Kapitola 29. Ďáblova kuchyně
Eragon nemohl spustit pohled z moudrých věkovitých očí té bytosti. Cítil, že jeho mysl je laskavě zkoumána způsobem, kterému by se nedovedl ubránit, ani kdyby se snažil sebevíc. Přesto mu to nepůsobilo žádnou bolest ani nepříjemné pocity. Mysl Pána Pramenů se pohybovala uvnitř jeho vlastní s jemností motýla, silou smršti a laskavým porozuměním. Jasně stačil vnímat, že ostatním kolem se děje stejně. Nikdo z nich však neměl ve tváři vepsáno znepokojení ani obavy. Po chvíli se Pán Pramenů z jejich myslí stáhl a svět se vrátil do normálu. Vzápětí všichni současně uslyšeli vnitřním sluchem příjemný a laskavý hlas:
Tak se konečně setkáváme tváří v tvář, přátelé, které jsem mylně považoval za nepřátele. Nu, za svůj omyl jsem zaplatil ztrátou svých nedobrovolných elitních strážců – dobře mi tak… a jim také… Vydal zvuk, jenž měl nejspíš být něčím jako pousmáním. Obě jeho hlavy si postupně změřily přívětivým pohledem každá polovinu přítomných. Pak pokračoval:
Vaše jména, běžně užívaná i ta pravá, jsem si již stačil přečíst ve vašich myslích, takže mi dovolte, abych se představil já vám. Lidé města El-harím mi říkávali Pán Pramenů, ale mé skutečné jméno je Domidryon, pochází z dávného mrtvého jazyka a kupodivu znamená v překladu do vaší řeči téměř totéž. Můj rod je částečně příbuzný drakům, ale namísto ohně je naším živlem voda.
Ale dost řečí, váš čas je vzácný a já ho mám dostatek, vlastně celé věky. Jste stateční, obětaví a máte ty nejlepší úmysly, proto se můžete pohybovat po mém území zcela svobodně. Jen kdybyste chtěli zkoumat podzemí, dejte si pozor. Skrývají se tam místy záludné nebezpečné propasti a žijí tam tvorové staří jako svět a nebezpeční tak, že každé setkání s nimi by pro vás znamenalo jistou záhubu. I já se některým z nich raději vyhnu a oni zase mně, protože nikdo z nás nechce zbytečně riskovat souboj na život a na smrt. Proto kdybyste se tu kdekoli dostali do potíží, stačí hlasitě vykřiknout mé pravé jméno, a já se objevím, ať jsem v tu chvíli kdekoli. Pak se obě jeho hlavy obrátily k Angele se zvláštním, skoro by se dalo říci smutným výrazem ve tvářích:
Angelo, Strážkyně života, jsi tou nejlaskavější a nejodvážnější bytostí, s jakou jsem se kdy setkal. Přesto nebo spíš právě proto slyš mé varování: Něco mi říká, že by ses od těchto míst měla držet raději dál. Máš před sebou úkol, jehož splnění si může vyžádat oběť tvého života. A je více než pravděpodobné, že vše nakonec skončí právě tady… Ale nebudu mluvit víc, protože vidím, že i ty sama už to tušíš. Na ta slova Angela neřekla nic, jen mírně svěsila hlavu. Pak s naprostou vyrovnaností odpověděla také vnitřním hlasem:
Děkuji Ti, Domidryone, jsi laskavý, ale patří k povinnostem Strážců života přinést i oběť nejvyšší, je-li to v zájmu zachování některé z ras. Já sama jsem doplnila počet členů Kruhu poté, co tuto oběť přinesl můj předchůdce. Ostatně, skutečného fyzického života jsem se dávno vzdala ve chvíli, kdy jsem při obřadu transformace odložila své lidské tělo a přijala tuto jeho ryze energetickou podobu. Ležím vlastně už několik tisíc let pohřbena s několika předešlými Strážci v místě, kolem něhož doma Eragon mnohokrát prošel, aniž by měl tušení o jeho existenci. To ovšem ani v nejmenším neznamená, že by se mi chtělo z tohoto světa odejít, dodala ještě se svým typickým úsměvem, aby trochu odlehčila vážnost chvíle. Všimla si totiž starostlivých pohledů svých přátel, které se na ni upíraly.
Nebojte se o mne, protože já sama se o sebe také nebojím. Tuto otázku jsem si vyřešila již před řadou dní. Nad to, nebezpečí hrozí stejnou měrou nám všem. Bojme se spíše společně o naši zem a tento svět, kterému by v případě příchodu Behemotha hrozila totální zkáza. A protože on se nikdy nedokáže nasytit, hrozila by zkáza i ostatním zemím a světům. Takže v tomto boji nejspíš nebudeme sami, jelikož ostatní členové Kruhu se s velkou pravděpodobností do něj tou či onou formou také zapojí. Teď se společně podívejme, co na nás v El-harímu čeká a pak rozhodněme, co dál.
Domidryon se na znamení úcty dotkl čenichy obou hlav Angeliných tváří a Solembum udělal něco, co ještě nikdy předtím v lidské podobě – vzal Angelu za ruku. Ti dva v té chvíli vypadali téměř jako matka a syn, a ostatní se při tom pohledu neubránili úsměvu smíšenému s dojetím.
Celá skupina vyrazila dál zatáčkou k místu, kde očekávali, že se jim otevře první výhled na město. Domidryon, který byl vyšší, než ostatní, a viděl proto víc, jim naznačil pohybem horní tlapy – napůl ploutve a napůl lvího spáru – aby byli opatrní. Postupně se jim otevřel výhled z výšky na město a jeho okolí a nikdo nebyl mocen slova. Všichni měli v živé paměti obrovskou nástěnnou fresku z hradu ve Vel-Darenu, která zobrazovala El-harím v celé jeho výstavné kráse, v nádherné krajině plné zeleně a prudce tekoucích řek, ústících do překrásného jezera. Očekávali smutný pohled na vyprahlou zem a rozvaliny kdysi honosných staveb. Na to, co uviděli, ale nikdo z nich, snad jen částečně s výjimkou Angely, připraven nebyl. Nemohl být. Kdyby byli věděli o Behemothovi víc, poznali by, že tohle je pravým znamením nastupující konečné apokalypsy. Nebo by si to alespoň mysleli, protože něco takového ještě v historii tohoto světa nikdo neviděl, aby o tom zanechal zprávu.
Když Eragon vyhlédl konečně do krajiny, měl chvíli dezorientující pocit pouštní fata morgany. Vzduch u úpatí hor se tetelil do značné výšky žárem, který však nemohl být vyvolán pouze následkem žhavého pouštního slunce. Zkreslené vidění znemožňovalo přesně určit linii obzoru. Vlnící se vzduch lomil světlo nejrůznějšími bizarními způsoby. Současně se začal stále silněji ozývat hukot, který by se dal nejspíš přirovnat k nejhlubším varhanním píšťalám znějícím naráz v hrozivé disonanci. Když děsivé apokalyptické varhany dosáhly největší síly, začala se všem chvět země pod nohama a ze zatím nezjistitelného zdroje vyšla rudá záře, jež na vrcholu své intenzity dosáhla téměř žlutooranžového zabarvení, než se opět beze stopy vytratila. Do tváří pěti hrdinů dýchl závan vzduchu horkého tak, jako kdyby se na okamžik otevřely brány samotného pekla. O jeho zápachu se dalo bez nadsázky říci to samé. Jak žhavý vzduch prudce vystoupal vzhůru, byl nad zemí nahrazen o něco chladnějším vzduchem ze širokého okolí. Na krátkou chvíli tak Eragon mohl nezkresleně sledovat děsivé výjevy na horském úpatí hluboko pod nimi. Viděl město v troskách rozpadlých tak, že jen stěží bylo ještě možno vytušit v té změti původní smělý architektonický plán. Nestabilní ruiny totiž trpěly další a další újmu následkem periodicky se opakujících otřesů záhadného původu. Když nad tím přemýšlel, nedovedl si v této chvíli představit kouzlo tak mocné, aby bylo schopné poskládat tyto haldy porůznu rozmetaných kamenů a suti zpět do původní podoby výstavné metropole. Na úpatí svahu, na němž město stálo, zela gigantická jáma, jejíhož dna Eragon nedohlédl. Nad ní v chaotickém a zdánlivě neuspořádaném reji poletovaly poloprůhledné stíny šedého zbarvení a neurčitých tvarů. Jeden prudce vylétl až téměř do výšky, kde stáli. Ačkoli se zdálo, že sleduje nějaký určitý záměr, protože několikrát, jednoznačně veden vlastní vůlí, zakroužil, jakoby se rozhlížel, naši poutníci ho nejspíš nezajímali. Nebo alespoň prozatím. Pak slétl prudce dolů k ostatním a jejich rej začal postupně dostávat jakýsi podivný smysl. Během několika sekund se všechny stíny spojily v jeden, který vzal na sebe podobu olbřímího ohyzdného draka. Šedý stínový netvor rozevřel létací blány, několikrát zakroužil ve stoupavé spirále, a když nabral dostatečnou výšku, vrhl se střemhlav prudce přímo do jámy. Chvíli se nedělo nic, ale pak se znovu ozvaly hrozivé hlubinné varhany, a jak jejich zvuk sílil až k nesnesení, začala z hlubin jámy stoupat rudá záře, kterou již Eragon spatřil dříve. Na samotném vrcholu ďábelského crescenda z jámy vybublala žhavá láva, která se částečně vylila přes její okraj. Hladina magmatu začala okamžitě klesat a v tom okamžiku z ní nedotčen žárem vylétl onen odporný stínový drak, který usedl na kraj v místech, kde láva ještě rudě žhnula, a počal ji hltavě požírat. Když skončil, měl Eragon dojem, jako by se drak o malinko zvětšil a jeho stínová podstata poněkud „zhoustla“. Vzápětí se drak rozpadl na stovky stínových útvarů a vše začalo nanovo. Než vzduch opět dýchl žárem a výhled na čas znemožnilo jeho tetelení, došlo Eragonovi, na co se vlastně díval. Ten pekelný ďáblův kotel byl kdysi nádherným jezerem Tan-el-harím…
Všichni včetně Domidryona měli už tou dobou pozorování víc, než dost. Scházet níž představovalo zbytečné riziko a stejně by nejspíš už nic nového neobjevili. Než se ale vydali zpět, spojil se Eragon s Nasuadou a Arya s Däthedrem. Namísto dlouhých řečí a zbytečného vysvětlování prostě oba otočili stříbrné očarované plochy svých zrcadel směrem k horskému úpatí… Když obrátili zrcadla opět k sobě, jejich protějšky mlčely jako zařezané, v obou párech očí čirý děs. První našla řeč kupodivu Nasuada:
„Eragone! Vraťte se zpět, jak nejrychleji to půjde. Nejen vy, ale i my zde stojíme před obrovskými problémy. Začala nová válka, a musíme se nutně poradit, co dál. Teď řeknu jen tolik, že tvůj bratranec a můj statečný velitel Roran se zase jednou vyznamenal a zachránil s hrstkou svých věrných a s Murtaghovou sice o fous, ale přece jen včasnou pomocí, Alagaësii alespoň na čas před jistou zkázou.“ Teď bylo na Eragonovi, aby se tvářil ustaraně. Do toho však rozhodně vpadla Angela:
„Nasuado, máš pravdu. Vracíme se neprodleně, čekej nás v Therinsfordu se západem slunce.“ Ačkoli královna zjevně nechápala, jak se k ní tak rychle chtějí dostat a jak může Angela vědět, kam právě směřuje, jenom krátce přikývla a přerušila spojení. Däthedr se rozloučil s Aryou ujištěním, že jízdní jednotka o síle tisíce elfů z Gil´eadu vedená Winiraelem bude na místě včas, nehledě na to, že Vanir jako vyslanec elfů nepochybně s Nasuadou vyrazil také Roranovi na pomoc.
Domidryon vše starostlivě sledoval a když dorazili mezi patníky lemující cestu k vrcholu průsmyku a nastal čas loučení, oslovil vnitřním hlasem všechny přítomné:
Mí milí nově nalezení přátelé, vidím, že jste zmítáni starostmi o svou zem a o celý náš svět. Dovolte mi, abych vám vaše nelehké břemeno alespoň trochu pomohl nést. Je jasné, že budete potřebovat, aby zde někdo zůstal a hlídal vývoj situace. Usnadním vám volbu tím, že, samozřejmě jen pokud o to budete stát, úlohu strážce převezmu. Kdyby se zde situace začala vyvíjet nějak dramaticky, požádám své příbuzné v Dračích i Beorských horách, aby zabarvili všechny vodní toky i jezera rudě. Zatím povstávající Behemoth, jak se alespoň zdá, teprve sbírá síly. I když zřejmě dost rychle a způsobem, který ještě nikdy nepoužil, dodal již takřka pro sebe.
Ačkoli Eragonovi vyvstaly v mysli další otázky, dokázal je v časové tísni potlačit, a protože vycítil v myslích svých přátel důvěru, kterou vůči Domidryonovi instinktivně cítili, s radostí s jeho návrhem za všechny souhlasil.
Jakmile se se Strážcem pramenů rozloučili, vydali se ke staré strážnici na vrcholu průsmyku, kde na ně již netrpělivě čekali všichni čtyři draci, jimž jejich Jezdci promítali do myslí obrazy všeho, co na úpatí hor zahlédli. Angela s Blödhgarmem své vzdušné oře odvolali, zatímco Arya a Eragon nasedli na Fírnena a Safiru. Angela se soustředila a vytvořila portál takových rozměrů, aby se oba draci do něj pohodlně vešli a všichni pak současně vstoupili do jeho temně modrého nitra. K Eragonovu velkému překvapení nevystoupili z Brány nikam do volné krajiny, ale ocitli se v jakési podzemní prostoře, do níž pronikalo rozptýlené denní světlo zvláštní mlžnou clonou, jež zakrývala vchod. Současně se zde rozléhalo hučení tekoucí vody, padající z veliké výšky. S jejich příchodem se na sloupech podpírajících strop nezměrného jeskynního prostoru rozsvítily věčné lampy. Poutníci vrhli překvapené pohledy na Angelu, která vystoupila z portálu jako poslední těsně před tím, než beze stopy zmizel. Ta se na všechny přítomné trochu záhadně usmála a řekla:
„Vítejte, přátelé, v Síních Transformace. Zde jsem podstoupila svůj obřad a vedle v Sále Věčného Odpočinku je uloženo mé tělo spolu s těly mých předchůdců v Alagaësii. Tyto síně jsou pro kteréhokoli Strážce života absolutně bezpečným útočištěm, do něhož nemůže vstoupit nikdo jiný, než ten, kterého sám pozve. Nezvaný host je prostě mine, neschopen objevit začarovaný vstup. Vy ale, až odsud vyjdete, budete vědět, že vodní clona, spadající přes vchod, je spodní částí vodopádu Igualda na řece Anoře a ke vchodu že vede kouzlem skrytá stezka, která od této chvíle bude pro vás viditelná. Draci po ní ovšem neprojdou, takže jim radím prostě vodní clonou proskočit, trochu se smočit v řece a počkat na nás u mostu do Carvahallu.“ Na ta slova oba Jezdci rychle sesedli, aby náhodou draky nenapadlo chtít se osvěžit i s nimi na hřbetech. Koupel v Anoře byla i v plném létě záležitostí spíš pro ledního medvěda, než pro člověka či elfa. Sotva se Eragon s Aryou dotkli nohama země, oba draci vyrazili k východu, jímž proskočili a vzápětí žuchli s hlasitým žbluňknutím, slyšitelným i přes hukot padající vody, do řeky o několik metrů níž. Zbylí poutníci vyrazili vedeni Angelou husím pochodem po stezce ve skrytu vodopádu, až došli na cestu ke carvahallskému mostu, po níž spěchali na místo setkání s draky. Angela s Blödhgarmem si opět přivolali své šupinaté přátele a společně se rozletěli do Therinsfordu. Okázalým příletem chtěli pozdvihnout bojovou morálku obyvatel Palancarského údolí, jež byla logicky i po vítězně odraženém útoku poněkud otřesena. Konečné ztráty na jejich straně totiž dosáhly nakonec dvou set vojáků. Udivení Roranovi válečníci, likvidující tu smutné pozůstatky bitvy, si stínili oči a překvapeně sledovali letku čtyř draků, jakou údolí nevidělo dobrou stovku let, jež se tu objevila jakoby odnikud, kterak mizí směrem k Therinsfordu.