Kapitola 53. Do Ar' Londru
Když ráno dalšího dne Eragon vyhlédl ze svého stanu, spatřil Solembuma v družném rozhovoru se dvěma neznámými muži, podle všeho otcem a synem. Po jeho včerejší rozmrzelosti nebylo ani stopy, ba zdálo se, že se dokonce dobře baví. Eragon to přikládal kočkodlačí povaze. Tito zvláštní tvorové milovali dobrodružství a risk všeho druhu a výhled na jedno z nich podle Jezdcových úvah zřejmě takovou změnu dokázal způsobit. Přistoupil blíž, aby Solembuma a neznámé muže pozdravil. Kočkodlak mu oba představil jako Hornela, hospodského z Ar’ Londru, a jeho syna Bernela, s nimiž se mu z ostrova Londr podařilo společně uniknout. Protože znali ostrov jako své boty, obzvláště Bernel, který tam byl s každým zadobře a prošmejdil každý kout, mohli podle Solembumova předpokladu přispět radou v možných kritických situacích a ještě uprostřed noci je proto vyhledal a oslovil. Hornelovi chyběla zoufale jeho hospoda a Bernelovi zase silně postrádaná parta přátel. Proto se příliš nerozmýšleli a vydali se s kočkodlakem neprodleně na cestu. Hodlali dokonce riskovat i možnost obrovských problémů v docela pravděpodobném případě, že by celý podnik nedopadl dobře a Xenos se vrátil. Tak moc se i přes královnino laskavé přijetí a dobré zaměstnání v dvorní kuchyni necítili v Alagaësii doma… Eragona v tu chvíli napadlo, jak se zde asi cítí cizí vojáci, vyrvaní na čísi rozkaz ze svých domovů, ale nechal si svou úvahu prozatím pro sebe.
„Eragone,“ oslovil ho kočkodlak. „Možná není až tak dobrý nápad vtrhnout na ostrov rovnou s vojenskou silou. V noci jsem o tom ještě přemýšlel a snad můžeme zabránit zbytečnému krveprolití na obou stranách. Ono to vypadá i podle Mardokova vlastního vyjádření tak, že na Londru existuje silná klika lidí nesouhlasících s Xenovou vládou a jeho krutými způsoby. Přesto se všichni chtěli nějak dostat ze zajetí ostrova a získat tak alespoň MOŽNOST začít někde jinde, budou-li si to přát. Mardok, vrchní kouzelník Bark a řada dalších vlastně ve skutečnosti nechtěli na Alagaësii zaútočit, chtěli jen více životního prostoru nebo se ti starší, jejichž rodiče se narodili tady a byli uneseni, chtěli pouze vrátit tam, kde kdysi byli doma…“
Eragon musel uznat, že na tom, co kočkodlak říká, něco je. Proto se chvíli zamyslel a pak se Solembuma zeptal:
„Dobře, co tedy ty a tví přátelé navrhujete?“ Místo kočkodlaka ale překvapivě zcela dospělým způsobem odpověděl Bernel:
„Statečný Jezdče, měli bychom se na Londr přepravit nejdříve sami se Solembumem. Znám se velmi dobře se členem hradní posádky Ratelem (nehledě na dluh, který má u táty v hospodě a ještě jej určitě nezaplatil). Je pro mě něco, jako strýček. On by mohl být naší velkou oporou v tom, co chceme podniknout. Když by byl ochoten ke spolupráci, mohl by podnítit malou palácovou revoluci, která by nám určitě usnadnila další výsadek.“ Hornel se přidal:
„Můj kluk je sice poděs a zbrklík, ale to, co říká, by mohlo vyjít. Jen Ratel určitě nebude mít tak jednoduchou úlohu. Bude se v něm prát ostrovní patriotizmus se zdravým rozumem. A v těch, které bude mít za úkol přesvědčit, určitě také.“
V tom se odněkud vynořil Mardok s malou Líam v náruči:
„Eragone, to je pravda. Už chvíli vás poslouchám a myslím si, že by bylo dobré podpořit Ratelovo rozhodování argumenty, které prostě nebude moci ignorovat.“ Náhle se ozval také Aryin hlas:
„I já jsem toho názoru, a protože vás také již chvíli poslouchám, souhlasím s Mardokem. Takže si myslím, že bychom se s tebou, Fírnenem a Safirou měli vydat na ostrov také. Pěkný živý drak je argument jedna radost…“
„Dobře,“ smáli se Eragon se Solembumem a Safira někde blízko pobaveně odfrkla. Pak ale Eragon zvážněl:
„Jenže vynořit se s našimi šupinatými přáteli na náměstí před Hornelovou hospodou, to by se vlastně také svým způsobem rovnalo vojenskému vpádu a způsobilo děs, paniku a otevřené nepřátelství. My se nechceme ostrova zmocnit napořád, jen po dobu války. Pak, pokud pro nás všechno skončí vítězstvím, ať se obyvatelé sami rozhodnou, budou-li se chtít přidat ke království se stálým volným vstupem do Alagaësie nebo budou chtít samostatnost bez cizího vměšování. Jenže právě to nám tam většina lidí nejspíš uvěří jen těžko.“ Kdyby byl Eragon v tu chvíli sledoval Mardoka, viděl by v jeho tváři výraz nejvyšší úcty. Takhle uvažujícího vysoce postaveného muže zjevně bývalý velitel ještě v životě neviděl. Vzápětí Jezdec pokračoval:
„Jsem pro, vzít draky s sebou, už pro naši bezpečnost, ale musíme je někam schovat do doby, než se nám podaří získat lidi na svou stranu. Pak oba poslouží ne jako zastrašovací prostředek, ale jako demonstrace síly strany, k níž by se měl ostrov dobrovolně přidat. Existuje vůbec taková možnost – schovat na ostrově draky tak, aby o nich věděl jen ten, komu to umožníme?“ Otázka nebyla přímo adresována nikomu, ale po chvíli přemýšlení odpověděl Mardok:
„Vlastně mě napadá jen jediné místo – zahrady v místodržitelově paláci. Portál Brány, který tam původně byl a byl silně hlídaný, teď přemístil Bark do vojenského tábora poblíž města, takže v noci by v zahradách neměla být ani noha. A přes den – to už bude na vás a hlavně na Ratelovi a jeho chlapech, pokud se vám je do rána podaří přesvědčit… Proto byste měli pomalu vyrazit, ať máte na přesvědčování dost času.“
„Tak tedy vzhůru do vosího hnízda,“ prohlásil rázně Solembum a chtěl hned vytvořit portál do královských zahrad. Byla to ale Arya, která ho ještě na chvíli zarazila:
„Zadrž, statečný kočkodlaku! Jednak tam nevyrazíme o hladu, dále musíme ještě alespoň dvě hodiny počkat, než na ostrovech nastane úplná tma a v neposlední řadě se musíme spojit s Nasuadou, abychom jí podali zprávu, do čeho se pouštíme.“ Eragon se přidal:
„Pravda, nesmíme se teď ukvapit a poslední novinky z Ilirey nám také přijdou vhod.“ S tím vyňal dálné zrcadlo a vyslovil královnino jméno.
Nasuadina tvář se objevila takřka okamžitě a působila rozhodně spokojeněji, než když ji viděli naposled. Vzápětí se dozvěděli poslední novinky o dvojí porážce nepřítele u Nardy a v Teirmu, na něž se včera večer pro dohadování se Solembumem nedostalo, protože Eragon, poněkud zklamán kočkodlakovou reakcí, ukončil předčasně spojení. Radost z novinek ovšem byla poněkud zkalena smrtí starého lorda. Když se však nádavkem dozvěděli o přeběhnutí kouzelníka Barka, Mardok zavýskl radostí, až se po něm všichni překvapeně podívali a Líam ho leknutím kousla do ruky, kterou ji v tu chvíli trochu necitlivě sevřel. Bojovník sykl bolestí a sál si jako jehlami ostrými dračími zoubky poraněný palec. Po ukončení spojení s Nasuadou však přítomným vysvětlil důvod své radosti:
„Jako vrchní velitel znám jedno důležité tajemství: Zenon a jeho nástupce Bark byli jediní dva lidé na celém ostrově, kteří uměli vytvořit Bránu. Protože Zenon nejspíš zahynul při jednom nezdařeném pokusu o manipulaci s ní, zbyl už jedině Bark, který to ještě svého možného budoucího nástupce nestihl naučit, protože nikdo takový zatím nebyl určen. A Bark je teď na naší straně…“
Eragonovi neušlo, jak přesvědčivě a upřímně to slůvko splynulo ze rtů člověka, kterého ještě včera ráno považoval za mimořádně nebezpečného protivníka. To jej jen utvrdilo v přesvědčení, že Líam si vybrala toho správného Jezdce. Proto navázal na Mardokova slova:
„…, takže milý Xenos nemá v této chvíli jiné brány na ostrov, než ty jednosměrné mimo jeho momentální dosah v bývalém Trojměstí a jednu obousměrně průchodnou v Surdě. Nemůže už překvapivě napadnout další naše města, aby v nich vázal velkou část vojenské síly Alagaësie, ale vsadí všechno na jednu kartu. Tou bude útok na hlavní město Ilireu s vojenskou mocí, jaká v historii království nemá obdoby. Třináct tisíc vlastních mužů a přibližně tři tisíce Surdanů…, buďte nám všechny síly dobra milostivy…, …ale tohle množství lidí musí něco jíst a my se musíme postarat o to, aby neměli co,“ dodal rozhodně. „Tak do toho!“
„A co já? Já jsem vosk?,“ ozval se z ničeho nic Orik, který se tu náhle objevil. „Jestli si myslíte, že tohle dobrodružství si nechám ujít, tak to se pletete. A musí s vámi jít někdo rozumný, kdo na vás bude dávat pozor, abyste nevyvedli nějakou nepředloženost.“ Působil při tom tak načepýřeně, že se nikdo z přítomných neubránil úsměvu. Bylo ale jasné, že král trpaslíků se jen tak odradit nedá a bylo také namístě, aby byl jako velitel invazní armády, která bude mít za úkol po dobrém či po zlém ostrov obsadit, alespoň částečně obeznámen s místní situací. Pak již Solembum provedl potřebné kouzlo, při němž vydatně pomohl Bernel svou jasnou myšlenkovou představou nejskrytějšího místa v palácových zahradách. Naši hrdinové jeden po druhém zmizeli v portálu, který však kočkodlak po použití nezrušil pro případ nuceného rychlého ústupu. Jen doporučil ostatním, aby se k němu nepřibližovali a Mardokovi, který si těsně před Aryiným odchodem s elfkou cosi důvěrně šeptal, to vyloženě zakázal s poukazem na jeho nové povinnosti Jezdce. Ten jen krátce kývl hlavou a Solembuma ujistil o tom, že nemá nejmenší chuti se na ostrov vracet, protože jej tam po smrti matky už nic neváže.
Eragona pohladil po tváři vlahý vlhký závan večerního vzduchu prosyceného vůní moře. Na nejnižší terase palácové zahrady v Ar’ Londru, skryté pohledům shora skalním výběžkem a obrácené směrem na širé moře to mírně a příjemně foukalo. Uvědomil si, jak daleko musí být od Alagaësie, protože cesta trvala nezvykle dlouho, mnohem déle, než při jeho posledním putování za trpaslíky a zážitek to nebyl nikterak příjemný. Rychle uhnul stranou, aby zabránil střetu s dalším členem výsadku, jímž byl Orik, který rozhodně prohlásil, že než ještě jednou tohle, použije při návratu zpátky třeba i malou loďku bez plachty a raději bude celou cestu veslovat. Trpaslík to prokládal tak jadrnými kletbami, že byl Eragon rád, když se jako další objevili oba draci a ne Arya…
Když byli všichni pohromadě, zanechali Safiru s Fírnenem na místě a Eragon s Aryou, Solembumem, Orikem, Hornelem a Bernelem se obezřetně plížili v tu dobu liduprázdnou zahradou. Nicméně si nemohli být tak úplně jisti, že tu nenarazí na nějaké tajné milence. Eragon myslí propátrával opatrně okolí, ale, jak se zdálo, Štěstěna byla tentokrát na jejich straně. Když se přiblížili k bráně na první nádvoří, proměnil se Solembum v kocoura a ostatní se schovali ve velkém křoví, z něhož kočkodlak před nedávnem sledoval Zenonův pokus o zdolání Brány. Teď všechno záleželo na štěstí, zda Ratel bude mít noční hlídku u vězení.
Uběhlo několik napjatých chvil, než se Solembum vrátil. Nepřinášel však jednoznačně příznivé zprávy. Ratel u vchodu do vězení nebyl, avšak na jeho místě neseděl ani žádný jiný voják. To mohlo znamenat různé věci, z nichž tou nejpříznivější mohla být i skutečnost, že v Xenově nepřítomnosti je na ostrově vojenská kázeň na nule. Zkoušet ale něco zjišťovat přímo tady na hradě by mohlo představovat riziko předčasného prozrazení, a ačkoli v kasárnách prý bylo ticho jako po vymření, mohlo být všechno pouhým zdáním a léčkou. Proto se Solembum v lidské podobě spolu s Hornelem a Bernelem rozhodli vydat do města do Hornelovy hospody zjistit více. To znamenalo nepříjemné, ale nutné zdržení.
Solembum chvátal s oběma přáteli, co jim nohy stačily a ani ne za čtvrt hodiny stáli na náměstí před Hornelovou hospodou. Co uhodilo kočkodlaka do očí na první pohled, bylo prázdné místo po někdejší Galbatorixově soše Dračího Jezdce. Večerním vzduchem se nesly obvyklé zvuky hospodského veselí, ale když všichni vešli, šenkýřka i hosté rázem zmlkli a tvářili se, jakoby právě spatřili přízraky. Dlouho to ale netrvalo a všichni propukli v nadšený řev. Otec, syn a z nepochopitelných důvodů také Solembum byli téměř umačkáni přátelskýma rukama a objevilo se před nimi rázem tolik pití, že by to znamenalo slušnou dávku i pro Safiru. Trojici přátel ale potěšilo nejvíc, že zpozorovali, jak se k nim skrze je obléhající dav, dožadující se podrobného líčení jejich dobrodružství, blíží usmívající se Ratel.
Dobrácký voják je při první vhodné příležitosti zatáhl do kuchyně, odkud před tím vyhodil všechen personál:
„Neptám se, jak se vám podařilo dostat se zpátky ani proč tu jste. Musíte ale vědět jedno: Xenos na vaše hlavy vypsal tučnou odměnu a i když tu osobně není a morálka naprosto upadla, neznamená to, že vás nějaký snaživec neudá, jakmile k tomu dostane příležitost. Nevím, jak dlouho se chcete zdržet, ale to, že jste vlezli přímo do hospody, bylo to nejhorší, co jste mohli udělat. Měli byste zmizet a to co nejrychleji.“
„Ano a ty půjdeš s námi zpátky na hrad. Potřebujeme tě,“ odpověděl Hornel. „Ostatně do hospody jsme vlezli právě kvůli tobě. Tušili jsme, že tu budeš zase na dluh nasávat…“
„Na hrad?! Vy jste se museli úplně pomátnout! Zdaleka ne všichni vojáci jsou jako já, to přece víte.“
„Víme, ale, jak se aspoň zdá, na hradě kromě obyvatel samotného paláce a našich dalších přátel, kteří přišli s námi, žádný voják není,“ vložil se do toho Solembum.
„Cože?,“ zařval Ratel, až mu ohryzek v hrdle poskočil.
„Vašich přátel? U všech šejtanů, okamžitě za mnou, jsou-li vám jejich životy milé!“ Na jejich reakci nečekal, skokem rozrazil zadní dveře z kuchyně a vyrazil do noci.