Kapitola 5. Mezi elfy
Sotva začalo svítat, byli už opět na cestě.
Uvidí Ellesméru!
Byli tou představou tak fascinováni, že ani nemohli dospat a Murtagh musel Trna dlouho přemlouvat, aby si alespoň trochu odpočinul. Drak to zprvu odmítal a byl přesvědčen o tom, že může okamžitě letět dál. Když mu ale Murtagh připomněl, že do Ellesméryje je to ještě dvojnásob daleko, než kolik uletěl v předchozích dvou dnech, drak poněkud ochabl ve svém nadšení a podvolil se Murtaghovu plánu podniknout další cestu ve dvou částech. Když si totiž Murtagh v duchu vybavil velkou a podrobnou mapu Alagaësie, která visela v Galbatorixově pracovně, vzpomněl si, že přibližně ve dvou třetinách cesty narazí na menší bezejmenné pohoří, které nedaleko za hranicí lesa vyčnívá z jeho zeleného příkrovu. Tam se chtěl s Trnem utábořit a po nezbytném odpočinku pokračovat pěšky do Ellesméry.
Když Trn nabral výšku a zamířil přibližně východním směrem, Murtaghovi se poněkud vrátily jeho včerejší pochybnosti. Nebyl si jist, jak je elfové přijmou. Špičky jejich hierarchie zjevně chápaly, jakou změnu prodělali, to bylo zřejmé i z Winiraelova chování, ale určitá odtažitost a nedůvěra byla znát z ostatních jej doprovázejících elfů. A přivezené zásoby svědčily na jednu stranu o jejich velkorysé pozornosti, to ano, ale i o snaze udržet je dál od města. A to byl Gil´ead pouze provinčním a nedávno dobytým městem nepřítele. Jak bude vše vypadat v samém srdci elfského území, to si zatím nedokázal představit…
Pusť to z hlavy! Jsme spolu, jsme na cestě a věci budeme řešit, až nastanou, dotkl se jeho mysli Trn, který jeho úvahy sledoval.
V té chvíli právě přelétali shluk kopců východně od jezera Isenstar a Trn začal využívat stoupavých proudů, jež vytvářel horký vítr vanoucí sem z pouště Hadarak. Po čase minuli ostrov lesa, který působil jako předvoj, vyslaný sem samotným Du Weldenvarden a když se Murtagh z obrovské výšky, do níž Trn díky příznivým proudům vystoupal, podíval vpravo jižním směrem, zahlédl na obzoru samotnou poušť. Změť písečných dun, které vypadaly jako ztuhlé mořské vlny ve všech odstínech žluti a hnědi, působila fascinujícím dojmem. Murtagh si připomněl, jak touto nesmírnou rozlohou putovali s Eragonem a zachráněnou, na smrt nemocnou Aryou.
Co ke svému bratru vlastně tehdy cítil? Ani teď se nedokázal vyznat ve změti pocitů, které v něm Eragonova osobnost probouzela. Na jednu stranu vnímal v jeho přítomnosti volání krve a cítil bratrskou sounáležitost a potřebu bratra chránit, na straně druhé mu záviděl, že to byl právě on, komu byla osudem dána příležitost připojit se k povstalcům, na jejichž straně byla pravda. Když se o to pokusil s ním, skončil tehdy ve vězení, kde mu sice nic nechybělo, ale nedůvěra Vardenů jej zraňovala. Sotva ji alespoň poněkud získal zpět v boji s urgaly, k němuž dostal příležitost, ztratil ji opět tím, že ho dvojčata unesla ke králi… Když chtěl být k sobě upřímný, musel si přiznat, že svého nevlastního bratra obdivuje. Proto jakmile dostal příležitost vypracovat se, aby se mu vyrovnal, chopil se jí, i když ve sužbách krále. Trénoval urputně, ale marně, protože v boji má tu pravou sílu a schopnost zvítězit jenom ten, na jehož straně je pravda nebo kdo bojuje za jiné a výsledek pro něj znamená jejich přežití či zkázu. Jak historie ukázala, zlo nikdy nevítězí s konečnou platností. Jakoby tohle odjakživa někde ve skrytu duše věděl a nedokázala to vymazat ani pod nátlakem Galbatorixovi složená přísaha. Proto mu, ačkoli na jeho straně byla přesila nečistým způsobem zneužitých Eldunarí, něco vždy zabránilo Eragona zabít. Nebo to byla bratrská láska, co bylo silnější, než veškerá kouzla? I když bratra proto urážel a považoval od něj za slabost, že ho nikdy ve skutečném boji nedokázal porazit, nebyla to právě bratrská láska, která Eragonovi bránila bojovat s ním na smrt? Dokázala to potlačit až starost o osud Alagaësie, kdy Eragon bojoval svůj poslední boj za všechny a Murtagha vážně zranil. Ale ani tehdy, jak správně tušil, ho bratr neměl v úmyslu za každou cenu zabít.
Podívej se vlevo, pokud nemáš na práci nic lepšího, než babrat se ve svých bolístkách, přerušil jeho úvahy poněkud kousavým tónem Trn.
Murtagh se vytrhl ze zamyšlení, zahleděl se naznačeným směrem, a uviděl vlevo ve směru jejich letu na obzoru nízké pohoří, vystupující z příkrovu lesa Du Weldenvarden. Zamířili tím směrem a přibližně po půldruhé hodině cesty již Murtagh rozeznával jednotlivé stromy na okraji lesa.
Murtagh se během svého kusého vzdělání od Galbatorixe dozvěděl, že přibližně v této vzdálenosti elfové rozmístili své neuvěřitelně silné kouzelné ochrany, které nedovolí jednoduše jen tak někomu na draku vletět na jejich území. Proto požádal Trna, aby co nejdříve přistál. Věděl, že neviditelnou hranici budou muset překročit po svých. Trn se povlovným obloukem snesl na zem přibližně míli před okrajem lesa. Stačili udělat jen několik kroků, když je cosi doslova přikovalo na místě. Trn bezmocně zařval a vypustil z nozder oblak dýmu. Murtagh strnul a chvíli hledal ztracenou rovnováhu. V tu chvíli se o kus před nimi vynořila zdánlivě ze země ozbrojená stráž dvaceti elfů a namířila si to přímo k nim. Velitel, vysoký tmavovlasý elf, si je pohledem změřil a s despektem pronesl:
„Tak jsi dorazil, synu Morzana, i se svou ohnivou zhoubou.“
Murtagh chtěl na to něco příhodného odpovědět, ale elf jej velitelským gestem zarazil a pokračoval dál:
„Možná, že Arya, tvůj poněkud naivní bratr Eragon a pár ostatních tvé proměně z vlka v beránka věří, ale nás tak snadno neoklameš, zrádcův synu.“
Zákmit rudého plamene a hořící tráva u elfových nohou zastavila jeho urážlivou řeč. Současně se hromovým hlasem ozval Trn:
„Naštěstí pro tebe i pro nás nejsi ten, kdo tu má nejvyšší velení. Kdybys ho měl, už by ses smažil zaživa a tvoji kumpáni s tebou. Netušíš ani v náznaku, čím jsme museli projít, a to jediné tě omlouvá, zpupný elfe. Jinak bych tě bez trestu nenechal urážet mého Jezdce. Teď nás buď pusť přes hranici, nebo nás uvolni a my odletíme. Rozhodně není v ničím zájmu, abychom museli použít násilí. V každém případě se vaše nejvyšší velitelka Arya dozví o tvém jednání – buď jí to oznámíme osobně, nebo jí ten z vás, kterého nechám žít, donese tvou pečenou hlavu!“
Murtagh strnul, protože si přese všechno nebyl jist, zda toto je ten nejvhodnější způsob, jak jednat s elfy, ačkoli ti jinak mají před draky posvátnou úctu. Elfové napjali luky a vytasili meče. Trn ale vypadal hrozivě a odhodlaně, takže jeho výstup nakonec zřejmě zabral. Po chvíli váhání elfové zbraně zase sklonili a uvolnili kouzelné sevření, které oba drželo na místě.
„Omlouváme se, ó skulblaka,“ řekl s neproniknutelným výrazem a s rukou zkroucenou na prsou neutrálním tónem velitel, „můžete oba vstoupit“. Nato všichni zmizeli, jako kdyby je pohltila země.
To bylo …. působivé, příteli. Jen bych to asi neopakoval, až budeme v Ellesméře…, vyslal k Trnovu vědomí myšlenku Murtagh.
Drak se zachechtal a odpověděl:
Nenechám tě urážet nikdy, nikde a nikým, na to se připrav. I kdybych měl proto usmažit půlku Ellesméry a třeba při tom i zahynout. Nemáme se zač stydět, pamatuj na předvčerejší noc! Musíme se naučit vážit si sami sebe a na základě toho naučit ostatní, aby si vážili a respektovali nás. Tak na to pamatuj, až se zase v podobné situaci ocitneš. A to samé předpokládám u tebe.
Murtagha Trnova řeč dojala a povzbudila současně a své pocity k šupinatému příteli okamžitě vyslal. Ten jen se zvučným klapnutím zamrkal víčky, ale dál neřekl nic. Murtagh se mu vyšplhal do sedla a Trn se rozletěl pod sklánějícím se sluncem směrem k pohoří. Když doletěli k jeho severnímu konci, přistáli na povlovném úpatí posledního nízkého kopce na hranici lesa. Ten naštěstí tvořily vysoké stromy s dostatkem prostoru mezi jednotlivými kmeny, takže Trna pravděpodobně i při jeho velikosti nečekaly příští den při chůzi vážnější potíže.
Dalšího dne se oba probudili časně a ve stejnou chvíli. Trn se v chladném ranním vzduchu rozkošnicky protáhl, postavil se na zadní nohy a naprázdno zamával křídly. Murtagh se neubránil úsměvu, protože mu to zoufale připomnělo chování housat, která ještě neumí létat. Své pocity si raději ponechal pro sebe, ale Trn stejně pojal jakési podezření, protože si odfrkl, vypustil z nozder obláček kouře a Murtagha se dotkla ozvěna myšlenky:
Pche…. house…. koukni se na sebe, hezoune. Ptáci by si mohli udělat na tvé hlavě hnízdo…
To už ale Murtagh nevydržel, začal se chechtat nahlas a drak se přidal. Při tom si Murtagh uvědomil, že to je od jejich odletu už podruhé, kdy začínají svůj den smíchem. Murtagh rychle sbalil své věci a vyšplhal se do sedla, rozhodnut tentokrát posnídat za jízdy. Drak se vydal rozvážným krokem směrem, v němž předpokládali, že leží Ellesméra. Ačkoli neviděli ani zvěř ani nikoho z elfů, neustále kolem sebe pociťovali čísi ostražitou přítomnost. Murtagh předpokládal, že je elfové neponechají jen tak bez dozoru, ale současně s občasným dotekem cizího vědomí zde bylo přítomno ještě jedno další a nezměrné vědomí plné zvláštní letité moudrosti a pomalého přemýšlení. Jakoby samotný les Du Weldenvarden ustavičně pozoroval a hodnotil příchozí… Murtagha i Trna to nutilo k občasnému ohlédnutí, ale nakonec to nechali být a ve zvláštním rozpoložení dorazili v pozdním odpoledni na velkou paseku. Vtom před nimi zazářil kužel jasného světla a v něm se náhle objevil velmi starý elf ve splývavém oděvu a s moudrou tváří korunovanou stříbrným kroužkem na čele. Byl to Gilderien Moudrý, strážce Ellesméry s nímž se při své první návštěvě setkal také Eragon. Obou se dotkla moudrá a vyrovnaná mysl:
Vítejte v Ellesméře, vy, kteří jste celý život bloudili a nakonec našli cestu. Víme o vašem příchodu i o jeho důvodu. Ačkoli nepochybujeme o čistotě vašich úmyslů, dovolte nám na důkaz dobré vůle prozkoumat Murtaghovu mysl. Tak získáte důvěru všech obyvatel města, nejen nás několika, kteří vidíme dál, protože se díváme do budoucnosti a v minulosti shledáváme zdroj našeho poučení. Chceme přece všichni zabránit nedorozuměním, jakým bylo to při vašem vstupu do Du Weldenvarden. Jaká bude vaše odpověď? skončil elf otázkou a zkoumavě se zahleděl na Murtagha. Ten po delším váhání odpověděl:
Není pro mě lehké, po všem, co jsem prožil a konal, odhalovat věci, za něž se nyní hluboce stydím. Ale pokusím se vzít si poučení z minulosti, jak moudře radíš. Ve Farthen Düru mě kdysi moje neochota k prozkoumání mé mysli přivedla do vězení a zasela nedůvěru mých hostitelů v mou osobu. K vám chci ale přistupovat beze všech tajností, a proto nyní k tomu svoluji a ať před vámi nezůstane nic skryto. Suďte mě, jak uznáte za správné, a pokud se rozhodnete nás odtud vyhostit, přijmeme to s pokorou, odpověděl s hlubokou úklonou a rukou zkroucenou na prsou Murtagh.
Staniž se, jak pravíš. Buďte vítáni. Pokračujte dále stejným směrem, naši Moudří vám půjdou v ústrety a uvítají vás na kraji města.
Na ta slova elf sepjal ruce a zmizel i se světlem stejně náhle, jak se objevil.
„Vyrostl jsi, příteli,“ promluvil nahlas Trn.
„Vědět, kdy projevit hrdost a kdy pokoru, to je znakem moudrosti.“
Murtagha po drakových slovech polil ruměnec v barvě Trnových šupin. Takových slov se od svého přítele za celý společný život ještě nedočkal, a proto jej přivedla poněkud do rozpaků. Namísto odpovědi polaskal Trna za čelistí na holé kůži a ten spokojeně zapředl. Nato se vydali na další pochod.
Kdyby se znenadání neobjevila skupina deseti důstojně vyhlížejících věkovitých stříbrovlasých elfů vedených Gilderienem, ani by si neuvědomili, že již dorazili k okraji města. Byli jeho vzhledem překvapeni stejně, jako kdysi Eragon a Safira. Nestačili si však prohlédnout příliš mnoho podrobností, protože skupinka se rychle blížila. Když se oba poutníci s elfy setkali, Murtagh na znamení úcty sesedl se sedla a s elfskou obřadností všechny pozdravil. Oni mu jeho uvítací formule zdvořile oplatili a vyzvali ho, aby je i s Trnem následoval. Asi po deseti minutách došli na velké prostranství, kde stromy poněkud ustoupily. Tam je čekali shromáždění obyvatelé Ellesméry, kteří během vojenského tažení proti králi zůstali doma.
„Toto je Murtagh Šur´tugal a mocný skulblaka Trn Rudý Plamen. Přišli k nám hledat poučení, než se vydají na cestu hledání jich samých,“ představil je shromáždění Gilderien. Oba se na ta slova shromáždění uklonili.
„Pomohli Eragonovi Stínovrahovi porazit zlořečeného Galbatorixe, a tak zbavili Alagaësii velkého nebezpečí.“ Murtaghovi neušlo, jakým způsobem se po sobě řada obyvatel podívala, a pochopil, že jeho rozhodnutí nechat elfy prozkoumat svou mysl bylo správné. Jakoby na potvrzení jeho úvah Gilderien pokračoval:
„Proměna nepřítele v přítele se děje pouze vzácně a ještě vzácněji je jejím důvodem láska a vědomí, na čí straně stojí skutečná pravda. Pokud jsou ale úmysly takového člověka čisté a důvody ryzí, je třeba odhodit předsudky a nehledět na jeho původ a předešlé činy. Aby vás všechny přesvědčili, souhlasili Murtagh i Trn, že svolí k prozkoumání Murtaghovy mysli našimi Moudrými.“
Na ta slova ve shromáždění údivem zašumělo, protože zkoumání mysli Jezdce – to nemělo v historii obdoby. Ze shromáždění vystoupil Vanir, elf, který byl Eragonovým instruktorem šermu. Po počátečním nepřátelství se naučil Eragona vážit a velmi ho ctil. Klidným hlasem se zeptal Murtagha:
„Je pravda, že Glaedr Eldunarí vás oba uznal za hodné stavu Dračích Jezdců, ačkoli vás školil sám Galbatorix?“
„Ano, je tomu tak,“ odpověděl Murtagh za oba.
„Pak není třeba na žádné zkoušce trvat. Za Jezdce mluví jeho skutky a Murtagh i Trn jimi v nejtěžších okamžicích boje dokázali, že jejich úmysly jsou ryzí.“ Na ta slova se zase zařadil mezi ostatní. Pak promluvil opět Murtagh:
„Děkuji ti za tvá slova, ale cítím ve svém srdci, že mezi vámi je mnoho takových, které vzhledem k mé minulosti nepřesvědčí ani to. Nepokládám zkoušku mé mysli za nikterak ponižující a žádám toho z vašich moudrých, jenž ji provede, aby vám pak sdělil vše, co uzná za potřebné.“
Murtagh vstoupil do prostoru, který je odděloval od ostatních elfů a usadil se na trávě. Nato ze skupinky Moudrých vystoupil jeden z elfů a usedl naproti němu. Murtagh se uvolnil a odstranil kouzelné ochrany. Pak dal elfovi znamení, a ten se citlivě, dalo by se říci takřka něžně, ponořil do hlubin jeho mysli. Trn vše starostlivě sledoval, zatímco na shromáždění padlo naprosté ticho. Elfův výraz se měnil od naprosté hrůzy, přes odpor a znechucení spojené s nesmírným utrpením až po konečný výraz hlubokého soucitu. Když skončil, všiml si drak, jak po jeho moudré staré tváři stéká jediná slza.