Kapitola 19. Z bláta do louže

Solembum se probudil ještě před úsvitem příštího dne. Měl rozmrzelou náladu, protože se mu během včerejšího večera nepodařilo vymyslet uspokojivé řešení, jak dostat svého nového přítele z ošemetné situace. O jeho nevině nepochyboval, díky svému částečně zvířecímu instinktu měl jako kočkodlak takřka stoprocentní odhad na lidi. Ale jak vysvětlí ubohý Rammar Xenosovi, že nemá Olwena na svědomí, to si nedokázal představit. Všechny důkazy svědčily proti němu. Jedno ovšem bylo Solembumovi jasné – něco prostě pro Rammara udělat MUSÍ.

A také musím být dnes v deset hodin dopoledne za každou cenu na nádvoří Brány. To bude ještě důležitější, než život přítele Rammara, ačkoli je mi to líto, přemýšlel si pro sebe.
               Ačkoli, byla by tu možnost… Příšerně riskantní možnost, jak spojit všechno dohromady. Úspěch záleží na tom, zda ten starý kouzelník Zenon opravdu ví, jak portál otevřít. Jestli ano, pak nejspíš zahyneme s Rammarem na popravišti nebo minimálně můj úkol tady ztroskotá, jestli ne, pak ovšem…

Usmál se pod dlouhé kocouří vousky a ještě za tmy vyrazil ze stanu. Při své vrozené odvaze pokládal kočkodlak padesátiprocentní naději na úspěch za přijatelné riziko. Proběhl Ar´londrem a vydal se po cestě ke hradu. Strážní klimbali u otevřené brány, takže kolem nich snadno v kočičí podobě proběhl. Než vešel na nádvoří s věznicí, vzal na sebe opět podobu mladého chlapce a přinutil se uronit několik slz (pravda, při představě možného neúspěchu celého plánu mu to nedalo až zas tolik práce…). S tím nejutýranějším a současně nejbezbrannějším obličejem, kterého byl schopen, oslovil jednoho z vojáků, stojícího na stráži u vchodu do vězení, který se tvářil takhle po ránu nejméně nasupeně:
               „Pane, prosím, včera sem na hrad dva vojáci přivedli mého otce Rammara. Prý se ho chtěl pan místodržitel jen na něco zeptat. Ale táta se v noci do tábora nevrátil. Nevíte, co se s ním stalo?“
               Voják si pohrdlivě odplivl a vrhl na Solembuma pohled jako na něco, co se právě vyplazilo zpod placatého kamene:
               „Tak ty jsi spratek toho vrahouna, sabotéra a špeha? No, to tě, kluku, nepotěším. Tvůj fotr bude zítra po otevření Brány veřejně zbičován, pak mu kat usekne pravou ruku a nakonec ho pověsí. To všechno pro výstrahu takovým, jako je on.“
               „Ale táta je nevinný, ten chlap Olwen vypustil duši po zranění, které mu způsobil někdo jiný šipkou z kuše. Táta střílet vůbec neumí!“ hájil svého přítele Solembum.
               „Tohle si povídej, komu chceš. Takovéhle povídačky se Xenosovi snažil namluvit také. Stačilo ale pár rozpálených želez, a kápnul božskou. Ne, dostane, co si zaslouží. A už neotravuj. Jestli chceš, přijď se s ním před popravou rozloučit, to ti snad Xenos dovolí – i když na to bych moc nespoléhal. Tvůj fotr ho dost naštval.“

Solembum se se svěšenou hlavou šoural pryč jako pytel neštěstí. Jakmile byl ale za branou na nádvoří s věznicí, proměnil se opět v kocoura a běžel na druhé nádvoří se zahradami a oploceným portálem Brány.  Tam se schoval pod jedním keřem tak šikovně, že jej nebylo vůbec vidět, ale on měl naopak přehled o celém dění. Když tak o celé věci přemýšlel, měl vlastně štěstí v neštěstí, že poprava chudáka Rammara byla určena kvůli zamýšlenému odstrašujícímu dopadu na veřejnost až na dobu po otevření portálu. Mělo to bez pochyby upozornit všechny vojáky, kteří by při plánovaném tažení i jen pomysleli na spolupráci s nepřítelem, jak s nimi bude naloženo. Díky tomu snad bude ještě šance na Rammarovu záchranu, i když jen mizivá. Jinak by to totiž měl dobrácký bývalý lapka už dávno za sebou, tady se prý normálně popravovalo za úsvitu. To Solembumovi předchozího dne při návštěvě hradu prozradil Bernel.  Zatím ale Solembum vyčkával a zbývající přibližně čtyři hodiny s přimhouřenýma očima v jakémsi polobdění odpočíval na svém pohodlném a skrytém místečku pod keřem, jak to snad umí jenom kočky.

Když se přiblížila desátá hodina, začali se na nádvoří scházet první lidé. Nejdříve se objevila ozbrojená stráž se správcem hradu, který otevřel bytelný zámek brány v oplocení portálu. Správce se postavil vedle a oba vojáci zaujali svá místa po obou stranách brány. Nečekali dlouho, když se zpoza plotu ozval klapot koňských kopyt -  to přijeli všichni tři velitelé vojenských táborů ostrova Londr se svým doprovodem a ve slavnostní zbroji. U vstupu na nádvoří se k nim připojil ještě velitel hradní posádky, vyšňořený, až oči přecházely. Jeho zbroj byla bohatě zlacená a na slunci se výrazně blyštěla. Pak se dostavili významní občané města, mezi nimi také Bernelův otec. Solembum zrovna přemýšlel, zda se tu zrzek objeví, když poblíž svého úkrytu uslyšel zašustění oděvu. Bernel se schovával hned za vedlejším keřem, ale kočkodlaka si zjevně nevšiml, jak byl cele zaujat děním u portálu. Jak se sem Bernel dostal, bylo sice záhadou, ale tím se teď Solembum nehodlal zabývat. Právě totiž odbila na hradní věži desátá hodina a ozvalo se troubení trubek. S tím vstoupil na nádvoří hradní pán Xenos s celou svou suitou. Po boku mu kráčel starý muž ve zvláštním plášti černé barvy. Plášť sahal muži až na paty a jeho část kryjící hruď byla tvořena širokým okrouhlým prodloužením stojatého límce a byla šedá. Plášť zřejmě neměl rukávy, ale jen otvory pro paže, které zmíněný šedý „límec“ přikrýval tak, že byla vidět pouze mužova předloktí. Zatímco Xena poznal Solembum hned, protože to byl ten nejnafintěnější pán, kterého kočkodlak zatím viděl, o tom muži v černém se domníval, že je to zřejmě kouzelník Zenon. Vyfiknutý černovlasý Xenos  měl na sobě impozantní lehké brnění bohatě bosované zlatem a místy zdobené drahokamy. Do výšky zbytečně čnějící náramenní krční ochrany protáhlého tvaru měly zřejmě poněkud zakrývat skutečnost, že hradní pán je malého vzrůstu. Na hlavě neměl helmu, ale imponující černý širák zdobený do výšky trčícím rudým ptačím perem snad pět stop dlouhým. Pohled na něj musel v každém probudit myšlenku na to, jaký druh ptáka mohl něco takového ztratit. Při bližším zkoumání ovšem Solembumovi neušlo, že přes všechnu vnější okázalost místodržitel Xenos nepůsobí ani za mák jistě. V nesympatické krysí tváři zdobené tenkým knírkem mu chvílemi nervózně poškubávalo, jazykem si občasně přejížděl po tenkých krutých rtech a očima těkal z místa na místo. Prostě typický slaboch skrývající se za vnější atributy moci a, jak se dalo dost dobře předpokládat, nemající s nikým slitování. Jak si ovšem Solembum uvědomil, právě tato nejistota by mohla být jeho a Rammarovou výhodou, pokud kouzelník svůj úkol nezvládne.

Xenos se zastavil před branou v oplocení portálu a oslovil přítomné:
               „Sešli jsme se tu, abychom dnes splnili přísahu, kterou jsme složili našemu velkému a moudrému vládci, mocnému Galbatorixovi. I když se k nám nedostaly díky úkladné vraždě posla Olwena jeho rozkazy včas, a osudy Království v této rozhodující chvíli visí možná na vlásku, vyrazíme, když už nic, tak alespoň pomstít královu památku a nastolit opět pořádek. K tomu jste, stateční vojáci, byli po léta cvičeni a to je také jediný a svatý úkol, kterému tato armáda byla před mnoha lety zasvěcena. Vyrazíme do Alagaësie, proženeme se jí jako bouře pomsty a slavně zvítězíme!“ Po poslední místodržitelově větě se rozlehl mohutný souhlasný řev a jásot všech přítomných. Ve vzduchu byla téměř hmatatelně cítit touha všech přítomných po krvi, smísená s touhou opustit konečně tento izolovaný mikrosvět a u mnohých nedobrovolně naverbovaných i s tajným přáním vrátit se při troše štěstí do svých původních domovů. Když se všeobecný jásot uklidnil, pokračoval Xenos dál:
               „Náš moudrý a zkušený kouzelník Zenon přišel na základě mnohaletého zkoumání obousměrného portálu na potřebný klíč, takže již při opouštění našeho ostrova nebudeme závislí na cizí pomoci. A teď vám všem na důkaz svého tvrzení Zenon osobně předvede bezpečné otevření portálu.“ S těmi slovy se opět ozval mnohohlasý jásot shromážděných. Xenos jej však gestem ruky umlčel a postrčil k portálu kouzelníka, který si teď, když mělo dojít k činu, už zřejmě nebyl tak jistý úspěchem celé akce, protože mu na bílém vysokém čele vyvstaly jasně viditelné krůpěje potu. Solembuma v této chvíli napadlo, jakému tlaku musel být ten chudák v černém vystaven. Ani kouzelník tak zběhlý v magii přírody, jako byla Angela nebo i kočkodlak sám, neměl takřka žádnou šanci na úspěch, pokud se jednalo o zamčený portál. Jen za pomoci magie samé klíč nebylo možno odhalit, protože portál reagoval otevřením prakticky na jakýkoli podnět, jen cílem určení dotyčného nešťastníka pak bylo nebytí… Zenon měl tedy jen jediný pokus a, jak se zdálo, byl si toho po čertech dobře vědom. Na druhou stranu nebyl již zřejmě dále schopen snášet tlak hradního pána, odhodlaného vyrazit co nejdříve a za každou cenu. A na Zenonovo místo by jistě ochotně nastoupil kterýkoli ze zdejších mladších kouzelníků lačnících po tomto výsadním postavení, kdyby se Zenon Xenovi znelíbil. Stařec tedy zřejmě vsadil vše na jednu kartu.
               „Učiním, jak přikazuješ, můj pane… Pro blaho Království i nás všech… Projdu-li, jak doufám, úspěšně na druhou stranu, okamžitě se vrátím zpět a ponechám portál otevřený, aby armáda Ar´londru mohla okamžitě vyrazit. Sbohem, přátelé…a snad brzy na shledanou!“ dodal ještě a otočil se k portálu. Proto už neviděl výraz dychtivého očekávání smíšeného ale současně s nejhlubší obavou o úspěch akce, který se usadil místodržiteli ve tváři. Na nádvoří padlo hrobové ticho, takže Solembum slyšel i teď již značně zrychlený tep vlastního srdce. Kouzelník důstojně přešel k portálu a rozpažil obě ruce, pak paže plynule předpažil dlaněmi dopředu a zjevně se hluboce soustředil.
               Nervy tedy ten chlap má, to se mu musí nechat, uznale si pomyslel Solembum, ale znovu obrátil pozornost k dění u portálu.
               Portál začal zřejmě v odpověď na Zenonovu snahu pozvolna rotovat proti směru hodinových ručiček. V tu chvíli kouzelník připažil a hrdě, sebejistě a se vztyčenou hlavou do portálu vstoupil. Rychlost rotace portálu se nejprve zvýšila, a když kouzelníkova postava zmizela v jeho temně modrých hlubinách, opět pozvolna ustala. Dav ohromeně vydechl a setrval v hlubokém mlčení. Všichni upírali své zraky na střed portálu, kde se kouzelník rozplynul a Xenos si zjevně neuvědomoval otevřená ústa a lačný výraz, s nímž na Bránu zíral. Uběhla minuta, druhá… třetí… … čtvrtá… … … pátá. Xenosova ústa se zavřela, ale jen proto, aby z nich vzápětí vyšel výkřik čirého vzteku a zoufalství. V tu chvíli Solembum vycítil svou šanci. Nabral proto opět lidskou podobu, prodral se mlčícím davem a s pokornou úklonou stanul před místodržitelem, kterého, než poněkud Solembumovou drzostí zaskočen stačil cokoli namítnout, zkroušeným hlasem oslovil:
               „Můj pane, je mi líto, co se stalo velkému Zenonovi a současně nám všem. Mám však pro tebe návrh, který by mohl znamenat konečné řešení a úspěch tvého plánovaného tažení…“ Víc už ale říci nestačil, protože se ozval Bernelův otec:
               „Pane, neposlouchej ho, je to spratek toho zrádce Rammara! Můj kluk mi o něm včera vyprávěl a já ho viděl u mě v hospodě, když si přišel Rammara vyzvednout.“ V Solembumovi by se v té chvíli krve nedořezal. Zůstal však klidně stát na místě a nepohnul ani brvou.
               „Tak? Tvůj kluk se s ním včera paktoval? A není to náhodou támhle ten zrzek, co se schovává za keřem?“ Xenovi Stačilo jen lusknout prsty, a dva vojáci z jeho doprovodu už k smrti vyděšeného Bernela vlekli před něho.
               „Ano, pane, je,“ hlesl vyděšeným hlasem hospodský, kterému teprve teď došlo, co to vlastně, ve snaze se místodržiteli zavděčit, svému synovi provedl. Ten se s poťouchlým výrazem obrátil zpět k oběma chlapcům:
               „Tak, chátro, já mám pro vás také konečné řešení. Odveďte je oba do vězení, než rozhodnu, jak s nimi naložím!“ přikázal strážím. Ti se chlapců chopili, a když se je chystali odvést z nádvoří, Solembum se ještě otočil ke Xenovi:
               „Pane, prosím, až o nás budeš rozhodovat, zapoj svou pověstnou moudrost, protože beze mne se dále nedostaneš, a vy všichni zůstanete navěky vězni tohoto ostrova. A také neznáš současnou situaci v Alagaësii, kdežto já ano!“ Nato ucítil silný štulec pod žebra od jednoho z vojáků, který mu jeho smělá řeč vynesla. S na chvíli vyraženým dechem ale s určitým zadostiučiněním sledoval, jak poťouchlý výraz na místodržitelově tváři vystřídala na chvilku bezradnost. Aby však neztratil tvář, Xenos nahlas prohlásil:
               „Na oslavu dnešního plánovaného průlomu jsem měl pro vás připravené malé představení pro povzbuzení odvahy a soudržnosti. Zábavnou popravu toho špeha a vrahouna ale ještě na chvíli odložíme. Možná bude pak mít představení více herců, a bude proto zábavnější a poučnější. Zatím nám nezbývá, než se zase v pokoji rozejít. Avšak buďte připraveni, že vás opět brzy povolám.“ Pak velkopanským gestem propustil všechny přítomné.

Když je stráže odváděly, Solembum se podíval na Bernela a povzbudivě na něj mrkl. Vyděšený chlapec ale hrůzou nevnímal okolí a v očích měl slzy. Když procházeli kolem popraviště, všiml si Solembum, jak katovi pacholci právě odvazují z pranýře do půl těla svlečeného Rammara, jehož pravý bok nesl hrozivé stopy po nočním mučení rozžhavenými železy. U vchodu do vězení stáli titíž strážní, kteří tam byli již při první dnešní Solembumově návštěvě.
               „Tak ses, spratku, konečně dočkal, co? Dáme vás s fotrem a tvým kumpánem do společné cely, jak rozhodl ve své nekonečné velkodušnosti Xenos. Přeji příjemné poslední hodiny,“ prohodil strážný, se kterým Solembum ráno mluvil. Současně se ale na oba chlapce v rozporu s tím, jak zněl jeho hlas, povzbudivě usmál. Převzal je od vojáků, kteří je přivedli, a když je odváděl do cely, polohlasem k nim prohodil:
               „Xenos nám přísně nařídil, abychom vám třem zatím v žádném případě nezkřivili ani vlásek. Nevím, co má s vámi za lubem, protože jinak nám klade na srdce, abychom se s vězni nemazlili.“
               „Díky, Ratele. Až půjdeš dnes po službě do hospody, řekni tátovi, že jsem v pořádku a že se na něj nezlobím za to, co mi ve své nevědomosti provedl,“ řekl z ničeho nic poněkud již uklidněný Bernel.
               „Vyřídím, neboj. Teď seberte oba odvahu a promyslete si, co Xenovi řeknete. Hlavně ty, Solembume. Nepochybuji, že v noci dá pro vás poslat, to bych ho nesměl znát. Ale pěkně potají a beze svědků…. A tady máte třetího do party,“ řekl ještě, když mříž cely zaklapla za Rammarem, kterého právě přivedl další voják. Jakmile ale zase voják odešel, otočil se ještě naposled k trojici za mříží:
               „Rammare, po tom, co mi dneska ráno řekl tvůj kluk, už si nemyslím, že jsi Olwena zabil. A při tom, co jsi v noci zkusil, by se asi přiznal každý. Nad to tě přece včera nezařadili ke střelcům, protože jsi z kuše netrefil sud ani na dvacet stop - ale prý to výborně umíš s mečem. Tak se držte!“
               S tím odešel a nechal trojici o samotě.
               První, co Solembum udělal, když osaměli, bylo vyléčení Rammarových ošklivých popálenin. Lapka se chechtal úlevou a nesnesitelným šimráním, které hojení ran způsobovalo. To zabralo asi dvacet minut, během nichž na kočkodlaka ohromený Bernel jen nevěřícně zíral. Pak se jen udiveně zeptal, co že je Solembum vlastně zač. Ten již neviděl důvod něco tajit, takže Bernelovi prozradil vše o své identitě a na závěr mu předvedl proměnu v kocoura a zpět. Podrobnosti o svém úkolu si ale ponechal pro sebe. Pak vyčkávali, co přinesou další hodiny a během toho Solembumovi vděčný Rammar neustále děkoval za záchranu před strašným koncem plným utrpení.

Bylo krátce po více než skromné večeři – vězně tu tedy nerozmazlovali, jak je upozornil strážný Ratel – když zarachotil zámek na mříži jejich cely a nějaký další neznámý voják postrčil dovnitř Bernelova otce. Ten měl radost, že syna vidí živého a zdravého, ale současně se děsil toho, co přinesou příští hodiny. Bernelovi se ho podařilo trochu uklidnit, když mu pověděl o Solembumově identitě a událostech dnešního odpoledne. Aby Solembum uklidnil situaci ještě víc, prozradil všem, že dokáže v krajním nebezpečí pro ně všechny vytvořit Bránu do Alagaësie a zavřít ji za sebou dřív, než stráže poznají, že odtud zmizeli. Upozornil je ovšem, že je jeho prvořadým úkolem zjistit, kam vede zamčený portál a že nesplnění tohoto úkolu by mohlo nejspíš pro Alagaësii znamenat zkázu. Proto možnost nouzového úniku bude až tím posledním krajním řešením v bezvýchodné situaci. Více jim ale sdělit i přes jejich naléhání přece jen nechtěl, kromě ujištění, že zamčený portál opravdu bez problémů otevře. Když ostatní viděli, že další zbytečné dotazy k ničemu nepovedou, spokojili se s tím, co se zatím dozvěděli. Zvláště Bernelův otec Hornel přestal nadále jevit jakoukoli loajalitu s místodržitelem za to, co jim oběma provedl v odplatu za snahu pomoci odhalit nepřátele ve vlastním středu. Upozornil ostatní na to, že následující hodiny nejspíš rozhodnou o životech jich všech. Jak se brzy ukázalo, měl pravdu a místodržitele odhadl naprosto správně.

Kolem deváté hodiny večerní se u mříže jejich cely objevil voják s rozkazem přivést Solembuma ke Xenovi. Všem bylo hned podezřelé, že chce místodržitel s kočkodlakem mluvit o samotě, ale pak si vzpomněl Bernel na to, co jim řekl odpoledne jeho známý strážný. Sledovali odcházejícího Solembuma přesto s obavami, že už ho možná neuvidí. Jenže to neznali vychytralost kočkodlaků. Voják zatím vedl Solembuma prázdnými chodbami jednoho z křídel výstavného paláce. Že celou cestu nikoho nepotkali, bylo opravdu zvláštní – vládce ostrova chtěl zřejmě skutečně jejich setkání udržet v co největší tajnosti. A tenhle voják mluvit nebude, stálo by ho to krk, to bylo jasné. Nakonec zastavili před nenápadnými dveřmi a voják nesměle zaklepal. Na vyzvání vpustil Solembuma do malé místnosti za nimi, ale sám dovnitř nevešel. Xenos si byl zjevně jist, že s takovým klukem by si snadno poradil, protože byl v místnosti sám. Neměl tu ani nikoho ze svých kouzelníků, nejspíš proto, že jim příliš nedůvěřoval.
               „Nuže, jaké že to máš pro mě konečné řešení? Projevil jsem k té vaší zrádcovské sebrance jistou shovívavost, která by ovšem nemusela mít dlouhého trvání, tak chci slyšet pravdu!“ spustil hned na uvítanou Xenos. Jeho obličej byl trochu brunátný a dech byl cítit vínem.
               Zřejmě si ten nabubřelý mrňous musel před naším setkáním přihnout na kuráž. To není špatné znamení, pomyslel si Solembum. Odpověděl však opatrně:
               „Můj pane, odpusť, ale tentokrát se i přes svou pověstnou pronikavou inteligenci mýlíš. My zrádci nejsme, jsme jen nedobrovolní příchozí skrze nastraženou past v Arak-Tan. A můj otec Rammar není vrah, ten Olwen, nebo jak se jmenoval, nám řekl své jméno, než zemřel. Už jsme mu nedokázali pomoci. Nechali jsme si jeho koně a sedlo a zbytek spálili. Netušili jsme, kdo to byl a protože neumíme číst, nepoznali jsme význam listin, které vezl.“ Protože Xenos se už chystal podrážděně vybuchnout, pospíšil si Solembum s dokončením myšlenky:
               „Jistě člověku takového kalibru, jakým jsi ty, neunikla tahle podivná nesrovnalost: Dojista sis musel, podobně jako já, položit otázku, co dělal Olwen poblíž Arak tan, když za normálních okolností byl zvyklý přicházet zamčeným portálem. Co ho muselo přimět, aby hledal Bránu v Arak-Tan? A jistě sis také musel správně odpovědět, že portál v Alagaësii z nějakého důvodu není dále přístupný.“ Kočkodlak podkuřoval Xenovi způsobem, který by muselo prohlédnout i malé dítě, jak si myslel, ale místodržitel kupodivu naletěl na jeho neskrývanou předstíranou servilitu. Nafoukl se důležitě jako holub a prohlásil:
               „No samozřejmě, co si myslíš, kluku? A došel jsem k podobnému závěru.“ Solembum raději hned kul železo, dokud bylo žhavé:
               „Takže sis také, podobně jako já, domyslel, že se muselo stát něco nesmírně vážného, když se po tak dlouhou dobu neobjevil žádný další posel. Prozradím ti, že k nám do okolí Arak-Tan dolehly pověsti o porážce Království jakýmisi vardeny, s nimiž se prý spojily všechny rasy včetně urgalů. Tak dokázali před několika měsíci společně Galbatorixe porazit. Ten údajně spáchal ve své pevnosti sebevraždu kouzlem, které seslal sám na sebe. Alagaësie prý má teď mladou královnu tmavé pleti, ale její jméno neznám.“
               „Nasuada,“ pronesl po sebe šeptem Xenos.
               Ten vykuk je buď lépe informovaný, než jak se tváří, nebo mu něco naznačil sám Galbatorix při své poslední návštěvě, pomyslel si Solembum. Jenže místodržící hned dále pokračoval:
               „Pořád, kluku, neslyším od tebe návrh nějakého konečného řešení. Chceš si tu hrát se mnou na hádanky? Na to tedy nemám čas!“ Xenova netrpělivost byla pro Solembuma signálem, že se dal po správné cestě. Ale již nechtěl vládce ostrova napínat přespříliš:
               „Takže už jen chvilenku strpení, můj pane,“ hlesl zkroušeným hláskem. Xenos jen něco nespokojeně zabručel, takže Solembum raději bez průtahů pokračoval:
               „Jestliže mají pověsti pravdu a, jak to vypadá podle vaší ztráty spojení s králem Galbatorixem, něco na nich zřejmě bude, byla by tu teď šance pro schopného velitele mocného vojska porazit válkou zdecimovanou královninu armádu a nastolit v Alagaësii opět pořádek se silným králem na trůně. A já nepochybuji, že byste se pro tu roli báječně hodil právě vy, moudrý pane,“ dodal ještě Solembum s tím nejnevinnějším obdivným pohledem, kterého byl schopen. I přes vážnost situace měl co dělat, aby nevyprskl smíchy, když se Xenos nadmul pýchou ještě víc a rachotivě se rozesmál:
               „To si tedy piš! Pomalu se mi snad začínáš i líbit… Má to ale jeden háček, mladíku. A ty víš moc dobře, jaký. Mám tomu rozumět tak, že dokážeš ten zatracený portál, který mě stál mého nejlepšího kouzelníka, prostě a jednoduše otevřít? Ty? Mladý kluk, který sem přišel bůhvíodkud? Nevodíš mě tak náhodou za nos?“
               „Váš důvtip vás opět nezklamal, výsosti,“ použil záměrně královské oslovení kočkodlak. „Ale odložte už, prosím, své pochybnosti. Nepřišel jsem jen tak odněkud, ale z Arak-Tan. A tam se, jak víte, odjakživa provozovala magie nezbytná k vytváření a ovládání takových Bran, jako je právě ta vaše. Jsem sice ještě mladý, jak jste ráčil podotknout, ale již jsem stihl od kočovných šamanů z okolí města leccos pochytit. Prosté a jednoduché to otevření v žádném případě nebude, ale dáte-li mi do rána čas, budu mít pro vás klíč. Jen mi, pokorně prosím, slibte, že mě necháte portál vyzkoušet jako prvního, aby se, v případě, že jsem se třeba zmýlil, nestalo nikomu dalšímu žádné neštěstí.“
               Teď již Solembumovi nezbylo, než čekat, až to v Xenovi všechno uzraje. Ten si nervózně hladil knírek, pak se dlouze napil ze sklenice stojící před ním na stolku a probodl kočkodlaka zkoumavým pohledem.
               „Nu což, nemám co ztratit. Pokud jsi podvodník, zemřeš v Bráně a já o nic nepřijdu.  Hmmm… Pokud se ti to ale náhodou podaří a foukneš pryč… Ne, ne. Uděláme to jinak, pěkně po mém. Za svítání se vydáme k portálu, já, vy čtyři a stráž. Vezmeš s sebou Toho svého kamarádíčka zrzouna do portálu. Vaši fotříci pěkně počkají, jestli se vrátíte. Když ano, dám vám všem svobodu, když ne, stráže to s nimi skoncují hned na místě. Rozuměno?“
               „Poníženě děkuji, výsosti. Jste opravdu tím šlechetným vládcem, za něhož jsem vás od počátku považoval,“ pronesl tentokrát nepředstíraně štěstím zářící Solembum a s hlubokou úklonou vycouval z místnosti. Nepochyboval ani za mák, že Xenovi se normálně nedá věřit ani slovo, ale v tomto případě mu příliš na věci záleželo. Nicméně byl rozhodnut ráno nic neponechat náhodě.

Když jej o něco později stráž opět dovedla do vězení, jeho společníci ho přátelsky přivítali a očividně se jim ulevilo, že je Solembum zase s nimi. Všechno jim vyložil a seznámil je také s opatřením na zítřek, která bude nutno učinit, aby se jejich útěk Xenovi přímo před nosem zdařil. Hornelovi se příliš nelíbilo, že bude muset uprchnout a všechny výsledky své mnohaleté poctivé práce tu zanechat, ale nakonec dospěl k názoru, že i holý život je přece jen cennější, než cokoli na světě. Když se nakonec rozhodl, vybavil kočkodlak každého z přátel několika ochrannými kouzly vlastní provenience, která se měla aktivovat až v příslušný okamžik nebo na slovní povel. Dal si práci, aby všem vysvětlil, jak fungují a aby si všichni potřebná slova zapamatovali. Pak se pokusili spát, ale nikomu z nich se to příliš nedařilo, protože příštího dne se mělo vše rozhodnout.

Zdálo se jim, že sotva zamhouřili oka, když je ráno vzbudil Bernelův známý Ratel. Povzbudivě se na všechny usmál a vyjádřil přání, aby uspěli v čemkoli, na co se právě chystají. Pak je několik ozbrojenců odvedlo k zamčenému portálu. Xenos je tam již očekával. Jeho včerejší nabubřelost byla ta tam. Krví podlitýma očima zíral na příchozí s výrazem lačného očekávání vepsaným v odpudivé tváři. Rázným hlasem pronesl:
               „Začněte! A pěkně bez průtahů. A ty, mladíku, víš moc dobře, co se stane, když se mě pokusíš podrazit.“
               Na ta slova stráže přinutily Rammara a Hornela pokleknout před portálem a za každým se postavil voják s taseným mečem. Oba hoši se po sobě podívali, pak se na klečící muže povzbudivě usmáli a ruku v ruce vstoupili do portálu. Soustředěný Solembum zazpíval v duchu Olwenův podivný nápěv a v tom se dostavil pocit, který už poznal při předchozím průchodu Branou. Tentokrát to ale celé trvalo ještě o něco déle. Když byli vypuzeni na druhé straně, právě tam zapadalo slunce a byla tu pěkná zima. Slyšel mořský příboj a asi míli severně, jak mu alespoň jeho částečně kočičí instinkt pro světové strany napověděl, zpozoroval vysoký černý útes. Neměl ale čas na zdržování, takže podle dohody vstoupili s Bernelem zpět do portálu. Ale tím měla dohoda končit, tedy alespoň ze Solembumovy strany. Když se vynořili zpět, stalo se vše v rychlém sledu. Oba muži současně zařvali:
               „Wynde!“
               V ten ráz zadul mohutný poryv větru, který od sebe na dvě strany odfoukl vojáky s tasenými meči a oba muže. Ti byli rázem na nohou a jedním skokem u chlapců. Pak všichni zvolali:
               „Skynn stenr!“
               Udělali to právě včas, aby kamenná kůže, kterou si tak na okamžik vytvořili, odrazila přesně a pohotově vržené halapartny ostatních členů stráže, které poryv větru nestačil povalit. Náraz kopí všechny čtyři uprchlíky postrčil o potřebný kus směrem do portálu, který se za nimi zavřel. Poslední, co uslyšeli, byl vzteklý, bezmocný řev místodržitele.

Jakmile byli z brány venku, Solembum ji opět uzavřel a rozhlédl se kolem. Něco muselo být špatně. Alespoň že vycházející hvězdy mu potvrdily, že Dvojitý kříž je zase tam, kde má být. Byli tedy správně na severní polokouli, a přesto bylo něco zásadně špatně. Byla tu zima, nevlídno a černý útes na severu matně světélkoval a vyzařoval jakousi hrůzu budící energii. Podruhé ve svém životě krátce po sobě kočkodlak nevěděl, kde je.