Kapitola 47. Zouflaství v temnotě
Nevěděl, kolik hodin nebo dní uplynulo. Nevěděl, kde právě je. Najisto věděl jen jedno: že během úprku před skaraby v mihotavém světle kouzelníkovy koule buď o něco zakopl, nebo se s někým srazil, spadl z vyvýšené cesty rozlehlým prostorem do blíže neurčené hloubky a ztratil vědomí. Když se Mardok opět probral, byl sám, slyšel všude kolem sebe jen praštění drcených kostí, chřestění drápatých nohou a ty podivné zvuky, které obří brouci vydávali, když je něco rozrušilo. Teď to bylo zřejmě ukájení hladu, jemuž za oběť padli jeho stateční vojáci. Velitel se ani nepohnul, protože na sebe nechtěl strašnou smrtonosnou havěť zbytečně upozorňovat. A tak pouze bez pohnutí ležel na studeném kameni a s nepopsatelnými výčitkami svědomí poslouchal zvuky příšerné hostiny v okolní tmě.
Po nějakém čase, když jeho zoufalství dostoupilo vrcholu a brouci s odporným hodováním ne a ne přestat, byl už téměř odhodlán vstát a vydat se směrem, kde, jak věděl, čekala jistá smrt. Tak by se alespoň nemusel donekonečna užírat pocity viny za zbytečně promarněné životy svých bojovníků. Jak jen mohl být tak hloupý a nechat se s celou armádou vlákat do očividně nastražené pasti? Jak jen mohl protivníka tak podcenit? Což to není první zásada strategie, nepodceňovat nepřítele? Teď, při zpětném pohledu, mu bylo jasné, že opojeni pocitem vítězství na dosah nebyli vlastně pronásledovateli, ale tupým stádem, hnaným na tahle hrozivá jatka. Dva Jezdci na dracích v plné síle a spokojili se s pouhou rolí ovčáckých psů! Přitom na vlastní oči viděl, co udělal s armádou v údolí Palancar jediný drak se svým Jezdcem. To nebylo přirozené! Protivýpady trpaslíků během ústupu byly tak zuřivé, že kdyby se do nich pustila se stejnou vervou celá trpasličí armáda, kdo ví, kdo by byl vyšel z bitvy vítězně… A trpaslíci zjevně neutíkali, ale ustupovali podle promyšlené strategie, protože chtěli zvítězit s minimálními ztrátami. A to se jim zjevně podařilo. Je tedy nadmíru jasné, že jako velitel s konečnou platností selhal a nezaslouží nic jiného, než zemřít stejnou smrtí, jako jeho vojáci. Tak proč to odkládat? Právě se chystal zvednout a vyrazit po zvucích za brouky, aby se vším skoncoval, když ho přepadl tak hrozný nával tělesné slabosti, že jeho k poslednímu činu nyní již pevně odhodlaná duše nedokázala neposlušnému tělu poručit. Jako by byl dokonale spoutaný, nebyl schopen pohnout jediným prstem ani vydat jedinou hlásku. Jak tu tedy jen dále ztracen ve tmě a obklopen hodujícím obřím hmyzem bez pohnutí a bez hlesu ležel, jeho vědomí se opět začalo vytrácet, až upadl do hlubokého spánku.
Na ústech ucítil polibek teplých dívčích rtů. Nádherná elfka s blond vlasy až do pasu pohladila hebkou dlaní jeho čelo a starostlivě se zeptala:
„Už zase ta tvá noční můra?“ Mardok si její krásnou tvář prohlížel se zalíbením a hrůza z prožitého snu pomalu odplývala, až roztáhl pevně sevřené rty do upřímného úsměvu. Zvedl se na loket a rozhlédl se kolem. Ležel v trávě na mýtině v hustém lese. Kvetlo zde množství květin, které vydávaly mírnou a uklidňující vůni. Na okraji paseky rostl vysoký a mohutný strom. Jeho kořeny a spodní část kmene byly vytvarovány do podoby zvláštního obydlí, k jehož dveřím právě mladá žena zamířila. Sledoval její ladnou chůzi a vlnící se vlasy. V půli cesty se k němu ještě otočila a usmála se. Mardokovo srdce v tu chvíli přetékalo něhou a chtěl se za ní rozběhnout a sevřít jí v náruči. S hrůzou shledal, že není schopen jediného pohybu a celý obraz pozvolna přechází z jasného slunečního svitu do přibývající znepokojivé temnoty. Chtěl dívku zavolat zpět, ale právě když vešla do dveří toho podivného domku, obraz úplně ztemněl a on se v temnotě zmohl na pouhé zašeptání: „Anís…“
Vyslovení dívčina jména jej definitivně probudilo. Kolem teď bylo ticho jako v hrobě a on si již podruhé krátce po sobě trpce pomyslel, jak příhodné přirovnání to momentálně je. A ještě k jedné změně došlo a ta se týkala jeho mysli. Sen, z něhož se před chvílí probudil, byl tak živý, že Mardok došel k závěru, že se jednalo spíše o krátkou vizi jeho budoucnosti, jakkoli se něco takového jevilo v momentální situaci absolutně nepravděpodobné. Tím spíš, že o ženách a společném životě s nimi zatím neuvažoval. Ne, že by se mu děvčata nelíbila, ale kromě příležitostného krátkého nezávazného zašpásování, považoval ženy za zbytečné rozptylování a ztrátu času, který raději věnoval studiu dostupných spisů a map souvisejících s válčením a dávnými bitvami. Takových věcí k prostudování byl v Xenově knihovně, kam měl jakožto vrchní velitel přístup, více než dostatek. Jenže síla citu, jenž jej ve snu krátce naplnil, byla tak velká a upřímná, že něco podobného v celém svém životě vojáka doposud nezažil. Pak také bylo zvláštní, že znal dívčino jméno, aniž by se s ní někdy před tím setkal. Pro sebe si proto řekl, že pokud má být toto jeho budoucí osud, je jeho povinností udělat vše pro to, aby se naplnil.
Snažil se tedy v sobě potlačit myšlenky na právě prožitá jatka a soustředit se na možnosti, které mu ještě zbývají. To nebylo nikterak jednoduché, protože všude ve vzduchu visel příznačný pach, z něhož se zvedal žaludek, a Mardokovi tak nedával zapomenout na předešlé události. S námahou vstal a začal zkoumat nejbližší okolí. Hmatem zjistil, že spadl do přibližně deset stop hluboké jámy s hladkými stěnami. Zřejmě se jednalo o momentálně prázdnou vodní nádrž, kde si v lepších časech mohli poutníci podzemím doplnit zásoby čerstvé vody. Stěny byly zjevně precizně opracované a nebylo se na nich čeho zachytit. Velitel byl již téměř přesvědčen, že odtud nenalezne cestu ven, když téměř na konci cesty kolem přibližně kruhové jímky narazil na úzké schůdky v těsné štěrbině, do níž s problémy vsoukal své hřmotné tělo. Pomalu se po nich škrábal vzhůru zpola v očekávání, že po něm každým okamžikem sáhne strašné kusadlo a jeho život zhasne v pekelných bolestech. Nedělo se však nic a on s každým stupínkem nabýval větší jistoty. Když se ocitl přibližně polovinou těla venku z nádrže, sáhl k pasu, kde měl zavěšen svůj veliký palcát. Dotek důvěrně známé zbraně jej opět o něco více uklidnil. Uchopil ji do ruky a vynořil se z jímky celý.
Pomalu otáčel hlavou do všech stran, ve snaze zachytit alespoň náznak směru, kterým by se měl ubírat dál. Ke svému překvapení zachytil stopu mdlého světla po své pravé ruce a opatrně se k němu vydal. Klopýtavou chůzí přišel až k místu, odkud vycházelo a při tom, co uviděl, se mu chtělo zařvat vzteky. Světlo vycházelo zpod hromádky něčeho, co nejprve nedokázal blíže určit. Když se kupku pokoušel odstranit, umazal si ruce od nějakého slizu a vyvalil se jednoznačný pach, podle něhož věděl okamžitě, do čeho sáhl. Kupka velikostí přesně odpovídala tomu, kdo ji tu zanechal… Jadrně zaklel a uchopil do ruky předmět, který se dosud v nevábné hromadě ukrýval. Byla to zářící koule z pevného průhledného materiálu, kterou vyčaroval jeho kouzelník, aby jim v temnotě svítila na cestu. Některý z brouků ji zřejmě pozřel i s jejím tvůrcem… Mardok se násilím přinutil dále o tom neuvažovat a vytěžit z nálezu, co se dá.
Očistil kouli i své ruce cárem nějakého oděvu, který ležel nedaleko. Druhým cárem, který tu našel, kouli obalil tak, aby vyzařovala pouze úzký paprsek světla nezbytně nutný k tomu, aby viděl nejbližší okolí a nebyl zbytečně nápadný. Pak prozkoumal nejbližší okolí a našel násep, po němž vedla cesta. Úzký pruh světla na cestě ozářil apokalyptickou scénu. Po skarabech sice nebylo ani vidu ani slechu, ale všude kolem ležely pozůstatky jejich hodování. Kamenný povrch cesty byl kluzký krví a posetý zlomky lidských kostí a zbytky tkání smíšenými se zničenými částmi zbroje. Mardok se tu nehodlal zdržet už ani minutu a klopýtal a klouzal pryč směrem, o němž předpokládal, že původně se svou jednotkou mířil. Po půl míli hrozivé pozůstatky nechal za sebou a vyrazil odhodlaně po cestě, která začala mírně stoupat směrem, z něhož přicházel čerstvější vzduch.
Když se později pokoušel složit útržky vzpomínek na své osamělé bloudění rozlehlým podzemím, jevilo se mu vše jako ve zvláštním mlžném oparu. Ačkoli si tím nebyl zcela jist, měl sílící dojem, že tehdy přesně věděl, kterou další chodbou se dát, jakoby jej vedl nějaký vědoucí vnitřní hlas nebo mu to nenápadně našeptávala nějaká cizí vůle. Nevěděl, zda něco jedl a pil, ačkoli na konci pouti byl jeho vak se zásobami prázdný a čutora vyschlá. Nevěděl, zda vůbec spal, ačkoli na konci mu ještě zbývalo dost sil. Jasnější ostrůvky jeho paměti mu přinášely vzpomínky na prázdné podzemní vesnice, v jejichž donedávna používaných domech našel nepoškozené veškeré zařízení, ale naprosto nic k jídlu ani k pití. V jednu chvíli před ním však nějakým zázrakem přímo uprostřed jedné zvláštní nízké chodby vyrazily z hlinité podlahy krásně nachově zbarvené houby, které voněly tak zvláštně svůdně, že si uvědomil, jaký má hlad a aniž by uvažoval o tom, že by se třeba mohlo jednat o další nepřátelskou past, všechny je posbíral a s chutí na místě slupl. V zápětí ze stěny chodby vytryskl čirý chladný pramen a on vděčně pil, naplnil si čutoru a umyl se, jak se dalo. Ve chvíli, kdy s tím byl hotov, pramen zmizel stejně náhle, jako se objevil.
Když tehdy v běhu nekonečnými prázdnými prostory a chodbami mezi jednotlivými nádechy a výdechy přemýšlel o pojmu „nepřítel“ v souvislosti s trpaslíky a obyvateli Alagaësie vůbec, přestalo mu to slovo připadat vhodné. Nepřítel je přece někdo, kdo nám chce ublížit, kdo chce obsadit naši zem a nás i naše blízké zotročit a uvrhnout pod svou svrchovanou moc. Tak ovšem jednal Xenos a také on sám, když vtrhli na svrchované území někoho jiného. Takže kdo tu byl čí nepřítel? Stále více mu bylo jasné, že trpaslíci byli v právu, pouze se bránili a oni sami dostali jen to, co si zasloužili a sklízejí tak ovoce svých činů. Původní nenávist, s níž se vrhl do podzemí, byla zcela pryč a nahradilo ji pochopení a pocit studu. A ještě něco: Mardok v koutku své duše začal uvažovat o tom, jak by způsobenou křivdu mohl napravit nebo k její nápravě alespoň přispět. Kdykoli se jeho myšlenky začaly ubírat tímto směrem, narazil vzápětí na schůdnější cestu nebo jakoby mu do žil proudilo více síly a on mohl zase běžet o něco rychleji dál.
Za celou cestu nepotkal živáčka. Občas sice slyšel zvuky svědčící o přítomnosti nějakých živých tvorů, ale instinkt nebo co to vlastně bylo, jej vždy neomylně vedl bezpečnou cestou pryč. Zaslechl také vyděšené lidské hlasy a výkřiky, ale záhadná cizí moc jej vždy přikovala bez hnutí na místě, kdykoli se jim chystal vyrazit na pomoc. V hloubi jeho mysli vyvstaly při tom myšlenky ve smyslu, že těm, kteří neprozřeli stejně, jako on, již není pomoci. Pak následoval bez výjimky silný impuls k pokračování v běhu opačným směrem, jemuž nebylo možno odporovat.
Nevěděl, jak dlouho už běžel, když na konci jedné chodby zpozoroval náznak denního světla. Pln naděje, že našel cestu ven, přidal ještě na rychlosti a konečnou vzdálenost k ústí tunelu uběhl takřka tryskem. Netušil, že celou obrovskou dálku napříč trpasličí říší uběhl za neuvěřitelných čtyřicet osm hodin, během nichž vůbec nespal, a jedl a pil jen čtyřikrát. Udýchán se zastavil na konci chodby a ohromen nevěřícně zíral na hlavní město trpaslíků Tronjheim v obrovském prostoru Farthen Dûru. Nevydržel však město obdivovat příliš dlouho, protože jím byl nekompromisně přitahován, a proto uposlechl tu neznámou avšak zjevně nikoli nepřátelskou cizí vůli, která jej poháněla až sem. Vyrazil tedy bez průtahů po cestě k nejbližší bráně. Když byl přibližně ve dvou třetinách cesty, uviděl, že není sám, kdo k městu míří. Po dalších cestách se k otevřeným branám města blížily malé skupinky vojáků v červenočerných uniformách. Všichni kráčeli jako očarovaní a nezdálo se, že by si Mardoka všimli. Velitel sám však také neměl ani nejmenší potřebu na někoho z nich zavolat. Prošel branou, a jako kdyby spleť ulic důvěrně znal, zamířil určeným směrem, který jej zavedl do prostor nad Isidar Mithrim. Téměř současně s ním sem vstoupili také ostatní příchozí, kterých bylo asi dvacet. Dva či tři z nich Mardok zběžně od vidění znal, ale žádný z nich nebyl z jeho jednotky.
Celé společenství nepromluvilo ani slovo. Mardok měl za sebe pocit, že i kdyby se o to pokusil, nevydal by ani hlásku. Celým prostorem prolínala nesmírně silná cizí vůle, vzbuzující v každém jednotlivci posvátnou bázeň. Vzápětí se již v krátké době podruhé zjevil bůh trpaslíků Gûntera zahalen plameny energie a pronesl k příchozím:
„Vetřelci z cizí země, mou milostí jste byli ušetřeni, protože v každém z vás dřímalo maličké zrnko dobra, jež vám umožnilo prozřít a uvidět činy, které jste přišli spáchat, ve světle pravdy. Teď však poznáte, co se stane každému, kdo se opováží se zlými úmysly vstoupit do říše všech knurlan, jež je pod mou ochranou. Jsem Gûntera, bůh trpaslíků a toto je má pomsta.“
Na ta slova padla i za denního světla naprostá tma a, jak Mardok zjistil, zhasla i jeho světelná koule. Hvězdný klenot začal zářit jasným světlem a sršela z něj energie, která zježila vousy a vlasy všech přítomných. Když dosáhla nahromaděná energie kritického množství, vyšlehly z Isidar Mithrim zářící energetické proudy a zamířily do ústí všech chodeb s výjimkou jediné. Na chvíli vše pohaslo, ale vzápětí se z chodeb proudy energie opět vrátily a tentokrát žhnuly temně rudým světlem. Hvězdný klenot je pohltil, ale v tom okamžiku naplnil prostor vyděšený šepot a ustrašené výkřiky. O těla všech přítomných se otřely děs nahánějící ledové doteky, jak uvolněné duše z těl mrtvých vojáků, které sem donesly proudy energie, zmateně proplouvaly kolem, než konečně našly svou cestu do nebytí. Jak si Mardok stačil uvědomit, muselo jich být veliké množství. Broučímu řádění, hladu, žízni a nástrahám tedy zdaleka nepodlehlo všechno živé. To se stalo až teď, díky božímu zásahu. Jakoby v odpověď na Mardokovy myšlenky Gûntera opět promluvil:
„Můj čin, jakkoli krutý se může zdát, byl vlastně milosrdenstvím. Všechny vaše spolubojovníky dostihla rychlá a bezbolestná smrt namísto krutého pomalého umírání v našem podzemí. Teď k vaší budoucnosti: Protože jste změnili od základu své smýšlení, zasloužíte si druhou šanci jako pomocníci při obraně a budování země, kterou jste přišli původně dobýt nebo zničit. Vyjděte teď svobodně tunelem, do něhož neudeřil blesk. Vyvede vás ven, kde budete již očekáváni. Jak se svou nově nabytou svobodou a druhým životem naložíte, je jen na vás. Pamatujte ale, že ačkoli nejste knurlan, budu nad vámi neustále bdít a vaši výsadu vám bez milosti odeberu, pokud zjistím, že jste nejednali tak, abyste si ji zasloužili. Domluvil jsem.“
Na ta slova se boží zjevení rozplynulo, a zavládlo opět denní světlo. V té chvíli se všem rozvázaly jazyky a cestou ven vyslechl Mardok řadu příběhů navlas se podobajících tomu jeho. Když už byli na dohled jezerní brány, za níž měli spatřit volnou krajinu, jeden muž náhle pronesl:
„Tedy fakt je, že když mi bylo nejhůř, uvažoval jsem, že jestli vyjdu živ, přidám se na druhou stranu. Teď to ale vidím jinak: Pokusím se nějak dostat zpátky k naší armádě a ke staroušovi Xenovi a znovu potáhnu do boje, abych to těm skrčkům mohl pořádně spočítat za všechny mé mrtvé kamarády, kteří…“ Nedořekl a padl mrtev k zemi v záblesku rudého světla.
Mardok i ostatní s konečnou platností pochopili jednoznačný Gûnterův vzkaz…