Kapitola 31. Mezi kladivem a kovadlinou
Trn prořezával vzduch jako vystřelený šíp a panorama Ilirey se Murtaghovi rychle ztrácelo z dohledu. Zda přijdou Roranovi na pomoc včas, záviselo především na drakově rychlosti a síle. Murtagh věděl, že Trna, podobně jako i jeho, bude pohánět pocit nesplaceného dluhu vůči obyvatelům Alagaësie, takže napře všechny síly k úspěchu. O správnosti svého rozhodnutí vyrazit neprodleně oba ani na okamžik nezapochybovali, ačkoli z Nasuady přímo vyzařovalo zklamání, že sotva spolu mohli strávit pár dní, už se zase musí rozloučit. Při krátké poradě po Roranově hlášení však královna sama prohlásila, že jiné cesty momentálně není, má-li mít Roran a těch nemnoho obyvatel údolí Palancar vůbec nějakou naději na úspěch. Vítr svištěl Murtaghovi v uších a on se v sedle přitiskl těsně k Trnovu krku, aby tak co nejvíc snížil odpor vzduchu a současně se alespoň trochu ochránil před ostrým větrem, který ve výšce, do níž drak vystoupal, pěkně řezal do obličeje. Nakonec však stejně musel použít kouzlo, aby nevymrzl na kost. Protože v této chvíli neměl nic na práci, oddal se vzpomínkám na uplynulé období.
Na chvíli si připomněl, jak ve skrytu pozoroval svého bratrance Rorana při jeho návštěvě Ellesméry. Z toho muže vyzařovala neuvěřitelně vyvážená směsice odvahy, síly, sebeobětování, něhy, lásky a oddanosti jak jeho krásné ženě Katrině, bratranci Eragonovi tak i všem kolem. Tehdy si nesobecky pomyslel, že ten člověk by si zasloužil být Dračím Jezdcem mnohem víc, než on sám. A když se teď k té myšlence vrátil, zjistil, že si to myslí i nadále. Dokonce jeho přesvědčení ještě zesílilo. Litoval, že tehdy musel na Aryino přání zůstat ve skrytu, ačkoli chápal, že vzhledem k výskytu vilforů v království bylo nakonec třeba jeho přítomnost tajit, než se sám stane účinnou zbraní proti nim.
Když ten okamžik nastal a on dokončil svůj výcvik, Arya nedala jinak, než že uspořádá na počest této události slavnost pod stromem Menoa. Nejprve se téměř ostýchal to přijmout, protože se stále nedokázal zcela zbavit stínů minulosti, které ho v duši čas od času dostihly, a on se pak necítil být pro tu poctu dost čistý. Tady měl ale cenného a vydatného pomocníka v Trnovi, který byl jako drak mnohem pragmatičtěji založen, a vždy ho dokázal včas z počínajících depresí vyvést. Teď Murtagh vzpomínal na slavnost se směsí posvátné bázně, úcty a vděčnosti. V paměti mu mimo spousty nádherným písní, básní a dalších věcí, v nichž si elfové libují, utkvěl především úžasný a nevídaný obřadní tanec dvou nahých elfských dívek s dračím tetováním na tělech. Při něm se staly dvě důležité věci. Když se poprvé zdvihl do výše přízrak draka, vyvolaný tancem děvčat, dotkl se čenichem Aryina krásnými vzdušnými šaty nezahaleného ramene, na němž měla vytetované yawë. To v okamžiku zmizelo. Arya celý akt pochopila jako symbol zproštění závazků výlučně vůči své rase a potvrzení svého statutu Jezdce. Následně právě především o tento fakt opřela svou abdikaci z pozice královny. Když se dračí přízrak zdvihl do výše podruhé, zamířil přímo k Murtaghovi, kolem něhož se těsně ovinul. Bylo to provázeno neuvěřitelným pocitem páteří probíhající silné energie spolu s naprosto změněným vnímáním okolního světa, které se mnohonásobně zaostřilo a současně se také zvláštním a nepopsatelným způsobem změnilo také Murtaghovo myšlení. Když se dračí přízrak od něho vzdálil, byl Murtagh proměněn stejně, jako před ním Eragon, a to i fyzicky. Všechny staré rány včetně té strašné jizvy od Morzana byly z jeho těla vymazány, změnila se jeho postava a zešpičatěly mu uši. Konečně měl jednoznačnou jistotu: Byl skutečným a právoplatným Jezdcem…
Hned nato se mu vybavila vzpomínka na napjatou, ale svým způsobem i zjevně šťastnou Aryu, když mu jako poslední přání v roli královny nařídila, aby odletěl do Ilirey chránit Nasuadu a pomáhat podle potřeby v boji s vilfory. Na rozloučenou ho nazvala přítelem a políbila ho na čelo s přáním dobrého letu a ochrany hvězd. Za dobu svého pobytu v Ellesméře ji neviděl tak neskrývaně emocionálně napjatou. Jako kdyby všechny za sto let uvnitř její duše nastřádané city chtěly nezadržitelně vybublat na povrch a způsobit hotovou emocionální explozi…
To se má tedy Eragon na co těšit, pomyslel si tehdy s úsměvem, když se poutal do Trnova sedla a nevěděl, zda má svého nevlastního bratra litovat nebo mu závidět. Ještě teď se pro sebe usmál a pak zaletěl v myšlenkách k Nasuadě, kterou opustil teprve před několika hodinami.
Nasuada… Zdroj jeho radosti, bolesti, touhy i pochyb. Když s Trnem tehdy vyrazili, nevěděl, zda ho má pobízet k co nejrychlejšímu letu nebo naopak, jak jen to jde, oddalovat chvíli pravdy, které se ve skrytu duše děsil. Setkání s královnou však v dobrém předčilo všechno jeho očekávání. Jak mu rozradostněná jako prosté děvčátko běžela trůnním sálem vstříc, všechny obavy byly rázem ty tam, a on nakonec bez váhání konečně uvěřil svému štěstí. Protože vilforové z tehdy neznámého důvodu začali mizet do El-harím, neměl poté, co se jich několik pokoušel s mizivým úspěchem zadržet a zničit, v podstatě nic na práci, dokud se neobjeví ztracený portál. Ze společných dní s Nasuadou se upřímně radoval, ale občas se neubránil tomu, aby mu nevrtalo v hlavě podivné chování vilforů v okamžicích, kdy se jim pokoušel zabránit v odchodu a zničit je. Nasuadě o tom neřekl, nechtěl ji zbytečně děsit. Vilforové prostě reagovali jinak, než jak je znali elfové. Jakmile jednoho dostal Lightenem, šest dalších vytvořilo jakéhosi minigolema bez tváře, který při velikosti dítěte disponoval neuvěřitelnou silou. Souboj s takovým protivníkem byl vyčerpávající a několikrát musel zasáhnout Trn s očistným ohněm, aby mu zachránil krk – takové mlžné „dítě“ dokázalo Murtaghem mrštit na vzdálenost padesáti stop a než se stačil otřesen sebrat ze země, už mu na hlavu letěl někde poblíž ležící balvan velikosti pořádného mlýnského kamene, který šedivý tvoreček křehkou kouřovou ručkou sebral nonšalantně ze země a jako nic poslal jeho směrem. To bylo jen šest vilforů, ale když se nepoučil, naposledy se spojilo šedesát šest těch netvorů a golem, kterého vytvořili, už nebyl dítětem, ale byl mnohem větší, než pořádný kull. Jenže ke zkoumání jeho síly Murtagh nedostal příležitost – s rázným konstatováním A dost!, vychrlil Trn takový proud očistného ohně, že v něm milého golema usmažil během pouhých několika vteřin.
Příteli_mého_srdce_Murtaghu, tohle ti dál nemohu dovolit!, prohlásil drak a z nozder se mu ještě kouřilo. Chceš s touhle hrou pokračovat, až se jich spojí šest set šedesát šest? Pak bych ti ani já nemusel být nic platný, to číslo je prokleté, jak víš… A Nasuada by si mohla oči vyplakat a nedělám si iluze, že kvůli mně... Ostatně, i kdybych takový boj nějakým zázrakem přežil, zabila by mě vlastnoručně sama. Jak jsem se už totiž o lidech stačil poučit, není nic, co by odolalo nenávisti ženy - tím méně takové křehké a bezbranné stvoření, jako jsem já…
Na to nenašel na celé kolo se smějící Murtagh argument a dal svému příteli za pravdu. Od té chvíle se spokojili s pozorováním, protože vilforové dál už nepáchali žádné škody, ale spořádaně a netečně odcházeli, pokud je ovšem někdo, jako oni dva, zrovna nechtěl zdržovat. Zakrátko pak přišla Roranova zpráva, kvůli níž tu teď křehl v sedle vysoko nad zemí…
Druhého dne pak spatřili v hloubce pod sebou ústí údolí Palancar s horou Utgard a ruinami dávné věže na ní. Trn přitáhl křídla k tělu a začal se řítit jako meteor k troskám Carvahallu, takže Murtagh měl sotva čas na zhodnocení situace. Proletěli nad frontovou linií tak prudce, že všichni přestali bojovat. Trn udělal ve vzduchu loopingový obrat, aby nenarazil do vodopádu a při druhém střemhlavém sestupu počali s Murtaghem dílo zkázy. Po vítězství Murtagh litoval jedině toho, že nedokázali zachránit neznámou unesenou ženu, než s ní ti dva chlapi zmizeli v portálu, který se pak rozplynul jako pára.
Setkání s bratrancem Roranem proběhlo díky jeho přímosti a srdečné otevřenosti méně oficiálně, než se Murtagh obával a z třeskuté pitky na oslavu vítězství, která i přes smutek nad únosem Birgit a ztrátou dvou set statečných obránců následovala, si pamatoval jen několik málo útržků – mimo jiné Trna se soudkem silné pálenky, u něhož vyrazil jedno dýnko a používal ho jako dračího frťana, z něhož si, drže jej způsobně v předních prackách, k obecnému pobavení přihýbal jeho hořícího obsahu poté, co jej vlastním plamenem zapálil. Ráno měl také Murtagh kolem krku uvázaný ženský šátek, ale ani za nic si nebyl schopen vzpomenout, jak k němu přišel… Nakonec si řekl, že když si to nepamatuje, tak se to nepočítá, a obelhal tak své vůči Nasuadě poněkud pošpatnělé svědomí. Sotva se oba trochu vzpamatovali a opláchli v Anoře, což je dostatečně vrátilo do života, přišla zpráva od Nasuady, že jsou s vojskem už na půl cesty k nim, ale vezmou si s Jörmundurem ty nejrychlejší koně a dorazí napřed tak rychle, jak jen to půjde. Také Winirael by prý měl dorazit se svou jízdou během zítřejšího večera. Na toho vlídného elfa, který velel posádce Gil´eadu, se Murtagh docela těšil. Zajímalo ho, zda po včerejší bitvě odhodí předsudky a konečně se zbaví zbytečných obav z něho a Trna.
Dopoledne věnoval Roran organizaci hromadného pohřbu vlastních padlých, kterým vykopali jejich spolubojovníci společný hrob u mostu přes Anoru a navršili na něj velkou mohylu z kamení. Trn pak kameny spekl kouzlem dohromady, aby hrob nikdo nemohl znesvětit. Nato přistoupil k hladkému a ještě horkému povrchu mohyly Murtagh a kouzlem vyryl do kamene nápis:
Zde spí věčným spánkem dvě stě statečných obránců údolí Palancar, díky jejichž oběti slunce, které pro ně navždy zašlo, opět vyjde pro jejich blízké a pro celou Alagaësii.
Shromáždění vojáci to komentovali souhlasným mručením a oběma upřímně děkovali. Roran poté nechal část armády posbírat mrtvé nepřátele, které navršili na dvě obrovské hromady na břehu Anory nad a pod vodopádem a nakonec zapálili. Když dohořely, popel rozmetali do řeky, která jej odplavila do moře.
Po zbytek dne byli Murtagh s Trnem hosty v Therinsfordu, kde živý drak budil zaslouženou pozornost. Bylo až k neuvěření, jak obvykle poněkud mrzoutsky navenek působící Trn pookřál v přítomnosti dětí, které se ho vůbec nebály. Kdysi obávaný nepřítel tu teď seděl na návsi jako velká šupinatá kvočna, obklopen houfem capartů, pro jejichž pobavení vypouštěl obláčky kouře nejrůznějších tvarů. Nejvíce se ale dětem líbilo, když si je nechal všechny vylézt na hřbet a jako velký čtyřnohý červený kočár s dračí hlavou a ocasem je vozil kolem návsi. Děti se toho nemohly nabažit, volaly na své ustarané matky, že jsou skuteční Jezdci a Trnovi se už pomalu začínala točit hlava z neustálého pochodování kolem dokola. Pak mu z ničeho nic vletěla do čenichu moucha, a on hlučně kýchl, což se ovšem neobešlo bez několikametrového plamene, který málem zapálil doškovou střechu Roranova dočasného therinsfordského obydlí. Do rozradostněných budoucích Jezdců rázem jako když střelí – během chvilky byli s vyplašeným pištěním pryč a hledali útočiště u svých matek. Trna to sice trochu mrzelo, ale využil nastalé situace, aby takticky zmizel z dosahu, než ti nejodvážnější z malých Jezdců začnou zase vykukovat zpod matčiných sukní…
V Roranově domě se Murtagh poprvé setkal s Katrinou a také mu bratranec s patřičnou otcovskou pýchou představil svůj poklad – dceru Ismiru. Bylo to krásné dítě, které na Murtagha hledělo zvláštním, téměř by se dalo říci magickým pohledem. V jednu chvíli měl pocit, že před děvčátkem nelze skrýt ani jedinou nejtajnější myšlenku. Nějakým záhadným způsobem nejspíš v holčičce musela kolovat část krve Murtaghovy matky – konec konců byli s Roranovým otcem sourozenci. Svěřil se bratranci se svým postřehem a ten mu dal zapravdu, protože údajně nebyl jediným, kdo si toho všiml.
Celý večer se pak Murtagh hřál v teple rodinného kruhu, které do té doby nepoznal. Těšilo ho to i rozesmutňovalo současně a Trn nevěděl, jak ho po ulehnutí k spánku z jeho rozpolceného duševního stavu vyvést. Jako drak nebyl zcela schopen se do pocitů svého Jezdce vžít. Nakonec usoudil, že spánek bude pro Murtagha nejlepším lékem a broukáním ho ukolébal do snů.
Druhý den před obědem se s Roranem spojila Nasuada a předala mu zprávu, že do večera se v Therinsfordu bude konat velká a zásadní porada, k níž se sejdou také Strážkyně Života, všichni současní Jezdci, zástupci elfů, a pomocí zrcadel také Orik, Orrin, lord Risthart a Nar Garzhvog. Na rozloučenou ještě oběma bratrancům řekla:
„V El-harím se sbírá zlo nepředstavitelných rozměrů a současně nevíme, odkud a kdy na nás opět zaútočí ta nebezpečná armáda Galbatorixových pohrobků. Výprask, který jste jim spolu uštědřili, nám budou najisto chtít se vší parádou oplatit. Ještě jich stále zbývá kolem sedmnácti tisíc – dost na to, aby nás rozprášili do všech koutů země. Alagaësie se ocitla mezi kladivem a kovadlinou a budeme nuceni znovu spojit síly, pokud máme mít vůbec nějakou naději. Nikdo z nás nemohl tušit, jak brzy to přijde, jsme pořád ještě oslabení po válce. Proto musíme věřit, že uzavřená spojenectví tuto krutou zkoušku ustojí. Buďme silní, a přežijeme! Alespoň v to, moji drazí, doufám…,“ dodala ještě s určitou dávkou skepse a ukončila spojení. Roran s Murtaghem na sebe dlouze pohlédli, ale ani jeden z nich po celou dobu nepromluvil.