Kapitola 13 ---

Netušil, jak rychle to přijde ani jaký to vezme konec. Ta divná ženská kluka zatáhla do své stromové chajdy a zpracovávala ho spoustou elfských nesmyslů. A co hůř, jemu se to líbilo. Pak přišel ten starý elfí čmuchal, který ho dnes už skoro jednou dostal, a hocha varoval a vybízel ke hledání podezřelého energetického kokonu uvnitř jeho mysli. Ten tomu nasadil korunu, aby ho čert vzal! Kluk měl oči navrch hlavy a začal se bát. Neklidně spal a hned ráno po jeho kokonu začal pátrat. Už ho skoro našel, ale naštěstí hocha vyrušila ta hrozná kovářka. Měl zase jednou štěstí…

Jenže nevěděl, jak dál. Ta ženská chlapci chtěla za pár chvil vlézt do hlavy i do těla a on by vzal jed (tedy kdyby toho byl schopen) na to, že ho v klukovi najde raz dva. Teď přemýšlel na plné obrátky, ale východisko pro sebe nikde neviděl…  Tedy snad až na jedinou maličkost, o které klučík přemýšlel těsně před spaním a teď znovu: Nechtěl se zase až tak moc vzdát své nejcennější hračky, teď, když to mělo přijít… Nestačil se na věc připravit, elfka to s ním nikterak neprodlužovala, asi tušila, že by se mohl po delším čase rozhodnout jinak.  Zatímco Murtagh s jistým vnitřním zdráháním, které ovšem nedával před Rhünon najevo, položil svůj meč do tavicí pánvice a ten jeho červený létající plamenomet se chystal udělat z něj kovovou loužičku, on se rozhodl využít jediné šance, která se, jak jasně viděl, už nebude opakovat. Na okraji mýtiny se totiž objevili včera slíbení tři ochránci, a na nic jiného už nezbýval čas.

Pomalu tedy rozpustil svůj ochranný kokon a přitlačil na tu část klukovy duše, která mu skýtala dočasné a nejisté útočiště. Přiživil jeho nechuť zničit Zar´roc do té míry, až na poslední chvíli chlapec skočil a zbraň s nejvyšším rizikem zachránil před ohnivou smrští z tlamy toho šupinatého netvora. V tu chvíli se mu konečně podařilo alespoň na chvíli Murtagha cele ovládnout do té míry, že nebyl sám sebou. Jenže ta prohnaná elfí babice mu udělala čáru přes rozpočet, protože když se jí pokusil v následujícím okamžiku zabít, byla už připravená a co víc, měla zbraň, z níž by poprvé ve svém předlouhém životě ucítil posvátnou hrůzu, kdyby měl v sobě jen nepatrnou špetku lidskosti. Jakkoli byl ze své podstaty nesmrtelný nejen co do délky života, ale také co do možnosti zemřít běžnou zbraní, měl jednoznačný dojem, že smrtelný zásah chlapcova těla by v tomto případě způsobil i jeho konec. Jeí meč nebyl z kovu, ale ani ze žádného jemu známého materiálu, to viděl jasně… Nad to ta ženská se zbraní zacházela tak dobře, že už jeho první útok vyvolal takovou obranu a protiútok, že kluk to schytal hned obratem. Neskutečná a ochromující bolest Murtagha naprosto vyřadila a jemu samotnému bylo jasné, že v takto zraněném těle dlouho nepřežije, i kdyby kluka kovářka nezabila. Převzal tedy iniciativu a odpojil se na okamžik od chlapcovy fyzickou bolestí trýzněné mysli. Chtěl využít momentu překvapení, protože elfka viditelně nepočítala s tím, že její protivník bude ještě po zásahu schopen jakékoli akce. Zaútočil a riskoval při tom úplně všechno, jenže kovářka byla pohotová. Ukročila hbitě stranou a ještě mu dokázala zničit Jezdcův meč! Tak tohle jakživ neviděl, ale neměl čas o tom přemýšlet, protože teď po něm pro změnu vystartoval kořenem silným, jako noha, poraněný strom té ženské. A pak ho ještě ke všemu stačil kouzlem spoutat jeden z blížících se elfů. Teď už zbývalo jen jediné, a jakmile elfka dokončila uzdravení stromu, a Murtaghovo lepší já se opět chystalo ujmout vlády nad jeho osobou, využil poslední příležitost k opuštění jeho těla.

Jak měl vzápětí ke své smůle zjistit, elfové ani po tisíci letech nezapomněli… Jasně si uvědomoval blížící se elfy kaskádově vyslaná kouzla, a tak udělal to, co uměl ve stádiu beztvaru naprosto dokonale: Bleskově přijal podobu jednoho z nich. Tím znemožnil kouzlům účinkovat, protože se změnila jeho podstata. Stal se elfem se vším všudy. Elfové opakovali akci znovu, ale ta hrozná ženská si počkala, až se promění v dalšího z nich, takže když ho ostatní kouzla neškodně minula, to její ho přikovalo na místě jako balvan a co víc, znemožnilo mu z přijatého těla uniknout. Byl doslova zmrazen na místě, ale při jasném vědomí. Věděl, že prohrál, jako skoro všichni jeho příbuzní kdysi dávno. Kdyby měl jakékoli člověku podobné city a emoce musel by se vnitřně svíjet zoufalstvím. Takhle ovšem jednoduše konstatoval, že skončí buď rozpuštěn v nerozpolcené duši někoho z vítězů, nebo uvězněn v pasti, kterou na pomoc elfům vytvořila z nejsevernějšího útesu v Alagaësii ta strašlivá Strážkyně života s kudrnatými vlasy. A před tím bude výslech, kdy bude muset nakonec stejně elfům všechno povědět. Před nimi pro něj neexistovala možnost nadlouho něco skrýt. Jednu jistotu ovšem měl: že tenhle národ se špičatýma ušima jeho informace jednoznačně nepotěší…