Kapitola 28. Brána se zavírá
Kalné ráno zastihlo Rorana rozlámaného a rozespalého po útrapách předchozích hodin. Vstal, aby si protáhl provlhlé a prokřehlé tělo a při tom vyhlédl za palisádu. Přestalo pršet a po louce se převalovaly cáry ranní mlhy, které milosrdně alespoň částečně zakrývaly krvavou spoušť napáchanou zde noční bitvou. Jak se Roranovy smysly pozvolna probouzely, začala na ně opět s plnou silou doléhat nevábná směsice pachů, která tu vše v nehybném a vlhkém ranním vzduchu přikrývala jako nějaká odporná zatuchlá duchna. Dal proto povel svým mužům, aby začali alespoň s odklízením hromady mrtvol vyrostlé těsně u palisád, a ty tak současně mohly opět lépe začít plnit svůj obranný účel. Práce to byla nevábná, ale během ní zjistili, jaké úctyhodné množství pobitých nepřátel mají po včerejšku na svém kontě. Když shodili do jedné strmé a nepřístupné rokle u vodopádu poslední tělo, skončili u čísla pět set dvacet osm. Sami ztratili včera celkem deset mužů. I přes příznivý poměr ztrát ve vlastních řadách vzhledem k počtu zabitých nepřátel, který Roran velmi střízlivě odhadoval na patnáct set, ovšem smrti svých mužů želel, protože někteří z nich byli jeho přáteli a do jednoho šlo o výjimečné bojovníky. Jejich těla nechal snést do údolí, aby je později mohli pohřbít se všemi poctami.
Při práci si obránci všimli velmi kvalitních zbraní, které někteří z Roranových mužů rádi vyměnili za své vlastní, poničené bojem. Po nechutném úklidu se všichni sotva stačili trochu omýt a občerstvit, když je vyburcoval signál vojáků držících ranní hlídku na palisádách. Roran vyhlédl na bojiště a spatřil, jak ve vycházejícím slunci řídnoucí mlha odhaluje řadu za řadou mimo dostřel stojících sešikovaných nepřátelských vojáků, kteří se tam objevili tiše a nepozorovaně jako nějaká armáda duchů. Roran jejich počet odhadoval tak na čtyři tisíce. Buď protivník nějak urychlil přemisťování, nebo měl množství vojáků ukrytých někde v záloze, možná až za bodem, do něhož nechali včera dopadnout zápalné šípy. Roran ovšem věděl, že plané uvažování o těchto možnostech mu pranic nepomůže v tom, jak si s takovou přesilou poradit. V čele vojska stál chlap jako hora, v prostém černém, ale velmi dobře pro skutečný boj konstruovaném brnění, na levé ruce nesl velký kulatý černý štít a v pravé třímal obrovský palcát, jímž účinně vládnout by pro běžného bojovníka bylo takřka nemožné. Velitel Mardok byl vskutku impozantní zjev. Vedle něj stál člověk v černošedém plášti, bez brnění a beze zbraně. Jakmile na něj Roran upřel pohled, měl pocit, že se co nevidět začne vznášet vzduchem poháněn neznámou silou přímo směrem k tomu muži. Elfské kouzelnice měly okamžitě plno práce s tím, aby Rorana alespoň udržely na místě, kde stál. Tohle byla magie, kterou neznaly, a jejíž podstatu nechápaly. Dokonce jim činilo potíže muže v plášti vidět vnitřním zrakem, natož proniknout do jeho mysli. Nepřátelský kouzelník a Zenonův nástupce Bark byl mocným protivníkem. O tom se měli vzápětí všichni přesvědčit na vlastní kůži. Když se kouzelníkovi nepodařilo jednoduchým trikem Rorana zajmout, dal vojevůdci Mardokovi rukou uklidňující znamení, aby ještě s eventuálním útokem posečkal. Dobře vytušil, že Rorana někdo chrání, jinak by k němu vystřelil vzduchem jako čamrda. Podle síly obrany soudil na elfy a možná na víc, než na jednoho. Také použitá magie by tomu odpovídala. Proto se rozhodl zakouzlit ve velkém stylu:
Roranovi i všem kolem z ničeho nic vstaly vlasy na hlavě a začaly jim po nich skákat výboje statické elektřiny. Ve vzduchu sílila charakteristická vůně ozónu jako za bouřky až na to, že nebe nad hlavami bylo po nočním dešti opět jako vymetené. Člověk v černošedém plášti začal pomalu zdvihat ruce k obloze a Roran i elfky pochopili:
„Všichni pryč! Okamžitě!“ Vykřikli takřka jednohlasně a vojáci se klidili z palisád jako o překot, následováni elfkami a naposled i samotným Roranem. Ani ten ale nečekal, až kouzelník pohyb dokončí. Proto už neviděl, jak se Barkovy ruce spojily dlaněmi nad jeho hlavou a on jimi hned na to máchl prudce dolů. Z čistého nebe náhle vyšlehl oslepující modrý elektrický výboj doprovázený zahřměním takové intenzity, že všichni obránci zůstali na několik sekund oslepeni a ohlušeni, neschopni jakékoli akce. Palisáda však díky ochranným kouzlům elfek nápor energie ustála, jen klády blesk v některých místech sežehl dočerna. Všechny tři ženy ale utrpěly takovou ztrátu energie, že udržovat obranu by nadále vedlo k jejich smrti. Proto Roran elfkám nařídil, aby se stáhly na chvíli do bezpečí a nechaly palisádu jejímu osudu – pochopil totiž, že čas k vyklizení držené pozice právě nadešel. Nad to měl vtíravý pocit, že návrat kohokoli z nich k opevnění by spustil kouzlo znovu. A také ano: Divoký králík vyplašený ze svého úkrytu hromovou ranou proběhl kolem Roranova úkrytu směrem k palisádě a vzápětí byl zasažen dalším bleskem, který z ničeho nic opět udeřil z jasné oblohy.
Roran se rozhodl už na nic nečekat. Přes palisády slyšel hluk, jak se cizí vojsko dalo na pochod směrem k nim. Proto rázně zavelel:
„Sejděte do údolí a přidejte se k armádě. Dobrovolníci, kteří mají pro strach uděláno a jsou mimořádnými střelci, ať posílí střelecké zálohy v každé serpentině. Víte, že bezpečný ústup vám asi nebudeme moci zajistit, ale uděláme, co se dá. Horst a jeho synové zůstanou se mnou tady, stejně tak naše statečné kouzelnice, které se se mnou pokusí ještě o poslední protiúder – pochopitelně jen pokud si již stačily doplnit energii ze svých zásobních zdrojů.“ Elfky se na Rorana povzbudivě usmály a kývly hlavami na souhlas. Kouzelným zrcadlem dal Roran pokyn Birgit, aby katapulty zaměřila na místo, kde stezka vystupovala na skalní hranu a čekala na povel.
V údolí začala horečná činnost, Roranovi muži svižným tempem sestupovali po nebezpečné stezce a on sám doprovázen kouzelnicemi se přiblížil opět k palisádě tak blízko, nakolik si jen troufl. V praxi to znamenalo, že zalehli na stezku těsně pod bodem jejího zlomu přes skalní hranu, nad kterou jim vykukovaly pouze hlavy. Pak čekali na vhodný okamžik. Ten na sebe ostatně nenechal dlouho čekat. Nepřátelský kouzelník Bark byl zjevně toho názoru, že obránci budou kouzly chránit soudržnost palisád za každou cenu. Proto se rozhodl odstranit je z cesty tak, že je při tom nechá jednoduše tam, kde jsou. Nejspíš chtěl také obráncům svým způsobem oplatit jejich včerejší úskok. Roran z ničeho nic uslyšel hukot, který neustále sílil, a jak se blížil, překryl svou intenzitou i zvuky pochodujícího vojska. Nad palisádami vyvstal vysoký ohnivý trychtýř, který se neustále zvolna hrozivě přibližoval. Nepřítel si očividně dával práci s tím, aby okázalým způsobem vzbudil v obráncích děs. To ale neznal jejich odhodlání. Freïaas pouze zatahala Rorana za rukáv a naznačila mu, aby se spolu s ostatními úplně skryl pod skalní hranu. Tak zmizeli z přímého dosahu kouzelníkova vnitřního zraku. Ten teď měl před sebou už pouze jediný viditelný cíl a tím bylo samotné opevnění, na něž nechal vzápětí ohnivý vír sestoupit. Syrové klády okamžitě vzplály s mohutným prskáním mocným plamenem, který je začal s překvapivou rychlostí stravovat. Elfky se rozhodly ještě nějakou chvíli posečkat. Do sílícího napětí se vedle Rorana ozvalo Freïaasino tiché a zjevně pouze pro sebe určené zašeptání:
„Tak takhle to děláš, ty čubčí synu…“ Když se po ní napětím téměř nedýchající Roran otočil, odměnila ho u ní nevídaným zářivým úsměvem, a on byl upřímně překvapen změnou, která se s vážnou elfkou odehrála. Freïaas a obě její společnice však najednou rázně vstaly ze země a současně vykřikly jediné slovo:
„GÁNGA!“
V tu chvíli se hořící palisáda rozpadla a jednotlivé planoucí klády se vysokou rychlostí rozletěly směrem k útočníkům, jejichž přední řady nechal jejich velitel přijít k opevnění obránců příliš blízko na to, aby kouzelník Bark ještě mohl nějak reagovat. Mardok si totiž bláhově myslel, že obránci po Barkově velkolepém kouzelnickém představení vzali nohy na ramena. Teď se čelo jeho armády rozpadlo, muži, kteří nebyli na místě mrtví, se svíjeli na zemi ohořelí či jinak zranění a řvali bolestí. Mardok sám se sbíral ze země, levá ruka se štítem ho brněla a téměř ji necítil, jak na poslední chvíli odrazil konec jedné letící klády, která by ho byla najisto zabila. Bark ležel bezvládně vedle něj a nebylo jasné, zda je vůbec naživu…
Freïaas udělala několik kroků vpřed a k údivu Rorana i všech ostatních z ničeho nic vzplála jasným plamenem. Do toho zvolala hlasem silným jako zvon:
„A do nich! Než se vzpamatují!“ Roran s ostatními na nic nečekali. Vytasili své zbraně a vrhli se vpřed. Roran ještě v běhu zavolal na své druhy:
„Nevzdalujte se daleko od vrcholu cesty, chraňte jeden druhého a pamatujte na návrat!“
Sedm hrdinů se vrhlo do boje s dezorientovanými nepřáteli, mezi nimiž procházeli jako nůž máslem. Freïaas budila hrůzu ani ne tak svým mečem, s nímž dokázala zacházet s neuvěřitelnou dokonalostí, jako spíš neuhasínajícím ohněm, kterým se jí i k údivu jejích společnic podařilo bůhvíjakým kouzlem zahalit. Zapalovala tak kohokoli, kdo se jí odvážil přiblížit, prudkým plamenem, který uhasl až tehdy, když strávil to, co zapálil. Gwënnean a Glindorien bojovaly synchronně kouzly i meči a kolem nich vládla jen smrt a zkáza. Když Roran v jednu chvíli koutkem oka stačil postřehnout nelítostný způsob jejich boje, byl na jednu stranu rád, že je má na své straně, ale absolutně mu to nešlo dohromady s něžnými zjevy obou žen. V tu chvíli působily spíš jako draci převlečení za víly. Roran, Horst, Albriech a Baldor vsadili na mužnou sílu svých paží a působili jako ženci v obilném poli, kteří si pokládali k nohám padlé klasy své krvavé žně. Všichni společně se tak dvakrát prohnali tam a zpět zdecimovaným čelem nepřátelské armády, ale na jejího velitele ani na kouzelníka nenarazili. Nějakým zázrakem stačili ti dva ustoupit z předních řad zpět. Naši hrdinové se právě na pravém křídle chystali k další obrátce, když Roran zpozoroval, že se k nim z levého křídla začíná přibližovat oddíl lukostřelců vedený velitelem armády v černém brnění, který se už zřejmě dokázal z prvního překvapení vzpamatovat. Roran nechtěl pro pár dalších mrtvých nepřátel riskovat život žádného ze svých společníků, a tak jim dal povel k ústupu. Bojem rozpálené elfky zjevně poslechly jen nerady, ale ctily Roranovu autoritu natolik, že bez odporu zanechaly svého vražedného řádění. Posílily obranná kouzla svá i svých druhů a hbitě s nimi ustoupily pod skalní hranu. Těch několik šípů, které blížící se lučištníci stačili po nich vystřelit, nezpůsobilo nikomu z nich ani škrábanec. Freïaas ještě poslala nepřátelům pozdrav na rozloučenou, když z ničeho nic jediným pohybem těla jakoby svlékla svůj ohnivý kabátec a ladným gestem ruky jej poslala přes skalní hranu doprostřed oddílu blížících se lučištníků. Bolestné vytí hořících mužů bylo důkazem, že nepřátelský kouzelník je buď mrtev, nebo alespoň zásadním způsobem vyřazen z boje. Gwënnean s Glindorien se obrátily ke Freïaas jediným slovem:
„Jak…?“
„Teď není na to čas, až později,“ odpověděla spěšně a pak se všichni jako o závod rozběhli za první serpentinu stezky. Bylo deset hodin dopoledne druhého dne bitvy, když vojsko pána údolí Palancar vyklidilo pozice nad vodopádem Igualda. Ztratilo pouhých deset mužů a zanechalo za sebou osmnáct set mrtvých nepřátel, jejichž neustále sílící příval stačilo do té doby zadržet jen ve skromném počtu sto padesáti mužů.
Roran vyčkával v první zatáčce s připraveným kouzelným zrcátkem v ruce. Nad skalní hranou dozníval vítězný jásot nepřátel, ale ten neměl mít dlouhého trvání. Opakovaně se měli přesvědčit, že podceňování protivníka je tou největší chybou, jaké se lze v boji dopustit… Býčí hlas velitele vojska zavelel náhle k útoku, následován signálem trubky. Když se první odvážlivci vyhrnuli na stezku, Roran klidně vyčkával. Stalo se přesně to, co očekával, protože většina z nich se zřítila z jejího nechráněného okraje do hlubiny. Jen ten, kdo byl na podobný výhled připraven nebo absolutně netrpěl strachem z výšek, totiž nedostal při tom pohledu závrať a neztratil rovnováhu. Roran se smíšenými pocity pozoroval zhruba dvacítku vojáků, padajících s výkřiky čiré hrůzy do údolí. Když si vše zpětně promítl, nebyl totiž tak docela schopen pochopit, jak tou samou cestou dokázali kdysi dostat nahoru všechny zásoby včetně zvířat bez větších ztrát. Další vlna útočníků byla již opatrnější. Roran je nechal dojít na pohodlnou vzdálenost pro střelbu a pak dal povel skrytým lučištníkům a mistrům kuše. Než stačila druhá dvacítka odvážlivců jakkoli zareagovat, byla smetena přesnou palbou a většina následovala dlouhým pádem své předchůdce. Velitel Mardok se ale již ze včerejška stačil poučit, takže po prvních ztrátách poslal po úzké stezce v čele jednotky několik vojáků s dlouhými štíty a za nimi muže ozbrojené dílem luky, dílem meči a dílem obojím. Ti již postupovali s větší rozvahou a palba Roranových záloh je zastihla připravené. Než je Roranovi střelci stačili dostatečně zdecimovat, přiblížili se tak, že jim mohli účinně palbu oplácet, a Roran se svými druhy museli vyrazit střelcům, z nichž mezitím několik padlo, na pomoc. Boj na úzké stezce vyžadoval maximální rozvahu a obezřetnost, ale tady byli Roran s Horstem a jeho syny přece jen ve výhodě. Procházeli tudy kdysi dost často na to, aby je výška přestala děsit a působit jim závrať a elfky se výšek pranic neobávaly. Když ale spojenými silami srazili do hlubin posledního muže, na půl cesty před serpentinou již byl mezi tím připraven další nepřátelský oddíl. Sedmička našich hrdinů tedy na nic nečekala, a pustila se znovu do boje. Roran dal zbylým skrytým střelcům rozkaz, aby ustoupili o serpentinu níž a připojili se k tamním zálohám v úkrytu. Když se pak sami vypořádali s přední řadou nového oddílu, začali nejprve pomalu a pak jakoby o překot ustupovat k další serpentině, kde se skrčili na zem, aby umožnili schovaným střelcům přesně zamířit. Ti odvedli mistrovskou práci a poslali na smrt celý, teď už zepředu nechráněný, zbytek oddílu.
Pak dal Roran zrcátkem povel Birgit a z údolí se vznesl roj katapultovaných střel složený napůl z pořádných balvanů a napůl ze zapálených soudků pryskyřice. Podle smrtelných výkřiků shora Roran bezpečně poznal, že obsluha katapultů dole v údolí opět nezklamala. Všichni se museli přikrčit těsně ke skále, aby je nezasáhla lavina hořících těl a kamenů, která se snesla po zásahu z výšky od skalní hrany. Roran věděl, že po téhle lekci si budou nepřátelé dávat na katapulty pozor, a tak nařídil Birgit, aby s nimi zamířili na půl cesty před první serpentinu a čekali na jeho povel. Touto formou boje zadržoval Roran účinně postup nepřítele po další, zdánlivě nekonečný čas. Tři hodiny trval urputný Mardokův pokus dobýt cestu kolem vodopádu, který se mu dařil jen za cenu obrovských ztrát ve vlastních řadách. Roran a jeho druzi zůstali díky účinným ochranným kouzlům elfek nezraněni, až na několik nepodstatných škrábanců. V jednu chvíli se již dokonce zdálo, že situace na páté z celkem deseti serpentin uvízne definitivně na mrtvém bodě. Ale pak se do boje znovu zapojil Bark, který se už zřejmě zotavil natolik, aby mohl začít působit obráncům údolí zásadní potíže. Stál na skalní hraně, rýsoval se proti nebi jako nějaký ponurý šedočerný havran smrti a metal směrem ke katapultům jednu kouli ničivého ohně za druhou. Jednu po druhé se mu tak podařilo vyřadit tyto účinné zbraně Roranovy armády s konečnou platností z boje. Roran pak musel nakonec postupně rychle ustoupit až za vozovou hradbu na úpatí cesty, na niž naštěstí nebylo seshora vidět. Když jej jeho vojsko zpozorovalo, pozdravilo ho halasným provoláváním slávy. Freïaas se vydala neprodleně za Birgit, aby poskytla potřebnou kouzelnou ochranu i jí. Mezitím se vojáci za vozovou hradbou připravovali na nápor nepřítele, který měl co chvíli přijít. Gwënnean zůstala s muži na pozici a Glindorien se po zhodnocení situace vydala také za Birgit. Převzala její osobní ochranu a Frëiaas se cele soustředila na Barka a obranu před jeho devastujícími kouzly. Porůznu létající ohnivé koule šířily smrt tam, kde bojovníci nedokázali dost rychle opustit nebo špatně odhadli předpokládané místo jejich dopadu, a bránily tak jakékoli konsolidaci Roranova vojska. Všem v táboře se zdálo, že nepřátelský kouzelník disponuje nějakým druhem nevyčerpatelné neznámé energie. Freïaas, podobně jako před tím Eragon, intuitivně pochopila, na jakém principu tahle cizí magie funguje a také ji velice překvapilo, že jí neubírá tolik ke kouzlení potřebnou energii. Rychle našla zdroj zemské energie a začala s ní experimentovat. Pro začátek se soustředila na jednu ohnivou kouli, která si to svištěla směrem k ní, dešifrovala její energetickou vibraci a pomocí zemské energie ji odklonila od původního cíle směrem do řeky Anory, kde hlasitě ve vodě explodovala, což doprovodily impozantní kotouče uvolněné páry a vodní tříště. Po tomto úspěchu začala Barkova kouzla používat proti jeho lidem. Každou kouzelníkem vyslanou ohnivou kouli poslala obratem na stezku mezi kvapně sestupující nepřátelské vojáky. V úzkém prostoru tam tyhle bomby působily nepředstavitelný chaos, zkázu a smrt. Pak se pokusila využít jednu z koulí přímo proti Barkovi tak, že ji donutila, aby mága začala pronásledovat. Ten měl plné ruce práce, aby vlastnímu výtvoru unikl, což armáda v údolí doprovodila hurónským smíchem. Ten ovšem netrval dlouho, protože útok na vozovou hradbu právě začal.
Nápor nepřátel byl zuřivý, jak byli rozběsněni touhou po pomstě za všechny své padlé. Viděli také poměrně malý počet obránců, jejž několikanásobně převyšovali a portálem sem přicházely další a další posily z ostrovů. Kouzelník Bark se někam ztratil, což všichni mylně přičítali tomu, že se obával dalšího útoku ze strany Freïaas. To ovšem toho starého prohnaného lišáka neznali. Od počátku totiž sledoval svůj vlastní plán, který se zrodil v okamžiku, kdy mu Xenos ukázal na mapě Alagaësie místo jejich výsadku. Mardok se ovšem zakrátko postavil sám do čela útoku. Teď se do toho teprve nepřátelští vojáci opřeli s plnou vervou. Někde nad vodopádem dokázali během dopoledne sesbírat dostatek smůly a naplnit jí několik soudků. Zatímco obránci na hradbách ze všech sil odráželi jejich čím dál zuřivější a nebezpečnější útoky, podařilo se několika odvážlivcům v nastalé bojové vřavě proplížit mezi bojujícími a umístit soudky pod kola vozů, kde je okamžitě zapálili. Chvíli počkali a pak zaveleli k ústupu. Bojem rozpálení obránci je začali pronásledovat, aniž by si všimli, že jim vlastní opevnění vzplálo jasným plamenem. Marně na své vojáky Roran volal, byli jako proměnění, ovládaní nějakou cizí vůlí a bojovali nedbajíce na zranění, dokud nepadli. Roran pochopil, že je posedli vilforové uvolnění z těl zabitých nepřátel. Na rozdíl od skupiny, která s Roranem bojovala na horních pozicích, tyto vojáky stačily ovládnout během čekání na bitvu negativní emoce smíšené ze strachu, vzteku a nenávisti. Tak byli pro ty zrůdy snadnou kořistí. V okamžiku kritického zlomu bitvy ale nebyl čas o tom dále uvažovat. Obě armády se vzápětí střetly a nepřátelští vojáci vedení Mardokem si prorazili Roranovým vojskem průchod v podobě stále se rozšiřujícího klínu, jak sem shora proudili další a další bojovníci v červenočerných uniformách, jejichž příliv ani Freïaasinou šikovností vyčarované ohnivé koule metané porůznu na stezku nedokázaly natrvalo zastavit. Tak se stalo, že byli oba velitelé obránců, každý jen s polovinou vojska, od sebe odděleni. Tomu chtěl Roran zabránit, a proto se rozhodl použít těch nemnoho jízdních vojáků, které ve své armádě měl. Na břeskné zatroubení trubky vyrazila přes carvahallský most dosud za lesíkem skrytá Roranova jízda v počtu dvou set jezdců, která se vyřítila průchodem uvolněným pro ni Roranovými muži ve vlastních řadách z boku na nepřítele. Udělala mezi cizími vojáky široký průlom, který okamžitě zaplnila armáda obránců. Rázem to byli útočníci, kteří byli od sebe ve dvou skupinách odděleni, a jejich zadní voj začala zatlačovat jízda obránců pozvolna zpět k úpatí stezky. Příliv útočníků byl ale příliš mohutný, aby se mu dalo natrvalo zabránit. Roranovi se však alespoň podařilo udržet pohromadě čelo fronty a pak začal znovu pozvolna ustupovat k mostu, který byl připraven nechat s dobrovolníky za sebou strhnout, aby postup nepřítele znovu zásadně zpomalil, neboť Anora tu měla proud rychlý a prudký tak, že přebrodit jej nebo přeplavat bylo téměř nemožné.
S oddělenou skupinou nepřátel si Birgit dokázala poradit, když teď útočníci neměli další přísun posil. Ve chvíli, kdy již zbývala cizích vojáků pouhá hrstka a ona se chystala osobně zabít jejich černého velitele, o půldruhé hlavy vyššího hromotluka, se objevil v prostoru několik stop vedle ní podivný průchod, z něj vyskočil muž v černošedém plášti, který ji velitelsky pokynul, a ona k němu proti své vůli byla vtažena spolu s černým velitelem dřív, než kdokoli z přítomných stačil zareagovat, protože všichni byli zaměstnáni zuřivým bojem včetně Glindorien, která sama zápolila se dvěma posledními nepřáteli, které nakonec oba zabila. Právě v té chvíli průchod beze stopy zmizel, a rozlícená elfka do něj již nestačila svou velitelku následovat. Než se obránci údolí stačili vzpamatovat z jednoho šoku, už tu byl druhý:
Nad bojujícími vojsky přelétl stín a ozvalo se s ničím nezaměnitelné dračí zařvání. Jako rudý šíp se nad bojiště snášel přímo po směru odpoledního slunce červený drak s Jezdcem a způsobil, že obě strany rázem přestaly bojovat. Roranovo vojsko proto, že všichni si byli zvyklí spojovat Trnův přílet s nepříjemnostmi a chvíli jim tedy trvalo, než si uvědomili, že se již nejedná o nepřítele, ale o spojence, který přiletěl na pomoc přesně v pravou chvíli. Nepřátelské vojsko zase proto, že živého útočícího draka nikdy nevidělo a to, co vojáci spatřili, jim právem nahánělo husí kůži. Když Murtagh s Trnem přeletěli nad čelem fronty, vychrlil červený drak děsivý, sto stop dlouhý, vše spalující rudý plamen, kterým vyčistil široký prostor mezi oběma vojsky. Roran na nic nečekal a okamžitě dal svému vojsku povel k útoku. Teď začal hotový masakr, protože nepřátelé se snažili ustupovat tak rychle, jak jen byli schopní. Jenže ústí stezky bylo příliš úzké a nadto jím proudily v protisměru přicházející posily. Bez velitele, který vzal do zaječích, vypukl mezi červenočernými uniformami chaos a nezřídka vojáci zaútočili na bojovníky z vlastních řad v zoufalé snaze dostat se z dosahu Dračího Jezdce a jeho hrozivého draka. Murtagh si toho povšiml a usoudil, že se teď mohou chvíli věnovat jiným cílům a zbytek přenechat jako lev bojujícímu Roranovi, kterého podle jeho postavy a kladiva bezpečně poznal, ačkoli jej v Ellesméře spatřil jen letmo, potají a ještě na zapřenou. Začali s Trnem nalétávat na stezku podle vodopádu a dílem dračím ohněm, dílem Trnovými drápy a Murtaghovým Lightenem postupně decimovali vše živé, co se tam hýbalo. Současně si dávali záležet, aby jim neunikl ani jeden volně se pohybující beztvar. Těch několik šípů vystřelených pár odvážlivci, které hrozily Trna zasáhnout, odklonily spolehlivě kouzelné ochrany, živené nastřádanou energií z pásu Belota Moudrého. Příliv posil z prostoru nad vodopádem však z ničeho nic ustal, a tak Murtagh s Trnem vylétli nad skalní římsu, aby zjistili situaci. První, co uviděli, byla veliká louka posetá mrtvolami v červenočerném odění. Murtagh vzdal v duchu čest svému bratranci, protože ten tu podle všeho musel svést bitvu, jež by si zasloužila oslavit písní. Pak společně pohlédli přes spáleniště lesa a uviděli dva muže, kteří mezi sebou vlekli bezvládnou ženu. Právě se zastavili před něčím, co pro sebe Trn výstižně nazval modrá_díra_do_vzduchu_ve_vzduchu. V příštím okamžiku v tom podivném otvoru všichni tři zmizeli, načež zmizel i otvor sám. Po sto let existující utajená zamčená Brána přestala existovat.
Murtagh se obrátil s Trnem zpět a zapojil se do bitvy pod vodopádem, když před tím ještě jednou svědomitě vyčistil stezku ode všech, kteří po ní chtěli uprchnout zpět. Pak postupoval nepřátelským týlem, až se konečně setkal s Roranem, který řádným rozmachem svého hrozivého kladiva složil k nohám posledního nepřátelského vojáka. Murtagh si odepnul sedlové řemínky, slezl s Trnova hřbetu a s napřaženou pravicí šel Roranovi vstříc. Ten ho ale okamžitě objal medvědím stiskem a řekl:
„Bratranče! Lepší chvíli pro naše první setkání si snad ani nelze představit!“ Trn radostně zařval na oslavu vítězství a vyslal do vzduchu impozantní rudý plamen, až kolem stojící vojáci v posvátné hrůze o něco poodstoupili. Bitva u vodopádů Igualda byla vítězně vybojována ve chvíli, kdy už se zdála téměř prohraná.