Kapitola 35. Probuzení
Horší kocovinu snad Murtagh v životě nezažil. Tísíce vzteklých trpaslíků si pravděpodobně prokutávaly svými kladívky týlem jeho lebky cestu ven, každý paprsek světla v jeho očích byl dýkou zabodnutou hluboko do mozku a pohnout byť jen nepatrně tělem znamenalo takový záchvat nevolnosti, že na to raději ani nepomýšlel. Nevěděl, jak dlouho už tu takhle leží, jen si zoufale přál, aby třeba i umřel, jen aby to všechno nemusel dále snášet.
Aby umřel?
S náhlým zděšením si vybavil, čeho byl ve svém předchozím deliriu svědkem a tlumeně zasténal. K jeho lůžku za pár okamžiků nato přispěchaly lehké kroky a rozpáleného Jezdcova čela se dotkly laskavé ruce. Bylo to jako hojivé pohlazení a Murtagh cítil, jak všechny jeho obtíže kamsi odplývají a jemu se opět vrací jasná mysl. Pokusil se na posteli posadit, ale okamžitě byl zatlačen zpět do lehu dalším párem rukou.
„Nespěchej, příteli. Návrat k normálu nějakou dobu potrvá. A, mimochodem, vítej zpátky na světě,“ uchechtl se Angelin hlas. Murtagh opatrně otevřel oči a s ulehčením zaznamenal, že ostré dýky z jeho mozku také zmizely a on hledí do přívětivé tváře Strážkyně Života. Z druhé strany postele na něj poněkud zkroušeně hleděl Velmistr Garrh, žadonící pohledem o odpuštění. Za okny nádherného pokoje v domě, kde je stařec ubytoval, panovala hluboká noc a v místnosti tlumeně zářila kouzelná světla podobná těm v Alagaësii. Garrh si všiml Murtaghova udiveného pohledu a poněkud nejistě promluvil vnitřním hlasem:
Přijmi mou omluvu, statečný Jezdče. Nikoho z nás nenapadlo, jak se celá věc vyvine. Rozprava byla tak vzrušená, že někteří z nás v jejím zápalu přestali brát ohledy na to, že jsi na nás také napojen. Velmistrova slova Murtagha poněkud podráždila, takže dost nakvašeně odpověděl:
Rozprava? Žádná se přece nekonala! Pumpovali jste mi do lebky jeden hnus za druhým a to tak přesvědčivě, až jsem si myslel, že to opravdu prožívám! Garrhu, řekni mi jedno: Co to mělo za smysl? A mimochodem – kde je Trn? Necítím ani jeho mysl! Místo Velmistra však odpověděla Angela:
Právem se hněváš, ale věz, že něco takového nikdo z nás nezamýšlel. Ale teď pěkně jedno po druhém, a brzy všechno pochopíš. Nato přešla do běžné řeči, aby se Murtagh zbytečně nevyčerpával:
„Nejprve ti musím vysvětlit, proč jsi žádnou diskusi mezi námi nezpozoroval. Struktura naší mysli se po obřadu transformace zásadně mění. Přestože naše těla sice vypadají normálně, jsou teplá, zachovávají si všechny tělesné funkce včetně dýchání a obíhá v nás krev, jejich stavebními prvky však nejsou svaly, kosti, šlachy a vnitřnosti – tedy ano, všechno tohle jaksi máme a funguje to, jak má, jenže podstatou našich tělesných schránek je čistá energie - něco, co na rozdíl od fyzických těl běžných bytostí nepodléhá rozkladu a nestárne. Proto jsme nesmrtelní, dokonce více, než Jezdci, draci a elfové, jejichž stárnutí je díky jistým pradávným magickým zásahům zpomaleno tak, že je ani nelze pořádně pozorovat. Nás dokonce ani nejde jednoduše zabít, jedině ze zálohy a ještě pouze jistým druhem zbraní, které vlastní v našich světech málokdo. Pokud totiž útok na nás zpozorujeme, dokážeme energii v našich tělech přeskupit, a upravit jejich povrch do tvrdosti diamantu. Veškeré mé brnění je vždy pouhou maškarádou pro okolí. Teoreticky bychom mohli bojovat nazí a nikdo by nám stejně nemohl způsobit zranění. Vlastně jediné omezení, které máme, je to, že nikdy nezplodíme potomky ani mezi sebou ani s nikým z naší rasy. Je to tak správné, protože do úřadu Strážce je vybrán vždy ten nejvhodnější z daného světa bez ohledu na rasu, jejímž je příslušníkem. Tak není nikdy sporu o nástupnictví…“ Na chvíli se odmlčela, její pohled zabloudil kamsi do neznáma a přes ušlechtilou tvář jí přelétl stín. Murtagh se však ovládl a spolkl otázku, která se mu už rodila v mysli. Ponechal Angelu jejím myšlenkám, z nichž se za chvíli sama vymanila a pokračovala:
„Omlouvám se za dlouhou odbočku, ale byla nutná, abys pochopil, kým vlastně jsme. Stejně, jako je dokonalé naše tělo, je díky podstatě našich mozků dokonalá i mysl. Všechny procesy v ní probíhají mnohonásobně rychleji, než v mysli smrtelníků, proto jsi nebyl schopen rozpravu sledovat. Viděl jsi před svým vnitřním zrakem pouze výsledky různých navrhovaných řešení, které nás, podobně jako tebe, hluboce citově zasáhly, a proto jsme u nich myslí setrvali déle. Tak stačily tyto nehezké obrazy proniknout i do tvé mysli…“ Angela se opět na chvíli odmlčela, a toho Murtagh využil:
„Mám tomu rozumět tak, že to, co jsem viděl, se díky nějakému vašemu plánu skutečně stane?!“ Zeptal se s hrůzou v očích. „Vždyť tam nebyl jediný obraz záchrany, vítězství nebo konečné spásy…,“ dodal ještě polohlasem. „Nejsem tedy tím vyvoleným z proroctví a zrodil jsem se jen k tomu, abych musel být svědkem konečného zániku všeho, co jsem na tak mizivě krátkou dobu konečně našel?“ Angela pohladila konejšivě Murtagha po čele, ale s odpovědí na jeho zoufalou otázku přispěchal Garrh:
„To si teď už nemyslím, Jezdče. Prokázal jsi dnes neuvěřitelnou houževnatost a schopnost vzdorovat zlu až do posledního dechu. Tvůj vzdor tě nakonec alespoň na chvíli vyrval ze mdlob, do nichž jsi pod dojmem hrůz promítnutých do tvé mysli už začal téměř rezignovaně upadat. Pokud tedy uspěješ, což ti nemohu zaručit, nebude to díky proroctví vyslovenému nějakým neznámým mágem částečně na základě jeho osvícené intuice a částečně na základě tehdejšího stavu poznání. Dnešní skutečnost je totiž podle všeho jiná, než s jakou proroctví počítalo. Takže tebe sice ten neznámý mág viděl téměř na sto procent správně, ale situaci, jíž se budeš muset postavit, neodhadla jeho intuice přesně. Pokud nakonec uspěješ, bude to díky tvé schopnosti vzdorovat zlu, jehož podstatu jsi měl před sebou a pociťoval na vlastní kůži po většinu tvého krátkého života, a proto sis je stačil důkladně a s konečnou platností zošklivit.
K obrazům, které jsi viděl v mysli, ti řeknu jen toto: Ne každá hrůza přinese ve svém důsledku konečný zmar a ne každá oběť přinese konečné vítězství. Ani my nedokážeme jednoznačně říci, co z toho, co jsi viděl, se nakonec opravdu stane. Vše bylo jen naším myšlenkovým modelem, nikoli nějakým v tu chvíli hromadně vysloveným proroctvím. Jsem si ale téměř jist, že nejméně k jedné z těch věcí bude muset dojít, má-li být zlo konečně poraženo. Netrap se tím však zbytečně už teď, protože běh osudu se dá změnit jen s největšími obtížemi, pokud vůbec…“
Velmistrova poslední slova nicméně nepřinesla Murtaghově rozjitřené mysli sebemenší útěchu, ačkoli tak byla dojista upřímně míněna. Celým tělem mu projelo nepříjemné zamrazení a současně mu v mysli vytanula otázka, která se jevila nabíledni:
„Velmistře Garrhu, nebylo by tedy nejlepší pustit se nejprve do boje s Behemothem, ještě než vražedná válka v Alagaësii vypukne naplno a dokud ta zrůda nenabrala plnou sílu?“ Stařec si pohladil zlatý plnovous a s odpovědí si dal načas:
„Tvá otázka, Jezdče, je oprávněná a taková taktika by se mohla na první pohled jevit jako správná. Jenže se začalo dít něco, co doposud za eony let nebylo popsáno. Podoba Behemotha se tentokrát stala odpornou parodií podoby dračí. K tomu zatím nikdy nedošlo. Způsob, jak získává ta stvůra potřebnou energii ke svému růstu z lávy vyvržené z hlubin země, je také něčím naprosto mimořádným. To jí dává možnost vytvořit z přebytečných vilforů armádu pouštních šejtanů na svou ochranu v době, kdy ještě není plně vyvinuta. Přitom, zachová-li se po případné Behemothově porážce byť i jen jeden jediný šejtan, může opět tímto novým způsobem někde ve skrytu rychle dorůst v nového Behemotha a pokračovat v díle zkázy. Pán Démonů každou dosavadní porážkou sílil na základě předchozích zkušeností uchovaných v paměti každičkého vilfora a v síti latentního zla, jakéhosi podkritického množství negativní energie, rozprostřené po celém vašem světě. Proto každé jeho znovuzrození představuje stále větší ohrožení pro váš svět i celý Prostor. Velká Rada se shodla na tom, že Behemothovi bude třeba umožnit dosáhnout maxima jeho síly, až už nezbude žádná její rezerva a všechny jeho zdroje budou soustředěny v něm samém. Zdá se to sice nelogické, ale jedině tak budeme mít jistotu, že až udeříme, dostaneme šanci zničit Pána Démonů ve vašem světě jednou provždy. Současně tak také zmizí pavučina latentního zla, váš svět obetkávající. Tak již žádný náhodně nově vzniklý vilfor nebude mít z čeho čerpat sílu k přežití a potřebné vědění. Proto zanikne krátce po svém zrodu, pokud by k němu nějakou nešťastnou náhodou došlo. Konečné řešení to sice nepředstavuje, ale k vytvoření nové pavučiny latentního zla dojde až za dobu přibližně stejně dlouhou, jak dlouho již existuje váš svět od jeho zrodu v lůně Prostoru.“ Na to Murtagh jen beze slova přikývl, protože závěry Velké rady plně chápal a také schvaloval. Vzápětí ale na Garrha zaútočil otázkou, která ho po celou dobu pálila ze všech nejvíc:
„A teď – co je s Trnem? A chci jasnou odpověď bez vytáček a polopravd!“ Náhlá příkrost tónu Murtaghovy otázky Velmistra i Angelu poněkud zaskočila. Přesto Strážkyně odpověděla smířlivým tónem:
„Všechno se dozvíš, jen bys měl vážit slova a nezapomínat na to, že jsi tu hostem. Tón, s jakým s námi hovoříš, se nám pranic nelíbí…“
„Tón netón,“ vpadl jí do řeči podrážděně Murtagh, „jasně cítím, že s mým druhem, který je součástí mé bytosti, není něco v pořádku. Co jste s ním udělali? A k tomu hostu: nemyslím, že jsme s Trnem měli tak moc na vybranou, když jsme nastupovali cestu sem…“
„To musím uznat, řekla s poněkud posmutnělým úsměvem Angela. Ale neboj se, přítel_tvé_duše_rudý_plamen_Trn bude zase v pořádku…“
„Bude?!? To znamená, že není?!? Tak už, k čertu, řekni, jak se věci mají, nebo se neznám.“ Murtagh se pokusil znovu vstát. Garrh ho opakovaně a tentokrát velmi rázně vtlačil zpět na lůžko:
„Tak DOST! Kdo vás dva má pořád poslouchat?! Hádáte se jako dvě malé děti. Od Jezdce bych očekával trochu sebeovládání a úcty a od mé nejmilejší a nejnadanější Strážkyně zase více přímosti. Teď toho oba necháte nebo se pro změnu neznám já!“ Jakmile to řekl, vyplížila se ze všech koutů místnosti temnota plná zla, vzteku a nenávisti, potměšilé a děsivé hlasy naplnily prostor zlověstným šepotem a temná chapadla se začala natahovat směrem k nim. Angela byla rázem na nohou, ale jen proto, aby před Velmistrem vzápětí pokorně poklekla a se svěšenou hlavou prohlásila:
„Prosím za odpuštění, Mistře, už se to nebude opakovat. Slibuji za nás za oba. Jen nás ušetři tohoto trestu! Jednou, tenkrát na začátku mého působení v Kruhu, mi to úplně stačilo a Murtagh by to nemusel ve svém stavu mysli přežít…“ Garrh se na ni mlčky zkoumavě zahleděl, jako by zvažoval upřímnost jejích slov. Pak nepatrně pokýval hlavou na souhlas. V tu chvíli Murtagh s Angelou současně vykřikli, protože na jeden kratičký okamžik se jich těsně před tím, než se opět začala stahovat zpět, stačila dotknout k nim se natahující temná chapadla. I přes zlomek vteřiny, po nějž dotek temnoty trval, zasáhl Jezdce takový příval děsu a odporu, že si nedokázal představit, jak by zvládl situaci, kdy by trest měl trvat po delší dobu. Velmistr se tvářil, že si toho nepatrného doteku nevšiml a klidně a věcně pokračoval:
„Trn tě jako správný Jezdcův drak chtěl chránit ve chvíli, kdy jsi upadal do bezvědomí a začal křičet. Zdálo se, že nás chce všechny spálit očistným ohněm na popel, protože zařval a z tlamy mu vyrazil rudobílý plamen. V tu chvíli jsme již nemohli dělat nic jiného, než milého Trna kouzlem poslat do říše snů. U jeho probuzení však bude muset asistovat další drak, jinak ten tvůj vzteklý mocný rudý skulblaka zničí všechno kolem a pozabíjí nevinné bytosti, které se mu náhodně připletou do cesty. Proto byl přemístěn do světa Telen, kde žijí svobodně draci dodnes. Ti mu pomohou.“
Murtagh na Velmistra jen neveřícně zíral. Ještě nikdy se nestalo, aby byli s Trnem od sebe odloučeni takovým způsobem. Garrh se odvážil unést mu draka! To už přesahovalo všechny meze, a Murtaghova míra tolerance byla v tom okamžiku definitivně vyčerpána. Nechápal, jak si má tuto skutečnost vysvětlit, když přece bylo jednoduše možné přivést jiného draka sem. Přes všechnu očividnou dobrotu, která z Velmistra vyzařovala, bylo jeho jednání místy nadmíru autoritativní, dokonce se sklonem trestat velmi přísně i ty, kteří nespadají přímo do sféry jeho vlivu. Zmatený Jezdec nevěděl, jak se s touto skutečností vyrovnat. Angela sledovala vývoj jeho myšlení a dobře udělala. Aby Velmistr neslyšel, vyslala k němu proud myšlenek:
Přestaň se chovat jako hysterická ženská! Copak ti není jasné, že existence tohoto světa Hydras je nejpřísněji utajovanou skutečností v celém nám známém Prostoru? Tahat sem bezdůvodně kohokoli cizího zvyšuje riziko prozrazení, proto musel Trn jinam. Ty a on jste v Prostoru jedinými bytostmi mimo Kruh, které o Hydrasu v této chvíli vědí.
Na to ze sebe Murtagh dokázal vysoukat už jen tiché: „Děkuji, Mistře, i Trnovým jménem.“
Garrh se zdál jeho slovy uklidněn, protože se dokonce vlídně usmál, vstal ze stoličky u postele a popřál jim oběma dobrou noc. Pak důstojně odkráčel z místnosti. Když se za ním zavřely dveře, pohlédl Murtagh na Angelu, která se teď nepřítomně zahleděla kamsi do kouta pokoje, zjevně ponořená do neveselých myšlenek. Přítomnost mladého Jezdce si v této chvíli naprosto neuvědomovala. V koutcích jejích krásných uhrančivých očí se zaleskly dvě slzy a pomalu jí stékaly po poněkud pobledlých tvářích. Murtagh se ji neodvážil vyrušit a zahloubal se do svých myšlenek, které také neoplývaly důvody k radosti. Zakrátko vyčerpáním usnul.
Ráno dalšího dne však přineslo přece jen veselejší náladu. Murtagha vzbudil proud horkého vzduchu, který se sem přihnal otevřeným oknem a čechral mu vlasy. Podivně známě čpěl po spálenině, a když mladík otevřel oči, uviděl Trnovu hlavu s pootevřenými čelistmi nakukovat do místnosti. Angela tu nebyla, zřejmě v noci odešla do svého pokoje. Mladý Jezdec vyskočil z postele a hnal se ke svému příteli, který radostně zařval tak, že musel vzbudit všechny v okolí několika mil. Byli zase spolu!