Kapitola 36. Pochyby

Když si s Trnem vylíčili své zážitky v odloučení, vydal se Murtagh hledat Angelu. Našel ji v jídelně, kde na něj již čekala u stolu prostřeného k snídani. Zatímco Murtagha spánek osvěžil a shledání s postrádaným přítelem mu vrátilo alespoň malou část optimismu, s nímž se včera vydával na Velkou Radu, jinak vždy energií překypující Strážkyně Života vypadala sklesle a nevyspale. Mladý Jezdec si vzpomněl na slzy, které viděl v noci na její ušlechtilé tváři, ale ostýchal se jí na cokoli zeptat. Byl rozhodnut dát Angele příležitost začít rozhovor jako první. Již se zdálo, že bude čekat marně, protože celá snídaně proběhla kromě několika běžných frází v tichu. Pak se ale Angela rázně zvedla od stolu, jakoby se k něčemu závažnému odhodlávala. Podívala se zpříma na Murtagha pohledem, jaký u ní ještě neviděl. Z jindy obvykle pichlavých čtveráckých očí s jiskřičkami potlačovaného humoru teď vyzařovala železná vůle a nezlomné chladné odhodlání, půvabný obličej pohledné ženy nyní působil takřka nepřívětivě, jak se cele soustředila na to, co měla v plánu:

„Murtaghu, ve shodě s tím, co ti včera Velmistr slíbil, tě teď mám za povinnost seznámit se vším, co se na Radě projednávalo. Pojďme do zahrady za Trnem, který, myslím, už také posnídal a měl by být u toho. Nemohu popřít, že výsledek jednání mnou značně otřásl a také ti nehodlám zatajit některé mé osobní pochybnosti, kterých se nemohu zbavit.“ Murtagh jen mlčky přikývl, protože tohle byla řeč, která ho děsila a kterou tak zpola po předchozím dění očekával. Ani on sám se nemohl zbavit určitých pochyb o některých událostech, jichž tu byl v tak krátké době svědkem. Někde v hloubi své bytosti věděl, že věci by tu měly vypadat a probíhat jinak, hlavně ty, které se týkaly samotného Velmistra. Vyšli z domu do slunného rána, prošli krásnou zahradou s neznámými rostlinami, jejichž květy se začaly pod zlatým sluncem otevírat a vydávat příjemnou uklidňující vůni. Na samém konci zahrady na hraně útesu lemované řídce rostoucími nevysokými stromy narazili na Trna, který zamyšleně pozoroval nekonečnou hru vln tyrkysového oceánu a při tom trávil bohatou snídani. Angela usedla do nyní již oschlé trávy a s pohledem upřeným k dalekému obzoru se dala do líčení jednání Rady:
               „Vlastně nevím, odkud začít, aby vám vše dávalo smysl. Popisovat, co kdo řekl a co si myslel, dost dobře nemohu, protože se ve chvíli, kdy Rada začne, stáváme v podstatě jedinou myslí. Je to ještě o kousek dál za mezí, k níž se blížíte vy dva s Trnem, když nejtěsněji propojíte vaše mysli, protože vy jste si stále při tom plně vědomi svých vlastních „já“. V našem případě se rozdíly mezi našimi „já“ až na nepatrný zbyteček potřebný k návratu do normálu takřka úplně stírají. Současně vám však zase nemohu předkládat výsledné závěry Rady jako své vlastní, protože to by nebyla pravda.“ Murtagh i Trn na znamení, že pochopili, souhlasně přikývli a Angela pokračovala:
               „Nejprve se probírala vojenská situace v Alagaësii, ale protože tu zatím nejde z pohledu Kruhu o ohrožení některé z tam žijících ras až k jejímu vyhubení, bylo to posuzováno okrajově jako místní problém našeho světa, k jehož řešení jsem oprávněna v případě zásadního vyostření za přípustnou mez já sama. Sice byly probírány některé možnosti účelné obranné taktiky, ale zatím je ve hře příliš mnoho neznámých. Proto všechny zvažované postupy k potlačení konfliktu končily nějakou možnou tragédií pro naše přátele. To byly ony obrazy, které tě k smrti vyděsily,“ usmála se Angela omluvně na Murtagha. Ten jí teď doslova visel na rtech v očekávání, co přijde dál. Vzpomněl si totiž na jeden včerejší obraz, který se týkal právě jí, a působil mu ještě i při pouhé vzpomínce sevření u srdce. Začínal chovat tu neobyčejnou ženu v hluboké úctě a představa tak krutého konce, jaký měl být pro ni osudem uchystán, se mu stávala čím dál víc nesnesitelnou. Pokud Strážkyně jeho vnitřní rozpoložení zaznamenala, nedala to nijak znát a vyrovnaným hlasem pokračovala:
               „Největší pozornost věnovala Rada situaci v El-harím. Tento Pán Démonů totiž představuje skutečné nebezpečí pro všechny světy v blízkém a posléze i vzdáleném Prostoru. Ať se vám to, přátelé, bude zdát sebevíce neuvěřitelné, on bude po čase schopen náš i ostatní světy doslova pozřít! Poruší tak rovnováhu v Prostoru, a dojde ke katastrofám neuvěřitelných rozměrů. Jednou se to již stalo. Když se podíváte v našem světě na severní noční oblohu, uvidíte tak přibližně v polovině její klenby téměř kruhový větší tmavý prostor mezi hvězdami. Říká se mu „Démonův pytel“ a to nikoli náhodou. Jednou tam, kdesi v nezměrné dálce, povstal Pán Démonů, jehož tamní obyvatelé nezastavili včas. Za oběť mu padly desítky světů i s jejich slunci. Jeho řádění zastavila náhoda, když se pokusil pozřít hvězdu, která z nějakého záhadného důvodu vyzařovala téměř výlučně pozitivní energii, jež tvořila její podstatu. Při střetu s naprosto negativní energií, která naproti tomu tvoří zase Behemothovu podstatu, došlo k vyrovnání úrovní obou energií provázenému nesmírnou explozí, jež na naší obloze vytvořila po několik desetiletí viditelné druhé slunce, které svítilo i v noci. Možná se existencí takových hvězd brání zničení samotný Prostor, kdo ví? Jinak by tehdy Behemotha nic už nedokázalo zastavit. Tenkrát měl celý Prostor neuvěřitelné štěstí, a proto tu dnes spolu můžeme takhle hovořit…“ Murtagh měl pocit, že i přes nespornou zajímavost všeho, co Strážkyně vyprávěla, tím sleduje ještě nějaký jiný záměr. Jako by je chtěla připravit na něco, co přijde. Trn jeho dojem sdílel a Murtaghovi dnes už podruhé vyvstal před vnitřním zrakem obraz Angely s hořícími vlasy po kolena v lázni vroucí lávy a odporného šedého draka, jenž se k ní zvolna sklání s úmyslem ji pohltit svými nechutnými čelistmi. Jako na potvrzení jeho úvah Strážkyně, která přestala předstírat, že si jeho myšlenek není vědoma, znovu promluvila tichým hlasem:
               „Ano, přátelé, tak se nejspíš naplní můj osud. Každý Strážce Života má energetickou podstatu, a ta podstata je absolutně kladná. Proto krajním řešením situace s Behemothem může být úspěšný pokus o anihilaci jeho záporné energie kladnou energií Strážce.“ Murtagh i Trn ze sebe současně vyrazili:
               „To ne!“ A Murtagh ještě dodal:
               „MUSÍ přece existovat nějaká jiná cesta, jak tu zrůdu zničit! Proroctví jasně hovořilo o pomoci Poraženého Vítěze.“
               „Děkuji Vám oběma za starost,“ odpověděla Angela vlídně. „Jakákoli v minulosti vyslovená proroctví nutně vycházejí z úrovně poznání své doby spojeného s osvícenou intuicí osob, jež je vyslovily. A toto proroctví je staré spoustu let. Ani nás Strážce by dokonce ještě před měsícem nenapadlo, jak se věci vyvinou. Je docela dobře možné, ba velmi pravděpodobné, že veškerá vaše spojená síla nebude na porážku Pána Démonů v jeho nové podobě stačit a nebudete pro něj víc, než dotěrný hmyz. Proto teď musím nastoupit cestu, jejíž konec se mi nikterak nelíbí, ač jsem užila života dosyta. Jen pro tvůj, klid, ušlechtilý Jezdče, bolest pocítím až v okamžiku, kdy té stvůře dovolím, aby mě pozřela. Do té doby budou fungovat mé přirozené obrany, o nichž jsme hovořili včera. Nebo také ne, ale to poznám, až již stejně nebude cesty zpět…“

Na skupinku přátel padlo hrobové ticho. Murtaghovi s Trnem nešlo na rozum, jak je možné, že celý mocný Kruh Strážců Života nebyl schopen vymyslet jiné, než toto nejjednodušší, avšak brutální řešení. Zdálo se, že nejvyšší oběť, k níž právě odsoudili jednu z nich, je nechává naprosto v klidu. Právě chtěl vybuchnout nahromaděným pocitem nespravedlnosti a Trn začal nespokojeně dýmat z nozder, když Angela opět promluvila:
               „Vím, že se vám zdá divné, s jakou samozřejmostí Kruh přijal fakt, že brzy nejspíš bude o jednoho jeho člena méně. Ale to je v pořádku. Nezapomeňte na skutečnost, že to bylo současně také mé rozhodnutí. Jsme všichni přece v té chvíli jedinou myslí. Každý z nás s něčím takovým musí stále počítat. Není tedy třeba nějakých projevů soucitu nebo zoufalého hledání náhradních a méně účinných řešení – všichni se v té chvíli cítili stejně, jako já, a já jsem zase cítila jejich účast. Tak proč nějaké dlouhé loučení? Strážci odcestovali hned po skončení Rady, protože nechávat svěřený svět nadlouho bez dozoru se může každému z nás těžce nevyplatit. Také my se ještě dnes vrátíme zpět do toho našeho, ale přiznám se vám, že se budu tentokrát vracet s pochybami, o něž se s vámi chci teď podělit.“ Murtagh napětím ani nedýchal, protože správně tušil, že teď dojde také na jeho vlastní pochybnosti. A také se dočkal:
               „Murtaghu, Trne, vím, že vás dost mátlo chování Velmistra Garrha. Upřímně řečeno, poněkud mate i mě. Musíte ale něco pochopit. Velmistr je osobou, v jejíchž rukou spočívá soustředěna snad nejvyšší magická moc v celém Prostoru. V našem světě se pěstují dva druhy magie – magie Slova a magie Přírody. Mě jste po našem příchodu sem viděli provést kouzlo z oblasti magie Pohybu, kterou zase pěstují v jiných světech. Všechny tyto tři druhy magie ovládá každý Strážce. Jen Velmistr sám ovládá ještě poslední, čtvrtý druh magie – magii Myšlenky. Kdo zvládne ke třem prvním ještě tento druh magického učení, stane se někým, koho primitivní národy mohou vzhledem ke své úrovni poznání právem nazývat Bohem. Pokud se totiž Velmistrovi zachce, každá jeho myšlenka se stane skutečností. Je to ale velmi nebezpečné, protože každý člověk zažije občas v životě chvíle, kdy v něm, byť i jen na několik okamžiků, převládne jeho temnější já plodící myšlenky, jež, převedeny v návalu emocí ve skutečnost, mohou přivodit nevratné tragedie. Představte si, že bych se na vás rozzlobila tak, až bych si přála vidět někoho z vás mrtvého – a ono by se to vzápětí stalo skutečností… Nevratnou – protože ani mistr Všech Magií nedokáže přivést mrtvé zpět k opravdovému životu, to je jeden z nepřekročitelných zákonů Prostoru. Ostatně, Murtaghu, ty i já jsme pocítili dotek Velmistrovy zloby včera v noci. Tenkrát před lety mě tím Velmistr nejen potrestal, ale současně také poučil o podstatě Temnoty, když jsem ji během mého zácviku jako nováček mezi Strážci byť i jen nepatrně podcenila. Včerejší noc mě ale přepadl pocit, že Garrh jednal neuváženě prchlivě. Vždyť tě tím ve tvém momentálním stavu mohl zabít a neshody mezi námi nebyly ani zdaleka dostatečný důvod k něčemu takovému. Nad to vědomě dopustil, aby se nás Temnota alespoň letmo dotkla. Jako by se nedokázal ovládnout včas… Mě peskoval za nedostatek přímosti, ale čím jiným bylo jeho jednání s tebou, než tě v podstatě vydíráním donutil k propojení s námi? A já jsem mu tak slepě důvěřovala, že jsem k tomu svými provokacemi ještě přispěla…“ Na to Murtagh jen mávl rukou a tak Angele naznačil, že tato záležitost je jednou provždy zapomenuta. Ta po krátké odmlce pokračovala:
               „Abyste to pochopili správně: Velmistr stále představuje nejmoudřejšího a nejsilnějšího z nás Stále také zůstává živoucím zosobněním Nejvyššího Dobra v Prostoru. Jenže tato skutečnost nyní zjevně začíná dostávat jemné, ale nepřehlédnutelné trhliny. Vede k tomu několik fakt. Garrh je prvním a jediným Velmistrem, kterého kdy Kruh Strážců Života měl. On jej totiž před eony věků založil k obraně před Nejvyšší Temnotou. A výborně to fungovalo! Jenže i v té nejušlechtilejší duši nutně musí po tak dlouhé době dobrovolní izolace spojené s dosažením nejvyšší možné úrovně současného magického poznání dojít k negativním změnám. Aby této míry poznání dosáhl, byla jeho izolace nezbytná, ale současně jej odtrhla od skutečného života, do něhož se po završení poznávacího procesu již nemohl vrátit pro nutnost zachovat si za každou cenu emocionální rovnováhu. Ztrácel tedy nutně časem smysl pro míru věcí, a to se dnes již pomalu začíná projevovat. Také zřejmě získal dojem neomylnosti (mimochodem téměř oprávněný), který následkem únavy za léta úspěšné služby Kruhu pomalu vyplouvá na povrch. Díky tomu všemu by se nakonec mohl velmi pozvolna a nepozorovaně obrátit ve svůj vlastní strašlivý protipól, a stát se tak pro celý Prostor nebezpečným…“
               „Tak?! Já už podle tebe, Angelo, začínám bláznit a stávat se nebezpečným?! To mi říkáš ty, má kdysi nejmilejší Strážkyně, s níž jsem sdílel z vlastního poznání vše až k samé hranici, za níž nesmím zajít? Jaké zklamání! Věř, že kdybych nevěděl, jak důležitou roli budeš brzy hrát ve tvém světě, naložil bych s tebou, jak si zasloužíš! Teď se mi všichni kliďte z očí. HNED,“ zařval Garrh, který se, nepříčetný vzteky, náhle objevil v jejich středu. Jeho oči plály, zlatý plnovous měl rozcuchaný a sevřenými pěstmi hrozil trojici přátel. Ti na nic nečekali. Angela s Murtaghem v nevyslovené shodě vyskočili Trnovi na hřbet. Draka nemusel nikdo dvakrát pobízet, několika skoky se odrazil, zamával křídly a doplachtil s nimi před černou skalní stěnu, z níž se včera vynořili. Angela již mezitím držela v ruce zářící vejce, skála se otevřela a Trn i s nimi na hřbetě hbitě vklouzl do vzniklého otvoru. Pak po jednom zmizeli v mezihvězdném portálu.

Když se Murtagh znovu poskládal dohromady, byl opět v Alagaësii a před otevřeným vchodem do temné Síně Transformace jej již očekávali Angela a Trn. Když došli do síně, v níž v pořádku našli předtím odložené věci, přerušila Strážkyně své mlčení:
               „Je to horší, než jsem očekávala. On nás ŠPEHOVAL! A VYHNAL nás jako bandu otrapů… Můj vzor, přísný a spravedlivý Mistr, laskavý člověk… S tím se lze opravdu smířit jen těžko…“ Pak se rozplakala. Hořce a dlouze. Murtagh ji neobratně a plaše hladil po krásných kudrnatých vlasech a cítil k té ženě hlubokou lítost. Po nějakém čase Angela přestala plakat, uchopila Murtaghovu ruku, kterou ji hladil, přitáhla si její hřbet k ústům a jemně ji políbila.
               „Máš srdce na pravém místě, Jezdče, a proto mi teď ty i Trn musíte něco slíbit: Nikomu se ani slůvkem nezmíníte o tom, co jsme zažili ani o rozhodnutí Rady. Je to naprosto nezbytné, protože by to podkopalo víru všech, kdo v nás vkládají nějakou naději.“ Když jí to oba, ač neradi, slíbili, vydali se všichni pozdním odpolednem na cestu do Therinsfordu, kde, jak správně předpokládali, byli již netrpělivě očekáváni.