Kapitola 25. Krysí díra
Rezavý lišák se zářivě bílým „květem“ na ocase stopoval divokého králíka, když vtom ucítil ve vzduchu zvláštní záchvěv. Nebylo to něco, co by jej vyděsilo, to ne, ale sem do lesa to rozhodně nepatřilo. Znal vibrace, které vydávaly staleté stromy, když nadešel jejich čas a ony padly k zemi, ztrouchnivělé věkem. Tahle vibrace byla ale silnější. Byl si celkem jist, že ji nezpůsobilo žádné zvíře, protože tak velká zvířata tady nikdy nežila. Jasně cítil, že stopovaný králík před ním se také zastavil, ale protože zřejmě ani on necítil žádné nebezpečí a lišák byl od něj po větru, pokračoval klidně dál ve směru, odkud záchvěv přišel. Lišák se vydal za ním podle řeky, kterou slyšel šumět na kamenech asi sto stop po levé straně, ale byla zatím skryta jeho zraku. Pak se stala další podivná věc. Když už si jako zkušený stopař s mimořádným čichem myslel, že se mu králík musí každou chvíli objevit na dohled, ten ušák s pírkem místo ocásku z ničeho nic zmizel. Ne že by utekl – prostě zmizel jako světlo, když se sfoukne svíčka. Jednu chvíli tu byl a vzápětí po něm nebylo ani stopy, loveckým instinktem ho lišák již nevnímal. Jen právě přesně v okamžiku králíkova zmizení ucítil impuls neznámé energie, který se vytratil stejně rychle, jako přišel. Lišák usoudil, že tohle se musí prozkoumat podrobněji. Dal se do běhu po králíkově stopě, a za okamžik dorazil do blízkosti místa, kde, jak věděl, řeka padala s hukotem z velké výšky přes skalní římsu do neznámé krajiny daleko mimo jeho obvyklé loviště. Rozhlédl se po mýtině, která jakoby tu odjakživa přímo vyzývala k odpočinku a vyhřívání na slunci po úspěšném lovu a následkem toho, co uprostřed paseky spatřil, se mu údivem rozšířily zornice. Tak s tímhle se ještě v životě nesetkal, to tedy ne. Opatrně se krůček za krůčkem k té podivnosti přibližoval po stopě zmizelého králíka, kterou při tom neztrácel ze zřetele. Když už byl tak na třicet stop od cíle, zježila se mu srst na celém těle. Vypadal při tom dost komicky, a pokud by jej mohl v tu chvíli pronásledovaný ušák vidět, asi by ztratil před predátorem přirozený respekt, a musel by se začít škodolibě smát – kdyby tedy králíci něco takového uměli. Lišák byl ale tou věcí cele zaujat, ba zdálo se, že ona jej k sobě přitahuje téměř na způsob nějakého silného magnetu. Proto takové podružnosti jako zježenou srst nevnímal. Udělal ještě několik kroků, když vtom se celá podivná věc začala otáčet dokola. Její rotující střed v barvě tmavě modré noční oblohy lišáka hypnoticky přitahoval tak, že se tomu již nedokázal ubránit, a udělal proti své vůli ještě jediný poslední krok, provázený současně hlasitým nespokojeným zavrčením. Jakoby věc čekala právě na to, vtáhla ubohé zvědavé zvíře do svého středu a jediné, co si v té chvíli ještě stačilo uvědomit, byl pocit ztráty půdy pod tlapkami, protažení těla do nepřirozené délky a pak nekonečnou nicotu, do níž se s konečnou platností rozplynulo.
Přešly měsíce, během nichž tu beze stopy mizela nejrůznější zvířata. Ochladilo se, napadl sníh, s jarním táním zase zmizel a čas plynul dál. Nic nenasvědčovalo tomu, že by věc hodlala vydat to, co někdy pohltila. Až jednou…
Jako kdyby ho někdo postrčil herdou do zad, byl z jejího nitra vypuzen člověk v rytířské zbroji. Opatrně se rozhlédl kolem a udělal několik váhavých kroků. Nesympatická krysí tvář muže měla ostražitý výraz. Krutá ústa pod tenkým knírkem sebou co chvíli škubla nervózním tikem, pichlavá, malá a blízko sebe posazená černá očka pod tenkým obočím, které se nad kořenem špičatého nosu spojovalo do jediné linky, hleděla zpola vyděšeně a zpola vítězoslavně na idylické prostředí kolem. Muž zaslechl šumění řeky poblíž a vydal se směrem k ní. Každých pár kroků se nervózně ohlížel, jakoby za nic na světě nechtěl ztratit orientaci, aby tu podivnou věc na mýtině a mýtinu samotnou zase bezpečně našel. V tom měl štěstí, protože i od samotné rychle proudící čisté lesní řeky byla paseka díky prosvítajícímu slunečnímu světlu mezi věkovitými stromy ještě patrná. Spadlou uschlou větví si muž udělal jasně viditelnou značku do mechu, jímž byl obrostlý mohutný kmen stromu, rostoucího přímo na říčním břehu. S několikerým ohlédnutím se opatrně vydal po proudu. Jeho cesta však neměla vést daleko. Zanedlouho odněkud zepředu uslyšel narůstající hluk peřeje nebo nějakého vodopádu. A skutečně – po několika stovkách kroků došel na konci lesa na louku, která byla ukončena skalní římsou nad hlubokým srázem. Řeka tu ze závratné výšky, z níž se točila hlava, ve strmých kaskádách spadala nádherným vodopádem do krásného horského údolí, na jehož dně muž spatřil zbytky vesnice zřejmě zničené nájezdem nějakého vojska, které zjevně dokonale odvedlo svou práci. Jediné, co zbylo ze staveb někdejších vesničanů, byl neporušený bytelný most přes řeku, která pokračovala do dálky středem malebného údolí. Na mostě stál osamělý člověk, který i z této dálky vypadal tak urostle, že budil dojem někoho, kdo by i silného muže v brnění dokázal rozdrtit holýma rukama. Zdálo se, že hledí směrem k vodopádu a malého muže s krysí tváří až příliš pozdě napadlo, že šikmé sluneční paprsky se teď musí nápadně odrážet od jeho zlatem bosovaného slavnostního brnění. A skutečně, v jednu chvíli si ten muž na mostě zaclonil dlaní pravé ruky oči, aby lépe viděl. Pak ale zavrtěl nevěřícně hlavou, otočil se k vodopádům zády a rozhodným krokem odcházel po cestě vedoucí z vesnice pryč. Muž s krysí tváří pohlédl s obavami na pomalu zapadající slunce a chvatným krokem se vracel po vlastních stopách zpět. Když přišel k té věci na pasece, zabroukal si zvláštní popěvek, načež jí byl znovu pohlcen a všude se opět rozhostilo ticho narušované jen šuměním vody a ševelením listí na stromech. To ticho ale nemělo trvat dlouho…
Xenos vystoupil z Brány na svém hradě na ostrově Londru za časného rána. U bezpečnostního oplocení na něj čekal muž v černošedém plášti, který ho předstíraně radostným hlasem vítal:
„Konečně, můj pane! Jaké potěšení, vidět tě zase živého a zdravého! Tvá příslovečná moudrost opět jednou slavila úspěch. Jak tě přivítali v Helgrindu, smím-li se zeptat?“
Xenos místo odpovědi nejprve jen krátce a otráveně kývl hlavou na pozdrav a v duchu si pomyslel:
Potěšení vidět mě zase živého a zdravého? To určitě, ty prohnaný supe. Celou tu dobu ses tu tetelil očekáváním, že možná natáhnu bačkory, a ty se zmocníš vlády nad městem. Kdybych nepotřeboval tvůj kouzelnický um, dávno bych tě nechal bez soudu popravit jen tak pro zábavu mým „milujícím“ poddaným. Nahlas ale řekl:
„Trpělivost, Barku, vše se dozvíš, ale v pravý čas. Teď potřebuji být sám a přemýšlet. Nařiď mým jménem služebnictvu, ať mě nikdo, opakuji: nikdo, pod trestem smrti neruší!“ Pak se rychlým krokem odebral do své pracovny, kde se zamkl a obklopil stohy starých map Alagaësie.
Xenos si nalil vrchovatý pohár vína a odložil svou skvělou zbroj, se kterou chtěl původně udělat ten nejlepší dojem v Helgrindu, kam se měl podle svých předpokladů Branou dostat. Všechno ale bylo zřejmě jinak. Teď si však pro sebe chtěl ještě jednou v klidu zrekapitulovat události posledních dní.
Když ten malý podvodnický prevít Solembum i se svými povedenými komplici zmizel, myslel si Xenos, že snad pukne vzteky. Takhle ho podvést! Jeho! Svrchovaného vládce města a celého ostrova, velitele jedné z nejlépe vycvičených, nejdokonaleji vyzbrojených a nejpočetnějších armád, jaké kdy nosila země! Opil se o samotě tak, že běhal po své i tehdy před světem zamčené pracovně po čtyřech jako pes a podobně také ze zoufalství hlasitě vyl. Když se mu ale po ránu přihlásila kocovina a s ní opět, byť i poněkud ještě alkoholem zakalený, ale přece jen rozum, dal se do pořádku a umínil si, že když na to přišel ten prokletý nedorostlý skřet s poněkud kočičím ksichtem, on to dokáže také. Řekl si, sice chybně, ale i tak se správným výsledkem, že takový nedomrlý capouch nemůže mít kouzelnické znalosti dozajista k objevu tajemství Brány potřebné. Takže kde se mohl dopátrat toho správného klíče, když sotva s fotrem dorazili z Arak-Tan? Tam, kam chodí nejvíce lidí a kde byl také viděn – v hospodě na náměstí. Xenos do hospody rád zašel i z osobního důvodu, protože majetek toho zrádce a jeho syna mu podle místního práva propadl. Chamtivý místodržitel se už těšil na tučné příjmy, které výnosná hospoda ponese… Nakonec k jeho překvapení uběhla pouhá půlhodinka a on se dozvěděl, co potřeboval. Stačilo rozhodit pár zlatek, zaplatit dvě, tři rundy, a rozvázaly se jazyky. Chlapi se jeden přes druhého pokoušeli zazpívat velmi podivný a podezřelý popěvek, který prý si ustavičně notoval zavražděný Olwen, na jehož výstřední kousky všichni po několika džbáncích medoviny začali vzpomínat. Jediný a, jak se alespoň zdálo, nejstřízlivější z chlapů, ale s neotřesitelnou jistotou tvrdil, že ty divné písničky beze slov byly dvě, ale málokdy prý tu druhou slyšel. Za celou dobu snad jen dvakrát nebo třikrát, takže z ní znal jen prvních pár tónů.
Xena to nikterak nepotěšilo, protože od Olwena věděl, že častěji používal portál v Urü´baen, takže ta druhá melodie musela nejspíš představovat klíč k portálu v Helgrindu. Protože se Xenos chtěl za každou cenu vyvarovat toho, aby uprchlou čtveřici následoval stejnou cestou sám - nejspíš přímo do rukou královny Nasuady v Urü´baen a nikomu jinému v širokém okolí nedůvěřoval, potřeboval nutně právě ten druhý klíč. Olwena dobře znal, byl to dobrosrdečný trouba s pamětí jako řešeto a se zájmem o dobrý truňk. Proto by se velmi divil, kdyby si posel tak důležité věci někde nepoznamenal. Prohledání hradní místnosti, kde Olwen při svých návštěvách ostrova spával, nepřineslo ale zhola nic. Starý městský kouzelník Zenon byl nejspíš rychlejší, všechny jeho záznamy sebral a ukryl u sebe. Ve světle posledních událostí už také nebyl místodržitel jednoznačně přesvědčen, že kouzelníkova poslední mise skončila stoprocentním neúspěchem. Jeho mrtvou manželku prý ráno po prvním pokusu vyhrabali sousedovi psi zpod stromu na zahradě Zenonova domku, takže toho starého mazaného lišáka tu už nic nedrželo. Xena v tu chvíli napadlo, že s jeho dcerou to možná tenkrát trochu přehnal a nemusel ji hned nechávat zabít – ne však z nějakého pozdního soucitu, ale prostě proto, že mu to nyní hatilo plány.
Dostat se ale do kouzelníkovy hradní pracovny nebylo jen tak. Volky nevolky potřeboval pomoc jiného velmi schopného kouzelníka, a volba proto padla na Barka. Přislíbil mu Zenonem uvolněné místo pod podmínkou, že mu pomůže důkladně zabezpečenou pracovnu otevřít, a ten kariéristický patolízalský slizoun bez okolků souhlasil. Také Xenovi řekl o podivném šedém mračnu či stínu, který se ráno předešlého dne vyvalil z uzamčeného portálu a rozprostřel se po celém městě a vojenských táborech. Nezdálo se však, že by napáchal nějakou viditelnou škodu. Ačkoli, když se nad tím zamyslel, po celém ostrově stoupla z ničeho nic nebývale agresivita. Lidé se do sebe pouštěli z nejmalichernějších důvodů, zabíjeli se kvůli rozbitému džbánku, armáda, připravená po několik měsíců vyrazit, už pomalu začínala být nezvladatelná…
Xenos se zhluboka napil a doplnil si teď už prázdný pohár. Připomněl si, jak nakonec po několika dnech Bark prolomil Zenonovy ochrany, a podařilo se jim vstoupit do kouzelníkovy pracovny. Okamžitě tehdy již nepotřebného čaroděje, kterého podle svého slibu jmenoval na Zenonovo místo, poslal pryč a jal se o samotě usilovně pátrat po nějakém vodítku k řešení svého palčivého problému. Kupodivu je snadno objevil, protože teď již věděl, čemu má věnovat pozornost. Dva svitky pergamenu s notovým zápisem našel hned pod prvním stohem lejster, kupících se na čarodějově stole. Děkoval v duchu své prozíravé matce za to, že ho nechala učit v dětství hře na harfu. Z duše to tenkrát nenáviděl, protože byl přesvědčen, že jako budoucímu bojovníkovi mu takové zženštilé utloukání volného času nepřísluší. Dnes byl rád, že své milující matce k vůli vydržel alespoň tak dlouho, aby se naučil bez problémů rozumět notovému textu (a hrát natolik dobře, aby tím mohl oslňovat řadu vdavekchtivých obětí svého mezitím zcela dospělého a nenasytného chtíče…). Okamžitě poznal první melodii – byla shodná s tím, co mu zpívali chlapi v hospodě. V tu chvíli mu blesklo hlavou, kolik lidí vlastně zná klíč k prvnímu portálu, aniž by si toho byli vědomi… Ta myšlenka ho věru nepotěšila, nevěděl totiž, že vilforové celou tuto větev Brány dokázali s konečnou platností zničit…
Druhá melodie mu byla naprosto neznámá, ale její první tóny se shodovaly s tím, co se mu pokusil zazpívat ten divný střízlivý chlap v hospodě. Měl tedy, co potřeboval. Zbývalo vše pouze ověřit v praxi a Xenos již tehdy velmi dobře věděl, že tenhle úkol nemůže svěřit nikomu kromě sebe sama… Vydal se tedy brzy ráno s Barkem k portálu a vše se zdařilo téměř podle očekávání – tedy až na to, že místo, kam se dostal, rozhodně nebylo Helgrindem. Ocitl se kdesi na severu v horách Alagaësie, jak alespoň důvodně předpokládal, a teď již „pouze“ zbývalo zjistit, kde…
Místodržitel se pohroužil do studia map. Procházel jednu za druhou, ale stále nebyl spokojen. Uběhla hodina, druhá, třetí, zapomněl dokonce i na nalitý pohár vína a se stoupající rozmrzelostí odhazoval mapy jednu po druhé na zem, kde vytvořily neuspořádaný, takřka tři stopy vysoký stoh. Se sprostým zaklením odhodil nakonec i poslední z map. Praštil pěstí do stolu, až pohár vína nadskočil, a několik kapek rubínově zbarvené tekutiny potřísnilo dokonale vyleštěnou stolní desku. Xenos pohár vztekle jedním hltem vyprázdnil, volnou rukou shodil ostatní složky se stolu a nohy si hodil na jeho desku. Chtěl se už už oddat návalu sebelítosti, který se jej chystal zmocnit, když vtom jeho pohled padl náhodně na jednu ze složek, válejících se po zemi. Otevřela se přesně v místě, kde do ní byla zasunuta jakási podrobná mapka. Zvedl složku z podlahy a dal se do čtení. Šlo o staré hlášení, jehož přepis dostal kdysi pro informaci, jen aby věděl, co se v Alagaësii děje. Popisovala se tam jakási vzpoura jisté vesnice v údolí Palancar proti Království. Něco ve spojitosti s jakýmsi ukradeným dračím vejcem. Obyvatelé vesnice prý všichni před královou zlobou zmizeli do Dračích hor riskantním výstupem kolem vodopádu Igualda na řece Anoře… Místodržitel už dál nečetl a vrhl lačný pohled do mapky. Čím déle na ni hleděl, tím více si byl jist – vesnice se jmenovala Carvahall, byla vojáky srovnána se zemí, a on teď už přesně věděl, kde má ta krysí díra východ. Odemkl a rozrazil dveře do chodby, kopnutím probudil spící stráž, kterou zachránila před šibenicí jen jeho povznesená nálada, a vyštěkl na oba provinilé vojáky:
„Svolejte velkou radu! Hned! Kdo tu nebude do hodiny, toho dám zmrskat, že ho doma nepoznají. A vás také!“ dodal ještě pro výstrahu. Pak zamířil do svých komnat, aby se patřičně na ten důležitý okamžik vyparádil.