Kapitola 18. Jako zlý sen

Královna Nasuada odložila kouzelné zrcadlo na stolek vedle svého trůnu možná poněkud energičtěji, než obvykle. Hlasité klapnutí stříbrného předmětu se rozlehlo zesíleno ozvěnou po velkém trůnním sále, do něhož by se pohodlně vešlo pět set lidí a ještě nějaký ten drak. Zahleděla se mlčky a poněkud nepřítomně na pruhy světla a stínu protínající za časného odpoledne nádhernou mramorovou podlahu vyleštěnou do zrcadlového lesku. Světlo dopadalo okny vysokými od podlahy až k impozantnímu trámovému stropu z tmavého dřeva podepíraného dvěma řadami zdobených mramorových sloupů a vířily v něm všudypřítomné drobounké částice prachu. Bylo jí líto, že před chvílí hovor s Eragonem tak rázně ukončila. Měla statečného Jezdce i jeho dračici Safiru upřímně ráda a oba se jí stali přáteli, kterým vděčila za mnohé, včetně svého života a dnešního postavení. Ale chtěla se stůj co stůj držet domluvy s Aryou, podle níž zatím nikdo v Alagaësii neměl vědět, jaké nebezpečí se sem vplížilo. Nejprve měla královna k Aryiným požadavkům ostré výhrady, ale nakonec ji elfka dokázala přesvědčit, že vzniklá panika by způsobila daleko víc škody, než zatím plíživá invaze vilforů. Při rozhovoru s Aryou však také uslyšela něco, co jí zrychlilo tep na dvojnásobek a vehnalo červeň do tváří. Jen své tmavé barvě pleti vděčila za to, že viditelně nezrudla jako rajské jablíčko a elfka neměla důvod ke smíchu, ale jen k zasvěcenému pozdvižení koutků a šibalskému mrknutí. To, že jsou Murtagh s Trnem v Du Weldenvarden, byli vycvičeni k boji s vilfory a dokončují výcvik Jezdce a Draka, byla zpráva, která rozjasnila její život na dlouhou řadu dní. Jen zjištění, že instruktorkou šermu je Murtaghovi sama Arya, jí způsobilo ledové bodnutí v oblasti žaludku. Vzápětí si však uvědomila, že Aryino srdce patří Eragonovi bez ohledu na to, jak jsou ti dva od sebe vzdáleni, a to ji opět uklidnilo. To bylo však před týdnem…

„Jaké jsou tvé další rozkazy, má paní?“ přerušil již neúnosně se prodlužující ticho rázně Jörmundur. Nasuada se probrala ze zamyšlení, ale reagovala okamžitě:
               „Vyber dvě stovky těch nejlepších mužů, které máš momentálně k dispozici, polovinu pošli s kouzelníky hledat portál zde a polovina ať okamžitě vyrazí k Helgrindu! Trianno, ty udělej totéž a chci na to celkem dvacet tvých nejlepších kouzelníků! A dejte se do toho okamžitě, nevíme přece, kolik času nám zbývá. Slyšeli jste Eragona.“
               Když Jörmundur s Triannou opustili s úklonou sál a vydali se splnit královniny rozkazy, obrátila se Nasuada na Elvu:
               „Co si o tom všem myslíš ty?“ Elva neodpověděla hned. Hluboce se nejprve zamyslela, a pak zvedla ke královně své záhadné oči:
               „Když o tom tak zpětně přemýšlím – Eragon není typ zmatkaře, který by dělal poplach při sebemenší překážce, na niž by narazil. Znám ho dobře, možná lépe, než on sám sebe, díky zvláštnímu poutu, které nás pojí. Jedním z kladů, ke kterým se zatím ve svém dosavadním krátkém a bouřlivém životě propracoval, je odpovědnost vedoucí až k sebeobětování. Proto se, pokud přerušil výpravu na úkor původního úkolu zásadní důležitosti, který si předsevzal splnit, musí jednat o skutečně vážnou a reálnou hrozbu. Máme tedy opravdový důvod k obavám. Jestli tě zajímá tvé momentální možné ohrožení, alespoň tady se zdá být vše v pořádku. Dokonce víc, než v pořádku,“ dodala s potutelným úsměvem, ale odmítla prozradit víc, i když na ni Nasuada naléhala. Místo toho pokračovala:
               „ Myslím, že kdyby se tu z čista jasna vynořili nepřátelští vojáci, věděla bych to alespoň v tom okamžiku. Ale teď mě omluv, musím něco sníst. Oběd byl značně skromný…“ Omluvně se na královnu usmála a odešla malými dveřmi za trůnem ze sálu. Ačkoli Eragon podle svého slibu zmírnil následky svého „požehnání“ na pro dívku snesitelnou úroveň, neskutečný apetit ji provázel i nadále.

Nasuada osaměla na trůně a upadla opět do chmurných myšlenek. I když oba někde ve skrytu umístěné ďábelské portály jí naložily na bedra další vážné starosti, mohla je alespoň pro tuto chvíli pustit z hlavy. Hned se ovšem v její mysli vynořil další zapeklitý problém: Vilforové… Při představě, že by měla něco takového v sobě, ji obestřela čirá hrůza. Vrtonožky, které se s vervou prožíraly jejím tělem na Galbatorixův příkaz, byly dodnes její noční můrou, ze které se probouzela zbrocená potem. Ovšem v tom jediném kratičkém okamžiku, kdy tenkrát již téměř podlehla a z něhož ji vysvobodily mdloby jako následek vyčerpání, v té nepatrné chvíli zakolísání, než se opět vší zbývající silou upnula ke své zodpovědnosti za Vardeny, za národy celé Alagaësie a vzápětí vše zčernalo, tehdy měla pocit, že i do její mysli se současně neúspěšně pokusilo vstoupit cosi cizího, temného a odporného, podobně jako vrtonožky vstoupily do jejího těla. Čím více o tom přemýšlela, tím jistější si byla, že to cosi musel být jeden z volně si tu poletujících beztvarů.  Galbatorixovo sídlo bylo určitě rájem pro takový hnus, který se tu díky neustále panující atmosféře strachu, utrpení a skrývané nenávisti dozajista utěšeně množil a nové beztvary tu rostly, jako houby po dešti. Štěstím v neštěstí bylo, že Elva je dokázala zdaleka vycítit, ačkoli je duševním zrakem na rozdíl od elfů neviděla. Na základě Nasuadiny trpké zkušenosti z mučení se při Elvině varování, že je nějaký nablízku, stačilo upnout k něčemu výrazně pozitivnímu a naplnit tím mysl. V takovém případě ta odpornost vždy spolehlivě vyklidila pole. Doposud… Zatím…

Královna ale v této souvislosti nemohla nepřemýšlet o tom obrovském množství bitvami poznamenaných vojáků i civilistů, válečných vdov a opuštěných sirotků plných pocitů křivdy, nespravedlnosti, zoufalství nebo duši jako rakovina rozežírající sílící záliby v násilí a ničení. Jaká žeň to musela být pro množící se vilfory! Jak s nedobrovolnou podporou těch nešťastníků, poznamenaných krutým osudem, vilforové nejspíš dál zatím nepozorovaně šířili pomalu znovu bující zlo, nesloužící ničemu jinému, než jejich dalšímu bezuzdnému množení, sledujícímu nějaký nepochopitelný cíl… Že to nebyla jen její domněnka nebo představa, to si ověřila ze sebraných hlášení vojenských hlídek, které udržovaly v zemi pořádek. V rozporu s rostoucí prosperitou a obnovou obchodu a řemesel, v rozporu se znovu vystavěnými nebo opravenými domy a zahradami, statky, usedlostmi a doslova z popela znovu povstalými vesnicemi, lidé jakoby se přestali vzájemně snášet. Nikdo již po čase ani nehladověl, protože Nasuada po několika měsících, nutných ke konsolidaci poměrů v zemi vzhledem k novému mocenskému rozložení sil, zredukovala zásadně početní stav vojáků své armády a poslala je pomáhat při obnově země s minimálním žoldem, zajišťujícím jejich přežití, kdyby občas nenašli práci. Protože ale stále byli placeni královskou pokladnou, zůstávali vlastně v jakési záloze s povinností opět se v případě potřeby navrátit k branné pohotovosti. Byl to ze současného úhlu pohledu značně riskantní politický tah, ale tehdy nikdo netušil nic o nebezpečí, které se již skrývalo v zemi a před jejími branami, a Alagaësie díky tomu opět pomalu začala vzkvétat. Všichni obyvatelé království za to Nasuadu velebili pro její moudrost. Přesto se rapidně množila zločinnost… Královna i místodržitelé v ostatních městech byli zavaleni případy k rozsouzení, kati a jejich pacholci měli neustálou pohotovost, splétaly se oprátky, brousily popravčí sekery a vyráběly biče. Vězení svou kapacitou přestávala stačit náporu nových odsouzených, pranýře nestačily vychladnout. Královnu tento stav nesmírně rmoutil, a kladla ho za vinu nějaké své zásadní vladařské chybě, na niž nebyla schopna přijít. Pak po rozhovoru s Aryou pochopila, co za tím vším stojí – nebo spíše stálo…

Zhruba den po rozhovoru s elfkou si totiž nechala Nasuada opět předložit zprávy vojenských pořádkových hlídek, a její údiv neznal mezí – počet zločinů za poslední týden dosáhl naprostého minima, z hlášení úplně vymizely vraždy, žhářství a jiné hrubé násilné činy. Co zůstalo, byly obvyklé přečiny výtržníků, opilců a drobných zlodějíčků, prostě běžný normál. Pak se téhož dne královna podivila podruhé, když u ní požádal o audienci správce městského vězení Ilirey. Nasuada byla připravena na všechno kromě toho, co se od udiveného muže dozvěděla. Když správce předstoupil před její trůn, na slova, jaká že neodkladná záležitost ho k panovnici přivádí, vzrušeně odpověděl:
               „Má paní, děje se něco divného. Především ve vězení, ale také v ulicích i rodinách. Všechny vězně a hodně lidí ve městě zasáhla nějaká zvláštní duševní porucha. Není možné, aby to vězňové společně předstírali, protože důsledně dbáme o to, aby se mezi sebou nemohli domlouvat na vzpourách a útěcích. Začalo to ráno před první plánovanou popravou. Měl při ní být sťat ten strašlivý brutální vrah, kterého jste, má paní, včera osobně k tomu odsoudila. Určitě si vzpomínáte, že smrti se ten lotr vůbec nebál a ještě o ní cynicky žertoval.“
               „Ano, pamatuji si, že se smrti vysmíval a říkal, že rande s tak zubatou a hubenou ženskou ještě neměl. Ale pojď už, prosím, k věci,“ chtěla rozhovor s poněkud rozvláčně užvaněným správcem urychlit Nasuada.
               „Jak si má paní přeje. Tedy, když toho lumpa vyvedli z cely na vězeňský dvůr, najednou jako by se s ním udála nějaká změna. Na dozorce se přátelsky usmál a optal se jich, kam že ho to vlastně vedou, protože má jít nakoupit pro svého tesařského mistra novou sekeru a u toho zlodějského kováře se strašně pohádal kvůli přemrštěné ceně a on ho vyhodil z dílny. Na druhý konec města k jinému že je to daleko, a on se nevrátí včas. A mistr že mu vždycky vyhubuje, když se kvůli něčemu zpozdí. Stráž si myslela, že mu náhlou hrůzou z popravy přeskočilo a nařídila mu, aby mlčel. Vedli ho chvíli mlčky dál, a když ten ubožák uviděl popraviště, špalek a kata v kápi se sekerou, ptal se, co že to má znamenat, proč mu to ukazují, proč má svázané ruce a co že je to za hloupý vtip. Když kat uslyšel jeho hlas, otočil se k odsouzenci a s nelíčeným údivem se zeptal: ‚Ty? Kde jsi proboha byl? Tvůj mistr v hospodě strašně nadával, když jsi před několika měsíci beze stopy zmizel i s penězi na sekeru. Prý jsi zabil kováře právě tou sekerou, kterou jsi chtěl od něj pro mistra koupit a pak jsi beze stopy zmizel. Já tě znám od dětství a odmítal jsem tomu věřit. Ale teď tě nakonec chytili a odsoudili, takže to asi bude všechno pravda… Ale nedělá mi pražádnou radost zkrátit tě o hlavu, to mi věř.‘ Pak se otočil ke strážím se slovy: ‚Tak mi ho sem přiveďte, ať to máme oba za sebou.‘  Stráže vyvlekly zoufale se tvářícího chlapa na popraviště a přinutily ho pokleknout před špalkem. Teď teprve odsouzenec našel na chvíli ztracenou řeč: ‚Cože jsem udělal? Bohové, vždyť praží slunce a poslední, na co se pamatuji, je přitom pořádná plískanice, do které se mi po hádce s tím vydřidušským kovářem vůbec nechtělo a důkladný vztek, který jsem na něj měl… Ty říkáš, že to bylo před několika měsíci, ale já vůbec nevím, co se mnou celou tu dobu bylo. Na nic si nevzpomínám. Já že bych někoho zabil? Vždyť mě znáš. Jsem prudká povaha, to ano, občas se poperu jako každý chlap, když si trochu upiju, to nepopírám, ale něco takového? Já tomu prostě nevěřím!‘ Ještě ani nedokončil poslední větu, když kat zdvihl sekeru… a naprázdno ji zasekl do špalku s tím, že tohle se musí nejprve vysvětlit a že odmítá popravit člověka, který je možná nevinen. Vězeň pohlédl na zatnutou popravčí sekeru, celý se roztřásl a pak se rozplakal. Současně ve vězení propukl sílící zmatek, protože všichni vězni s výjimkou po léta známých firem začali jeden přes druhého tvrdit strážím v podstatě totéž a zjevně nevěděli, kde a proč jsou. Proto jsem přivedl kata, odsouzence i stráže s sebou. Čekají za dveřmi, abyste je mohla vyslechnout. Situaci ve vězení máme pod kontrolou, podařilo se nám vězně uklidnit, a teď všichni čekají na tvé rozhodnutí, má paní.“

Nasuada si ještě teď dokázala vybavit proměnu, k níž u drsného vraha došlo. Když se před ní objevil, byla by ho nepoznala. Namísto drzého a vyzývavého zabijáka se vzdorně vystrčenou bradou ze včerejšího odpoledne uviděla k smrti vyděšeného mladého muže něco přes dvacet, jak před ní poklekl se svěšenou hlavou. Podnikla důkladný výslech všech zúčastněných a kat se za mladíka zaručil vlastní ctí a životem. Přece ale byla poněkud na pochybách, a váhala proto s vynesením konečného rozhodnutí v té věci. Nakonec ji napadlo zeptat se ještě naposledy stráže, která byla u odsouzencových prvních slov:
               „Vojáci, vzpomenete si ještě na něco, co se stalo těsně před tím, než se odsouzený na vás usmál a promluvil?“ Jeden z vojáků jen pokrčil rameny, ale ten druhý jakoby si právě něco uvědomil:
               „Nevím, má paní, možná je to nedůležité, ale přišlo mi to divné. Těsně před tím tenhle chlápek zhluboka vydechl, jako by se mu z ničeho nic výrazně ulevilo. Přestože už bylo hned po ránu na dvoře pořádné vedro, tomuhle chlapovi šla při tom od huby divná šedá pára…“
               Dál mluvit nemusel, Nasuada měla ještě v čerstvé paměti, co jí vyprávěla den před tím Arya o vilforech, a tak chlapa propustila, ať si jde po svých a všem přítomným namluvila, že to je ještě nejspíš pozůstatek jednoho zlého Galbatorixova kouzla, které se, z ničeho nic samo částečně znovu aktivovalo, aby ublížilo co největšímu množství králových nepřátel, jež ovládne a nutí je pak dělat hrozné věci, aniž by o tom věděli. Podle tohoto případu pak v Alagaësii došlo k hromadnému omilostnění všech, kterých se to týkalo. Vilforové tedy zřejmě táhli někam pryč, ale i to samo o sobě bylo podezřelé. Zatím prý zřídkakdy pustili dobrovolně ze spárů toho, koho do nich dostali.

Právě ve chvíli, kdy se královna dala znova do uvažování, co by to mohlo všechno znamenat, zaslechla zvenku pravidelné dunění, okny probleskly červenavé světelné odrazy a pak uslyšela dopad něčeho těžkého na nádvoří před audienčním sálem. Vzápětí se rozletěly mohutné dvoukřídlé dveře a královna Nasuada nemohla uvěřit svému štěstí: Murtagh s Trnem se vrátili! Nasuada odhodila stranou všechny pochybnosti, starosti a pocity ohrožení a na chvíli zapomněla i na svou královskou důstojnost – to když se jako mladá zamilovaná dívka, kterou v hloubi své duše přirozeně byla, rozběhla Murtaghovi vstříc a skončila v jeho rozevřené náruči.
               „Konečně,“ vydechla. „Musím těm vilforům vlastně poděkovat, že mi tě přivedli zpátky…“ Více už ale říci nestačila, protože Murtagh ji stiskl ještě silněji, až téměř nemohla dýchat, a vášnivě a dlouze ji políbil na ústa.“
               Krásné probuzení ze zlého snu, stačila si ještě pomyslet, než se jí ze všeho zatočila hlava a ona se nechala zcela zaplavit svými city.