Kapitola 33. Prostorem a časem
Murtagh s Trnem jako omámení následovali Angelu do noční tmy. Síla, která ze Strážkyně Života nyní vyzařovala, měla takovou intenzitu, že nemohla pocházet z tohoto světa. Murtagh i Trn nade všechnu pochybnost věděli, že kdyby se jí pokusili vzdorovat, zcela jistě by neuspěli, ba, co víc, mohlo by to pro ně mít smrtící následky. Marně si lámali oba hlavy nad důvody, které tu pozoruhodnou ženu, o níž Eragon tvrdil, že je jeho dávnou spojenkyní, vedly k tak násilnému jednání právě vůči nim. Ačkoli jí při jejích schopnostech jistě neunikl vír myšlenek, jenž se proháněl hlavami mladého Jezdce i draka, stavěla se k tomu netečně, dokud se nevzdálili na míli od Therinsfordu. Tady se z ničeho nic zastavila a v jasném světle hvězd si pozorně oba změřila od hlavy k patě. Oba měli při tom pocit, jakoby se v jejich myslích prohnal uragán, ale po sobě k jejich překvapení zanechal místo zkázy pocit klidu a bezpečí. Pak se na ně Angela usmála svým nezaměnitelným způsobem a se stopou pobavení v hlase řekla:
„No?“ To bylo to poslední, co by Murtagh i Trn čekali. Oba se k Angelinu pobavení zatvářili způsobem, který jejich inteligenci nedával zrovna nejlepší vizitku. Nakonec ale Murtagh poté, co uviděl její výraz, kontroval:
„No co?“ Tohle zase po vnitřní bouři v jejich duších, která jí nezůstala utajena, nečekala Angela. Zdálo se, že se jí sebeovládání mladého Jezdce i jeho mlčícího draka líbí. Proto už změněným tónem pokračovala:
„Trpělivost a myšlenková kázeň se řadí k velkým ctnostem Jezdce a Draka, ale tady jste s přítelkyní, ačkoli to zpočátku tak nevypadalo. Ten poněkud násilný způsob odchodu, který jsem zvolila, vás jen měl dostat co nejrychleji z kruhu našich přátel. Nesnáším srdceryvná loučení a myslím, že vy dva také ne. Tak, a teď se neobávejte položit třeba tisíc otázek, které vás pálí,“ dodala s laskavým výrazem v očích, jaký by tam ještě před minutou nehledali a současně vyrazila vlahým večerem cestou ke Carvahallu. Pod jejím vřelým pohledem Murtagh roztál, a vzápětí vyhrkl:
„Proč zrovna my dva?“
„To jsem nerozhodla já. Bylo to rozhodnuto už před mnoha lety dávným proroctvím, které hovoří o záchraně světa odvážným Jezdcem. Po zkušenostech z nedávných cest mám všechny důvody se domnívat, že tím zmiňovaným Jezdcem a jeho drakem jste právě vy dva.“ Poté jim vyložila své zážitky z posledního putování. Oba poslouchali tiše jako pěny a neodvažovali se ji přerušit. Štěrk na cestě jim křupal pod nohama, a když Angela skončila, byl ten zvuk ještě dlouho jediným, co narušovalo noční ticho.
Změť myšlenek v hlavách Murtagha a Trna by se dala pouze stěží popsat. Jak také jednoduše vysvětlit a přijmout zvrat, během něhož se z nepřátel Alagaësie v rekordně krátkém čase měli stát dvojicí s mocí spasit nejen zemi samotnou, ale také tento a jiné světy? Nicméně Murtaghovi přes všechnu přesvědčivost a nespornou pravdivost Angelina vyprávění neušel sice nepatrný, ale pro cvičenou mysl přesto pozorovatelný náznak nejistoty či pochyb. Proto, aby se ve svém tušení utvrdil, zeptal se:
„Angelo, je obvyklé, aby na setkání Kruhu Strážců Života byli pozváni obyvatelé některého světa, byť ve výsadním postavení, jaké zde s Trnem zastáváme?“ Strážkyně Života byla zjevně překvapena přímočarostí Murtaghových úvah. Přesto upřímně a popravdě odpověděla:
„Ne, Murtaghu. Ve skutečnosti jste první za dobu mého působení v Kruhu, jimž bude tato výjimka udělena. Tedy alespoň doufám, protože jsem to nestačila předem dohodnout s ostatními členy Kruhu. Náš kodex ale něco takového v naprosto mimořádných případech umožňuje. Proto si myslím, že nebudeme mít žádné potíže.“ Murtagh vyslal k Trnovi myšlenku plnou nejistoty:
Trne, ona se přese všechno něčeho bojí. Něco zjevně musí být špatně. Kdyby si byla absolutně jistá pravdivostí proroctví, pak by nás prostě nechala udělat, co nám bylo osudem určeno, a netahala by nás s sebou jako přívažek – kam vlastně?
To je otázka za milión, odpověděl Trn. Proto se Murtagh Angely zeptal:
„Můžeme s Trnem vědět, kam vlastně pocestujeme a odkud?“ Angela se na ně usmála a odpověděla:
„Odkud, to za chvíli uvidíte, a kam, to vám nedokážu spolehlivě vysvětlit tak, abyste to pochopili. Představte si, že to místo je tak daleko, že světlo našeho slunce tam putuje prázdným Prostorem několik let a ono místo není na tomto světě. Stejně jako náš kulatý (to už jistě víte) svět, existují totiž v Prostoru i jiné stejně kulaté a obydlené obrovské světy se svými slunci. A na jeden takový vás vezmu s sebou. Podívejte se na jižní oblohu. Spodní pravá hvězda Dvojitého kříže je sluncem onoho světa. A musím vás připravit na to, že tam oba budete vážit o dost víc, než tady…“ Na to ohromená dvojice neměla slov a jen nevěřícně vrtěla hlavami. Představa něčeho takového se vymykala jejich dosavadnímu pojímání světa. V tu chvíli ale již přecházeli Carvahallský most. Pohybovali se tiše, aby nevzbudili vojáky, odpočívající po neradostné práci s odklízením následků bitvy. Bdělým strážím jen tiše pokynuli na pozdrav a naznačili, aby všechny nechaly spát.
Angela oba vedla po cestě k vodopádu, a než z ní odbočila na kouzlem skrytou stezku k Síním Transformace, odkud se po návratu z El-harím ráno se svým doprovodem vynořila, poradila Trnovi, aby sešel k Anoře, podle ní došel až k patě vodopádu Igualda a tam počkal na instrukce, co dál. Murtagh měl oči navrch hlavy, když prošli ve skrytu vodní clony do rozměrné jeskyně. Angela se v myšlenkách spojila s Trnem a ukázala mu, kde přesně za clonou vodopádu se nachází široký vchod. Za pár chvil proletěl červený drak s mohutným šplouchnutím řítící se masou vody a čvachtavě přistál na podlaze vstupní síně. Strážkyně života zdvihla pravou ruku a na dlani obrácené vzhůru se jí objevil zvláštní mléčně bílý předmět tvaru a velikosti pštrosího vejce. Předmět vydával neuvěřitelně jasnou, avšak nikoli oslňující záři, která, když Angela podivné vejce zdvihla až nad hlavu, dokázala osvítit i ten nejvzdálenější kout rozměrného a až na řady nádherně zdobených kamenných sloupů prázdného prostoru. Pak pohlédla s náhlou vážností na oba své průvodce:
„Nemusím vám jistě vykládat, že od této chvíle se těšíte zvláštní výsadě. Toto jsou Síně Transformace, kde budoucí Strážci Života odkládají svá těla, aby byla nahrazena jejich nesmrtelnou energetickou kopií. Kdybyste šli odtud vpravo, narazili byste na Pohřební Komory, kde bylo s pietou před mnoha a mnoha lety pohřbeno mé odložené tělo. Spočívá tam dodnes vedle těl mých předchůdců. Je také naprosto samozřejmé, že ačkoli sem máte od této chvíle svobodný přístup, nikomu do konce vašich dní neprozradíte existenci těchto míst. Ono by to ani nešlo, kdokoli sem totiž vstoupí, je okamžitě v této věci spoután kouzlem, které mu nedovolí se o Síních zmínit komukoli jinému než tomu, kdo do těchto míst již jednou vkročil. Pokud byste se nestali Strážci Života, kteří mají jiná práva, zůstane to tak po celý váš život. My se teď vydáme vlevo.“
Murtagh s Trnem ji ohromeně následovali do menší síně, kde je Angela vyzvala, by se zbavili naprosto všech věcí, které mají s sebou s výjimkou Murtaghova oděvu. Upozornila Murtagha, že zde musí ponechat i meč Lighten a vůbec jakoukoli zbraň, protože jinak by se nedostali do dalších prostor chráněných kouzly. Sama šla příkladem, a když to Murtagh viděl, nakonec odepjal Trnovi sedlo, shodil na zem svůj cestovní vak se zásobami a se značnou nelibostí na něj nakonec položil svou dýku i Lighten. Když vyšli zpět do vstupní síně, cítil se jako nahý, zato Trn byl rád, že se zbavil na nějakou dobu sedla.
Teď je Angela vedla dál do nitra neuvěřitelně velikého a vysokého prostoru. Na jeho konci však nespatřili žádný průchod. Tady Angela na chvíli zaváhala, ale vzápětí je oba oslovila:
„Procházím tudy vždy sama a tak jsem si nebyla na chvíli jistá, jak vás dostanu dál. Ale tohle bude stačit – Murtaghu, vezmi mě za ruku a druhou volnou rukou se dotýkej Trnovy hlavy.“ Oba okamžitě poslechli. Nato Angela přiblížila zářící vejce k malé prohlubni, která se v jeho záři nepatrně rýsovala ve skalní stěně. Jakmile to udělala, skála v tom místě nejprve zesklovatěla a pak se v ní začal rýsovat otvor dost veliký na to, aby jím moli všichni projít. Vzápětí tak učinili a ocitli se na velmi zvláštním místě.
Nová síň byla menší a její stěny byly uhlově černé. Jakmile do ní vstoupili, vchod se za nimi znovu uzavřel, takže Murtagh měl podivně klaustrofobní pocit a Trn si pro sebe cosi tlumeně vrčel. I světlo Angelina vejce zde nemělo původní účinnost, protože stěny síně neodrážely zpět ani zlomek vyzářených paprsků. Všichni se zdáli být obklopeni vše pohlcující temnotou a vtom pocítil Murtagh podivné, nenápadně sílící vibrace neznámé energie. Byly zprvu takřka nepostřehnutelné, ale jak jejich intenzita vzrůstala, Jezdec i drak měli pocit, že se jim za chvíli nejspíš rozskočí hlavy. Angela si toho všimla a snažila se je uklidnit:
„Přátelé, snažte se trochu vnitřně uvolnit. Vím, že vibrace energie probouzejícího se mezihvězdného portálu jsou napoprvé dost nesnesitelné, ale jen proto, že jste právě celkově testováni, zda transport vydržíte. Jakmile si to jednou portál ověří, bude si vás už navždy pamatovat, a celá procedura už se nebude opakovat.“ Aby je trochu přivedla na jiné myšlenky, pokračovala ve vysvětlování:
Síň je tak černá proto, že je vybudována přímo uvnitř obrovitého kusu skály neznámého původu, která sem před dávnými časy spadla s oblohy, a zabořila se při tom hluboko pod zem. Současně je tvořena materiálem výrazně usnadňujícím svou nahromaděnou a nevyčerpatelnou energií funkci portálu, jenž byl proto umístěn přímo v jejím nitru. Vede z něj…“ Než to ale stačila dopovědět, před užaslými zraky Murtagha a Trna, kterým se mezitím udělalo lépe, se začaly objevovat v prostoru před nimi otvory podobné tomu, v němž viděli zmizet unesenou Birgit. Rotovaly úplně stejně, jen jejich středy nebyly modré, ale temně zelené. Objevilo se jich celkem dvanáct. Okraje jedenácti z nich zářily rudě, dvanáctý měl ale okraj jasně zelený. A právě k tomu Angela zamířila. Když došla dostatečně blízko, vnořila pravici s vejcem do jeho zeleného středu a asi půl minuty tak setrvala. Když ruku opět vytáhla, vejce na ní bylo temně černé a již nezářilo. V tlumeném světle portálů, které tak zůstalu jedinými světelnými zdroji, tak vše dostalo přízračný zelenkavý nádech.
„Teď budeme muset chvíli počkat,“ řekla Angela svým průvodcům a posadila se na zem. Oba následovali jejího příkladu.
„Velmistr Kruhu Strážců Života přijal mou zprávu a právě v této chvíli se domlouvá s ostatními, zda se sejdou k Velké Radě, nebo jestli nás přijme on sám. Také nás ovšem může odmítnout… Velká Rada se sešla naposled za Du Fyrn Skulblaka a to je už tři tisíce let… Neschází se jen tak pro nic za nic. Musíme tedy čekat, jakou barvu bude mít můj Klíč Strážce, až jej po vyzvání znovu vložím do portálu. Buď bude zelený, což by bylo pozváním k Velmistrovi, nebo rudý, jakožto pozvání k Velké Radě, či beze změn, a to by znamenalo, že si máme pomoci sami, protože náš problém není z vyššího úhlu pohledu tak závažný.“
Nato se v síni rozhostilo tísnivé ticho. Každý byl ponořen do svých myšlenek, vědom si závažnosti okamžiku. Murtagh ale nakonec ticho, které bylo tak absolutní, až bušilo do uší, dlouho nevydržel snášet. Rozhodl se získat nějaké další informace, aby se mohl lépe připravit na následující dění. Proto znovu oslovil Angelu:
„Nedá mi, abych se Tě nezeptal na několik věcí.“ Když Strážkyně mlčela, vyložil si to jako souhlas a pokračoval:
„Vidím tady dvanáct portálů. Znamená to tedy, že Kruh má celkem třináct členů včetně Velmistra a každý z nich má domov na jiném světě?“
„Hmm…,“ probrala se Angela zjevně z hlubokého zamyšlení a Murtagh teď už téměř litoval, že si dovolil ji vyrušit. „Co jsi to…, aha. Ano, dvanáct členů a jednoho velmistra a každý z členů je odpovědný za jeden obydlený svět, kde je také doma. Velmistr však ne. Sídlí sám na neobydleném světě, v jeho paláci se konají Velké Rady a je tam také uložena obrovitá knihovna všeho během eonů nashromážděného vědění. Za celou dobu jsem palác navštívila celkem třikrát. Naposledy před bojem s vilfory před tisícem let.“ Murtagh na ni poněkud překvapeně zíral, protože až po jejích slovech si uvědomil dopad pojmu ‚nesmrtelnost‘. Pohledná mladá žena, sedící těsně vedle něj, ještě pamatovala původní Jezdce a divoké draky! Současně mu došlo, že tento dar vlastní také on sám. Do té doby bral nesmrtelnost jako fakt, jako prostý pojem. Jeho plný dopad pocítil ale až v této chvíli. Když se poněkud vzpamatoval pokračoval ve vyptávání:
„A jaké ty ostatní obydlené světy jsou? Stejné, jako ten náš? A žijí tam také lidé a ostatní rasy, jako tady?“ To už se Angela začala usmívat Murtaghově nezkrotné touze po vědění a přátelsky pokračovala:
„To je mi ale najednou otázek… Ale pěkně popořadě – Jaké ty světy jsou, opravdu nevím, protože jsem sice každý z nich po své transformaci povinně navštívila, ale nikde jsem nepobyla tak dlouho, abych to mohla s jistotou říci. Ostatně mohli byste ty nebo Trn někomu s určitostí zodpovědně říci, jaký je ten náš? A to tu žijete celý váš zatím krátký život,“ dodala, když oba zaskočeně mlčeli.
„Mohu vám ale prozradit, že jsou některé podobné, ale některé úplně odlišné od toho našeho. A co se týká ras, některé jsou opravdu bizarní. Velmistr je člověkem se zelenou pletí, to ještě není naší představě o lidské bytosti tak cizí. Ale strážce světa, do něhož byste vstoupili hned prvním portálem zleva, je vzdáleně podoben obřímu krabovi, dosahujícímu zhruba poloviny Trnovy velikosti. Nemluví a komunikovat se s ním dá pouze myšlenkovým přenosem obrazů. Slovním pojmům nerozumí a nejspíše by je považoval za druh psychického útoku z vaší strany, načež by vás bez obalu sežral. Ani bránit byste se nemohli, protože oba druhy magie, provozované u nás, na něj nemají ani nejmenší účinek. A o jeho krunýři netřeba mluvit, je jako kus skály, s nímž by si neporadil ani Lighten. Tohle všechno vím, protože se při prvním setkání díky mé nezkušenosti pokusil sežrat i mě. Mezitím jsme se ale stali přáteli.“ Murtagh s Trnem měli oči navrch hlavy, ale další podrobnosti se už nedozvěděli, protože poslední portál se na okrajích zeleně rozblikal. Angela vstala, došla k němu a zasunula do něj ruku se zčernalým vejcem. Po půl minutě ji vytáhla a místností se rozlilo jasně rudé světlo. Oba její společníci byli rázem na nohou, a když jim pokynula, přistoupili těsně k portálu. Angela jim s úsměvem řekla:
„Přátelé, připravte se na zážitek blízký několikaminutovému nebytí, bude to pro vás neobvyklá jízda.“ S těmi slovy udělala krok do portálu a ten ji vzápětí pohltil. Oba na sebe pochybovačně pohlédli, ale nakonec sebrali odvahu a Strážkyni Života následovali. Jakmile portál pohltil i je, spolu s ostatními se rozplynul zdánlivě do nikam a v síni zavládla prapůvodní tma.