Kapitola 12. Souboj
Rhünon si prohlížela se štítivým odporem Zar´roc, který jí Murtagh podal. Nakonec ale prohlásila:
„No, pořád to je jeden z nejlepších mečů, který jsem kdy udělala. Ale nedá se opravdu nic dělat, budeme s ním muset skoncovat. Trne, budeš tak laskav a poskytneš nám trochu svého očistného ohně?“
Drak na to nic neřekl, jen se po očku podíval na Murtagha, který jakoby najednou zkoprněl na místě. Když se od svého Jezdce nedočkal reakce slovem ani myšlenkou, jen mlčky přikývl a soustředil se na nezbytné kouzlo, které bylo k vyvolání očistného dračího ohně potřebné. Jako všichni draci, i on musel chvíli trpělivě čekat a naplnit svou mysl představou toho, co chce dokázat. Na dračí kouzlení neexistovaly žádné potřebné magické formule, které by prostě stačilo vyslovit. Očistný oheň ovšem zase bylo něco, co byli schopni vyvolat jen sami draci. Žádný známý mág nikdy nesvedl cokoli, co by vlastnosti tohoto ohně alespoň vzdáleně připomínalo, vykouzlit. Taková ohnivá lázeň totiž dokázala podle intenzity nejen tavit jakýkoli kámen nebo kov, ale hlavně smazat všechna kouzla a stopy špatných činů, které se k použitému materiálu vázaly – a to bez výjimky. Mezitím kovářka položila nádherně se lesknoucí rudý meč do zrcadlově vyleštěné a ochrannými kouzly opatřené žulové pánvice vedle hlavního ohniště a trpělivě čekala, až Trn vypustí kýžený plamen. Ten právě zaklonil svou ušlechtilou hlavu a chystal se zjevně splnit její přání, když Murtagh začal nesouvisle brumlat:
„Je můj, jen můj… prastaré dědictví… mě zranil… mně skvěle sloužil… nesmím… nedovolím… jen já rozhodnu… jsme spojeni… dědictví navěky… NIKDY… NE!!!“ Poslední slova už doslova zařval a současně se vrhl po meči, který stačil před Trnovými plameny zachránit doslova v poslední vteřině. Byl k drakovu ohni tak blízko, že mu na zádech začal doutnat jeho kabát, a tak s taseným mečem v ruce a vytřeštěným zrakem vypadal jako nějaký zuřivý golem. Ten golem ale na nic nečekal a vrhl se vzápětí na Rhünon s jednoznačným úmyslem zkrátit jí o hlavu. Elfka ale zjevně byla na takovou možnost připravena, a jakmile se Murtagh vrhl po Zar´rocu, tasila do té chvíle pod koženou zástěrou skrytý scimitar, který se v ranním slunci fialově zableskl. Jím úspěšně odrazila Murtaghův stranový sek vedený na svůj krk. Vložila do bloku sílu rotace celého těla, takže když do sebe obě čepele s neskutečně jasným zvukem narazily, Murtagh, který tak silnou obranu od ženy neočekával a při tom za žádnou cenu nechtěl upustit svou zbraň, musel volky nevolky následovat směr, kterým kovářka jeho útok odrazila. To jej roztočilo kolem osy a trochu znevýhodnilo dočasnou ztrátou rovnováhy. Elfka okamžitě kontrovala protiúderem vedeným šikmo dolů přes Murtaghovu hruď, při němž využila zbývající sílu vlastní rotace. Murtagh již stačil pouze zmírnit účinek jejího úderu chabým blokem vedeným zespod. Rhünonin scimitar nenarazil na žádnou kouzelnou ochranu, protože Murtagh po vlídném přijetí necítil potřebu v Ellesméře jakoukoli ochranu používat. Teď, v návalu slepé zuřivosti, nestačil před svým náhlým útokem na něco takového ani pomyslet. Meč projel vrstvami jeho oděvu jako nůž máslem a způsobil mu jako dlaň dlouhou, asi centimetr hlubokou ránu na hrudi. Na rozdíl od podobných zranění, jichž Murtagh utržil v bojích řadu, tato rána pálila jako oheň a současně mrazila jako led. Bolest byla ochromující, takže i po tak nevelkém zranění měl co dělat aby se udržel na nohou. Současně mu však bolest vlila do žil ještě větší zuřivost. Nehleděl na tryskem se blížící elfy a v dalším okamžiku vyrazil na Rhünon, která zjevně nepočítala s tím, že by po zásahu Murtagh byl ještě schopen v boji pokračovat, protože velmi dobře znala účinky své zbraně. Naprosto sebevražedným způsobem pozvedl Murtagh Zar´roc nad hlavu a nechráněn žádným štítem ještě v běhu ťal po kovářce s úmyslem rozetnout ji vedví, jako sekyra rozštípne dřevěné poleno na oheň. Ta mohla zjevně šíleného Jezdce snadno úkrokem vlevo se současně provedeným výpadem zabít, ale neudělala to. Namísto výpadu opřela scimitar o zem a jen si počkala, až Murtaghova zbraň bude pokračovat ve směru útoku vedeného vší silou, když nenarazí na odpor svého cíle. Ozvalo se zařinčení dopadajícího Zar´rocu o fialový meč, Murtagh udělal setrvačností přemet a v ruce svíral už pouze zbytek své kdysi skvělé zbraně. Poslední třetina čepele se totiž nárazem odlomila, odletěla třicet stop vzduchem a téměř celá se zabodla do kmene elfčina milovaného stromu. Ozval se sten na pokraji slyšitelnosti, jak strom reagoval na své zranění. Pak se staly téměř současně dvě věci: Ze země se vynořil jako lidské stehno silný kořen stromu a položil se ležícímu Murtaghovi přes krk. Ten začal chroptět a zjevně se dusil. Strom ho držel viditelně pouze takovou silou, aby si mohl co nejdéle vychutnat jeho agónii. Červený drak okamžitě zařval a chystal se spálit strom mocným plamenem, aby svého Jezdce zachránil. V tom se ozval v myslích všech velitelský hlas Gilderiena Moudrého:
„DOST!“ Současně vyslané kouzlo všechny ochromilo a přikovalo na místě. Trn ještě v poslední chvíli s leknutím stačil zarazit proud vražedných plamenů a namísto toho mu z nozder vyrazil mohutný oblak dýmu. Kovářka se ve strnulé pozici na Gilderiena usmála a řekla:
„Neboj se, já toho cvoka nezabiju, ostatně jsem počítala s tím, že se něco takového může stát. Kdybych ho opravdu chtěla zabít, mohla jsem to klidně udělat už před chvílí. Ale on ten chudák za to nemůže, není sám sebou. Raději mě nech uklidnit strom nebo ho zabije on.“
Na ta slova Gilderien Rhünon uvolnil a ona začala klidným hlasem stromu zpívat. Současně bylo vidět, jak s každým slovem zaseknutá špička Murtaghova meče vystupuje pomalu z kmene, až nakonec dopadla na zem vedle kmene. Stopa po bodnutí zmizela, jako kdyby nikdy neexistovala, a strom se úlevou zachvěl od kořenů po rozložitou korunu. Ležící Murtagh přestal chroptět, protože kořen, který jej dusil, zmizel zpět v zemi, odkud se předtím tak znenadání vynořil.
Murtagh vydechl úlevou, ale současně se stalo něco neskutečného. Z úst mu při tom unikl sotva viditelný obláček řídké tmavošedé páry a vzápětí se rozplynul ve vzduchu. Elfové vykřikli překvapením a všichni čtyři vyslali jakási Murtaghovi neznámá kouzla do všech světových stran. Ze své pozice na zemi mohl pozorovat, jak už téměř na okraji mýtiny, kde se vzal, tu se vzal, stojí Vanirův dvojník, který vzápětí vyrazil k lesu. Následovala další série kouzel, ale zjevně nestačila najít svůj cíl včas, protože na místě Vanirova dvojčete se objevilo dvojče Bergalonda. Rhünon, jakoby čekala právě na tuto chvíli, těsně po ostatních elfech vyslala další kouzlo, které nového „Bergalonda“ naprosto ochromilo. Dvojník zůstal bezmocně trčet na místě, nakročen k lesu, kam chtěl zjevně zmizet. Namísto toho, aby se elfové k němu vydali, otočili se všichni čtyři starostlivě k Murtaghovi. Gilderien vyléčil jeho téměř nekrvácející, ale velmi bolestivou ránu. Bylo vidět, že k tomu, aby dosáhl úspěchu, potřeboval pomoc ostatních přítomných. Při tom se jednalo o jednoho z nejmocnějších kouzelníků v Alagaësii... Murtagh však o tom v tu chvíli nepřemýšlel a jen vše s překvapením sledoval. Zjevně si nebyl vědom, jak ke zranění přišel. Pak spočinul pohledem na své ruce, v níž svíral tasený zbytek rudého meče. To jej udivilo ještě víc, protože meče Jezdců nebylo možno zlomit ani otupit a ani si nebyl vědom, že by Zar´roc měl v úmyslu použít. Proto se udiveně zeptal:
„Co se to stalo?“
„Nic moc, jen ses mě pokusil zabít,“ odpověděla nevzrušeně kovářka. „Ne, že bych s tím předem nepočítala…,“ dodala ještě napůl ironicky, napůl žertem.
Teď si teprve Rhünoninou odpovědí vyděšený Murtagh všiml fialového scimitaru v elfčině ruce. Ta se ale na Murtagha usmála a dále pokračovala:
„Jenže jsi to nebyl tak docela ty, kdo po mně vystartoval. Někdo měl vypůjčené tvé tělo a část duše dřív, než jsem to stihla udělat já.“
„Jak?... Kdo?... Nechápu…“
„Brzy uvidíš, uslyšíš a pochopíš,“ uklidňovala Murtagha elfka.
„To touhle zbraní jsi dokázala zlomit čepel Zar´rocu? Jak je to možné?“
„Ano a prozatím ti bude muset stačit to, že jsem tento scimitar nevyrobila, ale dostala darem od ženy, které si nesmírně vážím, je členkou prastarého řádu a je mi drahá jako sestra. Není vyroben z oceli, ale jeho podstatou je čistá zhuštěná energie, jejíž původ sama neznám. Proto dokáže vzdorovat i tvrdosti a pružnosti zářoceli chráněné kouzly a způsobovat zranění, jaké jsi na vlastní kůži okusil. A už bys mohl z té země vstát, není zrovna slušné mluvit s dámou vleže,“ dodala ještě naoko kousavě, když si všimla, že Gilderien uvolnil kouzlo, které Murtagha poutalo.
Ten se sbíral ze země jako zpráskaný pes, protože jej zalila vlna zahanbení a studu, ačkoli s ním Rhünon očividně dále jednala s humorem a přátelsky. Měl z ní dokonce pocit, že ho upřímně lituje a cítí s ním. Sebral zpod stromu uraženou část rudé čepele a se zbytkem meče ji položil do kamenné tavicí pánve. Vtom se ozval v jeho mysli Trn:
Právě teď mi kladli ostatní elfové na srdce, abych tě za každou cenu uklidnil. Nesmíš si dávat za vinu, co se tu seběhlo. Vzpomeň si na včerejší rozhovor naší milé kovářky s Bergalondem. Zjevně se stalo přesně to, čeho se ten moudrý stařec obával. A jestli si dobře pamatuji, tak něco podobného tu měli přibližně před tisíci lety. A poradili si s tím. Je to určitě něco zvenku, co se sem už nikdy nemělo znovu dostat.
Děkuji ti, příteli, odpověděl Murtagh, ale ačkoli bych měl být po tvých slovech klidnější, mám přesto strach, že mi budou v Ellesméře klást za vinu, že to cosi sem přišlo kvůli mně a ve mně.
V té chvíli se jeho mysli dotkl Gilderien, který už byl na půl cesty ke strnulému vetřelci:
Poslechni svého draka, Jezdče. V Du Weldenvarden každý ví, že lidská mysl je tím nejvhodnějším místem pro vetřelce tohoto druhu. A pokud netušíš nic o jejich existenci, což je tvůj případ, ani jejich vniknutí do své mysli nezpozoruješ. Proto tě mohu ujistit, že nikdo z naší rasy tebou nebude pohrdat za to, co se stalo. Nad to v jejich beztvaru jsme schopni je díky speciálnímu výcviku, kterým již v dětství procházíme, vidět duševním zrakem jenom my, a proto je spatříme, když se k nám blíží. Tak je můžeme polapit a pak zneškodnit, čehož jsi byl svědkem. Jak se ukazuje, nechat si tento poznatek pro sebe byla hrubá chyba, za kterou, doufám, nebudeme nyní muset zaplatit stejně krvavě, jako před tisíci lety. Šlo by o skutečnou tragédii, tak krátce po vyhrané válce, v níž jsme utrpěli tolik ztrát a přišli o milovanou a moudrou královnu.
To Murtagha přece jenom uklidnilo, a tak se chtěl vydat za elfy ke ztuhlému vetřelci. Rhünon jej ale zadržela:
„Kampak, Jezdče? Máme tu nedokončenou práci a ostatní mají zase tu svou. Zbraň budeš potřebovat velmi nutně – když ne již dnes večer, tak nejpozději ráno… K výcviku, ne k boji,“ dodala ještě, když si všimla Murtaghova zmučeného výrazu.
Vrátili se zpět k tavicí míse a Trn se znovu soustředil. Kovářka mezi tím zkoumala myslí prostor tak daleko, kam se jen odvážila, ale na další slídící beztvar nenarazila. Vrhla ještě krátký pohled na Jezdce, ale ten stál tentokrát klidně a pozoroval, co se bude dít. Popravdě, Murtaghovi nebylo oproti jeho původnímu spontánnímu rozhodnutí vůbec po chuti se teď, když na to došlo, meče vzdávat, ale skutečnost, že byl už stejně zničen, mu usnadnila rozhodování. Vzápětí již okolí osvítil příval rudozlatých plamenů, který Trn usměrnil na zbytky meče v míse. Pomalu přidával na intenzitě žáru, až ze Zar´rocu nezbylo nic, než kaluž roztavené zářoceli na dně tavicí mísy. Její barva se, k Murtaghovu i Trnovu překvapení, změnila z rudé na stříbřitou. V tu chvíli ještě kovářka přidala něco zářoceli z Eragonova nálezu a ta se okamžitě spojila s původním materiálem.
„Tak, teď necháme kov trochu odpočinout a pomalu na vzduchu zchladnout, aby se starý materiál smísil dokonale s novým. Doufám, že jsi přes noc přemýšlel o novém jménu pro svůj meč,“ řekla Rhünon.
To Murtagha trochu zaskočilo, protože pod dojmem událostí včerejšího dne na tuto věc úplně zapomněl. Když tak teď o tom přemýšlel a zvážil, čím by se chtěl v budoucnu stát, nenapadalo jej nic jiného, než jméno, které vzápětí řekl nahlas:
„Varden. Jeho jméno bude Varden – strážce, stejně jako já chci být strážcem bezpečí, míru a společného soužití všech ras v Alagaësii. Ať jako smrtící blesk zasáhne každého, kdo by to vše chtěl se zlým úmyslem narušit.“
Jakmile to Murtagh vyslovil, s hlasitým zahřměním z čistého nebe udeřil do žulové mísy a jejího obsahu do červena zabarvený blesk. Kupodivu nezanechal po sobě zničující následky, ale když se všichni podívali blíž, zjistili, že chladnoucí zářocel už není stříbřitá, ale získala jasně červenou barvu v odstínu Trnových šupin. Proti temně rudému původnímu zabarvení Zar´rocu, tato barva nepůsobila krutě ani ponuře. Vtom elfku něco napadlo a oslovila Murtagha:
„Znáš starověký výraz pro blesk? Jestli ano, tak ho pěkně nahlas a rozhodně vyslov. Uvidíme, co se stane.“ Murtagh přikývl a pak rázným hlasem zvolal:
„Lighten!“
Na to slovo tentokrát z mísy do oblohy vystřelil červenomodrý blesk takové intenzity, že oba s Rhünon uskočili dozadu, zavrávorali, a posadili se nedobrovolně do trávy. Dokonce i Trn měl leknutím nepřirozeně rozšířené zornice a tvářil se vytřeštěně. Ve vzduchu byl výrazně cítit ozon. Murtagh i kovářka se nahlas rozchechtali a sbírali se ze země. Pak Rhünon prohlásila:
„Murtaghu-finiarel, nezapřeš svého bratra. Jeho meč na slovo „brisingr“ vzplane jako ohnivá smršť a tvůj na slovo „lighten“ bude sršet neuvěřitelné blesky. Připrav se na to, že už nikdy nebudeš moci vyvolat blesk jen tak, pokud budeš mít svůj meč u sebe, jinak ti to uškvaří zadek. Také si myslím, že ti meč usnadnil nalezení vhodného jména sám od sebe. Proto si myslím, že bys mu měl říkat Lighten.“
Murtagh usoudil, že to není vůbec špatné jméno pro meč Eragonova bratra. „Oheň“ a „Blesk“, dva nejproslulejší meče v celé Alagaësii. Proto s Rhünon vřele souhlasil. Jakmile ocel zchladla, vyzvala kovářka Murtagha, aby se uvolnil a vstoupila do jeho těla a mysli. Pak se s obrovskou vervou pustila do díla, jako předtím s Eragonem. Trn se zjevnou radostí vypomáhal svým ohněm a s obdivem kovářku při práci pozoroval. Už se připozdívalo, když Rhünon, která konečné úpravy na meči a nádhernou jasně červenou pochvu s vyznačenou runou „L“ dokončovala sama, přinesla Murtaghovi, utahanému jako kotě, jeho novou zbraň. Ten rázem zapomněl na únavu, když vytasil Lighten z jeho nádherné pochvy a několikrát s ním naprázdno mávl ve vzduchu. Meč byl neuvěřitelně lehký, jeho vyvážení bylo dokonalé a Murtagh měl pocit, že tvoří jakési organické prodloužení jeho ruky. Jasně cítil, že by s ním dokázal oloupat syrové rajče se stejným citem, jako s nejjemnějším nožíkem. Na druhou stranu bylo zřejmé, že tato dokonalá čepel rozetne vedví těžce obrněného rytíře od hlavy k patě. A pak tu bylo ještě něco – jak si tak nádherně gravírovanou červenou čepel s vyleptanou runou „L“ prohlížel, přiblížil se mimoděk k velkému polenu, spíše části dobře vyschlého dubového kmene, který tu byl připraven k rozštípání. Rozmáchl se Lightenem a současně vyslovil jeho jméno. Jak meč svištěl vzduchem, se suchým zapraskáním s něj vystřelil mocný záblesk, a kmen o průměru délky lidské ruky byl přeťat vedví ještě dříve, než zbraň stačila dopadnout. Murtagh jen tak tak stačil uhnout vlastní čepeli, aby nepřišel o nohu… Elfka celá zářila a vděčný Jezdec se jí hluboce uklonil na znamení díků a nejvyšší úcty. Rhünon mu ještě závěrem kladla na srdce:
„Nezapomeň dobíjet energií rubín, který jsem ti zasadila do hlavice jílce. Takovéhle blesky si berou energie docela dost. Proto si je šetři na dobu, kdy budeš opravdu v úzkých. A teď bychom mohli navštívit Vanira, pokud již skončil s naším vetřelcem. Určitě budeš chtít svou novou hračku vyzkoušet v pořádném souboji. A prozradím ti, že Vanira dokázal Eragon porazit až na konci svého výcviku, těsně před tím, než odešel do války. Jinak od něj dostával pravidelnou nakládačku, až byl samá modřina.“
Jenže se ukázalo, že na souboj si Murtagh bude muset počkat až do druhého dne. Zato si ale vyslechl zprávy, z nichž mu šla hlava kolem, které důkladně zamíchaly jeho a Trnovými plány na výpravu za hledáním sebe samých…