Kapitola 40. Být o krok napřed
Ještě než Trianna ukončila spojení s kouzelníky na hradě, Nasuada ji požádala, aby nařídila svým lidem podle možností k nepoznání změnit vzhled, vmísit se pokud možno nenápadně mezi Surdany a za žádnou cenu nevyvíjet ani tu nejmenší kouzelnickou aktivitu, aby se vyhnuli prozrazení. Měli naoko opustit hrad, ráno se v přestrojení vrátit a být královninýma ušima a očima. Když Trianna odešla, aby si po cestě odpočinula, Nasuada se znovu oblékla, protože jí bylo jasné, že dnešní noc ji odpočinek mine. Na její výzvu se k ní dostavil rozespalý Jörmundur:
„Děje se něco závažného, má paní?,“ otázal se velitel s obavami v hlase.
„Ano, Jörmundure. Naše obavy se naplnily, Xenos obsadil bez boje Surdu a, co víc, zdá se, že se tak stalo souhlasem tamní elity. Bude třeba okamžitě vyhlásit brannou pohotovost i pro vojáky v záloze. Ještě že mě kdysi napadlo používat pro domluvu s městy království kouzelná zrcadla, jako to dělají elfové, tak to máme šanci stihnout včas.“
„Ale bude to tak tak, má paní,“ řekl Roran, jenž se tu nevolán z ničeho nic objevil. Nasuada musela opět obdivovat jeho intuici velitele, který ví, kdy a kde se něco děje. Nechtěla laskavého hostitele okamžitě budit, ale nyní byla ráda, že je tu s nimi.
„Pokud totiž surdská armáda bude spolupracovat, nemusí ten prevít ani čekat, až se sem nahrne celé jeho vojsko. Jednoduše dá povel a vyrazí ‚přesvědčit‘ jednotlivá surdská města ke spolupráci. Pokud bude štěstí na jeho straně, stihne to dřív, než stačíme zajistit alespoň trochu účinnou vlastní obranu. Protože on nebude čekat a vsadí všechno na rychlost.“
„To ano,“ ponuře se zasmál Jörmundur. „Xenos si totiž ještě dobře pamatuje, jaké to je, když ti dá jenom trochu času k přemýšlení…,“ řekl s upřímným obdivem a přátelsky Rorana poplácal po zádech. Obrátil se pak ke královně:
„Paní, jsem toho názoru, že v nadcházející válce by měl být tvým vrchním velitelem všech vojsk Roran.“ Gestem obra zarazil, když chtěl něco namítnout.
„Ten neřád Xenos a jeho velitel, pokud ho tedy nedal rovnou popravit, když se mu vrátil bez vojska jako schlíplá slepice, mají všechny důvody mít z Rorana řádně nahnáno. A to je přesně věc, kterou v téhle chvíli potřebujeme. Vojsko, jež předchází v první linii strach, je už polovičním vítězem.“ Tentokrát zarazila Rorana, který se tvářil jako ucpaný kráter před erupcí, zase královna:
„Výborný nápad, Jörmundure! Až to Xenos zjistí, určitě ho to nepotěší,“ usmála se s určitou mírou zadostiučinění. Etiketa, neetiketa, tohle bylo na Rorana, který měl války a vraždění tak akorát dost, trochu příliš:
„A že by se mě také někdo zeptal?!,“ vpadl jim do vzájemného notování novopečený pán údolí Palancar.
„Kdo ochrání mé lidi, když se Xenos rozhodne zkusit to přes Therinsford znovu? Už poprvé jsme měli namále…“
„Tak hloupý nebude, aby to zkoušel tam, kde už jednou dostal za vyučenou,“ mírnila jeho obavy královna. „Nadto teď už má k dispozici lepší základnu k odstartování tažení, než jakou by bylo údolí, které jsem ti dala lénem.“ Nasuada tohle nedělala ráda, připomínat někomu jeho závazky, ale v momentální situaci neměla čas Rorana dlouze přesvědčovat. A opravdu, Roran poněkud schlípl, poklekl na pravé koleno a už mírněji, avšak s výčitkou v hlase, dodal:
„Jak přikazuješ, má paní, ujmu se tedy velení tvé armády. Nezapomínám, čím jsem ti povinován a pamatuji si ještě velmi živě, jaké bych nesl následky, pokud bych na to někdy zapomněl…“ Při těch slovech bodlo Nasuadu u srdce. Padesát ran bičem, jež nechala Roranovi kdysi veřejně vysázet za to, že neuposlechl příkazů neschopného velitele, sám se ujal velení a dokázal vyhrát bitvu s Galbatorixovými vojáky, nebylo tedy zapomenuto… Roran vše strpěl jen proto, aby mohl ve vojsku zůstat a dál chránit své lidi a ačkoli navenek rozumově chápal nezbytnost jejího tehdejšího rozhodnutí, citově to zjevně považoval za křivdu. Královna přistoupila k obrovi, který tu klečel s poněkud svěšenou hlavou, vzala ji do obou dlaní, políbila ho na čelo a tichým hlasem řekla:
„Příteli, zřejmě mi nikdy nebudeš moci odpustit ten krutý trest… Věř, že každá rána, kterou jsi vytrpěl, mě uvnitř bolela stejně, jako tehdy tebe. Byla jsem tam, i když mě nikdo nezpozoroval. To byl zase můj trest, který jsem na sebe dobrovolně vzala, protože se mi jakékoli exekuce z hloubi duše hnusí a tahle se mi příčila dvojnásobně. Nenávidím tresty. Jakoby nestačilo, co nám způsobí nepřátelé… Ale v postavení velitele nebo vládce není mnoho voleb, jak věci řešit tak, aby to bylo pro všechny jasně srozumitelné.“ Nabídla Roranovi, který nebyl mocen slova, ruku a pomohla mu vstát.
„Neměli jsme s Jörmundurem považovat za samozřejmé, že nápad s vrchním velitelem vojska přijmeš. Měli jsme se tě alespoň zeptat a ne na tebe tlačit. Jenže, Rorane, jsou v životě chvíle, kdy se musíš rozhodnout, zda obětuješ vlastní city a zájmy službě celé zemi, jíž jsi, ať chceš, nebo ne, nedílnou součástí. A já jsem udělala tu chybu, že jsem automaticky předpokládala, jak se rozhodneš…“
„A nemýlila ses!,“ našel Roran ztracenou řeč. „Sám nevím, co to do mě vjelo. Snad zlost, že zase budu zabíjet místo obdělávání půdy a spravování záležitostí svého kraje. Že budu krvácet v první linii, zatímco má rodina bude umírat hrůzou, zda přežiji. A hlavně strach, že i když nějakým zázrakem zvítězíme, všechno mě to tak poznamená, že už nebudu nikdy moci žít normální život, protože kořeny mého stromu života budou nasáklé krví bitevních polí a já s tím vším vražděním tak srostu, že násilí se stane mou hlavní přirozeností. Má paní Nasuado, já NEJSEM voják, nenarodil jsem se tak a nechci tak zemřít. Přesto udělám, co je třeba, abych pomohl Alagaësii ubránit, protože pokud padneme, nebude tu svobody pro nikoho a nastanou další léta když ne přímo temnoty, tak určitě krutého útlaku.“
Sotva Roran domluvil, otevřely se dveře do místnosti. Jako kdyby je někdo kouzlem probudil, začali se sem trousit po jednom včerejší účastníci porady, až se tu nakonec znovu sešli všichni. Vzbudili se i oba draci, kteří se okamžitě spojili v mysli se svými Jezdci.
Bylo domluveno, že Roran se ujme velení jako vrchní velitel královských vojsk a Winirael zde v Therinsfordu zanechá ještě dvě stě padesát elfů z posádky Gil’eadu na posílení počtu obránců. To Rorana poněkud uklidnilo. Ze všech měst království také do tří dnů měly vyrazit oddíly vojáků, které by se přidaly k jádru armády v Iliree. Pak mělo být zahájeno bleskové tažení proti Surdě, protože Nasuada byla toho názoru, že je nutné být vždy o krok napřed před nepřítelem, aby to byl on, kdo bude nucen v nastávajících časech odhadovat kroky království. Jakákoli ztráta iniciativy se podle ní i podle Rorana rovnala prohře, zvláště při početní převaze, kterou nepřítel, posílen o surdské zrádce, již zcela jistě nyní měl.
Ne všichni ale byli toho názoru. Za svítání dorazila znenadání Elva, která přinutila svou chůvu spěchat s ní před královskou armádou do Therinsfordu v Trianniných stopách. Vtrhla do místnosti jako velká voda a okamžitě naléhavě oslovila Nasuadu:
„Nedělej to!,“ začala, a když všichni udiveně vzhlédli, ukázala na královnu varovně prstem a opakovala: „Nasuado, nedělej to! Ty budeš chtít nepřítele zaskočit rychlým protiúderem, ale on nakonec zaskočí tebe!“ Nasuada se zmohla pouze na udivenou a poněkud podrážděnou otázku:
„Jak to můžeš vědět? Měla jsi nějaké vidění? Odpověz, proč se pokoušíš zvrátit rozhodnutí, k němuž dospěli všichni zde přítomní zkušení válečníci?!“
„Ne, vidění jsem tentokrát neměla. Všechno kolem těch vetřelců mi zastírá podivná černá mlha, jejíž cípy se poodhrnou jen občas a já sotva něco zahlédnu. Zbývá mi jen sílící varovné tušení, že právě proto, že k rozhodnutí o tažení proti Surdě dospěli zkušení válečníci, je toto rozhodnutí špatné, protože je předem odhadnutelné,“ odpověděla dívka kupodivu naprosto klidně a vydala se hledat si něco k snědku, jelikož jí po cestě vyhládlo. Když za ní zapadly dveře, vrhli po sobě všichni přítomní udivené pohledy. Zatímco většina přítomných s Elvou nesouhlasila a dávala to hlasitě najevo, Eragon seděl a mlčel jako zařezaný.
Arya svého přítele poočku pozorovala a viděla, že o něčem usilovně přemýšlí. Postupně se tak ke Dračímu Jezdci upínalo stále více pohledů, až halas v místnosti zcela utichl a nastalo hrobové ticho. To nakonec Eragona probralo ze zadumání a poněkud překvapeně si přítomné prohlížel, jakoby je viděl poprvé. Nebylo divu, upadl totiž před krátkou chvílí samovolně do jakéhosi zvláštního transu. Přičítal to svému sice krátkému, ale o to intenzivnějšímu školení v magii přírody, do níž ho mílovými kroky zasvěcovala Angela. Stalo se, když o tom tak zpětně uvažoval, v poměrně krátké chvíli přibližně toto:
Z ničeho nic pocítil spontánně dotek zemské energie. Tentokrát to však nebyl jednolitý proud, který bylo obvykle možno transformovat v cokoli nebo jej ohýbat a libovolně směrovat. Ne, pociťoval ji jako jednolitou plochu, svým rozložením připomínající mapu Alagaësie. Protože ale nebyl schopen do ní aktivně zasahovat, byl odsouzen pouze k pozorování toho, co se na této ‚mapě‘ odehrávalo. Nejprve uviděl stříbřité pramínky energie, které vyvstaly zhruba v místech, kde ležela jednotlivá města království. Ty se rozběhly směrem i Iliree, kde vplynuly do jezírka energie, které změnilo tvar a začalo se jako řeka valit směrem k předpokládané oblasti Surdy. Jenže zhruba na půl cestě narazilo na příval temně šedě zbarvené energie, které bylo mnohonásobně více, až nakonec tu stříbrnou loužičku beznadějně obklíčila. Zatímco obklíčená energie byla postupně pohlcována šedou masou a její jezírko se pozvolna stávalo čím dál menším, z míst, která byla přibližně v místech měst a velkých vesnic začaly proudit šedé pramínky energie do předpokládaného místa, kde by na mapě leželo hlavní královské město. Za několik okamžiků tam vzniklo obrovské šedé jezero, zatímco obklíčená stříbrná loužička jižněji byla beznadějně pohlcena. Právě v tom okamžiku vidění zmizelo a Eragon si uvědomil v místnosti panující ticho a na něj upřené pohledy přítomných. Pochopil, že Elva měla pravdu, ale netušil, jak přesvědčí přítomné pouze na základě vnitřního vidění. Do věštění se nikdy nepouštěl, toto odvětví magie pro něj představovalo odjakživa oblast velmi tenkého ledu, jíž se raději jako střízlivě uvažující bojovník pečlivě vyhýbal. Přesto se o to alespoň pokusil:
„Musím s Elvou souhlasit. A než se mě zeptáte, proč, popravdě vám rovnou odpovím, že jsem měl právě vidění. Podruhé v životě. První mi pomohlo zachránit Aryu s Durzových spárů. Tohle bylo jiné, přišlo v bdělém stavu, namísto ve snu, ale já nemám důvod mu proto nedůvěřovat. Pokud vytáhneme do boje přímo, budeme smeteni na půl cesty do Surdy drtivou přesilou, která však bude pouhou polovinou Xenovy vojenské síly. Zbytek vyrazí ze zálohy z našich vlastních měst a obsadí Ilireu. Náš osud bude zpečetěn…“
„Co bys nám tedy doporučoval?,“ zeptal se Blödhgarm, který do té doby vše spíš jen pozoroval. Eragon poněkud upadl do rozpaků, protože stratégem velkých bitev se necítil být povolán. Nicméně zde se jevila pouze jediná cesta dostatečně schůdnou:
„Nevím, zda by nám to přineslo nějaké konečné řešení, ale pokládal bych za účelné posílit posádky všech měst a vesnic, síť informátorů v terénu a potlačit každý pokus o výsadek hned v zárodku. Alespoň dočasně, než Xenos udělá první krok. Pak uvidíme, co dál. Je mi ale jasné, že i tento plán má své slabiny. Nebudeme už těmi, kdo budou určovat spád událostí...“
Mezi přítomné padlo opět dlouhé ticho. Pak Nasuada oslovila všechny shromážděné:
„Přátelé, tohle je těžká volba. Přestože jsem si zvykla nebrat slova Jezdců na lehkou váhu a vždy se mi to vyplatilo, nyní prvně váhám, zda rady Jezdce uposlechnout. Eragonovo řešení mi připadá příliš pasivní. Má duše bojovníka se zdráhá přijmout vyčkávací taktiku, když se na nás valí příval nepřátel a zrádců. Aryo, co ty si o všem myslíš?“
„I má duše bojovníka volá po akci. Jsou ale chvíle, kdy zdravý rozum nebo vyvinutá intuice mohou být lepšími rádci. Pohybujeme se na velmi tenkém ostří velmi nabroušeného nože. Jakmile nyní učiníme rozhodnutí, bude nevratné a budeme muset hrát s kartami, které jsme si sami rozdali. Polovinou své mysli jsem pro vyrazit do útoku, ta druhá, střízlivější, mě nutí následovat Eragona, protože jeho intuici a zdravému rozumu věřím. Přesto, mám-li zahynout, tak raději při útoku než v obraně. Ono to po zradě Surdy na pravděpodobný úspěch nevypadá tak či onak, to si rovnou otevřeně přiznejme. A žádná strana se stejně nebude radovat z vítězství dlouho, vstoupí-li do Alagaësie hrozba z El-harím.“ Roran se přihlásil o slovo:
„Mluvíš mi z duše, Aryo. Padnu-li, padnu v útoku obklopen horou mrtvol mých nepřátel. Nezlob se, bratránku, jsem pro vyrazit a ukázat těm bastardům, co je to odvaha!“ Roranova slova, zčásti vzplývající z jeho přirozenosti a zčásti podvědomě motivovaná snahou smazat možný nepříznivý dojem ze svého předchozího jednání, spustila lavinu souhlasu shromážděných, takže se všichni nakonec přidali na Nasuadinu stranu.
Jsou jako děti. Když se vzájemně vyhecují, zapomínají stát nohama na zemi, ucítil Eragon dotek Elviny mysli.
Něco se přece jen můžeme pokusit udělat, aby ten jejich ztřeštěný plán získal alespoň jakous takous naději na úspěch, dotkla se jeho vědomí zase pro změnu Safira. Vzpomeň na Orika a trpaslíky. Ale musíme vyrazit okamžitě! Dračice promítla do Eragonovy mysli rychlý sled obrazů, po němž se jeho duše přece jen poněkud zaradovala.
Zvláštní, tvoje vidění – mimochodem opravdu zajímavé – s trpaslíky vůbec nepočítalo, takže by to mohlo vyjít, tedy pokud nezradili také, přisála se k jeho mysli opět odkudsi z domu Elva. A než se začneš durdit, že jsem se ti přehrabovala v hlavě, nezapomeň, že jsme spolu zvláštním způsobem spojeni a nedělám to úmyslně, dodala ještě s tím nejnevinnějším výrazem. Eragon se ale rozčilovat nehodlal. Vstal a zjednal si ticho. Pak promluvil:
„Dobře. Respektuji rozhodnutí většiny. Dovolte mi ale pomoci vám, jak uznám za vhodné. Safira mě na to přivedla. Proto nyní odcestujeme za králem Orikem. Jednání, které s ním povedu, bude obtížné. Ne proto, že by nám nechtěl pomoci v boji, toho se neobávám. Budu naopak potřebovat, aby nám pomohl tím, že bojovat nebude. Tedy ne hned a ne zde. Pokud se vše zdaří podle plánu, odčerpáme Xenovi tolik bojové síly, že vám to skutečně může výrazně pomoci. Jakmile s tím budeme hotovi, vrátíme se se Safirou k vám a zapojíme se do boje ze všech svých sil.“
Jakmile domluvil, tváře přítomných se rozzářily. Nejvíce byla potěšena Nasuada, protože se obávala, že předchozí názorová neshoda by mohla způsobit povážlivou trhlinu v jinak bezproblémových vztazích celého společenství. A to teď nemohla ani v nejmenším potřebovat.
A ještě něco se stalo. Před domem se ozvalo dvojí dračí zařvání a Arya se smíchem řekla:
„Takže dohodnuto, vyrážíme s Fírnenem s vámi. Tuhle zábavu si nenecháme ujít za nic na světě. A oba draci mají cestou dovoleno lovit, co je napadne. Jen jim připomínám, aby nezapomněli vyplivnout brnění, nedělá to dobře na dračí žaludky…“