Kapitola 4. Do neznáma
Trn naposledy zakroužil a vyrazili směrem na sever, jak předtím naznačili Eragonovi. Murtagh se pohodlněji uvelebil v sedle, a když se dotkl svého obličeje, aby si z něj odhrnul vlasy rozcuchané větrem, ucítil pod rukou vlhkost. Tehdy si uvědomil, že pláče a že poprvé za celý svůj mizerný život nepláče bolestí, vzteky, z bezmoci nebo zoufalství, ale z pocitu úlevy smíšeného s vědomím možné ztráty své osudové lásky, kterou tak zvláštním způsobem potkal v místech, kde by to nikdy nečekal. S Nasuadou sdílel nejkrásnější chvíle vzájemného porozumění, ale i hrůzy společné bolesti při mučení, kdy ji musel na Galbatorixův příkaz nevýslovně krutě týrat, a těžko říci, která bolest byla při tom větší – zda bolest Nasuadina těla nebo jeho duše. Současně to byly chvíle svým způsobem intimnější, než fyzická láska. Zvrácenost tohoto pocitu Murtagh jasně vnímal a mátla ho i děsila zároveň.
Ale to už je pryč a teď je třeba nechat všechny rány zahojit, nakolik to půjde, poručil si v duchu.
V této chvíli si raději nepřipouštěl, že některé rány se nezahojí nikdy. Fyzické rány zahojil Nasuadě, jakmile vyšli ven z trosek, jen je před tím částečně odhalil Eragonovi, aby posílil její autoritu a ukázal mu její statečnost. Ještě teď si nemohl opakovaně nepřipomenout její obdivuhodnou sílu vzdorovat, díky které vše nezlomená vydržela. Měla jí na rozdávání tolik, že Murtagha přesvědčila o tom, že situaci lze zvrátit. A on pak dokázal se studem za vlastní zbabělost překonat svůj hluboko zakořeněný strach, a přísahu ve starověkém jazyce, kterou z něj násilím na mučidlech vynutil král, zlomit pomocí svého a Trnova pozměněného skutečného jména, které odhalil.
Teď ale vzdorně pohodil hlavou a nastavil tvář větru, aby osušil jeho slzy. Krajina pod ním ubíhala klidným tempem Trnova letu a Murtagh měl pocit, jako kdyby ji cele vnímal poprvé. Poprvé měl čas se rozhlížet bez toho, aby při tom myslí pátral po možných nepřátelích, poprvé se s Trnem nehnali nikam jako o život v obavě z králova trestu za sebemenší zpoždění nebo selhání a užívali si svobodného letu a ničím nezkalené vzájemné blízkosti. Trn nic neříkal, jen v tichosti sdílel jeho pocity. Pak, když se Murtaghova mysl konečně trochu zklidnila, jemně se dotkl jeho mysli, a před Murtaghem vyvstala řada obrazů a pocitů:
Útok na Glaedra a pocit vítězství prolnutý se smutkem ze smrti zlatého obra, obraz útočící Safiry v celé její modré kráse spojený s obdivem a nenávistí současně, bolest a pocit ponížení v rozbořené katedrále Dras Leony smíšený s klíčící nadějí na královu porážku, nádherné vědomí spojenectví se Safirou při společném útoku na Šruikana a strašlivé drakovo utrpení při umírání po zásahu dauthdaertem a další a další obrazy defilovaly před Murtaghovým vědomím.
„Jsme na tom stejně, jediný příteli. Oba se budeme muset znovu vyznat nejprve každý v sobě samém a pak v sobě navzájem,“ řekl nakonec Murtagh nahlas.
„Budeme muset poznat, kam tíhnou naše srdce, naše skutečná jména se brzy změní, a my je budeme opět hledat. Snad jsme k tomu dnes učinili první krok. V tom ucítil opět dotek Trnova vědomí:
Příteli_mého_srdce_Murtaghu, nejsme sami. Tam dole za námi jsme dnes zaseli semínko, které, když vyklíčí, ponese cenné plody pro nás pro oba. Neodešli jsme s hanbou, ale se vztyčenou hlavou, a až se jednou vrátíme – a my se vrátíme, jakože jsem drak – budou na nás všichni pohlížet s úctou a beze strachu. A při troše štěstí tam najdeme oba, po čem toužíme: lásku, přátelství a ty nádavkem ještě opravdovou rodinu.
Slunce se pomalu chýlilo k obzoru v nádherných červáncích, když se rozhodli přistát na příjemném, stromy chráněném místě na břehu zurčícího potoka, který se asi míli na západ vléval do řeky Ramr. Vždyť neměli kam spěchat a další den je čekal dlouhý úsek cesty až k jezeru Isenstar, který chtěli urazit celý naráz. Bylo tedy důležité si po dnešním souboji s králem náležitě odpočinout. Murtagh se důkladně vykoupal v potoce, vypral si propocené, zašpiněné šaty a sušil je pověšené na improvizovaném, z větví nahrubo vyrobeném sušáku u ohně. Právě dojedl skrovnou večeři, když najednou vše kolem něj ztichlo. Už, už se chystal vytasit Zar´roc, když si všiml, jak se k němu vzduchem blíží maličká, ze stébel trávy nádherně se všemi detaily vyrobená loďka. Zíral na ni v němém úžasu a najednou se v něm rozhostil pocit bezpečí současně s vědomím všeobjímající lásky. Když jej lodička těsně míjela, měl dojem, že z ní vychází slabá namodralá záře a v tu chvíli jakoby mu odněkud z neznáma bylo uděleno požehnání a konečné rozhřešení současně. To jej hluboce zasáhlo a zaplavil jej pocit nepopsatelného štěstí. S vděčností loďku pohledem provázel, až se mu ztratila z dohledu. Netušil, že ji vyrobila Arya ve chvíli dočasného citového sblížení s Eragonem a promítla do ní své tehdejší vnitřní rozpoložení a něco ze své ušlechtilé duše. Nevěděl, že stejného požehnání se dostalo před svatbou jeho dosud nepoznanému bratranci Roranovi, věděl jen, že tento úchvatný vzkaz musel poslat neznámý přítel, a částečně mu to vrátilo v základech otřesenou důvěru v existenci dobra na zemi. Trn zůstal po celou dobu v napjatém střehu, ale když úkaz zmizel, uvolnily se v něm emoce tak silné, že Murtagh musel přerušit jejich vnitřní spojení, aby jimi nebyl doslova omráčen. Červený drak zaklonil hlavu a vydal ohlušující, nekonečně dlouhý, osvobozující řev, provázený rudozlatým plamenem takové síly a výšky, že to snad museli ve večerním tichu vidět a slyšet lidé až v Bullridgi. Murtagh, který byl tím pohledem fascinován, teď částečně oslepen a ohlušen ve chvíli, kdy Trnův řev utichl, opatrně s ním obnovil duševní spojení a vědomím se mu prohnal kaleidoskop útržků drakových pocitů:
Už nikdy Ohnivá smršť….Rudá zkáza….Drak_odpadlíkova_syna….Vrah rebelů….Ostuda Jezdců…nemusím zabíjet….nemusím nenávidět….zbytečně trpět….nenávidět sebe i Murtagha za naši pouhou existenci…jsem očištěn….druh_mého_srdce_Murtagh je očištěn….milovat….Safira…. druh_jejího_srdce_Eragon….bratři….spojenci….už napořád….
„Murtaghu, něco jiného bylo tohle všechno vědět rozumem, přijmout Glaedrovo povýšení na Jezdce a Draka, ale opravdu to cítit ve vlastním srdci… nevím, kdo mohl tu loďku poslat, ale přivezla nám přesně to, co jsme oba nezbytně potřebovali,“ promluvil najednou Trn s pohnutím v hlase, když viděl, jakým pohledem si jej Murtagh prohlíží. Na to již Murtagh neměl, co by řekl, protože drak díky jejich spojení přesně věděl, co se odehrávalo i v jeho srdci, když je loďka míjela. Chvíli ještě seděli mlčky u ohně, ale pak se Murtagh uložil ke spánku. Trn jej spícího chvíli láskyplně a s výrazem hlubokého pochopení pozoroval a potom se, aniž by tušil podobnost, stejně jako Safira přisunul k Murtaghovi blíž a přikryl ho jedním ze svých rudých blanitých křídel.
Když se na druhý den Murtagh probudil, v první chvíli netušil, kde se ocitl. Byl obklopen rudou clonou, v níž skrze prosvítající slunce jasně viděl spleť pulzujících žil. Současně však cítil Trnovu uklidňující přítomnost. Příjemně překvapen vylezl zpod ochrany drakova křídla, protáhl se a zívl tak hlasitě až se Trn ve spánku pohnul a z nozder mu vyrazil drobný obláček dýmu. Neotevřel však oči, jak Murtagh napůl očekával, ale pokračoval ve spánku. Murtagh se na Trna se zalíbením zahleděl, protože drakův obvykle zatrpklý a sveřepý výraz nahradilo uvolnění, a ušlechtilá hlava působila vznešeně, jak se na jeho rasu slušelo. Murtagh si uvědomil, že on sám se takhle nevyspal od doby, kdy byl dobrovolným vězněm ve Farthen Düru a Trn že něco takového ve svém životě nezažil vůbec – pořád jen v pohotovosti, ve dne v noci připraven plnit rozkazy zvráceného krále, připraven na bolest, nenávist a nesmyslné vraždění.
Murtagh nechal červeného draka ještě spát a v blízkém okolí ulovil dvě srny, které zabil kouzlem. Neopomněl přesunout energii jejich vyhasínajících životů do diamantů v pásu Belota Moudrého, který objevil při snaze osvobodit se ve zřícené katedrále Dras Leony Trn. Kameny byly úplně prázdné, takže si předsevzal doplňovat je energií, jak jen to půjde. Ačkoli věděl, že pás nosil Eragon, nepokládal to za krádež, protože náhradou ponechal v Ilirei všechna zotročená Eldunarí, která měl od krále k osobní potřebě. A kdesi uvnitř své bytosti cítil, že Eragon by proti tomu nic nenamítal. Nad to na nadcházející výpravě může nastat situace, kdy bude zásobu energie nezbytně potřebovat. Vrátil se s oběma srnami k ohni, jednu vyvrhl a začal nad ohněm opékat kýtu. Vůně jídla probudila Trna, který několikrát s hlasitým klapnutím zamrkal šupinatými víčky a nozdrami labužnicky nasál vzduch. Murtagh mu nabídl jednu srnu, což Trn přijal s povděkem, protože se potřeboval posílit před cestou. Když si Murtagh povšiml pohledů, které jeho červený přítel vrhal i na druhé zvíře, přátelsky jej vybídl, ať si vezme i je. Trn natáhl krk a na dvě sklapnutí mohutných čelistí zbytek srny pozřel.
Mhmmm, na to bych si mohl brzy zvyknout, příteli, prohlásil s pobavením v hlase drak.
Jen doufám, že na mně nebudeš chtít také jezdit, to bych si musel nechat udělat speciální sedlo, odpověděl se smíchem Murtagh. Na to se oba při té představě tak rozchechtali, že Murtagh zapomněl na chvíli otáčet rožněm, a málem si spálil snídani. Protože drak přece jen potřebuje něco víc, než dvě srny, má-li se nasytit, vyrazil Trn do blízkých kopců na východě na lov. Když se asi po hodině vrátil, Murtagh právě dojídal svou opožděnou snídani a její zbytky ukládal na později. Trn přímo zářil:
„Svobodný lov pro svobodného draka, co víc si přát,“ prohlásil svým melodickým basem. „Když mě tedy nechceš vozit na hřbetě, vezmu to zase na sebe,“ dodal ještě předstíraně otráveným tónem, a oba se znovu rozchechtali na plné kolo. Pak Murtagh posbíral všechny drobnosti a vyšplhal se Trnovi do sedla.
Letěli dál zhruba na sever a přeletěli Ramr, jehož tok zde zahýbal zpět, aby se po velké oklice opět obrátil severním směrem, kde se s ním znovu setkali před městem Bullridge. Nabrali výšku, aby zbytečně nepřitahovali pozornost obyvatel, minuli město a pokračovali mírně severozápadně podél toku řeky k jezeru Isenstar, na jehož jižním konci leželo město Gil´ead ovládané elfy. Tady Murtagha přece jen přepadly určité pochybnosti, ale doufal, že Arya již stačila posádku města informovat o dění v Ilirei a o jeho úloze v něm. Nechtěl však nic riskovat, protože neměl představu, jak budou elfové reagovat na skutečnost, že syn zrádce Morzana, únosce Nasuady, kterého i s jeho drakem až do včerejška považovali za úhlavního nepřítele a oddaného přisluhovače krále, se může volně pohybovat po Alagaësii… Rozhodl se proto městu obloukem vyhnout a přistát s Trnem na prvém břehu Ramru v místech, kde ústí do jezera. Chtěl nejprve v přestrojení zjistit, jak by byl případně přijat a zda by ve městě mohl nakoupit zásoby nutné pro plánovanou velkou cestu. Přistání, jak byl alespoň přesvědčen, proběhlo bez povšimnutí. Proto byl nemile překvapen, když spatřil, jak směrem k nim z městského přístaviště vyplouvají tři loďky obsazené každá dvěma elfy a vezoucí blíže neurčený náklad.
Murtagh však nehodlal jen tak propadnout obavám, neukáže-li se, že elfové opravdu směřují k nim a že mají nepřátelské úmysly. To první se potvrdilo záhy – loďky neměnily směr a mířily zjevně skutečně přímo k nim. Když připluly asi na dvě stě stop od nich, zvedli elfové ruce a ukázali jim prázdné dlaně. Současně ucítil Murtagh dotek cizí mysli:
Buď vítán, Murtaghu, Jezdče a hledači sebe sama. Buď vítán i Ty, mocný a vznešený Trne Rudý Plameni. Jsem velitel posádky Gil´eadu a mé jméno je Winirael.
Murtagh na to odpověděl s nezbytnou dávkou elfské zdvořilosti, kterou pochytil od Broma, a oba s Trnem čekali, až loďky přirazí ke břehu. Pak vykročili naproti šestici neozbrojených elfů. Společně se usadili na měkké trávě jezerního břehu. Při rozhovoru vyšlo najevo, že Arya opravdu okamžitě posádku města informovala o tom, že se může v následujících dnech Murtagh v okolí města objevit. Dala jim také rozkaz, aby mu městem nechali volný průchod a, bude-li o to stát, pomohli mu obstarat zásoby na cestu. Když se elfové začali vyptávat, kam mají s Trnem namířeno, řekl jim popravdě, že chtějí pokračovat mírně severozápadním směrem k mořskému zálivu, pak se otočit poněkud na severovýchod, minout město Ceunon a obletět po jeho západní hranici Du Weldenvarden až k severnímu konci lesa. Dále pak chtěli prozkoumat neznámé severní země a po nějakém čase se vrátit zpět do Alagaësie. Při zmínce o severních zemích se elfové po sobě podívali, ale nahlas neřekli nic. Když domluvil, Winirael mu nabídl na cestu dostatek zásob, které přivezli na člunech s sebou. To Murtagh s díky přijal, protože se tak vyhnul zbytečnému zdržení při nákupech ve městě. Současně také cítil, že elfům bude milejší, když se v Gil´eadu raději neobjeví, ať již s Trnem nebo bez něho. Chápal to a nezlobil se proto na ně – vše bylo ještě příliš čerstvé a on musel teprve v budoucnu prokázat, že je beze zbytku hoden jejich důvěry. O to víc ho překvapilo, když na rozloučenou velitel ještě vlídným hlasem dodal:
„Šťastnou cestu a leťte s dobrým větrem. Do severních zemí nikdo z našeho lidu již po staletí nevkročil, takže buďte velmi opatrní. Skryté zlo, které tam kdysi vládlo a pak se ztratilo neznámo kam, se mohlo znovu vrátit nebo probudit. Arya vám proto naším prostřednictvím nabízí toto: Leťte do Ellesméry, budou vás tam očekávat. Dostanete k dispozici tolik údajů, kolik se jich podaří našim Moudrým získat z knihovny a zpráv pamětníků. Budete ubytováni v bývalém Oromisově příbytku u Tel´naeír a budete-li o to stát, dostane se Murtaghovi výcviku od našich nejlepších. Nechť vaše meče zůstanou ostré.“
Na to Murtagh nenacházel slov, proto se jen elfům hluboce uklonil a Trn také sklonil hlavu v tichém poděkování. Pomohli elfům vyložit zásoby a pak mlčky sledovali, jak loďky odplouvají směrem k městu. Dotkl se drakovy mysli a řekl mu:
Nu, příteli, zdá se, že budeme-li se držet našeho plánu, čeká nás nejspíš pořádné dobrodružství. A není lepší medicíny na staré rány, než pořádná výzva, které je možno společně čelit.