Kapitola 21. Aryino soukromé předpeklí
Bylo k večeru dalšího dne, když loď elfů přirazila k přístavišti v idylické zátoce. Du Weldenvarden tu od břehu na chvíli poněkud ustupoval a dal prostor louce porostlé měkkou a bujnou travou, která přecházela do písčité pláže, omývané hravými mořskými vlnkami. Uprostřed louky stál osamocený strom úctyhodného stáří, z něhož elfové dokonale vyzpívali svůj dům. V ústrety jim vyšly dvě elfky – jedna z nich, Lembriss, byla Foldorovou ženou a Maldorovou matkou, ta druhá se představila jako Bällien, Maldorova družka. Protože čas kvapil, Eragon okamžitě po obvyklých elfských uvítacích formalitách požádal Lembriss o možnost kontaktovat Aryu. Maldorova matka se jen záhadně usmála a řekla mu, že tohle všechno bude muset počkat až po večeři. Eragon nechtěl hostitelku urazit nemístným naléháním, takže nerad i rád souhlasil. Nerad proto, že jasně vnímal tlak vážnosti situace, rád proto, že se stále necítil dost vnitřně silný, aby s Aryou, věrnou přítelkyní, statečnou spolubojovnicí a nádhernou, moudrou elfskou ženou, milovanou od okamžiku, kdy ji prvně spatřil ve své snové vizi, dokázal hovořit tak věcně, jako kdyby se mezi nimi nikdy nic neudálo. Ještě stále v duchu cítil její dlaň, když po smutném rozhovoru, při němž zjistili, že se jejich cesty nevyhnutelně a definitivně rozejdou, vklouzla beze slov do té jeho… Z lásky? Pro útěchu? A ona? Co vlastně věděl nebo si myslel, že ví, o jejím vztahu k němu? Poprvé jeho vřelý cit odmítla jako poblouznění příliš mladého chlapce. Jistě, kým mohl pro ni být po jejím nádherném vztahu s Durzou zákeřně zavražděným přítelem, na kterého zjevně nemohla nebo z nějakého důvodu nechtěla zapomenout. Jí bylo sto let a jemu směšných „–náct“. Ona byla vzdělaná, ostřílená bojovnice z královského rodu a on pouhý prostý rolnický synek s mladým drakem a s mečem v ruce, která měla obdělávat půdu. Sám tehdy nevěděl, kým vlastně je, všechno pro něj bylo nové a otevřel se mu svět, v němž teprve hledal své místo a také sám sebe. Přestože, když tak o tom přemýšlel, byl tehdy tak směšně nezkušený, svým citem k Arye si byl od počátku jist, jako ničím jiným. A ona? Vnímala vůbec vytrvalost, se kterou ji miloval, vnímala jeho rychlý vývoj z nadšeného a dychtivého chlapce v mladého muže nadaného inteligencí, odvahou a silou, jež nezištně dával do služby všem, kdož je potřebovali? Čeho se od ní dočkal, než neustálého odstupu a odmítání? Až teprve ke konci tažení proti Galbatorixovi, po soukromém flámu ve dvou v jeho stanu, po němž byla unesena Nasuada, jakoby se v Arye zlomilo to záhadné cosi, co ji do té doby nutilo Eragona více kriticky hodnotit a posuzovat, než jej skutečně vnímat jako lidskou bytost, jíž byl. A dál? Jaký byl vlastně jejich vzájemný vztah v těch několika měsících, které následovaly po vítězství? Nenalhával si něco? Nejednalo se o „pouhé“ přátelství, stojící sice na pevných a hlubokých základech, ale přece „jen“ o přátelství? Která žena by dokázala svého milého ani jednou nepolíbit u vidiny, že už zakrátko se s ním bude muset definitivně rozloučit? Byl to od Aryi projev nadlidského sebeovládání a oběti nebo prostě projev neschopnosti či neochoty milovat? Co ale vlastně věděl o nejhlubších zákoutích mentality elfů? Musel si popravdě přiznat, že v podstatě nic. To se mělo potvrdit po příjemné večeři, při níž se obě elfky ukázaly být pozornými a vlídnými hostitelkami.
Maldor nalil do pohárků něco vzácného elfského životabudiče, jemuž se v Alagaësii široko daleko nic nevyrovnalo, aby si všichni poněkud pozdvihli jinak vcelku neveselou náladu předchozích dní, která na ně teď, po chvilkovém rozptýlení dobrou večeří, pomalu hrozila opět padnout. Sotva stačili hosté usrknout první lok, ozval se zvenčí zvuk, který si nebylo možné splést s čímkoli jiným: zvuk tlukotu přibližujících se dračích křídel. Safira to být nemohla, ta byla nejspíš teprve na cestě a s Murtaghem v Iliree mluvil teprve včera, uvažoval udivený Eragon. Pak ucítil dotek mysli, který ho donutil nejprve ztuhnout rozpaky. Vzápětí ale vstal tak prudce, že převrhl stoličku, na níž seděl. Jak běžel ke dveřím, stačil ještě zahlédnout potutelný úsměv a pobavené jiskřičky v očích obou hostitelek.
Eragone! dotkla se ho její mysl.
Aryo! bylo to jediné, nač se v tu chvíli zmohl v odpověď.
Fírnen již kroužil na obloze přímo nad domem a jeho nádherně zelené šupiny dostaly ve světle zapadajícího slunce zlatavé zabarvení, jakoby se na nebi zjevil živoucí obraz samotného Glaedra. Pak se drak snesl střemhlav k zemi a krásným obloukem lehce přistál na louce před domem. Zaklonil hlavu, zařval na uvítanou a vypustil k obloze mohutný proud zeleného ohně.
Také tě rád vidím, Fírnene skulblaka, dotkl se jeho mysli Eragon, zatímco Arya chvatně rozepínala řemínky dračího sedla, které poutaly její nohy.
Já tebe ještě víc, šur´tugal. Udělej, prosím, něco, nebo se ze své Jezdkyně už brzy zblázním. Teď už je to, k mé velké radosti, na tobě, napůl se durdil a napůl bavil drak.
Fírnene!.... zlobila se Arya, která mezitím ladně seskočila s drakova hřbetu.
Jak tam tak s rozevlátými vlasy, zarůžovělými tvářemi, trochu ošlehaná větrem a trochu jako děvčátko zčervenalá rozpaky z Fírnenovy poznámky pár kroků před Eragonem stála, bodlo ho při tom pohledu u srdce, a zůstal stát na místě jako přimražený. Hleděli si vzájemně do očí a těžko říci, kdo z nich cítil v tu chvíli větší bezradnost. Eragon už pomalu začínal vnímat nevhodnost prodlužující se trapné situace a chtěl Arye na uvítanou říct alespoň něco hloupě formálního, když vtom se myslí jich obou dotklo nezměrné Glaedrovo vědomí:
Tak už se obejměte, vy dvě mláďata, nebo to mé eldunarí nepřežije a rozletí se žalem na tisíc kousků! A ty už ji, lidský nekňubo, konečně polib, jestli jako muž za něco stojíš!
Eragon pocítil příval hluboké vděčnosti ke zlatému drakovi. Bylo to poprvé po několika dnech, kdy se Glaedr zase odhodlal promluvit po svém zahanbení v Arak-Tan. Z Eragona rázem spadla neviditelná pouta pochybností, která se zdála dosud svazovat jeho tělo i mysl. Současně jakoby jej zezadu cosi postrčilo a on konečně několika chvatnými kroky překonal krátkou vzdálenost, jež je od sebe dělila, a ještě před několika okamžiky se mu zdála být beznadějně nepřekonatelnou. Pak již jen beze slov vnímal Aryino pružné tělo ve své náruči, záplavu bujných vlasů, vůni po borovém jehličí a plné horké rty, když našly ty jeho…
Když se jim oběma po nějakém čase opět vrátila jasná mysl, dolehly na Eragona události posledních dnů a ozval se jeho smysl pro povinnost. Vzal Aryu za ruku a chtěl s ní vejít do elfského domu. Ona jej ale zadržela:
„Eragone, obětovali jsme povinnostem velkou část mnoha uplynulých měsíců. Kdyby se události dál vyvinuly jinak, přišli bychom mou vinou o to nejcennější, co nás vzájemně spojuje. Pojď se, prosím, se mnou projít po zdejším nádherném pobřeží. Musím ti toho mnoho vysvětlit a čas, který si to vyžádá, je plným právem jen náš.“
Na to udivený Eragon neměl slov a prohlížel si tu nádhernou mladou elfskou ženu, kterou ještě před kratičkou chvílí svíral v náručí a líbal, jakoby ji dnes viděl poprvé. Mlčky přikývl a ruku v ruce spolu vyrazili k pobřeží. Arya chvíli mlčela, jakoby sbírala sílu. Zřejmě si vše důkladně promyslela, ale teď, když měla dát svým myšlenkám podobu slov, to pro ni nebylo vůbec jednoduché. Pak klidným a poněkud posmutnělým hlasem konečně promluvila:
„Eragone, pokud budu hovořit, prosím tě, abys mě nepřerušoval. Jinak už asi nikdy nebudu schopna vyslovit, co mám na srdci.“ Eragon jí to kývnutím hlavy slíbil a povzbudivě se na ni usmál. Arya ale sklopila oči a pokračovala:
„Když jsme se v Hedarthu naposled rozloučili a můj drahý přítel Fírnen mě vyzvedl z paluby Talíty, neznala jsem vlastně ještě pořádně samu sebe. Těch několik dní, které od té doby uplynuly, bylo pro mě lekcí, která byla zatím svým způsobem nejtvrdší v mém životě, snad s výjimkou doby v Durzově zajetí. Díky této lekci jsem pochopila, že přísná elfská výchova v královském domě a znamení yawë na mém rameni, se vším, co symbolizuje, mě spoutávaly víc, než jsem si byla ochotna připustit. Téměř jsem pod jejich vlivem v sobě nechala ubít ženu, kterou jsem se narodila. Kdyby nebylo tebe a tvého vytrvalého citu ke mně, nikdy bych na to nejspíš nepřišla, a připravila se tak o to nejkrásnější v životě. Ironií je, že ty jsi za toto mé prozření zaplatil mnohem větší cenu, než já…“ Eragon, jehož duše přetékala štěstím, a nechtěl si proto ani v koutku mysli něco takového připustit, se pokusil odporovat, ale Arya jej stiskem ruky zadržela:
„Nepokoušej se namítat nic ušlechtilého, jako obvykle, protože je to pravda. Když mě tehdy v Hedarthu Fírnen postavil na zem vedle Rorana, tvrdého chlapa se silou beorského medvěda, který vyl bolestí z rozloučení jako raněný vlk, nepředstavitelně mě to vyděsilo. Pokusila jsem se tvého bratrance ukonejšit dotekem mysli, protože takhle citově strádat jsem viděla málokoho. Když jsem se ale jeho mysli dotkla, pocítila jsem na vlastní kůži, co to znamená opravdový lidský cit s celou jeho silou. V tu chvíli mi všechno došlo, a já pochopila, jaké to muselo být pro tebe, když ses před chvílí loučil se mnou. Zavalil mě takový pocit viny a taková bolest, že nebýt Fírnena, asi by mě to zlomilo,“ otočila se na okamžik ke svému šupinatému příteli. Zelený drak je chvílemi z povzdálí se zalíbením pozoroval, spokojeně vypouštěl malé obláčky bílého dýmu, sledoval, jak je večerní větřík odnáší nad moře, ale ničím nedával najevo, že by jejich soukromý rozhovor poslouchal.
„Výchova a předsudky elfy naučily vidět ve vás lidech stvoření žijící tak překotně rychle, že se nám z toho točí hlava. Než stačíte posbírat dostatečnou moudrost, ukládáte se k věčnému odpočinku. Podle mnohých z nás jste proto pouze povrchní, nedostatečně vzdělaní, v činech zbrklí a libující si v hrubých požitcích. Z toho plyne také mylný předpoklad, že vašim citům nutně chybí hloubka, protože nemají čas desetiletími vyzrát. Až díky tobě jsem poznala, že ani všechna léta strávená v dobrovolném exilu mezi lidmi, mě vlastně nenaučila tomu podstatnému o vaší duši nebo jsem si to díky vlastním předsudkům jednoduše odmítala připustit – že totiž vaše city, přes veškerou možnou nezralost a z velké části i fyzický základ, mohou být mnohem silnější a opravdovější, než naše. Možná právě díky rychle plynoucímu času vašich životů…“ Na krátkou chvíli se zahleděla k zapadajícímu slunci a pak pokračovala:
„Ještě když jsem zanechávala již poněkud zklidněného, ale stále ještě plačícího Rorana v přístavišti, pocítila jsem v sobě neuvěřitelnou prázdnotu. On přesně věděl, o co ve chvíli loučení přichází, dal ti to jednoznačně na srozuměnou a trpěl tím neskrývaně a upřímně. Mně totéž došlo až poté, kdy jsem již ztratila možnost ti dát více najevo, co k tobě vlastně cítím, způsobem, který by byl jednoznačně srozumitelný i pro tebe. To nemá být ironie, vůbec ne,“ dodala ještě rychle, když stisk Eragonovy dlaně v její ruce poněkud ochabl a on povytáhl obočí v němé otázce.
„Je to asi takhle: Naše láska se rodí nenápadně a zprvu je velmi křehká. Dlouho sledujeme pozorně jeden druhého a snažíme se zachytit nepatrné náznaky zájmu možného partnera o naši osobu. To může trvat klidně i roky. Když jsme si jisti, začne období prvních společně podnikaných věcí, během nichž blíže poznáváme povahu toho druhého a začneme mu projevovat opatrnou náklonnost – třeba ve formě drobných pozorností, jako vytvoření kouzelných předmětů, fairth a podobně. Při tom hledíme na to, aby na základě prohlubující se znalosti partnerovy duše byly tyto pozornosti co nejosobnější. Tak vlastně jeden druhého, aniž bychom to vyjadřovali slovy, ujišťujeme o hloubce našeho citu a úrovni vzájemného poznání a souznění s partnerem. Takové období trvá až několik desetiletí a končívá často i přátelským rozchodem, pokud usoudíme, že naše duše nejsou v dokonalém souladu. Právě v takovém období se nacházel můj násilím přervaný vztah s Fäolinem,“ dodala ještě, jakoby nějakým zvláštním šestým smyslem vycítila, co se právě vynořilo v Eragonově mysli.
„Když ale soulad jednoznačně vycítíme, dáváme to partnerovi na srozuměnou prvními drobnými něžnostmi, nemajícími zatím ovšem ani zdaleka nic společného s fyzickou láskou. To je období, které podle našeho milostného kodexu zahajuje žena. Teprve po delším čase se vzájemná setkání velmi zvolna začnou přibližovat milostným schůzkám a mohou vyvrcholit společným rozhodnutím obou partnerů sdílet společný život.“ Eragon se už už nadechoval, ale Arya mu nedala příležitost cokoli říci, protože okamžitě pokračovala, jako kdyby byla jasnovidka:
„Můžeš namítnout, jak s tím souvisí občasné společné orgie, z nichž některých jsi byl svědkem při našich slavnostech. Odpověď je prostá – při takovém způsobu vývoje milostných vztahů se nahromadí především v mladých elfech spousta napětí, které je čas od času potřeba uvolnit. Tak i páry, které se řídí nepsanými zvyklostmi, mohou celý ten, jak již dnes osobně pociťuji, nesmyslný vžitý způsob opatrného namlouvání, alespoň při těchto příležitostech hodit za hlavu. A je to šance i pro nezadané.“ V té chvíli se poněkud šibalsky na Eragona poprvé usmála a pokračovala:
„A teď si představ, jak jsem byla zmatená a zaskočená, když jsi mi do života vtrhl ty se vší prudkostí tvého citu ke mně. Ano, byla jsem si ho vědoma už ve chvílích mého záměrného bezvědomí ve snaze o přežití na cestě pouští Hadarak. Mé tělo zaznamenalo citlivé ruce chvějící se rozpaky z mé nahoty, když jsi je na mě něžně vkládal při léčení ran, které jsem si od Durzy odnesla. Když jsem se pak probrala, všechno se mi vybavilo. I to, s jakou láskou a upřímnou touhou mě zachránit jsi to dělal… Pořád jsem to ale pokládala za poblouznění ještě nedospělého kluka, kterým jsi tehdy byl. Pak jsi mi opakovaně vyznal lásku a já tě, vyděšená a nevěřící v její opravdovost, tvrdě odmítla a ještě se cítila uražená fyzickým základem, na němž byl tvůj cit ke mně z velké části založen. Tvá tehdejší fairth to jednoznačně prozradila, a proto jsem ji také zničila. A nemysli si, že nevím, proč ses mě dnes na uvítanou neodvažoval políbit poté, co jsi to tenkrát po slavnosti pokrevní přísahy jedinkrát zkusil. Nikdy nezapomenu na tvé zoufalé oči… Pak jsi ale pochopil beznaděj svého počínání a přijal jsi mnou necitlivě vnucenou roli přítele a spolubojovníka. Během toho času jsi mi umožnil poznat nesmírnou lidskou hodnotu, která se v tobě skrývá a já musela začít obdivovat toho zodpovědného, statečného a laskavého mladého muže, jímž ses zakrátko stal. Cítila jsem jasně, že role mého přítele je pro tebe pouhý nutný a zoufalý kompromis a pochopila jsem jak vytrvalá je tvá láska ke mně, když v době, kdy by každý před tou hrdou a nepřístupnou princeznou, kterou jsem pro tebe tehdy určitě musela být, raději na tvém místě utekl na druhý konec Alagaësie, ty ses naopak viditelně nemohl dočkat těch několika málo chvil, které jsem ti velkopansky věnovala. Ano, bylo to ode mne záměrné, nejspíš asi proto, že jsi to nebyl ty, kým jsem si nebyla jistá, ale já sama. Rodil se ve mně cit tak prudký, že jsem se jeho intenzity děsila, záměrně jej v sobě potlačovala a dávala si velkou práci, abys ani v nejmenším nic nepoznal. A nakonec se mi to, k naší škodě, podařilo. Sama sobě jsem namluvila, že teprve teď, po porážce Galbatorixe, nastává ta správná doba, kdy by se snad do budoucna dalo vůbec uvažovat o nějakém možném hlubším vztahu mezi námi, až jej čas ještě prověří. A když ses rozhodl odcestovat a hledat místo pro budoucí dračí kolonii, vzala jsem to rozumově jako sice smutný, ale nijak neobvyklý rozchod během období vzájemného poznávání, ovlivněný nadto ještě nezbytností obětovat vlastní přání vyšším cílům…
A pak jsem upadla do léčky, kterou jsem nevědomky na sebe sama uchystala… Náš rozchod mi náhle vyrval do duše díru, kterou ze mě vyprchávala veškerá životní energie, a nezdálo se, že by ji ještě někdy něco dokázalo plně zacelit. Fírnen mě téměř v bezvědomí zoufalstvím odnesl do Illirey a jen doteky jeho duše během cesty mi dokázaly pomoci přežít první nápor bolesti z náhlého prozření. Pak se objevila Angela se zprávou o pasti v Arak-Tan a já jsem propadla ještě většímu strachu z nebezpečí, které by to pro tebe mohlo znamenat. Sáhla jsem až k tomu, že jsem ji přinutila přísahat ve starověkém jazyce, že vám i za cenu vlastního života pomůže. Ji! Strážkyni života! Nevím, co si o mně v té chvíli pomyslela…“
„Nic špatného, věř mi. Říkala jen, že tak nešťastnou tě v životě neviděla,“ řekl popravdě Eragon.
„Děkuji ti. Víš, ona je někým mimořádným – ale jak se tak na tebe dívám… ty už to také víš, že?“ Eragon mlčky přikývl.
„Strpení, dej mi už jen chvilku a pak mě suď, jak si zasloužím… Ne, počkej a nech mě pokračovat…,“ řekla chvatně, když se Eragon pokusil vzít jí hlavu do dlaní a obrátit její nešťastný obličej k sobě.
„Cestou do Ellesméry jsem všechno důkladně zvážila. Pochopila jsem, že nejsem žádná elfí královna, ale Jezdec a bojovnice za všechny rasy v Alagaësii. Okamžitě po příletu jsem svolala starší a Radu Moudrých a složila jsem veškerou královskou moc s konečnou platností do rukou Däthedra, který se pro to hodí daleko lépe, než já. Spojila jsem se ještě s Nasuadou, abych ji varovala před vilfory a poslala jsem jí jako překvapení na pomoc Murtagha s Trnem, které jsme u nás nechali dokončit výcvik Jezdce a Draka – ale to už zřejmě také víš. Pak jsem vzala nějaké staré mapy a vydala se tě hledat, když mě dálným zrcadlem oslovila Lembriss se zprávou že jste tady.“
Arya vzhlédla k Eragonovi v očekávání jeho slov, ale ten ji namísto toho objal ještě pevněji, než poprvé, a naplněn štěstím, že jsou zase spolu, ji znovu políbil.