Kapitola 49. Paprsek naděje
Nar Garzhvog zařval hrdelním hlasem povel k odchodu a pětisethlavý oddíl urgalů se vydal po krátkém odpočinku na konečnou část pochodu z hor směrem k Nardě. Na všech byla vidět chuť vynahradit si mnohadenní zahálku nějakou činnostíí, a pokud byla naděje na to, že bude spojena s bojem a krveprolitím, tím lépe. Rasa pravých bojovníků, pro něž neustálé zápolení a soutěžení s cizím nepřítelem nebo i vzájemně mezi sebou představovalo způsob života, propadala při dlouhodobější nečinnosti a nuceném společném soužití na malém prostoru nahromaděné agresivitě, která hrozila rozvrátit jinak pevnou bojovou morálku jednotky. K několika incidentům mezi válečníky již došlo, a tak byl jejich velitel rád, když přišel královnin rozkaz.
Statní Garzhvogovi berani vyzbrojení zbraněmi takových rozměrů, že prostý smrtelník (snad s výjimkou Rorana a ještě možná Mardoka) by měl potíže je pouze uzvednout, natož s nimi účinně vládnout, sestupovali spořádaně z úbočí Dračích hor směrem k městu Narda, jež s pod nimi malebně rozkládalo na mořském pobřeží i se svým bezpečným přístavem, v němž kotvilo množství obchodních lodí – důkazů postupně začínajícího ekonomického rozmachu po vyhrané válce. Nar Garzhvog byl vybaven mimořádně dobrým zrakem, takže mu neunikl záblesk modrého světla, po němž se objevilo přibližně dvě míle severně od města za lesním výběžkem, kam nebylo z městských hradeb vidět, cosi, co se vymykalo velitelovým zkušenostem. Během několika minut, které Garzhvog věnoval pozorování, se poblíž té věci objevil chlapík v šedočerném oděvu, jenž zjevně prozkoumával okolí způsobem, který se velmi podobal větření psa. Když ho jeho zjištění uspokojila, opět beze stopy zmizel, jako by byl neznámým předmětem pohlcen. Pak se na jeho místě objevilo pět vojáků. A po nějakém čase dalších pět… Nar Garzhvog, velitel urgalského vojska, okamžitě věděl, že je třeba spěchu.
Na urgalech je zvláštní jedna jejich vlastnost. Jakkoli hřmotní a neohrabaní by se mohli zdát, dokážou se pohybovat neuvěřitelně rychle a tak tiše, že nevyplaší ani divokého králíka, jehož pelech v těsné blízkosti míjejí. Proto se, jakmile jejich velitel gestem naznačil, že se mají rozptýlit do rojnice a pak v blízkosti nepřátel zaujmout nenápadně pozice a čekat, vytratili bez zapraskání jediné větvičky jako komando duchů. Když se jim podařilo splnit Garzhvogův rozkaz, byly už kolem portálu shromážděny přibližně dvě stovky dobře ozbrojených mužů v červenočerných uniformách a přibývali stále další.
Jejich velitel s těstovitým obličejem a vodnatýma bezcitnýma očima náhle strnul, když uslyšel mocný hvizd, jenž přicházel od místa, kde se ze tří stran lesem chráněná mýtina ve tvaru písmene U svým otevřeným koncem obracela na západ k moři. Na místě se tím směrem otočil a spatřil tvora, o jakém pouze povinně před začátkem tažení četl v Xenově knihovně, ale jehož si živého nedokázal představit ani v nejzlejších snech. Tříapůlmetrový kull s impozantními rohy si to sebevědomě vykračoval přímo k němu beze stopy strachu z přesily nepřátel, s mečem ledabyle zasunutým za opaskem a s hlavou hrdě vztyčenou. Pak spustil, aniž by se obtěžoval jakýmikoli formalitami:
„Vetřelci kdovíodkud. Tady jste skončili. Okamžitě se seberete a vypadnete, odkud jste přišli, pokud jsou vám vaše bídné životy milé. Co bude Alagaësie Alagaësií, na tato místa nebo kamkoli jinam živi nevstoupíte.“ Odpovědí mu byl pobavený smích kolem stojících vojáků a pohrdavý velitelův výraz. Monstrum se ale nedalo odradit. Rázným velitelským gestem si zjednalo klid, ačkoli šlo o nepřátelské vojáky. Velitel s vodnatýma očima si ještě stačil pomyslet, že ten urgal je zřejmě zvyklý velet, když obr znovu promluvil:
„Já jen, abyste, ničemové, neřekli, že jsem vám nedal šanci.“ Než se stačili vojáci znovu rozesmát, což měli zjevně v úmyslu, seběhlo se v rychlém sledu několik věcí:
V urgalově mohutné a silné pazouře se zablýskl meč, jímž obr jediným máchnutím připravil nepřátelského velitele o hlavu, která odlétla padesát stop daleko a shlížela teď na Garzhvoga z hustého trávníku překvapeným a poněkud vyčítavým pohledem. Z lesa se ze všech směrů vyřítila armáda rohatých příšer a zaútočila na červenočerné se zvířecím řevem a slepou zuřivostí. Střet netrval ani dvě minuty. Pak již urgalové, kteří při něm neztratili ani jediného berana, jen vyčkávali, až se z portálu vynoří další nepřátelští vojáci, pobaveně se pásli na jejich udivených výrazech a střídali se se zjevným potěšením v jejich masakrování. Těch několik Surdanů, kteří byli s bojovníky v červenočerném promíseni, ovšem odzbrojili, svázali, dali jim roubík a ujistili je, že vrchní velitel v Nardě bude mít pro ně připraveno mimořádné přivítání.
„Pět set!,“ vykřikl Tergish, Garzhvogův pobočník, když srazil k zemi a holou rukou zabil posledního vojáka, který zatím vyšel z portálu. Oba teď s Garzhvogem napjatě čekali, co se stane dál. Tohle byl podle jejich odhadu počet vojáků nutný k obléhání a možnému dobytí Nardy. Jako na potvrzení jejich odhadu se přestali další červenočerní objevovat. Nar Garzhvog zpola očekával, že teď by měli portálem dorazit nějací nepřátelští kouzelníci, ale tahle profese byla možná na straně dobyvatelů nedostatkovým zbožím. Přibližně deset minut se nedělo nic a pak se zachvěním podobným zachvění plamene svíce Brána najednou zmizela.
Přesto Nar Garzhvog váhal s opuštěním místa. Bylo totiž dost pošetilé předpokládat, že by nepřítel neměl nějakou pojistku, která by mu potvrdila úspěšný průběh výsadku. A také ano: Uběhla přibližně hodina a velitel už byl vzhledem k nespokojenému reptání válečníků nakloněn odchodu do Nardy, když ho napadlo vyzpovídat pro jistotu někoho ze zajatých Surdanů. Vytáhl si tedy jednoho muže, který působil nejvíce ustrašeně, z houfu svázaných zajatců a začal s výslechem, při němž mu postupně holýma rukama lámal v těle jednu kost po druhé. Chlap vzdoroval jen chvíli. Po čtvrté zlomenině, jíž padla za oběť jeho pravá holeň, vyklopil to málo, co věděl. Vyšlo najevo, že přibližně za hodinu a půl po dokončení přenosu se tu má osobně objevit vrchní kouzelník Bark, aby vše zkontroloval a sdělil vojákům Xenovy rozkazy.
Nezbývalo tedy mnoho času. Podle toho, co o kouzelnících nepřítele slyšel, Garzhvog správně usoudil, že mu nesmí dát ani tu nejmenší šanci, aby mohl jakékoli kouzlo provést. Jejich magie byla mocnější než cokoli, s čím se v Alagaësii bylo možno za celou dobu její existence setkat. Urgalský šaman Totumer se proto okamžitě začal zpěvem a tancem uvádět do tranzu, aby mohl být v případě potřeby nápomocen svou magií, kdyby se nepodařilo Barka zneškodnit hned napoprvé. Velké iluze si ale nedělal, protože velmi dobře znal rozsah a sílu svých schopností…
A pak to z ničeho nic přišlo. Modrý záblesk se objevil pouze několik metrů od místa, kde byl původní portál a s ním se tu vynořil sám Bark. Pohled na strašné pozůstatky nepředvídaného masakru pěti set vojáků, který se mu naskytl, mu doslova vzal dech. To čekajícím beranům úplně stačilo. Než se vzpamatoval, byl nešťastný kouzelník uchopen několika páry neuvěřitelně silných urgalích pracek, z nichž jedna mu zacpala ústa, aby nebyl schopen pronést nějakou kouzelnou formuli a ostatní ho naprosto znehybněly. Jediné, čím mohl pohybovat, byly oči, jimiž teď s ustrašeným pohledem těkal z jedné nevzhledné obludy na druhou. Popravdě v první chvíli hrůzou úplně zapomněl, že by se mohl pokusit alespoň o nějaké jednodušší tiché kouzlo, jež by mu mohlo z ošemetné situace pomoci. Do jeho zorného pole vplula postava největšího z rohatých obrů, který k němu pronesl velitelským hlasem:
„Co jsi zač a komu sloužíš? Ale pravdu a nepokoušej se o nějaké čáry máry, nebo ti ten, kdo ti drží tvou nebezpečnou hubu zatím zavřenou, zakroutí krkem!“ Garzhvogův hlas v Barkovi probudil sebezáchovný pud. Než mu stačil za ním stojící urgal uvolnit ústa k odpovědi, soustředil se natolik, že se i s jej držícími berany vznesl třicet stop do vzduchu a právě se je chystal dalším kouzlem setřást z té výšky na zem. Vtom se mu zatmělo před očima a než proti tomu stačil cokoli udělat, byl sám znovu rázem na zemi. Rohaté příšery jej už sice nedržely, ale cítil ochromující proud energie, který vyzařoval z nedaleko stojícího starého urgala, ověšeného lidskými kůstkami a ozdobami neurčitého původu. Mohl jedině myslet, kupodivu docela jasně, ale jinak nebyl schopen žádné akce, včetně použití účinného protikouzla. Ten bizarní zjev s rohatou hlavou ovládal nějaký Barkovi neznámý, cizí druh magie, jímž vysával ze své oběti vůli k činnosti. Kouzelníkovi kupodivu nezbylo, než prozatím kapitulovat, protože marné pokusy vzepřít se urgalskému šamanovi odčerpávaly z jeho těla tak velké dávky životní energie, že bezmála ztrácel vědomí. Vztekem ze své bezmoci naplněným hlasem štěkl po Garzhvogovi:
„Dobře, ať je po tvém. Jmenuji se Bark a jsem nejvyšším kouzelníkem krále Xena, který se přišel ujmout vlády nad svým dědictvím. A teď mě koukejte pustit, takto se s osobou mého postavení nezachází.“ Garzhvog se rachotivým hlasem rozesmál:
„Lidský červíčku, o tom, jak s tebou budeme zacházet, rozhodneme jen a jen my sami a pak také trochu to, jak s námi budeš spolupracovat.“ Na ta slova vytáhl Garzhvog dálné zrcadlo a ohlásil se královně Nasuadě:
„Paní Temnolovkyně, útočný výsadek nepřátel u Nardy je do posledního muže zničen a máme zajímavý úlovek.“ Natočil kouzelný předmět tak, aby královna viděla kouzelníkovi do tváře. Než stačila odpovědět, vložil se do toho Roran, který byl tou dobou shodou okolností v královnině blízkosti:
„Garzhvogu, toho chlapa mi hlídejte jako oko v hlavě. To on byl v prvním výsadku bojovým kouzelníkem, unesl Birgit a jen on také ví, co s ní udělali tam na těch jejich zpropadených ostrovech. Mám s ním nevyřízené účty.“ Jako kdyby Roran pronesl nějakou kouzelnou formuli, Barkův výraz se změnil ze vzteklého vzdoru v upřímnou lítost. Otočil se k zrcadlu a nešťastným hlasem řekl:
„Bohové vědí, že tohle jsem nechtěl. Vaši velitelku zabil zbaběle sám Xenos ve chvíli, kdy nám po magickém výslechu, jemuž vzdorovat není v silách běžného smrtelníka, prozradila, co jsme potřebovali vědět a ona se spoutaná nemohla bránit. Xena rozzuřilo, že nám vzdorovala tak statečně. Výčitky svědomí za její nedůstojnou smrt mě budou pronásledovat po celý zbytek života.“
„Můžeš mi věřit, že dlouhý zbytek to nebude,“ vrčel rozzuřený Roran. „Jakmile se setkáme, nepomůže ti ani celá tvá magie, stejně jako ti nepomohla tam u vodopádů, když ses pokoušel unést nejprve mě.“
„Jak s ním a zajatými Surdany tedy máme naložit, paní Temnolovkyně?,“ zeptal se Nar Garzhvog.
„To je prosté. Surdany odveďte do Nardy a tam je nechte na můj osobní příkaz do jednoho veřejně popravit. Jejich hlavy nasolte a pošleme je v sudu do hlavního surdského města, aby bylo jasné, jak dopadne každý zrádce, kterého chytíme. Osobně jsem v případě vítězství rozhodnuta vysoce postavené Surdany a jejich rodiny buď pro výstrahu bez milosti vyhladit, nebo zotročit a po tři generace nechat za trest pracovat u těch z jejich lidu, jimž jejich podlá zrada vzala nejvíce milovaných a nejvíce majetku. Tak jim jednou provždy zajde chuť na podobné jednání.“ Nar Garzhvog byl královninými slovy upřímně překvapen. Takovou tvrdost od Nasuady neočekával. Ta statečná a moudrá vládkyně vždy volila spravedlivý a odpovídající trest pro každého provinilce a klonila se pravidelně spíš na stranu odpuštění. Teď ale v kritické situaci pro Alagaësii potřebnou tvrdost prokázala a původní ženská měkkost, jíž se u ní urgal obával, byla ta tam. Garzhvog se široce zazubil a řekl:
„Stane se, jak přikazuješ, má paní. A co s tímhle kouzelníkem? Předhodíš ho Roranovi na hraní nebo to s ním máme skončit hned na místě?“ Po urgalově otázce se Barkovy zornice rozšířily děsem, zvláště poté, co si vyslechl předchozí Nasuadina slova. Královna nějakou dobu neodpovídala a zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí. Na chvíli dokonce přerušila spojení, a když je znovu obnovila, objevila se v zrcadle spolu s Angelou. Bývalá bylinkářka pozdravila urgala s přátelským úsměvem a obrátila se ke hrůzou polomrtvému Barkovi:
„Býval jsi členem vznešeného řádu, který pomáhal všem bez rozdílu a byl požehnáním lidem této země. Jak se stalo, že jsi nyní ještě ve službách zla, když ten, jemuž jsi přísahal ve starověkém jazyce věrnost, je již mrtev?“ Urgalský šaman Totumer poněkud uvolnil kouzlo, ale jen natolik, aby Bark mohl mluvit. Kouzelník nejprve jen něco nesrozumitelně vykoktal, ale pak dal přece jen chvějícím se hlasem dohromady souvislou odpověď:
„Paní, to nebyla jen ta přísaha, jak jsem si původně až do předvčerejška myslel. Zlořečený černokněžník Galbatorix svou nečistou magií zlomil naši vůli vzdorovat tak, že jejím následkem nemůžeme dost dobře odmítnout přímý příkaz vládce nebo velitele. Takže nad námi má moc i ten, kdo vůbec neovládá magii, pokud je naším nadřízeným.“
„Co jsi ochoten nabídnout za to, když tě toho kouzla zprostím?“
„Paní, to nedokáže nikdo. Galbatorix byl ten nejmocnější kouzelník, který kdy žil.“
„Není tvou starostí posuzovat moc toho či onoho kouzelníka. Na prostou otázku chci teď prostou odpověď. Ptám se tě podruhé a naposled: Co jsi ochoten nabídnout výměnou za zproštění té kletby?“ Barkovy oči ožily novou nadějí, protože ve svém nitru pochopil, že tahle zvláštní žena neblafuje, ale jednoznačně mluví pravdu. Proto nyní bez zaváhání odpověděl:
„Má paní, cokoli…“
V té chvíli Angelin obraz ze zrcadla zmizel a vzápětí se za Garzhvogovými zády modře zablesklo. Urgalové držící Barka překvapením vykřikli a Angela, teď již z masa a kostí, přistoupila až k nim a zahleděla se kouzelníkovi zkoumavě do očí. Setrvala tak asi minutu, po kterou se nikdo z přítomných neodvážil pronést ani slovo. Pak vážně řekla:
„Barku, jaký smutný osud tě postihl… Tvůj řád byl v historii úzce spjat s řádem, jehož jsem poslední žijící členkou a jeho Mistři byli často i vašimi Mistry.“
„Paní, pak bys musela náležet… k Dračímu bratrstvu…, ale to není možné, protože Bratrstvo zaniklo už před staletími. Leda bys byla… Strážkyně života?... Angela? Ne, neuvěřím, dokud neuvidím… důkaz… Jeho…“ Poslední slova už skoro v nábožné úctě jen šeptal. Ještě ani nedomluvil a Angela už s rozpaženýma rukama zpívala svůj neopakovatelný zvláštní nápěv, od moře se přihnal fialový dvouocasý drak, živoucí podoba Poraženého vítěze, a s bušením obrovských křídel se vzdaloval a nakonec rozplynul kdesi nad horami. Bark, kterého urgalové v údivu pustili a šaman Totumer uvolnil ze svého magického sevření, teď před Angelou poklekl a rozechvělým hlasem řekl:
„Paní, splníš-li svůj slib, jsem navěky tvým služebníkem.“ Angela se smutně pousmála:
„Špatně, Barku. Galbatorixovo kouzlo už bylo zlomeno v okamžiku, kdy nad námi přelétal drak. Jinak bys ve chvíli, kdy tě naši chrabří bojovníci ze samého údivu pustili, dávno skočil do portálu a zmizel odtud. A mým služebníkem se nikdy nestaneš, protože kdesi hluboko ve svém srdci jsi už před časem přešel na naši stranu. Proto, chceš-li, buď mým cenným pomocníkem a spojencem a současně ochráncem všech národů Alagaësie. Máš ale svobodnou volbu. Jak vidíš, tvůj portál jsem nezrušila. Můžeš volně odejít, pokud si přeješ. Jen nezapomeň, že teď už tě neváže žádná povinnost sloužit komukoli. Poprvé za mnoho let jsi volný.“ Bark údivem a zjevným dojetím nebyl chvíli mocen slova. Uchopil ruku, jejímž gestem jej Angela vyzývala, aby povstal, a jemně ji políbil. Pak se, poprvé za mnoho let, přívětivě na Strážkyni upřímně usmál a řekl:
„Svoboda je dar, který je třeba předávat dál a rozmnožovat. Dokud budu živ, budu tak činit na památku toho, čeho se mi právě dostalo.“
„Tak dohodnuto,“ ozvalo se z kouzelného zrcadla v Garzhvogově ruce, odkud vše sledovala Nasuada. „Barku, přemístíte se s Angelou ke mně do Ilirey a co se týče těch surdských zrádců, které jste pochytali, změnila jsem názor. Dejte jim na vybranou, zda se chtějí připojit k nám a bojovat za naši věc. Oni jsou ostatně svým způsobem také oběťmi cizí zlé vůle. Pokud ale chtít nebudou, můj předešlý rozkaz platí. Teď se spojím s velitelem posádky v Nardě. Požádám ho o tolik vojáků, kolik vám bude moci poskytnout a vy na ně počkáte před branami města. Pak společně půjdete nebo podle okolností poplujete na pomoc napadenému Teirmu tak rychle, jak jen to bude možné. A dejte nepřátelům pořádně zabrat!“
„Stane se, jak poroučíš, paní Temnolovkyně,“ řekl Nar Garzhvog s přátelským úsměvem, který jeho jinak nevzhlednou tvář pozměnil téměř do lidské podoby. Zajatí Surdané do jednoho přistoupili na možnost sloužit v Nasuadině vojsku, a proto Angela ještě rychle vyléčila rány nešťastníka, jehož měl v práci Garzhvog. Pak Bark sám zrušil portál, kterým sem přicestoval, a zmizel i s Angelou v záblesku modrého světla. Armáda urgalů, posílená o bývalé zajatce, se vydala za svým cílem.