Kapitola 14. Kdo je kdo?

Murtagh s Trnem se vydali za Rhünon směrem k Ellesméře, kde elfové mezitím rozsvítili stovky věčných světel. Když došli na prostranství, kde se předchozího dne konalo shromáždění k přijetí Murtagha, očekával je tam osamocený Gilderien Moudrý. Po záhadném vetřelci a po ostatních elfech jakoby se slehla zem. Gilderien odvedl trojici do stromového obydlí poblíže toho, v němž při svých návštěvách Ellesméry pobýval Eragon. Murtaghovi a Trnovi krátce vysvětlil, jak je používat, takže oproti Eragonovi si nemusel Murtagh napoprvé připadat hloupě. Pak se sesedli k závažné poradě.

Gilderien si vzal slovo a ostatní tiše poslouchali:
                „Před tisíci lety, jak Rhünon dobře ví, jsme čelili děsivé hrozbě. Byla snad svým způsobem ještě strašnější, než Du fryn skulblaka kdysi dávno. Tehdy jsme alespoň nepřítele viděli, ale tohle byla skutečnost, jaké jsme museli vzdorovat poprvé v celé naší elfské historii. Armáda normálním zrakem neviditelných bytostí, pro něž jsme tehdy ještě neměli jméno, k nám vtrhla ze severu a napadla obyvatele Du Weldenvarden. Murtagh si osobní zkušeností ověřil, že útok necvičená bytost zprvu nezaznamená. A když se jí vilfor, jak jim říkáme ve starověkém jazyce (nebo také v běžné řeči polymorf), zmocní, je už pozdě na jakoukoli obranu. Ubožák si ani nic z toho, co v takovém stavu dělal, nepamatuje, protože je nemyslícím nástrojem vilfora, bez vědomí vlastního já, které je potlačeno až na míru nezbytnou pouze k udržení životních funkcí nešťastníkova těla. Zato vetřelec má k dispozici všechny myšlenky, znalosti, vzpomínky a schopnosti jím ovládané oběti. Jediný druh bytosti, kterou vilfor neumí ovládnout, je ta, jejíž duše není složena z oddělených protichůdných částí – pozitivní a negativní. Mezi rasami v Alagaësii se takovému požadavku nejvíce blížíme my, elfové. Naše duše jsou zpravidla již od absolvování základního duchovního výcviku, kterým od těch dob procházíme, celistvé. Ale je tomu tak nikoli proto, že bychom měli nějaký zvláštní dar, který ostatní nemají, ale proto, že se učíme negativní složku naší duše nepotlačovat, ale naopak si ji a její pohnutky uvědomovat. Jen tak ji můžeme cele ovládat, postupně ji přijmout a držet na uzdě analytickým myšlením, jehož schopnost se tak postupně tříbí. Nakonec se obě části duše spojí v jediný celek. Obecně platí, že pokud jedinec objeví a bez výhrad přijme své pravé jméno, dospěl k nutné úrovni poznání. U tebe, Murtaghu-finiarel, došlo k výjimce, a vilfor tě nakonec dostal právě proto, že ačkoli jsi své pozměněné pravé jméno objevil, nepřijal jsi ho za své bez výhrad, a proto se negativní část tvého já, kterou si tak ošklivíš, mohla nepozorovaně, byť i jen v jediném k tomu nezbytném okamžiku, nad tebou ujmout vlády, a poskytnout tak vilforovi živnou půdu pro jeho existenci.

To ale není všechno, co vilfor umí. Kdybychom mu k tomu dnes dali příležitost, a on nám upláchl, mohl by se skrývat v naší nejtěsnější blízkosti a my bychom jej vůbec nemuseli objevit. Vilfor se totiž dokáže proměnit v cokoli z jeho okolí, na co dosáhne svou černou myslí. Je jedno, zda se jedná o živou bytost, rostlinu či třeba kus kamene. Jakmile se jednou v něco promění, přijme postatu toho, v co se proměnil, takže je od svého okolí a od okolních bytostí i sebelépe cvičeným vnitřním zrakem k nerozeznání. Jednu slabinu ovšem tato jeho dovednost má. Budete-li se s Trnem pozorně dívat, a najdete-li dva absolutně totožné objekty nebo dvě stejné bytosti ve své blízkosti, pak si musíte každý dávat maximální pozor na své já. Tedy Trna se to vlastně netýká, protože draci jsou vůči útoku vilfora absolutně odolní. Také dračí očistný oheň dokáže zničit vilfora i v jeho beztvaru, jako jediná ze zbraní. Ovšem vzhledem k tomu, jak dlouho trvá drakovi takový plamen vyvolat, nedostane k ohnivému útoku na vilfora zpravidla příležitost. Také to chce i u draka trochu cviku, než je vilfora schopen i ve stavu beztvaru vidět svým duševním zrakem.

A teď tedy odkud se berou, co chtějí a proč jsme jejich existenci před ostatními rasami tak dlouho tajili:
                Odkud se berou, nevíme. Nevědí to totiž ani oni sami. Jejich existence v našem světě není založena na spojení hmotného těla a duše, jako je tomu u všech živých bytostí. Oni mohou existovat jak ve spojení s tělem, tak též nezávisle na něm v podobě energetického shluku – již zmíněného beztvaru. Co víc, mohou si tělo po libosti ukrást, pokud má jeho nešťastný původní „obyvatel“ k tomu vhodné předpoklady, a přebývat v něm, když se jim podaří s ním spojenou duši zcela ovládnout. V tom případě jsou také schopni zvolené tělo libovolně opustit. Jinak se stávají v takto přivlastněném těle nedobrovolnými vězni – přesně Murtaghův případ. Jak málo jim ale k ovládnutí cizí duše stačí, pocítil Murtagh na vlastní kůži… Pokud by ovšem vhodný okamžik k opuštění těla pro vilfora nenastal, musel by vyčkávat až do doby, kdy jeho „věznitel“ zemře – ale to je velmi nepravděpodobné. Proto ani my po všem výcviku v sobě vilfora nevězníme natrvalo, pokud máme tu smůlu, že se nás pokusí připravit o tělo, ale naložíme s ním jedním ze dvou možných způsobů. To si povíme později.

Co chtějí, je také těžké zjistit. Můžeme jen usuzovat z jejich projevů a činů. Vilforům jsou totiž naprosto cizí jakékoli běžné city a emoce, provázející život všech známých ras i zvířat. Nevědí, co je láska, neznají přátelství, ba ani nedovedou nenávidět. Jejich myšlení je jeden hrůzně do detailů promyšlený analytický proces, na němž je založena celá jejich existence. Pokud se rozhodnou vzájemně spolupracovat, pak proto, že je to v danou chvíli pro ně výhodné – ne aby podpořili jeden druhého jako přítel přítele. Když se vás pokusí zabít, tak nikoli proto, že by vás z nějakého důvodu nenáviděli – prostě stojíte v cestě jejich záměrům. To z nich činí děsivé nepřátele. Oni totiž nemají svědomí. Nepotřebují své činy ničím ospravedlňovat, protože jejich dostatečným opodstatněním je pro vilfory cíl, jehož hodlají dosáhnout. Proč kdysi dávno napadli nás elfy, nevíme vlastně dodnes. Skoncovat s nimi bylo nutné bez prodlení, a nebylo proto možno podnikat výslechy, které by nad to byly smrtelně nebezpečné pro tehdejší tazatele. Možná, že náš zajatec – mimochodem, nemají jména – nám prozradí víc. Vanir a Bergalond už právě začali přecházet k tvrdším metodám výslechu, když jsem vám šel naproti.

Proč jsme jejich existenci tak dlouho tajili? Odpověď je jednoduchá, ačkoli pro mě velmi nepříjemná. Ale musíte ji znát. Jednoduše byla zasazena hluboká rána naší ješitnosti. Jak bychom vypadali v očích ostatních ras, kdybychom připustili, že takové beztvaré a bezejmenné „cosi“ dokázalo nepozorovaně proniknout do Du Weldenvarden, poté infiltrovat do duší téměř poloviny zde žijících elfů a nakonec rozpoutat bratrovražednou válku mezi námi…?“ Tady se Gilderien na chvíli odmlčel a na jeho tváři bylo patrné, jak bolestná vzpomínka na ty doby ještě dnes rmoutí jeho duši. Pak o něco tišším hlasem dodal:
                „Odpusťte, hned budu pokračovat, ale nemohl jsem si nevzpomenout na svou milovanou přítelkyni Fio, kterou jeden z nich napadl a ovládl. Mně pak nezbylo, než ji vlastnoručně zabít, protože tehdy jsme ještě nevěděli, jak proti nim bojovat. Napadla mě mečem s úmyslem se mnou skoncovat, a já jsem se jen bránil. Bylo to děsivé, protože mnou způsobená zranění jakoby na ni neměla sebemenšího účinku. Murtagh se dnes také po svém zranění choval podobně. Nakonec mi nezbylo, než ji zabít, ale její smrt byla zbytečná, jak dnes již víme, protože toho netvora v ní stejně nezničila. Ovšem právě tehdy jsem si všiml řídkého obláčku šedé páry, který doprovázel její poslední výdech. Myslel jsem si, že to je podoba její duše a chtěl jsem se jí ještě naposledy v mysli něžně dotknout. Co se stalo pak, si můžete snadno domyslet. Na okamžik ve mně převládla má temnější stránka, protože bolest ze ztráty Fio ve mně probudila hněv. To té bestii stačilo ke změně hostitele. Pak jsem absolvoval nejděsivější souboj o vlastní já, který jsem v mém předlouhém životě zažil. Stalo se přibližně toto:

Můj hněv se vystupňoval tak, že jsem téměř nepoznával sebe sama. Chtělo se mi vraždit, ničit a pronásledovat nejkrutějším způsobem vše živé v mém okolí. Naprosto jsem zdemoloval svůj stromový dům a kouzlem pozabíjel všechno v dosahu mé mysli včetně broučích larev a podobných živočichů. Dodnes nemohu být prozřetelnosti dostatečně vděčný, že tehdy nebyl poblíž nikdo z elfů. Jakmile jsem s tím byl hotov, chtěl jsem pokračovat někde jinde. Právě v tu chvíli jsem v zuřivosti zakopl o rozbitou stoličku a upadl na zem. Krátký okamžik leknutí mi na několik vteřin vrátil soudnost, a když jsem uviděl, co jsem ve svém okolí natropil, zoufale jsem se upnul na ten chvilkový pocit lítosti, který se ve mně probudil. Nějakým zázrakem jsem intuitivně vycítil, že to je právě to, co mě vyvede z celé hrůzy. Jenže lítost mi dlouho nevydržela a já jsem se zase začal propadat do temné zuřivosti. A tak to pokračovalo stále dál – chvíli měl navrch vilfor, chvíli se mi vracelo jasné myšlení. Ale pozvolna se jasné chvíle začaly prodlužovat, a když se mi podařilo upnout se na pocit sounáležitosti s ostatními a touhu je nějak před tímto strašným nepřítelem ochránit, vilfor to nakonec vzdal a uzavřel se do energetického kokonu, který Murtaghovi popsal včera Bergalond, když vás přišel večer varovat.

Po tomto dílčím vítězství jsem vyhledal naše nejlepší kouzelníky, abychom se poradili, co s tím. Bylo jasné, že se nikdo z nás elfů nemůže natrvalo stát dobrovolným věznitelem jednoho vilfora. Dříve či později by si u drtivé většiny obyvatel Du Weldenvarden našel cestu ven. Tehdy jsme neměli náš dnešní trénink. Pak Bergalonda napadlo, že by se mi mohlo podařit vilfora asimilovat do mé duše tak, jak jsem to tenkrát občas zkoušel s temnější stranou mé osobnosti, abych udržel své horší já na uzdě. Byl to úžasný risk, protože tento výcvik jsem ještě nedokončil, ačkoli již k celistvosti mé duše mnoho nezbývalo. Vědomí, že mám stále v sobě takovou odpornou bytost a touha pomoci ostatním mi však daly sílu se o to před pro jistotu tasenými meči a připravenými kouzly ostatních pokusit.

Soustředil jsem se na vilforův kokon, který jsem vnímal myslí jako matně černě žilkovanou stříbrnou kuličku. Jenže rozbít jej nebylo jen tak. Proto jsem pokusy v tomto směru vzdal a vzbudil jsem v sobě myšlenku na pomstu, ale jen zlehka a na pozadí mysli, abych ji kdykoli mohl snadno potlačit. Vilforův kokon okamžitě reagoval – černé žilkování postupně bledlo, až nakonec zcela zmizelo. Pak začal kokon průhlednět a já uviděl vnitřním zrakem šedou mlhu, která jej vyplňovala. Byla stejná jako ta, jež unikla z úst mé milované při jejím posledním výdechu. V tom okamžiku jsem jednoznačně vycítil, že nadešla doba k útoku. Pronikl jsem dovnitř zbývající tenounké energetické slupky kokonu a uchopil svou myslí co nejpevněji jeho obsah. Současně jsem opustil myšlenku na pomstu a plně jsem se soustředil na vilforovo nitro, které přede mnou leželo jako otevřená kniha. Jednu vilforovu myšlenku a vzpomínku po druhé jsem převáděl v její pozitivní opak nebo vymazával a současně jsem se snažil nepodlehnout panice z toho, co jsem viděl a cítil. Ta bytost snad ani není z tohoto světa, struktura a obsah její mysli je nám naprosto cizí a odporný. Celý proces trval přibližně dvě hodiny, a když jsem konečně mohl bez nebezpečí to, co z vetřelcovy bytosti zbývalo, vpustit a učinit součástí své duše, byl jsem na pokraji vyčerpání a přátelé mi museli dodat pomocnou energii, abych se udržel na nohou. Pak jsem je ještě pro jistotu nechal prozkoumat mé nitro, a když nic nenašli, způsob jak zničit vilfora, byl na světě.

Mělo to ovšem jeden háček: V té době nikdo z elfů neměl ani částečně dokončený výcvik scelení duše a čas k účinné obraně se nám krátil. Pak, když situace vypadala beznadějně, nás zachránila žena, jíž nikdy nebudeme moci být dostatečně vděční. Rhünon má tu čest počítat ji mezi své přátele, takže další vyprávění přenechám jí,“ skončil starý elf své vyprávění. Murtagh, který během Gilderienovy řeči napětím ani nedýchal, využil přestávky ke krátkému myšlenkovému spojení s Trnem:
                Můj příteli, co na to říkáš? Drak jen sklapl naprázdno údivem pootevřené čelisti a odpověděl:
                Nevím, co říct, něco takového se vymyká naší zkušenosti. Jsem ohromen, jako ty. Ale mám podezření, že nám to ten Moudrý nevykládá se všemi pro elfy bolestnými a zahanbujícími podrobnostmi bez konkrétního záměru. Cítím, že bude z nějakého důvodu chtít naši pomoc a také cítím, že ji dost dobře nebudeme moci odmítnout, aniž bychom se právem jako Jezdec a Drak jednou provždy neodsoudili k věčnému opovržení.
                Murtagha zaplavila vlna obav, protože to, co Gilderien doposud prozradil, vypadalo v souvislosti s ranními událostmi jako pořádný problém. Byl statečný a nebál se čelit jakémukoli střetu se zbraní v ruce nebo podle potřeby s pomocí kouzel. Ale tohle neviditelné a neuchopitelné „cosi“, které nepřipraveného člověka mohlo dostat kdykoli a kdekoli bez možnosti se předem bránit, mu nahánělo husí kůži. Neměl však čas se svými myšlenkami dále zabývat, protože Rhünon pokračovala tam, kde Gilderien přestal.

„Postupem doby se jednotlivé vzájemné útoky mezi elfy množily a nakonec se téměř polovina obyvatel odebrala na Pusté pláně severně od Du Wledenvarden. Tam vytvořili něco velmi podobného pravidelné armádě, která ale neměla viditelné velitele. Přesto se vše zdálo být dokonale organizované a každý jakoby přesně věděl, co má dělat a kde je jeho místo. Hlídky kolem jejich tábora se pravidelně střídaly, zásobovači přiváželi jídlo a materiál. Všechno potřebné si brali od ostatních obyvatel Du Weldenvarden, kteří jim raději všechny ty věci poskytovali, protože členové podivného vojska se zdáli být v případě potřeby připraveni a ochotni bránit rasu elfů před možným útokem, jak sami tvrdili. Ano, dnes víme, že jsme měli podrobně prozkoumat jejich myšlenky, ale něco takového se mezi elfy vzájemně tehdy považovalo za nemístné a za hrubou urážku. Pak to ale Gilderien a jeho přátelé, v nichž se sbíralo podezření, s požehnáním krále (Aryina otce) přece jen v několika případech udělali, byli nuceni všechny zkoumané na místě zabít a vilfory, kteří se je pokusili napadnout, okamžitě asimilovat. Můj dobrý přítel Bergalond při tom tenkrát duševním vyčerpáním skoro zahynul.

Jakmile se zpráva o tom donesla armádě na Pustých pláních, začali jsme pozorovat přípravy tažení, ale k naší hrůze vojsko druhý den vyrazilo proti nám. V předvečer bitvy se mezi námi objevila žena, která nebyla elfského původu. Neprozradím zde, kým je, ale přes svůj zjev a způsob vystupování vládne neuvěřitelnými schopnostmi. Vyslechla si podrobnosti o našem soužení a uklidňovala krále, který byl bez sebe obavami o svůj lid, tím, že do rána nějaké řešení vymyslí. A vymyslela! Když armáda z Pustých plání dorazila k severní hranici Du Weldenvarden a ostatní elfové v čele s králem zaujali na kraji lesa obranné postavení, ta žena osamocená vyrazila na koni jako vyjednavač vstříc nepřátelským šikům. Na půl cesty se zastavila a zdálo se, že očekává vyjednavače z nepřátelského vojska. Jak jsme se ale mohli zakrátko přesvědčit, nebylo to tak. Než jí stačil kdokoli vyjet naproti, pozvedla zvláštním pomalým gestem v rozpažení obě ruce a bez jediného slova je nechala prudce klesnout k bokům. S nepopsatelným zvukem se planina s vojskem pomalu propadala před nohama jejího koně do hloubky šedesáti stop, a vytvořila tak hlubokou kruhovou mísu se strmými stěnami o průměru dostatečném k uvěznění celé nepřátelské armády. Než jsme se my i protistrana stačili vzpamatovat, seskočila s koně a melodickým hlasem zazpívala prapodivný sled tónů. Pak jsme uslyšeli dunění dračích křídel. Tak silný zvuk do té doby v Du Weldenvarden nezazněl. Nad lesem se objevil gigantický fialový drak nepodobný těm, které jsme znali od Dračích Jezdců ani těm divokým. Tenhle měl štíhlejší tělo a protáhlejší tlamu, jeho hlavu zdobily dva vzad obrácené dlouhé a ostré trny nebo spíše už rohy a tělo bylo zakončeno dvojitým ocasem. Při přeletu kolem nás uchopil jemně ženu obrovskou přední tlapou a elegantním pohybem si ji vyhodil na hřbet. Neměl sedlo a ta neuvěřitelná žena mu zůstala jako by nic na hřbetě stát, až se zdálo, že snad její chodidla se šupinatým tělem obra okamžitě srostla. Vytasila fialový scimitar – ano, Murtaghu, ten, kterým jsem tě zranila a který mi na rozloučenou tehdy darovala – a svým jasným hlasem jedenkrát vykřikla. Drak zařval v odpověď, až nás skoro všechny ohlušil a sletěl níže nade dno vzniklé kotliny. V tu chvíli mu z tlamy vyrazil plamen očistného ohně takových rozměrů a síly, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Byl rozžhavený doběla a prokmitával fialovou. V jeho žáru se cokoli během několika zlomků vteřiny vypařilo. Co nezasáhl drakův oheň, stačila žena dokončit svým děsivým mečem. Sršela z něj energie neuvěřitelné síly a neznámého původu a zanechávala po sobě jenom zmar. Celé to netrvalo ani pět minut a nikdo z celé nepřátelské armády se nezmohl na odpor. Pak drak přistál před králem a uklonil se mu. Král jeho pozdrav s úctou opětoval a žena mezitím seskákala pružně z obrova hřbetu. Nato fialový drak odletěl a krátce po tom se nad obzorem z ničeho nic rozplynul. Vlastně to skoro nikdo neviděl, protože všichni byli zaujati fascinující cizinkou. Za jejími zády stoupal dým z požářiště a ona se klidně a nevzrušeně obrátila ke králi se slovy:
                „Neočekávám od tebe slova díků, po krveprolití, které jsem právě způsobila. Vždyť to byli vaši přátelé a příbuzní, kteří zde tak tragicky zahynuli. Věz ale, že jiné cesty nebylo a k mému činu že jsem dostala svolení členů kruhu mocnějších a moudřejších bytostí, než kterýkoli vládce nebo Dračí Jezdec v Alagaësii. Teď bude nutné probrat některé nezbytné kroky s tebou, tvými kouzelníky, nejlepšími bojovníky a radou Moudrých.“ Na to král odpověděl:
                „Máš pravdu, tak obrovská tragedie nás nepostihla od doby, kdy jsme byli nuceni hledat si zde v Alagaësii nový domov, když jsme ten náš původní museli opustit. Přesto ti, svit-kona, upřímně děkuji, protože jsi zachránila můj lid před úplnou zkázou, před níž nebylo úniku.“
                „To je také mým posláním, nedovolit vyhynout žádné rase v Alagaësii. Víc ti ale o sobě prozradit nesmím. Až teď učiníme nezbytné kroky, rozloučíme se a až do dalšího ohrožení tvé rasy mě nespatříš. Žij tedy blaze, dlouho a vládni moudře! Nechť hvězdy bdí nad vámi všemi,“ zakončila žena svou řeč.

Ta žena se začala opět objevovat v Alagaësii v průběhu poslední stovky let, když se Galbatorix dostal k moci a objevuje se dodnes. Než ovšem tenkrát před tisíci lety zmizela stejně náhle, jako se objevila, udělala následující opatření:
                Vydala se na nejvzdálenější severní mys Alagaësie, kde vládne po většinu roku drsná zima. Tam přetvořila vysoký černý útes na pobřeží v důmyslnou energetickou past způsobem, který nechápali ani naši Moudří. Další zvláštností bylo, že celé jí to včetně cesty tam a zpět nezabralo více, než dvě hodiny. Když se mezi námi objevila beze známky výraznější únavy, snad jen trochu rozcuchaná a ošlehaná ledovým větrem, přenesla obraz útesu do myslí nás všech. Pak se s nejodvážnějšími a nejschopnějšími z nás vydala na lov zbývajících vilforů, které nás naučila vidět i v jejich beztvaru. Zprvu nás před nimi chránila jakousi podivnou energetickou bariérou a předvedla nám, jak vetřelce odhalovat i jak beztvar kouzlem spoutat a odeslat ho do pasti na severu. Brázdili jsme s ní Pusté pláně několik měsíců, až jsme si byli, nakolik to šlo, jisti, že se nám je podařilo od vilforů vyčistit. A tam, uprostřed plání, se s námi žena z ničeho nic krátce rozloučila. Nakonec se obrátila ke mně a řekla:
                „Rhünon, požehnaná kovářko elfů, přijmi na památku můj meč na obranu v dobách, které určitě ještě někdy přijdou. Ty a tvé nadání jste pro vaši rasu neocenitelným pokladem, který je třeba střežit. Ať jsou tvé ruce neustále stejně pracovité a ať světlo svítí na tvůj meč i na ty, které ještě vykováš!“ Než jsem se zmohla na odpor, protože přijmout takový dar jsem se vůbec neodvažovala, hodila mi tu skvělou zbraň i s pochvou s koně, na němž seděla, a mně nezbývalo, než ji v letu zachytit. V tom okamžiku se v prostoru před ní objevilo cosi jako modře lemovaný temný otvor a ona do něj vstoupila, a i s koněm v ten ráz zmizela,“ skončila kovářka své vyprávění.
                To už měli Murtagh i Trn doslova oči na vrch hlavy, tedy pokud se něco takového vůbec smí o drakovi říkat. Ta záhadná žena i podivný drak oba doslova fascinovali. Musela být někým nepopsatelně mocnějším, než sám Vrael nebo Galbatorix… V tom se do hovoru zapojil opět Gilderien Moudrý:

„Objev vilfora v bývalém Království je velmi znepokojující, Murtaghu-finiarel. Proto tě teď chci jako Jezdce, jímž po právu jsi, požádat o pomoc v boji s těmito nepřáteli. Není totiž sám, to už nám náš zajatec prozradil. Nesmíme tedy dopustit, aby došlo k další katastrofě, jedné války už bylo až dost. Poskytneme ti k tomu nejprve veškerý nezbytný výcvik a dokončíš u nás před tím také svůj výcvik Jezdce, protože Eragon je příliš zaměstnán jinými povinnostmi a ani bych nepovažoval pro tebe za vhodné, aby tě teď učil tvůj bratr. Co nám s Trnem odpovíte?“
                A je to tady, Trne, jsme v tom a nikdo nám to už neodpárá. Měl jsi pravdu. To bude daleko větší dobrodružství, než jaké jsme čekali, ale vydejme se na tu cestu do pekel společně. Snad se na ní splní to, co jsme od ní očekávali, dotkl se Trnovy mysli Murtagh.
                Drak v odpověď na Murtaghova slova souhlasně nadšeně zařval a ten elfovi obřadně odpověděl:
                „Bude nám ctí, Gilderien Elda a Rhünon svit-kona. Naše životy i můj meč jsou vám k službám, dokud nepadneme nebo úkol nesplníme vítězně.“
                „Děkuji ti Murtaghu-finiarel, pojďme tedy společně dokončit výslech zajatce, snad nám prozradí více,“ řekl starý elf, všichni se zvedli ze stoliček a zamířili za ním ven ze dveří.