Kapitola 56. Volba

Prásk!
               Keramická láhev od nejlepšího surdského vína se s třesknutím rozbila o kamennou zeď trůnního sálu hradu Borromeo, když ji před tím rozzuřený samozvaný nový král téměř na jeden lok vyprázdnil. Vztekle přeskočil krvavou skvrnu, která se šířila od mrtvého těla velitele nezdařeného obléhání Teirmu, jehož před chvílí vlastnoručně probodl svým mečem. Strážní u dveří stáli jako sochy a snažili se splynout s veřejemi, aby náhodou nenásledovali toho nešťastníka do nebytí. Oba Surdané rychle pochopili, kdo že se to po Orrinovi chopil v jejich zemi moci a nemohli se dočkat konce služby, který je bezpečně odvede z blízkosti toho podlého vraha.
               „Víno!!!,“ zařval hrubým, podnapilým hlasem Xenos. Jakoby sloužící už dávno tento rozkaz očekával, objevil se ve dveřích hned se dvěma lahvemi. Král mu je cestou ze sálu vyrval z rukou, pak ho surově nakopl a doprovodil to slovy:
               „Hnusná zem, v níž neumějí dělat nic jiného, než takovéhle patoky!“ Jakoby na tom neměl dost, otočil se ještě ke strážným:
               „A vy dva ukliďte ten svinčík! To zbabělé neschopné hovado hoďte do hradního příkopu vranám pro radost. Pohřeb si nezaslouží!“ Pak se obrátil na podpatku a odcházel poněkud vratce dlouhou chodbou pryč. Všichni tři muži se po sobě mlčky podívali a jejich pohledy vydaly za tisíc slov. Sloužící odcházel pomalu za králem a v chůzi vytáhl ze záňadří předmět, jejž by v jeho postavení nikdo u něj nehledal – kapesní stříbrné zrcátko filigránského zpracování, které muselo stát malé jmění. Chvíli se do něj díval, aniž by se jakkoli upravil, a při tom si cosi mumlal pod vousy. Strážní jen udiveně zavrtěli hlavami a se zjevnou nechutí se vydali splnit králův rozkaz.

Xenos dorazil do svých komnat, kde se chtěl trochu uklidnit a učinit zásadní rozhodnutí, k němuž ho dovedl vývoj situace. Postavil obě láhve na stůl a z jedné z nich si nalil do nádherného křišťálového poháru.
               Vkus a cit pro krásné věci ten trouba Orrin měl, to se musí nechat. A tohle víno… No, něco tak lahodného u nás nikdy neuzraje, na to je tam moc teplo…
               Tyhle a podobné povrchní myšlenky mu postupně uklidnily mysl, aby ji mohl konečně po nějaké chvíli a vydatném loku obrátit k hodnocení situace a úvahám o dalším postupu. Úvahy to věru nebyly radostné. Cítil se zaskočen dosavadním vývojem celého tažení. V podstatě neočekával tak účinný odpor, ačkoli, jak mu teď docházelo, měl s něčím takovým počítat už po prvním nezdařeném výsadku. Ta černá kůže na trůnu má kolem sebe sice málo vojáků, ale zřejmě pár výborných stratégů, kteří zatím buď dokonale dokázali odhadnout, co on udělá příště, nebo byli zázračně schopni účinně reagovat na všechny jeho tahy. A Nasuadini vojáci musí být v boji učinění ďáblové. I to ho mělo napadnout, když nakonec porazili Galbatorixe se vší jeho mocí vojenskou i čarodějnou…
               Byl si přece jist,… tak jist,… že vše spraví jeden pořádný útok na tu nutně válkou oslabenou zemi a ona mu spadne do klína. Tak kde se, u všech démonů, stala chyba?...
               Postavil vyprázdněný pohár s třesknutím na stůl a násilím se snažil uklidnit mysl, která už zase hrozila nasednout na kolotoč sebelítosti prokládané záchvaty nekontrolovaného vzteku. Po chvíli se mu to částečně podařilo, nalil si další pohár a pokračoval v bilancování.
               Surdu obsadil levou rukou a zdálo se, že po úvodním trapném výprasku půjde všechno dobře. Místní pohlaváři ve snaze zachovat si vliv a rozmnožit bohatství svou zemi s klidem prodali. Surdská města si podmanil bez boje. Ostatně přesila jeho vojáků byla taková, že jakýkoli odpor by byl sebevraždou… Ale pak přiletěli ti dva draci… Taková nestydatá provokace! Xenos se už zase dostával do ráže, chřípí mu zbělelo, žíly na čele naopak naběhly. Uhodil pěstí do stolu, až láhev i pohár s vínem nadskočily. Bolest v zápěstí ho alespoň na chvíli znovu uklidnila.
               Draci vyděsili celé Borromeo a prohnali se dvakrát jako ničivá smršť táborem jeho vojáků. Přitom měli jejich Jezdci ještě drzost klást ultimata! Jemu!! A druhý den hrad obě ty šupinaté okřídlené bestie dokonce zapálily… Samozvaný král začal nervózně přecházet po místnosti, aby nějak odboural vzteky vyplavený adrenalin.
               Pak udělal špatné rozhodnutí podmíněné zlostí. Jedno z nejšpatnějších v životě, které ho stálo pět tisíc lidí a dva po Barkovi nejschopnější kouzelníky. K čertu, jak jen mohl být takový tupec a skočit na připravený lep?! Nejhorší bylo, že vlastně nemohl přijít na to, kdo za tím vším stojí. Zdálo se, že proti němu nestojí jednotná strategie, jíž by bylo možné předem odhadnout, ale izolované počiny schopných lidí tu i onde, které ve výsledku byly účinnější, než jakékoli ústřední plánování, jež vymysel on a jeho velitelé. Tomu se musí udělat rázná přítrž!... Jenže jak?...
               Mardok… Původně ho chtěl při nějaké vhodné příležitosti, až bude vítězství na dosah, poslat na dobře utajenou sebevražednou misi, aby se toho zakukleného rebela zbavil. Měl o něm své zprávy od různých donašečů, ale zatím ho potřeboval. Jenže jeho plán už nevyjde, protože ten chlap zase zklamal a vzal s sebou do trpasličí říše, kam se nechal v bojové zaslepenosti vlákat, celých pět tisíc chlapů ve zbrani. Xenos ani na okamžik nepochyboval, že to už dávno mají všichni za sebou. O důmyslných trpasličích nástrahách proti nepříteli toho přečetl dost…

               Teď obléhání Nardy, k němuž ani nedošlo a ještě ke všemu následný krach obléhání Teirmu! Jeden výborný kouzelník mrtev a Bark se už od Nardy nevrátil… Jediný, kdo uměl vytvořit Bránu… Xenos si uvědomil, že měl trvat na tom, aby to naučil někoho dalšího. Teď je pozdě, protože už mu zůstali z kouzelníků pouze dva. A ta mladá dívka, která zůstala na ostrově… Poté, co mu sdělila hroznou novinu o napadení Londru, našli její nohy oddělené od těla na místě, kde kdysi ve vojenském táboře býval portál. Někdo z nepřátel jej zničil v okamžiku, kdy jím chtěla projít, a Xena tak připravil o jedinou možnost návratu a současně přílivu životně důležitých zásob. Nepřátelé zřejmě Brány vytvářet umějí, pomyslel si trpce a vzpomněl si při tom na kluka s kočičím ksichtem, který ho tak podvedl. Aby ho vzali všichni šejtani, spratka!
               Všechno k ničemu! Na co sáhl, skončilo nezdarem!!
               Prááásk! Další prázdná láhev skončila na kamenné stěně. Král otevřel novou a naléváním už se nezdržoval. Pořádný hlt ho opět poněkud uklidnil. Pokračoval v duševní samomluvě a ve své opilosti si neuvědomoval, že při tom své myšlenky vykřikuje nahlas:
               „Ne, ne! Už žádné tříštění sil a neschopní velitelé! Tentokrát to vezmu do ruky osobně a pěkně tu černou kůži uzavřeme v jejím hlavním městě, aby nám už nikdo z jejích kumpánů nemohl uškodit jinde. A pak je všechny početní převahou převálcujeme a trůn Alagaësie bude můj!“ Za dveřmi pracovny však naslouchal pár citlivých uší a jedna pozorná mysl…

----

               Nasuada sledovala odcházející Triannu, která jí právě sdělila poslední novinky od zvědů v Surdě. Když za nejvyšší čarodějkou Du vrangr gata zapadla těžká křídla dveří trůnního sálu, oddala se královna neveselému přemýšlení. Na jednu stranu byla zpráva pro ni úlevou. Kostky byly vrženy a nevyhnutelně se blížil osudový střet. Na straně druhé byl však jeho výsledek natolik nejistý, že si nemohla dělat do budoucna velké naděje. Jenže jako dcera Ažihadova si Nasuada nehodlala zoufat předem. Byla plna obav, pravda, ale také plna spravedlivého hněvu a vzmáhající se bojechtivosti. Dala se do bilancování:
               Vojáci Teirmu a Nardy společně pronásledovali nepřítele až k Dras Leoně, kterou pomohli zbavit obležení. Pak postavili silnou stráž v průsmyku nad Teirmem, kdyby se náhodou nepřítel ještě jednou hodlal pokusit proti městu vytáhnout. Urgalové s Nar Garzhvogem v čele se okamžitě vydali královně na pomoc a měli v co nejkratší době dorazit.
               Obě elfská města již byla mimo nebezpečí, a tak téměř veškerá jejich vojenská síla vyrazila do Ilirey. Přece jen na tom nebudou početně tak špatně a mají šanci odolávat, dokud nedojdou zásoby. A když už byla u toho…

               Modrý záblesk přímo v trůnním sále přerušil tok jejích úvah. Zdvihla hlavu a uviděla usmívající se čtveřici přátel - Eragona, Aryu, Solembuma a Orika, jak jí kráčí vstříc. Podle výrazů jejich tváří správně dopředu usoudila, že přinášejí ty nejlepší zprávy a nemýlila se. Dala proto také ihned poslat pro Rorana, Triannu, Jörmundura, Vanira, Murtagha a Angelu, aby společnost byla kompletní. Mile ji překvapilo, když s Angelou přišel také Bark, který ji teď doprovázel na každém kroku a přetékal ochotou pomoci a zdokonalovat se v přírodní magii. Chyběli pouze Blödhgarm a tři elfské kouzelnice. Všichni totiž vyrazili ke svým s předsevzetím přivést tak velké posily, a v čase tak krátkém, jak jen bude možno. Nasuada je vyslala již předchozího dne, protože, jak se dnes ukázalo, správně předpokládala Xenův jediný možný další tah po fiasku s pokusem oslabit rozdělením obranné síly království.
               Porada tedy mohla začít. Vlastně ani nebylo mnoho témat k řešení. Všechno se točilo kolem tří základních problémů: Za jak dlouho bude schopen Xenos dorazit před městské brány, jak dlouho může vydržet obrana města a jak se vyvíjí situace u El-harím.
               Všichni byli toho názoru, že na dokončení příprav mají tak nejvýše týden. Xenovo vojsko bylo v podstatě ve stálé pohotovosti, takže mu budou stačit jeden až dva dny na naložení zásob a pokud nemají dorazit přespříliš unavení, budou na přesun potřebovat pět až šest dní. Daly se předpokládat menší „zastávky“ na cestě spojené s drancováním a rabováním městeček a vesnic ve směru pochodu, ale spoléhat se na to nedalo. Xenos věděl velmi dobře, že čím méně času stráví přesunem, tím méně jej budou mít obránci na důkladnou přípravu obrany města. A už se je zřejmě, soudě podle toho, že se tentokrát velení ujal osobně, naučil nepodceňovat. Také jeho zásobování byl teď problém, který nemohl odbýt mávnutím ruky. Čas jej nemilosrdně tlačil, protože doba, po kterou se zásobami vystačí, nebyla neomezená. To všechno si přítomní uměli velmi dobře spočítat.
               Co se týkalo organizace obrany Ilirey, byli přítomní zajedno v základní strategii rozmístění obránců a také v tom, kam umístit výstupní portál Brány, která měla zajistit spojení mezi Londrem a hlavním městem. Bylo dohodnuto, že nejlepší místo bude na náměstí před bývalou Galbatorixovou pevností, jež nyní sloužila Nasuadě jako královský palác. Místo bylo spolu s palácem dobře chráněno obrovským skalním převisem, a to ho k takové úloze přímo předurčovalo. Jediné obavy se týkaly možné vzpoury na Londru a vpádu rebelů přímo do královnina paláce. Eragon však přítomné ujistil, že něco takového nehrozí, a kdyby přece, Bark nebo Solembum portál okamžitě zničí. Orik nad tím jen mávl rukou a hrdě prohlásil, že jeho armáda se již postará o pořádek. Současně si změřil přítomné pohledem, který všichni velmi dobře znali z jiných setkání, takže debata vzala rychlý konec.
               Protože se dalo spoléhat také na rychle se blížící pomoc urgalů a elfů a Orik mohl vyčlenit zhruba ještě polovinu bojové síly trpaslíků k obraně města, dalo se při pravidelném přísunu zásob z Londru počítat s téměř neomezenou výdrží obránců až do chvíle, než Xenovi naopak zásoby dojdou nebo se ztenčí na nedostatečné minimum. Pak ovšem bude následovat masivní útok, a zda ho Ilirea odrazí, to byla stále ještě otevřená otázka. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, zvlášť když nemají co ztratit a není pro ně návratu. Toho si byla královna velmi dobře vědoma. A pak tu byl další nad hlavou visící problém: Behemoth… Nestačila se ještě ani pořádně zamyslet, když povstala Strážkyně Života.

               „Přátelé,“ oslovila Angela přítomné. „Nastává opravdu čas, kdy se v krátké době již podruhé rozhodne o osudu Alagaësie. Nebude to ale jen zde, jak víte. Těžko říci, která hrozba je větší. Pro nás to vychází zhruba stejně, ale pro celý svět a ostatní světy v Prostoru je problém království jen podružnou záležitostí proti hrozbě, jakou představuje znovuzrozený Behemoth. S postupem času ve mně narůstá pocit, který den za dnem sílí. Drazí, nastává okamžik, kdy se budeme muset rozloučit, abychom se s Murtaghem mohli pokusit splnit naši povinnost naznačenou proroctvím i Velmistrem Kruhu Strážců Života.“
               Královna Nasuada i přes tmavou pleť viditelně zbledla a její jasné oči rázem ztratily lesk. Obrátila tvář k Angele a tiše, téměř šeptem, se zeptala: „Kdy…?“
               „Okamžitě…, je mi líto…,“ odpověděla stejně tiše se smutkem v očích Strážkyně Života.