Kapitola 20. Proroctví El-harímu
Když Eragon, Angela a Blödhgarm chvátali z již zajištěného města Vel-Daren zpět k čekajícím elfům, ponořili se všichni v mlčení. Každý z nich očividně přemýšlel o výjevech, které spatřili na dokonale dochovaných freskách na hradě, tyčícím se na útesu nad mořem. První freska zobrazovala nádherné kvetoucí město v podhůří zalesněných hor u jezera, do něhož ústily tři prudké řeky valící se z horských úbočí, přerušované neuvěřitelně krásnými vodopády. Na spodním okraji výjevu byl ve starověkém jazyce nápis „El-harím“. To Eragona pořádně zmátlo, protože podle mapy, kterou nalezli ve věži v Arak-Tan, nemělo El-harím být ničím jiným, než hromadou nějakým zatím neznámým způsobem nebezpečných rozvalin v poušti pod vysušenými mrtvými horami.
Druhé fresce vládli draci. Byli navlas podobní tomu, kterého Eragon viděl na víčku truhličky s mapami, na pečeti a také na prstenu, o němž Angela až doposud nepromluvila. Tatáž protáhlá tlama, ostré rohy obrácené dozadu, velmi štíhlé tělo a dvojitý ocas. Jen barvou se od sebe lišili. Všichni chrlili mocné proudy ohně na cosi v podobě obrovské, částečně průhledné postavy vyplněné uvnitř šedým kouřem, která stála na břehu jezera. Zdálo se však, že průhledný šedý obr bez tváře, mnohem vyšší, než několikapatrový dům, si z toho mnoho nedělá. Plameny draků na něm nezanechávaly o mnoho větší stopy, než občasné ostrůvky ohně, které obr nejspíš ani nevnímal. Zato z jeho rukou vycházely mohutné červenavé záblesky energie, které zabíjely draky s neomylnou jistotou. Země kolem obrových nohou byla mrtvými a těžce zmrzačenými draky doslova poseta.
Třetí freska představovala výsledek souboje podivného šedého obra s jediným a, jak se zdálo, posledním zbývajícím drakem. Ten drak byl fialové barvy a byl mnohem větší, než samotný obr, jehož zaléval proudem bílého ohně nejvyššího žáru se zákmity fialové barvy. Drak sám byl těžce zraněný, v předchozím souboji přišel o pravé křídlo a jeho pravá zadní noha byla zjevně rozdrcena. Z drakových ran stříkala proudem fialová krev, která kolem vytvářela kaluže, z nichž se kouřilo. Přesto jeho oheň již dokázal strávit více, než polovinu těla záhadného šedého giganta, jehož póza svědčila o nesmírném utrpení. Celý prostor kolem obou ústředních postav byl zvláštně zakřiven, jakoby se měl každou chvíli zbortit sám do sebe. V této podivné perspektivě bylo v pozadí vidět město El-harím, stravované ukrutně řádícím požárem katastrofálních rozměrů.
Čtvrtá freska představovala zřejmě nějaký podzemní neznámý sál, jehož strop podepíraly hrubě tesané kamenné sloupy. Musel podle všeho zabírat obrovský prostor, protože jeho stěny se ztrácely kdesi v dáli ve tmě. Spodní část obrazu udávala název „Poražený vítěz Alar“ a nad jeho dolním okrajem neznámý umělec vykreslil hlavu mrtvého fialového draka z předchozí fresky. Drak měl smířený výraz a působil dojmem, jakoby klidně spal. V těsném pozadí za ním leželo na kamenném podstavci velké fialové eldunarí vejčitého tvaru, které zářilo vlastním tajemným světlem. V pravém horním rohu fresky umělec ve starověkém jazyce napsal několik veršů:
Tma s tmou se snoubí,
Soumračný bůh
z neznámých hlubin
vystoupí zas.
Statečný Jezdec
na draku mocném
osudem veden
v hrozný ten čas
nalezne místo
v kameni skryté,
ametyst živý
spočívá tam.
Hrdina mrtvý,
spasitel živý
udeří spolu
jak osud sám.
Soumračný bůh
v nicotu padne,
zamčené prameny
vytrysknou v ráz.
Nádherné město,
jezero krásné
v krajině žírné
povstanou zas.
Verše z poslední fresky zněly pořád dokola Eragonovou hlavou, až by je byl nejraději vypudil. Jestliže to, co fresky ukazovaly, byla pravda a ne pouze nějaká dávná pověst, pak byl skutečně důvod k obavám. Takového miniaturního „Soumračného bůžka“ velikosti malého dítěte totiž zřejmě předvedlo „jen tak na ukázku“ oněch šest vilforů, o nichž hovořili Foldor s Maldorem. Eragon ani nechtěl domyslet, jak by v takovém případě vypadal výsledek vytvořený spojením všech vilforů z Alagaësie… Dále mu také nešla z hlavy záhada podoby statečného fialového draka z fresky s drakem z prstenu, truhličky a pečeti. Angela zjevně neřekla všechno, ale teď už nebyl čas na tajnůstkaření. Tak to alespoň Eragon vnímal. Jako v odpověď na jeho myšlenky se Strážkyně z čista jasna do panujícího ticha ozvala:
„Přátelé, jak jste si nejspíš sami domysleli, situace se začíná vážně přiostřovat. Asi za dvě hodiny dojdeme k místu, kde na nás čekají Foldor s Maldorem. Nebudeme jim nic tajit, zaslouží si vědět pravdu. A ještě jedno vám chci říci:
Oba se asi divíte, proč jsem zatím neřekla nic o znacích na pečeti, truhličce a zlatém prstenu. Bylo to z piety k dávnému kouzelnickému Dračímu bratrstvu, jak si říkali, protože jejich vrcholným kouzlem spojeným s prstenem, bylo přivolání živoucí podoby bájného draka Alara. Právě úprava prstenu kouzlem tak, aby byl schopen draka přivolat, byla mistrovskou zkouškou bratrstva. Byla jsem posledním přijatým a později také zasvěceným členem až do doby, než jsem prošla transformačním procesem a stala se Strážkyní života. Pak, pokud vím, bratrstvo už nenašlo dalšího vhodného kandidáta členství a jeho starší bratři a sestry postupně vymřeli. Viditelným symbolem příslušnosti k bratrstvu byl prsten, který jste viděli v truhličce. Odpusťte mi mou ženskou marnivost a sentimentalitu, ale mám k tomu šperku vztah. Sama jsem právě tento konkrétní prsten s hrdostí po léta nosila, než jsem jej před obřadem transformace musela odevzdat. Na chvíli jsem zatoužila si jej na památku ponechat, ale teď se budeme muset zachovat podle rady mého dávného Mistra.“
S těmi slovy vyňala odkudsi ze záhybů svého oděvu truhličku, otevřela ji a v ní ukrytý prsten podala Blödhgarmovi. Ten poděkoval úklonou hlavy a prsten si nasadil. Nestalo se však nic. Eragon byl poněkud překvapen, proč šperk, který byl podle všeho mocnou zbraní, nepředala Angela jemu. Vzápětí se mu ale dostalo vysvětlení:
„Přátelé, budeme muset cestovat jinak, než dosud. Brány v prostoru nám nebudou příliš k užitku, protože sice mám některá místa v okolí El-harím ještě alespoň přibližně v paměti, ale mohli bychom se tak dostat přímo někam, kde bychom upadli do nějaké pasti nebo se setkali s nepřítelem, na něhož bychom nebyli připraveni. Takže pocestujeme takto: Eragon povolá zpět Safiru a my dva…“
Šelmovsky se usmála, otočila se k Blödhgarmovi s rozpaženýma rukama dlaněmi vzhůru a při tom současně zazpívala podivný nápěv. Jakmile skončila, ozvalo se od města pravidelné dunění dračích křídel a za terénní vlnou, kterou právě překonali, se vyhoupl obrovský nádherný fialový drak s dlouhou tlamou, špičatými rohy obrácenými vzad, štíhlým tělem a dvojitým ocasem. Lehce se snesl k zemi před Angelou, ale i tak se země při jeho dosednutí trochu zhoupla. Pak se jemně dotkl čenichem jejího čela. Eragon s obdivem na Angelu zíral a pak zcela zbytečně dodal:
„Takže Anís skutečně měla pravdu, když mi vyprávěla, že umíš přivolat draka odnikud.“
„Ano, ale celá ta nešťastná bitva před tisíci lety, to je povídání na jindy,“ přerušila ho s tajuplným úsměvem Angela, která správně předpokládala, že Eragon bude vzápětí lačný dalších podrobností.
Ten jen něco zamručel ve smyslu, že to je s Angelou jako vždycky, ale ona jen s pobavenými jiskřičkami v očích oslovila pro změnu Blödhgarma:
„Tak, statečný elfe-vlku, jak by řekl můj milovaný Mistr, teď potřebujeme dopravní prostředek a mocnou zbraň také pro tebe. Otoč prstenem na prstě jednou kolem dokola a pak zazpívej stejný nápěv, jako já před chvílí. Můžeš nahlas nebo v duchu, to nehraje roli. Mám ti ho předzpívat nebo si jej pamatuješ?“
Blödhgarm se zdál být trochu nesvůj a Eragon se ani trochu nedivil. Tohle byla magie, kterou zatím důvěrně neznali, očividně si zahrávající se samou podstatou přírody a stvoření. Eragon se díval s jistou nedůvěrou na fialového obra před sebou, který nebyl žádným nehmotným přízrakem, ale drakem z masa a kostí se vším všudy, jehož neudržovalo nic pouze uměle při nějakém předstíraném a jepičím životě. To stvoření bylo opravdu živé, dýchající, s vlastní myslí, kterou Eragon jasně cítil. Pak ale uviděl, jak elf krátce pokýval hlavou, otočil prstenem, rozpažil ruce dlaněmi vzhůru a obrátil se směrem k městu, jako předtím Angela. Zazpíval zřejmě v duchu, protože se najednou ozvalo bušení křídel a druhý šupinatý obr, tentokrát temně modrý, dosedl zakrátko před elfa, kterého pozdravil dotekem čenichu na čelo.
„Výborně!“ zatleskala Angela rukama jako malé děcko. Náhlé změny chování, při nichž občas upadala do svých starých maskovacích stereotypů podivínky, Eragona bavily i mátly zároveň.
„Teď k ovládání našich nádherných vzdušných ořů a spolubojovníků. Jsou naší součástí, takže stačí pouze pomyslet na to, co chceme, aby udělali, a oni nám vyhoví. Je to podobné, jako mezi Jezdcem a drakem v případě Eragona a Safiry, ale s tím rozdílem, že mysli našich přátel jsou pouhým pokračováním a rozšířením našich vlastních myslí o rozměr mysli draka, jsou součástí nás samých, protože jsme to byli my, kdo jsme je povolali k životu. Oproti tomu Safira sice dokáže propojit svou mysl s Eragonovou, ale zůstává jí vždy možnost volby, protože je samostatnou osobností s vlastním vnitřním životem. Tihle krásní šupinatí přátelé by nedovedli žít vlastní samostatný život, protože pak by postrádali naši osobnost jako nutný základ své existence. Uměli by sice všechno, co má drak umět, ale nebyli by v podstatě nikým. Z toho důvodu také nemají jména. Mohli by být dost nebezpeční svému okolí, protože by se stali bezduchými monstry, ukájejícími své základní potřeby a naslouchající pouze jim. Proto je vždy po skončení jejich úkolu proměníme zpět v čistou přírodní energii, z níž povstali. Běda ovšem, když takovému draku zabijí jezdce… Pokud umírající jezdec nemá už čas nebo se nechce navěky přemístit do dračí mysli, musí se pak najít někdo, kdo jeho draka odvolá nebo zabije, protože se klidně může pustit do bojovníků z vlastních řad. U takových bojem rozzuřených drobečků ovšem může být snaha o jejich zabití po čertech problém… Ale to se nám, jak alespoň doufám, nestane.“
Fialový obr pak z ničeho nic jemně uchopil Angelu přední tlapou a vyhodil si ji na hřbet. Pak zřejmě dal Blödhgarm svému draku podobný příkaz, protože ten s elfem učinil totéž. Oba se svými draky doslova splynuli v jedno tělo, protože pro Eragona to vypadalo, jakoby ti dva zabořili své nohy až po kotníky do dračí kůže. Elf se na to tvářil udiveně, ale následoval příkladu Angely, která pevně uchopila nejbližší hřbetní osten ve svém dosahu. V tom se již vznesla na svém draku do vzduchu a Blödhgarm, který se očividně nechtěl nechat zahanbit, ji následoval. Na řadu pak přišla lekce létání na draku ve stoje a bez sedla, která brala dech. Asi za půl hodiny se všichni snesli k zemi před Eragonem. Angela pohladila svého draka po čumáku a poděkovala mu ve starověkém jazyce. Otočila se k městu, předpažila obě ruce dlaněmi vpřed a zazpívala pozpátku tentýž nápěv jako při jeho předchozím přivolávání. Drak se v okamžiku vznesl, nabral výšku a zamířil k městu. Přesně nad vrcholem terénní vlny se naráz neslyšně rozplynul ve vzduchu, jako by nikdy neexistoval. Elf na nic nečekal a učinil totéž. Vzápětí již byli zase sami tři.
„Angelo, poslyš, to je opravdu možné, zajistit si nesmrtelnost v těle draka, kterého si člověk sám přivolá?“ vystřelil Eragon na Strážkyni otázku, nad kterou přemýšlel už v průběhu jejích akrobatických vzdušných kousků.
„Asi ano, když to říkám!“ byla tu zase na okamžik ta stará známá naježená bylinkářka.
„Ale osobně bych to nikomu neradila!“ Povšimla si Eragonova nechápavého pohledu, takže ještě dodala:
„Máš, ó mocný Jezdče, představu, jak chutná syrová ovce s vlnou i vnitřnostmi?... Ne?... A co takhle jaké to je, pářit se s pohlednou dračicí?... Také ne?...“ To už se ale Angela nevázaně rozchechtala a kupodivu se, při pohledu na poněkud při té představě nazelenalého Eragona, přidal i jinak rezervovaný Blödhgarm. Angela po chvíli pokračovala už vážným hlasem:
„Safira ti, Eragone, dokáže zprostředkovat například pocity při pojídání kořisti, kterou její dračí duše považuje za delikatesu, zatímco ty by ses nejspíš při ochutnání něčeho takového pozvracel odporem. Její pocity při tom jsou ale příjemné, takže ty to vnímáš také tak. Jenže tihle přivolaní draci jsou pouze naším nástrojem, a pokud vstoupíš do jejich těla a mysli, protože o duši u nich nemůže být řeč, vnímáš vše reálně a nezprostředkovaně. Jsi nikoli člověkodrak nebo drakočlověk, jako při splynutí se Safiřinou ušlechtilou duší ale zůstáváš člověkem v dračím těle – se všemi nepříjemnostmi s tím spojenými. Myslím si, že většinu lidí by to naprosto zlomilo.“
Během rozhovoru pokračovali v chůzi a než se nadáli, spatřili už vystupovat kouř z malého ohýnku, který si rozdělali oba na ně čekající elfové. Bez prodlení se s nimi podělili o svá zjištění, která učinili ve městě. Starší z nich, Foldor, pak s údivem prohlásil:
„Pověst o proroctví El-harímu jsem naposledy slyšel, když jsem byl ještě malé děcko. Podle ní byl kvetoucím městem v nádherné krajině a pod zalesněnými horami. Pak se v okolí začali objevovat zlovolní šejtani, kteří otrávili a zkazili duše lidí, až nakonec do města vstoupil sám jejich pán – Behemoth, kterému také lidé říkali Soumračný bůh. Porazil jej statečný drak Alar, který zbyl jako poslední svého rodu, když před tím Behemoth stihl vyvraždit všechny obyvatele města a v krutém boji pak i všechny draky z Dělících hor. Když Behemoth padl, došlo k takovému uvolnění energie, že sežehla celé Dělící hory a vytvořil se pruh spálené země, známý jako Východní poušť. Prýštící horské prameny spolu s krásným jezerem u města se vypařily a prameny zůstaly uzavřeny v útrobách hor. Hory samotné to poněkud vyzdvihlo tak, že na jejich východním úpatí vznikla tisíc stop vysoká hladká a téměř kolmá skalní stěna, znemožňující hory překonat jakkoli jinak, než na letícím drakovi. Město El-harím se proměnilo v trosky. Pověst praví, že těžce zraněný Alar měl ještě tolik sil, že provedl kouzlo, které může spustit jen on sám. Toto kouzlo neuvěřitelné síly má způsobit otevření horských pramenů a návrat života do celé oblasti. Protože se Alar kouzlem k smrti vyčerpal, našel už jen tolik síly, aby se doplazil do prostor skalního chrámu kdesi v horách nad městem, které za sebou uzavřel. Než tam svým zraněním a vyčerpání nakonec podlehl, vyvrhl prý své eldunarí, které tam čeká na vyvoleného Dračího Jezdce, aby s jeho pomocí obnovil život v této zapomenuté části Alagaësie. Nejprve se ale Jezdec bude muset spolu s Alarem Eldunarí znovu utkat s Behemothem, který opět ještě mocnější povstane tam, kde byl předtím poražen.“
„Tohle všechno se ale muselo udát ještě před válkou elfů s draky. Možná mi to kdysi můj Mistr vyprávěl, ale za ty zhruba tři tisíce let jsem na to nejspíš zapomněla. Město El-harím už pamatuji jen v troskách. Vždy jsem považovala toho fialového draka za nádherný výplod fantazie čarodějů Dračího bratrstva, ale nenapadlo mě, že měl živý předobraz… Teď ale pojďme na vaši loď a vyrazme, jak nejrychleji to půjde, do vašeho domova.“ Na to oba elfové s dvornou úklonou vyzvali Angelu, aby vstoupila se svými přáteli do člunu.
Jakmile se Eragon usadil na palubě, spojil se kouzelným dálným zrcadlem s Nasuadou. Královna byla zjevně čímsi potěšená, přímo zářila, ale Eragon měl určité tušení, že on tentokrát není zdrojem Nasuadiny radosti. Vzápětí do obrazu vstoupil zubící se Murtagh a s podobně šťastným výrazem bratra pozdravil. Eragon však nechtěl dát, alespoň prozatím, průchod sáhodlouhému vyprávění těch dvou, co je svedlo opět dohromady – na to byla situace příliš vážná. Okamžitě se tedy dal do líčení všeho, co zažili s oběma přáteli od posledního spojení.
„Takže Nasuado, jestli byli vilforové zdrojem tvých potíží, s nimiž ses mi nechtěla svěřit, zřejmě v této době opustili své nedobrovolné hostitele, a ty si můžeš na chvíli vydechnout. Pravděpodobně ale jen do doby, než uskuteční svůj další záměr. Pak, jak vidíš, teprve bude zle,“ skončil Eragon své vyprávění. Královna jen mlčky přikývla.
„Eragone, snad nemáte ten ztřeštěný nápad, co si myslím, a nechcete se do El-harím vydat sami tři?“ zeptala se s obavou v hlase.
„Sami tři ne, poletí s námi Safira. Jestli už dorazila, pošli ji, prosím, obratem zpět. Ať letí tak rychle, jak jen bude schopná, až na východní okraj Du Weldenvarden tam, kde se les stýká s mořem. Budu tam na ni čekat. Ty, prosím, převezmi její úkol informovat v Alagaësii všechny vládce, aby se měli na pozoru a přichystali se na možnou válku. Přidej k tomu, také informace o Behemothovi, který s největší pravděpodobností brzy povstane v El-harím.“
„Eragone!“ vykřikla zděšeně Nasuada. „Já ti jako tvoje vládkyně, které jsi přísahal věrnost, takový hazard zakazuji!“
„Nasuado, řekli jsme si přece, že jsme přáteli, pamatuješ?“ Na to královna poněkud sklopila dosud vzdorný pohled.
„Mohu ti slíbit, že se nebudeme pouštět do žádného sebevražedného boje, ale potřebujeme nutně zjistit, jak to tam v dané chvíli vypadá. A pak by také bylo určitě skvělé mít možnost pokusit se najít Alarovo eldunarí. Kdybychom uspěli, měli bychom podle pověsti šanci Behemotha později porazit. A takovou šanci budeme potřebovat, kdyby se z ničeho nic objevil třeba v nejblíže ležícím Hedarthu. Nemyslíš?“
„Bratře, jsi si jistý, že další Jezdec a drak by se vám nehodili?“ vložil se do toho Murtagh, vytasil Lighten a předvedl jej v zrcadle Eragonovi. Ten údivem vytřeštil zrak a jen mlčky hleděl na nádherný meč. Po chvíli ale zase našel řeč:
„Ty jsi dokončil výcvik? Tak to je po čase zase skvělá zpráva. Vidím, že mi budeš mít co vyprávět. Plánovaná výprava na sever se zřejmě z nějakého důvodu nekonala, že? Arya…?“
„Ano vycvičila mě v boji. V magii a v tom ostatním pak byl mým Mistrem sám Gilderien Moudrý.“
„Výborně, bratře. Jak jistě víš, potřebujeme zoufale zjistit, kam přesně ústí oba dva portály ze Souostroví poslední naděje. Nasuada již zahájila pátrání a ještě mi ani nestačila říct, zda bylo úspěšné. Bude tě nutně třeba po královnině boku, pokud by se mělo stát, čeho se obávám, a do Alagaësie by vtrhla armáda blíže neurčené síly, žíznící po krvi a po odplatě. Určitě budu mnohem klidnější, když ty s Trnem a Arya s Fírnenem budete zárukou, že Nasuada nezůstane v rozhodující chvíli sama. Jak dopadnou uzavřená spojenectví při tak děsivé vyhlídce na dvojnásobnou zkázu, tím si nemůžeme být jisti.“
Murtagh souhlasně přikývl a na svého bratra se povzbudivě usmál. Nasuada přiblížila svou již opět ustaranou tvář k zrcadlu a řekla:
„Lituji, Eragone. Naši lidé obrátili tebou udaná místa vzhůru nohama a ještě naruby, ale kromě dávno zazděných sklepů a zapomenutých jeskyní neodhalili po portálech ani stopu. Buď nemáš správné informace, nebo se muselo něco stát při Galbatorixově sebevraždě a následném výbuchu uvolněné energie.“
„Angela, která tak na půl ucha Eragonův rozhovor s královnou poslouchala, protože neměla nic na práci vzhledem k tomu, že své věčné pletení tentokrát zanechala v Iliree, přisunula svou stoličku k Eragonovi:
„Informace máme přesné, ale při té explozi, která v Galbatorixově případě způsobila nevídanou pohromu, se nešťastnou náhodou, k níž dochází jen naprosto výjimečně, opravdu mohl neviditelný slabý energetický proud, jenž v klidovém stavu udržuje spojení mezi vstupním a výstupním portálem, odklonit velmi daleko neznámo kam a vzít částečně s sebou i druhý výstupní portál. V lepším případě až někam do moře, a pak buď osud milostiv tomu, kdo se Bránu pokusí použít, v tom horším pak kamkoli do Alagaësie, a pak buď osud milostiv nám, jakmile se armáda nepřítele zorientuje, kam se to vlastně dostala…“
Ubohý Solembum, pomysel si už pokolikáté za poslední dny Eragon.
„Teď tedy pošlu své lidi na všechna strategická místa v zemi, odkud by se dal s co největší účinností organizovat útok na Alagaësii. Vytvoříme tak důmyslnou síť informátorů, jež by při troše štěstí mohla něco zachytit dřív, než dojde k nejhoršímu,“ reagovala okamžitě na vzniklou situaci energicky Nasuada.
„Tak se mi líbíš, Paní Temnolovkyně,“ napodobil Eragon tak úspěšně výraz i hlas Nar Garzhvoga, až se Nasuada musela přes vážnost situace zasmát. Eragon využil této poněkud odlehčené chvilky v rozhovoru k rozloučení s oběma přáteli a přerušil spojení.
Veselo mu ale rozhodně nebylo. Hlavou mu táhl jeden katastrofický scénář za druhým, včetně toho, kdy se obě nepřátelské síly spojí a vymažou Alagaësii jednou provždy z map. Angela zřejmě něco z jeho úvah vycítila a obrátila se k němu s povzbudivým úsměvem:
„Nezapomínej, kým jsem, Šur´tugal. V tom nejhorším možném případě by se jednalo o likvidaci jedné nebo více ras. Pro takovéto případy nás Kruh Strážců života vždy vybaví mimořádnými pravomocemi k zásahu do běhu historie, jako tomu naposledy bylo před tisíci lety v bitvě, na niž ses mě chtěl vyptávat.“ S tím se zvedla a vydala se na bezcílnou procházku po palubě lodi. Jen ona sama v této chvíli věděla, co by ji to nejspíš stálo…
Eragona ale její slova poněkud uklidnila a zakázal si, alespoň pro tuto chvíli, o celé věci přemýšlet. Potřeboval načerpat síly před nadcházejícím rozhovorem s Aryou, na nějž se necítil připraven. Rána z rozloučení byla ještě příliš živá, a on si nebyl jist, jak se bude cítit, až svou milovanou zase spatří – byť to bude jen na dálku…