Kapitola 8. Smaragdová stezka
Jakmile byli všichni na lodi a opět pohromadě, chystal se Eragon dát povel k odplutí a těšil se, až se bude moci volně proletět se Safirou a budou si moci sdělit své poslední zážitky. Pohledná světlovlasá elfka Anís, která pěší skupinu vedla, ale chtěla ještě před tím mluvit s Eragonem o samotě. Tomu bylo divné, že, podobně jako ostatní ze skupiny, vůbec není překvapena Angelinou a Solembumovou přítomností.
„Oba se k nám připojili zhruba před třemi dny, Udělalo mi to ohromnou radost, protože Angela je naprosto mimořádná žena a bojovnice, jaké se hned tak někdo nevyrovná. To tvrdili i sami Dračí Jezdci, když s ní někdy pro zábavu měřili síly. Téměř vždycky je dokázala v souboji porazit. I sám Vrael jí přemohl jen s největším nasazením.“
„Vrael? Jak je, u všech draků, Angela vlastně stará, když Vraela pamatuje? Je přece člověk a není Dračím Jezdcem.“
„Tak to nikdo z nás neví. Ona o sobě mnoho neřekne. Něco málo by věděla možná Arya, ta Angelu vždy velmi ctila a měla jsem dojem, že se obě docela sblížily. Ale s tím Dračím Jezdcem bych si nebyla tak jistá… Sama jsem to neviděla, ale naši Moudří prý zažili, jak v jedné bitvě, o níž nechtěli mluvit, dokázala v rozhodujícím okamžiku odněkud přivolat obrovského temně fialového divokého draka, ten si ji obratně vyhodil na hřbet, kde nejspíše kouzlem držela vestoje jako přibitá, a spolu se vítězně prohnali bojištěm, kde nezůstal kámen na kameni, a nezbyl jediný nepřítel. Ale teď proč jsem s tebou chtěla mluvit:“
„Vím, že máme úkol, který je nadmíru důležitý, ale před dvěma dny jsem si uvědomila, že při jeho plnění nesmíme být lhostejní k lidem v našem okolí. Den před tím, než se k nám Angela se Solembumem připojili, jsem ucítila přítomnost lidí, kteří zřejmě sledovali naši skupinu. Nezkoumala jsem sice krajinu myslí, jak jsme se domluvili, ale mám přece jen dostatečně vyvinuté instinkty, abych si něčeho takového všimla. Byli jsme proto stále ve střehu, abychom v případě přepadení mohli zasáhnout. Další den okolo půlnoci Safira radostně oznámila, že se k nám blíží Angela, jejíž ozvěnu mysli zachytila noc před tím, než jsme se vylodili. Proto byla tak překvapivě klidná, když jste se po noci obávali možného přepadení. Nemluvila o tom, protože respektovala zjevné Angelino přání zůstat v utajení.“
Nezlob se na mě proto, maličký, měla jsem dojem, že nám chce pomoci, ale že je pro úspěch jejího úkolu nezbytné, abychom o ní nevěděli, dotkla se Safira jeho mysli. Eragon jen podrážděně odfrkl a kdyby mohl, vypustil by v té chvíli oblak kouře, jako to dělala ona.
„Barzül,“ ulevil si, „zatracená tajnůstkářská ještěrka!“
Tu ještěrku ještě rád odvoláš, až se dozvíš, co Anís navrhuje… A elfka pokračovala dál:
„Těsně poté co se Angela se Solembumem z ničeho nic objevili mezi námi jako duchové – jak to dělá, mi není jasné – se ozval za našimi zády na okraji tábora výkřik. Kolem nás se vteřinu na to prohnal jakýsi vyhublý člověk v potrhaném, kdysi zřejmě drahém oděvu a s lesknoucím se mečem bez pochvy za pasem. Třicet stop za ním se hnal obrovský medvěd podobný těm z Beorských hor. Ubožák zřejmě v hrůze nevěděl, co dělat, a tak zoufale kličkoval. Ke své smůle ale směrem k městu. A pak se stalo něco neskutečného. Ve světle měsíce jsme viděli, jak se medvěd zastavil a rozplynul se ve vzduchu jako přízrak. Ten muž jistě všechno viděl, protože se co chvíli ustrašeně ohlížel. Na chvilku se zastavil a celé jeho držení těla svědčilo o nesmírné úlevě. Zřejmě podobně, jako my, pochopil, že medvěd nemohl být skutečný. Normální medvědi nežijí ve stepi a nerozplývají se jen tak ve vzduchu. Jenže k našemu zděšení se ten chudák najednou otočil zpět k městu a v nočním tichu jsme i na tu dálku zřetelně slyšeli útržky slov:
„Lumpové… nic neřeknete… hostina… se tu pro vás pachtím… nepozvete… Tak to ne…“
„Tak a podobně pokračoval a vzdaloval se rychlým krokem k městu. Pokoušeli jsme se ho přivolat zpět, pak zastavit kouzlem, ale všechno bylo marné. V našich myslích nezanechával obraz, ačkoli očima jsme jej mohli jen bezmocně sledovat. Angela klela jako rozzuřený trpaslík, protože přízrak medvěda vyvolala ona, aby ochránila náš tábor před nevítanými zvědavci. Rozběhnout se za ním neodvažovala, jelikož, věrna přísaze, kterou se zavázala Arye, nechtěla riskovat, že nás napadne blíže neurčený počet banditů. Současně si ale vyčítala, že má ubožákův osud na svědomí. Protože on jednal přes všechny zlé úmysly, jako je loupež a vražda pouze z jediného popudu: z hladu, který byl způsoben Morzanovým přičiněním. Proto na něj a ostatní bandity přese všechno nepohlížejme s nenávistí. A mysleme na další poutníky, kteří sem mohou zabloudit.“ Eragon náhle pochopil, k čemu elfka směřuje a do pauzy v jejím vyprávění pronesl:
„Takže vaše skupina je toho názoru, že bychom nyní měli cestu přerušit a věnovat se místním problémům…“
Odkudsi se k nim přitočil Blödhgarm a svým typicky klidným sametovým hlasem se přidal k debatě:
„Omlouvám se, Stínovrahu, i tobě, Anís, ale nešlo na tak malém prostoru nevyslechnout, o čem jste hovořili. Myslím, že Anís má pravdu. Kdyby bylo po mém, byl bych pro, pokusit se s tím místním problémem vypořádat. Je to neskutečná hanebnost a zasáhla určitě za ta léta neblaze do osudů mnoha obyvatel Alagaësie. Ale rozhodování není naštěstí na mně. Rozhodni se sám, jako Jezdec věrný své přísaze…“
„…která zní, že budu za všech okolností pomáhat národům Alagaësie a tak dále a tak dále. Díky, že jsi mi ji tak nenápadně připomněl,“ napůl se zlobil a napůl smál Eragon.
Následovala velká porada, na níž bylo rozhodnuto (k Safiřině nezměrné nelibosti, což se neobešlo bez řevu, plamenů a dýmu), že dračice vezme Eldunarí zpět do Ellesméry. Zdálo se to být nejbezpečnějším řešením, protože tak krátce po vyhrané válce by se stěží někdo opovážil napadnout draka a Eldunarí budou u elfů v největším možném bezpečí. Protože bylo velmi pravděpodobné, že Morzanem plánovaná armáda může i po stovce let někde existovat, bylo potřeba jí zamezit příliv nových nedobrovolných „branců“. Bylo ovšem jasné, že díky tomu, že brána pohlcovala všechny a všechno bez rozdílu pohlaví, musely se na druhou stranu dostat i ženy, takže další vojáky si armáda mohla doplňovat také z „vlastních zdrojů“. A sto let – to znamenalo již čtvrtou generaci rekrutů… Eragon se při té představě otřásl a dodal, že musí udělat mnohem víc – je nezbytné „ucpat všechny krysí díry“, jak to nazval, aby bylo armádě zamezeno se rychle vrátit zpět a, pokud možno, určit, kde je ono místo, kam brána nebo spíše brány ústí. Dál také odhalit, zda existovalo nějaké pravidelně udržované spojení mezi králem a velitelem skrytého vojska, protože pokud Galbatorix plánoval tuto zálohu využít v konečném vítězném boji se vzbouřenci, až budou Eragon se Safirou zotročeni, musí být armáda právě v plné bojové pohotovosti a čekat na rozkaz vyrazit. Ten rozkaz zjevně zatím nebyl vydán nebo nedorazil a už ani dorazit nemohl. Proto bylo otázkou, zda po tak dlouhém čekání na zahájení tažení nebudou velitelé chtít uklidnit bojechtivé a vydrážděné vojsko tím, že podniknou něco na vlastní pěst.
Proto bylo dále rozhodnuto, že se Safirou poletí Anís a po předání Eldunarí v Ellesméře informuje kromě Aryi také ostatní vládce Alagaësie osobně, bude-li to nutné. To, co se dělo v Arak-Tan a nejspíše také v ostatních zatím neznámých dvou městech, totiž nemuselo být pro každého snadno uvěřitelné. Přitom vážnost situace zadávala příčinu k domněnce, že nově uzavřené přísahy spojenectví mohou být ve velmi krátké době podrobeny první zásadní zkoušce. Všichni v Alagaësii se vzpamatovávali z ran způsobených válkou, a nikdo by se nejspíš v tomto stavu do nového tažení příliš nehrnul. Jakmile bude Safira se svým úkolem hotova, měla se s Anís vrátit do Hedarthu a tam vyčkat na zprávy od Eragona. Anís se mohla podle uvážení vrátit do Du Weldenvarden nebo počkat s dračicí.
Eragon, Angela, Solembum a Blödhgarm měli podniknout výpravu do města a pokusit se zjistit, zda budou schopni odhalit něco víc a potlačit odporná kouzla nebo je úplně zrušit. Pokud by se jim to nepodařilo, měli ostatní elfové s Talítou plout dál po řece Eddě až do moře, tam obrátit loď podél pobřeží západním směrem, obeplout z jihu Beorské hory, které tu tvořily mys, vybíhající daleko do moře, a přistát v Surdě v přístavu Reavstone. Tam měli čekat na další zprávy nebo pokračovat pěšky do Aberonu a zůstat tam. Současně také mohli pomoci přesvědčit krále Orrina, kdyby se zdráhal uvěřit Anís a Safiře. Na řece samé podle Angely již neměli narazit na žádné další překážky, cestou již nebyla žádná města a k moři to byly zhruba tři dny plavby. V případě, že skupinka naopak uspěje, měli elfové otočit loď, proplout městem a vrátit se do Hedarthu. kde měli zakotvit a vyčkat Safiřina příletu.
Protože se měli na tak dlouho odloučit, chtěl se Eragon se Safirou ještě chvíli proletět, aby mohli být nakrátko sami. Letěli asi minutu, ale dračice mlčela. Eragon se dotkl její mysli a ucítil hluboký žal smísený se strachem.
Safiro…
Maličký…
Safiro, ty víš, že je to nezbytné…
Vím, ale nejsem proto klidnější. Pokaždé, opravdu pokaždé, když nejsme spolu, se ti něco stane. A tentokrát to není na týden, ale na neurčitou dobu…a já mám strach, aby to nebylo navždy. Ta kouzla jsou tak děsivá… Vím, že bych vám při vašem dalším úkolu byla spíše přítěží, všechno to vím,… ale přesto si nemohu pomoci. Na ta slova zoufale zařvala a vychrlila dlouhý žlutomodrý plamen.
Je s námi Angela.
Ano a to jsem ti chtěla říci: Angela je někým jiným, než se zdá být. Jsem ráda, že je s vámi. Je mocná, silná a její druh magické síly nepochází ze žádného zdroje v Alagaësii. Na to bych přísahala. Ten medvěd, o kterém ti vyprávěla Anís, nebyl jen obyčejným přízrakem na zastrašení vetřelců. Ne, on byl skutečně živý a vyzařoval energii živé bytosti. Kdyby toho chudáka dostihl, opravdu by ho sežral, cítila jsem to z něj. Takže jí důvěřuj a nech se jí vést v tom, co se budete chtít pokusit vykonat ve městě. A teď je čas se rozloučit, nebo už nebudu schopna odletět nikdy…
S posledními slovy zamířila Safira na levý břeh, kde na Eragona již čekali jeho budoucí společníci. Eragon seskočil z jejího hřbetu a do sedla se vyšvihla Anís. Eragon jí vysvětlil, jak se bezpečně připoutat a Safira se po mohutném odrazu vznesla do vzduchu. Anís překvapeně vykřikla, ale vzápětí se rozesmála šťastným, uvolněným smíchem. Několikrát společně zakroužily a pak zamířily přímým směrem na severozápad.
Eragon smutně svou dračí přítelkyni sledoval, dokud nezmizela z dohledu. Pak všichni společně sebrali zásoby na cestu, poskládali je do batohů a vyrazili směrem k městu. Eragon si nedokázal představit, jak chce Angela dostat Blödhgarma bezpečně skrz město, tím méně pak do těsné blízkosti kouzelného zdroje a brány, ale téměř přesně ve chvíli, kdy k elfovi z města přisvištělo jedno z energetických chapadel a on sebou při jeho doteku mírně trhnul, promluvila radostně Angela na čele skupiny:
„Tak tady to je!“ a ukazovala rukou před sebe kamsi do vysoké trávy na břehu.
Když trávu rozhrnula, neviděl překvapený Eragon nic jiného, než nevelkou hromádku kamení, na níž nebylo nic pozoruhodného. Jaké však bylo jeho překvapení, když zpozoroval, že ve chvíli, kdy se k hromádce přiblížil na dvacet kroků Blödhgarm, chapadlo z něho odpadlo a zmizelo směrem k městu. Angela zdvihla vrchní kámen z hromádky a otočila jej spodní stranou navrch. Zvláštním druhem písma tam bylo cosi napsáno. Eragon takové písmo v životě neviděl, zato elf se na ně s úsměvem zadíval:
„Poutníku, nescházej ze smaragdové stezky, která tě bezpečně provede místem zla. Naber si zde vody, napoj zvířata a v míru pokračuj svou cestou. Drahokam je cenný, ale pamatuj, že cennější je tvůj život a životy tvých bratří. Dotkneš-li se jednoho, zničíš druhé a stihne tě věčné prokletí,“ skončil elf.
Angela vybídla Eragona, aby se podíval pod kámen a tam ke svému údivu uviděl vybroušený smaragdový krystal tvaru a velikosti holubího vejce. Jak bylinkářka vzápětí vysvětlila, nápis byl v řeči nomádů, kteří, jak se před několika dny od jedné skupinky dozvěděla, tuto stezku městem vytvořili, aby jejich karavany nemusely Arak-Tan zdlouhavě obcházet. Na působení smaragdů proti kouzlu města přišel asi před padesáti lety náhodně jejich šaman. Jenže karavanní stezky se časem změnily a teď se městu zdaleka vyhýbají. Ve zbylých městech ovšem může být situace jiná. Šaman sice zprávu, jak kouzlo obejít, poslal i ostatním kmenům, ale netušil, zda jeho radu nějak využili. Angela položila kámen zpět a společně se začali rozhlížet po další hromádce kamení. Solembum, ani kočka ani člověk, na něhož kouzlo města nepůsobilo nejspíš proto, že nevědělo, kým je, odběhl o kus proti proudu řeky a asi po stu krocích narazil na další hromádku. Gestem ruky vyzval ostatní, aby si pospíšili. Jakmile se zahleděli jeho směrem, všiml si Eragon tenkého světelného zeleného paprsku, který obě hromádky spojoval. Stačilo jej jen následovat a u další hromádky se pozorně zadívat po dalším paprsku.
Tak k večeru dorazili kolem plavebního kanálu do středu města pod krásně klenutý kamenný most, který při své osamělé plavbě obdivoval Eragon. Solembum se vydal na obhlídku okolí a zakrátko se vrátil zpět s úsměvem, v němž cenil své špičaté zoubky:
„Tvůj šaman byl pěkně zvědavý, protože postavil ještě jednu smaragdovou stezku, a to směrem k citadele. Pojďte za mnou.“
Skupinka vyrazila za kočkodlakem po schodech vedoucích z náplavky do pobřežní ulice. Jakmile se Blödhgarm vzdálil od stezky, objevilo se enregetické chapadlo, elf zděšeně zavyl vlčím hlasem a rozběhl se do schodů jako zběsilý. Naštěstí pouze na jejich vrchol, kde chapadlo odpadlo a on se opět uklidnil. Když k němu Eragon došel, uviděl na rohu ulice, nejblíže souběžně s hlavní třídou stoupající k citadele, povědomou hromádku kamení. Paprsek, který z ní vycházel, do té ulice směřoval, takže jej bez prodlení následovali. Pokračovali do táhlého svahu od jedné hromádky ke druhé, až nakonec paprsek poslední z nich ukázal do dveří jedné z výstavných vil. Tam v přízemní místnosti našli na stole ležet nádherný smaragd velikosti lidské pěsti. Eragon sebral odvahu a vyhlédl z okna v patře domu obráceného směrem k citadele. A tam, doširoka otevřeným vstupem, spatřil na nádvoří Bránu.