Kapitola 17. Souboj s časem
Bylo dohodnuto, že než trojice přátel odejde z města vyzvednout zásoby, spojí se s královnou Nasuadou, aby ji včas varovali. Eragon dnes již podruhé vytáhl kouzelné zrcátko a poprvé od chvíle, kdy se rozloučili, uviděl Nasuadin přátelský obličej. Královna byla zjevně ráda, že ho vidí, ale přesto měl Eragon dojem, že ji něco trápí. Nasuada měla kruhy pod očima a působila unaveně, zřejmě se řadu nocí pořádně nevyspala. Protože si Eragon všiml, že není v trůnním sále sama, ale jsou s ní Jörmundur, Elva a Trianna, požádal královnu, aby je přivolala blíž, ale nikoho dalšího, aby do sálu nepouštěla, ani tělesnou stráž ne. Nasuadin uštvaný výraz ještě zesílil v tušení něčeho vážného:
„Eragone, co tak zásadního tě potkalo, že si to přeješ udržet v naprosté tajnosti?“ zeptala se, když předtím splnila Eragonovo přání.
„Nasuado, prosím, zatím nepodléhejte nikdo panice, snad máme ještě dost času připravit se na nezbytnou obranu.“
„Eragone! Na obranu? Před kým? Na co jsi to na své cestě narazil?“ chrlila ze sebe Nasuada jednu otázku za druhou se zřejmou stopou paniky v hlase. Eragon si uvědomil, že nezačal právě nejlépe. Proto královnu uklidnil a jednoduše jí vyložil krok za krokem, co výpravu cestou potkalo.
„Teď již tedy víš, proč nechci vyvolat zbytečnou paniku. Nevíme, proč tato armáda dosud nezaútočila ani co má v plánu. Možná se ani k ničemu nechystá. Možná udeří už zítra. V každém případě jsem poslal Safiru s elfkou Anís zpět, aby varovala všechny vládce v Alagaësii. Tebe žádám o totéž. Kdyby totiž vládci nebyli ochotní brát Anísina a Safiřina slova dostatečně vážně, tebe jistě poslechnou. A ještě o něco tě musím požádat, propátrej celou Ilireu až po nejhlubší sklepení. Nech kouzelníky z Du vrangr gata prozkoumat celé území města a nejbližší okolí, ať hledají uzavřené nebo zasypané prázdné prostory a všechny, které objeví, nech otevřít. Jeden z portálů obousměrné Brány z Ostrovů Poslední naděje by měl totiž být právě někde v Iliree. Když ho najdete, postavte k němu silnou vojenskou stráž – tak sto mužů v pohotovosti bude stačit. Nikdo ať se k portálu nepřibližuje na méně, než patnáct kroků a nikdo ať do něj nevstupuje – znamenalo by to pro něj okamžitou smrt, pokud nezná klíč nutný k jeho otevření. Když se v něm objeví kdokoli kromě Solembuma, který se na souostroví vydal prozkoumat situaci, ať jej stráže okamžitě zabijí, jakmile sáhne po zbrani. A pozor, ten někdo může být velmi mocný kouzelník, tak buďte ve střehu.“
„Dobře, stane se, jak si přeješ. A, Eragone, neříkal jsi náhodou ‚jeden z portálů‘? Kde je tedy další? A kolik jich je?“ ptala se naléhavě Nasuada. Současně Eragon zaregistroval v pozadí vášnivou tichou hádku mezi Jörmundurem a Elvou, ale čeho se týkala, to ze šeptem vyslovovaných vět nemohl vysledovat. Zaslechl jen Elvina důrazněji pronesená poslední slova:
„…o tom budeš pěkně mlčet, pamatuj, co nařídila Arya!“ Z toho Eragon příliš moudrý nebyl, takže raději hned královně plné obav odpověděl:
„Máme důvod se domnívat, že je už pouze jeden další portál, který se skrývá v Helgrindu.“ Nasuadě se po jeho slovech viditelně ulevilo:
„Okamžitě tam vysílám vojenskou jednotku a kouzelníky. Co teď hodláte podniknout dál?“
„S výpravou na východ je konec a přízrak ve věži nám prozradil, že bychom tam stejně nenašli, co jsme hledali. Preventivně zabezpečíme zbývající dvě města Trojměstí, protože nechceme, aby Branám padali za oběť další lidé, a současně se je obáváme zrušit, abychom neprozradili druhé straně, že o její existenci víme. Nejspíš také prozkoumáme záhadné město El-harím za pouští na východě pod dělícími horami, které sahají od moře k moři…“ To už ale Jörmundur nevydržel a ani Elva ho nedokázala zadržet:
„Stínovrahu! Tam v žádném případě nechoďte! Číhá tam zákeřné zlo nesmírné síly!“
„Nevím sice, jak o tom víš, ale i mapa, kterou máme k dispozici, nás před tím místem varovala. Budeme opatrní. Vy teď hlavně buďte ve střehu a my se vrátíme co nejdřív, jak to bude možné. Až uvidíte někdy zítra nebo pozítří Safiru, vyřiďte jí, co máme v úmyslu, aby nás mohla po skončení našeho úkolu najít. Dávejte na sebe všichni pozor!“ Než spojení ukončil, obrátil se Eragon ještě ke královně:
„Nasuado, jsme přátelé již dlouho a vidím, že tě něco trápí. Nechceš se mi něčím svěřit? Potřebuješ pomoc? Mám se hned vrátit? Jestli ano, neboj se to přiznat a požádej také Safiru, pomůže ti, jak bude moci,“ naléhal ještě Eragon. Nasuada se ale poněkud nuceně usmála a rozloučila se:
„Příteli Eragone, jsi laskavý, ale s problémy, které máme, si musíme poradit sami – a také to dokážeme. Opatrujte se a v pořádku se nám vraťte.“ S tím ukončila spojení.
Zaražený Eragon chvíli ještě hleděl do prázdného zrcadla, než je vrátil zpět do svého batohu. Pár okamžiků ještě uvažoval, že by mohl zkusit promluvit s Roranem, ale pak usoudil, že by to stejně ničemu neposloužilo. Jakmile by totiž jeho bratranec pojal podezření, že jsou Eragon nebo Nasuada v nebezpečí, chtěl by jim okamžitě vyrazit na pomoc bez ohledu na cenu, kterou by za to musel zaplatit. A na to jeho a Katrinu Eragon příliš miloval. Proto jen zadrhl tkanici batohu a hodil si ho na záda. Společně pak vyrazili podél Eddy až na místo, kde posádka Talíty složila jejich výbavu na cestu. Slunce již pomalu klesalo k obzoru a na jižní obloze se ve shodě s Eragonovými popoledními předpoklady sbírala bouřková mračna rozměry neobvyklá pro tato místa a roční období. Eragon se začal poněkud obávat, jak přečkají noc, ale Angela z ničeho nic prohlásila:
„Tady už v žádném případě nezůstaneme. Mám tu ze všeho husí kůži. Je děsivé zjistit po tolika letech, v co se proměnilo mé rodiště. Dům, ve kterém jsme našli předešlou noc útočiště, byl domem, v němž mě kdysi vychovali mí laskaví zámožní pěstouni. Kdo ví, komu naposledy patřil... Ale teď není čas na sentimentální vzpomínky, a tobě, Eragone, se zakrátko dostane odpovědi na otázku, jak dokážeme se Solembumem tak rychle cestovat.“
Gestem povolala své společníky těsně k sobě a vyzvala je, aby ji objali kolem ramen. Blödhgarm, který doteky s lidskými bytostmi snášel jen s největšími rozpaky, jí vyhověl až po určitém zaváhání. Pak ještě Angela naznačila Eragonovi, aby ji v mysli sledoval, a tak se učil. Udělal, oč jej požádala, a zjistil, že vše je velmi podobné kouzlu, jímž manipulovala s Branou. Jen začátek byl jiný, založený na propojení čtyř elementů se základní zemskou energií, a konec celého postupu závisel na přesné představě místa, kam měl průchod prostorem vyústit. Angela podrobila tuto představu zvláštnímu rozboru a na jeho základě zazpívala v duchu na úplný konec jednoduchou zvláštní melodii pro to místo zřejmě nějak charakteristickou. Během několika okamžiků se objevil portál podobný tomu v Arak-Tan, jen o něco menší. Když do něj společně vstoupili, pocítili na chvíli ztrátu rovnováhy a jejich těla jakoby se vlivem nějaké vnější síly poněkud protáhla. Vzápětí již ale viděli vyústění prostorového průchodu a byli vypuzeni, protože jinak se ten pocit nazvat nedal, na břeh velké zátoky překrásného jezera – spíš malého moře, v jehož hladině se odráželo pomalu zapadající slunce. Když se Eragon obrátil, stačil už pouze zaznamenat, že výstupní portál průchodu se právě rozplynul, jako pára nad hrncem.
Vnitrozemské jezero Lar - tak se jmenovalo - bylo opravdu slané, jak Angela tvrdila, a jeho jinak naprosto čirá voda se proto nedala pít. Byla ale u břehu vlažná a příjemná pro koupel, a toho všichni využili měrou vrchovatou. Eragon se cítil velmi osvěžený a jako první se začal podrobněji rozhlížet kolem. V dálce na druhém břehu přes zátoku byly patrné obrysy velkého města, o němž Eragon předpokládal, že nese jméno Šur-Ban. Za ním se rýsovaly nevysoké zalesněné kopce. Když slunce již téměř zapadlo, zpozoroval díky svému amuletu podobnou „mořskou sasanku“, jako v Arak-Tan. V noci postavili hlídky, ale vše zde probíhalo zjevně podle úplně stejného plánu – v širém okolí nebylo ani stopy po něčem živém, kromě rostlin. Druhý den už tři přátelé věděli naprosto přesně, co mají udělat. Tentokrát ponechala Angela na Eragonovi, aby sám pod jejím vedením upravil směr a intenzitu kouzla. Ten se ukázal být vnímavým žákem, postup si pozorně uložil do paměti už ráno a vše dokázal uspokojivě dokončit pouze s několika Angelinými drobnými zásahy. Město nemělo citadelu, jako Arak-Tan, ale celou jednu jeho čtvrtinu zabíral vládcův palác s přilehlými zahradami a jednosměrnou Branou na svém prvním nádvoří. I zde kouzlo navozující představu života ve městě a kolem něj již vyprchalo, ale nic tu tentokrát neukazovalo ani na nějaký jeho pozůstatek. Následující velmi podrobná prohlídka paláce nepřinesla poutníkům ani náznak odhalení podobného tomu včerejšímu – tedy kromě důkladného vyrabování. V předvečer téhož dne po krátkém občerstvení Angela vytvořila další průchod prostorem, a oni se tak ocitli poblíž města Vel-Daren na severním mořském pobřeží Alagaësie.
Situace byla opět stejná, jako v předchozích případech – krajina beze stopy života, jen tráva, květiny, keře a stromy. Nad městem ležícím na pobřeží východně od místa, kde se vynořili, byla opět se svými chapadly viditelná podivná „mořská sasanka“. Strávili na mořském břehu chladnou a větrnou noc, protože počasí tady na severu bylo přece jen o něco drsnější. Ráno se chtěli vydat do Vel-Daren, aby to měli co nejrychleji za sebou. Pobyt v opuštěných vyrabovaných městech totiž působil na všechny velmi stísňujícím a zneklidňujícím dojmem. Měli v ulicích chvílemi pocit, že slyší ozvěnu neexistujících kroků nebo že koutkem oka zachytili v blízkosti jakýsi kradmý pohyb. I psychicky velmi odolný elf-vlk Blödhgarm chvílemi zneklidněně jakoby větřil a ježil svou modrou srst. Měli již téměř sbaleno na cestu, když Eragona přepadl neodbytný pocit, že je kýmsi pozorován. Rozum mu říkal, že je to nesmysl, ale instinkt mu velel otočit se k mořskému břehu, odkud byl podle všeho sledován. Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil v dálce nevelkou loď, která si to zjevně namířila právě k jejich dočasnému táboru. Upozornil na to své dva druhy. Protože loď byla pouze malá a měla proto nejspíš jen malou posádku, která o nich již stejně věděla, nijak se nesnažili ukrýt nebo zmizet a očekávali neznámé hosty. Jak se loď blížila, bylo stále zřejmější, že ji nejspíše postavili elfové. Docela blízko pobřeží zakotvila a spustila na vodu jediný člun. Do něj nastoupili dva elfové a kouzlem jej popoháněli ke břehu. Eragon s Blödhgarmem jim pomohli člun vytáhnout z vody na písčitou pláž a všichni tři se s příchozími pozdravili po elfském způsobu. Pak se ujal slova štíhlý vysoký elf s částečně prokvetlými tmavými vlasy, zatímco mladší a menší ze dvojice, podle vzhledu nejspíš elfův mladší bratr, jen rozhovor pozoroval:
„Setkání s vámi je neočekávanou, ale velmi příjemnou událostí v našem jinak osamělém životě, který tu vedeme. Víme o vás již od předchozího večera, protože váš táborový oheň bylo z moře vidět na míle daleko, ale nevěděli jsme, jak vzácnou návštěvu tu máme možnost přivítat. Opatrnost nám však velela počkat do svítání, než se za vámi vydáme. Já jsem Foldor a se mnou je tu Maldor, můj mladší bratr. Žijeme na mořském pobřeží na východním konci Du Weldenvarden, asi dva dny plavby odtud na západ. Občas podnikáme hlídkové výzvědné výpravy až sem, k Prokletému městu.“
„Prokletému městu? Pokud víme, jmenuje se Vel-Daren,“ nadhodil Eragon v naději, že se mu podaří zřejmě nezvykle sdělného elfa přimět k další řeči. Tomu ale zjevně chyběl kontakt s někým zvenčí, a nedal se proto příliš pobízet:
„Přejmenovali ho tak kočovníci, kteří se tu občas objeví. Teď už se ale velmi dlouho nikdo z nich neukázal. Vykládali ale, že dále na jih leží ještě dvě podobná města bez života v nich i v okolí. Prý v každém z těchto měst beze stopy zmizí každý, kdo se do nich nebo do jejich příliš velké blízkosti odváží. Je to pravda? A, nebudete-li to považovat za nemístné, můžeme se zeptat, jaké plány sledujete v těchto nešťastných končinách vy?“
Eragon se podíval po svých druzích a když si v jejich očích přečetl souhlasnou odpověď, vyložil elfovi stručně, jak se věci mají. Ten neskrýval obavy, protože se s bratrem těšili a doufali, že po porážce Galbatorixe budou moci vést klidný odloučený život bez jakýchkoli hrozeb. Zhluboka povzdechl a vážně pokýval hlavou.
Na elfa nezvyklý projev emocí, uvědomil si Eragon, asi ho naše zpráva opravdu zasáhla.
„Tak takhle je to tedy,“ opakoval Foldor ještě jednou.
„V každém případě jsme hluboce vděčni za šťastnou náhodu, která vás sem seslala. Kočovníci jistě přivítají, když se nebudou muset bát o svůj dobytek i sami o sebe v blízkosti těch měst a vrátí se sem život. A když ta místa ještě zabezpečíte, aby nikoho nelákala, nemůžete pro nás všechny udělat víc.“
„To považujeme za naši povinnost. Další starosti nám teď ale dělá osud našeho čtvrtého druha a Brána ze Souostroví Poslední naděje do Alagaësie. Slibuji, že pokud se podaří nebezpečí zažehnat v zárodku, vrátí se sem dříve či později někdo z nás a města uvede zrušením portálů a kouzel s nimi souvisejících do stavu, kdy budou zase normálně obyvatelná – ačkoli pochybuji, že se tam bude hned chtít stěhovat mnoho lidí. Nemůžete nám ale poskytnout ještě nějaké informace, které by nám mohly být jakkoli prospěšné? Jistě jste na svých výpravách nějaké poznatky nasbírali,“ zeptal se jen tak pro jistotu Eragon. Elf si chvíli mnul bradu, jakoby se nemohl rozhodnout, zda promluvit, či ne, když v tom se poprvé naléhavě ozval mladší bratr Maldor:
„Klidně o tom promluv, já si už v této chvíli nemyslím, že Aryino nařízení má ještě nějaký smysl…“
„No dobře, dobře,“ skočil mu starší bratr do řeči. „Můj bratr je na elfa neobvykle impulzivní, jak vidíte, ale myslím si, že tentokrát má pravdu. Arya drötting o tom zakázala mluvit s kýmkoli mimo Du Weldenvarden a obzvláště s tebou, aby tě to neodvádělo od tvého původního úkolu, ale tolik ti, Stínovrahu, snad prozradit mohu: Přímo v Ellesméře se u jednoho našeho vzácného hosta z území původního Království podařilo zachytit a vyslechnout uvízlého vilfora, kterého si s sebou v sobě nevědomky přinesl.“
Elf se odmlčel, zřejmě v očekávání Eragonovy překvapené reakce, ale namísto Jezdce sebou trhli Angela a Blödhgarm. Eragon se tvářil nechápavě, takže se Angela ujala slova:
„Co vám prozradil? A kde se vzal v Království? Pomáhala jsem před tisícem let ty zrůdy do jedné zničit nebo pochytat a uvěznila je na věky v pasti na severu. Jak je tedy možné, že se nějaký objevil a ještě k tomu v Království?“ Vystřelila na Foldora záplavu otázek Angela.
Teď ovšem zkoprněli překvapením Foldor i Maldor. Okamžitě se Angele hluboce uklonli:
„Odpusť, že jsme tě, vznešená, hned nepoznali,“ začali se okamžitě omlouvat, ale Angela je v zápětí uklidnila:
„Je to už dávno a v tomto záměrně nenápadném převleku jste po tisíci letech neměli šanci mě poznat, nic se přece nestalo. Spíše mi hned povězte všechno, co se z toho neřáda podařilo dostat.“
„Dobře, vznešená, s největší radostí, ačkoli si nejsem jist, že vás tři poutníky všechny mé zprávy potěší. Navrhuji se na to posadit, protože to zabere nějaký čas.“
Udělali, jak řekl, a elf se dal do vyprávění, během něhož se naše trojice přátel chmuřila čím dál víc. Ke konci už jejich obličeje velmi připomínaly ten Nasuadin, který viděli při posledním spojení přes zrcadlo. Eragon si umínil, že hned, jak budou zase sami tři, královnu podrobně pomocí zrcadla vyzpovídá o celé situaci a především se pokusí zjistit, jak jsou daleko s pátráním po portálech. Z chvilkového zamyšlení se vytrhl právě včas, aby slyšel ještě poslední Foldorovy věty:
„… a teď jsme v posledních měsících docela často pozorovali opatrný a očividně organizovaný pohyb velkého množství beztvarů podél jižní hranice našeho lesa. Zdály se přicházet odněkud ze západu, z Království a přibližně míli od tohoto místa na východ k městu se vždy obrátily přímo na jihovýchod. Bylo jich tolik, že jsme považovali za riskantní podnikat jakoukoli akci, jen jsme je nečinně pozorovali a přemýšleli, co by to mohlo znamenat a co asi chystají. Zajímavé je, že o nás zjevně musely vědět, ale nijak si nás nevšímaly. Jen jednou, když jsme se odvážili nejblíže, jak jsme si troufali, provedly něco, o čem žádný svědek nikdy nevyprávěl – několik beztvarů se nejprve zastavilo na místě, ale pak si to namířily kousek k nám. Připravili jsme se k obraně, protože jich bylo jen šest, a to bychom s bratrem ještě zvládli. Až k nám ale nedopluly. Namísto toho se k sobě bleskurychlým pohybem přiblížily a začaly stupňujícím se tempem zběsile vířit v jakémsi ďábelském tanci. Pak vír ustal a na jeho místě se objevily obrysy průhledné postavy, jejíž nitro jakoby vyplňovala šedavá pára nebo kouř. Nebyla velká, asi jako lidské dítě, ale přesto ve svých ručkách dokázala zvednout balvan velký asi jako my všichni dohromady a vyhodit ho tak šedesát stop do vzduchu. Když se žuchnutím dopadl, až se otřásla země, postava z místa vyskočila do vzduchu a z výšky na balvan dopadla. Vyvalil se oblak prachu a ozval se podivný, nepopsatelný zvuk, asi jako když melete v mlýnku usušené pečivo na ptačí zob. Když se prach rozptýlil, místo balvanu ležela na zemi hromada jemného štěrku… Postava se po krátkém zavíření vzduchem rozpadla opět na šestici původních vilforů, která se opět vydala na svou záhadnou pouť s proudem ostatních beztvarů. To nám jako demonstrace síly stačilo, abychom pochopili, co by se stalo, kdybychom se do jejich záležitostí pokoušeli jakkoli zasahovat. Hmm…, zvláštní, dnes jejich přítomnost nikde necítím.“
„To bude tím, že ony nejspíš cítí mě. Mají důvod se mě bát, i kdyby jich byla armáda, to velmi dobře vědí,“ usmála se trpce Angela. Ostatní se jen ponuře zasmáli. Eragon si vzal slovo:
„Děkujeme vám oběma za vaše cenné informace, vyrazíme teď splnit svůj úkol ve městě. Požádám vás ale, abyste zde posečkali do našeho návratu. Zřejmě máte na rozdíl ode mne nějaký druh spojení s Aryou drötting, a to bych nutně potřeboval použít.“
Foldor i Maldor ochotně souhlasili, takže tři poutníci se okamžitě vydali k městu. Když se vzdálili z doslechu obou elfů, promluvil Eragon k přátelům:
„Až teď jsem si na smůlu vzpomněl, co říkal Umaroth Eldunarí Murtaghovi, když se chystal po boji s Galbatorixem opustit Království a letět s Trnem na osamělou pouť. Jedno z míst, před kterým mého bratra důtklivě varoval, bylo město El-harím. Pořád jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem to jméno už slyšel. A teď už asi podle směru udaného Foldorem tuším, kam beztvary směřují a děsím se toho, co asi mají v plánu. Souběh všech událostí nemohl být horší.“ Na to jeho přátelé jen mlčky přikývli a zrychlili krok.