prosebným „miauuu“ a nevinným pohledem upřeným na kapitána zase v náruči.
Toho to zřejmě pobavilo, protože se rozesmál a už o něco laskavěji řekl:
„Tak dobře, zkusím to s vámi. A když se bude tvůj kocour nudit, může v podpalubí ulovit pár krys.“ Odpovědí mu bylo to nejvděčnější „miauuu“, jakého byl Solembum schopen.
Asi do deseti minut loď odrazila od břehu a byli na cestě. Obepluli ostrůvek a vyrazili na západ, kde se na obzoru rýsoval další ostrov, tentokrát mnohem větší.