Kapitola 27. Nezadržitelný příval

Jakmile Albriech vystřelil, vzal Roran kouzelné zrcátko a oslovil Birgit, která v jeho nepřítomnosti velela zbytku armády:
               „Je čas. Zatím jde vše podle plánu. Doufám že jste vyměnili napínací lana katapultů a balist za nová. Budete střílet do velké výšky. Pospěšte, ať dorazíte včas. Než se nepřátelé probojují na dostřel, měli byste to stihnout.  Prostě musíte! Víš, že se nedalo nic dělat a bylo nutné se držet daleko z dohledu té stráže,“ dodal ještě omluvně. Birgit se na něj usmála a pokývala souhlasně hlavou:
               „Vyrážíme s větrem o závod! Přece vás v tom nenecháme.“
               Na další hovor už Roran neměl čas. Kolem sebe slyšel vrzání napínaných tětiv luků, jak se jeho kolem ukrytí vojáci chystali na nápor nepřátel. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Jako duchové se začali porůznu mezi stromy objevovat cizí do bronzova opálení bojovníci. Zatím ale nic nenasvědčovalo tomu, že by jejich výpadu někdo velel. Pohybovali se tiše a bez hlesu, jako šelmy na lovu, což svědčilo o jejich dobrém výcviku. To neznali ovšem lidi z údolí Palancar, kteří byli vynikajícími lovci, protože lov tvořil součást jejich obživy. Drtivá většina šípů první salvy vypálené z úkrytů našla svůj cíl hned napoprvé a nikdo z té přibližně padesátky mužů se živý nedostal do přímého kontaktu s Roranovými muži. Pak nastal mrtvý klid.

               Roran věděl, že když se nikdo z nepřátelských vojáků nevrátil zpět, tam na mýtině teď kdosi horečně uvažuje, jak se mu dostat na kobylku. Když se nad tím zamyslel z hlediska nepřítele, měl jen dvě možnosti: risknout masivní protiútok bez ohledu na ztráty nebo se jeho lidi pokusit obejít a vpadnout jim do zad. Protože nepřítel neví, kolik jich je, určitě nebude hned napoprvé chtít riskovat otevřenou konfrontaci, nadto v terénu, který protivník zná jako své boty, ale on ne. Proto Roran udělal něco, co mohlo v případě, že by se ve svých úvahách mýlil, poněkud dramaticky zkomplikovat situaci. Vydal příkaz, aby se obě části jeho vojáků přesunuly jedna vpravo až k toku Anory a druhá přibližně půl míle vlevo od cesty k příkrému srázu, který ohraničoval k vodopádu se zužující údolí z této strany. Sotva obě poloviny mužů dosáhly svého cíle, už měly jejich ruce napínající tětivy plno práce. Tentokrát sice došlo k několika šarvátkám na meče, ale ani jeden nepřátelský voják ze zhruba dvou set, které tentokrát nepřátelský velitel vyslal, se nevrátil živý zpět. Roranovi muži se podle domluvy okamžitě po boji stáhli s nepatrnou ztrátou dvou spolubojovníků k cestě na kraj lesa.

               Roranovi se velice ulevilo, že se mu podařilo nepřítele zmást, protože ten si teď určitě myslel, že má proti  sobě nejméně jednou tolik mužů, než kolik odhadoval. Musel ovšem v této chvíli počítat s následky svého blafu. Věděl, že zakrátko přijde masivní výpad středem. Mohl očekávat tak pět set nebo tisíc mužů rozzuřených z prvních ztrát. Nebo také vyrazí do útoku všichni, kdo se sem stihli přemístit… Zatím se však nedělo nic. To hrálo Roranovým mužům do karet, a pokračovali tedy v činnosti, již započali už před prvním útokem – kácení co nejvíce stromů na okraji lesa. Teď se do toho přinesenými pilami pustili až na několik hlídek ukrytých v lese všichni jako o život – a o ten tu skutečně šlo. Prodlužující se čekání na tah nepřítele na jednu stranu Roranovi poskytovalo jistou výhodu, ale uvědomil si, že ten někdo na lesní mýtině neváhá z nerozhodnosti nebo zbabělosti – ne, on čekal, až se sem přemístí dostatek vojáků na drtivý nápor, kterému nebude možno vzdorovat. Jinou volbu totiž ze svého pohledu neměl. Netušil totiž, že vzdorujících vojáků je pouhá hrstka. Každou hodinu přibylo jeho armádě přibližně šedesát až sto lidí, podle toho, kolik vybavení a zásob se posílalo zvlášť. Roran měl tedy podle střízlivého odhadu tak pět hodin času a ten hodlal využít co nejlépe. Jakmile s Horstem usoudili, že za oběť dřevorubeckým pilám padlo již potřebné množství poražených stromů, začali z nich muži narychlo stavět improvizovanou palisádu. Tou ohraničili na skalní římse prostor dostatečně velký, aby se za ni mohli všichni pohodlně ukrýt. Současně tak také nepřátelům přehradili cestu k ústí krkolomné stezky podél vodopádů. Pak už jen čekali na nápor přesily.

               Roran věděl, že tuto s námahou vybudovanou pozici nebude moci držet donekonečna, ale byl rozhodnut zde vytrvat, jak dlouho to jen půjde. Nechtěl ale riskovat nerozumné ztráty, proto potřeboval pevnější zázemí pro ústup. S potěšením zjistil, že pod vodopádem již zaujala pozice celá jeho armáda. Birgit si vskutku pospíšila, jak slíbila. Také jim z údolí přinesli nějaké další zásoby jídla, vína, vody a dostatek šípů a šipek do luků a kuší. Elfky také stačily očarovat dvě stovky výbušných šípů, aby způsobily v nepřátelských řadách co největší ztráty. Teď se ty statečné mladé ženy vyšplhaly po stezce, aby se připojily k Roranovi, a mohly tak všechny co nejúčinněji chránit kouzly. Roran se spojil nejprve s Birgit, aby dala obsluhám katapultů povel ke cvičné salvě pro zastřelení. Namísto soudků se zapálenou pryskyřicí vložily obsluhy do katapultů kameny stejné váhy a vystřelily je přes hlavy obránců nad vodopádem. Roran a ostatní jen s uspokojením sledovali, jak jim střely sviští nad hlavami a dopadají přímo doprostřed louky víceméně v přímé linii. Poupravil po dohodě s Birgit poněkud postavení tří ze šesti katapultů tak, aby jejich střely dopadly ještě dále k lesu a chystal se něco sníst a osvěžit se douškem vína. Vtom ucítil volání kouzelného zrcadla, v němž se objevila Nasuadina ustaraná tvář:

               „Rorane, mějte se na pozoru. Solembum mi prozradil, že dnes už neexistujícím druhým portálem na souostroví Poslední naděje pronikly tisíce vilforů. Nedokážeš si představit, co umí napáchat s těmi, které posednou. Nebo možná dokážeš, ačkoli u vás jste tolik případů neměli. Odtud se dobrovolně stáhli a směřují do El-harím, ale ti ze severu si to namířili právě na ty zpropadené ostrovy. Nepřátelé posedlí vilfory budou bojovat bez ohledu na zranění a se zuřivostí, která nezná mezí. Tihle vilforové byli po tisíc let drženi v pasti a teď dostanou příležitost si to vynahradit a rozmnožit se. Pokusí se posednout i vás, a to opakovaně s každým zabitým nepřítelem, v němž se před tím uhnízdili. Jediným způsobem, jak tomu zabránit, je ani v boji nepřipustit, aby vás přepadla zuřivost nebo nízké myšlenky. Braňte jeden druhého a svou zem. Na nic jiného NEMYSLETE! Ale to tobě, který již v tomto duchu přinesl tolik obětí, nemusím vykládat,“ dodala ještě se smutným úsměvem. „Neztrácejte naději ani odvahu. Když se udržíte po dva dny, dorazí k vám Murtagh s Trnem. Nedali jinak, než že vám okamžitě letí na pomoc. Dej na ně pozor, budou pod tvým velením. Ti dva nadšenci nám budou chtít za každou cenu vynahradit všechno, co nám v Galbatorixových nedobrovolných službách napáchali. Ať tedy neriskují zbytečně! Murtagha také elfové vycvičili pro boj s vilfory, takže vám bude cenným pomocníkem…“ Zadrnčení šípu, který se zabodl zvenčí do palisády, ukončilo náhle jejich hovor. Nasuada jen stačila popřát všem hodně štěstí, když začala opravdová bitva.

               První šíp byl následován sprškou dalších, ale střelci ukrytí v lese byli příliš daleko, než aby obráncům dokázali způsobit nějaké škody. Ti jen zvedli nad hlavy štíty a vše pod nimi v bezpečí přečkali. Roran se rozhodl na salvu neodpovídat, jen by plýtvali zbytečně střelivem. Stačil si trochu loknout vína, když z lesa zaznělo zvučné zatroubení. Na louku začali řada za řadou vycházet vojáci v temně rudých uniformách s černými rukávy a kalhotami. Roran záměrně vyčkával, aby alespoň přibližně zjistil, s jakou přesilou má co do činění. Nepřátelský velitel byl ale vychytralý. Když na louku vyšly přibližně tři stovky vojáků, ozvalo se druhé zatroubení a jejich pochod se zastavil. Ostatní tedy zůstávali neviděni v lese. Vojáci stáli a vyčkávali. Z lesa vyšel po cestě vyjednavač s bílou zástavou. Když došel na doslech k palisádám, pronesl zvučným hlasem:
               „Kdo se opovažuje bránit průchodu armády krále Galbatorixe, jediného právoplatného vládce Alagaësie?“ Na ta slova Roran vylezl na palisádu a pevným hlasem odpověděl:
               „Král Galbatorix byl poražen a zbaběle spáchal sebevraždu. Nemá tedy žádnou armádu, které by mohl velet. Pro vaši informaci - jedinou právoplatně a jednomyslně zástupci všech ras zvolenou královnou je nyní paní Nasuada, dcera Ažihada. Já jsem Roran Kladivo, jeden z nejvyšších velitelů její armády a svrchovaný pán údolí Palancar, kde se právě nacházíte. Každý, kdo vstoupí na území Alagaësie nepozván se zbraní v ruce, je považován za nepřítele a podle toho s ním bude naloženo, leda by prokázal přátelské úmysly. Pokud takové úmysly nemáte, nyní v míru odejděte. Jinak se s námi střetnete v boji. Jaká bude vaše odpověď?“ Muži kolem Rorana souhlasně zamručeli a všichni teď očekávali parlamentářovu odpověď. Namísto toho však muž zamířil zpátky k lesu, odkud před chvílí vyšel. Roran se otočil ke svým mužům:
               „Odvahu, přátelé, za chvíli tu vypukne peklo. Nemyslete na strach, nemyslete na smrt, nemyslete na ztráty, nemyslete na porážku! Myslete jen na jediné: že bez ohledu na to, kolik je nás a kolik je nepřátel, za námi leží naše zem, kde jsme se narodili, kde chceme jednou v míru zemřít a kde máme naše nejbližší. Pomoc je na cestě, ale první přijde nejdřív za dva dny a další tak za pět až šest. Do té doby ten příval nepřátel NESMÍME pustit z údolí. Ustupovat budeme teprve tehdy, až já k tomu zavelím. Dáme jim pořádně zabrat!“ Jednohlasný souhlasný řev odhodlaných mužů mu byl odpovědí. Přidal se i Horst a oba jeho synové, kterým se jinak vzájemné zabíjení z duše protivilo. V tu chvíli opět vyšel z lesa vyjednavač a při válečném řevu obránců strnul v půli kroku. Stačil pak udělat jen jeden další krok a strnul podruhé – zdola z údolí se totiž ozval v odpověď řev zbytku Roranovy armády, zesílený ještě mnohonásobnou ozvěnou v okolních horách. Znělo to jako bouře z tisíců a tisíců hrdel, takže ten nešťastník si musel myslet, že tam v údolí na ně čeká neuvěřitelně silná armáda nepřítele. Přední řady nepřátelských vojáků se viditelně zavlnily, a téměř to vypadalo, že se dají na ústup. Čísi úsečný povel je ale okamžitě zmrazil na místě.  Vyjednavač se však otočil na patě a opět zmizel v lese. Netrvalo to ani minutu a byl opět zpět a svižným krokem kráčel odhodlaně k palisádám. Roran si povšiml, že jeho odhodlaný a svižný krok má na nejspíš svědomí další voják s namířenou kuší, který stál zpola skryt v lesním stínu a mířil ubožákovi na záda. Když se znovu dostal do dostatečné blízkosti opevnění, vyjednavač s viditelným sebeovládáním řekl:
               „Z pověření královského místodržitele souostroví Poslední naděje a právoplatného následníka trůnu pána Xena vám nabízím jediné: Do příštího rána vyklidíte vaše pozice, podepíšete pak bezpodmínečnou kapitulaci a vydáte do našich rukou rebela a zrádce Rorana Kladiva k potrestání.“ Odpovědí mu byl smích všech obránců následovaný smíchem vojska z údolí. Zdálo se, že samy Dračí hory se cizincovu návrhu vysmívají. Ten se však tentokrát už pod hrozbou trestu smrti z vlastních řad nenechal zastrašit a pouze dodal:
               „Jak jsem řekl. Máte čas do rána. Jinak si následky přičtěte sami.“ S tím opět odešel a s ním i všichni nepřátelští vojáci. Louka zůstala znovu prázdná.

               Rorana vždy opakovaně překvapovalo, jak málo někdy stačí k ovlivnění vývoje na frontě. Náhodná spontánní odpověď vojáků zdola, která měla posílit odhodlání obránců na horní pozici, a horská ozvěna. Kdo by to řekl? Odklad nevyhnutelného střetu ovšem nebyl jednoznačnou výhodou, jak Roran dobře věděl. Nepřátel přibývalo každou hodinou, a to nechtěl připustit. V hlavě se mu zrodil plán, který ještě pomocí dálného zrcadla probral s Nasuadou a Jörmundurem, jež zastihl již na cestě s celou armádou. Oba s Roranem souhlasili, ale ponechali konečné rozhodnutí na něm, jako na člověku, který je uprostřed dění a celou situaci dokáže nejlépe zhodnotit.
               Roran se soumrakem nařídil svým mužům spánek až do jedné hodiny ranní. Pak všechny probudil a Horst se syny se pod rouškou tmy opatrně vydali k okraji lesa s dlouhými luky. Založili do nich elfkami speciálně očarované zápalné šípy, které vzápětí dlouhým a vysokým obloukem vystřelili nad les a s kouzelnou pomocí elfek poslali až za bod, v němž tušili konec nepřátelského ležení. Šípy při dopadu explodovaly ohněm takové síly, že dokázal zapálit les nepřátelům v zádech. Vítr naštěstí foukal z hor, a tak hnal ohnivou stěnu, která se mezitím roztáhla po celé šířce údolí, tím správným směrem. Kovář se syny se přihnali zpět za palisády jako vítr a to už z lesa zazníval vyděšený poplašný řev. Pokud se nepřátelé snažili nejprve plameny uhasit, velmi záhy přišli na to, že tenhle elfský oheň neuhasí nic, co měli momentálně k dispozici. Takže jim nezbývalo, než se co nejrychleji vydat vstříc nepříteli sevření jako v kleštích.  Jak vybíhali na louku první vojáci, bylo zřejmé, že žádnému z velitelů se zatím nepodařilo situaci ve vojsku dostat pod kontrolu. Vojáci neútočili, oni utíkali před jistou smrtí do dalšího nebezpečí, které rozhodně nebylo menší. Jak se nad lesem vzmáhala rudá záře, osvětlovala vybíhající nepřátele zezadu, a ti byli viditelní jako na střelnici. Obránci si je nechávali přiběhnout pěkně na dostřel a jako zkušení lovci divou zvěř je kosili jednoho po druhém. Pak ale došlo k okamžiku, který musel zákonitě přijít. Množství vojáků začalo být tak velké, že je obránci nestačili postřílet včas, a jim se tak postupně dařilo pronikat stále blíž k palisádám. Řada z nich stačila ještě vystřelit na Roranovy muže a několik jich zabili nebo zranili, než byli sami zabiti. Do toho zazněl silný hlas, jakoby ani nezařval člověk, ale nějaký býk:
               „Sem, ke mně, chátro zbabělá! Jinak vás postřílejí jako králíky! Chlapi s dlouhými štíty dopředu, vy ostatní za ně! Štíty po stranách, štíty nad hlavu! Dvacet chlapů v každé řadě a pochodem v chod!“ Velitel posádky z blízkosti Ar´londru  Mardok se ujal svých povinností s rázností ostříleného bojovníka.

               Jakoby nepřátelští vojáci čekali jen na to, ve chvíli se jim podařilo se zformovat a vytvořit obrněný útvar, kterému se ve vojenské hantýrce říká želví formace. Když to viděly nižší šarže, přinutily svoje vyplašené chlapy Mardokovu formaci napodobit, takže brzy měl Roran proti sobě řadu spořádaných útvarů, na něž bylo škoda plýtvat normálním střelivem. Přišly tedy na řadu kouzelné výbušné šípy elfek, které dokázaly účinně narušovat pomalu se k obráncům posunující útvary. Jenže za každého padlého nastoupil na jeho místo okamžitě někdo další, jak stále noví a noví vojáci prchali z lesa před ohněm. Zasažený útvar po krátké přestávce opět pokračoval v plíživém přibližování k obráncům. Z čeho ale šel opravdový strach, byli vojáci s utrženými nebo uhořelými končetinami a děsivými otevřenými ranami, kteří postupovali zcela nekrytí, jen s meči ve zbývajících končetinách a s hrůzu budícím odhodláním vedle spořádaných útvarů. Roran ještě chvíli vyčkával a když první útvary dospěly do středu louky, dal kouzelným zrcátkem povel Birgit a obsluhám katapultů v údolí.

Za několik okamžiků se z hlubiny vzneslo se zlověstným hučením šest zápalných střel, které dopadly přesně tam, kam podle Roranova předpokladu měly. S hlasitou explozí se rozprskly mezi bolestí křičícími nepřátelskými vojáky a na nějaký čas rozvrátily spořádané útvary. Zasažení hořící muži však neprchali z bojiště, oni naopak běželi k palisádám s pozdviženými zbraněmi, dokud je uškvařené svaly nepřinutily zbraně pustit a padnout k zemi, kde v krutých bolestech se zoufalými výkřiky pomalu umírali. Roran pochopil hrozící nebezpečí, kdyby se nějaký takový hořící a bolestí nepříčetný šílenec dostal až k palisádám nebo se mu je v horším případě podařilo překonat. Dal proto povel Birgit, aby před další salvou všechny katapulty přemístila o třicet kroků směrem k vodopádu. To si vyžádalo nějaký čas, kterého využily nepřátelské formace k tomu, aby se přiblížily nebezpečně blízko k opevnění. Mardokova první formace se dostala až k palisádě. Zadní řada vojáků vyběhla po nad hlavy zdvižených štítech svých spolubojovníků vpředu a ti, které neskosila palba obránců, se vrhli do boje s tasenými meči a sekerami. Teď přišla Roranova chvíle.
               Uchopil pevně kladivo, jemuž již padly za oběť stovky nepřátel, a mocně se jím rozmáchl. Po několika měsících si napoprvé vyžádalo hned dvě lidské oběti, které Roran naráz srazil nemilosrdnou ranou, do níž vložil všechno své odhodlání bránit údolí do posledního dechu. Jeho muži to přivítali nadšenými výkřiky „Kladivo!“ a pustili se zuřivě do boje. Zbraně zvonily, krev stříkala proudem a kosti praštěly, jak obránci na palisádách dávali nepříteli jasně najevo, že tudy pro něj cesta nepovede. Mezitím dole v údolí vypustili další ohnivou salvu, která zasáhla zadní řady Mardokova útvaru a rozvrátila středy a čela několika dalších. Hořící muži teď však již neměli šanci doběhnout až k palisádám a zaútočit na ně. Zato působili chaos ve vlastních řadách, kde se od nich vznítili mnozí další. Mardokovi se podařilo udržet svou železnou vůlí vlastní útvar pohromadě, a dál zaměstnávat obránce, kteří používali taktiku střídání. Kdykoli byl někdo unavený a ztrácel výkonnost, na jeho místo nastoupil čerstvý bojovník. Tak se Roranovi dařilo omezovat ztráty ve vlastních řadách. Všechny tři elfky odpočívajícím vyléčily jejich zranění a po zbytek času se věnovaly udržování kouzelných ochran všech právě bojujících. Roran si v duchu blahopřál, že neudělal palisády delší. Takto se k nim mohly dostat nejvýše dva útvary vedle sebe, zatímco ostatní museli vyčkávat nečinně za nimi. Střílet na ně nepřátelští vojáci nemohli, protože to by riskovali, že zasáhnou v panující vřavě vlastní lidi, jichž i tak značným tempem ubývalo díky tomu, že obránci palisád prokazovali neuvěřitelné odhodlání a zkušenost v boji. Jak si Roran pro sebe pomyslel, ze stejného důvodu nemohli zatím vstoupit do hry ani nepřátelští kouzelníci, jejichž stálá nepřítomnost mátla jak jeho, tak i všechny elfky.

Boj stále pokračoval s nezměněnou zuřivostí a pod palisádami se začaly vršit hromady mrtvých a umírajících. Po dvou hodinách již nepřátelé nepotřebovali zdvižené štíty druhů, aby se dostali na vrchol palisád. Stačilo jim prostě vyběhnout po kupících se hromadách mrtvol vlastních vojáků a zapojit se do boje. Roran se odmítal nechat vystřídat a od začátku boje na meče neohroženě stál uprostřed bitevní linie. Jeho kladivo zvonilo na přilbách nepřátel, lámalo vazy a proráželo lebky. Z puchu krve, výkalů, zvratků a spáleného masa se mu dělalo zle, protože za těch několik měsíců stačil odvyknout pachu bitvy. On toho však nedbal a s nadlidskou silou rozdával ránu za ranou, a udržoval tak kolem sebe volný prostor. Spíše než člověku se v té chvíli podobal nějakému přesnému smrtícímu stroji, stvořenému právě pro tento jediný účel. Ochrany elfek ho zatím dokázaly udržet nezraněného, ačkoli několikrát cítil, jak z něho odsály trochu energie. To v okamžicích, kdy se z hromady mrtvol, po níž už byl také nucen šlapat, vynořila ohořelá ruka s mečem či dýkou a snažila se mu zabodnout do nohou. Právě se rozhodoval, zda se nemá nechat na chvíli vystřídat, když tu z nepřátelského vojska zazněl signál k ústupu. Les již zcela shořel, a na bojiště začala padat černá tma, protože měsíc se skryl za mraky. V želvích formacích začali nepřátelé ustupovat na konec louky, kde kdysi ležel původní okraj lesa, jenž se nyní změnil v doutnající spáleniště. To bylo brzy uhašeno vydatným deštěm, který se spustil z nízkých mraků. Postavili hlídky, dali zprávu Birgit a rozespalé Nasuadě a kdo mohl, skryl se alespoň částečně před deštěm a okamžitě tvrdě usnul. V nastalé tmě a tichu rušeném jen šuměním deště a vzdáleným sténáním raněných nepřátel byl usínající Roran naplněn hrdostí, že první den vítězně odolal.