Kapitola 11. Kudy kam?

Jak správně tušili, na obzoru se pomalu začal v celé své kráse objevovat ostrov Londr. Rammar – tak se totiž bývalý lapka jmenoval, se na to zeptal kapitána, když se k ostrovu blížili.  Tomu požehnanému kusu země dominovaly tři kopce, rozmístěné přibližně ve tvaru trojúhelníku na jeho okrajích. Na nejbližším ve směru jejich plavby a také nejnižším z nich stál místodržitelův hrad. Působil poněkud hrozivě, jak se tak vypínal do výšky na skále, která kopec korunovala. Také se zdál být nedobytný, protože přístupová cesta k němu byla poměrně strmá a k bráně vedla po úzkém mostě nad propastí, která dělila skálu, na níž hrad stál, od vlastního masivu kopce. Jak jim kapitán řekl, za celých sto let existence nebyl dobyt, vzápětí ale popravdě dodal, že na něj ovšem také za celou tu dobu nikdo nezaútočil. Na vzdálených ostrovech den plavby na západ odtud žily jen primitivní kmeny, které byly mírumilovné a zajímaly se pouze o výměnný obchod, za kterým sem jednou či dvakrát za rok připlouvaly jejich kánoe a plachetní vory. Jinak tu široko daleko nebyla žádná pevnina ani civilizace.

Zbývající dva vrcholy byly vyšší a od dvou třetin jejich výšky na nich ustupovala vegetace skaliskům, která částečně zakrývaly mraky. Na obou vrcholech stály hlásky, ale nevlály na nich žádné prapory, takže Solembum usoudil, že obyvatelé Londru se nechali ukolébat mnohaletým bezpečím v ostrovní izolaci a neudržovali tam posádku. Jak jim kapitán dále prozradil, v nesmírně úrodné dolině mezi kopci prosperovaly zemědělské farmy, které bohatě zásobovaly město Ar´londr pod hradem a také celou místní armádu, čítající na dvacet tisíc vojáků. Při tom čísle kočkodlak jenom na sucho polkl. Pod jedním z kopců tu narazili na bohatou žílu železné rudy, takže vyzbrojení armády nečinilo místním kovářům žádný problém, jak se první obyvatelé zprvu obávali. A ve všem ostatním byl ostrov také naprosto soběstačný. Armáda byla rozdělena do tří táborů na třech ostrovních pobřežích vždy mezi sousedními kopci.

Protože se již přiblížili na dohled přístavu ve městě Ar´londr, Solembum se obrátil na Rammara:
               Teď se mě pokus propašovat do tábora, kam tě zařadí, a dávej pozor, aby ti mě nikdo nechtěl vzít a následně zabít a sežrat. Takovéhle choutky měli oba strážní u portálu Brány, sotva mě vyplivl ven. Příděly teď omezili a šetří jídlem na válečné tažení. Až tě ubytují, nech mě na ubikaci. Já se pak vytratím a obhlédnu terén. Musím najít ten zamčený portál. V noci za tebou zase přijdu, pokud mě něco nezdrží..
               Dobře, Solembume, jen mi slib, že dáš na sebe pozor, řekl Rammar, který už si stihl velkého, mourovatého a střapatého kocoura oblíbit. Kočkodlak si všiml obav v jeho hlase, a tak na uklidněnou dodal:
               Neboj se, kočkodlaci mají tuhý kořínek a hned tak něco je nedostane. Vrátím se, slibuji.
               Kupodivu, po přistání s kocourem žádné problémy nenastaly, dva vojáci, kteří si pro Rammara přišli, se ukázali být docela přátelští kumpáni a Solembumovi podstrčili ještě pár kousků z vlastních denních přídělů. Přes to Rammar posmutněl, když se zeptal na svého koně, který dorazil Branou pár minut po něm. Byl prý okamžitě zrekvírován a přidělen k jízdnímu oddílu armády. Zbývala tedy jen pramalá naděje, že se s ním ještě někdy shledá, a když, jen těžko by jej i tak mohl získat zpět. Alespoň ale neskončil u řezníka, utěšoval se v duchu Rammar. Popravdě nebyl ten kůň tak docela jeho. Sebral ho před několika měsíci chlápkovi, kterého našel postřeleného šipkou z kuše v posledním tažení. Zřejmě šlo o dílo konkurenční zlodějské bandy, které se chlapíkovi podařilo na rychlém koni uniknout. Jediné, co ze sebe ten nešťastník dostal, než vypustil duši, bylo jeho jméno: Olwen. V sedlových brašnách zvířete našel Rammar nějaké dopisy, které okamžitě spálil, protože čtení mu stejně dělalo obtíže a jinak celková kořist byla nevalná. Nejhezčí bylo koňské sedlo – krásná řemeslná práce s vyraženým znakem „O“. To byla runa, kterou Rammar náhodou znal. Chlap totiž cestoval hodně nalehko a zřejmě měl velmi naspěch.

Ubytování v táboře bylo lepší, než oba předpokládali. Měli sami pro sebe stan s dřevěnou základní konstrukcí hned na samém kraji neoploceného tábora, protože byli poslední příchozí. Solembumovi to vyhovovalo o to víc, že se mohl nepozorovaně vytratit a tábor ležel jen míli od Ar´londru. Nad to prý v poslední době již takřka žádní noví rekruti Branami nepřicházeli a když, tak byli rozdělováni rovnoměrně do ostatních táborů, na něž přišla řada. Byla tedy naděje, že jim tohle štěstí ještě chvíli vydrží. Když Solembum ve stanu osaměl, ještě chvíli počkal a pak se opatrně vyplížil z tábora.

Po několika stech stopách změnil svou podobu na lidskou a jako mladý a trochu neupravený chlapec, za něhož by ho mohl kdokoli neznalý považovat, si vykračoval k městu. Bylo kolem poledne, když došel na jeho okraj. Tam zpozoroval hlouček kluků hrajících si na honěnou. Protože vypadali tak na třináct let – tedy přibližně jako kočkodlakova lidská podoba – oslovil je s dotazem:
               „Ahoj, kluci, mohl bych se k vám přidat? Vezmete mě do hry?“
               „Proč ne, ale u nás je zvykem, že příchozí se nejprve představí,“ odpověděl zrzavý vyčouhlý výrostek, zřejmě kápo celé party.
               „Ach, promiň, já jsem Solembum a přicházím do města z vojenského tábora, kam byl převelen můj otec. On je moc statečný voják, víš?“
               „Buď mezi námi vítán, Solembume. Já jsem Bernel a tohle všechno jsou mí kamarádi. Tak pojď a hraj si s námi,“ odpověděl čahoun nezvykle obřadně.
               Solembum věděl, že bude muset přetrpět nějaký čas, než kluky hra omrzí, aby se mohl pokusit z nich vypáčit nějaké užitečné informace. A že se mu jich nakonec dostane, byl nezvratně přesvědčen. Málokdo totiž ví o tom, co se právě děje, více, než kluci jejich věku. Prolezou a prošmejdí všechno, mají oči a uši otevřené a dospělí si v bláhové víře, že tyhle děti ještě ničemu nemohou rozumět, nedávají před nimi pozor na pusu. A také se dočkal. Když se nakonec chlapci unavení hrou sesedli, aby si odpočinuli, dali se do řeči, jak jinak, o očekávaném tažení do Alagaësie. Rozvíjeli své představy, jak to asi celé dopadne a jaká vůbec ta pro ně neznámá země může být. Měli strach o své otce, protože mnozí z nich byli také vojáci. Solembum většinu času poslouchal a když se naskytla vhodná příležitost, nadhodil:
               „To je všechno hezké, ale jak chce Xenos otevřít zamčený portál? Nebo mu to ten ožrala Olwen nakonec prozradil?“
               „To ne, ale naši kouzelníci prý na to kápli. Starý Zenon, jejich šéf, má už údajně klíč k Bráně v ruce. Zítra se koná velké shromáždění nejvyšších pohlavárů města na nádvoří portálu na hradě, kde to chce Zenon všem názorně předvést,“ řekl jeden z chlapců.
               „Hmm, a ví ten výjimečný čaroděj, že když se mu to nepodaří, skončí obratem svůj dlouhý život v nebytí?“ neudržel se Solembum. Jistěže jej mělo napadnout, že touto otázkou si před kluky příliš neprospěje, ale prostě to z něj vyletělo, a teď musel čelit překvapeným pohledům všech přítomných. Zrzek Bernel se podle očekávání zeptal:
               „Jak to můžeš vědět? To je tajemství, které znají jen vyvolení…“
               „A jak to tedy víš právě ty?“ kontroval Solembum obratem.
               „To nesmím říct, stálo by mě to mnohem víc, než jen výprask. Dej si pozor! Za prozrazení takových tajemství je tu okamžitý trest smrti.“
               Protože Solembum se již pro dnešek dozvěděl dost, rozhodl se opatrně vyklidit pole. Když zazněl z města zvon, oznamující druhou hodinu po poledni, řekl klukům, že už bude muset jít zpět za otcem, který ho očekává po denním výcviku, a se slibem, že se tu zase zítra setkají, se rozloučil. Pak zamířil zpět k táboru a nedaleko od něj se znovu proměnil do své kočičí podoby.

Vklouzl do stanu krátce před Rammarovým příchodem. Ten byl vcelku spokojen, protože jakmile vyzkoušel velitel tábora jeho obratnost v zacházení s mečem, přidělil jej ke své osobní stráži na místo vojáka, který odešel po čtyřiceti letech do výslužby. To znamenalo o mnoho lehčí práci, než kdyby byl pouhým řadovým vojákem. A také, v neposlední řadě, možnost se něco dozvědět… Solembum mu na oplátku vyprávěl o setkání s partou kluků a o chystaném otevření zamčeného portálu. Oba usoudili, že to si nemohou nechat ujít, protože by se třeba mohla naskytnout příležitost, jak se z Londru dostat pryč. Vše bylo o to jednodušší, že jako člen velitelovy osobní stráže bude mít Rammar zítra nejspíš za povinnost velitele na nádvoří portálu doprovázet. Jen mu dělalo starost, jak by asi vypadal člen stráže s kocourem v náručí. Na to mu Solembum ukázal svou proměnu do lidské podoby a zpět a ujistil ho, že on si už najde způsob, jak na nádvoří proklouznout. Rammar na to s otevřenou pusou nevěřícně zíral, ale pak mu došlo, že tohle je výhoda, která vše poněkud může usnadnit. Protože měl Rammar až do příštího rána volno, vydali se spolu na obhlídku města.          

Solembum v lidské podobě opravdu vypadal jako Rammarův syn, takže působili důvěryhodným dojmem. Když došli pobřežní cestou do přístavu, dali se do kopce po hlavní a vcelku výstavné ulici vedoucí k ústřednímu náměstí. Tomu vévodila socha Galbatorixe v nadživotní velikosti, sedícího na poněkud zmenšené podobě Šruikana s taseným mečem v pravé ruce. Drak měl zakloněnou hlavu a pootevřenou tlamu, jakoby řval nebo se chystal chrlit plameny. Rammar měl trochu vyprahlé hrdlo po dopoledním cvičení, takže zabrousil do jedné z hospod, kterých tu bylo hned několik. Solembum žízeň neměl, a proto okouněl před hospodou a pozoroval kolemjdoucí. Z ničeho nic uslyšel své jméno, a když se otočil po hlase, uviděl ve dveřích lokálu stát zrzka Bernela. Vyšlo najevo, že hospodský, kterému lokál patřil, je Bernelovým otcem. Protože Rammarova žízeň se ukázala trochu větší a v hospodě se zjevně dobře bavil s oběma vojáky, kteří si pro něj přišli ráno k lodi, dotkl se kočkodlak jeho mysli a sdělil mu, že se vydá s Bernelem na obhlídku hradu a pak se pro něj vrátí. Rammar mu na dálku souhlasně pokývl, a tak oba hoši vyrazili.

Z hlavního náměstí odbočili cestou vpravo. Ta je vyvedla z města a začali stoupat několika serpentinami k nádhernému mostu přes propast, která dělila útes, na němž hrad stál, od vlastního masivu kopce. Pohled z mostu do hloubky byl fascinující a chlapci se chvíli bavili tím, že házeli do hloubky malé kamínky a počítali vteřiny, než dopadly na dno. Solembum napočítal patnáct vteřin a otřásl se při představě, jaké by to asi bylo, sletět nešťastnou náhodou tam dolů… Byli už skoro u hradní brány, když uslyšeli klapot pádících kopyt a vzápětí se na mostě objevil voják, který hnal svého koně tryskem k bráně. Strážný na něj přátelsky zamával, takže jezdec před ním koně zastavil a pozdravil se s ním jako se starým známým, kterým nejspíš byl.
               „Kam tak naspěch, starý brachu?“ ptal se strážný.
               „Nesu noviny, které Xenose nepotěší. Možná tu máme špeha nebo přinejmenším vraha. Včera přivezla loď od brány na Clifu koně osedlaného sedlem, které najisto patřilo Olwenovi. To sedlo totiž neslo na sobě vyražené písmeno „O“ a všichni jsme ho tu znali. Olwen to má nejspíš za sebou a chlap, který ho možná zabil, dorazil krátce před koněm. Jenže se ze začátku vzpouzel se k nám přidat a stráže na Clifu prý s ním měly dost práce, než ho dostaly do klece. Tam ale náhle přes noc změkl a dnes ráno ho loď přivezla sem. Do kterého tábora byl přidělen, zatím nevíme. No, zítra přijdou v deset hodin všichni velitelé na nádvoří zamčeného portálu, tak je určitě Xenos vyzpovídá.“  Na ta slova pobídl koně a pokračoval směrem k místodržitelovu paláci.

               Solembuma v tu chvíli přešla chuť na potulování se po hradu, ale nechtěl vypadat podezřele. Proto pokračoval s Bernelem dál hradní branou, kde se chlapec se strážným také pozdravil jako starý známý. Zrzek zřejmě byl ve městě známou firmou. Hrad vypadal impozantně, bylo vidět, že místodržitelům zjevně nechyběl dostatek prostředků k jeho výstavbě. Jak se kočkodlak od Bernela dozvěděl, Xenos byl v historii ostrova již třetím v pořadí. Kromě velkého hlavního nádvoří s krásným palácem pro místodržitele, s výstavnou audienční síní a menším domem pro služebnictvo, tu byla ještě dvě nádvoří menší. Jedno s ubikacemi pro stálou vojenskou posádku tvořenou Xenosovou osobní gardou, se stájemi a s hradním vězením. V jeho rohu stál na vyvýšeném pódiu hrozivě vypadající pranýř, dále bytelná šibenice a masivní popravčí špalek. Vzhledem k tomu, že kat v rudé kápi s výřezem pro oči, avšak odhalující krutá ústa, právě zkontroloval stav kožených pout na pranýři a pak se pustil do broušení děsivě vyhlížející, obrovské a těžké popravčí sekery s neobyčejně dlouhým ostřím, protaženým až takřka ke konci prohnutého topůrka, nebyl Solembum na pochybách, jaký způsob vlády a discipliny tady panuje. Druhé menší nádvoří vyplňovaly takřka celé krásné zahrady, ale za velmi pevně vyhlížejícím vysokým oplocením hned vpravo za vstupní branou na nádvoří uviděli chlapci zamčený portál. Vypadal úplně stejně, jako ten, kterým Solembum prošel v Arak-Tan. Aby neurazil Bernela, který byl na své město a hrad zjevně hrdý, prošel se ještě Solembum s chlapcem chvíli krásně pěstěnými zahradami, ale pak se vymluvil, že bude muset vyzvednout otce, než se opije, a spáchá nějakou nepředloženost hned první den pobytu v Ar´londru. Pro to měl zrzek pochopení, a tak se už bez dalších příhod vydali na zpáteční cestu.

               Jak to alespoň navenek vypadalo, Solembum nebyl daleko od pravdy. Rammar se držel s novými kumpány kolem ramen a rozjařeně zpíval nějakou sprosťárnu, až se i obsluhující číšnice červenala. Když skončil, sklidil od celého lokálu hlasitou pochvalu a jeden z hostů halasně a s těžkým jazykem prohlásil:
               „Tedy, kamaráde, ty máš splávek, že by ti Olwen mohl závidět. Ale takový hlas, jako ty, to on neměl, to opravdu ne.“
               „To je fakt, uměl akorát skřehotat takový divný popěvek beze slov a furt ho mlel dokola, jakoby se bál, že ho snad zapomene nebo co. Neví někdo, jak to bylo?“ přidal se další.
               „Počkejte, snad si vzpomenu,“ vložil se do toho Bernel starší. „Bylo to asi nějak takhle…“ A na to zanotoval prapodivnou a nezvyklou melodii o pěti tónech ve třech různých variacích. Solembum okamžitě zpozorněl, protože pochopil… Jen si tak pomyslel, co všechno se jeden nedozví v hospodě, a spojil se v mysli s Rammarem:
               Musíme OKAMŽITĚ vypadnout. Máš velký problém, a pokud tě odhalí, obviní tě přinejmenším z vraždy. Takže ZAPLAŤ a klidíme se odtud. HNED!!!
               K Rammarově cti dlužno podotknout, že na toto sdělení nehnul ani brvou a zjevně nebyl tolik opilý, jak se dělal, protože bez prodlení zaplatil s výmluvou, že zítra ho čeká těžká služba a on se musí dostatečně vyspat.

               Na zpáteční cestě mu Solembum vyklopil všechno, co se dozvěděl u hradní brány. Rammar zase Solembumovi vysvětlil, jak ke koni a sedlu přišel, ale kočkodlaka to neuklidnilo:
               „Tohle ti nikdo neuvěří, Olwen tu byl proslulou a populární postavou, a všichni ho zjevně měli pro jeho výstřelky rádi. A jestli je jejich mučírna tak dobře udržovaná a často používaná, jako popraviště, které jsem viděl, řekneš i to, co nevíš a přiznáš se k činu, který jsi nikdy nespáchal. Nadto ti hrozí obvinění ze sabotáže, protože jsi ve své nevědomosti zničil listiny, obsahující zřejmě rozkazy pro Xenose, a možná tak způsobil pro Galbatorixe katastrofální zvrat ve válce. S touhle armádou v zádech, která by nás napadla ze zálohy, když jsme útočili na Urü´baen, bychom jaktěživi nemohli zvítězit. Rozprášili by nás do posledního. Až tohle budu jednou vyprávět Eragonovi…“
               Víc ale už říct nestačil, protože se za nimi v zatáčce cesty objevili dva cválající jezdci na koních. Oba ustoupili ke kraji, aby je koně nesmetli, ale jezdci zastavili u nich a jeden z nich se velitelským hlasem zeptal:
               „Jsi Rammar, muž, který dnes ráno připlul lodí z Clifu?“
               Než mohl Solembum cokoli říci, Rammar popravdě přiznal:
               „Ano, jsem. Co si ode mne přejete?“
               „Jen to, abys nás následoval do hradu na přímý rozkaz místodržitele. Chce ti položit několik otázek.“
               „Dobře, půjdu s vámi. Nemám co skrývat,“ odpověděl důvěřivě Rammar, ačkoli Solembum v tu chvíli vypadal, že by ho nejraději uškrtil. Nato ho jeden z vojáků vyzval, aby nasedl za něj na koně, kterého vzápětí pobídl patami do klusu, a za chvíli zmizeli Solembumovi z očí. Kočkodlak osaměl na cestě do tábora a přemýšlel, co dál. Nakonec usoudil, že bude nejlepší všechno si v klidu promyslet v soukromí jejich stanu v táboře. Proměnil se do kočičí podoby, a když dorazil na místo, v táborové spižírně ukradl dvě slibně vypadající uzenky. S těmi se opatrně proplížil do stanu, vzápětí je s chutí slupl a na příjemně plný žaludek se dal do přemýšlení, kudy kam…