Kapitola 15. Temnější než noc

Nemuseli chodit příliš daleko. Zbývající dvojice i se zajatcem v Bergalondově podobě, zhrouceným v bezmocné póze na zemi a skučícím bolestí z trýzně, kterou mu způsoboval nyní již bezohledný způsob průzkumu jeho mysli pravým Bergalondem, se nacházela nějakých tři sta stop daleko na malé mýtince, spíše jen větším plácku mezi stromy. Řev zajatce se stupňoval, až by jej Murtagh téměř litoval, kdyby nevěděl, co je ten netvor zač. Když už to Murtagh nemohl vydržet, a chystal se zasáhnout a požádat oba elfy, aby ukončili vězňovo trápení, stiskla mu Rhünon pevně ruku a zavrtěla odmítavě hlavou.
               „Slitování je namístě vůči čestnému nepříteli, který se ti postaví čelem. Tahle zrůda neví, co je čest, a neštítí se absolutně ničeho. Musíš si uvědomit, že na druhé straně vah momentálně nejspíše spočívá osud celé Alagaësie a zcela jistě obrovské množství zničených životů. Tak zatni zuby a vydrž! Věř, že ani jednoho z nás tohle nijak netěší, ale je to nezbytné.“
               Murtagh přikývl v odpověď. Rozhodl se přijmout to jako první lekci svého budoucího výcviku, zavřel oči a vnitřně se od probíhajícího dění odpoutal. Přinutil se o situaci nezaujatě přemýšlet, ale stejně byl chtě nechtě ovlivněn vším, čeho byl svědkem v Galbatorixově otroctví. Nemohl nevzpomenout na hrůzy trýznění Nasuady, její v sloup obrácené oči zalité slzami, do krve zaťatými nehty rozdrásané dlaně, nelidské výkřiky krvácejících úst, všudypřítomný zápach rozžhavených želez a pálícího se živého masa…
               Tak dost, příteli_mého_srdce! To jsi nedělal ze své svobodné vůle, vytahoval ho na čerstvý vzduch z hlubin deprese a zoufalství Trn.
               Oba se, Murtaghu, musíme stát tvrdšími a nemáme na to mnoho času. Od této chvíle nebudeme vědět dne ani hodiny, kdy nás pošlou do boje. Mám totiž z elfů pocit, že tentokrát narazili na zásadní informace, které dosud neměli.
               Jako v odpověď na drakova slova zajatcův řev ustal, a když Murtagh otevřel oči, uviděl jej klečet na kolenou se vzpřímenou hlavou dva kroky od sebe. Mlčel a díval se do prázdna. Elfové strnuli ve střehu a Rhünon se obrátila k Murtaghovi:
               „Přišel čas, abys zasvětil svůj meč Jezdce, neboť právě k takovému účelu byl ukován. A neváhej použít jeho zvláštní schopnost,“ dodala ještě trochu tajemně.
               To toho zajatce mám popravit? To snad ne, nejsem kat! Chci zabíjet nepřátele v čestném boji, obrátil se Murtagh myšlenkou na Trna.
               Murtaghu, příteli, ty to nechápeš? Je to zkouška, a jestli v ní chceš obstát, pěkně vytasíš Lighten a uděláš, o co tě žádají. Jinak tě budou až do konce tvých dnů podezřívat, že jsi ve skrytu na straně nepřítele. A to ani jeden nechceme, protože to není pravda. Tak na co čekáš?!
               Murtagh pochopil, a již dále neotálel. Lighten se i v šeru nádherně zaleskl, jakoby jeho čepel zářila vlastním skrytým světlem, vzápětí zasvištěl vzduchem provázený Jezdcovým výkřikem „Lighten!“ a přesně se zasršením mocného elektrického výboje oddělil zajatcovu hlavu od těla, které se bezvládně sesunulo na zem. Murtagh dlouze vydechl a rozhlédl se po překvapených elfech. Na jejich tvářích však brzy údiv vystřídala radost a Gilderien se obrátil na Murtagha:
               „Máme hned dva nové důvody k radosti, Jezdče, a jeden k velké starosti. Právě teď jsi dokázal, že plně stojíš na naší straně. Tvé chvilkové váhání nechápu jako zradu nebo slabost, protože vím, co všechno máš za sebou a kým chceš být. Tato zkouška byla proto pro tebe mimořádně obtížná – ostatně rozhodující je vždy výsledný čin, neboť jako Jezdec jsi nyní správně vykonal to, co bylo v dané situaci nezbytné. Dále se radujme z toho, že, podobně jako dračí očistný oheň, elektrický výboj z tvého meče je schopen zničit vilfora v těle i mimo něj v podobě beztvaru. Byli jsme připraveni jej odeslat do pasti na severu, jakmile se z těla uvolní, ale zjistili jsme, že právě v tom okamžiku byl zničen. Máš úžasnou zbraň a nos ji se ctí, k větší slávě tvého řádu. Horší ovšem je, co nám vilfor tentokrát prozradil. Moji přátelé při jeho výslechu hodně riskovali, ale vyplatilo se:

Konečně totiž víme, odkud se ty zrůdy berou. Ve skutečnosti to nejsou živé bytosti jako kdokoli z nás, ale vytvářejí se postupně a nezávisle a ne na základě něčí vůle nebo touhy. Nejsou tedy skutečnými bytostmi náležejícími k nějaké rase. Podmínky pro jejich zrod tvoří vždy velké tragedie – bitvy, války, neštěstí nebo katastrofy. V takových místech vyzařuje z duší zúčastněných bytostí obrovské množství negativní energie uvolněné bolestí, žalem, nenávistí, potěšením z vraždění a podobně. Když se v jednom místě nahromadí jakési kritické množství negativní energie, osamostatní se v podobě obláčku řídké šedé páry, který umí libovolně houstnout, až se uzavře do energetického kokonu nebo naopak řídnout až do neviditelnosti a vyplnit neuvěřitelně velký prostor. Zajímavé je, že jakmile je jednou vilfor samostatný, nic už jej nedokáže zbavit ani jediné jeho částečky – ať je jakkoli řídký, vždy si každá jeho částice najde cestu zpět k původnímu shluku. Hrozivé pak je, že ačkoli vilfor živou bytostí není, jako živá bytost se chová – myslí, plánuje, jedná, bojuje a uzavírá spojenectví. Za dobu existence země se tu již všude nahromadilo jakési nepatrné a podkritické množství negativní energie, někde větší, někde menší. Ta není sama o sobě nebezpečná a ani zdaleka není schopná dát vzniknout novému vilforovi. Pro tyto bytosti je ovšem něčím, jako je pro nás vzduch k dýchání, prostředí, v němž se pohybujeme a gigantická knihovna všech vzpomínek a vědomostí současně. Proto každý nově vzniklý vilfor má okamžitě a bez učení znalosti a dovednosti dospělého jedince – neexistuje u nich ani stadium dětství ani dospívání, jednoduše jsou okamžitě „dospělí“. Konečně také víme, proč na nás útočí. Kupodivu totiž jakoby od živých bytostí zdánlivě přejali potřebu se množit, a tak uměle navozují situace, umožňující vznik dalších jedinců – způsobují neštěstí a podněcují války. Kde se u nich ta potřeba vzala, to se nám už z našeho zajatce nepodařilo vypáčit. Můžeme jenom přemýšlet o tom, co by vilforové podnikli, kdyby jich bylo jakési „potřebné kritické množství“. V jejich snaze po množení musí být skryt jakýsi vyšší plán, vedoucí k nějakému cíli, protože oni v žádném případě necítí jeden ke druhému absolutně nic. Umí dlouhodobě existovat i v naprostém osamocení a na celku nejsou životně či spíše existenčně závislí.

První vlna vilforů, která na nás před tisíci lety zaútočila, se postupně vytvořila v pradávném sídle urgalů  na Pustých pláních v době, kdy ještě měli krále…“
               V tu chvíli si Murtagh vzpomněl na Umarothova doporučení před jejich plánovanou cestou, a tak skočil elfovi do řeči:
               „Umaroth Eldunarí nás varoval před mohylami Anghelm kde je pohřben jediný urgalský  král Kulkarvek…“
               „Ano, to je to místo,“ nedal se elf vyrušit, ačkoli nad Murtaghovou netaktností poněkud povytáhl obočí. Ten s omluvným gestem sklonil hlavu a řekl:
               „Odpusť, ebrithil…“ Ani nevěděl, proč vlastně použil tento starověký výraz pro mistra, ale starý elf se laskavě a chápavě usmál a pokračoval:
               „Ale když tak o tom přemýšlím, Du fryn skulblaka musela být daleko největším zdrojem pro zrod velkého množství vilforů. Pokrevní smlouva tomu sice učinila přítrž, a vyhnala tehdy nejspíš vetřelce z těl a duší elfů i draků, ale celé to hrůzné množství neviditelných zrůd se zřejmě organizovaně přesunulo na sever a napadlo nepozorovaně urgaly. Způsobili tam mezi nimi bratrovražednou válku, rozpad velkého národa na kmeny bojující mezi sebou, a zdárně tak zvětšovali svůj počet. Můžeme se jen domnívat, ale většina urgalů má nejspíš nějakého vilfora v sobě – ať již aktivního nebo zakukleného a vystrkujícího růžky jen občas. Tak by bylo možné vysvětlit jejich nadměrné sklony k násilí. Pak se vilforové opět po mnohaletém období zdánlivé nečinnosti soustředili z nadměrného rozptýlení po celé zemi do jediného místa na Pustých pláních a napadli nás. To jim zřejmě bylo téměř osudné, protože to znamenalo jejich takřka dokonalé vyhlazení. A pak nastoupil Galbatorix s bratrovražednou válkou mezi Jezdci, všemi rasami vzájemně a následujícím stoletím krutovlády zakončeným povstáním provázeným nelítostnými bitvami…“
               Dál už Gilderien pokračovat nemusel, protože se všichni zúčastnění po sobě chápavě podívali a pokývali hlavami. Pak se moudrý elf laskavě usmál na Murtagha a Trna:
               „Murtaghu-finiarel, dnes sis vybral svého Mistra a já tě tedy žádám, abys mě po celou dobu až do skončení tvého výcviku takto oslovoval. Mocný skulblaka Trne, tebe mohu naučit jen málo, ale povolám Kuaroka, aby přerušil úlohu strážce vajec a eldunarí a věnoval se cele tvému dalšímu výcviku. Oba tu zůstanete tak dlouho, dokud svůj výcvik plně nedokončíte, protože jedině pak budete vyzbrojeni do této neobvyklé války tak, abychom v ní měli možnost na dalších alespoň tisíc let zvítězit. Je naprosto jasné, že tohoto nepřítele nelze porazit jednou provždy, ale lze mu vždy setnout hlavu v okamžiku, kdy mu naroste nová a on se jí znovu odváží pozvednout. Je jen třeba být neustále na stráži.“
               Na ta slova se Murtagh i Trn Gilderienovi hluboce poklonili a on je propustil, aby si konečně mohli klidně odpočinout ve svém stromovém obydlí. Před tím si ale ještě domluvili čas a místo zítřejšího výcviku. Cestou do stromového obydlí oba mlčeli, protože měli každý mnoho podnětů k přemýšlení. Pak ulehli a usnuli bezesným spánkem, protože události uplynulého dne je naprosto vyčerpaly.

Murtagh měl pocit, že nespal ani celou hodinu, když jej jemně probudila mladá štíhlá elfka s černými, hustými a hladkými vlasy, sahajícími až do pasu. Přinesla mu nové krásné oblečení a jeho používané si s sebou odnesla, když předtím ještě prostřela stolek k snídani. Murtagh na dívce mohl oči nechat a ona si toho zřejmě všimla, protože při odchodu se na něj šelmovsky usmála, přivřela nádherně tvarované, velké, skoro černé oči a když už byla ve dveřích zády k Jezdci, pohodila bujnou hřívou svých vlasů, až na nich ranní slunce vytvořilo spršku do modra zbarvených odlesků. Teprve v tu chvíli si Murtagh uvědomil, jak se asi musí tvářit, a dodatečně ho polil ruměnec. To samozřejmě neušlo Trnovi:
               Á, náš statečný Jezdec je pěkně přelétavý ptáček. Stačí jedna sukně se špičatýma ušima a bujnou hřívou a kde zůstaly všechny předchozí krásky, uchechtl se drak a doprovodil to obláčkem kouře z nozder.
               No, hlavně že náš pan červený šupinatý obr nemá nikdy elegantní zářivě šupinaté modré sny, oplatil mu to se smíchem Murtagh. Trn jen klapl výhružně čelistmi a tentokrát zaplnil celou místnost tak hustým kouřem, až se Murtagh rozkašlal a začaly mu slzet oči.
               A jestli si mě mocný skulblaka hodlá dát k snídani, tak by neměl zapomínat, že lovení a zabíjení bezbranných tvorů je v Ellesméře pod přísným trestem zakázáno, pokračoval smějící se Murtagh dál. Trn jen zavrčel něco o tom, že ve městě také nebudou věčně, nicméně Murtagh že by stejně nestál ani za jedno sklapnutí čelistí, kdo ví, jak by něco takového mohlo vlastně chutnat, a chvíli hrál uraženého. Pak se ale vydal sehnat si někde mimo Ellesméru něco k snědku, protože Murtaghovo rýpnutí v něm probudilo hlad.

Murtagh rychle posnídal, ale podobně, jako předtím Eragon, ani on neměl po dvou dnech strávených ve městě pocit sytosti. Snažil se však tomu nepřikládat důležitost a ovládat se. Ostatně, další události mu daly na tělesné potřeby dokonale zapomenout. Když dorazil ke Gilderienovu domu, kde si včera domluvili schůzku, vydal se s ním starý elf na cvičiště, kde je již očekával nejen Vanir, ale také množství ostatních zvědavých elfů obou pohlaví včetně kovářky Rhünon, která chtěla své dílo vidět v akci. Murtagh se na tuto chvíli již od včerejška těšil, a tak bez dlouhých okolků vytasil Lighten a obřadně jím Vanira pozdravil. Pak oba vytvořili nezbytné kouzelné ochrany na ostří svých mečů a zaujali bojové postavení. Chvíli se měřili očima a pak Murtagh jako netrpělivější z nich náhle zaútočil. Vanir se místo zablokování útoku spokojil pouze s úhybem a opět klidně vyčkával. Murtagh to zkusil podruhé, potřetí, počtvrté – vždy se stejným účinkem. Vanir byl neuvěřitelně mrštný a ve dvou případech ze čtyř jej udivený a čím dál víc nasupený Murtagh po svém útoku našel stát s ledově klidným výrazem za svými zády. K jeho velkému překvapení se mu ale elf nevysmíval, jak to dělal v případě Eragona, kterého zpočátku upřímně nenáviděl. Namísto toho uznale prohlásil:
               „Jsi velmi rychlý a v útocích vynalézavý, Murtaghu-finiarel, ale jsi člověk. Nemáš naše zkušenosti ani tělesnou výbavu potřebnou k tomu, abys mě porazil. Poučil jsem se však na Eragonově případu, že se to může velmi rychle změnit, jakmile se začneš přibližovat našim tělesným proporcím a našemu myšlení.“ Ostatní elfové souhlasně přikyvovali.
               „A teď mi předveď svou šermířskou techniku,“ řekl Vanir a současně zaútočil na Murtagha bleskurychlým výpadem. Ten nezaváhal, útok odrazil a elfovi oplatil sérií úderů, která ho donutila několik kroků ustoupit. Pak se rozpoutala smršť vzájemných výpadů provázená pochvalnými výkřiky všech přítomných. To dodalo Murtaghovi sebevědomí a sáhl si až na dno svých sil a svého umu, ale i přes to nebyl schopen Vanira ani jednou zasáhnout.
               „Dost!“ vykřikl asi po půlhodině elf, který na rozdíl od Murtagha, z něhož se lil pot, působil takřka odpočatým dojmem, jakoby předchozí souboj pro něj nebyl ničím víc, než příjemným protažením svalů.
               „Měl jsi vynikajícího učitele a ovládáš techniku souboje tak dobře, jak jen jako člověk můžeš. Jsi opravdu mimořádný bojovník, kterému se mezi ostatními rasami hned tak někdo nevyrovná. V následujícím souboji ti ale ukážu, kolik budeš ještě potřebovat cvičení a v čem jsou zatím tvé slabiny. Připrav se, protože tentokrát budu bojovat naplno.“
               U všech rohatých kullů, tak on si se mnou zatím jen tak hrál? No nazdar…ale stejně mu neprodám svou kůži lacino, pomyslel si Murtagh a zaujal bojový střeh.
               V dalších bolestivých chvílích měl zjistit, jak dalece přecenil svůj odhad situace. Ačkoli Vanir ani tentokrát jeho úderům neuhýbal, ale poctivě je vykrýval, stačilo mu vždy jen pár vteřin k tomu, aby Murtagha zasáhl, a způsobil mu tak řadu bolestivých šrámů. Murtagh se však vždy zarputile z porážky oklepal a pouštěl se do marných soubojů znovu a znovu, odhodlán nedat přede všemi alespoň najevo známky slabosti. Vanir ale věděl, kdy je třeba skončit, aby Murtagh mohl ještě dnes absolvovat další výcvik s Gilderienem Moudrým. Proto znovu Murtagha pochválil, osobně zahojil Jezdcovy šrámy i přes jeho protesty s vysvětlením, že energii si Murtagh má šetřit na další výcvik. Jakou měl jeho instruktor šermu pravdu, poznal Murtagh již v dalších hodinách, dnech a týdnech, které se nakonec změnily v měsíce tvrdé a náročné práce pro něj i pro Trna. Během nich se naučili vše, co dosud neznali, prožili chvíle euforie z pokroku i zoufalství z opakovaných nezdarů, ale vytrvali a stali se Jezdcem a Drakem se vším všudy. Během té doby však zažili ještě jedno důležité setkání a jedno rozloučení:

Třetí den výcviku Vanir Murtaghovi oznámil, že jeho instruktorem šermu se stane někdo jiný, protože on bude muset převzít úlohu vyslance elfů v Nasuadině království. To Murtagha velmi rozesmutnilo, protože za těch několik dní si nyní již laskavého a trpělivého šermířského mistra stačil velmi oblíbit. Vanir se ale na svého novopečeného posmutnělého žáka šibalsky usmál a ujistil ho, že jeho nový instruktor je někým opravdu výjimečným a aby se nechal příjemně překvapit. Víc mu odmítal prozradit, ať zvědavý Murtagh naléhal, jak chtěl. Pak zažil druhý den ráno na cvičišti ještě větší překvapení, když mu v ústrety vykročila s přátelským úsměvem samotná Arya a pozdravila ho taseným mečem. Murtagh nevěřil vlastním očím, kdo že se to má stát jeho novým mistrem šermu. V odpověď se jí chtěl hluboce poklonit a poděkovat jí konečně za laskavost, kterou vůči němu projevila, ale ona, stále se usmívajíc, jen řekla:
               „Oficiality nechme na později, ostatně mezi Jezdci není něčeho takového třeba, protože jsou si svým stavem rovni. Je čas tréninku, Murtaghu-finiarel!“ a s těmi slovy ochránila kouzlem svůj meč, který se zeleně leskl. Murtagh tak tak stačil bleskově učinit totéž a už tady byla Arya, bojovnice s neuvěřitelnou kočičí mrštností a šermířskými schopnostmi překračujícími běžné chápání. Když po dvou hodinách zbědovaný Murtagh vlekl Lighten za sebou, protože se mu nedostávalo sil ani k tomu, aby jej zasunul zpět do pochvy, zpozoroval na kraji cvičiště Vanira, který se široce usmíval na celé kolo:
               „Tak, Murtaghu-finiarel, přeháněl jsem, když jsem ti včera sliboval výjimečného učitele? Ponechávám tě v těch nejpovolanějších rukou, protože kdyby mi to bylo dopřáno, sám bych se ještě u Aryi potřeboval v lecčems zdokonalit. Ať světlo svítí na tvůj meč!“ rozloučil se stále se usmívající elf.
               „A ať hvězdy nad tebou bdí,“ opětoval obřadně a uctivě jeho pozdrav Murtagh. K úsměvu se mu ale už nedostávalo sil.
               Arya vybídla Murtagha, aby se vedle ní posadil na ležící kmen stromu, který tu sloužil odpočívajícím elfům za sedačku. Přátelsky unaveného Jezdce oslovila:
               „Je pro mě velkou radostí vidět tě zde v plné práci a také to, že moji lidé byli schopni konečně odhodit své předsudky, a přijali tě přátelsky. Vidím také, že máš nový meč a je na něm patrné, že Rhünon opět jednou odvedla mistrovskou práci.“
               Její poslední slova vytrhla Murtagha z únavy:
               „Nejdřív mi, prosím, dovol poděkovat ti za všechno, co jsi pro mě udělala, Arya svit-kona. Takovou velkorysost bych nikdy v životě neočekával po tom, kým jsem až donedávna byl. Buď ujištěna, že na svůj závazek k tobě a tvému lidu nikdy nezapomenu. Ale dovol mi, prosím, položit ti následující otázku: Máš meč Jezdce, tolik jsem stačil při našem souboji zpozorovat, a hovořila jsi o nás dvou jako o Jezdcích. Jak tomu mám rozumět?“
               Arya se na Murtagha laskavě podívala a v jejím pohledu se současně tetelila utajovaná radost:
               „To jsou hned dvě otázky, Murtaghu-finiarel, ale na odpověď si budeš muset počkat do dnešního večera. Budeš hostem v domě Tialdarí, kde odedávna sídlí královská rodina. Tam se dozvíš, co si přeješ vědět. Se svými závazky vůči nám si nedělej starosti, protože jsi je již vyrovnal ochotou pomoci nám a ostatním rasám v boji s vilfory. A teď by ses měl připravit na další lekci s Gilderienem.“ S těmi slovy se ladně zvedla z kmene a odcházela směrem do středu Ellesméry. Murtagh za ní zamyšleně hleděl, ale v jeho pohledu nebyla ani stopa po obdivu jejích nesporných ženských půvabů, které by jindy a u jiné dívky při svém založení dokázal ocenit. Zdála se mu přes všechnu prostotu, laskavost a vlídnost, s níž s ním jednala, vzdálená, nepřístupná, téměř jako nějaká královna nebo úžasná bytost z jiného světa.

Přesto se nemohl dočkat večera, a proto bylo jeho cvičení s Gilderienem poznamenáno nesoustředěností, a starý elf nešetřil kritikou. Nakonec se svého žáka přímo zeptal po důvodu jeho dnešních špatných výsledků. Murtagh mu zdráhavě vypověděl vše o setkání s Aryou, svých pocitech z něj a o otázkách, které mu vytanuly na mysli. Gilderien se chápavě pousmál:
               „Setkání s naší princeznou málokoho nepoznamená a ty zřejmě nejsi výjimkou. Je to zvláštní žena. Silná, nebezpečná i laskavá, chladná i vášnivá, nesmírně inteligentní a současně hravá jako dítě… Je rozenou vůdkyní, ačkoli se té úloze vyhýbá, jak jen může. Bude teď muset učinit velmi závažné životní rozhodnutí a já doufám, že se rozhodne správně ke svému prospěchu i k prospěchu nás všech. V cestě jí bude stát hluboký cit, který chová k tvému bratrovi a také výsledek jedné radostné události, k níž došlo před dvěma dny. Ale teď již dost neplodných řečí. Večer se dozvíš víc. Jednou z věcí, které se Jako Jezdec musíš naučit, je trpělivost a soustředění za všech okolností. Tak zpět do práce!“
               Murtagh se přidržel jeho rady, a od té chvíle se snažil od událostí dnešního rána oprostit. Jeho výsledky se zlepšily a také mu čas uběhl o mnoho rychleji. Najednou byl výcviku konec a on se sotva stačil před večeří umýt a převléci do krásnou mladou elfkou připravených slavnostních šatů, které našel ve svém domě ležet na lůžku.
               Tak Eragon je ten šťastný, koho nosí ve svém srdci ta zvláštní žena, pomyslel si ještě při odchodu, ale za sebe pochyboval, že by si přál být na jeho místě.

V domě Tialdarí se sešla Rada Moudrých, Starší Ellesméry, dočasný zástupce královny Däthedr, Murtagh a samozřejmě Trn. Ten byl ovšem celou dobu nesvůj, vzrušeně větřil a celkově působil jako duchem nepřítomný. Murtagh ale neměl čas věnovat svému příteli dostatečnou pozornost, jak se snažil zapamatovat si jména všech přítomných a chovat se tak, aby nikoho z přítomných neurazil, což mezi elfy bylo značně nesnadné. Arya po úvodních větách oficiálně přivítala jménem královské rodiny Murtagha a Trna v Ellesméře a pak se všichni pustili do připravené večeře. Po ní začalo sáhodlouhé projednávání posledních událostí v Alagaësii i zde v Ellesméře a všichni se shodli na tom, že s jakoukoli akcí proti vilforům bude nutné počkat až do ukončení Murtaghova výcviku. On elfy zase na oplátku ujistil, že se bude snažit ze všech svých sil, aby svůj nezbytný výcvik zbytečně neprodlužoval. Na závěr si vzala slovo Arya:
               „Vznešení přátelé, Moudří, Starší lidu, drahý Däthedre, Murtaghu a Trne. V závěru našeho setkání mi dovolte podělit se s vámi o velkou radost, která však nás a mě obzvlášť současně staví před řešení velkého problému. Stalo se, co jsem si po mnoho let a vlastně ještě i docela nedávno v hloubi srdce přála ze všeho nejvíc. Zelené dračí vejce, které jsme ukořistili v Galbatorixově pevnosti, se předevčírem pro mě vylíhlo a já jsem od této chvíle Jezdcem.“
               Na ta slova pozdvihla levou ruku dlaní vzhůru a ukázala přítomným zářící gedwëy ignasia. U stolu to překvapením zašumělo, ale než stačil kdokoli něco říci, vytáhla Arya zpod tabule košík a když odkryla jeho víko, objevilo se roztomilé a krásně zelené dvoudenní dráče. Trn zařval radostí, až polovina hostů na svých místech překvapením nadskočila a část nádobí skončila na zemi. Když se všichni poněkud uklidnili, sdělila ještě, že se jedná o samečka a jmenuje se Fírnen. Než se všichni rozešli, požádala je, aby sdělili všem elfům v Du Weldenvarden, že zatím je dráčkovo vylíhnutí stejně jako Murtaghova a Trnova přítomnost zde přísným tajemstvím, které nesmí uniknout mimo oblast lesa a že je také důvodem, proč by Moudří a Starší měli začít hledat jinou kandidátku pro uvolněné místo na trůně, než je ona. Když se hosté s nesouhlasným mručením rozcházeli, obrátil se Gilderien k Murtaghovi:
               „Vidíš, to je přesně důvod Aryiných starostí, o němž jsem odpoledne mluvil. Přinese to ještě spoustu problémů, jak lze očekávat. Budou to ale pouze naše problémy, tvým úkolem je plně se koncentrovat na výcvik. Ať hvězdy nad tebou bdí“, řekl ještě a zmizel v šeru.