Kapitola 45. Smrtící labyrint

Uplynula již přibližně hodina od chvíle, kdy jej rozvášněný proud vlastních vojáků strhl do doširoka otevřené brány ústící do jasně osvětleného tunelu, jímž mohlo projít vedle sebe přibližně dvacet mužů a, jak si s mrazením v zádech vzápětí uvědomil, také slušně velký drak… Od té doby minuli nejméně tucet křižovatek, z nichž každá představovala smrtelné nebezpečí. Ačkoli byl jako správný statečný velitel původně v čele armády, pronásledující nyní již nepokrytě prchající trpaslíky, v okamžiku, kdy pochopil, že se nechali nejspíše vlákat do nějaké zatím neznámé léčky, se zastavil a seč byl, zkoušel překotné pronásledování zarazit. Když však viděl, že jeho vojáci nejsou ve stavu, v němž by byli schopni uposlechnout jakýkoli rozkaz, nepátral po příčině této ošemetné skutečnosti a rozhodl se s nimi zůstat v naději, že jejich posedlost bojem a krví se snad v tunelech poněkud zklidní a on je bude moci vyvést zpět do Surdy.
               Vtom ho ale zasáhla rázová vzduchová vlna, která všechny okolostojící včetně něj povalila na zem. Za pár okamžiků zahřměla detonace, jež všechny dokonale na několik minut ohlušila. Protože vše přišlo ze směru od brány, Mardok pochopil, že jeho naděje na návrat do Surdy vzala za své - trpaslíci nebo ti pekelní krotitelé draků, kterým tu říkají Jezdci, právě výbuchem zavalili západní východ.
               Sbíral se ze země a s ním dva kouzelníci Efel a Marvel, kteří mu zůstávali věrně po boku ve snaze jej maximálně během nadcházejícího pekla ochránit. Že peklo vypukne, o tom nepochyboval. Stačila ho o tom přesvědčit hned první křižovatka z těch dvanácti, které již minuli. Ze svého místa uprostřed vojska v tu chvíli nic neviděl, ale v dálce zahlédl záři ohně a uslyšel příšerný řev plameny trýzněných umírajících vojáků. Okamžitě se začal prodírat kupředu, a když se mu to po nekonečných minutách, kdy se jeho vojsko zastavilo, konečně podařilo, narazil na křižovatce na úctyhodnou hromadu doutnajících ohořelých těl, která ještě před několika minutami byla jeho odhodlanými vojáky. Ti, kteří různě popálení přežili, mu vypověděli, jak poté, co křižovatkou prošlo přibližně sto vojáků, pronásledujících prchající trpaslíky, jejichž dusot bylo jasně slyšet několik desítek stop vpředu, z obou temných postranních chodeb vyrazil oslepující zelený a modrý plamen, který vychrlili oba tam ukrytí draci, jimž se je nějakou záhadnou zkratkou podařilo předhonit. Jakmile si vyčistili prostor, obrátili své plameny proti čelu postupující armády, a tak ji zastavili. Pak zmizeli zpět do postranních chodeb. Odkudsi zepředu prý bylo ještě slyšet zvuk urputného boje, ale asi po dvou minutách všechno utichlo. Od té chvíle se v podzemí neozval ani hlásek, ani zvuk padající vody, uvolněného kamínku, nic. Padlo ticho jako v hrobě a Mardoka tehdy napadlo, že se možná nejedná vůbec o přirovnání, ale o hrozivý fakt. Začal se obávat, že právě dobrovolně zavedl do hrobu mnohatisícovou armádu jemu oddaných vojáků.
               S každou křižovatkou se to potvrzovalo stále více. Vždy se setkali s nějakou novou nástrahou. V jejich vymýšlení vynikali ti zpropadení skrčkové neomezenou vynalézavostí. A vždy to dopadalo stejně: Část vojáků bez úhony prošla a pak se stalo něco, co je odtrhlo od jádra armády. Jednou to byl proud neskutečně silné žíraviny, který se rozléval do všech směrů a rozpouštěl vše, co mu přišlo do cesty, podruhé se ze stropu sesypaly klády tak těžké a velké, že zatarasily chodbu natolik dokonale, až oba kouzelníci museli kouzlem propálit otvor v té neprostupné změti, a tak to pokračovalo dál a dál, přičemž pokaždé přišli přibližně o sto mužů, kteří, odtrženi od svých druhů ve zbrani, zmizeli neznámo kam a byli nejspíš do jednoho pobiti. Nejhorší na tom bylo, že kouzelníci tyto léčky nedokázali odhalit, protože při vytváření žádné z nich nebyla použita kouzla. Vše fungovalo nějakým záhadným způsobem nejspíš čistě mechanicky.

               Přesto se Mardok ani teď nechtěl jen tak vzdát a nechat své vojáky hnát bludištěm jako dobytek na porážku. Jakmile se po výbuchu opět cítil pevně na nohou, postavil se znovu do čela vojska a zavelel k dalšímu pochodu. Jeho odhodlání dokázalo strhnout ostatní, z nichž bojová posedlost podle jeho předpokladu s postupujícím časem vyprchávala. Po nějakém čase se přiblížili k další křižovatce a Mardok byl skálopevně rozhodnut nenechat si tentokrát určit směr, kterým budou vedeni dál. Na rozdíl od ostatních tato křižovatka znamenala pouhé jednoduché větvení zatím vodorovně běžící chodby, kterou sem přišli. Jedna její větev pokračovala do mírného stoupání, druhá naopak klesala kamsi do neznáma. Velitel věděl ze starých map, že v horách jsou na několika místech trpasličí města pod širou oblohou. Zadoufal, že stoupající chodba by mohla znamenat cestu právě k jednomu z nich, které by se jim snad mohlo podařit obsadit. Úvaha to byla správná, jenže nepřítel ani zdaleka nevyčerpal své nápady…
               Mardok velel zastavit, protože tentokrát nechtěl čekat na obvyklý průběh událostí, který by ho připravil o další část vojáků. Rozhodl se osobně s kouzelníky prozkoumat část obou větví, aby zjistil, zda tam není nastraženo něco nového. Nejprve se chtěli zkusit vydat jasně osvětlenou stoupající chodbou, která se zdála slibnější. Udělali tedy několik kroků do mírného stoupání, když vtom v chodbě pohasla všechna věčná stropní světla. Ven se vyvalil odporný nakyslý puch, z něhož se všem, kdo stáli poblíž, dělalo zle. Ozvalo se jemné zaškrábání nějakých drápů po kameni a tiché zasyčení. Kouzelníci vedle velitele na nic nečekali a vrhli tím směrem dvě ohnivé koule, které se v záblesku exploze roztříštily o stěnu v místě, kde tunel mírně zahýbal vpravo. Nezasáhly však nic, jen zpoza ohybu chodby se znovu ozvalo zlostné zasyčení provázené zvukem podobným tomu, jaký vydává travní list napjatý ve štěrbině mezi palci obou rukou při jarních dětských hrách. Mardok zůstal jako opařený. O tomhle zvuku slyšel vyprávět jako dítě od jednoho starého vojáka, který pracoval zamlada v dolech. V tomto prostředí ho mohl spojit jen s jediným tvorem: Tam, za ohybem chodby, vzdálen od nich přibližně sto stop, čekal dravý důlní skarabeus… Jeden?… Více?… Mardok ani kouzelníci neměli ani nejmenší chuť to zjišťovat. Velitel jim nařídil, aby hlídali vstup do chodby a v případě potřeby odporné masožravé brouky zastavili. Podle starcova vyprávění oheň byla jediná věc, před níž ta havěť, zvyklá jinak na téměř absolutní tmu, měla alespoň poněkud respekt. Jakmile by armáda prošla, měl se Marvel znovu rychle přesunout k němu do čela, zatímco Efel měl zůstat jako ochránce k dispozici zadnímu voji.
               Co se jevilo snadné, bylo ve skutečnosti obrovským problémem. Jen to Mardok oběma mágům vysvětlil, zavanul z chodby znovu kyselý puch, tentokrát však provázený vlnami čirého děsu. Bylo okamžitě jasné, že i kdyby se rozhodli prorazit si cestu stoupající chodbou násilím, neudělali by do ní ani deset kroků bez toho, aby se hrůzou pomátli. Co bylo ale horší: Jen projít kolem ústí teď již zcela temné chodby dělalo slabším povahám obrovské potíže. Hrůza, která z ní vanula, paralyzovala smysly a ochromovala vůli. Kdo se dostal do jejího dosahu, strnul na místě, a odvážlivec, který mu přišel na pomoc, tam buď zůstal jako přikován s ním, nebo jej přinutil k dalšímu pohybu jen s největšími obtížemi. Nedalo se předem odhadnout, jak kdo bude reagovat, a proto byla křižovatka brzy zcela ucpána jako kůly zde bezmocně trčícími vojáky. Nešťastní kouzelníci vrhli znovu do tunelu ohnivé koule, ale jediným efektem byla skutečnost, že se vzápětí odrazily zpět od jakési neviditelné překážky, která se najednou objevila asi dvacet stop od jeho ústí, a prudce vletěly do na křižovatce bezmocně stojících mužů. Tam způsobily hrůzu nahánějící masakr, kterému málem padl za oběť i sám velitel. Jedno však bylo Mardokovi díky tomu jasné: Ani trpaslíci neponechávali tu broučí havěť bez přísných bezpečnostních opatření. Neviditelná překážka měla skarabeům nejspíš zabránit rozutéct se všemi směry dřív, než nadejde ten správný čas. Spekulacemi o tom, kdy to bude, se raději velitel nechtěl zabývat. Po předchozích zkušenostech předpokládal, že vše je nejspíš vypočítáno tak, aby prošla zase zhruba stovka mužů, než zábrana padne…
               Oba kouzelníci začali prozpěvovat jakousi zvláštní melodii a vlny hrůzy, jež z tunelu vycházely, pozvolna opadaly, až zůstal jen neurčitý strach na pozadí mysli. Bojovníci odklidili hromadu mrtvol ke straně, a protože bylo jasné, že pro vojsko již není cesty zpět, řada za řadou začali vojáci míjet statečné mágy stojící zde na stráži a pochodovali za svým velitelem klesající chodbou vstříc dalším problémům, o nichž nepochybovali, že je vbrzku čekají. Prošla první stovka, druhá, třetí… a nestalo se nic. Když kouzelníky minul zadní voj, opustili svá stanoviště, Marvel se rozloučil s Efelem a rozběhl se chránit velitele do čela armády. Efel sledoval kamaráda pohledem, dokud se mu neztratil mezi množstvím vojáků a pak dohonil poslední bojovníky. Byli to otrlí chlapi, o nichž předpokládal, že se hned tak něčeho nezaleknou. Jenže na to, co se stalo vzápětí, nemohl být nikdo žádným výcvikem připraven.

               Z ničeho nic zhasla stropní věčná světla a chodba se ponořila do naprosté tmy. Efel reagoval téměř okamžitě a vyvolal zářící světelnou kouli, která se mu vznášela nad hlavou. Tím alespoň trochu oslabil intenzivní pocit strachu, který se zmocnil zadního voje. Z chodby za nimi vycházely vlny děsu a všichni rázem věděli, co to znamená: Zábrana na poslední křižovatce padla a oni se mají s konečnou platností stát kořistí neznámých dravců. Efel stačil ještě včas vyvolat kouzlo, které mělo ochránit bojovníky v  co nejširším okolí. Děkoval osudu, že jím byl vyvolen ke studiu přírodní magie a kouzlo jej tedy energeticky nestráví, což by se při intenzitě tohoto psychického útoku jinak dojista stalo. S úlevou viděl, jak vojáci kolem něj tasili odhodlaně zbraně nebo založili do luků těch nemnoho zápalných šípů, které s sebou měli. Ucítili nesnesitelně silný kyselý puch, jehož poryv se k nim přihnal jako uragán. Současně s tím se v kruhu dopadajícího světla objevil obrovský temně zelený brouk velikosti statného býka, vyzbrojený kusadly tak velkými, že by dokázala přeštípnout vedví i ovci. Zasyčel a namířil si to směrem k vojákům. A za ním druhý, třetí, čtvrtý…
               PRÁÁÁSK!!!!! Přesně mířená ohnivá koule z Efelovy ruky vybuchla mezi kusadly vůdčího netvora. Ten vydal hlasitý zvuk, který Efel slyšel již po svém prvním pokusu na minulé křižovatce, a vzepjal se na posledním páru drápatých nohou v bolestné křeči. Odhalil tak bledé břicho, kryté solidním pancířem. Brouk neroztáhl krovky. Zřejmě žádné neměl, protože křídla ke své odporné podzemní existenci nikdy nepotřeboval. Když se za okamžik překulil mrtev na stranu, stačil si kouzelník povšimnout, že krovky na zádech toho tvora srostly a vytvořily tak souvislý lesklý pancíř, který brouka zřejmě dokázal dokonale chránit proti jakémukoli útoku nebo sesuvu půdy. Stačilo mu jako želvě vtáhnout do bytelného krunýře nechutnou hlavu a tři páry nohou, a změnit se tak v menší živou obrněnou pevnost, vyzbrojenou ďábelskými kusadly.
               Vojáci vydali vítězný řev a tětivy luků zadrnčely. Většina šípů ale neškodně sklouzla po tvrdých pancířích skarabeů a způsobila jim na nich jen nepatrné škrábance. Jednomu broukovi uvízl zápalný šíp pod kusadly, odkud jej sám nemohl vytáhnout. Jeho bolestný kvil přilákal dalšího a ten ho svými kusadly šípu zbavil. Z rány se vyvalila modrá krev, která však na vzduchu bleskurychle ztuhla a uzavřela tak broukovo zranění. Než stačili vojáci založit a zapálit další šípy, jejich útokem vydrážděný obří hmyz tryskem překonal vzdálenost, která je dosud dělila. Na útěk nebylo ani pomyšlení, bestie byly mnohem rychlejší, než jakýkoli člověk. Rozpoutalo se peklo. Efel již nestačil vrhnout proti broukům další ohnivou kouli, protože by zranil své spolubojovníky. Ani na další kouzlení nezbyl čas, jelikož přírodní magie nebyla zdaleka tak pohotová, jako magie slova, jejíž výsledek se dostavoval takřka okamžitě s vyslovením formule. Ačkoli své spolubojovníky vybavil kouzelnými ochranami, jakmile se k nim přidal, proti broukům mnoho nepomáhaly. Jejich kusadla nefungovala rychle jako nůžky, ale spíše jako lis, který postupně přidával na síle stisku, až rozdrtil vše, co se mezi jeho zubaté čelisti dostalo. Kouzlo tak nemohlo reagovat na rázový impuls, proti němuž mělo chránit…
               Tasené meče zazvonily o hmyzí krunýře a neškodně se odrážely zpět. Za každou useknutou hmyzí nohu nebo poraněnou nestvůrnou hlavu zaplatili zoufalí bojovníci několika životy. Po každém novém zranění se brouci pouštěli do boje s ještě větší zuřivostí. Jako kdyby byli vzájemně propojeni v jeden organizmus, zranění jednoho zasáhlo a podráždilo všechny současně. Kyrysy vojáků končily zmačkané jako plechovky, z nichž vytékal jejich krvavý obsah. Všude se náhle povalovaly utržené lidské údy, zněly smrtelné výkřiky mužů, podlaha tunelu byla slizká od krve a obsahu vnitřností a mezi tím čvachtali, syčeli a kvíleli nestvůrní skarabeové. Efelovi se za cenu vlastního života podařilo zabít ještě jednoho brouka tak, že vytvořil svou poslední ohnivou kouli a z bezprostřední blízkosti jí mrštil mezi jeho kusadla těsně před tím, než jej hmyz stihl přeštípnout vedví. Výbuch je zabil oba v jediném okamžiku.
               Obrana vojáků se rozpadla a oni se dali před nepřemožitelným nepřítelem na zoufalý ústup, který se postupně měnil v běh o život. Jak se zadní řady vojáků tlačily na přední, vypukl zmatek, v němž bylo množství mužů ušlapáno vlastními spolubojovníky. A zatím si smečka hmyzích nestvůr systematicky prožírala krvavou cestu mezi svou hrůzou ochromenou kořistí…

               Vlna strachu se rozletěla armádou od jejího konce až na čelo. Mardokovi se donesla zvěst o neznámém zlu, útočícím zezadu a vraždícím jeho vojáky po tuctech najednou. Veliteli bylo okamžitě jasné, kolik uhodilo. Pokud chtěl postupující zhoubu zastavit, jedinou možností bylo vytvořit dostatečně mohutnou ohnivou přehradu mezi brouky a vojskem. Na to ovšem potřeboval Marvel určitý čas. Na Mardokův povel se vojáci rozběhli, co jim síly stačily, aby se jich co nejvíce stihlo dostat včas do bezpečí. Kouzelník již měl kouzlo připravené a Mardok stále vyčkával ve snaze ušetřit životy co největšího množství svých mužů. Dobře věděl, že poslední z nich bude muset uzavřít s brouky za plameny a že nebudou mít šanci vyváznout. Když k němu dorazila první vlna děsu, bylo jasné, že nastal čas. Marvel rozpažil ruce a zazpíval krátkou a výraznou melodii. Tunel v ten ráz přehradila záplava plamenů, v nichž našli smrt muži probíhající právě s výrazem nepopsatelné hrůzy ve tvářích kolem nich. Velitel i jeho mág sledovali jejich bolestivý konec s hlubokým smutkem v duši, ale nebylo to nic proti tomu, jaké odporné divadlo se jim naskytlo, když pohlédli skrze plameny…
               Marvel načasoval kouzlo tak, aby přetrvalo alespoň několik následujících hodin. To jim mělo dát dostatečnou šanci na únik.    Nádavkem poslal skrze běsnící oheň několik ohnivých koulí, z nichž nejméně dvě našly přesně cíl. Pak již byl nejvyšší čas spěchat za prchajícími vojáky a zastavit jejich neuspořádaný útěk. Právě v této chvíli kouzelník nejvíce litoval, že umění stvořit Bránu prostorem učil Nejvyšší mág vždy pouze svého budoucího nástupce. Když se velitelův hlas rozlehl tunelem a jeho rozkaz zastavit byl předán od úst k ústům dál, zavládla v armádě dočasná úleva. Jak Mardok uviděl, když doběhl do čela armády, zastavili právě včas. Stěny tu ustupovaly do stran a před vojskem se otevřel neznámý neosvětlený prostor, jehož černá temnota působila v porovnání se spoře kouzelníkovými světelnými koulemi osvětlenou chodbou více než strašidelně. Než s Marvelem rozhodnou, co dál, chtěl velitel dopřát unaveným vojákům alespoň chvíli zaslouženého odpočinku, protože byl přesvědčen, že alespoň prozatím jsou před broučí zhoubou v bezpečí. Brzy měl poznat, jak velmi se zmýlil. Nepřítel měl podzemím prošlapáno mnoho cest…
               Neodpočívali ani deset minut, když se přibližně tři sta stop za ohnivou bariérou otevřely ve stěnách tunelu dvoje skryté dveře. Z nich vyrazily vlny kyselého puchu a s nimi děs šířící monstra, jejichž část uzavřela přibližně dvě stovky vojáků mezi sebou a ohnivou stěnou, jež je měla chránit, a dala jim tak strašnou volbu bojovat marný boj do posledního dechu nebo dobrovolně ukončit své životy v plamenech. Zbytek brouků se dal opět do pronásledování vetřelců. Velitel již v běhu vydal v tu chvíli jediný možný povel:
               „Zachraň se, kdo můžeš! Držte se pohromadě kolem svých velitelů, ve skupinách máte větší možnost přežít! Snažme se probojovat na druhou stranu trpasličí říše, snad najdeme východ ven z té hrůzy. Mnoho štěstí vám všem!“ S tím vběhl do čekající temnoty s Marvelem a hrstkou nejvěrnějších po boku, nad hlavou světelnou kouli, jako jediný momentální symbol naděje na přežití. Z původních dobyvatelů a pronásledovatelů se stala štvaná zvěř.