Kapitola 42. Past
„Ne! To po mně ani po kterémkoli z kurlan nemůže nikdo žádat!“ Orikův hlas hřměl prostorami nad Hvězdným klenotem a vibroval zlostí. Safira trvala na tom, aby se setkání představitelů klanů konalo právě tady, protože si od toho slibovala, že vděk všech grimstborith za scelený klenot poněkud umírní jejich reakci na návrh, s nímž sem přicestovali.
„To jste vážili cestu sem jen proto, abyste mi navrhli zbabělý útěk? Jak můžeš, Eragone, jako adoptivní knurla a příslušník Dûrgrimst Ingeitum, vůbec něco takového vypustit z úst?“ Eragon, který přibližně takovouto reakci očekával, zůstával ledově klidný, rozhodnut nedat se tím vyvést z míry. Ze zkušenosti věděl, že inteligentní Orik se po počátečním výbuchu vzteku uklidní a zapojí zdravý rozum a logické uvažování. Bylo však nutno nějak reagovat a neprotahovat pauzu po poslední králově otázce, protože ostatní grimstborith začínali souhlasně mručet a hrozili tak obrátit jeho předchozí snažení v prach:
„Můj pane, máš mě nebo kohokoli z nás za zbabělce? Máme tomu tak rozumět? Chceš odmítnout nabízený plán, aniž bys jej se svou příslovečnou moudrostí alespoň zvážil?,“ snažil se Eragon rázně obrátit situaci a zahnat Orika do pozice, v níž by byl nucen vzít zdravý rozum do hrsti. A opravdu, král se zarazil a s lehkým zajíknutím řekl:
„No…, ale…, to jsem snad neřekl. Nepřevracej slova v mých ústech, víš dobře, že to bych se o nikom z vás neodvažoval po vašich činech prohlásit.“
„Tak se, prosím, pokus uklidnit a podívat se na věc z hlediska celé Alagaësie,“ odpověděl již poněkud smířlivějším tónem Eragon. Orik ale ještě trochu bručel:
„Jak bychom se pak mohli podívat beze studu po ránu do zrcadla? Co naše čest?“
„Čest? To je ošidný pojem, králi Oriku,“ vložila se do rozhovoru Arya. „Co je čestného na tom nechat se společně vyvraždit v nějaké hloupé a zbytečné místní bitvě a způsobit tak v důsledku pád celé země, která vaši vojenskou sílu právě teď nutně potřebuje? Je tohle čestné vůči všem?“ Zahleděla se trpaslíkovi, který se stále ještě tvářil zarputile, pevně do očí. „Nezapomínej, že nepřítel má početní převahu a velice schopné kouzelníky, kterým bude velmi obtížné vzdorovat i pro mě. Jediná šance je ho donutit k akci, jež se ve výsledku obrátí proti němu a oslabí ho tak zásadním způsobem, že to všem ostatním bojujícím výrazně pomůže a dá naději na úspěšnou obranu nebo, v což pevně doufám, pokud vše půjde podle plánu, i na těsné vítězství.“
„Jak chcete využít naši vojenskou sílu, když současně nechcete, abychom bojovali? To mi nejde na rozum,“ bručel král dál. Ostatní představitelé klanů se při tom po sobě udiveně podívali, pokývali hlavami a pak se jejich oči s němou otázkou obrátily ke čtveřici hostů. Slovo si vzal opět Eragon:
„Králi, bratře a příteli Oriku a také vy všichni grimstborith, které považuji za čestné a statečné spojence, poslyšte tedy celý náš plán. Pak jej, prosím, poctivě a odpovědně uvažte. Nutit vás k jeho přijetí nemohu, takové právo nemá nikdo, protože bude ode všech kurlan vyžadovat značnou osobní oběť a sebezapření. Kdybych byl na místě krále Orika, také bych velmi přemýšlel, než bych jej přijal. To poctivě přiznávám.“ Eragon se rozhlédl po shromážděných a když viděl, že získal jejich pozornost a v případě některých dokonce i špetku zájmu, rychle pokračoval:
„Nikdo vás nebude nutit k útěku a zbabělému chování. Strategický ústup není totéž, co útěk. Počítá totiž s návratem. Dokonce ani ten ústup nebude bez boje, protože musíme nepřítele přesvědčit, že pro něj představujete hrozbu hodnou jeho zvýšeného zájmu. Musí to vypadat tak, že Xenovi chceme vpadnout rázně a s velkou silou do boku, vypudit ho ze Surdy zpět na jeho ostrov, nebo mu minimálně alespoň způsobit vážné ztráty. Když na to skočí, stáhneme se do spleti chodeb, kam nás ve strachu z možného narušení plánů tažení proti královně začne pronásledovat. Nastražte vražedné pasti, vydrážděte jejich velitele k nepříčetnosti způsobenými ztrátami, až ztratí v chodbách orientaci. Pak obujte lýkové boty a zbraně obalte hadry. Vytraťte se jako pára nad hrncem sem do Tronjheimu a zanechte ty ubožáky jejich osudu. Ukryté stráže zavalí za posledními vojáky přibližně po hodině průchod ze Surdy a doženou v tichosti vojsko. My s Aryou, Safirou a Fírnenem zatím poženeme v doprovodu dobrovolníků, kteří se v chodbách vyznají, Xenovy vojáky zezadu. V temnotě neznámých chodeb to mezi nimi způsobí paniku a rozutečou se do všech stran. Přesto musíme počítat s tím, že určitá část cizích vojáků přežije. Teď jde o to, aby v celém prostoru, kam by se mohli dostat, nenašli absolutně nic k jídlu ani k pití. Proto požádejte svoje lidi, aby vyklidili všechny prostory a shromáždili se co nejrychleji zde, připraveni vaši říši opustit východem u jezera, jakmile nastane ten správný čas. Nakonec uzavřeme bránu kouzlem a vyčkáme, zda někdo zkusí proniknout ven. Když ano, zmasakrujeme takové odvážlivce s našimi draky a vybranými dobrovolníky, kteří tu s námi zůstanou na stráži po potřebný čas. Jakmile to budeme považovat za bezpečné, přidáme se k ostatním, kteří zatím pocestují do Hedarthu, kam jim otevřu Bránu. Tam zanecháme ženy a děti, které tam budou v poměrném bezpečí, vzdáleni na půl cesty od obou zdrojů ohrožení, a budeme pokračovat do Arak-Tan na východě… nebo ne, vezmeme to přímo, ale na to budeme potřebovat na slovo vzatého odborníka. Požádám Solembuma, aby s námi šel. Ten nás dokáže přenést přesně tam, kam potřebujeme.“
„A to je kam?,“ zeptal se grimstborith Dûrgrimst Feldûnost, zatímco Eragon se chystal pokračovat.
„Přímo na ostrov Londr, do srdce nepřátelského území. Touhle dobou tam nebude ani vojáček, Xenos všechno vrhne do útoku, protože ho ani ve snu nenapadne, že ovládáme vyčarování Bran. Ostrov je totiž tak odlehlý, že je před nepřáteli jinak v naprostém bezpečí. Proto nebude mít potřebu jej hlídat nějak zvlášť velkou posádkou. Zatrhneme milému Xenovi přísun zásob z vlastních zdrojů, a to bude pro něj veliká rána. Bude-li však chtít zvítězit, nebude moci část své armády poslat zpět, aby dobyla ztracené území. Bude muset jednat rychle, a proto nejspíš také pořádně zbrkle. Dojde mu jídlo, dojdou mu zbraně, protože Surda není tak bohatá ani lidnatá, aby mohla jeho armádu plně podporovat. Spěch plodí chyby, to platí vždy a všude. Až bude ostrov v našich rukou, přemístíme tam ženy a děti, vytvoříme portál do Ilirey nebo kamkoli bude třeba a budeme zásobovat vlastní armádu z Xenových zdrojů. To ho věru nepotěší. My dva s Aryou a určitá část vaší armády, jíž nebude třeba k držení obsazeného území, se pak budeme moci přesunout zpět do Alagaësie tam, kde nás bude potřeba. To je vše. Jak odpovíte?“ Grimstborith Dûrgrimst Feldûnost si vzal opět slovo:
„Připusťme na okamžik, Jezdče, že tvůj návrh přijmeme. Co ale bude s našimi městy v horách? Tvůj plán počítá pouze s prostorami pod horami, ale co když se nepřátelům podaří proniknout ven?“ Několik dalších představitelů klanů, jichž se problém také týkal, souhlasně mručelo a popotahovalo se za dlouhé vousy. Eragon však nezaváhal:
„Ano, na to jsme mysleli. Ve všech městech na povrchu je třeba zanechat dostatečně silnou posádku pro případ té nešťastné náhody. Očarujeme však přístupové chodby tak, aby v komkoli, kdo do nich bude chtít vstoupit, budily posvátnou hrůzu. Je to zvláštní druh magie a jeho účinek je stoprocentní. A chodby nebudou osvětleny, takže nikdo si nebude jist, co tam na něj číhá. Jakmile bude po všem, kouzlo zrušíme, aby ostatní kurlan mohli volně procházet, kam se jim zlíbí. Shůry městům nebezpečí nehrozí, protože nepřítel nemá draky, na nichž by někdo mohl létat.“ Orik učinil souhlasné gesto, ale ještě se zeptal:
„Dobře, zdá se, že to máte promyšlené a, jak to alespoň vypadá, při takovém vývoji situace neztratíme naši čest, spíš naopak. Jen jedno mě trápí a to je čas. Kdy vlastně chceš s celou akcí začít?“
Jako kdyby mezi ně nechal umístit bombu a okamžitě ji odpálil, Eragon odpověděl:
„Zítra večer.“ Udivené ticho, které nastalo, vibrovalo napětím.
„Nemožné!,“ zvolali po chvíli takřka sborem všichni představitelé klanů. A Orik dodal:
„To nelze stihnout, leda bys udělal ne kouzlo, ale přímo zázrak.“
„Udělám. A hned vám vysvětlím, jak,“ a Eragon se dal do obšírného obeznamování představitelů klanů s principem fungování Bran. Těm se celý plán začal zamlouvat čím dál víc. Již se zdálo, že Eragon má téměř vyhráno, Arya se pro sebe usmívala a oba draci vypouštěli spokojené obláčky dýmu, když král náhle posmutněl:
„Když si ale připomenu vlastní reakci na celý tenhle slibný podnik, který jsem nejprve šmahem omítl, nejsem si jist, jak v tak krátké době dokážeme všechny kurlan přesvědčit, aby s ním souhlasili. Nařídit něco takového není ani v moci krále.“ Arya se rázem přestala usmívat a zvážněla:
„Připusťme, že tohle by opravdu mohl být problém… Všechno mimo potravy a zbraní zde nechat a odejít do neznáma… hmm… A co válečná kořist na ostrově Londru? Nebyla by dostatečnou motivací? Ten ostrov je přímo nestydatě bohatý, jak víme… Anebo další věc…,“chystala se snést nové možné argumenty, ale k tomu již nedošlo.
Z ničeho nic se prudce ochladilo, až přítomným šla pára od úst. Současně pohasly věčné lucerny a vše se ponořilo do šera. Pak všichni pocítili, jak do prostoru nad Isidar Mithrim vstoupilo čísi nezměrné vědomí, před jehož mocí by se musel sklonit každý ze shromážděných, draky nevyjímaje. Nastalo hrobové ticho.
Eragone, Aryo, Safiro, Fírnene, ani se nehněte a nepodnikejte nic na svou nebo cizí obranu, není to třeba. To je úžasné, budete svědky něčeho, co se nestalo od dob příchodu trpaslíků do Alagaësie. ON se blíží…, ozval se v myslích naší čtveřice Glaedrův neobvykle vzrušený hlas. Jako na potvrzení jeho slov se ozval tichý hlas kteréhosi z grimstborith:
„ON je tu s námi… budiž nám milostiv…“ Celé shromáždění trpaslíků na jeho slova ohromeně vydechlo.
V prostoru se přesně nad středem Hvězdné růže začal objevovat přízračný přísvit, který postupně nabýval na intenzitě. Objevilo se cosi podobného klidnému bledému plameni tvořenému ryzí energií, a když dosáhl největšího jasu, jeho střed začal temnět a pozvolna nabýval tvarů přibližně lidské postavy hrubých obrysů a bez tváře. Eragon si v tom okamžiku nemohl nevzpomenout na „golemy“ vytvářené vilfory a zamrazilo ho, přes veškeré předchozí Glaedrovo uklidňování, až do morku kostí. Pak se ozval hlas, jenž se zdál jakoby vycházet z celého trpasličího podzemí. Hluboký, dutý hlas jako z nějaké krypty, který Eragon okamžitě poznal:
„Ty, Oriku, z mé milosti králi, možná takovou moc nemáš. Já však ano, protože svého boha poslechne celý jeho lid. Toto je mé rozhodnutí, nezvratné a konečné. V této chvíli mě slyší všichni knurlan. Nechť padnou na kolena tam, kde jsou, a skloní hlavy! Slyšte všichni! Já, Gûntera, váš bůh, vám ze své moci přikazuji opustit podzemí a svěřit své osudy do rukou Prvního Jezdce! Až se navrátíte zpět, První Jezdec mi přijde složit účty. Teď konejte s mým požehnáním!“
Eragon však ještě v mysli uslyšel: Ještě nikdy jsem nesvěřil svůj lid do cizích rukou. Ty však jsi alespoň adoptivní knurla, ale věz, že zavedeš-li můj lid do záhuby, stihne tě má pomsta a s tebou všechny z tvé rasy. Konej rozvážně a nesejdi z nastoupené cesty! Arûna, Šur’tugal.
Pak se hlas z Eragonovy mysli vytratil a zanechal v jeho duši nové břemeno. Zatím plamen energie pohasl a postava z jeho středu zmizela. Současně se znovu oteplilo a rozsvítily se věčné lampy. Všichni ještě nějakou chvíli seděli jako omráčení. Pak se jako první zvedl Orik, přistoupil k Eragonovi, podal mu ruku a se slovy „Přikazuj!“ mu potřásl pravicí. Ostatní představitelé klanů jeden po druhém následovali příkladu svého krále.
Když se Eragon později snažil vybavit si sled dalších událostí, musel si v duchu blahopřát, že se nestal vládcem Alagaësie, jak si to tehdy mnozí přáli. Tak horečnou činnost, napínající jeho organizační a kouzelnické schopnosti do krajnosti, doposud nezažil. Nad tím vším visela Gûnterova hrozba jako balvan, který se hrozil při sebemenším selhání nebo chybném kroku utrhnout a rozdrtit ho. V noci si dopřál na naléhání svých tří přátel alespoň čtyři hodiny spánku, aby se zcela nezhroutil a druhý den byl již od časného rána znovu na nohou. Jedna věc Eragona ale přece jen mimořádně potěšila. To když k němu, všemi trpaslíky demonstrativně ignorována, přišla skupina příslušníků Az Sweldn rak Anhûin, jeho přísežných nepřátel, složila mu hold a na důkaz čistých úmyslů vložili všichni její členové své nebezpečné dýky jílci napřed do jeho rukou. Mladý Jezdec jim je opět vrátil s tím, že staré spory jsou tím smazány a díky Güntera Arûna (Gûnterovu požehnání) je zrušena i jejich dávná přísaha, jež je vázala vraždit Dračí Jezdce. Pak tento zvláštní klan přísahal Eragonovi spojenectví a s tím se rozešli. Eragon kladl důrazně na srdce ostatním pohlavárům klanů, aby zrušili své rozhodnutí tento klan vyvrhnout ze svého společenství, což se také ještě týž den stalo.
Když nastal večer druhého dne, byla společným nezměrným úsilím největší a nejdůmyslnější past v dějinách Alagaësie připravena sklapnout a tučná návnada stála připravena před jejími dveřmi.