Kapitola 54. Pod rouškou tmy
Ten kratičký a náhlý dotek cizí mysli byl jako polechtání motýlích křídel, neagresivní, plachý, téměř ustrašený, ale Eragonovi ani Arye přesto neunikl. Podívali se po sobě, aby se vzájemně ujistili, že jej cítili oba, a Orikovi naznačili, aby nemluvil. V křoví poblíž brány do zahrady se rozhostilo napjaté a ostražité očekávání. Nějakou dobu se však nedělo naprosto nic. Právě v okamžiku, kdy si již chtěl Eragon dopřát přepych hlubokého nádechu, se rozlehl prvním nádvořím hlasitý klapot koňských podkov, jak kdosi tryskem ujížděl z hradu. Ze svého úkrytu naše trojice v noční tmě, jen slabě zaháněné několika planoucími pochodněmi v držácích na zdech budov, zahlédla branou krátký zákmit bílého koňského ohonu a šedavého pláště jezdce, uhánějícího za neznámým cílem.
Znamenalo to prozrazení? Nikdo z nich neměl tušení. Stejně dobře bylo možné, že kdosi úplnou náhodou právě v tuto chvíli spěchal za neodkladným posláním kdesi na ostrově.
Mám neblahou předtuchu, maličký, dotkla se Eragona Safiřina mysl. Buďte nanejvýš opatrní a počkejte, s jakou se vrátí naši přátelé. Nevím… Nic tomu sice na první pohled nenasvědčuje, ale tuším nějakou past. Eragona zahřála u srdce starost jeho dračí přítelkyně. Uvědomil si, jako už mnohokrát předtím, nezměrnou vzácnost jejich vzájemného pouta. Dál už ale svou myšlenku nestačil rozvinout, protože se v jeho mysli ozval Fírnen:
Stínovrahu, nemáme se se Safirou přemístit blíž k vám? Takhle by naše pomoc nemusela přijít včas… Eragon, který se chtěl bojovému střetu vyhnout, pokud to jen trochu půjde, draky uklidňoval:
Safiro, Fírnene, nemějte o nás starost. Tady kolem jsme nevycítili přítomnost nějakého většího ohrožení a s drobnými problémy si my tři poradíme sami.
Draky to sice příliš neuklidnilo, ale souhlasili, že zatím vyčkají ve svém úkrytu. Eragon, který začal uvažovat o tom, že by se vydal na krátký průzkum osobně i svou myslí, zase na oplátku poslechl Safiřinu radu a rozhodl se netříštit jejich skupinu a zbytečně neriskovat. Jak ukázaly příští chvíle, dobře udělal.
Bez jediného zvuku, který by tomu předcházel, náhle z brány nádvoří kasáren vypochodoval oddíl padesáti po zuby ozbrojených vojáků a z palácového nádvoří jich vyšlo přibližně stejné množství. Eragon a Arya se chopili jílců svých mečů, připraveni okamžitě tasit, a Orik pozvedl s hrozivým a odhodlaným výrazem v jinak sympatické tváři válečné kladivo Volund. Jenže místo toho, aby oba oddíly vyrazily podle jejich očekávání k bráně a zaútočily na ně nebo se je pokusily zajmout, odpochodovali vojáci spořádaně hradní branou ven z hradu.
„Tohle nedává smysl!,“ mudroval Orik, kterému mezitím Arya pověděla o letmém doteku cizí mysli. „Jestli o nás vědí, proč nezaútočili?“ Arya nevesele prohlásila:
„Oriku, to může mít jen jeden důvod: Xenos zjevně není hloupý a poučil se z naší strategie s trpasličí říší. Nějak vytušil, co budeme chtít udělat, a také kde se tu objevíme, pokud dokáže někdo z nás vytvořit Bránu. Dobře ví, že kdo drží hrad, vládne ostrovu i to, že hrad je v podstatě nedobytný díky své jedinečné poloze.“ Trpaslík si prohrábl impozantní plnovous a řekl:
„Dobře, ale proč by nám ho tedy přenechal bez boje?“ Na jeho otázku odpověděl cizí hlas, který se jim ozval za zády současně s modrým zábleskem:
„Protože po úzkém mostu nad propastí tenhle hrad v podstatě nebudete moci opustit, když na vás na jeho druhém konci bude čekat kohorta Xenovi fanaticky oddaných přívrženců. Jste tu v dokonalé pasti a nad to úplně o hladu. Tady nenajdete nic, kromě květin v zahradě, všechno ostatní dal Xenos odvézt. Jsem rád, že tu nedošlo k boji a jste naživu, měl jsem o vás příšerný strach a vaši přátelé také. Vojáci o vás museli moc dobře vědět, protože kouzelnice, která to tu měla na starost, vaši přítomnost určitě zaznamenala. Moc se mi ulevilo, když jsem je viděl spořádaně vypochodovat ven a zaujmout pozice na konci mostu. Oni jsou totiž naprostá elita armády, střet s nimi proto znamená pro kohokoli jistou smrt.“
Všichni tři se pomalu obrátili směrem, odkud hlas přicházel, a pohlédli do upřímných očí urostlého muže s přívětivým obličejem. Na sobě měl červenočernou uniformu a vážně na ně hleděl zpod poněkud křivě nasazené helmy. Vedle něj se postupně v rychlém sledu vynořili z Brány Hornel, Bernel a Solembum, který portál okamžitě zrušil.
„Takže ty musíš být Ratel, člen hradní posádky, o němž mi přítel Solembum vyprávěl. Já jsem Eragon, první novodobý Dračí Jezdec a představím ti také mou partnerku Aryu, Dračí Jezdkyni z rodu elfů a Orika, krále trpaslíků celé Alagaësie.“ Udivený Ratel se s každým pozdravil, zjevně poněkud zaskočen přítomností takových osobností. Pak dodal směrem k Eragonovi:
„Říkáš, že jsi Dračím Jezdcem, ale žádného draka tady nevidím.“ S jeho posledními slovy se z hlubin zahrady ozvalo temné bušení a muž se tím směrem otočil. Hvězdy byly na chvíli zacloněny dvěma pohybujícími se temnými stíny, které vzápětí nabraly podobu Safiry a Fírnena v celé jejich kráse. Draci opatrně dosedli na nádvoří, což bylo provázeno nepříjemným skřípěním mohutných drápů po kamenném dláždění. Ratel při pohledu na draky nenalézal slov, dílem obdivem a dílem obavami, dokud Safira nevstoupila do jeho mysli se slovy:
Teď už jsi spokojen, válečníku_s_dobrým_srdcem? Nato si krátce odfrkla, což u ní bylo obdobou přátelského uchechtnutí, a z nozder vpustila tři stopy dlouhý modrý plamen. Pohled na dračí oheň vrátil Ratela do přítomnosti:
„A… ano, mocný draku. Já netušil, že vaše rasa umí mluvit s lidmi.“
No, mluvením bych to zrovna nenazvala, protože můj hlas slyšíš jen ve své mysli, ale rozumím tvé řeči a tvým myšlenkám a ty zase, pokud chci, slyšíš myšlenky moje.
„Ty mi dokážeš číst myšlenky? Odpusť, ale to tedy není zrovna příjemná představa…,“ poněkud se zakabonil Ratel.
Neboj se, uklidňovala nejistého válečníka Safira, kterou rozhovor s ním z nějakého důvodu zřejmě bavil. Čtení myšlenek bez souhlasu toho druhého je obecně považováno za nevychovanost i mezi draky. Ale tvoje myšlenky na mě přímo křičí a já je dost dobře nemohu nevnímat. Jsou plné obav z toho, co nastane, a také nevíš, jestli někomu takovému, jako jsme obzvláště my dva, můžeš plně důvěřovat. Já tě mohu upřímně ujistit, že ano, zůstanou-li tvé úmysly čisté jako dosud, pokud tě to uklidní. Teď nám dovol představit se. Tohle je partner_mé_duše_a_mého_srdce Fírnen a mně říkají Safira Zářivá Šupina.
„Tyhle zdvořilosti jsou sice příjemné, Safiro, ale my musíme letět a to nejlépe hned,“ vmísil se do konverzace Solembum. Dračice by to jindy považovala od kohokoli jiného za zjevnou nezdvořilost, ale znala kočkodlakovu povahu a poněkud uvolněné způsoby natolik dobře, aby věděla, že k vyrušení musí mít nějaký pádný důvod. Proto jen k Solembumovi obrátila svou ušlechtilou hlavu se slovy:
Letět? My dva? Kam?
„Přesněji tři: Eragon, ty a já. Musíme okamžitě vyřídit všechny portály na ostrově s výjimkou toho našeho. Ta milá kouzelnice, která vás tu objevila, určitě nedržela jazyk za zuby a nějakým způsobem bude chtít varovat Xena a místní posádku, že jsme tady. Pokud už to tedy neudělala.“
„Určitě udělala,“ přidal se Eragon. „Viděli jsme někoho tryskem na koni upalovat z hradu. Nejsem si jist, ale ten někdo měl nejspíš šedý plášť podobný těm, které jsme viděli v Surdě u nepřátelských kouzelníků.“ Ratel řekl:
„To je jasné. Po tom, co vás objevila, zrušila krycí kouzlo sloužící k tomu, abyste nezpozorovali přítomnost místní hradní posádky a vyrazila dolů do tábora a možná portálem za Xenem. Brzy sem mohou začít proudit zpět vojáci z Alagaësie a to je komplikace, o jakou byste jistě nestáli. A já také ne…,“ dodal ještě polohlasem pro sebe.
„Aryo, prosím, zůstaň tady s ostatními pro případ napadení. Nepusťte nikoho hradní branou dovnitř a držte se. My letíme!“ Eragon ani nepočkal na odpověď, vyšvihl se Safiře na hřbet a Solembuma si posadil za sebe. Pod jeho vedením se vypravili nejprve do nepřátelského ležení k nejnebezpečnějšímu portálu. S utajením draků byl tím pádem konec, ale v této chvíli šlo o mnoho. Eragon neměl představu, jaká bojová situace ho v táboře čeká, ale kočkodlak ho ujistil, že úplně postačí, když ho dokáže na minutu ochránit, zatímco bude rušit portál. Eragon si pomyslel, že to vůbec nemusí být tak jednoduché, ale svou úvahu si nechal pro sebe. Světélka táborových ohňů se nepříjemně rychle přibližovala, takže na dlouhé přemýšlení nezbýval čas a mladý Jezdec se rozhodl svěřit vše své šťastné hvězdě. Bleskově provedl nezbytná kouzla ve starověkém jazyce, aby poskytl celé jejich trojici vydatnou kouzelnou ochranu a stiskl odhodlaně čelisti.
Bránu zpozoroval okamžitě ve středu tábora a bez odkladu nasměroval Safiru přímo k ní. Klesala příliš vysokou rychlostí, protože se nechtěla zbytečně brzy prozradit bušením, vznikajícím zpětnými rázy křídel při brzdění. Eragon na jejím hřbetě strnul obavami, protože tak prudké přistání spolu ještě nezažili. Silná Safira však dokázala zpomalit téměř sebevražedný let pouhými dvěma mávnutími křídel, jejichž silné kosti se viditelně při té námaze vzniklou silou výrazně prohnuly. Statné nohy se zaryly stopu do země, ale mocné svaly ztlumily náraz na míru snesitelnou pro živý náklad, který nesla na zádech.
Zaskočení vojáci kolem portálu nebyli v první chvíli schopni jakéhokoli činu, když přímo doprostřed tábora uviděli z oblohy spadnout živého draka s nebezpečně vyhlížejícím bojovníkem na hřbetě. To se jim stalo osudným, protože dračice okamžitě vražedným ohněm vyčistila kolem portálu kruhový prostor o průměru šedesáti stop. Solembum nehleděl na ostrůvky ohně, planoucí porůznu na zemi, seskočil ze Safiřina hřbetu a postavil se těsně k portálu, kde začal složitou energetickou manipulaci. Byl v tu chvíli naprosto bezbranný, což Eragon dobře věděl. Sám na sobě zakusil, jak složité tohle kouzlo je. Nebylo možné myslet při tom ještě na cokoli dalšího.
Jezdec navyklým pohybem bleskově rozepnul sedlové poutací řemínky a jedním skokem byl také na zemi.
Safiro, hlídej druhou stranu, Solembum musí svou práci dokončit stůj co stůj!
Samozřejmě, maličký, dávej na sebe pozor!, řekla a máchnutím křídel se přemístila na druhou stranu portálu, kde okamžitě začala další kolo ďábelské čistky ohněm. Eragon se jen modlil, aby ta neznámá kouzelnice, o níž byla řeč, opravdu už byla z ostrova pryč, protože se potřeboval cele soustředit na boj proti přesile protivníků, kteří se po prvním šoku nyní odhodlaně a rychle blížili. Nejspíš měl ale pro tentokrát štěstí na své straně, protože žádný magický útok zatím nezaznamenal. Vytasil meč a zvolal „Brisingr!“ Zbraň vzplanula modrým ohněm, svírající se kruh útočníků na chvíli zaváhal, ale pak o to rychleji pokračoval směrem k němu.
Přišla první sprška šípů a s ní spojený úbytek energie, způsobený kouzelnými ochranami, které bezchybně zafungovaly. Eragonovi nezbývalo, než doufat, že vydrží dostatečně dlouho. Aby znemožnil nepřátelům bezpečnou střelbu, sám jim riskantně vyrazil vstříc. Pak se rozpoutalo peklo. Ostrované nikdy nic podobného neviděli, protože bojové umění Dračích Jezdců nikdo z nich nemohl na vlastní oči spatřit a ti, kdož je pamatovali, byli již v těchto časech všichni po smrti. Eragon v boji připomínal běsnícího démona, rychlost jeho výpadů mečem byla nepostřehnutelná a následky stoprocentně smrtící. Brisingr v jeho rukou sekal, bodal a zapaloval. Poltil přílby a brnění, propaloval se štíty a zanechával po sobě jen krev a zkázu. Jezdec ve svém hněvu představoval vtělenou odplatu za všechny špatné činy, jichž se ostrované dopustili na lidu Alagaësie. Vojáci v červenočerném před ním začali ustupovat a nevědomky tak pomalu získávali výhodu, jíž však nikdo z nich nedokázal v dané chvíli využít. Vzdálili totiž útočícího běsnícího Jezdce od jeho přátel. Jenže to ani Eragon ani ostrované v zápalu boje nezpozorovali. Zato si nebezpečí uvědomovala Safira, která chránila Solembuma plameny a drápy. Když pochopila nebezpečí z takového odtržení plynoucí, pokusila se s Eragonem spojit, ale ten se nacházel ve stavu, kdy takřka přestával být sám sebou, ačkoli se současně jevil neporazitelný jakoukoli světskou mocí. Dračice si uvědomila, že v podobném stavu už svého Jezdce i Aryu zažila v boji před branami trpasličí říše. Teď ale nebyl čas o tom mudrovat. Solembum měl zjevně potíže se zrušením Brány. Tvářil se zoufale, a když se Safira k němu přiblížila, zpozorovala důvod jeho problémů. Z portálu zpola trčel trup nádherné černovlasé dívky s obličejem anděla, jejíž oči prosily s nejnevinnějším a nejzoufalejším výrazem o pomoc. Solembum byl natolik mužem, aby ho to nenechalo chladným, a tak tu stál a zjevně nevěděl, co si počít. Jak se však dívka pokusila pohnout a vysoukat se ze zpola již nefungujícího portálu ven, objevila se náhle její pravá ruka, která namířila na kočkodlaka třemi rozevřenými prsty a dívčina ústa začala pronášet neznámá slova s podivným nápěvem. Plášť té mladé ženy byl šedočerný a Safira nezaváhala ani na vteřinu. S dračí pragmatičností sklapla své mocné čelisti a zbavila ženin trup jeho nádherné hlavy. Vytrysklá krev probrala kočkodlaka k životu a on náhle věděl, co musí udělat. Během deseti následujících vteřin byl portál pryč, ale současně byl také pryč drahocenný čas, který jim ještě zbýval k bezpečnému úniku.
Safira mocně zařvala, čímž ochromila na potřebných několik okamžiků blížící se vojáky, rozběsněné smrtí své kouzelnice. Ještě zkrvavenými čelistmi uchopila překvapeného Solembuma a vyhodila si jej zkušeně do sedla. Pak se začala propalovat a prosekávat drápy ke svému Jezdci. Ten zřejmě, pohlcen bojem, jednoznačně nevnímal své okolí.
Eragon byl proto překvapen, když ucítil kolem pasu mocné sevření a vzápětí byl neznámou silou vyzvednut do výše a odnášen z dosahu nepřátel. Současně uslyšel v duchu známý hlas:
Ještě jednou a vážně tě z takové výšky pustím! Aspoň bych měla jistotu, že si už dál o tebe nemusím dělat starosti…
Než ale stačil Eragon cokoli odpovědět dosedali už na nádvoří hradu, kde byli s napětím očekáváni. Přesto mladý Jezdec o slovech své přítelkyně ještě chvilku uvažoval. Když si pak na okamžik vydechli, řekl Safiře:
Nevím, co se to se mnou v posledních bojích děje. Myslím si ale, že za tím bude Gûntera Arûna. Vždy jsem se obdivoval tomu, do jakého bojového tranzu se dokážou přivést v bitvě trpaslíci. Jsou pak téměř neporazitelní. A něco podobného zřejmě bylo s Gûnterovým požehnáním dáno i mně. Musím se vyptat Orika, jak tenhle stav zvládají s jasnou myslí.
To bych ti také co nejdůtklivěji radila, jinak za sebe neručím!… maličký, dodala pak ale ještě dračice důvěrně s úlevou, že se pro tentokrát nic vážného nestalo. Eragon všem třem zahojil několik šrámů, které utržili díky slábnoucím kouzelným ochranám a vydali se společně zrušit zbývající portály, což se už obešlo bez vážných incidentů. Dvou či trojčlenné hlídky hleděly nejkratší cestou zmizet, když se před nimi zčista jasna objevil skutečný živý drak.
Arya měla pravdu. Pořádný drak vůbec není zanedbatelný argument, pomyslel si Eragon, když se vypořádali s poslední Branou.