Kapitola 16. Přízrak
Jakmile Solembumův zježený ocas zmizel v Bráně, zmocnil se Angely, Blödhgarma i Eragona podivný pocit, jakoby svého výstředního přítele neměli již nikdy spatřit. Chápali pohnutky, jimiž byl veden a v duchu s nimi museli souhlasit, ale přesto se jim jeho čin zdál bez porady s ostatními neúměrně zbrklý. Jinak klidná a za všech okolností se ovládající Angela – Strážkyně života, neměla z ničeho nic stání, jako by i ona záhadně podlehla jí samotnou upravenému kouzlu, které mělo případné návštěvníky města odrazovat od vstupu na tato nebezpečná místa:
„Myslím, že setrvávat zde dál je už zbytečné. Ať již Solembuma čekalo na druhé straně cokoli, rozhodně je teď na to sám. Jít za ním by znamenalo ohrozit naše poslání zde, ačkoli přiznávám, že bych to udělala nejraději ze všeho na světě. Ten rošťácký kočkodlak je mým společníkem již dlouhou řadu let a já si upřímně nedovedu představit, že by měl někde bez pomoci nešťastně zahynout… Ale obrátit směr této Brány nelze, byla tak záměrně vytvořena. My teď musíme najít místo, kam ústí portál té Brány, která by nám našeho zbrklého kocoura mohla zase vrátit zpět,“ řekla Angela a Eragonovi neušla slza, kterou si nenápadným pohybem setřela z koutku oka.
S Angelinými slovy ostatní souhlasili, takže Eragon se kouzelným zrcátkem spojil se zbývající posádkou na Talítě a dal jí instrukce k návratu do přístavu v Hedarthu. Elfové měli trochu pochybnosti, zda se jim podaří bez úhony proplout Arak-Tanem zpět, ale Eragon je ujistil, že budou muset překonat nejprve jen intenzivní pocit, že nemají vplout do města a posléze že to chtějí mít co nejrychleji za sebou. Tak se také stalo a Talíta se po proplutí městem okamžitě vydala na zpáteční cestu, když před tím na smluveném místě na dohled městských hradeb vyložila posádka pro naše tři hrdiny potřebné zásoby na jejich odvážnou pouť pustinou. Jelikož loupeživé bandy by se do takové blízkosti města neodvážily, našel Eragon se svými společníky později k večeru téhož dne všechny věci v pořádku.
Nakonec se totiž všichni přese všechno rozhodli ve městě ještě jeden den počkat, protože Talítě měla její cesta do Arak-Tan i s momentálně příznivým větrem stejně nějaký čas trvat a úplně bez zásob se také na cestu vydávat nechtěli. Blödhgarm sebral se stolu v přízemí domu velký smaragd a uložil si jej do malé torby, kterou měl zavěšenou kolem pasu. Tak byl dostatečně chráněn před odpudivým kouzlem města. První kroky trojice vedly jaksi samozřejmě k Bráně, aniž by se na tom předem domluvili. Eragon si chvíli pohrával s myšlenkou, jaké by asi bylo projít jejím portálem, a pozoroval, že ostatní nejspíš přemýšlejí o tomtéž. Portál vyzařoval sám o sobě jakousi magickou přitažlivost, a proto raději na své společníky promluvil, než se stačili k Bráně příliš přiblížit:
„Tady už nejsme nic platní, ale měli bychom se pokusit prozkoumat citadelu. Sice už víme, že světlo v nejvyšší věži, které jsem z lodi viděl, by mělo být pozůstatkem pradávného kouzla, ale něco mi říká, že bychom neměli odcházet, aniž bychom si to definitivně ověřili.“
Eragonova slova jakoby vytrhla jeho přátele z omámení. Během chvilky byli ale již opět v pořádku, a tak obešli společně portál a vstoupili do citadely. Museli konstatovat, že Galbatorixova sebranka kdysi dávno odvedla důkladnou práci – v místnostech ani na chodbách nezbylo takřka nic z původního zařízení. Králova soldateska odnesla, co se dalo. Procházení prázdných prostor bylo pro všechny velmi deprimující, ale krok za krokem se tak systematicky blížili ke schodišti nejvyšší věže. Když po něm začali stoupat, ztišili najednou podvědomě hlasy a začali postupovat s největší opatrností. Na širokém vnějším věžním ochozu se zdánlivě bez ladu a skladu povalovalo množství trosek, ale Eragon si jako první uvědomil, že ve skutečnosti nelze zjistit, čeho trosky to vlastně jsou. Celá citadela byla dokonale zachovalá a nedošlo tu k žádnému boji ani podobnému ničení. Také byl všechen ten nepořádek nenápadně uspořádán tak, aby co nejvíce zabraňoval přístupu na krátké vnější dřevěné schodiště, vedoucí ke dveřím do věžní místnosti. Vlastně trosky většinu schodiště i celé dveře téměř dokonale zakrývaly. Tady pracoval někdo, kdo chtěl věžní místnost postavit mimo pozornost rabujících hord.
Aniž by si mezi sebou vyměnili jediné slovo, dali se Eragon s Blödhgarmem do systematického a opatrného odklízení trosek. Angela byla celou tu dobu ve střehu, aby své přátele stačila upozornit na možné pasti, které by se mohly při jejich činnosti aktivovat. Ale onen kdosi, kdo si dal práci s tímto důmyslným maskováním, buď nic takového nezamýšlel, nebo pracoval ve spěchu. Když oba muži vytvořili dostatečný průchod, Angela opatrně vystoupala po schodech ke dveřím. Položila na ně obě dlaně, a když neucítila ozvěnu kouzel, vzala jemně za kliku. Nahlédla krátce otevřenými dveřmi do místnosti a gestem vyzvala Eragona s Blödhgarmem, aby přišli za ní. Ať již všichni čekali cokoli, tohle bylo dokonale matoucí: Kruhová místnost se čtyřmi okny v lomených rámech hledících do každé světové strany byla dokonale prázdná, až na lampu s věčným světlem, která visela zhasnutá na řetězu u stropu. Eragonovi neušlo, že je určitým způsobem očarovaná a když se na kouzlo soustředil, zjistil, že slouží pouze k tomu, aby se lampa pravidelně při setmění sama rozsvěcovala. Kouzlo nemělo původ v místní magii, ale v magii užívané běžně v Alagaësii. Blödhgarm řekl vzápětí nahlas to, co všechny v té chvíli zřejmě napadlo současně:
„Proč se jen někdo namáhal s tím vším maskováním a předstíráním, když tu nakonec naprosto nic nezanechal ani neuschoval?“
Jako v odpověď na jeho slova se dveře místnosti se zvučným prásknutím zavřely, následovány těžkými dřevěnými okenicemi. Současně se matně rozsvítila u stropu koule s věčným světlem a ozval se dutý hlas, jako odněkud z hrobky:
„Netvrdil bych, statečný elfe-vlku, že tu není nic k nalezení. Stačí se pozorně dívat.“
Protože hlas přicházel zdánlivě ze všech směrů, Blödhgarm i ostatní se začali rozhlížet po jeho původci. V panujícím pološeru se po několika sekundách přímo uprostřed místnosti začala zhmotňovat průhledná postava statného přívětivého padesátníka v oděvu písaře. Angelu ale svým vzhledem ani teď neoklamal:
„Mistr Ben-Sharíf!“ vykřikla překvapeně, ale než stačila pokračovat, muž pozdvihl pravici, aby zadržel příval jejích slov, který hrozil následovat.
„Ne, má nejmilejší žákyně Angelo, jen to, co zbylo z otisku mé duše ve tvé paměti. Čas vyměřený pro naše setkání se však rychle krátí, proto mě, prosím, nepřerušuj:
„Není důležité, jak jsem se tu jako přízrak objevil ani který statečný kouzelník tu za cenu oběti vlastního života díky porušení přísahy Galbatorixovi dokázal vytvořit a zamaskovat tuto skrýš, neobjevenou po celé století. Důležité je jen to, co se skrývá pod prahem prvního okna vlevo ode dveří. Vyndej do zdi zasazený kámen. Je dutý a uvnitř najdeš vše, co musíš znát. Snad nebude příliš pozdě… Sbohem, má milá… A ty, Dračí Jezdče se stříbrným znamením na dlani, nehledej místo ke spočinutí jinde, než tam, kam náležíš a po boku té, která tě miluje víc, než by sis mohl vůbec představit. Není takového místa na východě, kam ses chystal, jen další poušť, pusté, vyprahlé a kruté hory bez života, démoni, zmar a v zemi za horami hordy démony posedlých nepřátel… Statečný elfe-vlku, po tomto dlouhém putování dojdeš konečného klidu, po němž celý život toužíš, aniž by sis toho byl vědom. Pak odložíš svou částečnou vlčí podobu a otevřeš se konečně prostým a nekonečně krásným věcem, před nimiž ses zbytečně uzavíral po tolik dlouhých let… Buďte stateční a chraňte jeden druhého, přátelé moji. Čtvrtý z vás, kterého zde nevidím a o něhož se obáváte, se sice v této chvíli nachází ve velkém nebezpečí, ale jeho osud se ještě neuzavřel… A je ještě někdo, kdo přijde, ale vidím ho jen mlhavě, tak neřeknu víc... Sbohem vám všem…“
S těmi slovy se přízrak rozplynul stejně, jako se předtím objevil. Těžké okenice se otevřely, úzkými, střílnám podobnými okny začalo opět proudit denní světlo a ohromení přátelé se pozvolna začali probírat z utrženého šoku. Ve chvíli, kdy Angela učinila, oč jí její bývalý Mistr požádal, a vyjmula ze zdi pod kamenným prahem označeného okna dutý kámen, klapl mechanizmus západky zámku dveří, ty se otevřely, a oni byli opět volní.
Tak přece alespoň jediná past pro případ, že bychom byli tak nedůvěřiví a odmítali se do kamene podívat, pomyslel si Eragon. Neznámý kouzelník myslel zjevně na všechno.
Angela vyňala z dutiny v kameni do voskovaného plátna pevně zabalený zapečetěný balíček. Všichni se ale dohodli, že zkoumat jeho obsah nebudou hned zde na místě, ale najdou si k tomu méně depresivní prostředí.
Vyšli tedy z citadely na širokou výstavnou ulici vedoucí dolů k nádhernému mostu přes Eddu. Tam sešli po schodech na náplavku a usadili se ve stínu vrhaném vznosným mostním obloukem. Ten jim teď, krátce po poledni, přišel velmi vhod, protože dnes slunce nemilosrdně pražilo. Eragon si pomyslel, že při tom a při síle vlhkého větru od moře, který dnes vál, k večeru nejspíš mohou očekávat pořádnou bouřku. Zatím tomu ale nic nenasvědčovalo, protože nebe bylo bez jediného mráčku. Krátce poobědvali, protože se všichni již nemohli dočkat okamžiku, kdy Angela otevře záhadný balíček.
Nejprve postupně prozkoumali balíček na přítomnost kouzel, ale ani jeden z nich nic neodhalil. Když přišla řada na Eragona, povšiml si zvláštního symbolu na pečeti z fialového vosku. Byl zde zobrazen neznámý štíhlý drak s dlouhou tlamou, s hlavou zvrácenou vzad a s dvojitým ocasem. Otázal se na symbol obou přátel, ti ale svorně odpověděli, že nevědí, co by to mohlo znamenat. Angela však s odpovědí nepatrně zaváhala, takže Eragon nabyl přesvědčení, že ví víc, než je momentálně ochotná prozradit. Mezitím už Strážkyně začala balíček opatrně otevírat. Uvnitř byla plochá dřevěná truhlička, na jejímž víku se opět skvěl fialový emblém dvouocasého draka. Eragon vrhl na Angelu krátký zkoumavý pohled, ale ta mu pohled neoplatila a rychle sklopila oči. Vzápětí začala otevírat víko.
Uvnitř bylo několik složených pergamenů a jeden zlatý prsten s velkým ametystem. Angela, která jakoby prstenu záměrně nevěnovala pozornost, rozložila místo toho na vrchu ležící pergamen. Jeho částečně nečitelný obsah přečetla svým přátelům nahlas. Stálo tam:
Nálezci tohoto odkazu:
Milý příteli,
nyní záleží jen na tobě, jak s odkazem, který se ti dostal řízením osudu do rukou, naložíš. Král Galbatorix, ten prokletý zrádce, již v této chvíli drží ve svých spárech celou zemi. Pokud ho někdy někdo bude chtít porazit, musí znát jeho ďábelský plán, který mu má zajistit vojenské vítězství proti komukoli i v okamžiku, kdy by se pro něj vše mohlo zdát ztraceno. Vytváří v tajnosti násilím naverbovanou obrovskou armádu daleko mimo Alagaësii, která se objeví náhle a v pravý čas na jeho příkaz. Používá k tomu systém…… vytvořil…… několik…… brány vedou…… jen jedna… zpět. Všechna města Trojměstí…… ničím…… důmyslnou pastí.
Všechno potřebné…. na přiložených mapách. Cestovat… nelze…… odtud… nesmírně daleko na druhé polokouli…… Ostrovy izolované v moři…… Objev dávných obyvatel Surdy, ……mořeplavců.
Přiložený prsten použij ku prospěchu úkolu takto:…přivolá… …zazpívej… … …… … … … prozraď jen svým nejbližším přátelům …musí znát, kdybys nešťastnou náhodou přišel o život. Tajemství ale nepředávej nerozvážně… …. … je mocnou zbraní.
Mnoho štěstí
Al-Syron
„Písmo je sice krásně čitelné, ale inkoust, kterým ten člověk psal, musel být velmi nekvalitní, protože úplně vybledl a nelze ani kouzlem zachytit jeho stopy,“ řekla posmutněle Angela.
„Al –Syron byl právě tím kouzelníkem, který tak důvěřivě prozradil Morzanovi tajemství města Arak-Tan. Byl to úžasný člověk, znala jsem ho. Morzan ho zřejmě pak násilím přinutil přísahat Galbatorixovi ve starověkém jazyce. Jak to dokázal, nevím, protože Al-Syron byl mimořádným kouzelníkem… jenže to Morzan také, ke škodě nás všech.“
V tom ke sluchu trojice dolehlo pozdravné volání ze směru po proudu řeky. Když se otočili, uviděli Talítu brázdit řeku plnou rychlostí s větrem v zádech, až se jí voda u přídě pěnila. Byl to obraz tak krásný, že si jej Eragon uložil hluboko do paměti a umínil si vytvořit z něj při první příležitosti fairth. Elfové měli zjevně v úmyslu skasat plachty a přirazit ke břehu, ale Eragon je s úsměvem gestem vyzval, aby pokračovali v plavbě. Bylo vidět úlevné výrazy na tvářích všech na palubě, především na tváři u kormidla stojícího Lindönura, který již měl s městským kouzlem své zkušenosti. Když třem přátelům loď zmizela z dohledu, dali se do zkoumání dalšího obsahu truhličky. Ten již tvořily pouze tři barevně kreslené mapy, které byly, na rozdíl od dopisu, skvěle zachované. První z nich ukazovala zaoblenou zemi tak, jako kdyby jí někdo sloupl s povrchu koule a rozložil naplocho. Bylo vidět Alagaësii a ostatní pevniny v moři na severní polokouli, jednu velkou pevninu na polokouli jižní a o sto osmdesát stupňů východně od ní stále na jižní polokouli řadu velmi od sebe vzájemně vzdálených souostroví. Jedno z nich bylo označeno červeným kolečkem s číslem jedna. Druhá mapa byla podrobná mapa oblasti Trojměstí od moře na severu k moři na jihu. Na západě začínala zhruba v místě Hedarthu, který tam byl jasně vyznačen kroužkem s popisem, na východě končila pouští, lemovanou na okraji mapy pohořím táhnoucím se od moře k moři. Podle všeho hory byly vysoké a nejspíš bez vegetace, protože barva, kterou byly vyznačeny, neodpovídala zabarvení krajiny kolem měst Trojměstí. Téměř na východním okraji neznámé pouště poblíže hor byl vyznačen červeně výrazně přeškrtnutý symbol ještě jednoho města s popisem El-harím a runou označující nebezpečí. Třetí mapa byla označena číslem jedna a byla zřejmě podrobnou mapou souostroví, které na první mapě označoval červený kroužek.
Souostroví mělo popis „Poslední naděje“ a skládalo se celkem z pěti ostrovů. Tři byly blízko sebe a u nich bylo připsáno drobným písmem „Původní obyvatelé“. Ve větší vzdálenosti se nacházely dva zbývající. Větší a současně výrazně největší ze všech pěti nesl název Londr a tvořily jej tři do trojúhelníku uspořádané vrcholy s velkou kotlinou uprostřed mezi nimi. U nejnižšího z vrcholů byl symbol města s popisem Ar´londr. Poslední ostrůvek nebyl zřejmě ničím více, než útesem v moři, vzdáleným přibližně na dohled ostrova Londr. Popis jej označoval jako ostrov Clif.
Tak tam někde nejspíš skončil náš chlupatý přítel, pomyslel si smutně Eragon. Současně jej ale zaujala drobná značka u ostrůvku. Ukazovala k němu tenká zelená šipka se zkratkou A-T. Podíval se podrobněji na mapu ostrova Londr a našel tři další podobné značky. Červenou šipku mířící oběma směry - z města Ar´londr i do něj a dvě zelené šipky mířící k oběma vyšším vrcholům na ostrově. Jedna zelená šipka měla u sebe zkratku Š-B, druhá V-D. Eragonovi i ostatním rázem svitlo: Výchozí portály Bran z Arak-Tan, Šur-Ban a Vel-Daren! Tyto Brány byly tedy všechny zjevně jednosměrné. To nebylo nic, co by už netušili. Červená dvojsměrná šipka u města Ar´londr však žádný další popisek nenesla.
Obrátili tedy pozornost k mapě Trojměstí. Tam našli u symbolů každého ze tří měst stejné zelené šipky s popisem PN, které ovšem mířily směrem z nich a nikoli do nich. Eragon už si skoro začínal zoufat, když u západního okraje mapy našel červeným inkoustem malou nakreslenou dvousměrnou šipku ukazující k okraji pouště Hadarak s popisem U´b, Hg.
„Je teoreticky možné vytvořit Bránu vedoucí do dvou míst současně?“ zeptal se Eragon Angely.
„Ano, je. Velcí Mistři to uměli. Ale takové brány jsou vždy takzvaně zamčené a projít jimi může jen ten, kdo zná klíč k jednomu nebo druhému místu. Pokud klíč nezná, buď pokoj jeho duši, protože Brána se vždy chová po zadání jakéhokoli klíče jako otevřená, ale když klíč není správný, odešle troufalého odvážlivce nejkratší cestou do nebytí... Potíž je v tom, že klíčem může být naprosto cokoli, třeba obyčejný pšouk…“
Ačkoli by se Eragon za normálních okolností Angelinu prohlášení zasmál, zůstal tentokrát jako přimrazený – zkratky, když tak o tom uvažoval, mohly znamenat jen jediné: Urü´baen a Helgrind…
Ubohý Solembum, pomyslel si ještě a vzhlédl k ustaraným pohledům svých druhů, které zjevně napadlo totéž.