Kapitola 51. Vetřelci z podzemí
Pulzující bolest a dojem, že se mu rozskočí lebka, byly první pocity, které si po blíže neurčitelném čase opět uvědomoval. Zamlženýma očima nic neviděl, a když si sáhl rukou na hlavu, nahmatal tlustý obvaz. Pokusil se posadit, ale jen nahlas zasténal, protože měl celé tělo jako rozlámané na tisíc kousků a současně se dostavila nevolnost. Nechal raději podobných pokusů a zůstal ležet. Kde vlastně? Znovu tedy s notnou dávkou sebezapření otevřel oči a postupně se projasňujícím zrakem začal vnímat mlhavé obrysy svého vlastního pokoje.
Jak…? Začala se mu točit hlava a on oči raději novu zavřel a nechal jakýchkoli úvah. Chvíli bojoval se závratí a s ní spojeným novým návalem nevolnosti, než se mu obojí podařilo v jistých mezích zvládnout.
Jak jsem se sem, u všech šejtanů, dostal? Myslel jsem, že je se mnou konec. Tak objeví se tu vůbec někdo nebo mě tu jen odložili jako nepotřebný balík? Jako v odpověď na jeho úvahy uslyšel vrznutí otevíraných dveří a hned nato důvěrně známý laskavě nevrlý hlas městského kouzelníka Palestra:
„No sláva, že jsi zase na světě! Ale že jsi nám nahnal strach… Tvoje žena a kluci si vedle mohou oči vyplakat. Jdu jim říct, že žiješ a pak tě dám zase dohromady, nakolik budu umět. To víš, když na někoho spadne ze stropu balvan, který z něj musí sundávat tři chlapi, nevypadá zrovna jako výstavní exemplář bojovníka kypícího zdravím.“ S tím nakrátko odešel.
Tón hlasu toho starého dobráka daleko víc, než všechna jeho slova, vracel Fallonovi novou naději na návrat do normálního života. Kouzelník byl totiž vynikajícím léčitelem vyhledávaným i pacienty z jiných měst. A také ano. Další dvě hodiny velitel střídavě skučel bolestí a dusil se záchvaty smíchu ze šimravého prudkého hojení ran, srůstání kostí a jejich umisťování na správné místo v těle. Když ale vše skončilo a on vyšel ze svého pokoje po vlastních nohou, odměnou mu byla vřelá objetí jeho synů a manželky. A ještě jeden člověk tu seděl s výrazem nesmírné úlevy a vděčnosti v ušlechtilé tváři. Lord Risthart se osobně přišel přesvědčit o stavu svého nejlepšího a nejoddanějšího bojovníka. Od něho se také Fallon dozvěděl, že výbuch ohnivé koule, kterou kouzelník kvůli jeho neochotě přestat bojovat v zoufalství odpálil, ačkoli původně chtěl za sebou pouze zavalit vchod, otřásl stabilitou klenby vstupu natolik, že z ní vypadl kámen, který pod sebou velitele doslova pohřbil. Tak sice Palestres vyčistil široké okolí od nepřátel a současně zavalil vchod, ale za cenu, že se už domníval, že je s Fallonem konec. Protože si to kladl za vinu, snažil se alespoň zachránit jeho tělo. Když z něj s nesmírným úsilím sundali onen balvan, přišlo se na to, že díky docela měkké hliněné podlaze v tom místě má sice Fallon duši na jazyku, ale ještě stále se alespoň slabě z posledních sil drží života. Jeho vojáci jej provizorně obvázali a střídavě odnesli v rekordně krátké době až sem. Palestres se ještě chvíli musel zdržet, aby dokončil uzavření chodby nejen dalšími výbuchy, ale také kouzelnými ochranami a pak už spěchal, co mu nohy stačily, aby velitele zachránil.
Nakonec se z mrtvých vstalému Fallonovi dostalo i odpovědi na to, co jej v duši pálilo nejvíc – zda celá ta jejich snaha měla nějaký smysl. Ukázalo se, že ze stovky vyslaných mužů se jich vrátilo sedmdesát bojeschopných, pět se bude muset ještě nějaký čas s nepříliš jistým výsledkem léčit a dvacet pět statečných mužů tento riskantní podnik zaplatilo životem. Překvapivé ale byly výsledky jejich útoku. Mimo požárem zničené stany, zásoby a vybavení se podařilo snížit početní stav nepřítele o přibližně čtyři sta mužů, přičemž Palestrův výbuch jich měl na svědomí nejméně padesát a sám velitel jich dostal přibližně také tolik, když nakonec pokryl jejich mrtvolami vstupní schodiště do únikové chodby.
„Pane, tohle nezůstane bez následků. Budeme muset být maximálně ostražití,“ řekl Fallon a přes protesty kouzelníka, starého lorda i vlastní rodiny, že by si měl alespoň pár hodin odpočinout, si již opět navlékal krví potřísněnou zbroj na své čerstvě uzdravené tělo. Palestres nesouhlasně bručel, ale když viděl, že s paličatým velitelem nehne, podal mu malou koženou lahvičku:
„Tumáš, vypij to, to mám připravené pro takové sebevrahy a hazardéry, jako jsi ty. Je to elfský životabudič. Recept na něj jsem získal způsobem, na který nejsem nikterak pyšný, ale jsem široko daleko jediný mimo Du Weldenvarden, kdo jej umí vyrobit.“ Fallon lahvičku vyprázdnil jediným dlouhým hltem, s úsměvem a slovy díků ji vrátil dobráckému kouzelníkovi zpět, objal již opět plačící ženu, oba syny a vyběhl znovu zcela ve své kůži a za doprovodu cinkotu zbroje z místnosti. Když se ocitl ve dveřích, střetl se ještě pohledem s pánem města. Víc nebylo třeba – ti dva si porozuměli beze slov. Lord Risthart cítil, že je manželce velitele dlužen vysvětlení mužova počínání, takže se ještě chvíli zdržel, než se znovu vydal ujmout svých vladařských povinností.
Fallon běžel nejkratší cestou do ubytoven městské posádky. Vtrhl tam jako velká voda sledován vyděšenými pohledy přítomných vojáků, kteří se s nadcházejícím jitrem právě probouzeli. Po městě se totiž v noci rozšířila poplašná zpráva o jeho smrti, takže si teď nejspíš všichni mysleli, že vidí ducha. S pobaveným úsměvem od ucha k uchu strojeně zahartusil, až se to po celých kasárnách rozléhalo:
„Co civíte jak čerstvě vyorané myši?! Bando ospalá! Koukejte pohnout zadky, ať tu mám do deseti minut alespoň padesát dobrovolníků s halapartnami, meči luky a kušemi. Někdo ať vezme s sebou ten malý vynález na kolečkách, kterému náš kouzelník říká kanón. Doufám, že s ním také bude umět pořádně zacházet, když ho sám vymyslel.“
„Jak poroučíte, pane,“ odpověděli sborem členové noční hlídky, z nichž rázem spadla všechna ospalost při výhledu na nějaké z mnoha dobrodružství, o něž s Fallonem nikdy nebyla nouze. V poslední válce totiž svými odvážnými bojovými eskapádami velitel velmi proslul a jeho předcházející noční mise vyvolala všude po městě bouři obdivu a uznání.
„A buďte bez obav, dost jsme s tím kanónem cvičili, takže to zvládneme i bez Palestra.“
„To rád slyším, takže jestli se vám nechce spát, jste vítáni v mé družině. Ale může to být pěkně nebezpečná hra.“ Na ta slova se vojáci rozzářili ještě víc a sborem odpověděli:
„Bude nám ctí!“
Ještě neuběhlo ani oněch deset minut, které velitel určil a u vstupu do kasáren se tlačilo ne padesát, ale tři sta mužů. Fallon se na ně přátelsky usmál, ale pevným hlasem řekl:
„Chlapi, vaše nadšení mě těší, ale víc než padesát vojáků by si vzájemně překáželo. Takže si vyberu a ti, na které se nedostane, budou mít příště přednost.“ Bylo kolem toho sice nějaké to mručení, ale když zbylé vojáky velitel vyzval, aby okamžitě posílili obranu na hradbách poblíž jižní městské brány, rychle vykonali, co žádal. Fallonovi se to hodilo, protože tak měl alespoň nějakou šanci odpoutat pozornost nepřítele od toho, co měl právě v plánu. Jen se obával, aby nebylo pozdě. Jak se brzy ukázalo, jeho obavy nebyly liché.
Padesátka ostřílených vojáků městské posádky běžela jako o život k místu poblíž vnějších městských hradeb, kde začínala druhá z únikových podzemních chodeb. Náhodný kolemjdoucí by si ničeho nevšiml, protože ta hromada prázdných sudů nejspíš nikomu nikdy nepatřila, ležela tady od nepaměti a zarůstala pomalu travou. Popravdě, kdyby se na ni někdo kohokoli zeptal, dotyčný by díky ochrannému kouzlu ani nevěděl, že tu nějaká hromada sudů je, protože by na ni okamžitě zapomněl, jakmile by ji minul.
Jak se k místu přibližovali, všiml si Fallon dvojice mužů v dlouhých pláštích s kápí, která jim úzkou ulicí přicházela v ústrety. Něco jej přimělo, aby se po nich otočil a vedle něj běžící voják náhle zaklel, jak nechtě do jednoho z nich vrazil. Koutkem oka zpozoroval velitel červenočerné nohavice, v nichž vězely nohy kolemjdoucího, odhalené náhlým střetem s běžícím vojákem, který mimoděk poodhrnul mužův hrubý pytlovinový plášť. Fallonova i vojákova reakce byla okamžitá. Než cizinci stačili tasit pod plášti ukryté zbraně, vězely jim v břiše bleskově tasené meče obou teirmských bojovníků. Na to velitel vykřikl:
„Za mnou! Co vám nohy stačí! Máme nezvané hosty. Jednoho potřebujeme živého!“ Pak se rozběhl jako vítr následován svými věrnými bojovníky. A ke spěchu byl věru důvod. Z místa, kde ulice mírně zahýbala, bylo již vidět na proluku mezi domy, na níž měla podle předpokladu ležet vyrovnaná hromada sudů. Ty teď ležely porůznu rozházené po celém plácku a ze zejícího odhaleného vchodu do podzemí vycházeli po skupinkách muži v pytlovinových pláštích s kápěmi. Když zpozorovali blížící se nebezpečí, dílem se rozprchli do všech stran a dílem zůstali pohromadě před vstupem do chodby. Asi dvacítka nepřátel se rozběhla dál ulicí ve směru, jímž teirmští muži přiběhli. Těch si Fallon nevšímal a jen se v duchu pro sebe usmál, jaké bude asi jejich překvapení, až zjistí, že ulice je na konci slepá a některé domy, které ji lemují, jsou obsazeny již od včerejška zde umístěnými strážemi s dlouhými luky a přesnou muškou. Sotva na stráže pomyslel, ozvalo se mu nad hlavou zasvištění dvacítky přesně mířených šípů z oken domu, jenž stál přes ulici přímo naproti proluce. Všechny do jednoho našly svůj cíl a dvacítka nepřátel z hloučku před vstupem do chodby se poroučela na onen svět. Cizí vojáci dobře pochopili, že takhle pohromadě skýtají střelcům příliš velký a odhalený cíl, a snažili se také rozprchnout do všech stran. To však již na Fallonovo gesto vytvořili jeho vojáci rojnici, která se začala jako smrtonosná smyčka svírat stále blíž kolem ústí chodby. Byl to lítý boj, protože cizinci se rozhodli neprodat svou kůži lacino. Věděli totiž, že ústup znamená jistou smrt z rukou vlastních spolubojovníků s kušemi ukrytých v chodbě sto stop daleko právě pro tyto případy. Proto se všichni raději snažili probojovat zužujícím se kruhem obránců a najít raději úkryt v nepřátelském městě. Těm nemnoha, kterým se probít podařilo, však sebraly veškerou naději přesné šípy hlídek z domu přes ulici. Ačkoli i obránci utrpěli ztráty několika mužů, podařilo se jim nakonec útočníky uzavřít v ústí chodby a to byla chvíle pro kouzelníkův vynález. Kanónek nabitý kamennou koulí přivlekli teirmští vojáci nad schodiště do podzemí a na Fallonův povel se naráz řady obránců rozestoupily. Jeden z vojáků přiložil zapálenou pochodeň k zadnímu konci hlavně a ozvala se ohlušující rána. Kamenný projektil velikosti velkého jablka vyletěl se zabzučením z hlavně a pod schodištěm se nárazem roztříštil na množství úlomků, které nejblíže stojící bez milosti smetly a bolestivě zasáhly každého v dosahu padesáti stop. Útočníci se rázem stáhli o řádný kus zpět. Toho teirmští využili a do chodby po schodech seskákali ti nejlepší lukostřelci chránění každý dalším vojákem s velkým štítem, jenž poklekl před nimi. Tětivy drnčely a šípy svištěly úzkým prostorem chodby, držíce tak nepřátele v úctyhodné vzdálenosti. Jakmile jeden střelec vyprázdnil svůj toulec, nastoupila na jeho místo další dvojice. Tak teirmští pomalu získávali pro sebe další a další úseky chodby. Vždy, když se nepřítel alespoň částečně zformoval a hodlal znovu přejít do útoku, přišel ke slovu opakovaně pečlivě nabíjený kanón. V rovných úsecích chodby byl hotovým postrachem, ničícím brutální silou vše, co se jeho projektilům postavilo do cesty. Fallon se svými vojáky si tak razili cestu množstvím znetvořených mrtvých těl nepřátel. V nejhlubším místě chodby pak zasáhl Palestres a kouzlem ji zavalil a zabezpečil, když právě sem nalákali obránci Teirmu předstíraným ústupem velké množství nepřátel doufajících v náhlý obrat situace. Jeho: „Jierda!,“ tak znamenalo temný a hluboký hrob pro desítky červenočerných…
Radost teirmských z vítězství a zatlačení nepřátel zpět však neměla mít dlouhého trvání. Sotva se vynořili unavení, ale šťastní z chodby, přiběhli jim naproti posel lorda Ristharta se zprávou, že nepřátelské vojsko něco chystá a vládce města že vyhlásil vojenský poplach a současně také brannou povinnost pro všechny obyvatele města schopné nosit zbraň. Fallon tedy sebral své muže a následoval ranní skupinu přebytečných vojáků na hradby u jižní brány. Podle všeho se muselo jednat o něco závažného, protože starý lord neměl ve zvyku panikařit a brannou povinnost by nevyhlásil jen tak.
Když velitel dorazil na hradby, pochopil lordovy důvody. Kam se podíval, panoval v nepřátelském táboře čilý ruch. Zvonily broušené meče, cinkala kovářská kladiva a zvučely tesařské pily. Pod velkými kotli planuly ohně a vařily v nich neznámý obsah. Vše nasvědčovalo tomu, že se chystá dobývání města. Podle všeho nepřítel utrpěné ztráty nehodlal přejít jen tak a chystal se vzít Teirm útokem, ačkoli to nejspíš původně neměl v plánu.
Fallon nebyl z těch, kdo si při hrozícím nebezpečí jen tak nadělají do kalhot. Dnes ale shlížel na dění v nepřátelském táboře s oprávněnými obavami. Nemohl si být stoprocentně jist, zda aktivitu protivníka skutečně vyvolaly jeho dva protiútoky, nebo ne, a ani to neměl jak zjistit, protože žádného nepřátelského vojáka se nepodařilo zajmout živého. V každém případě pozitivní na tom byl fakt, že nepřátelé byli oslabeni zhruba o šest set vojáků, což teirmským dávalo reálnou šanci na uhájení města, i když přibližně s padesátiprocentní nadějí na úspěch.
Celý den Fallon s lordem Risthartem sledovali nepřátelské přípravy. Z ležení trčely narychlo budované obléhací věže, byly vidět podvozky katapultů a balist a podle celkového stavu příprav se dalo usuzovat na to, že k útoku nepřátelský velitel i se započítaným nutným odpočinkem může zavelet nejdříve tak příští ráno. Fallon průběžně vydával rozkazy a občas se osobně vydal přesvědčit o jejich správném splnění. Když byl konečně spokojen, rozloučil se s vládcem města a odebral se k odpočinku ke své rodině.
Celý večer byl doma neobvykle zamlklý a laskavým pohledem sledoval svou ženu i oba chlapce, radující se z druhého tátova vítězství. Domácí obvyklé večerní rituály ho dnes uklidňovaly i zvláštně rozesmutňovaly současně a hlavou se mu, v krátkém čase již podruhé, začaly honit myšlenky, na jaké u sebe nebyl zvyklý:
Voják by se neměl ženit. Stačí se na mě podívat. Vidím svou rodinu a zjihnu jak stará baba. Kdo mnoho má, může o mnoho přijít – a to je přesně můj případ. Peníze a majetek vezmi čert. Ale představa, že by se mým blízkým něco stalo… Oni jsou mým skutečným a největším bohatstvím… Ne, to bych neunesl, s tím bych se nemohl smířit do konce života…
Tak se s tím nesmiřuj a koukej proti tomu něco udělat, i kdyby tě to mělo stát tvůj vlastní krk!, probudila se najednou opět k životu na chvíli potlačená racionální polovina jeho mysli. Bylo to tak překvapivé, že sebou do plamenů hledící velitel na stoličce před krbem trhl. Jeho manželka, která před chvílí uložila oba syny do postelí, zvedla hlavu od vyšívání a laskavým hlasem se ho zeptala:
„Co se děje, drahý?“ Fallon byl rázem opět zpět v realitě. Hřejivě se na ženu usmál:
„Ale nic, lásko. Asi už stárnu…“ Manželka se na něj podívala vědoucím pohledem, jak to jen ženy umějí, a chvíli neříkala nic. Pak vstala, přistoupila ke svému muži a něžně jej pohladila po mírně šedivějících skráních. On si ji posadil na klín a přivinul k sobě. Podívala se mu do očí a tiše řekla:
„Ne, to není věkem, co se ti teď celý večer určitě musí honit hlavou. To jen tvůj pocit zodpovědnosti za ta léta vojenské služby zesílil – za město, za lidi, za mě, za kluky… Jestli máš obavy, neskrývej je. Přede mnou nemusíš, znám tvou statečnost a nikdy jsem o ní nezapochybovala a pochybovat nebudu. A jestli tě to uklidní, tak ti povím, že i kdyby pro nás mělo zítra všechno skončit, bylo toho dost a naplnili jsme náš čas měrou vrchovatou. Až do dnešního dne jsme vedli nádherný společný život, jaký není darován každému. Tak, pokud budeme muset tento dar vrátit, udělejme to s pokorou a bez hořkosti a nekažme si tím možná poslední společné chvíle.“ Na to neměl Fallon odpověď a dlouze svou ženu políbil. Po chvíli se vyvinula z jeho náručí a se šibalským pohledem dodala:
„Ale koukej se zítra postarat, aby ses ke mně vrátil. Takhle líbat snad umí jen bohové,“ usmála se a s jednoznačným gestem odhrnula pokrývku jejich společného lože.