Kapitola 22. V pustině
Solembum nehodlal ztratit ani hlavu ani naději. Vždyť byl kočkodlak, a tedy dobrodruh a hazardér, který nic nevzdával, dokud zbývala alespoň nepatrná jiskřička naděje. Vlastně i před útěkem z Ar´londru viselo vše na vlásku. Kdyby totiž Xenos nebyl tak zaslepen vidinou možného otevření portálu, stačilo mu jen zamyslet se nad tím, jak to, že Solembum jako Rammarův „syn“ unikl pozornosti stráží u portálu na Clifu. Celé jeho inkognito nutné pro splnění úkolu by bylo v prachu, a on by musel utéct, aby si zachránil život, bez možnosti svým spoluvězňům jakkoli pomoci. Celkem vzato teď ovšem byl se svými druhy v dost prekérní situaci, to si musel přiznat: zima, vlhko, nedostatečné oblečení a nulové zásoby jídla v neznámé krajině zřejmě kdesi na severu… čeho? Alagaësie? Nějakého neznámého ostrova nebo pevniny? – Nevěděl, ale nemohl si dovolit to nezjistit, protože pak by ve svém úsilí zklamal a celá námaha a riskování životů všech přítomných by bylo nadarmo. Mohl samozřejmě vytvořit jednorázovou Bránu do Ilirey nebo kamkoli by si přál, ale tak by nikdy nezjistil, odkud že to právě uprchli a kam ta zpropadená Brána z Ar´londru vlastně ústí. Nadto měl po jejich úspěšném úniku neodbytný dojem, že prohnanému Xenovi nakonec dojde, jak to celé funguje a ve vcelku krátké době sem začnou proudit vojáci z ostrova Londru. Prostě a jednoduše si ten starý prevít řekne, že když to zvládl mladý nezkušený kluk, schopný kouzelník nebo velitel to musí nakonec zvládnout také. Když bude dostatečně čmuchat, něco určitě vyčmuchá. Vlastně mu stačí zajít do Hornelovy hospody, pustit pár zlatek, trochu se poptat a dát si dvě a dvě dohromady… Je třeba spěchu, uvědomil si Solembum s nepříjemným mrazením v zádech. Dobře totiž věděl, že zamčený portál nelze jednoduše odstranit ani přesměrovat, i když člověk zná k němu otevírací klíč. Musel by znát ještě jeden další, který si Morzan vzal s sebou pravděpodobně do hrobu. Protože ale nepředpokládal, že by na Londru vše šlo ze dne na den, považoval za dobrý nápad prozkoumat alespoň v rychlosti blízké okolí.
Solembum nehodlal ale tentokrát nic riskovat, takže dovybavil své přátele kouzelnou ochranou proti chladu a vlhku, kterou ho naučila Angela. Bylo to jednoduché kouzlo. Toho, jehož mělo chránit, nestálo žádnou energii, protože spočívalo ve vytvoření tenké vrstvičky teplého vzduchu kolem těla, kterou udržovala a podle potřeby zahřívala transformovaná zemská energie. Přátelé mu byli vděční, takže zapomněli, alespoň prozatím, na jídlo. Protože neměli zbraně, rozhodli se raději v neznámém prostředí držet pohromadě a vydali se na průzkum bezprostředního okolí portálu. První, co Solembuma uhodilo do očí, byla nepřítomnost jakékoli alespoň neznatelné cestičky od portálu, který přece musel být pravidelně používán alespoň Olwenem, když už nikým jiným. Aby měl jistotu, proměnil se dokonce na chvíli opět v kocoura a pátral po pachových stopách. Kromě jejich vlastních ale našel už jen jedny jediné, přibližně den staré, které pokračovaly směrem od portálu k útesu na severu. Brzy ale zeslábly, až se asi po stu stopách úplně vytratily. V takových chvílích občas Solembum záviděl vlkodlakům jejich čich. Proměnil se tedy v člověka a o výsledku pátrání a svých předchozích úvah svým druhům řekl. Jak se tak při tom zahleděl směrem, kterým stopy mířily, ucítil kratičký dotek cizí mysli, která se ale okamžitě stáhla zpět.
„Opatrně, nejsme tu sami,“ oslovil ostatní.
„Někdo nebo něco nás pozoruje. Zatím se nás to bojí, jinak by se to neskrývalo. Protože to neví, co jsme zač a my si nemůžeme dovolit hrát si tu v časové tísni na schovávanou, musíme se to pokusit najít nebo nalákat, abychom zjistili, o co se jedná. Držte se těsně za mnou a nemějte zbytečné obavy, nepatřím k nejhorším kouzelníkům. Pokud cestou najdete cokoli použitelné jako zbraň, seberte to. Nemám čas nám nějaké dýky nebo meče vyčarovat, to se musí udělat pořádně, a je to i pro zkušeného čaroděje práce na několik hodin, má-li to být hned ve čtverém provedení. Ale později se do toho pustím a mohu slíbit, že vám vaše zbraně budou všichni závidět. Tohle mě naučila jedna skvělá, statečná a moudrá žena přestrojená za potrhlou bylinkářku, která je již mnoho let mou dobrou přítelkyní, společnicí a ochránkyní v jedné osobě. Jen doufám, že ji ještě někdy uvidím…,“ poklesl mu náhle smutně hlas.
Přátelé na kočkodlaka jen valili oči a pak si překvapivě za všechny vzal slovo Hornel:
„Solembume, nejdřív jsem tě skoro proklel za to, že jsi nás dostal do maléru a mého syna do vězení, ale pak jsi nám všem geniálně zachránil kůži, vysvobodil nás z ostrova a ukazuješ se být někým mimořádným. Naprosto ti věřím a jsem přesvědčen, že s tebou se neztratíme ani na tomhle konci světa, ze kterého mám husí kůži – a nejen zimou. Myslím, že tebe jen tak něco nedostane a určitě se s tou svou kamarádkou zase setkáš. Rád bych byl při tom a můj kluk s Rammarem určitě také.“ Podíval se po jmenovaných, kteří horlivě přikyvovali.
Ačkoli si Solembum uvědomil, že hospodskému naprosto nedochází, že tu, kdyby se byl nechtěl za každou cenu Xenovi vlichotit do přízně a držel jazyk za zuby, nemusel tu vůbec být, jeho slova ho potěšila a pozvedla mu poněkud pokleslou náladu. Poněkud rozhodnějším hlasem zavelel:
„Děkuji ti. Tak se do toho dáme. Máme ještě asi tak hodinu do úplného setmění. Hornel říkal něco o husí kůži a já se musím přidat. Mám dojem, že všechno to přichází od černého útesu ve směru našeho plánovaného pátrání. Tak pojďme a mějme oči na stopkách.“
Vyrazil a v těsném závěsu za ním ostatní. Skupinka se opatrně pohybovala mírně zvlněným terénem beze stromů a keřů, zato porostlým hustou a vysokou travou, která sahala mužům do pasu a Solembumovi z ní koukala jenom střapatá hlava. Kdyby se chtěl před nimi kdokoli skrýt, stačilo mu k tomu pouze se sehnout a počkat si na ně. Proto Solembum co chvíli prozkoumával okolí svou myslí, a v několika případech zachytil neznámou živou bytost, jež si ale od nich udržovala neměnný odstup přibližně tisíc stop. Jejich zrakům se ale skrývala. Jen v jednom okamžiku se kočkodlakovi zdálo, že zahlédl kohosi zmizet v trávě. Přísahal by, že to byl člověk, ale přesto mu pochybnosti nedovolily podezření vyslovit nahlas.
Nerozhodná honička pokračovala až téměř k útesu, který se teď nad nimi hrozivě tyčil. Gigantický kus černé skály jakoby sem snad spadl odněkud z nebe. Skalnaté pobřeží totiž tvořily bez výjimky bílé skály, a tahle podivnost by tu působila nápadně nepatřičně, i kdyby nafialověle nesvětélkovala výboji neznámé energie, přeskakujícími mezi jednotlivými nerovnostmi jejího jako nejhlubší noc černého povrchu, který neodrážel absolutně žádné světlo. Naopak. Spíše se zdál sluneční světlo pohlcovat. Přesně v místě, kde travnatý porost končil a přecházel v kamenitou půdu kolem útesu, spatřil Solembum stát postavu v černém plášti se šedým vrchním dílem…
Kočkodlak ho okamžitě poznal. Vrchní městský kouzelník Ar´londru Zenon, o němž si od včerejška mysleli, že zahynul, tu byl živý a, jak se zdálo, při plné síle. Stál zády k nim a jeho pozdvižené paže mířily dlaněmi směrem k útesu. Napohled to vypadalo, jako že o nich starý kouzelník neví, protože je nechal všechny přijít asi na deset kroků k sobě. Pak ale narazili na průhlednou kouzelnou energetickou bariéru, kterou se na obranu vybavil. Ten náraz Zenon musel ucítit, ale ještě chvíli si jich úmyslně nevšímal. Pak pomalým a okázalým gestem spustil obě paže podél těla a zvolna se obrátil ke čtveřici pronásledovatelů. Jeho strojený, samolibý a povznesený výraz vystřídal v okamžiku nelíčený údiv. Solembumovi došlo, že Zenon zřejmě očekával někoho naprosto jiného. Vzápětí se mu jeho podezření potvrdilo, protože kouzelník nechal zmizet ochrannou energetickou bariéru, kterou předtím mezi sebe a příchozí postavil a oslovil je vcelku přívětivým hlasem:
„Jak..? Prozraďte mi, jak dokázali hospodský se svým synem, nedobrovolný žoldák odsouzený k smrti za zradu a jeden cizí kluk projít živí zamčeným portálem, který nedokázal nikdo z města otevřít po celých sto let? Já jsem pátral, analyzoval a přemýšlel dlouho, než jsem na otevírací klíč přišel…“
Solembum věděl, že stařec blafuje. Ani kdyby měl schopnosti Strážců života, nebyl by schopen o portálu odhalit nic víc, než třeba jeho nový přítel Rammar. Naoko ale přijal starochovu hru, rozhodnut nevzbudit v něm ani stopu podezření, že právě on by mohl být neméně schopným kouzelníkem, než Zenon sám. Čím méně toho bude kouzelník vědět, tím lépe. Naštěstí jeho přátelé přenechali raději iniciativu jemu. Proto odpověděl:
„Mistře, pouhou náhodou jsme v Hornelově hospodě vyslechli podivnou písničku zavražděného kurýra Olwena. Já jsem kdysi v okolí Arak-Tan viděl čarovat šamany kočovných pastevců a slyšel jejich nápěvy. Tak jsem si dal dvě a dvě dohromady, a podařilo se. Jaká čest a radost pro nás, že tě vidíme živého v těchto podivných končinách. V Ar´londru tě již všichni oplakali.“
„Hmm, tak je to…. Říkáš oplakali? Xenos zuřil, to si dokážu představit, ale ostatní kouzelníci se už celí určitě tetelili v očekávání povýšení na mnou uvolněné místo. A vy jste, vykukové, určitě využili jeho touhy konečně vyrazit do boje a uchvátit teď již nejspíše novou královnou obsazený trůn.“ Pobaveně se zasmál skřípavým podivným smíchem a pokračoval:
„Chtěl bych slyšet Xenův řev, když jste mu pláchli před nosem… Nu, nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Tak se na to posadíme.“ Zenon v mžiku vyčaroval přívětivý táborák sálající teplem a odkudsi z prostoru přiletělo pět pohodlných stoliček. A nejen to. Na každé z nich ležel dřevěný talíř s dozlatova upečeným kuřetem a půlkou bílého chleba. Hladoví poutníci se nedali pobízet a následující půlhodinu strávili činností, po níž jejich protestující žaludky hlasitě volaly. Když pak Zenon vyčaroval ještě měch dobrého vína, rozhostila se kolem neuhasínajícího ohně příjemná nálada, kterou v tu chvíli nedokázal narušit ani nedobrý pocit, jejž podivný útes v jejich blízkosti vyvolával. Xenos, očividně potěšený nečekanou společností, začal vyprávět:
„Asi se divíte, proč jsem se okamžitě nevrátil portálem zpět, když jsem úspěšně prošel až sem. Mohlo by se zdát, že jsem měl v Xenových službách všechny důvody ke spokojenosti, ale není tomu tak. Nutil mě používat kouzla k mučení vězňů a mně to bylo z duše odporné. Když jsem jednou odmítl, poslal mě na Clif vyslýchat nově příchozí. To bylo ještě čerstvé kořisti pro armádu dost. Než jsem se za několik dní vrátil, moje patnáctiletá nádherná a hodná dcera závažně onemocněla a zemřela, aniž by mi o tom kdokoli dal zprávu. Nemohl jsem ji ani pohřbít. Mou ženu to zlomilo. Pořád říkala, že dcerku nechal Xenos za trest otrávit, ale neměli jsme žádné důkazy, na to je ten všivák dostatečně prohnaný. Pak jsem již raději dělal, co mi místodržící nařídil, abych nepřišel ještě i o manželku. I kdybych toho bezcitného netvora zabil, ničemu bych nepomohl – mě by okamžitě beztrestně zabili kouzelnící z mé skupiny v touze po povýšení, a manželka by zůstala opuštěná. Tak jsem léta trpělivě vyčkával a můj čas, jak vidíte, nakonec přišel. Moje žena noc před otevřením portálu zemřela stářím a také na zlomené srdce. To ovšem Xenos nevěděl, protože se mi to podařilo utajit. Ještě té noci jsem ji pohřbil na zahradě našeho domu pod jejím oblíbeným platanem a ráno jsem rozhlásil, že odjela za svým mladším bratrem na jednu z farem ve vnitrozemí ostrova. Xenos si byl tedy jist, že se vrátím portálem zpět a nenechám mu bezmocnou manželku v drápech. Mým původním záměrem bylo varovat včas lidi v Alagaësii, aby je Xenos již zakrátko hromadně nevyvraždil. Protože se mi podařilo vzepřít se zásadní povinnosti vázané k přísaze, kterou jsem králi musel ve starověkém jazyce složit, usuzuji, že můj původní předpoklad byl správný a že je ta zrůda mrtvá. Je to tak?“ Odpovědí mu bylo Solembumovo přikývnutí.
„Jenže tohle není ani Urü´baen ani Helgrind, kam měly směřovat jeden a druhý výstup z Brány…“
„Moment, ony jsou ty výstupy DVA?“ skočil mu náhle k smrti vyděšený Solembum do řeči.
Zenon překvapeně zdvihl ke kočkodlakovi zrak:
„Ano, odjakživa byly dva, to kvůli kněžím Helgrindu, kterým jsme posílali některé nejvzpurnější z nově příchozích jako oběti pro ra´zaky a kněží k nám přicházeli pod širým nebem sloužit jejich odporné bohoslužby. Pak, jak vliv toho zrůdného kultu u nás postupně zeslábl, až zcela vymizel, ztratil tento portál význam. Používal se jen jednou ročně pro transport jediné živé oběti jako důkazu dobré vůle a formální příslušnosti našeho ostrova k náboženství Helgrindu. Občas byl také použit Olwenem, když to měl jako králův posel zrovna k němu blíž.“
Máme problém. Máme OBROVSKÝ problém! honilo se zoufalému Solembumovi hlavou.
Jak to jen všechno zarazit?... Jako kdyby kouzelník tušil, co se kočkodlakovi honí hlavou, řekl:
„Pokud mohu soudit, stalo se s Bránou něco naprosto nepředvídatelného, takže si s tím zatím nejspíš nemusíš příliš lámat hlavu. Víš, co se stalo v Urü´baen nebo Helgrindu na konci války?“
„Král spáchal sebevraždu v trůnním sále v hlubinách své pevnosti kouzlem waíse néiat. Výbuch vzal s sebou celou pevnost a část města.“
„Aha, portál ústil prý přímo do místnosti za trůnním sálem“ řekl jen Zenon a pověděl pak Solembumovi v podstatě totéž, co Angela Nasuadě přes dálné zrcadlo. A, stejně jako Nasuada, ani kočkodlak se nenechal ukolébat lákavou vidinou druhého portálu vedoucího momentálně díky násilnému odklonu někam do moře. Naopak, měl stále sílící pocit, že tohle celé skončí obrovským malérem. Že měl pravdu hned několikanásobnou, to v té chvíli ještě netušil…
„Tak, přátelé moji, je načase, abychom se trochu pobavili. Pošleme našemu milovanému Xenovi dáreček, který ho nepotěší.“ S těmi slovy vstal, a když tak učinili i všichni ostatní, jediným gestem ruky nechal zmizet stoličky, nádobí i v této chvíli již prázdný vinný měch. Pak se obrátil k Solembumovi s prosbou, aby se vrátil k portálu a otevřel jej.
„Hlídej u portálu, prosím, a kdyby se cokoli stalo a mně se vymklo z rukou to, co chci právě udělat, portál urychleně podle vlastního uvážení zavři.“
„A co máš v plánu, Mistře, smím-li se ptát?“ zeptal se opatrně Solembum. Starý mág se šibalsky usmál, a kočkodlakovi popravdě odpověděl:
„Ta obrovská světélkující černá skála za námi není jen obyčejná skála. Kdosi nesmírně šikovný a současně velmi mocný v ní uvěznil démona-šejtana, zlého ducha pouště. Já jej nyní osvobodím ze zajetí, ovládnu a poštvu na toho zmetka Xena se srdečným pozdravem od mé maličkosti.“
Solembum přijal kouzelníkovo vysvětlení a i se svými druhy se svižně odebrali k portálu, jímž před několika hodinami vstoupili do této podivné krajiny. Když byli na místě, otevřel Solembum portál a dotkl se Zenonova vědomí:
Jsme tu, Mistře, a otevřeli jsme portál, jak sis přál.
Děkuji, Mistře kočkodlaku. A nediv se, vím dobře, kdo jsi, i když jsem nikoho z tvého druhu osobně ještě neměl tu čest potkat. Teď pozorně sleduj, co se stane.
Pár vteřin se nedělo nic. Pak se od útesu ozval sílící hukot, jakoby co chvíli měl přijít pořádný uragán. Právě v okamžiku, kdy se hluk už stal nesnesitelným, udeřil do skály ze zamračené oblohy rudý blesk. Země se jim otřásla pod nohama, až ztratili rovnováhu a původně černá skála zprůhledněla. Nastalo hrobové ticho. V náhle odhaleném nitru útesu se proháněl vír tisíce stínů, nepodobných čemukoli, co Solembum a jeho přátelé kdy v životě viděli. Pak skála znovu potemněla, její vršek se s třeskem rozletěl na tisíce kousků a jako bublinky ze sklenice šumivého vína z hlubin útesu začaly vyletovat šedé stíny, které jako jakýsi podivný nestvůrný včelí roj kroužily a vířily nad útesem. V tom vzduch pozdního večera prořízl zoufalý výkřik starého muže: „Behemoth!“
Solembume, uteč! Vezmi své kamarády a už ať jste pryč! Pokusím se ho zdržet, jak jen to bude možné! Na víc už neměl ale Zenon zřejmě sílu, a stáhl svou mysl zpět.
Jenže nic takového neměl Solembum v úmyslu. Ten kouzelník se k nim choval laskavě, a on proto nepovažoval za správné nechat jej bez pomoci. Bleskově uzavřel portál, a myslí začal propátrávat okolí, aby kouzelníka našel. V jednu chvíli se mu to téměř podařilo, ale když se chtěl s kouzelníkovou myslí propojit a pomoci mu vzdorovat hrozbě, kterou zatím sám nevnímal, ucítil jen něco, jako slabou ozvěnu slov:
Pozdě… co jsem to udělal… odpusťte… a pak byl konec.
S náhlým pocitem narůstajícího nebezpečí horečně začal Solembum ytvářet kolem sebe a svých přátel nejúčinnější energetickou bariéru, které byl schopen. Měla přesně teplotu a vlhkost okolního vzduchu a svým povrchem se přizpůsobovala okolní krajině, takže na první pohled působila jako její součást nebo pokračování. Žádná bytost z tohoto světa by je tedy za ní neměla odhalit. Během kouzlení Solembum pozoroval, co se děje kolem útesu. A dělo:
Roj šedých stínů kroužící nad útesem nabral náhle podobu šedého poloprůhledného obra bez tváře, většího, než černá skála sama. Obr se chvíli kymácel na místě, zjevně neschopen udělat krok a po jeho těle poskakovaly červenavé záblesky neznámé energie. Pak z jeho pravé dlaně vyšlehl rudý blesk mířící kamsi pod obrovy nohy. V ten ráz byl netvor volný a shýbl se, aby ze země sebral něco, co nemohlo být ničím jiným, než bezvládným tělem statečného kouzelníka Zenona. To vzápětí roztrhl vedví a ododil obě jeho části za sebe do moře. Pak se zrůda chvíli rozhlížela a vykročila směrem k nim… Udělala ale pouze několik stále unavenějších kroků a pak se zastavila a třásla se viditelně po celém těle. V následujícím okamžiku jí po celém trupu a pak i po nohou a rukou vyvstaly rudé výboje neznámé energie, a zrůda se opět rozpadla na tisíce šedých stínů. Nestvůrný roj chvíli vířil na místě a pak se vydal směrem k Solembumovi a přátelům. Těm teď již nezbývalo, než setrvat v úkrytu a věřit Solembumovu umu a vlastnímu štěstí.
Měli opravdu štěstí v neštěstí, protože beztvarů nebyl ještě dostatek na to, aby z nich povstal skutečný Behemoth, schopný udržet se při životě po neomezenou dobu, ničící vše, co mu přijde do cesty a bubřící pohlcenou energií zavražděných bytostí a zničených rostlin víc a víc, až naroste do velikosti, kdy je schopný zničit celou zeměkouli a pokračovat v ničení v nějakém dalším světě. Strážkyně života Angela, která důmyslnou past na vilfory před tisícem let na nejsevernějším výběžku Alagaësie vytvořila, omezila její prostor záměrně na podkritickou mez, kdyby se někomu nešťastnou náhodou podařilo past otevřít. To ale naši přátelé nevěděli, a tak se jen krčili v obavách za bariérou a bezmocně pozorovali, co se stane dál.
Roj se narůstající rychlostí blížil k portálu se sílícím hukotem a vyzařováním neznámé hrozivé energie, která nakonec udeřila úžasnou silou do jejich ochranné bariéry. Ta ale jako zázrakem odolala, a odklonila roj přesně směrem k portálu. Když si jeho přítomnost roj uvědomil, na chvíli se stáhl zpět, hučení energie zesílilo a poté vyrazil vpřed a ztvaroval se při tom do podoby oštěpu. Pak začal v portálu postupně mizet, aniž by bylo možno jakkoli zaregistrovat, že by nějak došlo k jeho otevření. Zřejmě roj sledoval energetickou stopu Brány v prostoru jako pes stopu zvěře a současně dokázal energii Brány pohltit, protože když do ní pronikl poslední beztvar, zhroutil se celý portál jakoby do sebe a beze stopy zmizel.
Solembum ještě chvíli vyčkával a pak kouzelnou ochranu zrušil. S přáteli se shodli na tom, že ať již jsou kdekoli, nemá jejich setrvání zde žádný význam. Jedna z větví Brány byla, jak se zdálo, definitivně zničena, a bude třeba rychle objevit konec té druhé a varovat královnu Nasuadu. Pak ještě chvíli vzdali tiše čest památce statečného Zenona, který se pro ně obětoval. Solembum netušil, kolik životů si tahle Zenonova pomsta vyžádá, ale neubránil se lítosti při pomyšlení na milé kluky, se kterými si hrál na honěnou, na příjemné vojáky, kteří je čekali v přístavišti osrova Londru a další a další nevinné lidi, které ten příšerný roj nejspíš zahubí… Pak to ale násilím vyhnal z hlavy a přemístil všechny přímo do Nasuadina trůnního sálu. Když se z ničeho nic před Nasuadou objevili, nestačili se Solembumovi přátelé divit, koho vidí vedle ní. Chvíli na sebe všichni zírali jako u vytržení, ale pak se na ně královna mile usmála, a gestem je vyzvala, aby přistoupili blíž…