Kapitola 37. Umění přetvářky
Xenos právě rozmařile povečeřel se svými milenkami a hojně zapíjel jídlo výborným vínem. Měl konečně po několikadenním válečném fiasku důvod k dobré náladě, protože už věděl, jaké kroky bude třeba podniknout, aby dosáhl svého cíle zmocnit se vlády v Alagaësii. Tentokrát byl ale rozhodnut neponechat nic na neschopných velitelích a vzít vše do vlastních rukou.
Dva a půl tisíce vojáků! A kolik říkal Bark, že jich měl ten zpropadený Nasuadin velitel k zabránění invazi na povel? Čtyři sta? Pět set? Při takové přesile se přece není možné nechat připravit o tolik lidí! Ten pitomý, neschopný hromotluk! Ale že dostal, co si zasloužil… A o velení si bude moci nechat do konce svého mrzkého života jen zdát… Až ho zítra dají léčitelé dohromady, pomašíruje pěkně jako prostý voják do bitvy s ostatními… Spokojeně se uchechtl při pomyšlení, jaká noc plná utrpení ze způsobených strašných ran, na kamenné podlaze cely a ve společnosti mrtvoly té cizí velitelky Mardoka čeká. Bylo ale potřeba začít přemýšlet o podrobnostech naplánované strategie, a tak pohybem ruky poslal pryč své konkubíny a dal sklidit se stolu. Pak povolal vrchního městského kouzelníka Barka do své pracovny.
-----
Mardok se probudil na slámou vystlaném měkkém lůžku a nakolik mohl ve svém zbědovaném stavu soudit podle skomírajícího světla dopadajícího sem zamřížovaným oknem, blížil se večer. Tiše zasténal, protože cítil, jak mu něčí ruce jemně omývají děsivé rány na zádech. Popravdě je poprvé ucítil až teď, protože někdo (pravděpodobně Bark) k němu v nestřeženém okamžiku, kdy ho katovi pacholci vázali k pranýři, vyslal kouzlo, které mu celá záda naprosto znecitlivělo. Při bičování po několika prvních ranách vykřikl, aby to Xenovým přisluhovačům nebylo podezřelé, a pak předstíral bezvědomí, z něhož se naoko občas se sténáním probíral. Dokázal předstírat bezvědomí i ve chvíli, kdy jej přivlekli ukázat Xenovi, který se tentokrát výjimečně trestu kvůli výslechu zajatkyně nezúčastnil osobně. Pro jistotu zůstal nehybně ležet na tvrdé podlaze i poté, co Xenos s Barkem odešli. Jak zjistil vzápětí, dobře udělal.
Přibližně po minutě se znovu otevřely dveře do cely a kdosi odklidil mrtvou nepřátelskou velitelku neznámo kam. Mardok se jí v duchu musel obdivovat. Ještě nikdy neviděl ženu bojovat s takovým nasazením. Popravdě ještě nikdy žádnou ženu bojovat se zbraní neviděl, protože tady na ostrově to byla výlučně záležitost mužů. Musel si poctivě přiznat, že kdyby ho Bark na poslední chvíli neodklidil z bojiště, nejspíš by její rukou padl, jakkoli měl proti ní silovou převahu. Tak či tak, takový konec si nezasloužila. Když se totiž odvážil na štěrbinu otevřít víčka, uviděl její proříznuté hrdlo. Protože Barka dobře znal, nepochyboval, čí to bylo dílo. Za pár minut někdo omyl krvavou kaluž na podlaze a vzápětí do cely dva muži přinesli lůžko, na něž Mardoka uložili. Pak bylo ticho, které ho pomalu ukolébávalo ke spánku. Ještě než bývalý velitel definitivně usnul, s uspokojením si pomyslel, že Xenovy rozkazy se tu plní dost zvláštním způsobem…
Teď mu však bolest zdevastovaných zad bránila v jakémkoli přemýšlení. Ačkoli byl neznámému vděčný za péči, nemohl se dočkat okamžiku, kdy s čištěním ran skončí.
„Trpělivost, veliteli. Hned budu hotov. Bark slíbil, že přijde, jakmile to bude možné, a zahojí ti rány,“ promluvil povědomý příjemný hluboký mužský hlas. Mardokovi to nedalo a otočil hlavu směrem, odkud hlas přicházel. Okamžitě toho člověka poznal. Jmenoval se Ratel a byl zde ve vězení strážným.
„Veliteli? Milý Ratele, bývávalo… Jak znám Xena, aby ho…“
„Pssst!,“ tišil jeho zlobu strážný. „I stěny mají uši. Přece nás, kdo ti pomáháme, nechceš všechny předhodit katovi pod sekeru. A pro nás zůstáváš stále velitelem. Bark totiž v hospodě ve městě u korbele barvitě líčil, jak jsi s nasazením vlastního života statečně bojoval a nejspíš bys i zvítězil, kdyby nepřiletěl ten zpropadený Dračí Jezdec.“
„To ano, vítězství bylo na dosah. Jenže nikdo z nás si bez předchozí osobní zkušenosti nedokázal představit, co taková obří, šupinatá, pěkně vzteklá a oheň plivající létající ještěrka dokáže ve skutečnosti napáchat – a to během několika minut. Upřímně řečeno – mám trochu obavy o naše vojsko a to nejen kvůli takovým bestiím. Vojáci toho ďábelského velitele měli neuvěřitelnou bojovou morálku, na slovo ho poslouchali a výcvikem a zkušenostmi nás o sto procent převyšovali. Nehledě k tomu, že ten chlap je neskutečně chytrý stratég a dokonale dokázal využít ve svůj prospěch i tu nejmenší výhodu, kterou mu tamní terén poskytoval – a že těch výhod nebylo málo... Absolutně nás zaskočil a nesvedli jsme proti němu vymyslet nic jiného, než za cenu strašných ztrát horko těžko prorazit jeho obranou. A nakonec to stejně nebylo k ničemu…“
„S prominutím, veliteli, to si tak úplně nemyslím, protože zajatkyně nakonec zřejmě poskytla Barkovi a Xenovi informace tak cenné, že místodržitel odtud odcházel s úsměvem a Bark s hlavou plnou starostí. Ta žena byla také nejspíš důvodem, proč tě Xenos nenechal rovnou popravit, jak jsme se původně obávali.“ Mezitím Ratel dokončil svou práci, posbíral své věci a chystal se k odchodu. Mardok k němu otočil hlavu a řekl:
„Děkuji tobě i všem, kdo jste mi dnes pomohli. Nikdy by mě nenapadlo, že mám mezi vojáky takové přátele, kteří jsou kvůli mně ochotni riskovat i krutý trest za neuposlechnutí rozkazu.“ Na to se Ratel vlídně usmál a se slovy: „Nemáš vůbec zač,“ opustil celu.
-----
Bark kráčel pln starostí chodbou k místodržitelově pracovně. Doufal, že jeho troufalost, s níž porušil Xenovy rozkazy stran potrestání Mardoka, zůstane neodhalena. To ho však netrápilo ze všeho nejvíc. Poté, co opustil celu, kde Xenos s tak zjevným potěšením zavraždil bezmocnou ženu, jakoby na něj dopadla celá tíha náhlého poznání a z hloubi jeho paměti, kde ležely lety a mnohdy též nízkými činy hluboko zasuté, se mu připomněly některé prastaré zásady jeho kdysi slavného kouzelnického Řádu šedých bratří. Bylo to v Alagaësii po staletí existující bratrstvo lidských kouzelníků, kteří si zvolili šedou barvu svých plášťů proto, že se zatvrzele odmítali v mocenských sporech přidat na číkoli stranu. Měli díky provozované nejčistší magii zhruba dvojnásobně delší život, než normální smrtelníci. Vždy pomáhali lidem v nesnázích a nikdy za to nežádali odměnu. Pokud jim někdo něco z vděčnosti daroval, ponechali si z toho jen tolik, kolik nezbytně potřebovali a zbytek rozdali tam, kde tím mohli někomu prospět. Jejich magie proto byla velmi silná díky čistým úmyslům, s nimiž ji provozovali. Popravdě lidé ke členům bratrstva měli rozporuplný vztah. Velebili je za jejich ustavičnou nezištnou pomoc a současně je také často v historii proklínali, protože nebyli ochotni pomoci v bitvách ani té straně, která byla v právu. Konec jejich neutralitě udělal až Galbatorix, který si je podmanil silou své nečisté magie a začlenil je mezi své kouzelníky. V jeho službách se naučili krále na slovo poslouchat. Zpočátku se utěšovali nadějí, že budou loajální pouze naoko, ale jakmile se někdo z nich pokusil jednat jen v nepatrné míře samostatně v souladu s předchozími zásadami Řádu, stálo ho to život způsobem, který dokázal ostatní po několika takových potrestaných pokusech dokonale odradit od pokračování. A teď, po smrti toho ďábla, jakoby padly i okovy poslušnosti k vládci ostrova. Bark sám nevěděl, zda se z toho má radovat nebo ho to má děsit.
Když míjel spojovací chodbu do vězeňské budovy, vzpomněl si, že chtěl vlastně zajít za Mardokem a vyléčit mu rány, dokud má strážní službu Ratel, člověk se srdcem na pravém místě. Mardoka už jistě rány začaly bolet, protože kouzlo, které je znecitlivovalo, už muselo odeznít. Na křižovatce chodeb tedy mírně zaváhal, ale pak se rozhodl nedělat si pro dnešek více problémů, než už si jich nadělal. Mardoka znal jako tvrdého chlapa, který jistě vydrží počkat nějakou dobu, než bude porada s Xenem u konce. Přidal tedy do kroku, a když došel k místodržitelově pracovně, rázně zaklepal a po vyzvání vešel.
-----
Xenos uslyšel zaklepání a navykle nepříjemným hlasem zařval: „No dále!“ To mělo zastrašit každého, kdo do jeho pracovny vstupoval a udělat jej povolnějšího v následujícím jednání. Jak ale viděl, když se dveře otevřely, na vrchního městského kouzelníka Barka to dnes jaksi neplatilo. Vešel sem s hlavou vztyčenou a beze stopy předchozí servilnosti.
No to bych rád věděl, co se to s tebou děje za nepěkné změny, pomyslel si Xenos. Už když ses vrátil s tou ženskou, připadal jsi mi nějak na koni. Zřejmě si myslíš, že sotva se ti něco podařilo, můžeš si vyskakovat, pakáži kouzelnická...
Jestli totiž nadutý Xenos vůbec něco považoval za svůj nedostatek, pak to byla právě skutečnost, že na rozdíl od bývalého krále neuměl kouzlit. Proto všem kouzelníkům záviděl, ale také se jich bál, neboť věděl, že je na ně v mnohém odkázán. A teď to platilo dvojnásob.
„Přišel jsem, jak jsi poručil, můj… pane,“ řekl na úvod Bark a to malé zaváhání před slůvkem „pane“ hrozilo přivodit Xenovi ztrátu sebeovládání. Nakonec se ale s největším úsilím přinutil ke klidu a dělal, že si toho nevšiml. Úmyslně nasadil přátelský výraz a naoko laskavě odpověděl:
„Víš, že tobě, příteli, jsem dalek cokoli poroučet. Na to si tě příliš vážím. Voják, kterého jsem za tebou poslal s přátelskou žádostí, zda bys mě nemohl navštívit, zřejmě vyřídil má slova jinak. Hned zítra ráno ho dám pro výstrahu zbičovat. A ty se na to přijdeš podívat, abys viděl, jak naložím s kýmkoli, kdo bude mezi nás dva vrážet klín s cílem narušit náš přátelský vztah.“
A teď můžeš litovat toho ubožáka, který tvé jedovatosti odskáče za tebe. Hňupe, na tebe ještě pořád mám, protože tvá zženštilá útlocitnost z tebe dělá slabocha, pomyslel si ještě pro sebe.
„To určitě udělej, pane, ani já si nepřeji, aby se něco takového opakovalo,“ odpověděl Bark bez mrknutí oka. „A s radostí si zítra přivstanu, abych to viděl.“ V Xenově mysli se rozezněly všechny varovné signály:
Co to na mě hraješ, ty podvraťácký, vychytralý šmejde? Jindy bys za takového obětního beránka prosil a přál si, abych ho ušetřil. Tvrdil bys, že to neudělal úmyslně, zřejmě má slova špatně pochopil a kdo ví, co ještě. Navenek ale nezměnil výraz a pouze věcně prohlásil:
„Tak domluveno, zítra za úsvitu. Buď dochvilný, protože pak budeme mít spoustu práce. Sbal se na dlouhou cestu a přibal si také otrávenou dýku a svůj meč.“ Pak kouzelníkovi naoko vlídně pokynul, aby se posadil. Nalil jemu i sobě pohár vína a začal s výkladem svého prostého plánu:
„Po tom, co se stalo u vodopádů, jsem změnil názor na to, jak naše tažení do Alagaësie pojmout. Jak je vidět, jejich vojsko možná není tak početné, jako to naše, ale nejspíš by nás to stálo strašné ztráty, kdybychom se je pokusili porazit jednorázovou invazí. Bojují jak ďáblové, z boje neutíkají, jsou výtečně vycvičeni a své velitele na slovo poslouchají. Tak jsi to alespoň odpoledne tvrdil v hospodě, pokud vím.“ A k sobě v mysli dodal:
A teď můžeš přemýšlet, kdo z tvých přítelíčků mi to donesl. To ti srazí hřebínek. Největším nepřítelem člověka není strach, nebezpečí ani možnost přijít o život. Ne, největším nepřítelem jsou pochyby a nejistota. To rozleptává duši a udupává odvahu a morálku… K jeho překvapení však Bark klidně a sebevědomě přiznal:
„Ano a není to žádným tajemstvím včetně dalších věcí, které jsem ještě řekl, jak jistě také víš. A za tím vším si stojím, protože jsem toho byl na vlastní oči svědkem.“
Xenos chvíli nebyl mocen slova, protože ten, kdo si s ním naposled dovolil takhle hovořit, skončil rozčtvrcen na popravišti ani ne před týdnem. Jenže právě tohoto kouzelníka nutně potřeboval… Proto jen řekl:
„Hmm… Když máš odvahu říci mi to takhle do očí, možná na tom něco bude. Později zvážím, zda bych si to s degradací Mardoka neměl ještě rozmyslet. Svůj trest si odbyl a chvíle v postavení řadového vojáka mu neublíží. O to více si pak bude mé velkorysosti vážit.“ Pro sebe si ale pomyslel:
Jen se domnívej, že máš navrch, však já s tebou zatočím, jakmile se naskytne vhodná příležitost. A s tím neschopným Mardokem také. Jakmile ho povýším zpět na velitele, pošlu ho někam, odkud se živý nevrátí, a kdyby přece, dostane řád za statečnost a pak ho nechám pěkně potichu zlikvidovat. To tak, aby se mi za zády začali poddaní paktovat a rebelovat.
Překvapený Bark, který od Xena očekával spíše než tohle pořádnou porci projevené nevole, stihl jen udiveně poděkovat a pochválit Xena za jeho moudrost už opět zcela ve stylu jeho obvyklé servility. Protože Xenos pro tu chvíli usoudil, že má kouzelníka pod kontrolou a na své straně, dolil oběma poháry a pustil se do výkladu nové taktiky.
-----
Když Bark za sebou kolem půlnoci zavřel dveře místodržitelovy pracovny, zhluboka se nejprve několikrát nadechl, aby si pročistil hlavu. Jedno se totiž Xenovi muselo nechat: Na víno měl ten zmetek vytříbený vkus. Bark si zhluboka zavdával, protože to ve svém stavu zhnusení sama sebou nutně potřeboval. Teď však měl provést ještě jedno složité uzdravovací kouzlo a potřeboval být ve formě. Vydal se tedy do vězení nikoli nejkratší cestou spojovací chodbou, ale šel oklikou přes zahradu místodržitelova paláce a přes velké hradní nádvoří. Svěží noční mořský vánek mu vyčistil hlavu, takže do Mardokovy cely dorazil už v pořádku. Dokonce tu byl legálně, protože Xenos na rozloučenou a notně podnapilý v záchvatu velkorysosti sám od sebe Barkovi nařídil, aby bývalému veliteli šel rány hned uzdravit. Byla přibližně jedna hodina ráno, když kouzelník zanechal velitelova záda ve stavu, jako kdyby nikdy k žádnému bičování nedošlo. Stálo ho to ale spoustu sil, protože rány byly tak strašné, že kdyby s kouzlem čekal do rána, asi by to bylo Mardoka stálo život. Ten také po přestálých několika hodinách v krutých bolestech okamžitě usnul a ani nestačil kouzelníkovi pořádně poděkovat. On se však jen spokojeně usmíval po vykonaném díle.
Jak tak Bark kráčel pod hvězdami směrem ke svému domu, uvědomil si, že byl vůči Xenovi až moc troufalý. Pokud bude chtít v nastávajícím čase přežít, bude muset své emoce držet víc na uzdě. Zbytečně dnes riskoval pro pochybnou chvíli sebeuspokojení, které jej ale, jak mu teď docházelo, nepřiblížilo ani o píď řešení vnitřního sváru, jenž jím dnes začal zmítat. Ráno bude muset být na popravišti včas, aby jednak rozptýlil vládcovy pochybnosti a současně také stihl kouzlem uchránit toho nešťastníka nezasloužené bolesti.
A ještě jedno se, jak si právě uvědomil, když sahal na kliku dveří svého domu, muselo Xenovi přiznat: Jeho plán pro další tažení byl prohnaný a ve své jednoduchosti dokonalý.