Kapitola 48. Rána do týla
Tady v údolí u jezera bylo po ránu pěkné chladno. Eragon stál se Safirou na jeho severním konci v místech, kde z něho vytékala řeka Az Ragni a dohlížel na spořádaný přesun trpaslíků Branou do bezpečí ve městě Hedarth, kde je očekávala skupina elfů, která se původně vydala s Eragonem na Talítě hledat vhodné území pro kolonii Dračích Jezdců. Eragon nejdříve prošel Branou sám a všechno s elfy a obyvateli městečka dojednal. Kouzelníci teď měli plné ruce práce s přípravou dočasných obydlí pro ženy a děti trpaslíků a také s vybudováním tábora pro jejich armádu. Anís, která se tu nejvíce nudila, tento nelehký úkol přivítala s nadšením a pustila se do něj s vervou, jíž si jaksi samozřejmě v Blödhgarmově nepřítomnosti vysloužila vůdčí postavení v celé skupině, a veškerou práci sama organizovala.
Arya a Fírnen dnes drželi stráž u uzavřené brány do trpasličího podzemí. Najednou měli dojem, že za masivními vraty, uslyšeli nějaké výkřiky. Fírnen vydal varovný řev, který vytrhl Eragona z jeho poklidné činnosti, jež se ostatně už pomalu chýlila ke konci. Zbývalo přesunout kolem pěti set trpasličích pěších vojáků, takže namísto do Brány je Eragon nasměroval zpět ke vstupu do trpasličí říše. Sám se Safirou přeletěl po délce jezero a vzápětí přistáli vedle Aryi. Eragon pocítil nezaměnitelný příval nezměrné cizí moci, který nedávno zažil v prostoru nad Hvězdným klenotem. Takřka současně s tím se brána do chodby začala pomalu otevírat. Oba Jezdci očekávali další Gûnterovo zjevení, a proto s údivem shlíželi na zhruba dvacítku zbědovaných mužů v červenočerných uniformách v čele s jejich hromotluckým velitelem, jehož podle postavy nebylo možno s kýmkoli zaměnit.
Jezdci seděli bez pohnutí, jen oba draci vypustili z nozder varovné obláčky dýmu, provázené tři stopy dlouhými plameny. Vojáci, kteří pomalu a váhavě vykročili Jezdcům vstříc, strnuli úlekem na místě. Právě v tom okamžiku se rozlehl z brány mohutný hlas, jako kdyby promluvily samy hory:
„Stateční Jezdci, není třeba obav. Tito muži mým přičiněním prošli nezraněni říší knurlan až sem. Jejich mysl je nyní čistá a jsou pod mou ochranou, protože se rozhodli ušlechtilými činy napravit, co způsobili. Pokud by se zpronevěřili svému slibu, stihne je rychlý trest, jaký již stihl toho, jenž leží mrtev za branou. V této chvíli jsou adoptivními knurlan stejně jako ty, Eragone, a jako s takovými nechť je s nimi nakládáno. To je má vůle.“ S tím se boží moc pomalu stáhla zpět do podzemí a brána se sama znovu zavřela. Jen v Eragonově mysli ještě zaznělo:
Jsem s tebou spokojen, Jezdče. Vidím, že jsem svůj lid dočasně svěřil do těch nejvhodnějších rukou. Setrvej v nastoupené cestě a získáš si uznání nejen mé, ale také ostatních bohů knurlan. Pak byl Gûntera definitivně pryč. Eragona se zamrazením napadlo, jak by asi dopadl on sám, kdyby přísný bůh trpaslíků s jeho činy spokojen nebyl… Naštěstí neměl mnoho času o tom uvažovat, protože se musel věnovat příchozím.
Vojáci přistoupili blíž a poklekli před Eragonem na jedno koleno. Ti, kteří ještě měli zbraně, je podávali Jezdci jílci napřed. Nebylo třeba cokoli říkat, protože jejich gesto bylo jednoznačné. Eragon tedy splnil boží vůli a oslovil je:
„Slyšeli jsme přání boha trpaslíků. Já je splním, ačkoli za jiných okolností bych vás bez milosti všechny pobil. Přijímám vaše zbraně ve službách knurlan. Bojujte se ctí, padněte hrdinně, bude-li třeba, a dělejte své nové adoptivní rase čest. Nyní povstaňte. Naši draci se vás lehce dotknou na čele. Neublíží vám, pokud neucítí z nikoho z vás zradu.“
Eragon sám nevěděl, proč vlastně na této zkoušce trval. Nápad se vynořil odkudsi z jeho nejhlubšího podvědomí. Bylo to vlastně zbytečné, protože Gûntera by nedopustil, aby peklo v podzemí, které trpaslíci rozpoutali, přežil kdokoli, kdo by toho nebyl hoden. Na druhou stranu - neřekl sám, že jednoho z mužů byl nucen zabít, protože změnil přesvědčení ještě dřív, než vyšel na denní světlo? Nejprve Fírnen a po něm Safira postupovali kolem řady vojáků a prováděli, co Eragon řekl. Muži se sice chvěli po celém těle, ale žádný z nich neuhnul ani neustoupil, když jej ovanul horký dračí dech a na čele ucítil doteky mohutných čenichů zakončujících čelisti, jejichž jediné sklapnutí přinášelo jistou smrt. Poslední přišel na řadu velitel. Fírnen se jej zlehka dotkl a jeho ocas sebou v té chvíli nervózně škubnul. Drak mírně zabroukal a poněkud zmateně od velitele poodstoupil. Když se k němu po Fírnenovi přiblížila svým čenichem Safira, stalo se něco, s čím by nikdo z přítomných nepočítal ani ve snu. Jakmile se ho dračice dotkla, Mardok sebou trhl, jako kdyby se jednalo o žhavé železo. Neuhnul však, a když Safira o krok ucouvla, spatřili všichni na jeho čele stříbrnou značku ve tvaru obráceného „V“.
Arya si značku nevěřícně prohlížela a oslovila velitele: „Cizinče, právě se ti dvakrát dostalo neobyčejné cti, která je po tom, co jsi se svým vojskem vtrhl do mírumilovné země s úmyslem dobývat, vraždit, plenit a kořistit, o to nepochopitelnější. Řekni nám své jméno a původ, abychom věděli, s kým zde máme co do činění. Já jsem dračí Jezdkyně Arya z rodu elfů, můj drak se jmenuje Fírnen a se mnou je tu Eragon Stínovrah, Jezdec z rodu lidí, který porazil černokněžného krále Galbatorixe, jemuž jsi přísahal věrnost, a s ním jeho dračice Safira. V této době velí s Gûnterovým požehnáním armádě trpaslíků, jejichž králem je Orik, nejmocnější z knurlan, kteří si jej vyvolili ze svého středu, aby jim vládl.“ Eragon se přidal, ještě než se velitel stačil nadechnout k odpovědi:
„Opravdu, cizinče, je to zvláštní souběh událostí. Nejprve tě zachrání ze smrtelné pasti sám trpasličí bůh a pak tě označí moje dračice jako někoho mimořádného, kdo má úzké sepětí s její rasou. Co na to řekneš?“
„Nevím o nic více, než vy, mocní bojovníci na dracích. Jmenuji se Mardok a moje těhotná matka byla před čtyřiceti lety nečistým kouzlem unesena z města Vel-Daren na ostrov Londr, z něhož nebylo pro nikoho návratu. Tam jsem se pak matce narodil já a byl jsem od mládí vychováván jako budoucí voják. Než zemřela, dala mi malou břidlicovou tabulku, na níž byla zpodobněna ona a nějaký muž s podlouhlou tváří a špičatýma ušima, o němž mi řekla, že to byl můj otec. Nazývala tu tabulku zvláštním jménem fairth a zapřísahala mě, abych ji opatroval jako oko v hlavě pro případ, že bych se měl někdy příležitost vrátit do Alagaësie. Můj otec prý bude ještě určitě naživu a jeho podoba se o mnoho nezmění. Postupně jsem se vypracoval a stal jsem se vrchním velitelem královského místodržitele na Londru Xena, který se nyní prohlásil za krále a mně přikázal táhnout proti vaší zemi. To je vše, co vám mohu říci. Ostatní je pro mě zahaleno tajemstvím. Paní,“ řekl najednou s údivem a pohledem upřeným na Aryino levé ucho, které se při náhlém pohybu hlavou elfce vynořilo ze záplavy černých vlasů. „Vždyť ty máš stejné uši, jako on... Znamená to tedy, že mým otcem byl… elf…?“
„Vyloučit se to nedá, ačkoli svazky mezi elfy a lidmi jsou v Alagaësii řídké. Když mi tu fairth ukážeš, možná bych ti v klidnějších dobách, které, doufám, také někdy nastanou, mohla pomoci tvého otce najít, bude-li ovšem ještě živ. Poslední válka si zde vyžádala množství obětí ode všech ras a ta nadcházející nejspíš bude ještě horší.“
„Paní, jsi nevýslovně laskavá. Nechal jsem ale ten obrázek na ostrově v bezpečí, takže snad někdy později, budeme-li mít ještě příležitost.“
Safira už chvíli neklidně přešlapovala pod Eragonovým sedlem, až to Jezdec nevydržel a zeptal se jí na důvod jejího chování.
Maličký, nevím, co se to děje, ale v energetickém vaku s vejci a eldunarí cítím podivný neklid, stačila mu odpovědět, než se do toho vložil Glaedr a jeho vědomí zasáhlo mysli Jezdců i draků:
Nechte zbytečného mudrování, mláďata, a raději vak otevřeme. Náš nový spojenec je záhada sama a tuším, že pro dnešek ještě není překvapením konec.
Udělali, co Glaedr žádal, a Eragon s překvapením zpozoroval, že na jednom krásně zbarveném tyrkysovém vejci se objevilo několik prasklin. Opatrně jej vyňal z ochranného vaku a položil na zem před oba draky. Safira na vejce něžně dýchala a jeho malý obyvatel se s vervou dral na svět, až kousky skořápky odletovaly. Nově příchozí vše klidně a mlčky z povzdálí sledovali, jen Mardok se zdál vejcem nevysvětlitelně přitahován. Udělal směrem k němu váhavý krok… druhý… třetí… Podíval se nervózně na oba draky a jejich Jezdce, ale oni nic nenamítali a Eragon, který si právě v té chvíli vzpomněl na vlastní pocity, když se klubala na svět Safira, se dokonce pro sebe usmál. Mardok tedy udělal několik zbývajících kroků a přičapl na bobek asi deset stop od vejce. Tyrkysová skořápka krátce na to s hlasitým cvaknutím praskla a z jejích zbytků se vynořilo roztomilé modrozelené dráče, veliké asi jako domácí kočka.
Dráček se rozhlédl kolem a jeho pohled nakonec neomylně utkvěl na dřepícím Mardokovi, který na něj udiveně kulil oči tak, že by to zahnalo i někoho mnohem většího. Tvoreček zabroukal jemným hláskem a pokoušel se postavit. Když se mu to po několika neohrabaných pokusech podařilo, zatvářil se důležitě, jakoby chtěl všem kolem říci, jaký že je chlapák a nádavkem roztáhl blanitá křidélka. Na zkoušku s nimi zamával a ztratil rovnováhu, takže skončil překulený na zádech, což doprovodil sérií nespokojených zvuků a cvakáním malých čelistí s ostrými zoubky. Působil tak legračně, že v tu chvíli už se neubránil úsměvu nikdo z přítomných, Mardoka nevyjímaje. Dráče se ale teď již mnohem jistěji postavilo znovu na nožky a udělalo několik vratkých kroků směrem k Mardokovi. Ten se začal tvářit poněkud nejistě a nevěděl, jak má na zjevný úmysl mláděte reagovat.
„Seď klidně a čekej, co se stane,“ řekl mu Eragon do pauzy vzniklé tím, že tvoreček sebou opět plácl na zem. „Pak udělej to, co ti bude velet srdce. Co bude dál, je věcí osudu, který byl určen dávno před tvým narozením.“
To už dráče mnohem jistěji znovu vyrazilo směrem k bývalému nepřátelskému veliteli. Ten je po celou dobu sledoval s nyní již mírně zjihlým výrazem. Přišlo až těsně k němu, posadilo se, způsobně stočilo ocásek kolem těla jako psíček, zdvihlo protáhlou hlavičku a s něžným zabroukáním se takřka zamilovaně zahledělo do očí drsného vojáka. Mardok zareagoval naprosto instinktivně a dráčka pohladil po šupinaté hlavičce. Krátce vykřikl a udiveně pohlédl na svou levou dlaň, na níž se třpytilo gedwëy ignasia. Alagaësie získala nového Jezdce.
Během následujících hodin bylo mládě zdrojem zábavy a obdivu přesunujících se trpaslíků. Safira všem prozradila, že se jedná o dračici, ale své jméno že říci nechce, dokud na něj nepřijde Mardok sám. Novopečený Jezdec se zatím rychle učil myšlenkovou komunikaci, aby své nové přítelkyni porozuměl. Když se v časném odpoledni chystal vstoupit s posledními trpaslíky, králem Orikem a svým muži do portálu, z ničeho nic nahlas vyhrkl: „Líam, nech toho!“ Maličká dračice, která se mu pokoušela zalézt pod kabát uniformy, radostně zavřískla a všichni kolem pochopili, že Mardok právě vyslovil její jméno.
Jakmile se všichni přemístili do Hedarthu, konala se rychlá porada. Už před tím bylo rozhodnuto, že si tu všichni vojáci a Jezdci alespoň jeden den odpočinou a pak budou muset pokračovat dál. A právě to bylo nutné přesně naplánovat. Eragonovi vylíhnutí malé Líam udělalo přes všechnu radost s tím spojenou rázný škrt v jeho plánech. Počítal totiž v duchu s tím, že Mardok bude v následujícím tažení vítanou posilou, protože dokonale zná situaci na ostrově Londr a těší se tam značné autoritě. Nyní však bude muset zůstat zde a plnit s pomocí někoho z elfů první povinnosti začínajícího Jezdce. Jeho vojáky s sebou Eragon brát nechtěl, protože domácí půda by mohla pro ně být neodolatelným pokušením ke zběhnutí, které by je určitě stálo život. O to by se už Gûntera postaral.
Eragonovi nezbylo, než spojit se kouzelným zrcadlem s Nasuadou, které stejně dlužil zprávu o ukončení své mise v trpasličí říši. Královna působila trochu napjatě, ale velmi spokojeně přijala sdělení o oslabení armády vetřelců o pět tisíc mužů a o přeběhnutí jejího velitele na stranu obránců Alagaësie. Nejraději by měla Mardoka u sebe, ale pochopila, že jeho výcvik Jezdce bude přednější. Nyní však bylo třeba přesvědčit Solembuma, aby přispěl svými znalostmi k úspěchu invaze na Londr. On byl v tu chvíli jediný, kdo mohl vojenskému výsadku svou přítomností nějak výrazně prospět. Kočkodlak se však bránil, seč byl, protože rozhovor s Angelou po jejím návratu z Velké rady Kruhu strážců života mu přinesl smutné vyhlídky na neodvratné rozloučení s milovanou ochránkyní, kterou nyní nehodlal opustit už ani na okamžik. Nakonec se proměnil v kocoura, aby nemusel v rozhovoru pokračovat. Eragon věc pro tu chvíli vzdal a doufal, že rozumná a vždy střízlivě uvažující Angela dokáže svého chráněnce během co nejkratšího času přesvědčit.
Právě ve chvíli, kdy Eragon rezignovaně odkládal zrcadlo, vstoupila do velitelského stanu, kde byli všichni shromážděni, elfka Anís, do té doby zaneprázdněná povinnostmi spojenými s ubytováním příchozích trpaslíků. Jakmile ji spatřil Mardok, zatvářil se, jakoby uviděl přízrak, ale pak se jeho tvář rozjasnila a než nádherná dívka stačila cokoli pronést na uvítanou, pronesl polohlasem: „Anís…“
Eragon a Arya se po něm překvapeně podívali, protože nechápali, jak může cizí velitel znát její jméno, když mu ještě nebyla představena ani ji nikdy před tím nemohl vidět. Anís se k obrovi překvapeně obrátila a udiveně se zeptala: „Jak můžeš znát mé jméno, cizinče?“
„Nádherná paní, je to zvláštní historie,“ odpověděl a popsal přítomným své vidění na dně jámy, jež vlastně odstartovalo sled událostí, končící naprostou změnou jeho smýšlení o právu a spravedlnosti. Štíhlá elfka na to neřekla nic, jen se záhadně usmála, jakoby věděla něco víc, než ostatní ve stanu. Pak ale dodala:
„Budeš potřebovat pomoc s výcvikem tvého draka a s prvními kroky v oblasti magie, jejíž schopnost jsi právě díky Líam získal, aniž by sis toho byl vědom. Budeš-li souhlasit, pomohu ti, nakolik budu schopna. Asistovala jsem Arye při výcviku Fírnena a leccos jsem se při tom přiučila.“ Než stačil očividně rozradostněný Mardok souhlasit, Anís zdánlivě beze smyslu chvějícím se hlasem pokračovala:
„A je to tady. Jsem tak rozrušená, jak bych správně jako elfka neměla být.“ Glaedr vzápětí vstoupil svým vědomím mezi přítomné:
Musíme znovu otevřít naši energetickou skrýš. Líhne se další. Rychle, chce na svět jako o překot.
Eragon vyběhl ze stanu, před nímž vše sledovali oba draci, a udělal, co Glaedr žádal. Vzápětí se na podlaze stanu objevilo zlaté vejce, z něhož se dobývalo dráče stejné barvy. A, stejně jako předtím Líam u Mardoka, zakrátko skončilo v náručí šťastné novopečené Jezdkyně Anís, jejíž radost neznala mezí. Zapomněla na všechny elfské zvyklosti a těšila se a mazlila s malým dráčkem jako dítě s novým koťátkem.
Byl již večer, když i Anís objevila dráčkovo jméno. Jednalo se o samečka, který se jmenoval Geldor. Jakmile poprvé vyslovila jeho jméno, přiblížil se k ní svým vědomím Glaedr:
Jsem dojat tvou láskyplnou péčí o mládě a žádám tě o jediné, Anís. Nedej mu nesmyslně zahynout, protože ten maličký je mým synem. Chtěl bych ho vidět vyrůst do krásy a plné síly. A ANís odpověděla:
„Považuj své přání za splněné, ebrithil. Bude mi o to větší ctí se o Geldora starat a sdílet s ním svůj další život.“ Další slova, jež se jí drala na jazyk, ale již nestačila vyslovit.
Před nyní otevřeným vchodem velitelského stanu se krátce zablesklo a objevil se portál Brány, z něhož se vynořil Solembum. Působil poněkud naježeně, ale bez obalu vstoupil dovnitř a pozdravil přítomné. Pak rovnou oslovil Eragona:
„Budeš mít, co jsi chtěl, Jezdče. Jsem zde a pomohu vám. Vím, kam se na Londr přesunout, protože jedině tam se musí začít, máme-li uspět tak rychle, abych se stačil vrátit včas a prožít se svou milovanou ochránkyní zbytek jejích dní až k hořkému konci. A teď k věci.“
Následovala porada, při níž bylo dohodnuto vše do posledního detailu tak, aby následující tažení znamenalo pro Xena a jeho přisluhovače skutečnou ránu do týla.