Kapitola 30. Temná cela
Birgit se stále nedokázala pořádně zorientovat v čase ani v prostoru. Útok byl záludný a přišel tak náhle, že prostě nebylo možné reagovat. Jak také, když ten záhadný chlápek v šedočerném plášti vylezl z divné díry do vzduchu hned za jejími zády a sotva na ni a toho hromotluka v černém brnění, se kterým si chtěla osobně vyrovnat účty za všechny své zabité vojáky, ukázal rukou, oba ztuhli jako pařezy a odletěli vzduchem k němu. Co se dělo pak, vnímala jen jako v polospánku. Slyšela ještě vítězný řev své armády, když statečná mladá elfka Glindorien dostala nevídaným způsobem oba poslední vojáky, kteří se jí pokoušeli zabít, do zákrytu těsně za sebe tak, že je pak dokázala nabodnout na svůj meč naráz jako kuřata na rožeň. Pak byla najednou na okamžik tma a byli nad vodopádem. Ten chlápek v plášti musel být zřejmě kouzelník, protože jakmile znovu ukázal rukou na hromotluka, ten se hned na to zase mohl volně pohybovat. Okamžitě svobody pohybu využil, zvedl svůj neskutečný palcát a byl by Birgit nepochybně zabil, kdyby mu v tom kouzelník nezabránil. Padla při tom slova jako ‚Xenos‘ a ‚výslech‘, ale více si z jejich rozhovoru ani při nejlepší vůli nepamatovala. Pak ten černý velitel něco vykřikl a ukázal palcátem na oblohu. Birgit otočila hlavou a očima, jak jen jí to kouzelné spoutání dovolovalo, a koutkem oka zpozorovala červeného Trna s Murtaghem na hřbetě, jak střemhlav útočí na nepřátelské vojáky v údolí. Vzápětí se ozvaly výkřiky hrůzy a Birgit se ulevilo, protože si mohla domyslet, jak bitva skončí, když Roran s Murtaghem spojí síly. Také oba „hrdinové“, kteří ji unesli, vzali přesně podle očekávání i s ní okamžitě nohy na ramena a vlekli ji vzduchem, co jim síly stačily, směrem ke spáleništi, které tu zůstalo namísto původního krásného lesa. Z ničeho nic kvůli těm starým spáleným stromům pocítila hlubokou lítost… Uprostřed požářiště uviděla zase ten podivný otvor do vzduchu a oba únosci z ničeho nic přidali na tempu. Za sebou uslyšela Trnův řev a došlo jí, že s Murtaghem právě zpozorovali, co se děje, a snaží se jí letět na pomoc. Na chvíli se zaradovala, ale bylo už pozdě. Několika dlouhými skoky doběhli oba chlapi k díře, ve které i s ní zmizeli. Zoufalá a zmatená ztratila vědomí, aby se probrala… kde vlastně?
Byla tam tma, …naprostá. Neviděla ani obrysy svých prstů, když si je dala těsně před obličej. Bylo tam také vlhko, ale ne chladno. Bylo tam ticho, …absolutní. Slyšela pouze svůj přerývaný dech a hlasitý tlukot srdce. Bylo jí špatně a točila se jí hlava, protože nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Čas jakoby zde neexistoval. Bylo tam prázdno, …bez života. Neexistoval ani žádný opěrný bod, protože když sáhla pod sebe, nad sebe i do stran, nenahmatala NIC! Nebylo kam uniknout… Byla jen ona, …její tělo v prázdném prostoru… a jinak nic…
Tak takhle vypadá smrt?, pomyslela si ještě, než ji přemohl záchvat paniky a začala hystericky křičet a křičet až do ochraptění, načež upadla opět do milosrdných mdlob.
Probudila se znovu do prázdnoty. Něco se ale změnilo – někdo ji musel umýt a převléknout, protože se cítila čistá a svěží. Na sobě měla pouze režnou košili namísto původní zbroje. Pod ní neměla nic, takže jen doufala, že to byla nějaká žena, která o ni ve mdlobách pečovala. Byla také bosa, její těžké boty zmizely i s ostatním oblečením. Neměla pocit hladu, žízně ani jiné tělesné potřeby - ačkoli tohle bylo divné, protože naposledy jedla a pila před bitvou a to už bylo… … …kdy vlastně?... … Ať se namáhala, jak chtěla, ztracený pojem o čase nezískala zpět. Jak také, když byla vlastně NIKDE? V tu chvíli se o její mysl jako motýlí křídla otřela myšlenka, o níž by přísahala, že nebyla její:
Čas není důležitý. Důležité jsou jen vzpomínky. A tam, kde neplyne čas, jsou jedinou útěchou…
Myšlenka vymizela tak náhle, jako se objevila. Na Birgit ale měla zničující účinek, protože si uvědomila, že svůj momentální stav nemá jak změnit, že ticho, tma, prázdno a stav bez tíže jí budou až do nedohledného konce téhle podivné existence jedinými průvodci. Jak začala znovu pozvolna propadat zoufalství, její tichý pláč se změnil v dlouhé bezmocné kvílení, které umlčely až další mdloby.
Další probuzení do nikam už nepřineslo žádný prvotní příjemný pocit. Byla sama, neshledala ani stopu po cizí přítomnosti, jako minule. Už nebylo nic, co by se zdálo naznačovat, že tam někde mimo stávající realitu existuje kdosi, jenž se o ni stará byť třeba jen jako dozorce o vězně, ale má k ní tak alespoň nějaký vztah. Teď už by jí bylo dokonce jedno, i kdyby to měl být muž. Tělesně jí sice opět nic nechybělo, ale její zdravý rozum začínal dostávat povážlivé trhliny. Kromě vlastních myšlenek tu totiž neměla nic, absolutně nic, co by její mozek mohlo jakkoli stimulovat. A vlastní mysl a představy si s člověkem dovedou povážlivě zahrávat. Teď právě získala neodbytný pocit, že není sama. Jakoby někdo tiše čekal kus za její hlavou a pozoroval každý její nádech a výdech… a nádech a výdech… a nádech a vý….
„Áááááááá!“ Zařvala nepříčetně. A ještě jednou. A ještě… Její výkřiky se vytrácely do dálky, kde slábly bez jakékoli ozvěny. Jak se svíjela v křečích záchvatu šílenství, košile se jí vyhrnula až ke krku a odhalila tak celou její nahotu. Ona to ale nevnímala a upadla opět do bezvědomí.
Když se znovu probrala, byla zbrocená potem a uvědomila si, kde skončil její jediný oděv. Zachovala si zatím alespoň tolik ze své vlastní cudné osobnosti, že si košili znovu stáhla ke kolenům, ačkoli tu nemohl být nikdo, kdo by ji viděl… Nebo - MOHL?... Ke svému zděšení znovu pocítila motýlí křídla cizí myšlenky, která ale tentokrát nenabrala konkrétní podobu. Ten dotek byl však horší, než rozžhavený pohrabáč. Byl plný zloby, sálala z něj nenávist a touha zabíjet… a také touha znát… znát co? … … A dostavil se strach. Strach malého dítěte v temnotě. Živočišný, prapůvodní strach lidského mláděte zoufale volajícího matku, o níž tuší, že už nikdy nepřijde, protože ji zabilo to cosi, co zakrátko najde i je… Ochraptělým hlasem však namísto zoufalých výkřiků jen šeptala:
„Mami, maminko…“
Osvobozující mdloby tentokrát nepřišly. Dostavila se pouze apatie, během níž vytřeštěnýma a nemrkajícíma očima bez slz strnule zírala do tmy.
Důležité jsou jen vzpomínky, pamatuj… Dotek té cizí myšlenky ji vytrhl ze stavu, který hrozil přejít do bdělého komatu. Ona ale už nevnímala, zda ta myšlenka byla její nebo cizí. Chytila se jí jako záchranného lana ve snaze udržet si kontinuitu své vlastní existence. Snažila se nevnímat momentální realitu a cele se upnula ke své minulosti, jež teď, bez vyrušování cizími vlivy, ležela před ní ve svém celku jako na dlani, jakmile jen na ni zaměřila pozornost. Znovu prožívala život v údolí Palancar, lásku s Quimbym, nenávist a obdiv k Roranovi, útěk z Carvahallu, plavbu na lodi přistání takřka uprostřed bitvy…
Kde je to místo? Ačkoli nechápala, proč se tím cizím hlasem ptá sama sebe, odpověděla si:
To je přece území Surdy.
„Co je Surda?“ Zeptal se náhle cizí hlas. A Birgit bez přemýšlení odpověděla také nahlas:
„No přece nejméně spolehlivé samostatné území království. A král Orrin, aby ho čert vzal, ten by naší Paní kdykoli podrazil a uchvátil trůn pro sebe a své pochybné budoucí potomstvo, kdyby ho ostatní nedonutili složit přísahu ve starověkém jazyce…“ Zarazila se, protože teprve teď si uvědomila, že cizí hlas je právě tak skutečný, jako je skutečné ostří dýky, které jí náhle prořízlo hrdlo…
… … …
„Tak to bychom měli,“ spokojeně si oddechl Xenos a otřel si zakrvácenou dýku do režné košile, halící mrtvé Birgitino tělo, visící před ním bez jakékoli opory v prostoru malé, ale dobře osvětlené cely, do níž dopadalo jasné sluneční světlo zamřížovaným oknem.
„To bylo ale působivé představení, Barku. A tělo měla ještě pěkné, vypracované, to se musí nechat…,“ olízl se jako mlsný kocour. „Jenže na hraní nemám čas. Škoda.“
Bark se v duchu otřásl. Ne, že by si o svém pánovi dělal nějaké iluze. Liboval si v krutostech, rád ukládal tvrdé tresty a s potěšením dohlížel na jejich vykonání. Se ženami zacházel podobně špatně – když nějakou svedl a později se jí nabažil, odkopl ji jako poslední kus hadru. Nejedna taková nešťastnice nepřenesla přes srdce vyhoštění z hradu a cestou přes most raději namířila své kroky přes zábradlí do propasti. Xenos nikdy nad podobným koncem mladého života neprojevil ani stopu lítosti. Ale jak se teď díval na tu mrtvou bojovnici… Jakoby mu působilo větší potěšení sledovat, jak z jejího proříznutého hrdla odkapává jedna kapka krve za druhou do zvětšující se rudé kaluže na kamenné podlaze, než když ji před několika hodinami lačně pozoroval poté, co se nevědomky při záchvatu celá obnažila a upadla do bezvědomí…
On není jen zlý, on je nestydatě zvrhlý. Taková zbytečná a nedůstojná smrt pro statečnou ženu, která bojovala jako dračice. Pravda, na straně nepřátel, ale čestně. A ten špinavec, místo aby jí dal šanci přejít na svou stranu nebo důstojně zemřít s hlavou vztyčenou na popravišti, ji zařízne jako podsvinče, ledva se od ní při magickém mučení dozví, co potřeboval. Tak a podobně uvažoval kouzelník, když pozoroval Xena, morbidně se pohledem popásajícího na Birgitině mrtvole. Místodržitel se však náhle ovládl:
„Přiveďte mi sem toho zbabělce! Chci se podívat, jestli kat s pacholky odvedli svou práci pořádně.“
Na ta slova se otevřely dveře do cely a dva vojáci s vypětím všech sil přivlekli dovnitř do půl těla svlečeného bezvědomého velitele Mardoka, kterého nechali ležet obličejem k zemi. Když se kouzelník Bark podíval na jeho záda, udělalo se mu nevolno a vyzvracel se do rohu cely. Ten člověk snad musel dostat padesát ran devítiocasou kočkou, jak se říkalo krutému vynálezu, který byl v podstatě důtkami s devíti řemeny zakončenými ostrými háčky, jejichž zpětné bodce znemožňovaly vytažení z místa, kam se zasekly, podobně jako háčky na ryby. Po deseti ranách se začaly trhat trestanému svaly na zádech a po dvaceti a více se záda stávala krvavou kaší, z níž porůznu bíle probleskovala obnažená žebra. Aby si to týraný nešťastník důkladně užil, kdykoli upadl do bezvědomí, katovi pacholci mu polili záda slanou mořskou vodou a pak kat opět pokračoval…
„Hmm, dobrá práce,“ pronesl spokojeně Xenos. „Nechte ho tu s tou mrtvolou do zítřka, ať má čas přemýšlet, jestli příště opět bude plnit mé rozkazy s takovou neschopností. Pak ať mu tady náš kouzelník, který nesnese pohled na trochu krve a rozcupovaného masa, zahojí rány, ale jen tak, aby byl schopen služby. Jizvy ať nosí pěkně na památku a pro výstrahu ostatním!“ S tím se otočil na podpatku a vyšel rázně z cely.
Barkův pohled zabloudil k očím obou strážných. To, co v nich uviděl, by Xena věru nepotěšilo, kdyby jim byl v tu chvíli také pohlédl do tváří. Žhnula v nich čirá nenávist, opovržení a také vzmáhající se odhodlání…
Bark sám momentálně nevěděl, na čí straně vlastně stojí, a kdyby se ho na to Xenos zeptal, ocitl by se ve velkých rozpacích. Sám nebyl žádným svatouškem, šel tvrdě za svým cílem a důsledně pracoval na vlastní kariéře, na jejímž vrcholu se právě ocitl. Při té cestě se příliš neohlížel na prostředky, které občas byl nucen použít. Patřilo k nim i soustavné podkuřování Xenově samolibosti a ochota k použití kouzel k nečistým cílům v jeho službách. K tomu patřilo i magické mučení vězňů. Dobře si pamatoval, jak dopadla Zenonova dcera, když se v té věci starý mág postavil Xenovi na odpor. Bark sice žádnou rodinu neměl, ale věděl, že ten zvrhlík by si už našel cestu, aby se mu citelně pomstil za neposlušnost. Do této chvíle ale jeho mučení nestálo nikoho život ani zdravý rozum. Dnes k tomu však měl velmi blízko, protože kdyby žena vzdorovala ještě pár dalších hodin, zbláznila by se a následkem vyčerpání také později zemřela. Něco jiného bylo zabít nepřítele v bitvě, kdy na druhé straně stojí podobně silný protivník. Ale tohle? Chtěl se na podobných věcech dále podílet? Vrhl ještě poslední pohled na neveselý obraz vnitřku cely a vnitřně rozpolcen odcházel pomalu pryč…