Kapitola 46. Špatné zprávy

Když Trnova křídla rozvířila prach na návsi v Therinsfordu, seběhla se kolem kupa místních dětí, aby přivítaly navrátivšího se červeného přítele. Trn jim na pozdrav přátelsky zabroukal a vypustil pár rošťáckých plamínků a obláčků kouře. Angela krátkou cestu od vodopádů letěla společně s Murtaghem, takže se po přistání pustila jeho pasu a lehce se svezla z dračího hřbetu, provázena ze dveří Roranova domu nesouhlasným pohledem královny Nasuady, který poněkud roztál až ve vřelém Murtaghově objetí. Ne však úplně, protože krásná mladá žena tmavé pleti byla obdařena mimořádnou intuicí, díky níž vycítila, že vztah mezi těmi dvěma se záhadným způsobem změnil. Vnímala mezi nimi jakési zvláštní tajemné pouto, ale jeho důvod nedokázala vytušit. V každém případě Murtagh byl jediným mužem, kterého kdy viděla, že by se směl k jinak nepřístupné Angele, držící si od opačného pohlaví neustálý odstup, tak těsně přiblížit. Byla odhodlána přijít tomu na kloub, rozum ji však varoval, že by nebylo moudré začínat s tím hned teď.
               Pozvala tedy oba poutníky dál a přivítala se s Trnem, který prostrčil svou ušlechtilou hlavu oknem do místnosti, v níž už na příchozí čekal Roran s ostatními členy společenstva. Oči všech se obrátily k Angele v očekávání nejčerstvějších zpráv. Ta jim stručně vylíčila návštěvu u Velmistra, zamlčela však její stinné stránky a svou budoucí smutnou roli v celé věci. Svůj výklad uzavřela slovy:
               „Takže, přátelé, ve výsledku máme svolení pomoci si zde vlastními prostředky s velkou nadějí na úspěch. Zbývá jediné: Ověřit, zda Murtagh je opravdu tím vyvoleným, jehož Poražený vítěz vpustí do svého momentálního útočiště, aby mu propůjčil nezbytné schopnosti.“
               Roran poslouchal řeč Strážkyně se vzrůstající nevolí: „Jinými slovy nás v tom ten slavný Kruh Strážců života nechal. To jsi nám chtěla vlastně naznačit, pokud se nemýlím…“
               „Mýlíš!“ Angela nasadila poněkud ostřejší tón, než měla původně v úmyslu. Když si všimla, jak všichni v pokoji strnuli v tušení konfliktu, ztišila opět hlas:
               „Rorane, nezapomínej, že já jsem jednou z nich. A pokud Velká rada, jíž jsem součástí, usoudila, že na to s Murtaghem stačíme, měli byste to přijmout jako fakt. Slovo si vzal pragmatický Jörmundur:
               „Angelo, jsi moudrá žena a určitě budu mluvit i za ostatní, když řeknu, že tě chováme v neobyčejné úctě. Ale když jsem viděl, co za obrovskou hrůzu se v El-harím sbírá, nedovedu si při nejlepší vůli představit, jak se s ní vypořádají jenom dva lidé a jeden drak s neznámým eldunarí.“
               „Nedovedeš, statečný veliteli? Tak se podívej!“ Na ta slova Strážkyně vstala a bez hlesu pomalu pozvedla krásně tvarované paže. Jakmile se její dlaně setkaly nad hlavou, v základech domu zapraštělo a ceý se vznesl do vzduchu, takže Trn sotva stihl vytáhnout hlavu z okna, aby tam neuvízl. Vzlétl z návsi a začal kolem stoupající stavby kroužit. Když byl přesně proti samovolně otevřeným dveřím, Angela cosi zašeptala a on strnul na místě, přičemž se bez pohybu vznášel současně s domem. Bývalá bylinkářka se otočila kolem své osy a k domu, který byl teď už nějakých tisíc stop vysoko, se z neznáma slétla bouřková mračna, která se spojila a hrozila způsobit na zemi pod nimi učiněnou katastrofu. Na nějaký nepostřehnutelný Angelin povel z bouře vyšlehl k obloze blesk takové síly, že by, nasměrován k zemi, zničil vše v okruhu dobré půl míle. Ozvalo se zaburácení hromu a celá bouře nabrala podobu obrovského draka, který se prudce rozletěl směrem na západ, až zmizel, sršíc neustále nové a nové blesky, pozorovatelům zcela z dohledu. Poté uvolnila Strážkyně spoutaného Trna a dům i s jeho momentálními hosty zakrátko hladce přistál přesně na místě, odkud byl před tím násilím vyrván. Jeho základy se s tichým zaskřípěním spojily a uvnitř zavládlo ohromené ticho. Toho využila Angela k vymazání celé události z hlav početného davu svědků, kteří se seběhli na náves, aby sledovali neobvyklou podívanou.
               Mlčení prolomil Blödhgarm: „Odpusť nám, moudrá, naše pochyby a zvláště mně jako elfovi, který zná z vyprávění a záznamů tvé skutky. Něco se ale musí vidět na vlastní oči, aby si bylo možno skutečně představit dosah tvých schopností.“ Nato všichni přítomní včetně Nasuady vstali a Strážkyni se poklonili.
               Odkudsi z kuchyně se náhle k Angelině mysli přisála svými mentálními chapadly Elva:
               To nebylo příliš fér, co říkáš? I když musím přiznat, že mi tvé sebevražedné odhodlání obětovat se imponuje. Pamatuj, že pravdu bys ani s těmi nejlepšími úmysly neměla tajit před těmi, kteří tě mají upřímně rádi, a už vůbec bys neměla nutit Jezdce a Draka k tomu, aby tu hru hráli s tebou. Ale představení jsi předvedla pěkné, všechna čest tvému umu… Než stačila Angela cokoli říci na svou obhajobu, Elva se opět stáhla a uzavřela před ní svou mysl.
               Dívčina slova na Strážkyni zapůsobila. Už teď ji původní předsevzetí pomlčet o své plánované oběti docela drtilo, protože když se podívala do tváří přátel kolem sebe, viděla v nich naprostou důvěru ve svou osobu a své schopnosti. Takovým lidem bylo obtížné něco předstírat, byť s těmi nejlepšími úmysly. Nadto si nemohla být jista, jak dlouho její tajemství vydrží. Murtagh byl zjevně podobně nešťastný, protože by byl dojista ochoten i po velmi krátkém společně stráveném čase přivolat jí na pomoc všechna vojska a živly celé Alagaësie a stejně tak i Trn. A Elva? U té si nemohl člověk být ničím jist. Měla ve zvyku pouštět si svou nevymáchanou pusu na špacír v těch nejnevhodnějších chvílích a jen nejvyšší mocnosti vědí, kolik ze skutečné situace kolem Kruhu a jeho Velmistra z její mysli ještě vyčetla… S povzdechem se rozhodla podstoupit martyrium obtížného přesvědčování přátel a se smutným úsměvem všem také odpověděla mírnou úklonou:
               „Ne, přátelé moji, to vy mně odpusťte… Dlužím vám vysvětlení, zvlášť Roranovi, který správně vytušil skutečnost, jíž si však mylně vyložil. Poslyšte tedy, co bude mým osudem…“ Ve stručnosti pak vyjevila přítomným, co je dva s Murtaghem čeká. Pomlčela pouze o jejich kvapném odchodu z Velmistrova sídla a o jeho důvodu. Nasuada postupně viditelně bledla i přes svou tmavou pleť, Roran zatínal své medvědí tlapy do pěstí, Solembumovi se v koutku oka objevila slza. Jörmundur cosi nesrozumitelně vrčel a jen elfové mlčeli, ponořeni do hlubokého smutku.
               Roran to nakonec nevydržel: „Přece si nemyslíš, že vás v tom necháme samotné! To tě nemohlo napadnout ani v těch nejčernějších snech.“
               Nasuada se přidala: „Přece musí existovat nějaké jiné a stejně účinné řešení,“ řekla zoufalým hlasem s pohledem upřeným na Murtagha.
               „Proč nepomohou ostatní členové Kruhu Strážců života?,“ vložil se do toho Vanir, zatímco střapatý kocour, v něhož se Solembum proměnil, protože se mu tak lépe dařilo skrýt své utrpení, vyskočil Angele na klín, kde se stočil, jakoby už nikdy nehodlal vstát.
               Tohle byla přesně situace, které se Strážkyně původně chtěla vyhnout, ale kočka byla už z pytle venku, takže se právě chtěla pustit do sáhodlouhého přesvědčování přítomných o správnosti řešení Velké rady, když se ozvalo Nasuadino kouzelné zrcadlo, v němž se objevila ustaraná, avšak odhodlaná tvář lorda Ristharta, vládce Teirmu: „Paní, jsme napadeni cizím vojskem, v němž jsou ale také surdané. S námi si však jen tak neporadí, jsme na možný útok připraveni a tolik jich zase není, alespoň zatím. Dáme jim za vyučenou, že jim přejde chuť si něco začínat,“ řekl ještě statečný starý lord a s tím se rozloučil.
               Nasuada na nic nečekala a spojila se s Nar Garzhvogem, tábořícím s urgalským vojskem v horách nad Nardou, kterého požádala, zda by se mohli přemístit blíže k městu a pomoci při jeho ochraně, bude-li to zapotřebí. Urgal byl zjevně rád, že po dnech čekání může zase vyvíjet nějakou činnost a s radostí souhlasil. Pokud by se podařilo napadení odrazit nebo by k němu nedošlo, měli vyrazit Teirmu na pomoc i s posádkou Nardy.
               Protože události se zjevně daly do pohybu, informovala královna v rychlosti Angelu a Murtagha o posledním vývoji situace, o rozhodnutí vytáhnout proti odpadlické Surdě a o Eragonově plánu s trpaslíky. Sotva to stačila udělat, ozvalo se dálné zrcadlo znovu. Správce Belatony hlásil napadení města neznámou armádou v červenočerném s podílem vojáků Surdy. Město bylo obleženo počtem vojáků, který podle všeho přesně dostačoval k tomu, aby udržel jeho obyvatele i s vojenskou posádkou uvnitř a dokázal je postupně vyhladovět.
               Než se stačili poradit, co to znamená, ozval se vojenský velitel Dras-Leony s podobnou zprávou – a opět bylo nepřátel co do počtu tak akorát na obklíčení města…
               „Ten zatracený parchant!,“ ulevil si Roran nahlas. „Už jasně vidím, o co mu jde.“
               „A to je?,“ zeptala se Nasuada.
               „Zajišťuje si volnou cestu na Ilireu,“ vložil se do toho Murtagh. „Takhle bude mít jistotu, že mu vojenské posádky měst nevpadnou do boku a současně nám nebudou moci přijít na pomoc při našem tažení.“ Jörmundur souhlasně přikývl:
               „Přesně tak. Má paní, musíme se co nejrychleji přemístit do hlavního města a myslet na jeho obranu, jak nám prozíravě radil Eragon. Jeho vidění, které nám popsal, se, jak se zdá, začíná naplňovat. A musíme s tím začít okamžitě.“ Nasuada se však zamračila:
               „Zdálo by se to rozumné, Jörmundure, ale zatím uběhla již hodina a žádné další naše město napadení nehlásí.“
               Roran se krátce zamyslel a pak rozvážně řekl: „Na Gil’ead, Ceunon a osady poblíž údolí Palancar si netroufne zatím zaútočit, protože tu jednak utržil výprask, dále ví, že jádro naší armády je poblíž a neumí si také přesně představit, jak velkou bojovou silou a hlavně uměním vládnou elfové. Jeho kouzelník viděl v akci naše elfské kouzelnice a z jejich způsobu boje občas naskakuje husí kůže i mně, který jsem na to zvyklý. Nic ve zlém, krásné dámy,“ prohlásil ještě s úsměvem a pohlédl směrem ke třem pohledným dívkám. Katrina v koutě místnosti si významně odkašlala, Roran poněkud zplihl a zmlkl.
               „Co ovšem udělá, až odtud odejdeme, poslechneme-li Jörmundurovu radu?,“ zeptala se Nasuada viditelně poněkud na vážkách, jaké teď učinit co nejsprávnější rozhodnutí. Slovo si vzal Blödhgarm:
               „Má paní, to je, myslím, jasné. Pokusí se zablokovat zbylé posádky ve městech tak, aby nás nemohla města zásobovat při vojenských operacích nebo nám přijít na pomoc v případě nouze. Nebudeme mít žádný týl ani zázemí a postupně nás pak obklíčí v hlavním městě, které se pokusí dobýt. Přesto nemáme nejspíš jinou možnost, než na jeho hru přistoupit.“
               „To je pro mě nepřijatelné!,“ prohlásila Nasuada tvrdě. „Nenechám se nejprve uzavřít a pak zmasakrovat v Iliree. Pravdou je, že odtud nejspíš musíme odtáhnout, a to nejlépe ještě dnes večer. Ale jakmile budeme v hlavním městě, zformujeme se a vyrazíme tomu bastardovi naproti!“ Po těch slovech si změřila každého přítomného planoucím pohledem, jenž nesnesl odpor. Roran, otužilý manželstvím s Katrinou, během něhož si i přes jeho krátké trvání takových pohledů užil sdostatek a naučil se jim většinou čelit, královnin pohled pevně opětoval. Nasuada se jej proto přísně zeptala: „Ty se mnou snad nesouhlasíš, Kladivo?“
               „Odpusť, má paní, ale jmenovala jsi mě vrchním velitelem, abych velel a ne abych slepě poslouchal třeba i ty nejodvážnější návrhy. Při sporu s Eragonem jsem se sice přidal na tvou stranu, ale jen proto, že jsme nepředpokládali tento vývoj situace. Jak je vidět, Xena neradno podceňovat. Je mazaný a chytře teď využívá své početní převahy, aniž by při tom musel zbytečně prolévat příliš mnoho krve. Paní, tohle bude válka nervů a promyšlené strategie. Nesmíme si dovolit jednat v návalu zlosti ani bez řádné úvahy. Každá zbytečná ztráta a neuvážený krok povede nevyhnutelně k naší rychlé a hořké porážce. Musíme co nejrychleji do Ilirey, jakkoli se mně nechce nechat údolí Palancar bez pořádné ochrany. Musíme pobrat, co se dá, a vzít to s sebou. Obklíčení budeme muset vydržet co nejdéle. Bude to hra o čas, protože Eragon má plán, jak přiškrtit Xenovi přísun zásob pro změnu zase z jeho vlastního zázemí. Ale to bude také otázka času a toho, zda se nic v plánech mého bratrance nějakou nešťastnou náhodou nezvrtne. A zvrtnout se toho může dost. Musíme však věřit ve šťastný osud a pokusit se také použít proti nepříteli jeho vlastní medicínu. Ono totiž stejně jako nás, i jeho blokování našich měst početně oslabí, na to nesmíme zapomínat. A protože jsme jeho strategii prohlédli, přistoupíme sice na jeho hru, jak správně řekl Blödhgarm, ale současně nám nic nebrání připravit mu jedno nebo dvě velmi nepříjemná překvapení.“
               Ačkoli v to nedoufal, až na královnu, která zarytě mlčela, měl všechny po své přesvědčivé řeči na své straně. Nakonec však i tvrdohlavá Nasuada promluvila:
               „Jaká překvapení máš na mysli, Kladivo?“ Roran, který cítil vítězství ve sporu na dosah ruky, se usmál a odpověděl:
               „Má paní, jedno jsi mu už připravila sama tím, že jsi poslala Nar Garzhvoga do Nardy. Jestli se tam ukážou cizí vojáci, kteří v životě neviděli pořádného urgala, jakpak se asi budou tvářit, až se jim kromě posádky města vyřítí naproti pět set takových monster, nebo jak se budou tvářit obléhatelé Teirmu, až jim urgalové vpadnou do zad? To o těch monstrech ale před Garzhvogem neříkejte, pokud chcete mít ještě vrchního velitele. Už jednou mě skoro roztrhl vejpůl, zvítězil jsem nad ním jen o fous,“ uchechtl se Roran.
               „No a to druhé bych rád domluvil tady s velitelem Gil’eadu Winiraelem a vyslancem Vanirem. Když nám naše Strážkyně života trochu pomůže s přesunem většího množství vojáků z Du Weldenvarden do města našich přátel, zažijí tam vetřelci překvapení jedna radost,“ řekl a upřel tázavý pohled na Angelu, která se usmála a souhlasně přikývla.
               Nasuada odzbrojeně svěsila paže podél těla, ale současně překvapivě rázně prohlásila: „Tak na co ještě čekáme! Dejme se do toho s vírou, že to má smysl a naše rozhodnutí je správné! Od této chvíle není cesty zpět. Vyrážíme!“ Všichni se zvedli k odchodu, když v tom se otevřely dveře do pokoje a vešla Elva. Měla rozšířené zornice a tvářila se nepřítomně. Nepřirozeně hlubokým nakřáplým hlasem, naprosto v rozporu se svým dětským vzhledem pronesla:
               „Ať uděláte cokoli, ten příval nezastavíte. Jedno je však jisté: Vaší největší nadějí je Behemoth.“ Pak ji náhlé vidění pustilo ze svého sevření a ona ztratila vědomí.