Kapitola 55. Koho milujete?
Eragon vyhlédl z brány teď již skutečně opuštěného cizího hradu do tmy přes úzký most. Na jeho druhém konci se míhala světla pochodní a panoval tam čilý ruch a neklid, který zřejmě způsobil Safiřin několikanásobný přelet. Jezdec si snadno dokázal spočítat, jak bude vypadat běh následujících událostí, a proto věděl, že času není nazbyt, protože sem už brzy dorazí posila vojáků z tábora. Vlastně to musela být už jen otázka minut, protože zničení zbývajících tří bran si přece jen vyžádalo určitý drahocenný čas.
„Jak z téhle pasti, Eragone?,“ oslovil ho Orik, který se také přišel podívat. Popravdě měl teď Eragon po předchozích akcích v hlavě poněkud vymeteno, ale z trochu trapné situace jej právě včas zachránil Ratel, přicházející sem z nádvoří.
„Mohu-li ti, Jezdče, nějak prospět nebo poradit, jsem k službám. Pro mě už v této chvíli není návratu.“ Eragon se na vojáka povzbudivě usmál a pokývnutím hlavy jej pobídl, aby pokračoval.
„Tvoje přítelkyně Arya mi prozradila, s jakými úmysly jste sem přišli. Proto vím, že nechceš obyvatele ostrova zbytečně děsit draky ani působit větší násilí, než bude zbytečně nutné. V každém případě povolej trpasličí armádu, a to nejlépe hned. Není totiž jasné, jak dopadne vyjednávání, a musíte mít po ruce vojenskou sílu pro případ, že by se místní velitel Arkis rozhodl pro pokus vzít hrad útokem. Pošuk je na to dostatečný. Přece jen tu Xenos zanechal ještě asi tisíc mužů ve zbrani, aby hlídali, jak se tu plní jeho příkazy a nutili lidi pracovat až na sám pokraj vyčerpání.“
„To zní rozumně,“ řekl Orik a hotovil se k odchodu k portálu v zahradách. Zdálo se, že při tom na chvíli úplně zapomněl na své nedávné řeči o člunu a veslování. Eragon souhlasil, protože nic jiného se v současné situaci opravdu dělat nedalo. Obrácen tváří za odcházejícím trpaslíkem Ratel pro sebe polohlasem nahlas uvažoval:
„V životě by mě nenapadlo, že jednou budu nepřátelům radit, aby na můj ostrov povolali svou okupační armádu… Připadám si jako zrádce, i když vím, že dělám správnou věc. Jestli mě chytí, skončím na popravišti… A právem… Nebo ne? Tahle válka je od začátku hrozný nesmysl a slouží jen zmetkovi Xenovi a pár jeho nohsledům k posílení jejich majetku a moci. Vždyť jsme královnu Nasuadu mohli normálně požádat o vstup a místo k životu v zemi, z níž nás byla drtivá většina unesena proti své vůli. Takhle tisíce lidí zbytečně vypustí duši a šakali, hyeny a havrani roznesou kusy jejich těl po celé cizí zemi, kterou ani neznali. Tenhle ostrov je bohatý na všechno, co člověk potřebuje, a žili jsme si tu jako v ráji. Nejvíc je mi líto Mardoka a Barka…,“ pokračoval by ve svém monologu dál, ale Eragon ho jednou větou zarazil a nesmírně potěšil zároveň, když řekl:
„O oba si nedělej starosti, jsou živí a zdraví a přidali se k nám.“ Jen to dořekl, Ratel zavýskl, až se to hradní branou rozlehlo a červenočerní vojáci na druhé straně mostu se na pár chvil zarazili. Mezitím Eragon pokračoval:
„Ratele, nezveš sem nepřátele. Těmi jsme nikdy nebyli ani nechtěli být. To vaše invaze je z nás udělala. Neboj se, dávám ti slovo Jezdce, že až tahle válka skončí, pak, staneme-li se vítězi, budete své věci i nadále spravovat samostatně a bez našeho vměšování.“ Na ta slova Ratel poklekl na jedno koleno a podal Eragonovi svůj meč jílcem napřed.
Sotva vojákovi stačil Jezdec jeho meč vrátit, ozval se na mostě hluk pochodu těžkých bot. Arkis zřejmě právě dorazil. Eragon posílil obrany a stoupl si doprostřed oblouku. Zhruba v polovině mostu uviděl vzorně seřazené pochodující vojáky vedené nevysokým podsaditým pořezem, který vypadal spíš jako bourač hovězích půlek, než jako voják. Když spatřil Jezdce samotného v hradní bráně, jeho kulatý obličej zachvátil výraz pomstychtivého šílence a chtěl zjevně zavelet k útoku. Eragon však pozdvihl velitelským gestem pravici a rázným hlasem zvolal jediné slovo: „Stát!!“ V duchu to doprovodil spuštěním předem připraveného kouzla, které způsobilo, že vzduch uprostřed mostu zhoustl v sice průhlednou, ale neprostupnou stěnu. Velitel udělal jen jeden další krok a ozvalo se zařinčení, jak jeho kyrys narazil do neviditelné překážky. Výraz jeho tváře se bleskově změnil od vzteku přes překvapení až k zuřivé bezmoci. Aby neztratil před svými vojáky tvář, rádoby pevným hlasem vyštěkl: „Co tu pohledáváte, cizáci. Co vlastně chcete? Proč zabíjíte mé muže?“
„Co chceme?,“ odvětil Jezdec otázkou. „To je prosté. Umožníte nám okamžitý přístup na ostrov a od této chvíle začnete pracovat pro královnu Nasuadu a armádu Alagaësie, kam okamžitě začnete dodávat zásoby. Složíte zde na hradě veškeré zbraně a zapojíte se do práce s ostatními obyvateli. Po válce dostanete svobodu a možnost rozhodovat o svém dalším osudu sami a my v míru odejdeme. Víc nežádáme.“
„A tomu jako máme věřit?,“ posměšně odpověděl velitel, podpořen posupným pochechtáváním svých vojáků.
„Ano, máte. Nejsem jako váš prohnilý Xenos, abych vraždil a zrazoval na potkání. Dávám vám své slovo, že pokud ve válce zvítězíme, stane se tak, jak jsem řekl.“
„Slovo koho? Podivného přivandrovalého šupáka létajícího na ohnivé příšeře, kterou nějakým nedopatřením zkrotil? Jen počkej, až se sem dorazí Xenos, Mardok a Bark. Budeš rychle hledat díru, do které bys zalezl. Do té doby ale buď zůstaneš trčet o hladu pěkně tady na hradě, nebo odtáhneš i s tou svou bestií tam, odkud jsi přišel, to ti garantuji. Tedy jestli tě do té doby z hladu nesežere,“ dodal ještě se zlým úšklebkem. Safira s Fírnenem na prvním nádvoří pěnili během rozhovoru vzteky. Ta „bestie“ ale dračici dorazila. Následována Fírnenem zamávala s charakteristickým bušením křídly a samotný zvuk přikoval vojáky bez pohybu na místě. Eragon ještě stačil vyslat ke své přítelkyni prosebné: Safiro, ne…!, ale bylo už pozdě. Vojáci s ustrašenými výrazy sledovali oba draky, jak se usazují každý na vrcholu jedné postranní věžičky hradní brány. Draci se nadýmali tak, aby působili co největším dojmem a dali si opravdu záležet, když vypustili plameny přes celou délku mostu těsně nad hlavami vyděšených vojáků. Zelený a modrý ohnivý jazyk rozpálil vzduch nad mostem do té míry, že si muži strhávali s hlav žárem rozžhavené přílby. Všem současně zazněl v uších Safiřin rozzlobený hlas:
Bídný červe, kdo je u tebe bestie a příšera? Pocházím z rodu tak vznešeného, že ty, řezníku_lidského_masa, bys měl padnout na kolena, jen pokud uslyšíš mé jméno!
„On mluví!,“ zaznívalo udiveně ze zástupu vojáků na mostě. To už bylo na Safiru příliš. Zařvala tak strašně, že se sesypalo pár šindelů se střech hradních budov a Eragon hádal, že ten zvuk museli slyšet na půlce ostrova.
Není divu, že se vám v hlavách můj hlas tak pěkně rozléhá, když toho v nich nemáte ani tolik, abyste poznali, že nejsem ON, ale ONA!
Safiro, DOST! Eragon do toho vložil veškerou autoritu, jíž v sobě byl v té chvíli schopen probudit, a dračice kupodivu poslechla. Současně se násilím donutil ke klidu, zkontroloval kouzelné ochrany a vykročil Arkisovi vstříc.
Mladý Jezdec zastavil těsně u neviditelné bariéry a chvíli si protivníka, jehož oči metaly blesky, pozorně měřil. Pohled, kterým to dělal, byl tak intenzivní, že nepřátelský velitel nakonec sklopil zrak k zemi. V Arkisově duši střídavě tepala nenávist, strach z porážky a daleko největší ze všeho se pak zdál jeho strach ze ztráty autority před vlastními lidmi. Eragon se rozhodl právě na tuto strunu udeřit:
„Arkisi,“ oslovil velitele k jeho nesmírnému překvapení jménem tak tiše, aby to nikdo jiný neslyšel. „Nedělej si zbytečné naděje na vítězství v tomto sporu, ale také se zbytečně neboj, protože…“
„Já a bát se? Snad ne tebe, ty prašivý…,“ skočil mu velitel rozdurděně do řeči, ale Jezdec jej okamžitě znovu zarazil:
„DOST, řekl jsem!“ Současně použil kouzlo, po němž Arkisova ústa oněměla a on v marné snaze vyřvat na Eragona všechnu nenávist, jíž se zalykal, působil jako ryba lapající na vzduchu po dechu. Asi si to uvědomil, protože po několika marných pokusech zmlkl a jen na Jezdce bezmocně koulel očima. Eragon opět tiše pokračoval tam, kde přestal:
„Nechci zbytečně srážet tvou autoritu v očích tvých mužů, ale svým chováním mě k tomu nutíš. Poslouchej pozorně, protože co ti teď povím, je pravda. Jmenuji se Eragon a jsem prvním novodobým Dračím Jezdcem. Druhý drak, kterého vidíš, patří Dračí Jezdkyni Arye, která je tu se mnou. Jestli tě správně učili a vychovali, víš, že přísný kodex Dračích Jezdců nám zakazuje lhát. Víš také, že jsme v boji zdatní tak, jak jsi mohl vidět v noci. A to i bez draků. Nemáte proti nám šanci, protože nemůžete počítat se žádnými posilami.“ Velitel se začal ošívat zjevným nesouhlasem, ale Eragon toho nedbal:
„Na vaší straně už není kouzelník, který by dokázal kamkoli vytvořit Bránu. Nemáte už ani vašeho nejschopnějšího velitele a vaše armáda je o již sedm tisíc mužů slabší.“ Arkisovy oči po posledních větách přímo křičely němou otázkou a jeho jinak brunátný obličej rázem ztratil barvu. Eragon jej chtěl trochu podusit ve vlastní šťávě, a tak si dal s odpovědí na čas:
„Kouzelník Bark přešel na naši stranu a také statečný Mardok je naším spojencem a nejen to, včera se pro něj vylíhla dračice Líam, a on se tak stal dalším Dračím Jezdcem. V následujících dnech započne jejich výcvik a až nadejde čas, budou stát pevně po našem boku proti všem, kdo by chtěli Alagaësii jakkoli škodit.“
Arkis byl po vyslechnutých novinkách blízek zhroucení. Nervózně těkal očima z draků k Eragonovi a lehce vrávoral. Mladý Jezdec usoudil, že teď nadešla správná chvíle a velitelským hlasem řekl:
„Teď ti vrátím řeč a ty svým mužům pěkně povíš, co ses právě dozvěděl. Až to stráví, uvidíme, co dál. Před tím se ale stáhnete z mostu na druhý konec a necháte ho volný. Pokud to kdokoli poruší, sám se odsoudí k bolestivé a kruté smrti. Příště už draci budou mířit přesně. Teď JDI!“ S tím velitelským slovem se Arkis poslušně otočil ke svým mužům a velel jim k ústupu. Do dvou minut byl most prázdný a Eragon si oddechl, že zatím nemusel prolévat další krev. Po boku se mu objevili Orik s Aryou. Trpaslík měl po cestě Branou plnovous celý rozježený, ale vypadal spokojeně jako kocour, kterému se podařila zvlášť povedená rošťárna. Poplácával Volund a zřejmě se těšil na pořádnou melu, o které Eragon naopak doufal, že nenastane. Arya se letmo dotkla přítelovy ruky a nic neříkala. Nebylo ani třeba, protože ti dva si rozuměli beze slov.
Eragon v mysli cítil, jak se hradní nádvoří a zahrada plní přibývajícími trpaslíky. Až sem k němu doléhala atmosféra dychtivosti po boji, v němž by tentokrát mohli dobývat a nemuseli ustupovat.
Zatracená trpasličí představa cti, pomyslel si Jezdec a Arya mu v mysli přitakala. Ne tak oba draci. Ti zjevně trpasličí krvežíznivost sdíleli kvůli urážkám z úst místního velitele. Protože celkové napětí pomalu houstlo a odpověď nepřátel také nepřicházela, rozhodl se Eragon udělat první krok. Zrušil neviditelnou přehradu a vydal se pevným krokem přes most.
Ačkoli to měl čekat, přece jej poněkud překvapilo, když k němu vylétl z řad vojáků dobře mířený šíp. Hbitě jej zachytil pravicí pouhý palec před svou hrudí a odhodil do hloubky pod mostním obloukem. Pak silným hlasem zvolal:
„Vojáci Ar’londru, nebojte se! Nepřišel jsem dnes zabíjet a nehodlám zabíjet vůbec, pokud mě k tomu nedonutíte. Můj meč Brisingr zůstává v pochvě. Ještě někdo však učiní podobný pokus a zaplatí to na místě životem. To přísahám. Zeptám se teď vašeho velitele, k jakému závěru jste došli, a dál bude vše záležet na tom, jak odpoví.“ Ze skupiny nejblíže stojících vojáků se ozval hlas:
„Jak ti máme věřit, že jsi tím, za koho se vydáváš a že zprávy, které nám sdělil velitel Arkis, jsou pravdivé? Jezdci měli i bez kouzel podle pověstí neuvěřitelné bojové schopnosti. Ty jsi ale včera v noci kouzla používal. Jsi ochoten v souboji na život a na smrt s nejlepším šermířem ostrova dokázat, že ho porazíš i bez nich?“
„Tak zaprvé,“ řekl mírně nakvašeně Eragon, „v noci jsem bojoval bez kouzel, jen s osobní kouzelnou ochranou proti zranění. Zadruhé, pokud se pozorně podíváš sem na mou levou dlaň, uvidíš na ní znamení gedwëy ignasia, podle něhož mi někdy také říkají Argetlam – znamení Jezdců. Zatřetí, jestli chcete zbytečně prolít krev vašeho nejlepšího šermíře, jsem ochoten se s ním utkat tady a teď. Začtvrté, nikdy se nebavím s někým, komu nevidím do očí.“ Jediné gesto Jezdcovy ruky vytáhlo před skupinu hubeného muže, který se nyní celý roztřásl. Eragon ale změnil tón svého hlasu a laskavě muže oslovil:
„Opravdu se nemáš čeho bát, budeš-li se mnou nebo kýmkoli z nás jednat přímo a z očí do očí. Teď mi sem přiveď vašeho vyhlášeného bojovníka, který se mě může pokusit zabít. Já ho však nezabiji, jen odzbrojím a odnese si z tohoto souboje malou památku.“ Překvapený muž se Eragonovi mírně uklonil a vzápětí vystoupil ze skupinky šlachovitý voják s připraveným taseným mečem. Jezdec vytasil Brisingr a oba se vzájemně svými meči pozdravili. Pak odešli doprostřed mostu, kde měl souboj začít. Ten neznámý byl na běžné poměry opravdu dobrý šermíř. Jenže kvalitám Dračího Jezdce se nemohl vyrovnat ani zdaleka. Eragon mu dopřál několik výpadů, ale pak se po jednom z nich znenadání ocitl za mužovými zády, rychlým švihem mu přeťal řemen kalhot a na obnažené pozadí mu nádavkem přišil naplocho jednu pořádnou Brisingrem. Chlap leknutím upustil meč a zařval jako raněný medvěd. S nevěřícím pohledem sebral zbraň a přidržuje si jednou rukou kalhoty, belhal se zahanben mezi své.
Eragon ho v jistém odstupu následoval. Byl si téměř jist, že tahle úsměvná demonstrace bude přítomným stačit. Stačila, jenže jinak, než si představoval. Ozval se zvuk mnoha tasených mečů a horda nejblíže stojících vojáků vyrazila pomstít zahanbeného kumpána. Přesně tohle Eragon nechtěl dopustit, ale už nebyl čas cokoli dalšího vymýšlet. Brisingr vyletěl z pochvy a zaplál modrým ohněm. Jezdec se rozmáchl a hodlal setnout nejbližší hlavy, když se ozval hromový býčí hlas, který tu na ostrově všichni velmi dobře znali:
„Jste malí kluci nebo válečníci hodní toho jména?!! Nechápete, s kým máte tu čest? Okamžitě toho nechte a složte zbraně, duté hlavy plné falešných představ o cti a statečnosti!“ Bývalý vrchní velitel Mardok stál na mostě s malým dráčetem v náručí a přísně si měřil vojáky, kteří tu teď stáli jako zmoklé slepice a najednou samými rozpaky nevěděli, kam schovat tasené meče, které jim teď najednou v rukou připadaly jaksi nepatřičné. Pak se otočil k Eragonovi:
„Promiň mi, ale Orik mě na Ratelovo naléhání přesvědčil, abych se sem s ním vydal.“
„Měl bych tě co nejpřísněji pokárat, ale pro tentokrát jsem rád, jelikož to nejspíš ušetří spoustu životů. Příště to už ale nedělej, protože kázeň je jedna z nejvyšších ctností Jezdce. Teď se mi, když už jsi tady, pokus pomoci zvládnout ty nevěřící horké hlavy, jinak to nedopadne dobře. Velí jim Arkis a to, jak se zdá, je nejnešťastnější možná volba.“
„Můžeš to nechat na mně, částečně tak svou neposlušnost odčiním, alespoň doufám,“ usmál se na Eragona obr. S dráčetem v náruči popošel blíže k vojákům. Pak je oslovil s nečekanou otázkou:
„Koho milujete?“ Následovalo ticho plné údivu a nepochopení. „Koho milujete?,“ zeptal se Mardok podruhé. „Je tak obtížné na to odpovědět? Máte snad rádi Xena? Milujete jeho krutovládu? Máte snad rádi jeho nohsledy?“ Mnoho párů sklopených očí a naprosté ticho mu bylo odpovědí.
„Myslel jsem si to. Všichni milujeme naše blízké, přátele, příbuzné, práci nebo tuhle zvláštní ostrovní zem.“ Pak dodal zesíleným hlasem:
„Chcete za to všechno bojovat?“ Tentokrát mu odpovědělo hromové „ANO“.
„Tak složte zbraně. A hned!“ Arkis se však náhle ostře ohradil:
„Nejsme přece zrádci!“
„Ale ano, jste. Právě tím, že pomáháte Xenovi a jemu podobným v útoku na mírumilovnou zemi, která se nedávno zbavila jednoho velkého zla, zrazujete sami sebe a všechno, co milujete. Vaše ruce budou potřísněny krví nevinných lidí a na všem, co dobudete a ukořistíte, ulpí věčné prokletí. Jedině tím, že teď pomůžete naše nesmyslné tažení co nejdřív zastavit, si můžete zachovat poslední zbytky cti. Já jsem to pochopil při dlouhém osamělém putování temnotou trpasličí říše plné nástrah. Jen několik z pěti tisíc našich vojáků tu hrůzu přežilo díky tomu, že prozřeli stejně, jako já, a trpasličí bůh nás za to vyvedl z hrůzy a temnoty na světlo. Shoďte s očí šupiny a pohlédněte pravdě do tváře, jakkoli je bolestná.“
Chvíli bylo úplné ticho. Pak, jako jeden muž, začali ostrované skládat své zbraně na velkou hromadu u Mardokových nohou, následováni nakonec i samotným nespokojeně bručícím Arkisem.